Postih úředníka za přestupek z důvodu pochybení v řízení

 

Stále častěji se lze setkat s úvahami, zda nelze stíhat úředníka za pochybení při vedení správního řízení na základě § 46 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, např. pokud poruší správní řád při vedení řízení (zaviní průtahy, neučiní zákonem předvídaný úkon či jej provede chybně, nesplní některou povinnost uloženou správním řádem apod.). V ustanovení § 46 odst. 1 zákona o přestupcích je sice uvedeno, že přestupkem je porušení i jiných povinností, než které jsou uvedeny v § 21 až § 45 zákona o přestupcích, jestliže jsou stanoveny zvláštními právními předpisy, jde však o povinnosti vyplývající pouze z předpisů správního práva hmotného, nikoliv správního práva procesního.

Správního práva z toho důvodu, že nelze postihovat na základě zákona o přestupcích porušení předpisů např. občanského nebo trestního práva, které následky porušení těchto norem řeší samostatně, přestupky dle § 46 zákona o přestupcích se navíc dle svého názvu i systematického zařazení v zákoně o přestupcích výslovně týkají pouze porušení povinností proti pořádku ve státní správě (a v územní samosprávě), nikoliv např. povinností vyplývajících z občanskoprávních, trestněprávních, ústavních aj. vztahů.

Správního práva hmotného, nikoliv procesního, pak nejen z toho důvodu, že i ostatní přestupky (proti pořádku ve státní správě, ale i všechny přestupky vůbec) postihují porušení konkrétních povinností stanovených hmotným právem správním, ale především z toho důvodu, že správní právo procesní má vlastní prostředky nápravy pochybení ve správním řízení, ať se jich dopustí správní orgán (byť prostřednictvím konkrétní oprávněné úřední osoby) nebo účastník řízení.

Opačný výklad by vedl i k tak absurdním důsledkům, kdy by např. občan, jehož podání nemá předepsané náležitosti, byl za toto pochybení postižen za přestupek (místo aby byl pouze vyzván k odstranění nedostatků). Co se týče pochybení na straně správního orgánu (např. byla překročena lhůta pro vydání rozhodnutí, nebylo řádně odůvodněno rozhodnutí), resp. případné odpovědnosti za přestupek, je logicky vyloučen postih správního orgánu (který je jako orgán veřejné správy povinen správní řád dodržovat), je-li přestupek správním deliktem nikoliv právnické, ale fyzické, osoby (za pochybení nese odpovědnost právě správní orgán, byť koná prostřednictvím úředních osob). Náprava takových pochybení se pak děje cestou prostředků poskytovaných správním řádem (např. opatření proti nečinnosti) nebo soudním řádem správním, nikoliv správním trestáním konkrétních úředníků.

V nadsázce lze také říct, že pokud by (údajná) procesní pochybení měla být projednávána jako přestupek, nedělaly by správní orgány nic jiného, než že by projednávaly kauzy údajných porušení procesních ustanovení. Ve světle (chybné) logiky, že i porušení správního řádu je přestupkem, by pak rovněž nebylo důvodu, aby byli postihováni jen úředníci, ale postih by se musel vztahovat i na samotné adresáty veřejné správy (např. neúplná či chybně adresovaná podání), jak už bylo výše naznačeno. Pokud by mělo být ustanovení § 46 odst. 1 zákona o přestupcích vykládáno (nesprávně) ještě extenzivněji, mohli bychom se zabývat pochybeními i v daňovém řízení, v trestním řízení, v civilním řízení, v řízení před správními soudy atd. I výkladem ad absurdum tedy dospíváme k závěru, že postihovat kohokoliv za porušení procesních norem, včetně procesních norem správního práva, nelze dle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích.

Úřední osobu tedy nelze postihnout za přestupek z důvodu, že porušila procesní ustanovení při vedení řízení, nebo proto, že v úředním postupu jinak pochybila. Za eventuální pochybení při vedení správního řízení lze příslušnou oprávněnou úřední osobu postihovat pouze v rámci pracovněprávních vztahů (za porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru), nikoliv za přestupek. Není též vyloučeno, aby po chybujícím úředníkovi, který například zapříčinil průtahy v řízení, byl vymáhán regresní nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, která byla předtím vyplacena na základě žádosti nebo po rozhodnutí soudu příslušným orgánem veřejné správy (ministerstvo, územní samosprávný celek) účastníkovi řízení.

(Text byl v mírně odlišném znění uveřejněn pod názvem "Postih úředníka za pochybení při vedení řízení" v časopise Moderní obec č. 10/2011.)

Fikce doručení v judikatuře Nejvyššího správního soudu

S nabytím účinnosti nového správního řádu vstoupila většina správních orgánů v otázce doručování fikcí na dosud neznámou půdu. Neexistovala dosud judikatura, která by se fikcí doručení upravenou v novém zákoně zabývala, a tak bylo možno pouze hádat, jakým způsobem správní soudy nová ustanovení vyloží. Správní orgány však musely aplikovat správní řád ihned. Zprvu doznívaly názory (objevující se ostatně doposud), že fikci doručení nelze aplikovat v případě, že se adresát na adrese trvalého pobytu fakticky nezdržuje (tím spíše, je-li tato adresa adresou ohlašovny). Jiné názory se klonily k závěru, že se fikce uplatní bezvýjimečně, včetně doručování na adresu ohlašovny (shodně i autor, viz článek „Doručování v přestupkovém řízení.“ In: Veřejná správa č. 3/2008). Podobného názoru, byť s určitými výhradami, byla i kancelář Veřejného ochránce práv (viz Sborník z konference Trvalý pobyt [2007], zejména str. 18 – 22). K dnešnímu datu však již existuje dostatek judikátů, které o doručování fikcí, jakož i o dalších nuancích doručování, pojednávají. Seznamme se alespoň s některými judikáty soudu nejpovolanějšího, tedy Nejvyššího správního soudu („NSS“).

Lze fikci doručení podmiňovat přítomností adresáta?

Rozsudek NSS ze dne 23.12.2009, č.j. 5 Afs 113/2008 – 50, byl jedním z prvních, který se fikcí doručení dle nového správního řádu výslovně zabýval, byť v porovnání s úpravou doručování dle daňového řádu. Přesto NSS konstatuje, že dle správního řádu není fikce doručení podmíněna skutečností, že se adresát v průběhu úložní lhůty zdržuje v místě doručení. Adresát má však možnost požádat následně o prominutí zmeškání úkonu dle § 41 správního řádu (po novelizaci provedené zákonem č. 7/2009 Sb. lze žádat „určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena“).

Rozsudek NSS ze dne 10.2.2010, č.j. 1 As 2/2010 – 80, se fikcí doručení zabývá podrobněji. NSS v projednávané věci nezpochybnil uložení pořádkové pokuty za nedostavení se k úkonu správního orgánu, kdy jak předvolání k úkonu, tak i pořádková pokuta za nedostavení se k tomuto úkonu, byly doručeny fikcí. Námitky, že si adresátka písemnosti nepřevzala, reálně tedy o předvolání k úkonu nevěděla, NSS odmítl s tím, že jí nic nebránilo písemnost si vyzvednout. K podmínkám uplatnění fikce NSS upozornil, že byl odtržen ústřižek s poučením a že doručovatelka na dodejce zaškrtla, že poučení bylo zanecháno ve schránce (adresátka tvrdila, že nikoliv). K samotnému institutu fikce doručení NSS uvedl, že fikce doručení předpokládá, že si adresát písemnost v úložní lhůtě mohl vyzvednout, avšak zaviněně tak neučinil, kdy pokud by byl v místě doručení dočasně nepřítomen nebo si z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout, může za podmínek § 41 požádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena. Pokud si adresát zásilku úmyslně nebo z nedbalosti nevyzvedl, ač tak učinit mohl, nemůže se následně dovolávat své nečinnosti. Tento rozsudek formulací svých závěrů (otázka odpovědnosti za nemožnost vyzvednout si zásilku) částečně znovuotevřel diskuzi o významu nepřítomnosti adresáta při uplatnění fikce doručení. Podmínku reálného zdržování se na adrese doručování NSS dokonce přímo dovodil v dřívějším rozsudku ze dne 26.11.2009, č.j. 4 Ads 142/2009 – 97, ovšem ve specifické situaci, kdy správní orgán věděl o aktuální adrese jinak zcela nemohoucího adresáta, jenž tuto adresu navíc správnímu orgánu v minulosti označil za kontaktní. Následně vydané judikáty NSS však, domnívám se, zmíněné pochybnosti odstranily a určily jednoznačný směr „přísnějšího“ výkladu podmínek uplatnění fikce doručení.

Přítomnost není podmínkou, adresát však může žádat zneplatnění doručení.

V rozsudku NSS ze dne 31.3.2010, č.j. 5 As 26/2009 – 67 (byť se zabývá doručováním právnické osobě), se uvádí, že k uložení písemnosti podle § 23 odst. 2 správního řádu a k následné fikci doručení po marném uplynutí lhůty 10 dnů pro její vyzvednutí dle § 24 odst. 1 správního řádu může dojít i v případě, nebyla-li v době doručování písemnosti právnické osobě přítomna žádná fyzická osoba, jež by mohla písemnost převzít. Na rozdíl od dříve platné právní úpravy pak úprava v novém správním řádu dle NSS již nevyžaduje, aby byl adresát písemnosti v době doručování písemnosti v místě doručování přítomen. (Rozsudek je uváděn pro úplnost a rovněž z důvodu, že na něj odkazují i některé následující judikáty NSS, byť už pojednávají o doručování osobě fyzické; je vhodné též upozornit, že právnická osoba nemůže postupovat dle § 24 odst. 2 správního řádu, viz § 21 odst. 3 téhož zákona.)

Další rozsudky NSS se pak fikcí doručení zabývají ještě podrobněji. V rozsudku NSS ze dne 31.3.2010, č.j. 5 Afs 32/2009 – 105, kde je opět srovnáváno doručování dle daňového řádu oproti řádu správnímu, se uvádí, že správní řád fikci doručení nepodmiňuje tím, aby se adresát v průběhu úložní lhůty zdržoval v místě doručení. Ustanovení správního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, pro tuto situaci stanovila pouze možnost adresáta poté, kdy již nastala fikce doručení, požádat správní orgán podle § 41 správního řádu o prominutí zmeškání úkonu. (Nyní může adresát – po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – žádat určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena, jak už bylo výše zmíněno.) Skutečnost, že si pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost vyzvednout, musí adresát prokázat.

Rozsudek ze dne 20.5.2010, č.j. 9 As 42/2010 – 49, pak řeší případ, kdy bylo zahájeno řízení o přestupku oznámením o zahájení řízení o přestupku doručeným fikcí na adresu (trvalého pobytu), odkud se adresát (dle poznámky doručovatelky na vrácené obálce) odstěhoval, a rozhodnuto bylo v nepřítomnosti adresáta, neboť ten se k ústnímu jednání bez omluvy nedostavil; rozhodnutí bylo zasláno na tutéž adresu a po uplynutí lhůty pro odvolání, počítané od doručení rozhodnutí za pomoci fikce doručení, byla vyznačena právní moc. NSS doručení fikcí plně akceptoval a upozornil, že adresát mohl požádat dle § 24 odst. 2 správního řádu za podmínek ustanovení § 41 správního řádu o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena, pokud by dle § 24 odst. 2 správního řádu prokázal, že si pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu (zde odstěhování) nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout. Jinými slovy účastník poté, co se (ex post) dozvěděl o existenci vydaného rozhodnutí, měl do 15 dnů podat odvolání spolu se žádostí o prominutí zmeškání úkonu.

Tytéž závěry potvrzuje NSS v rozsudku ze dne 3.6.2010, č.j. 9 As 64/2009 – 44, kde aproboval použití fikce doručení na adresu trvalého pobytu účastníka i za okolnosti, že se účastník v době doručování na adrese nezdržoval (byl v zahraničí), v konkrétní věci za podmínek před nabytím účinnosti novely správního řádu č. 7/2009 Sb. Dle NSS platný správní řád již nepodmiňuje fikci doručení dle § 24 odst. 1 správního řádu tím, aby se adresát v průběhu úložní doby zdržoval v místě doručení; v případě nemožnosti vyzvednout si zásilku (adresát o zásilce dozví až ex post) může adresát postupovat dle § 24 odst. 2 správního řádu. Tuto možnost NSS zjevně považuje za dostačující k tomu, aby zastával „přísný výklad“ uplatnění fikce doručení. Dodejme, že pokud účastník řízení, resp. adresát, nemožnost vyzvednout si zásilku skutečně prokáže, měl by správní orgán včasné žádosti o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena, v zásadě vždy vyhovět (snad jen s hypotetickou a v praxi málo pravděpodobnou výjimkou prokázaného účelového odchodu z místa bydliště).

Stručný a jednoznačný závěr, že s úpravou fikce doručení dle nového správního řádu odpadá zjišťování, zda se adresát na dané adrese fakticky zdržuje, resp. že k doručení fikcí není třeba, aby se adresát zdržoval na adrese trvalého pobytu, pak potvrzují i rozsudky NSS ze dne 22.4.2011, č.j. 5 As 3/2011 – 54, a ze dne 8.6.2011, č.j. 2 As 43/2010 – 42. Pro úplnost dodejme, že aby bylo možno fikci uplatnit, musí být splněny všechny zákonem předpokládané podmínky, včetně uložení zásilky po celou dobu 10 dnů, jak mj. upozorňuje druhý právě zmíněný rozsudek, kde soud zároveň vytknul (a neuznal) uplatnění fikce z důvodu, že zásilka nebyla uložena po celou 10 denní lhůtu stanovenou zákonem, ale pouze po 7 dní. Přesto i v takovém případě bude doručeno okamžikem, kdy se adresát se zásilkou fakticky seznámil (k faktickému doručení viz také níže).

Velmi podrobně se otázkou doručení fikcí na adresu, na níž se adresát nezdržuje, a správní orgán si je této skutečnosti dokonce velmi dobře vědom, zabýval rozsudek NSS ze dne 23.6.2011, č.j. 5 As 72/2010 – 60. Účastník řízení správnímu orgánu vytýkal, že mu opakovaně doručoval na adresu, kde se nezdržoval, nepokoušel se zjistit (např. od rodičů), kde se zdržuje fakticky, ale „ryze formalisticky“ zasílal písemnosti na adresu trvalého pobytu. NSS však konstatoval, že adresát nesdělil správnímu orgánu žádnou adresu pro doručování, proto správní orgán v souladu s § 20 odst. 1 správního řádu doručoval na adresu trvalého pobytu. Dále NSS pokračuje, že i kdyby snad správní orgán zjistil jinou adresu, kde se účastník řízení zdržuje, nebyl by dán zákonný důvod na ni doručovat – správní orgán jistě mohl takový postup zvolit (fyzické osobě lze doručit, kdekoliv bude zastižena), takový postup však dle NSS není jeho povinností a je též spojen s nemožností případného doručení fikcí. NSS pak porovnává nynější úpravu doručování a uplatnění fikce doručení s předchozí úpravou dle „starého“ správního řádu, kdy mj. zdůrazňuje, že písemnost se za nové úpravy považuje za doručenou posledním dnem desetidenní lhůty počítané od okamžiku, kdy byla písemnost připravena k vyzvednutí, a to i tehdy, kdyby se adresát v místě doručení nezdržoval. Závěrem NSS opět připomíná možnost zvrátit účinky fikce doručení dle § 24 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 41 správního řádu, kdy důkazní břemeno stran prokázání nemožnosti vyzvednout si uloženou zásilku leží na adresátovi.

Na okraj zmiňme úskalí, jímž se NSS dosud výslovně nezabýval, a to riziko narušení právní jistoty za situace, kdy správní orgán vědomě doručuje na adresu, kde se účastník řízení nezdržuje. Adresát může teoreticky až do roka (viz jednoletou objektivní lhůtu dle § 41 odst. 2 správního řádu) požádat o „zneplatnění“ doručení (učiní-li tak zároveň v subjektivní lhůtě 15 dní). Rozhodnutí, které tak bylo bráno za pravomocné, jím najednou přestane být. Na druhé straně nepůjde o časté případy. Zároveň otázka doručování a jeho zpochybnění bývá frekventovaná zejména u sankčních řízení, typicky u přestupků, kde je zpravidla jen jeden účastník, který má sám na změně situace zájem. Proto by nemělo dojít k narušení právní jistoty jiných (či více) subjektů.

Lze fikcí doručit i na adresu ohlašovny?

Předmětem diskuzí nadále zůstává otázka možnosti doručení fikcí na adresu ohlašovny. Autor se již dříve vyjádřil v tom smyslu, že správní řád nehovoří o objektu k bydlení, kam má být doručováno, ale toliko o adrese trvalého pobytu, bez ohledu na to, zda se na takové adrese nachází faktické bydliště adresáta, jiná nemovitost určená k bydlení (byť by se zde adresát nezdržoval) či třeba ohlašovna. Zda adresát, resp. občan, sjednotí adresu faktického a „úředního“ pobytu, je pouze věcí jeho svědomitosti.

Pokud toto není možné, právní řád umožňuje každému zřízení datové schránky, která má při doručování naprostou přednost, viz aktuální znění § 19 odst. 1 správního řádu. Výhodou datové schránky je fakt, že osobě s přístupem k internetu je dostupná kdykoliv a odkudkoliv. Kdo nemá zájem o datovou schránku, může dle § 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, požádat, aby do evidence obyvatel byl zaznamenán údaj o adrese, na kterou mu mají být doručovány písemnosti podle zvláštního právního předpisu (tj. nejen dle správního řádu, ale třeba i dle občanského soudního řádu). Tím lze vyřešit situaci, kdy např. majitel nemovitosti nesouhlasí s tím, aby se nájemník v jeho domě přihlásil k trvalému pobytu, avšak nájemník potřebuje, aby mu bylo doručováno do místa aktuálního bydliště.

Přesto adresa ohlašovny zůstává jakousi „úřední adresou“, kam lze dle názoru autora (za splnění podmínek stanovených správním řádem) rovněž doručovat.  Ostatně bylo to i cílem připravovaného nového správního řádu, jakkoliv toto předkladatel příliš nezdůrazňoval v obavě z kritiky, že „úředníci si zase chtějí ulehčovat práci“. Tento záměr je naznačen i v odborné literatuře, viz Gronwaldtová Wagnerová, P., Morávková, J.: Statusové věci občanů. Wolters Kluwer, Praha 2008, s. 415 – 416, kde se mj. uvádí: „Místo trvalého pobytu nemusí být rozhodně místem, v němž občan žije, nebo k němu má nějaký užší faktický vztah. Občan by si však měl uvědomit důsledky plynoucí z jeho volby místa trvalého pobytu. Místo trvalého pobytu je totiž ve své podstatě tzv. úřední adresou, tj. adresou, na níž bude občan kontaktován orgány veřejné moci, nebude-li jim známa jiná adresa.“ Následně je pak v publikaci popsáno uplatnění fikce doručení, a to ve smyslu výše vyloženém i NSS – tedy není rozhodné, zda se adresát na dané adrese zdržuje, maximálně může následně v určené lhůtě požadovat prominutí zmeškání úkonu, resp. nyní určení neplatnosti (okamžiku) doručení, kdy důkazní břemeno o nemožnosti vyzvednout si zásilku leží na něm.

K doručování na adresu ohlašovny se konečně vyjádřil i NSS, a to v rozsudku ze dne 31.5.2011, č.j. 2 As 28/2011 – 131, v němž doručování i na adresu ohlašovny akceptoval. Konkrétně soud uvedl, že: „Ve prospěch stěžovatele nelze ničeho dovodit ani ze skutečnosti, že adresa (…) je adresou ohlašovny. Je sice logické, že osoby s takovým trvalým pobytem na daném místě fakticky nebydlí, ovšem je jejich zájmem, aby sledovaly doručování na danou adresu, zejména za situace, kdy vedou správní řízení, v němž nepožádali o doručování na jinou možnou adresu.“ NSS zde dále potvrzuje závěr, že doručovat lze v podstatě kamkoliv, ovšem nejedná-li se o adresu trvalého pobytu, nelze na takové adrese uplatnit fikci doručení. Dále při střetu dvou adres, na něž bylo doručováno, má přednost doručení na adresu trvalého pobytu, byť by bylo později fakticky doručeno i na adresu jinou (pro stejný závěr shodně viz rozsudek NSS ze dne 31.5.2011, č.j. 1 As 47/2011 – 75).

Ani v případě účelového zrušení údaje o adrese trvalého pobytu a „přehlášení se“ na ohlašovnu by tak občan neměl „uniknout“ z dosahu správních orgánů. Dle názoru autora pak lze doručovat i v případě, kdy ohlašovna doručuje „sama sobě“. Doručování správním orgánem na adresu ohlašovny i v případě, že se jedná o doručování „v rámci jedné budovy“ je dle autora možné za podmínky, že jsou splněny podmínky stanovené správním řádem, viz § 23, konkrétně § 23 odst. 4 a 5 správního řádu. Tedy že je na ohlašovně (např. na podatelně) v souladu s § 23 odst. 4 správního řádu zanecháno oznámení o neúspěšném doručení s uvedením, kde je zásilka uložena a kde a kdy si ji lze vyzvednout (např. opět na podatelně nebo na příslušném odboru obecního úřadu), s poučením o podmínkách doručování (viz § 23 odst. 5 a § 24 správního řádu). Pak budou splněny podmínky uplatnění fikce doručení.

Doručování na nesprávnou adresu a další problémy z praxe

V praxi občas dochází k situaci, kdy správní orgán doručuje jinam, než by měl, např. místo do datové schránky na poštovní adresu účastníka. Ten pak někdy namítá, že mu vůbec nebylo doručeno. Tento výklad NSS opakovaně odmítl, konkrétně v rozsudku ze dne 16.12.2010, č.j. 1 As 90/2010 – 95, a následně i v rozsudku 29.6.2011, č.j. 8 As 31/2011 – 88. V prvně zmíněném rozsudku po důkladném rozboru právní úpravy doručování NSS dospěl k závěru, že doručováno má být sice primárně do datové schránky, pokud však bylo doručeno i jiným nezpochybnitelným způsobem, bylo doručení platné. Podobně i v druhém zmíněném judikátu NSS deklaroval, že nerespektování zákonem stanovených pravidel pro doručování nemůže mít vliv na účinnost takového doručení, pokud adresát písemnost převzal a mohl se s jejím obsahem fakticky seznámit. Jinými slovy pokud bylo rozhodnutí doručeno jiným nezpochybnitelným způsobem, např. prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, nemohlo mít pochybení správního orgánu vliv na platnost doručení se všemi jeho účinky. Podobně i v rozsudku ze dne 6.3.2009, č.j. 1 Afs 148/2008 – 73, NSS uvádí, že je-li adresát s obsahem písemnosti obeznámen, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, nemá význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat, rozhodující je, zda se daná písemnost dostala do rukou adresáta. (To koresponduje s obecnou zásadou, zakotvenou např. i v § 84 odst. 2 správního řádu, že neúčinnosti doručení se nemůže domáhat ten, kdo se s doručovanou písemností prokazatelně seznámil.) Ke stejným závěrům jako NSS dospěl i poradní sbor ministra ke správnímu řádu ve svém Závěru ze dne 14.12.2009, č. 86/2009.

Pokud je však doručováno do chybné datové schránky (adresát jich má více), nelze v takovém případě uplatnit fikci doručení – tento závěr NSS vyjádřil v rozsudku ze dne 3.3.2011, č.j. 9 As 90/2010 – 58, kdy správní orgán chybně doručoval do datové schránky adresáta – insolvenčního správce, ačkoliv měl adresát zřízenu i schránku advokáta a v řízení vystupoval jako advokát obviněného z přestupku. Pokud by se však adresát se zásilkou reálně seznámil, bylo by i tak doručeno (viz výše).

V praxi se dále může objevit problém, pokud adresát v průběhu řízení změní adresu trvalého pobytu (nebo je mu dokonce adresa trvalého pobytu zrušena bez náhrady z důvodu údajného trvalého opuštění republiky). Lze spíše doporučit, aby správní orgán sledoval, jaká je aktuální adresa trvalého obytu (resp. zda si adresát nezřídil datovou schránku nebo nenahlásil adresu pro doručování do systému evidence obyvatel). Na druhé straně pokud adresát uvádí určitou adresu jako adresu k doručování a doručování na stávající adresu v průběhu řízení nijak nezpochybní (třeba i tím, že ji nadále uvádí na svých písemnostech jako zpáteční adresu), nemělo by být doručení, včetně doručení fikcí, zpochybněno. Takový závěr vyplývá i z rozsudku NSS ze dne ze dne 20.7.2010, č.j. 8 As 65/2009 – 111, kde se soud zabýval uplatnitelností fikce doručení v případě, že účastník v průběhu řízení změnil adresu trvalého pobytu. Za situace, kdy účastník přebíral poštu na určité adrese a tuto v průběhu řízení nijak nezpochybňoval (naopak bylo možno předpokládat, že se jedná o adresu k doručování, neboť ji uváděl na svých písemnostech), nelze dle NSS dovodit ani v případě změny trvalého bydliště neplatnost fikce doručení na takové adrese. NSS rovněž konstatuje, že údajná povinnost správního orgánu ověřit před každým doručováním, kde má adresát trvalý pobyt, nemá oporu v právní úpravě.

Pro úplnost zmiňme jinou problematickou situaci, týkající se spíše účinků vypovězení plné moci vůči správnímu orgánu, řešenou v rozsudku NSS ze dne 29.9.2009, č.j. 1 As 32/2009 – 58. Účastník řízení těsně před vydáním rozhodnutí účelově zrušil plnou moc svému zmocněnci, kterému bylo rozhodnutí doručováno. Zmocněnec si rozhodnutí nepřevzal, správní orgán dovodil doručení fikcí. NSS přes námitky účastníka řízení, že vypověděl plnou moc a rozhodnutí mu tak nebylo doručeno, doručení zmocněnci (v konečném důsledku s účinky vůči účastníkovi řízení) uznal za platné. NSS dovodil, že vypovězení plné moci nabývá vůči správnímu orgánu účinnosti až v momentu, kdy mu bylo oznámeno (účastník tak ale učinil s dvoutýdenním zpožděním, navíc vůči orgánu prvního stupně, ač věděl, že řízení je vedeno u orgánu odvolacího).

Zpochybňována bývá i důkazní hodnota samotné doručenky, která však bývá soudní praxí považována spíše za a priori věrohodný, a přinejmenším pak za významný, důkaz týkající se doručování, k jehož vyvrácení nestačí pouhá obecně odmítavá tvrzení. To vyplývá mj. z rozsudku NSS ze dne 31.3.2010, č.j. 9 As 65/2009 – 61, dle nějž ke zpochybnění údajů uvedených na doručence je třeba předestřít věrohodnou skutkovou verzi reality, která by byla způsobilá údaje uvedené na doručence zpochybnit a tím ji zbavit důkazní síly. Nestačí např. pouze tvrdit, že oznámení o uložení zásilky nebylo uloženo nebo že nebylo zanecháno poučení o podmínkách doručování, bez dalších důkazů. Na druhé straně dle rozsudku NSS ze dne 1. 3. 2006, č. j. 1 Afs 43/2005 – 103, je doručenka je toliko jedním z důkazních prostředků, jimiž se prokazuje skutečnost, zda došlo či nedošlo k doručení písemnosti, byť důkazním prostředkem nejčastějším, nejobvyklejším a patrně i nejspolehlivějším. Je-li doručenka neúplná, nesprávně vyplněná, popřípadě chybí-li zcela, je nutno zvážit, zda závěr o doručení písemností nevyplývá z jiných důkazních prostředků (např. svědectví poštovní doručovatelky).

Otázkou, kterou již praxe také přinesla, je posouzení, zda v poučení rozhodnutí o opravném prostředku (viz § 68 odst. 5 správního řádu) musí být uvedeno i poučení týkající se doručování, resp. podmínek uplatnění fikce doručení. K tomu NSS v rozsudku ze dne 28.5.2010, č.j. 2 Afs 125/2009 – 104, uvedl, že správní řád v § 23 odst. 5 předpokládá, že adresát rozhodnutí je poučen o právních důsledcích doručení tzv. fikcí, včetně toho, kterým dnem se považuje rozhodnutí za doručené (oznámené), zároveň s oznámením o neúspěšném doručení písemnosti vloženým do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo. Z toho vyplývá, že totožné poučení nemusí být znovu, a to nad rámec § 68 odst. 5 správního řádu, obsaženo ještě v rozhodnutí samotném. V obecné rovině pak má případné chybějící, neúplné nebo nesprávné poučení o opravných prostředcích dle § 83 odst. 2 správního řádu za následek toliko prodloužení lhůty pro podání odvolání (na 90 dní).

Nakonec zmiňme otázku, kterou sice již velmi záhy vyřešil poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu dne 9.5.2005 ve svém vůbec prvním Závěru č. 1/2005, na „soudní“ posvěcení se však čekalo relativně dlouho; konkrétně jde o doručování fikcí ve dnech pracovního klidu. V rozsudku ze dne 27.5.2010, č.j. 9 As 55/2009 – 45, NSS s odkazem na zmíněné stanovisko a komentář J. Vedrala ke správnímu řádu dovodil, že v případě doručování fikcí dle § 24 odst. 1 správního řádu, připadne-li poslední den lhůty na sobotu neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den (dle § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu). Totožný názor je pak stručně vyjádřen už v předcházejícím rozsudku NSS ze dne 3.2.2010, č.j. 1 As 78/2009 – 76. Upozorněme však, že právě uvedené platí pouze v případě doručování poštou, nikoliv při doručování do datové schránky, kde lze uplatnit fikci doručení i v případě, že poslední den lhůty připadne na den pracovního klidu – vychází se z neomezeného přístupu k datové schránce (viz i Závěr poradního sboru ministra ke správnímu řádu ze dne 14.12.2009, č. 84/2009).

Slovo závěrem

Jakkoliv zde nejsou uvedeny všechny judikáty NSS, které o fikci doručení dle nového správního řádu pojednávají, bude snad výše uvedený nástin správní judikatury určitou pomocí pro správní orgány, které se i za nové právní úpravy v neztenčené míře potýkají se snahou o zpochybnění doručení důležitých písemností a rozhodnutí. Lze jen dodat, že samy správní orgány by neměly klást překážky doručení, konkrétně i v případě doručování na ohlašovny, kdy by i s ohledem na princip solidarity a kolegiality s jinými správními orgány měly vytvořit náležité podmínky pro doručování písemností na ohlašovnu, včetně zajištění reálné možnosti se se zásilkou seznámit, resp. být na ni upozorněn a mít možnost si ji vyzvednout.

(V obdobném znění byl text zveřejněn též v časopisu Veřejná správa č. 20/2011.)

Literatura týkající se islámu a islámského práva dostupná v České republice

Níže uvádím pro potřeby zájemců o problematiku islámu a islámského práva, jakož historických, kulturních a sociálních jevů a souvislostí, s nimiž jsou vývoj a podoba islámského práva a islámu obecně spjaty, seznam literatury, která by jim mohla být k užitku. Nejedná se přirozeně o vyčerpávající seznam, řadu zdrojů lze nalézt na internetu a v databázích odborných časopisů českých i zahraničních.  Další dostupnou literaturu obsahuje např. seznam sestavený Bronislavem Ostřanským v Malé encyklopedii islámu a muslimské společnosti.

Uvedená literatura pochází mj. z knihovny ze Státní vědecké knihovny v Plzni, knihovny Katedry blízkovýchodních studií Filosofické fakulty ZČU v Plzni, knihovny Ústavu Blízkého východu a Afriky Filosofické fakulty UK v Praze, knihovny muslimské modlitebny na koleji Bolevecká v Plzni, knihovny Právnické fakulty UK v Praze, knihovny Fakulty právnické ZČU v Plzni, Národní knihovny v Praze, centra Islámské nadace v Praze na Černém mostě a knihovny Gender Studies, o.p.s. v Praze. Program ProQuest zpřístupňující široké spektrum odborných článků z renomovaných zahraničních časopisů (např. Islamic Law and Society, Middle East Policy, The Middle East Journal) je pak dostupný na 20 univerzitách v České republice, mj. na ZČU v Plzni. 
 
 

1) ‘Abd al–‘Átí, H.: Zaostřeno na islám. Nové přepracované a opravené vydání. Islámská nadace v Praze, Praha 2010
2) Ahmed, L.: Women and Gender in Islam. Historical roots of a modern debate. Yale University Press, New Haven & London 1992
3) Akvinský, T.: O důvodech víry. Krystal OP, Praha 2012
4) Antalík, D., Chlup, R., Karfíková, L., Kropáček, L., Lyčka, M., Ondračka, L., Starý, J.: Bůh a bohové. Pojetí božství v náboženských tradicích světa. DharmaGaia, Praha 2005
5) Armstrongová, K.: Islám. Slovart, Praha 2008
6) Armstrongová, K.: Muhammad. Prorok, jeho život a poselství našemu času. Daranus, Praha 2009
7) Atroosh, H.: Manželstvo v islamskom rodinnom práve. In: Právny obzor, roč. 71, č.8; Bratislava 1988
8) Atroosh, H.: Miesto inštitútu obvenenia v systéme islamského rodinného práva. In: Právny obzor, roč. 73, č. 1; Bratislava 1990
9) Axworthy, M.: Dějiny Íránu. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005
10) Bahbouh, Ch.: Česko – arabský slovník. Dar ibn Rushd, Praha 2011
11) Bahbouh, Ch.: Království Saúdské Arábie. Dar ibn Rushd, Praha 2011
12) Bahbouh, Ch.: Lybie. Dar ibn Rushd, Praha 2005
13) Bahbouh, Ch.: Půvab arabské kaligrafie. Dar Ibn Rushd, Praha 2002
14) Bahbouh, Ch.: Sýrie. Historie – kultura – geografie. Dar ibn Rushd, Praha 2005
15) Bahbouh, Chj.: Tunisko. Historie – kultura – geografie. Dar ibn Rushd, Praha 2010
16) Bahbouh, Ch., Bahbouhová, M.: 365+1 arabské přísloví a mudrosloví, Dar ibn Rushd, Praha 2001
17) Bahbouh, Ch., Břeská, J.: Arabská slovesa. Dar ibn Rushd, Praha 2011
18) Bahbouh, Ch.; Čapková, E.; Dobešová, B.; Fleissig, J.; Pantůček, S.; Ženíšková, A.: Liga arabských států. Dar Ibn Rushd, Praha 1996
19) Bahbouh, Ch., Fleissig, J.: Česko – arabská a arabsko – česká konverzace. Dar ibn Rushd, Praha 1999
20) Bahbouh, Ch., Fleissig, J., Keller, K.: Arabština pro pokročilé. Dar ibn Rushd, Praha 2008
21) Bahbouh, Ch., Fleissig, J.: Základy moderní spisovné arabštiny. Díl I., II. Dar Ibn Rushd, Praha 1997, 1999
22) Bahbouh, Ch., Fleissig, J., Raczynsk, R.: Encyklopedie islámu. Dar ibn Rushd, Praha 2008
23) Bajátová, M., Džamnijá, M. A.: Příběhy z pouští a zahrad. Moudrosti a příběhy ze života nejznámějších súfijských mistrů. Portál, Praha 1999
24) Baldock, J.: Malá kniha súfijské moudrosti. Volvox Globator, Praha 1998
25) Balík, S.; Balík, S. ml.: Právní dějiny mimoevropských zemí. (Stručný nástin). Aleš Čeněk, Dobrá voda 2003
26) Bareš, L., Gombár, E., Veselý, R.: Dějiny Egypta. NLN, Praha 2010
27) Barša, P.: Orientálcova vzpoura /a další texty z let 2003 – 2011/. Dokořán, Praha 2011
28) Barša, P.: Západ a islamismus. Střet civilizací nebo dialog kultur? Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), Brno 2001
29) Bečka, J., Holman, J., Marková, D., Vavroušková, S.: Náboženství a společnost v jižní a jihovýchodní Asii. Tradice a současnost. Orientální ústav AV ČR, Praha 2005
30) Bejda, V.: Arabsko – izraelský konflikt. Vydavateľstvo politickej literatúry, Bratislava, 1968
31) Benešovská, H., Macháček, Š., Nováková, H.: Káhira. Togga, Praha 2010
32) Beránek, O.: Mauritánie a problematika lidských práv. In: Mezinárodní politika, roč. 27, č. 8; Praha 2003
33) Beránek, O.: Saúdská Arábie mezi tradicemi a moderností. Volvox Globator, Praha 2007
34) Beránek, O., Ťupek, P.: Dvojí tvář islámské charity. CDK, Brno 2008
35) Beránek, O., Ťupek, P.: Ignác Goldziher – vězeň z Budapešti. CDK, Brno 2010
36) Beránek, Z.: Alžírsko. Libri, Praha: 2007
37) Beyerl, J.: Arabský slovník. V RÁJI, Praha 2000
38) Bezoušková, L.: Několik poznámek k sunnitským právním školám a taqlídu. In: Právník, č. 11/2010, Praha
39) Bezoušková, L. (Ne)rovné postavení muže a ženy v islámském rodinném právu. In: Acta Iuridica Olomoucensis č. 1/2010, Olomouc.
40) Bezoušková, L.: O státoprávním uspořádání Íránu a ústavě z roku 1979. In: Právník č. 7/2008, Praha
41) Bezoušková, L.: Prameny islámského práva. In: Europeanization of the national law, the Lisbon treaty and some other legal issues. Masarykova univerzita, Brno 2008
42) Bezoušková, L.: Rozvod za kompenzaci v islámském právu a v současných právních úpravách. In: Právník č. 11/2011, Praha
43) Bezoušková, L.: Uzavírání manželství podle islámského práva a práva islámských zemí. In: Právník č. 1/2010, Praha
44) Bezoušková, L.: Významné soukromoprávní kodifikace v islámských zemích. In: Sborník z konference Dny práva 2010. Masarykova univerzita, Brno 2010
45) Bílková, V.: Islám a terorismus na Blízkém východě. In: Mezinárodní vztahy, roč. 37, č. 3; Praha 2002
46) Blahož, J., Balaš, V., Klíma, K.: Srovnávací ústavní právo. Codex Bohemia, Praha 1998
47) Blehová, I.: Kultura jako faktor politického života v islámských společnostech arabských zemí. In: Mezinárodní vztahy, roč. 37, č. 3; Praha 2002
48) Boháček, M.: Základy srovnávacího obchodního práva islámského a Dálného východu. Srovnávací obchodní právo III. Oeconomica, Praha 2006
49) Bondy, E.: Středověká islámská a židovská filosofie, filosofie renesance a reformace. Sdružení Vokno, Praha 1995
50) Bouček, J.: Před sedmdesáti lety vznikla Saúdská Arábie. In: Mezinárodní politika, roč. 26, č. 6; Praha 2002
51) Bouček, J.: Saúdská Arábie. Libri, Praha 2005
52) Braque, R.: O Bohu u křesťanů a o jednom nebo dvou dalších. CDK, Brno 2011
53) Brett, M., Forman, W.: Mauri. Vydavateľstvo Tatran, Bratislava, 1989
54) Breuers, D.: Zemřít za Jeruzalém. Rytíři, mniši, mohamedáni a první křížové tažení. Argo, Praha 2001
55) Bridge, A.: Křížové výpravy. Academia, Praha 1995
56) Brown, N. J.: Constitutions in a Nonconstitutional World. Arab Basic Laws and the Prospects for Accountable Government. State University of New York Press, New York: 2002
57) Brož, I.: Arabsko – izraelské války. 1948 – 1973. Epocha, Praha 2010
58) Budovec, Václav z Budova: Antialkorán. Praha, Odeon 1990
59) Bureš, J.: Státoprávní koncepce v programech islamistických hnutí na Blízkém východě. In: Mezinárodní vztahy, roč. 37, č. 3; Praha 2002
60) Cardini, F.: Evropa a Islám. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004
61) Carroll, J. B., Dialog civilizací. Gülenovy islámské ideály a humanistický diskurs. Tughra Books, Praha 2010
62) Cook, M.: Muhammad. Odeon – Argo, Praha 1994
63) Corbin, H.: Tvůrčí imaginace v súfismu Ibn Arabího. Malvern, Praha 2011
64) Coulson, N. J.: History of Islamic Law. Edinburgh University Press, Edinburgh 1978
65) Crofter, W.: Velká kniha o islámu. BVD, Praha 2006
66) Cvrkal, Z.: Írán. Libri, Praha 2007
67) Čech, L.: Muharramské rituální performance a koncept mučednictví v Íránu. Univerzita Pardubice, Pardubice 2011
68) Čejka, M.: Encyklopedie blízkovýchodního terorismu. Barrister & Principal, Brno 2007
69) Čejka, M.: Izrael a Palestina. Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Centrum strategických studií, Brno 2005
70) Čejka, M.: Judaismus, politika a stát Izrael. Mezinárodní politologický ústav MU v Brně, Brno 2003
71) Čejka, M.: Judaismus a politika v Izraeli. Třetí, rozšířené vydání. Barrister & Principal, Brno 2009
72) Červenková, D., Rethmann, A.-P.: Islám v českých zemích. Centrum pro studium migrace, Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy, v nakl. Vyšehrad, Praha 2009
73) Delcambrová, A.-M.: Muhammad, slovo Alláhovo. Praha, Slovart 1996
74) Denny, F. M.: Islám a muslimská obec. Prostor, Praha 1999
75) Douglas – Kotz, N.: Meditace nad Genesis. O společných kořenech židovské křesťanské a islámské spirituality stvoření. DharmaGaia, Praha 2012
76) Drgonec, J.: Právne kultúry Ázie a Afriky. Veda, Bratislava 1991
77) Drgonec, J.: Islámsky právny systém. In: Právny obzor č. 1/1984, Bratislava
78) El-Sait, I., Parman, A.: Geometrická koncepce v islámském umění. Argo, Praha 2008
79) Eliade, M.: O islame. Agora, Bratislava 2001
80) Eliade, M.: Dějiny náboženského myšlení III. Od Muhammada po dobu křesťanských reforem. Oikoymenh, Praha 1997
81) Encyclopaedia of Islam. (Vol. I. – XI.) E.J.Brill, Leiden 1960 – 2003
82) Esposito, J., Hitchcock, T. S.: Zeměpis náboženství. Kde žije bůh, kudy kráčejí poutníci. Universum, Praha 2009
83) Esposito, J. L.: The Future of Islam. Oxford University Press. New York 2010 (publikace je i volně ke stažení na internetu)
84) Exnerová, V.: Islám ve Střední Asii za carské a sovětské vlády. Karolinum, Praha 2008
85) Farouk-Sluglettová, M., Sluglett, P.: Irák od roku 1958. Od revoluce k diktatuře. Volvox Globator, Praha 2003
86) Feuchtwanger, L.: Židovka z Toleda. Argo, Praha 2008
87) Fiala, P., Hanuš, J., Vybíral, J (eds): Autorita v abrahamských náboženstvích. Náboženské a politické aspekty autority v judaismu, křesťanství a islámu. CDK, Brno 2004
88) Filiu, J.-P.: Apokalypsa v islámu. Volvox Globator, Praha 2011
89) Fleissig, J., Bahbouh, Ch.: Malá encyklopedie Islámu. Dar ibn Rushd, Praha 1993
90) Fletcher, R.: Kříž a půlměsíc. Mladá fronta, Praha 2004
91) Frouzová, M. (ed): Mříže v ráji. Muslimské ženy v Evropě. Vyšehrad, Praha 2006
92) Frouzová, M. (ed): Závoj a džíny. Ženy v islámském světě. Vyšehrad, Praha 2005
93) Gabrieli, S. (vybral a uspořádal): Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Argo, Praha 2010
94) Ghazzálí, A. H.: Zachránce bloudícího. Vyšehrad, Praha 2005
95) Girgle, P.: Tunisko. Libri, Praha 2007
96) Goldziher, I.: Introduction to Islamic Theology and Law. Princeton University Press, Princeton 1981
97) Gombár, E.: Dramatický půlměsíc. Sýrie, Libye a Irán v procesu transformace. Nakladatelství Karolinum, Praha 2001
98) Gombár, E.: Kmeny a klany v arabské politice. Karolinum, Praha 2004
99) Gombár, E.: Kmeny a klany v arabském Maghribu. Karolinum, Praha 2007
100) Gombár, E.: Islám a mezinárodní vztahy. In: Mezinárodní politika, roč. 25, č. 4; Praha 2001
101) Gombár, E.: Moderní dějiny islámských zemí. Karolinum, Praha 1999
102) Gombár, E., Bareš, L., Veselý, R.: Dějiny Egypta. Lidové noviny, Praha 2010
103) Gombár, E.: Úvod do dějin islámských zemí. Najáda, Praha 1994
104) Grube, E. J.: Islámské umění. Artia, Praha 1973
105) Gűlen, F.: Vstříc globální civilizaci lásky a tolerance. S předmluvou Thomase Michela. Mozaiky o.s. Platform Dialog, Praha 2011
106) Haeri, Š. F.: Základy islámu. Tradice, historie, vývoj, současnost. Olomouc 1997
107) Hanuš, J.: Slovo Boží a slovo lidské. Čtení, překlad a výklad posvátných textů v křesťanství, židovství a islámu. CDK, Brno 2012
108) Hattstein, M., Delius, P.: Islám. Umění a architektura. Slovart, Praha 2006
109) Hindley, G.: Saladin a počátky džihádu. Baronet, Praha 2009
110) Hirsi Ali, A.: Rebelka. Odvrácená strana islámu. Ikar, Praha 2008
111) Hitzel, F.: Osmanská říše 15.-18. století. NLN, Praha 2005
112) Hlaváčová, S.: Islám ve Spojených státech amerických. Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, Brno 2008
113) Holba, J., Chlup, R., Janák, J., Kolář, O., Kropáček, L., Lyčka, M., Ondračka, L., Starý, J.: Pojetí duše v náboženských tradicích světa. DharmaGaia, Praha 2007
114) Höllriegel, A.: Dervíšské bubny v Súdánu. Život očekávaného Mahdího. Roman Laube, Praha 2007
115) Hourani, A.: Dějiny arabského světa. Od 7. století po současnost. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2010
116) Hrbek, I., Petráček, K.: Muhammad. Orbis, Praha 1967
117) Hruškovič, I.: Islámský právny systém a proces jeho formovania. (Studia iuridica Bratislavensia - Nr.14). Vydavatelské oddělení právnické fakulty Univerzity Komenského, Bratislava 1997
118) Hruškovič, I., Kálesná, K., Štefanovič, M.: Svetové právne systémy. Univerzita Komenského, Bratislava 1994
119) Hűbsch, H.: Fanatičtí bojovníci ve jménu Alláha. Kořeny islámského teroru. Naše vojsko, Praha 2002
120) Hungr, P., Kalvodová, V.: Afroasijské právní kultury. Masarykova univerzita, Brno 2002
121) Husain, T.: Kniha dní (přel. Karel Petráček). Odeon, Praha 1974
122) Chajrí, F.: Islám. Ikar, Praha 2001
123) Chátámí, M.: Islám, dialog a občanská společnost. Babylon, Praha 2001
124) Ibn Chaldún: Čas království a říší. Mukaddima (Úvod do historie). Odeon, Praha 1972
125) Ibn Challikán: Zprávy o synoch času. Tatran, Bratislava 1967
126) Ibn Ishák: Muhammad. Život Alláhova proroka (s doslovem Zdeňka Műllera). LEDA, Praha 2009
127) Ibn Munkiz, U.: Kniha zkušeností arabského bojovníka s křižáky. Odeon, Praha 1971
128) Ibn Tufajl, A.B.: Živý, syn bdícího. Academia, Praha 2011
129) Ibrahim-Ouali, L., Namvar-Motlag, B.: Úsměvy a moudrost Persie. Portál, Praha 2004
130) Idrís, D.: Pilíře víry. 2. opravené vydání. Islámská nadace v Praze/Al itiihad Al Islami, Praha (rok vydání neuveden)
131) Introvigne, M.: Hamás. Islámský terorismus ve Svaté zemi. Vyšehrad, Praha 2003
132) Islám. Náboženství, historie a budoucnost. (ed. Encyclopaedia Britannica) JOTA, Brno 2010
133) Islám (stati L. Kropáčka, J. van Esse a H. Kűnga o křesťanství a islámu). In: Souvislosti. (Revue pro křesťanství a kulturu). č. 3 - 4, 1997
134) Izetbegovič, A.: Islám mezi východem a západem. TWRA, Praha 1997
135) Juergensmeyer, M.: Teror v mysli Boží. Globální vzestup náboženského násilí. CDK, Brno 2007
136) al-Kaddáfí, M.: Zelená Kniha. Dialog, Litvínov 1990
137) Kamali, M. H.: Principles of Islamic Jurisprudence. Islamic Texts Society, Cambridge 1991 (publikace je i volně ke stažení na internetu)
138) Kaufmann, H: Maurové a Evropa, Panorama, Praha 1982
139) Kepel, G.: Boží pomsta. Křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět. Atlantis, Brno 1996
140) Kepel, G.: Válka v srdci islámu. Karolinum, Praha 2006
141) Khidayer, E.: Arabský svět – jiná planeta? Mladá fronta, Praha 2011
142) Al-Kisáí, A. al-H.: Kniha o počiatku a konci a rozprávania o prorocích (Islámské mýty a legendy). Tatran, Bratislava 1980
143) Klapetek, M.: Muslimské organizace v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Význam náboženství jako identifikačního prvku při integraci do západních společností. CDK, Brno 2011
144) Klíma, V.: Nigérie. Libri, Praha 2003
145) Klímová – Pumerová, K.: Mužům vstup zakázán. Portál, Praha 2005
146) Knapp, V.: Velké právní systémy. Úvod do srovnávací právní vědy. C.H.Beck, Praha 1996
147) Knapp, V.: Základy srovnávací právní vědy. Aleko, Praha 1991
148) Knotková - Čapková, B. a kol.: Základy asijských náboženství I.díl. Judaismus, islám, hinduismus, džinismus, buddhismus, sikhismus, pársismus. Karolinum, Praha 2005
149) Kokaisl, P., Pargač, J.: Pastevecká společnost v proměnách času: Kyrgyzstán a Kazachstán. Filosofická fakulta UK, Praha 2006
150) kolektiv autorů: Lidská práva v islámu. Islámská nadace v Praze, Praha 2006
151) kolektiv autorů: Poklady Orientu. Historie a kultura islámu. REBO Productions, Dobřejovice 2010
152) kolektiv autorů: Toulky minulostí světa 4. Via Facti, Praha 2002
153) Kopecký, R.: V ulicích starého Damašku. Dar ibn Rushd, Praha 2009
154) Kopecký, R.: Hlavní prameny islámského rodinného práva. In: Právník, roč. 142, č. 5; Praha 2003
155) Kopecký, R.: Hlavní instituty islámského rodinného práva. In: Právník, roč. 142, č. 10; Praha 2003
156) Korán (překlad I. Hrbek). Academia, Praha 2000
157) Kőtz, H.; Zweigert, K.: An Introduction to Comparative Law. Clarendon Press, Oxford 2002/
158) Kouřilová, I., Mendel, M. (eds): Cesta k prameni. Fatwy islámských učenců k otázkám všedního dne. Orientální ústav akademie věd ČR, Praha 2003
159) Kovář, J.: Islám a muslimské země. Svoboda, Praha 1984
160) Kračkovskij, I. J.: Nad arabskými rukopisy. Hrst vzpomínek o knihách a lidech. ČSAV, Praha 1961
161) Kreiser, K., Neumann, Ch. K.: Dějiny Turecka. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2010
162) Krejčí, J., Kropáček, L., Marková, D., Obuchová, L.: Islam in Contact with Rival Civilizations. Four Views of the Challenge and Response. Filosofia, Praha 1998
163) Kropáček, L.: Arabsko/český, česko/arabský slovník. 4500 nejpoužívanějších slov denního tisku, úředních listin a naukové prózy. SPN/Fortuna, Praha 1998
164) Kropáček, L.: Blízký východ na přelomu tisíciletí. Vyšehrad, Praha 1999
165) Kropáček, L.: Černočerný džihád Daniela Pipese. In: Teologie & Společnost, roč. 1(IX), č. 3; CDK, Brno 2003
166) Kropáček, L.: Duchovní cesty islámu. 5. vydání. Vyšehrad, Praha 2011
167) Kropáček, L.: Islám a západ. Historická paměť a současná krize. Vyšehrad, Praha 2002
168) Kropáček, L.: Islám, in: Knotková-Čapková, B. a kol.: Obrazy ženství v náboženských kulturách. Paseka, Praha – Litomyšl 2008
169) Kropáček, L.: Islámský fundamentalismus. Vyšehrad, Praha 1996
170) Kropáček, L.: Islámský půlměsíc. In: Teologie & Společnost, roč. 1(IX), č. 5; CDK, Brno 2003
171) Kropáček, L.: Moderní islám. 1. Díl. SPN, Praha 1971
172) Kropáček, L.: Moderní islám, 2. Díl. SPN, Praha 1972
173) Kropáček, L.: Rané křesťanství a vznik islámu. In: Teologické texty, roč. 10, č. 4; 1999
174) Kropáček, L.: Sebevražedné útoky a islám. In: Dějiny a současnost. Kulturně historická revue, roč. 23, č. 6; Praha 2001
175) Kropáček, L.: Súfismus. Dějiny islámské mystiky. Vyšehrad, Praha 2008
176) Kropáček, L., Gombár, E., Marková, D., Obuchová, Ľ.: Variace na Korán. Islám v diaspoře. Orientální ústav akademie věd ČR, Praha 1999
177) Křikavová, A.; Mendel, M.; Műller, Z.; Dudák, V.: Islám. Ideál a skutečnost. Baset, Praha 2002
178) Kudláčková, Z.: Z průpovědí arabských. Litera Proxima, Praha 2011
179) Kűng, H., Ess, J. van: Křesťanství a islám. Vyšehrad, Praha 1998
180) Kűng, H.: Po stopách světových náboženství. CDK, Brno 2006
181) Kuschel, K.-J.: Spor o Abrahama. Co Židy, křesťany a muslimy rozděluje a co je spojuje. Vyšehrad, Praha 1997
182) Lambton, A.K.S.: State and Government in Medieval Islam; An Introduction to the Study of Islamic Political Theory: The Jurists. Oxford University Press, Oxford 1991
183) Lawrence, B.: O Koránu. Pavel Dobrovský – Beta, Praha 2007
184) Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997
185) Lewis, B.: Kde se stala chyba? Vliv Západu na Střední východ a jeho následná odpověď. Volvox Globator, Praha 2003
186) Lhoťan, L.: Islám a islamismus v České republice. Lukáš Lhoťan v Pstruží, Brno 2011
187) Lunde, P.: Islám. Knižní klub, Praha 2004
188) Mabrouk, L.: Cesta duše po smrti. Výtah z knihy Kitáb ar-Rúh od Ibn Al-Qajjím Džawzijji s komentářem od Lajly Mabrouk. A.M.S. trading, Praha 2011
189) Maitah, M.: Politická a ekonomická kultura islámu na Blízkém východě. Wolters Kluwer, Praha 2010
190) Maitah, M.: Zvláštnosti makroekonomické politiky zemí Blízkého východu. Wolters Kluwer, Praha 2010
191) Malik, Z.A., Sardar, Z.: Islám. Portál, Praha 2004
192) Marek, J.: Afghánistán. Libri, Praha 2003.
193) Marek, J.: Dějiny Afghánistánu. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006
194) Marek, J.: Pákistán. Libri, Praha 2002
195) Melichárek, T.: Islám v Brně. Muslimská komunita očima médií a Brňanů. Lukáš Lhoťan v Pstruží, Brno 2011
196) Mendel, M.: Džihád. Islámská koncepce šíření víry. Atlantis, Brno 1997
197) Mendel, M.: Džihád. Islámská koncepce šíření víry. Vydání druhé, rozšířené. Atlantis, Brno 2010
198) Mendel, M.: Hidžra. Náboženská emigrace v dějinách islámských zemí. Orientální ústav Akademie věd ČR, Praha 2006
199) Mendel, M.: Islámská výzva. Z dějin a současnosti politického islámu. Atlantis, Brno 1994
200) Mendel, M.: Náboženství v boji o Palestinu. Judaismus, islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu. Atlantis, Brno 2000
201) Mendel, M.: O posvátném zápasu: dějiny islámu a „svaté války“. In: Nový Orient, roč. 49, č. 5; Praha 1994
202) Mendel, M.: S puškou a Koránem. Orientální ústav Akademie věd ČR, Praha 2008
203) Mendel, M.: Židé a Arabové. Dialog idejí a zbraní. Nakladatelství Rovina, Prachatice 1992
204) Mendel, M.: Víno a vinařství v dějinách islámu. Orientální ústav AV ČR, Praha 2010
205) Mendel, M., Bečka, J.: Islám a české země. Votobia, Praha 1998
206) Mendel, M., Műller, Z.: Svět Arabů. Svoboda, Praha 1989
207) Mendel, M., Ostřanský, B., Rataj, T.: Islám v srdci Evropy. Academia, Praha 2007
208) Miller, D. (ed.): Blackwellova encyklopedie politického myšlení. CDK/Proglas/Jota, Brno 1995
209) Míšek, R., Ondáš, F., Šedivý, M.: Egypt v době Muhammada Alího. Set out, Praha 2010
210) Moustafa, A., Obadalová, N., Ondráš, F., Zemánek, P.: Arabsko – český slovník. Set out, Praha 2006
211) Műller, Z.: Islám a islamismus. Dilema náboženství a politiky. Academia, Praha 2010
212) Műller, Z.: Islám. Historie a současnost. Svoboda, Praha 1997
213) Műller, Z.: Jeruzalém mezi minulostí a budoucností. Paseka, Praha – Litomyšl 2004
214) Műller, Z.: Svaté války a civilizační tolerance. Academia, Praha 2005
215) Al-Muntasir, K.A.: Jak se modlit. Společnost islámské výzvy, Tripolis (rok vydání neuveden)
216) Muzikář, J. a kol.: Zápas o novodobý stát v islámském světě. Od mešity k parlamentu. Academia, Praha 1989
217) Muzikář, J. a kol.: Islám v politice. Svoboda, Praha 1987
218) Muzikář, J., Hrbek, I., Műller, Z.: Islám a současnost, Academia, Praha 1985
219) Nafásí, A. bin M.: Průvodce poutníka na cestě za nejzazším cílem. Úvod do súfismu. Volvox Globator, Praha 2007
220) Nawawí, J.: Zahrady spravedlivých. A.M.S. trading, Praha 2008
221) Neužil, O., Mizerová, A., Vondra, A.: Islám a jeho svět. Moravské zemské muzeum, Brno 1995
222) Nitoglia, C.P.: Odkud pochází islám? Radomír Fiksa, Žďár nad Sázavou 2009
223) Nizámulmulk, H.: Pojednání o politice / Nezámolmolk; přeložil a studii napsal Zdeněk Cvrkal. Academia, Praha 2011
224) Novak, M.: Křesťanství a islám. Vyšehrad, Praha 1999
225) Nováková, N.: Předislámští Arabové, SPN, Praha 1969
226) Obuchová, Ľ. (ed): Svět živých a svět mrtvých. Česká orientalistická společnost a Dar ibn Rushd, Praha 2001
227) Odeh, A.: Pohľad islámskeho práva na otázku riešenia sporu formou arbitráže. In: Časopis pro právní vědu a praxi, roč. 10, č. 3; Brno 2002
228) O´Kane, B.: Poklady islámu. Umělecká sláva muslimského světa. Knižní klub, Praha 2009
229) Oliverius, J.: Kapitoly ze syntaxe moderní spisovné arabštiny. Karolinum, Praha 1998
230) Oliverius, J.: Moderní spisovná arabština. Set out, Praha 2007
231) Oliverius, J.: Svět klasické arabské literatury. Atlantis, Brno 1995
232) Ondráš, F.: Egyptská hovorová arabština. Set out, Praha 2007
233) Osina, P.: Islámské právo a jeho prameny. In: Acta Universitatis Palackianae Olomoucencis - Facultas Iuridica, č. 2; Olomouc 2002
234) Osina, P.: Základy islámského práva. Leges, Praha 2012
235) Ostřanský, B.: Arabská oneirokritika ve středověku a v současnosti. Orientální ústav AV ČR, Praha 2005
236) Ostřanský, B.: Dokonalý člověk a jeho svět v zrcadle islámské mystiky. Orientální ústav akademie věd ČR, Praha 2004
237) Ostřanský, B.: Hledání skrytého pokladu. Orientální ústav Akademie věd ČR, Praha 2008
238) Ostřanský, B.: Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti. Libri, Praha 2009
239) Palmer, A.: Úpadek a pád osmanské říše. Panevropa, Praha 1996
240) Pantůček, S.: Literatury severní Afriky : Alžírsko, Tunisko, Maroko, Lybie. Panorama – Orbis, Praha 1978
241) Partner, P.: Bůh válek. Svaté války mezi křesťanstvím a islámem. BB art, Praha 2002
242) Pauliny, J.: Arabské správy o slovanoch (9. – 12. storočie). Veda, Bratislava 1999
243) Paulini, J.: Objevení Arábie (přel. Ivan Hrbek), Panorama, Praha 1983
244) Paulini, J.: Život v ríši kalifov. Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava 1972
245) Pavlincová, H. a kol.: Slovník judaismus – křesťanství – islám. Mladá fronta, Praha 1994
246) Pavlincová, H., Horyna, B.: Judaismus, Křesťanství, Islám. (Vydání druhé, podstatně přepracované a rozšířené) Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2003
247) Pelikán, P.: Sunna, pramen islámského práva. Ediční středisko PF UK/nakl.Vodnář, Praha 1997
248) Petráček, K.: Básníci pouště. Československý spisovatel, Praha 1977
249) Petráček, K.: Islám a obraty času. Svoboda, Praha 1969
250) Petráček, K.: Překlady z jazyků islámského Předního východu. Vydavatelství: Sdružení českých překladatelů při českém liter.fondu, Praha 1984
251) Petráček, K.: Základy gramatického systému spisovné arabštiny. SPN, Praha 1977
252) Petrů, T., Dubovská, Z., Zbořil, Z.: Dějiny Indonésie. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005
253) Pipes, D.: Džihád a páni profesoři. In: Teologie & Společnost, roč. I. (IX.), č. 3; CDK, Brno 2003
254) Pirický, G.: Turecko. Libri, Praha 2006
255) Ponížilová, M. Irák. Libri, Praha 2011
256) al-Qaradáwí, J.: Povolené a zakázané v Islámu. 1. vydání. Islámská nadace v Praze, Praha 2004
257) Raděj, T.: Jemen – Arabia felix na rozcestí. . In: Mezinárodní politika, roč. 27, č. 5; Praha 2003
258) Ramadan, S.: Das islamische Recht: Theorie und Praxis. Muslim Studenten Vereinigung in Deutschland, Marburg 1996
259) Rataj, T.: České země ve stínu půlměsíce. Obraz Turka v raně novověké literatuře Českých zemí. Scriptorium, Dolní Břežany 2002
260) Rodríguez-Magda, R. M.: Neexistující al-Andalus. Jak intelektuálové znovu vymýšlejí islám. Luboš Marek, Brno 2010
261) Robinson, F.: Svět islámu. Knižní klub, Praha 1996
262) Rogerson, B.: Prorok Muhammad. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004
263) Roux, J. P.: Dějiny Střední Asie. NLN, Praha 2008
264) Runciman, S.: Pád Cařihradu. Epocha, Praha 2003
265) Rypka, J. a kol.: Dějiny perské a tádžické literatury. ČSAV, Praha 1956
266) Sacco, J.: Gaza. Poznámky pod čarou dějin. BB art, Praha 2010
267) Sacco, J.: Palestina. BB art, Praha 2007
268) Sahih Al – Bukhari (The translation of the Meanings of Sahih  Al – Bukhari). Arabic – English. Vol I. – IX. (by Dr. Muhammad Muhsin Khan.) Al Maktabat Al Salafiat (rok vydání neuveden)
269) Said, E.W.: Orientalismus. Západní koncepce Orientu. Paseka, Praha – Litomyšl 2008
270) Saleh, N.: Dilema islámské rétoriky. Islám versus křesťanství a naopak. EKO – KONZULT, Bratislava 2008
271) Satrapiová, M. Persepolis, Persepolis 2. BB art, Praha 2006, 2007
272) Sayedi, S.: Dědictví podle islámu. In: Ad notam, roč. 4, č. 6; Praha 1998
273) Sayedi, S.: Postavení ženy v islámu a za vlády Talibanu v Afghánistánu. Amnesty International, Praha 1999
274) Sedláčková, L.: Islám v médiích. Nakladatelství Bor, Liberec 2010
275) Shah, I.: Příběhy Dervišů. Portál, Praha 2001
276) Shaki, M.: Moderní perská frazeologie a konverzace/A Modern Persian Phrase-Book. SPN, Praha 1963
277) Schacht, J.: Introduction to Islamic Law. Clarendon Press, Oxford 1964
278) Schneider, J.: Mezinárodní vztahy a náboženství. In: Mezinárodní politika, roč. 25, č. 4; Praha 2001
279) Schulze, R.: Dějiny islámského světa ve 20. století. Atlantis, Brno 2007
280) Sládek, K. a kol.: Křesťanství a islám v liberálním státu. Výzvy tradice a současnosti. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2011
281) Sládek, K. a kol.: Monoteistická náboženství a stát. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2009
282) Sladký, J.: Írán plný mučedníků. Mladá fronta, Praha 2006
283) Smola, K.: Islám a jeho pojetí státu a práva. Díl I. In: Distance, Revue pro kritické myšlení, č. 2/2010
284) Smola, K.: Islám a jeho pojetí státu a práva. Díl I. In: Distance, Revue pro kritické myšlení, č. 3/2010
285) Solovjev, V.: Vybrané stati I. Čína a Evropa, Mohamed. Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2007
286) Sorby, K.: Arabi, islám a výzvy modernej doby. Slovac academic Press, Bratislava 2009
287) Sorby, K.: Arabský svet v premenách času. Slovac academic Press, Bratislava 2007
288) Sorby, k.: Jún 1967 : šesť dní, ktoré zmenili Blízky východ. Slovac academic Press, Bratislava 2010
289) Souleimanov, E. (ed.): Terorismus. Pokus o porozumění. Sociologické nakladatelství, Praha 2010
290) Starý, T., Vítek, T. a kol.: Zákon a právo v archaických kulturách. Svět archaických kultur V. Herrmann a synové, Praha 2010
291) Sunardi, T.: Muslimské politické strany v Indonésii. In: Mezinárodní politika, roč. 26, č. 4; Praha 2002
292) Sunna. O chování Proroka. Kniha výroků proroka Muhammada s komentáři. Islámská nadace v Praze, Praha 2006
293) Svatý Korán. Český překlad, význam a komentář s rejstříkem veršů. AMS, Praha 2000
294) Svobodová, I.: Arabsko – český slovník trestního práva. Roman Míšek – Set out, Praha 2003
295) Štěpánek, P.: Pád Konstantinopole - zrod Istanbulu. Triton, Praha 2010
296) Tariq, A.: Kniha o Saladinovi. Vyšehrad, Praha 2000
297) Tauer, F.: Svět islámu. Jeho dějiny a kultura. Vyšehrad, Praha 1984
298) Tauer, F. Svět islámu. Dějiny a kultura (doslovem opatřil Rudolf Veselý). Vyšehrad, Praha 2006
299) Tesař, F., Šístek, F., Lederer, G.: Islám a jihovýchodní Evropa. Občanský institut, Praha 2009
300) Tisíc a jedna noc I – V (přel. Felix Tauer). Odeon, Praha 1973 – 1975
301) The Noble Qur’an. English Translation of the Meanings and Commentary. (Translation of the Meanings of the Noble Qur’an in the English Language by Dr. Muhammad Taqi–ud–Din and Dr. Muhammad Muhsin Khan). King Fahd Complex for the Printing of the Holy Qur’an, Madinah: 1420 A.H.
302) Tóthová, M.: Právna komparatistika. Velké právne systémy. Univerzita P. J. Šafárika, Košice 1999
303) Tureček, B.: Nesvatá válka o svatou zemi. Málo známá zákoutí nelítostného boje mezi Židy a Araby. Euromedia Group, k.s. – Knižní klub, Praha 2011
304) Tureček, B.: Světla a stíny islámu. Drama Blízkého východu a sonda do duší jejich obyvatel. Euromedia Group, k.s. – Knižní klub, Praha 2007
305) Tyrš, M.: Mohamed a nauka jeho. Družstvo „Mor. Legionář“, Brno 1925
306) Vachala, B.: Egypt. Libri, Praha 2003
307) Valtrová, J.: Středověká setkání s "jinými". Modloslužebníci, židé, saracéni a heretici ve středověkých misionářských zprávách o Asii. Argo, Praha 2011
308) Vernet, J.: Arabské Španělsko a evropská vzdělanost. L. Marek, Brno 2007
309) Veselý, R.: Přehled politických a kulturních dějin islámských zemí od vzniku islámu do konce 18. Století. I., II. Díl. Univerzita Karlova, Praha 1991
310) Veselý, R.: Úvod do studia dějin zemí Předního Východu I. Pomocné vědy historické. SPN, Praha 1988
311) Vitray – Meyerovitch, de, E.: Rúmí a súfismus. Úvod do islámské mystiky. CAD PRESS, Bratislava 2007
312) Wanner, J.: Bitva o Suez 1956. Studená válka, druhý arabsko-izraelský konflikt a brit.-franc. intervence. Libri, Praha 2006
313) Weberová – Babulíková, G.: Islámská ekonomie a bankovnictví. Dar Ibn Rushd, Praha 2001
314) Wehr, H.: A dictionary of Modern Written Arabic. Arabic – English. (ed. by J.M. Cowan). MacDonald & Evans Ltd., London 1980
315) Werner, H. (vydavatel): Islámská kniha mrtvých. Pragma, Praha 2003
316) Wheatcroft, A.: Nevěřící. Střety křesťanstva s islámem v letech 638–2002. BB art, Praha 2006
317) Zbořil, Z.: Dějiny Malajsije, Singapuru a Bruneje. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009
318) Ženka, J. (překlad): Pád Granady a zánik al-Andalusu. Argo, Praha 2011

Sporné přestupkové judikáty Nejvyššího správního soudu IV.

8. Výrok o náhradě škody v případě zastavení řízení o přestupku – rozsudek NSS ze dne 23.5.2011, č.j. 2 As 83/2010 – 84:

V projednávané věci poškozený, který v řízení v I. stupni uplatnil nárok na náhradu škody, žaloval rozhodnutí správního orgánu II. stupně, jímž bylo potvrzeno zastavení řízení o přestupku dle § 76 odst. 1 písm. c) PřesZ. Krajský soud jeho žalobu odmítl z důvodu, že v posuzování viny obviněného a případné ukládání sankce je veřejnoprávním vztahem mezi obviněným a státem, kde poškozený nemá postavení účastníka řízení.

Poškozený v kasační stížnosti rozporoval závěr, že není aktivně legitimován k podání žaloby do výroku o vině, a zároveň upozornil, že o náhradě škody správní orgány nijak nerozhodly. Poškozený též připomenul, že v doplnění žaloby nárok uplatnil (spolehneme-li se na odůvodnění probíraného judikátu, tak žalobce v doplnění žaloby nikoliv, že by žaloval správní rozhodnutí ve věci náhrady škody, byť výrok o náhradě škody formálně chyběl, ale /znovu/ uplatňoval nárok na náhradu škody, a to přímo u správního soudu).

NSS následně odmítl, že by poškozený mohl být aktivně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno zastavení řízení o přestupku. S odkazem na svůj předchozí rozsudek ze dne 31.10.2007, č.j. 2 As 46/2006 – 100, kde byla posuzována obdobná situace, pak deklaroval, že poškozený může podat žalobu toliko proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o náhradě škody, nikoliv proti výroku o vině a uložené sankci.

NSS pak dodává, že nebylo-li v přestupkovém řízení rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody, je aktivní legitimace poškozeného k žalobě proti takovému rozhodnutí vyloučena. V návaznosti na moment, kdy se krajský soud pozastavil nad tím, že o nároku na náhradu škody nebylo nikterak rozhodnuto, pak NSS pokračuje názorem, že v případě, kdy je řízení o přestupku zastaveno, není třeba o nároku na náhradu škody uplatněném poškozeným vůbec rozhodovat. NSS tvrdí, že z žádného ustanovení PřesZ povinnost rozhodovat ve výroku rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody nevyplývá, kdy § 77 PřesZ (upravující náležitosti výroku rozhodnutí o vině) takový postup váže jen na případy, kdy je obviněný uznán vinným. Dále NSS odkazuje na údajně obdobnou situaci v řízení trestním, kde se opět nepředpokládá rozhodování o náhradě škody v případech, kdy je řízení zastavováno pro neprokázání trestného činu obviněnému. NSS odkazuje na § 172 odst. 1 písm. c) TŘ s tím, že v takovém případě se dokonce usnesení poškozenému ani nedoručuje a o postupu soudu je poškozený pouze informován. NSS pak uzavírá s odkazem na jednotu principů správního a soudního trestání, že není přijatelné klást na rozhodování v přestupkovém řízení nároky, které nevyplývají z norem správního práva ani z právní úpravy a praxe soudního trestání.

Se závěry NSS ve věci rozhodování o náhradě škody dle mého názoru nelze souhlasit. V prvé řadě považuji za poněkud zrádný výrok, že „nebylo-li v přestupkovém řízení rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody, je aktivní legitimace poškozeného k žalobě proti takovému rozhodnutí vyloučena“. Kdybychom vzali toto tvrzení doslova, znamenalo by to, že se správní orgán může vyhnout přezkumu určité otázky jen tím, že o ní vůbec nerozhodne, ač o ní rozhodovat měl.

Zda měl či neměl správní orgán rozhodovat o nároku na náhradu škody je pak klíčovou otázkou, kde se dosavadní praxe rozchází se závěry vyjádřené nyní NSS. Domnívám se, že jen z toho, že § 77 návodně a pro potřebu větší jistoty výslovně vypočítává náležitosti výroku rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný z přestupku uznán vinným, nelze dovozovat, že jiné rozhodnutí než o vině tyto náležitosti nemá, nemusí, či dokonce nesmí mít. Pak by jiný typ rozhodnutí (typicky o zastavení řízení) absurdně nemusel obsahovat ani popis skutku (zmíněný v § 77 PřesZ), kdy skutek je myslím třeba popsat vždy, či výrok o náhradě nákladů řízení (opět zmíněný v § 77 PřesZ), který je třeba uvést, např. i když je zastavováno řízení o návrhovém přestupku, kde jsou náklady ukládány neúspěšnému navrhovateli.

Dále nárok na náhradu škody, uplatněný poškozeným, je návrhem, resp. žádostí svého druhu, jíž je zahajováno adhezní řízení o náhradě škody (za podmínky, že je zahájeno i samotné řízení o přestupku), a o této žádosti je třeba i rozhodnout, byť by v případě zastavení řízení toto rozhodnutí znělo vždy stejně (poškozený se se svým nárokem odkazuje na soud). Myslím, že nelze někomu přiznat postavení účastníka řízení a procesní práva v jeho věci, a pak v jeho věci, resp. o jím uplatněném nároku, vůbec nerozhodnout.

NSS se dále myslím příliš soustředil jen na § 77 PřesZ a nevzal v potaz obecnou úpravu správního řádu, která se logicky vztahuje nejen na rozhodnutí o vině (které navíc nebylo vydáno), ale i na rozhodnutí o zastavení řízení, resp. na všechny typy rozhodnutí. Ustanovení § 68 odst. 2 s.ř. mj. stanoví, že „Ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení…“. Předmětem řízení o přestupku, byl-li uplatněn nárok na náhradu škody, je nepochybně i tento nárok, resp. otázka náhrady škody. Řešení této otázky pak dle § 68 odst. 2 s.ř. jistě musí nalézt svůj odraz i ve výroku rozhodnutí. Domnívám se, že pro určení náležitostí výroku rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku je třeba postupovat spíše dle § 68 odst. 2 s.ř., nikoliv tyto náležitosti tvůrčím způsobem dovozovat ze speciálního § 77 PřesZ.

Dále se domnívám, že z dikce § 70 odst. 2 PřesZ („Jestliže škoda a její výše byla spolehlivě zjištěna a škoda nebyla dobrovolně nahrazena, uloží správní orgán pachateli přestupku povinnost ji nahradit; jinak odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na soud nebo jiný příslušný orgán.“) vyplývá, že vždy, pokud nebyly splněny podmínky přiznání nároku na náhradu škody, bude poškozený se svým nárokem odkázán na soud, tedy včetně případů zastavení řízení o přestupku. Zde škoda rovněž zjištěna nebyla, neboť škodou se pro účely přiznání nároku na její náhradu (tedy škodou v užším slova smyslu) nutně rozumí pouze škoda způsobená přestupkem – ten však prokázán nebyl.

Konečně PřesZ výslovně připouští možnost nerozhodnout o nároku na náhradu škody pouze v případě, kdy poškozený zemře, viz § 70 odst. 3 PřesZ.

Pro úplnost se lze pozastavit i nad odkazem NSS na trestní řád (§ 172 odst. 1 písm. c) TŘ) – konkrétně je odkázáno na možnost zastavení trestního stíhání státním zástupcem v přípravném řízení, není-li prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Odkaz na úpravu přípravného řízení trestního považuji za nevhodný, hovoříme-li v dané věci o zahájeném přestupkovém řízení, které s přípravným řízením nelze ztotožňovat. Dále oproti tvrzení NSS (usnesení o zastavení se nedoručuje poškozenému, je pouze vyrozuměn) může poškozený proti usnesení podat stížnost, viz § 172 odst. 3 TŘ. Konečně, což je asi nejpodstatnější, TŘ v § 229 odst. 3 uvádí, že „Jestliže soud obžalovaného obžaloby zprostí, odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody vždy na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.“ – Analogii s rozhodnutím ve věci samé poté, co proběhlo řádné soudní řízení, považuji za přiléhavější.

Oproti závěrům NSS a s ohledem na vše výše uvedené tak lze dle mého názoru naopak tvrdit, že nejen z norem správního práva, ale i z právní úpravy i praxe soudního trestání, vyplývá povinnost rozhodnout o uplatněném nároku na náhradu škody i v případech, kdy obviněný nebyl uznán vinným.

9. Rozhodování o části nároku na náhradu škody – rozsudek NSS ze dne 23.6.2011, č.j. 5 As 16/2011 – 106:

V tomto případě poškozený brojil proti rozhodnutí správního orgánu II. stupně, který potvrdil rozhodnutí, jímž byl sice obviněný z přestupku uznán vinným (ze spáchání dopravního přestupku), avšak poškozený byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na soud. Konkrétně poškozený uplatnil čtyři dílčí nároky, a to náhradu za škodu na zdraví, náhradu za ušlý výdělek, náhradu za náklady na znalecký posudek a náhradu za hmotnou škodu vzniklou na vozidle. Poškozený dovozuje, že alespoň nárok na náhradu škody na zdraví a za znalecký posudek konkrétně a spolehlivě doložil, a dále (mj.) uvádí, i škodu na zdraví je nutno považovat za majetkovou škodu. Poškozený dále dovozuje, že správní orgán mohl rozhodnout i o části nároku na náhradu škody, což dle něj § 70 PřesZ nevylučuje.

Krajský soud se s poškozeným v jeho argumentaci neztotožnil, kdy k otázce uplatněného nároku na náhradu škody mj. uvedl, že náhrada nebyla doložena v celkové uplatňované výši, pročež nebylo možno návrhu vyhovět, a dále, že § 70 PřesZ s možností rozhodnout o části nároku nepočítá. Dodejme, že i stávající praxe správních orgánů aplikuje na § 70 odst. 2 PřesZ (viz citaci výše) výklad „všechno, nebo nic“. Tedy buď je prokázána škoda (přesně) ve výši uplatněné poškozeným, a pak je nárok přiznán, nebo nikoliv (např. je prokázána škoda nižší), a poškozený je odkázán na soud. Daný výklad je dlouhodobě obsažen i v komentářích Červeného a Šlaufa (viz i poslední vydání komentáře k PřesZ: Červený, Z., Šlauf, V., Tauber, M.: Přestupkové právo. Komentář k zákonu o přestupcích včetně textů souvisejících předpisů. 17. aktualizované vydání. Linde, Praha 2011, s. 151), kde se uvádí: „Nezbytným předpokladem pro přiznání nároku na náhradu škody poškozenému je spolehlivé zjištění škody a její výše. Ustanovení nepočítá s tím, že by správní orgán mohl rozhodnout popřípadě jen o části uplatňovaného nároku náhradu škody. Nebyl-li pro vyslovení povinnosti k náhradě celé uplatňované škody získán podle výsledků dokazování přesvědčivý doklad (…), odkáže správní orgán poškozeného s jeho nárokem zpravidla na soud.“

NSS nad rámec klíčové argumentace (viz níže) uvádí (shodně s krajským soudem), že i škoda na zdraví (bolestné) je majetkovou škodou ve smyslu § 70 odst. 1 PřesZ, jakkoliv správní orgány považují za „majetkovou škodu způsobenou přestupkem“ škodu na majetku, která je vyjádřitelná v penězích a která byla bezprostředně způsobena spáchaným přestupkem, přičemž újmu na zdraví za majetkovou škodu dle § 70 odst. 1 PřesZ nepovažují; jako ilustraci tohoto přístupu NSS odkazuje na vyjádření správních orgánů obsažená ve stanoviscích Veřejného ochránce práv sp. zn. 1964/2007/VOP/JŠM a zejména sp. zn. 2840/2007/VOP/VBG. Tento zužující výklad NSS odmítá, neboť rozlišování mezi „majetkovou škodou“ a „škodou na zdraví“ nemá oporu v zákoně. Naopak dovozuje, že škoda na zdraví, ale stejně tak i ztráta na výdělku (rozdíl mezi očekávaným platem a nemocenským), je majetkovou škodou ve smyslu § 70 PřesZ, již lze uplatnit v přestupkovém řízení. (Pro úplnost však dodejme, že shora zmíněné náklady na vypracování znaleckého posudku jsou spíše náklady účastníka, které si tento nese sám, viz § 79 odst. 3 s.ř.)

Ke klíčové otázce možnosti přiznat náhradu škody jen v části uplatněného nároku na náhradu škody pak NSS nejprve uvádí, že v případě spolehlivého zjištění škody a není-li škoda dobrovolně uhrazena, má správní orgán zásadně povinnost rozhodnout o uplatněném nároku na náhradu škody. Zákon pak dle NSS podmiňuje rozhodnutí o náhradě jejím spolehlivým zjištěním, nikoliv rozhodnutím o celém uplatněném nároku na náhradu škody. Dále, přestože PřesZ výslovně neřeší možnost rozhodnout byť jen o části nároku, nebrání prý dikce § 70 odst. 2 PřesZ takovému postupu za situace, kdy poškozený uplatňuje náhradu škody tvořenou několika dílčími samostatnými nároky, což není nijak neobvyklé. Ani z gramatického výkladu § 70 odst. 2 PřesZ, kdy zákon nehovoří o „celém“ nároku, příp. o „celé“ majetkové škodě, dle NSS nelze vyvodit, že o části náhrady škody nemůže správní orgán rozhodnout a musí poškozeného odkázat na civilní řízení. Pokud některý ze samostatných nároků splňuje podmínky přiznání nároku, je dle NSS správní orgán povinen o náhradě škody rozhodnout, byť nutně nerozhodne o celém uplatňovaném nároku. NSS pokračuje závěrem, že § 70 odst. 2 PřesZ nebránil správnímu orgánu rozhodnout o části uplatňovaného nároku poškozeného tvořeného samostatným dílčím nárokem, resp. nakonec uzavírá svoji argumentaci obecným nesouhlasem se závěrem krajského soudu, že „právní úprava § 70 přestupkového zákona nepočítá s tím, že by správní orgán mohl rozhodnout popřípadě jen o části uplatňovaného nároku na náhradu škody“.

Nastíněné závěry NSS nepovažuji a priori za nesprávné, byť vybočují z dosavadní správní praxe. Naopak svým méně formalistickým přístupem zřejmě více odpovídají zdravému rozumu. Pokud poškozený vznese vícero dílčích, přesně konkretizovaných nároků, byť skládajících se v „celkovou“ uplatňovanou škodu, a některý z těchto dílčích nároků je nepochybný a podložený, proč jej za užití volnějšího výkladu § 70 odst. 2 PřesZ nepřiznat (neuložit povinnost k jeho náhradě). „Nedorozumění“ mezi NSS a správním orgánem, potažmo krajským soudem, má myslím původ ve způsobu výkladu pojmu „škoda“ dle § 70 odst. 2 PřesZ – tedy zda škodou rozumíme škodu v „materiálním“ smyslu, příp. i dílčí škodu, nebo zda jí rozumíme doslovně a právě jen to, co poškozený navrhne (tedy zda škodou rozumíme nikoliv škodu, ale spíše vznesený nárok na její náhradu). Pokud škodou rozumíme jen určitý konkrétní, navíc „celkový“, nárok, pak jakékoliv mírně se lišící zjištění ohledně skutečně způsobené škody či dílčí způsobené škody bude v rozporu s tím, co poškozený uplatnil, což nás povede k nepřiznání celého nároku. Pokud však budeme rozlišovat mezi uplatněným nárokem coby procesním návrhem, a škodou v „materiálním“ smyslu (co bylo skutečně jako škoda zjištěno, resp. prokázáno, správním orgánem), pak není nezbytné, abychom se cítili být vázáni vzneseným nárokem (a rozhodovali „buď všechno, nebo nic“), ale lze rozhodnout o tom, co bylo jako škoda (či dílčí škoda) prokázáno. Tím už směřujeme i k odpovědi na otázku, zda lze přiznat i část nároku na náhradu škody (nikoliv jen dílčí samostatný nárok, jako v projednávané věci), je-li tato část škody (ne-li skutečná – neb prokázaná – škoda) spolehlivě zjištěna. Zřejmě ano, a jakkoliv to NSS výslovně neuvádí, vyznění rozsudku k tomuto závěru myslím směřuje. Rozdíl mezi dílčím nárokem jednoho „celkového“ nároku a částí „jediného“ nároku, je ostatně jen formální. (Pro přesnost – NSS jednou výslovně deklaruje možnost vyhovět dílčímu samostatnému nároku, jindy hovoří o možnosti rozhodnout o části nároku, a závěrem, bez dalšího vysvětlování, obecně označuje za nesprávný závěr, že PřesZ neumožňuje rozhodnout o části nároku na náhradu škody).

Lze očekávat, že v praxi bude cit. judikát NSS uplatňován správnímu orgány spíše restriktivně (pokud vůbec – alespoň zpočátku), a to tehdy, kdy bude skutková situace téměř totožná (tedy pokud bude uplatněno více dílčích, konkrétních, jasně ohraničených nároků, a o některém z nich bude možno rozhodnout). Vyřešení situace, v níž bude poškozený uplatňovat jediný nárok na náhradu škody (např. pouze za poškození věci) a bude možno rozhodnout o (částečné) náhradě škody alespoň v nižší, nesporné, výši, si však zřejmě vyžádá další judikát NSS, který by výslovně „posvětil“ i tuto možnost – tedy možnost přes absenci výslovné úpravy PřesZ přiznat byť jen část uplatněného nároku na náhradu škody.

Jakkoliv rozhodování o škodě i nadále zřejmě zůstane neoblíbenou částí přestupkové agendy správních orgánů, byli by úředníci alespoň zbaveni rozpaků tam, kde je sice uplatněný nárok „nadsazený“, avšak dílčí část (doložená např. i znaleckým posudkem) je nesporná, přiznat ji lze a škodu je tak možno alespoň částečně kompenzovat, namísto odkazu poškozeného na chimérickou variantu vymožení náhrady škody u soudu.

10. Adresa pro doručování sdělená účastníkem a odvolací řízení – rozsudek NSS ze dne 30.9.2010, č.j. 5 As 44/2010 – 56:

Rozsudek se netýká přímo přestupkového řízení (přinejmenším z rozsudku není zřejmé, o čem správní orgán rozhodoval), avšak vzhledem k tomu, že se judikát zabývá otázkou doručování, tedy otázkou v přestupkovém řízení zásadní (snahy o zpochybnění doručení rozhodnutí jsou ze strany obviněných víc než časté), dovoluji si jej přesto uvést v rámci série o přestupkové judikatuře.

V daném judikátu bylo klíčové (resp. ve výsledku sporné) posouzení otázky, zda lze uplatnit fikci doručení na adrese uvedené účastníkem jako adresa pro doručování, a to i v řízení odvolacím. Písemností, která předcházela samotnému zahájení řízení, požádal účastník o doručování na adresu odlišnou od adresy trvalého pobytu, kdy správnímu orgánu, který v jeho věcech často rozhodoval, doslova uvedl, že „adresa na doručování veškeré korespondence je…“. Tuto adresu měl účastník (taxikář) jako adresu k doručování uvedenou mimochodem i v Centrálním registru dopravců. Následně však ve správní žalobě zpochybnil, že by této adresy bylo možno užít i v posledně probíhajícím řízení, doručováno mu prý mělo být na adresu trvalého pobytu a fikci doručení na adrese, kam bylo rozhodnutí o odvolání doručeno, nebylo možno uplatnit.

NSS, který rovněž vycházel z toho, že účastník samostatným podáním sdělil správnímu orgánu adresu pro doručování (pro řízení zahájená v budoucnu), nezpochybnil doručování provedené správním orgánem prvního stupně. Odlišný názor však projevil stran doručování správním orgánem odvolacím. NSS cituje § 19 odst. 3 s.ř. a zdůrazňuje, že „Nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování (…) kterou mu účastník řízení sdělí (…); taková adresa může být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu.“ Podání účastníka, kterým tento požaduje doručování na určitou adresu, je dle NSS nepochybně úkonem směřujícím vůči určitému správnímu orgánu, nikoliv ale vůči všem správním orgánům. Dle NSS adresa pro doručování sice může být sdělena i pro řízení, která mohou být zahájena v budoucnu, ale toliko u téhož správního orgánu, kdy tímto správním orgánem má NSS na mysli pouze správní orgán I. stupně, nikoliv odvolací správní orgán, kdy pro odvolací řízení či řízení o jiném opravném prostředku si prý účastník může zvolit adresu jinou. Závěr je takový, že pokud tedy byla pro doručování rozhodnutí o odvolání zvolena adresa k doručování sdělená správnímu orgánu I. stupně, nebylo postupováno správně (resp. v projednávané věci nebyla správní žaloba opožděná, jak soudil krajský soud, který vycházel z data doručení na adresu zvolenou k doručování písemností).

Nastíněný přístup NSS považuji za příliš formalistický, vycházející úzce jen z jazykového výkladu příslušného ustanovení správního řádu a v posledku nejen překvapivý, ale i nesprávný. Domnívám se, že pokud si účastník zvolí u určitého správního orgánu určitou adresu k doručování, očekává, že tato adresa bude používána po celou dobu řízení, tj. i v řízení odvolacím. Adresu k doručování účastník zpravidla volí pro to, aby se mohl s písemnostmi a rozhodnutími v tom kterém řízení skutečně seznámit. Není proto důvod domnívat se, že by účastník chtěl v odvolacím řízení doručovat jinam, resp. na jinou adresu, než na tu, kterou zvolil jako nejvhodnější. Jinde než u správního orgánu I. stupně zároveň účastník těžko může sdělovat, kam mu má být doručováno. Z formulace „(adresu) …kterou mu sdělí“ (viz výše), pokud jiného orgánu, kterému by bylo možno sdělit adresu k doručování, než správního orgánu I. stupně, zatím není (odvolací řízení ještě neproběhlo, také vůbec nemusí proběhnout, a o odvolání mohou rozhodovat i různé orgány), proto dle mého názoru nelze vyvozovat dalekosáhlé závěry. Odvolací správní orgán zároveň není jakýmkoliv (jiným) správním orgánem (mluví-li NSS o tom, že adresa je sdělena jednomu, nikoliv všem správním orgánům), ale správním orgánem jednoznačně určeným tím, že pokračuje v rámci odvolacího řízení ve správním řízení zahájeném na I. stupni.

Správní řád dále hovoří o adrese sdělené pro určité řízení (či pro více řízení v budoucnu), kdy správní řízení trvá od jeho zahájení až do případného rozhodnutí odvolacího orgánu, resp. řízení v I. a II. stupni tvoří jeden celek a jedno řízení, nikoliv řízení dvě, odlišná a na sobě nezávislá. Adresu pro doručování tudíž považuji za danou pro celé správní řízení (včetně části řízení o odvolání), jakkoliv je na počátku sdělována (logicky) jen správnímu orgánu I. stupně a jakkoliv není vyloučeno, aby v průběhu řízení účastník (třeba společně s podáním odvolání) tuto adresu změnil. (I § 19 odst. 3 s.ř. hovoří o řízeních zahájených, nikoliv např. vedených, u určitého správního orgánu.) Naopak si nemyslím, že po sdělení adresy k doručování v I. stupni by při dalším běhu řízení bylo třeba výslovného potvrzení doručovací adresy i pro řízení odvolací. Domnívám se též, že by účastník (v případě „nepotvrzení adresy“) byl velmi překvapen, pokud by odvolací správní orgán najednou doručoval rozhodnutí na jinou než jím původně zvolenou adresu – takový postup by naopak mohl považovat za projev „prohnanosti“ odvolací instance, která mu chtěla zabránit v seznámení se s vydaným rozhodnutím.

V konkrétní věci, kde se účastník snažil především zpochybnit doručovací adresu jako takovou, tak nakonec musel být překvapen nejen krajský soud a žalovaný správní orgán, ale i sám účastník, který nic z toho, co dovodil NSS, netvrdil. Závěrem doufám, že názor nastíněný NSS stran adresy k doručování zvolené účastníkem nenalezne širší odezvu v praxi, jinak je nutno připravit se na rozhořčené reakce těch, kteří „přece jasně řekli, kam jim má být doručováno“, avšak odvolací instance toto jasné sdělení „nerespektovala“ a „nesmyslně jim doručovala na trvalý pobyt, i když ví, že se tam neudržují“.

Shodný text je pod názvem "Sporné přestupkové judikáty NSS IV." vyvěšen též na blogu Jiné právo, i s diskuzí čtenářů, zde.