Jednání
charakteru domácího násilí bývá často kvalifikováno jako přestupek, ať už od okamžiku
oznámení, nebo poté, co je věc orgány činnými v trestním řízení předána
k projednání správnímu orgánu, resp. přestupkové komisi. Většina případů
domácího násilí tak není řešena soudy, ale ocitá se mezi přestupky,
projednávanými správními orgány. Považujeme proto za účelné seznámit se se
základními pravidly projednávání přestupků charakteru domácího násilí, zejména
s ohledem na změny přestupkového práva účinné od 1. července 2017, a dodat
v této souvislosti i několik slov k postavení dětí a znalců.
Domácí
násilí je nejčastěji pácháno mezi tzv. osobami blízkými, typicky manželem a
manželkou, nebo jinými osobami v obdobném poměru. V těchto případech
je bylo možno projednat dle předchozí úpravy zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, jen na návrh osoby postižené přestupkem, která se podáním návrhu
zároveň stala účastníkem takto zahájeného řízení. Návrh bylo možno podat jen do
3 měsíců od okamžiku, kdy se o přestupku dotčená osoba dozvěděla (většinou
splývá s okamžikem spáchání přestupku), návrh musel mít předepsané
náležitosti a v případě neprokázání skutku hradila navrhovatelka náklady
řízení. Návrhy psané osobami postiženými přestupkem, pokud tedy návrh podaly
(cca v desetině případů), byly často nekvalitní a někdy také opožděné,
pokud se o nutnosti podat návrh dozvěděly pozdě.
S účinností
k 1. červenci 2017 již platí reformovaná úprava, která do určité míry
navazuje na tu předchozí, avšak přináší i nová pravidla a nové otázky.
Provedena byla zákonem č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o
nich, zákonem č. 251/2016 Sb. o některých přestupcích a změnovým zákonem č.
183/2017 Sb. Prvně uvedený zákon se zabývá základy odpovědnosti za přestupky,
tresty, ochrannými opatřeními a procesními odchylkami řízení oproti podpůrně aplikovanému
správnímu řádu. Druhý uvedený zákon sdružuje skutkové podstaty přestupků, které
nebylo možno přiřadit do některého ze zvláštních zákonů. Jde zejména o
přestupky proti veřejnému pořádku, občanskému soužití a majetku.
Nejčastěji
jsou přestupky charakteru domácího násilí kvalifikovány jako přestupky proti
občanskému soužití, spáchané buď ublížením na cti (zejména urážkami), nebo
úmyslným ublížením na zdraví anebo některou z forem tzv. hrubého jednání -
jde zejména o vyhrožování újmou na zdraví, schválnosti nebo jiné hrubé jednání.
Pod jiné hrubé jednání lze zařadit velmi širokou škálu přestupků, od
vyhrožování jinak, než újmou na zdraví, přes strkání či jiné fyzické útoky
nezpůsobující zranění, až po pronásledování (stalking), nejedná-li se už o
trestný čin, nebo jiné formy hrubého jednání mezi lidmi, přesahující rámec
pouhé nevhodnosti či nezdvořilosti. Přestupky proti majetku jsou zřídkavé
z důvodu, že poškozená či „ukradená“ věc v případě manželů zpravidla
spadá do jejich společného jmění, a i v jiných případech bývá objektem,
resp. je narušeno, primárně občanské soužití, nikoliv zájem na ochraně majetku
(jako příklad uveďme zničení oblíbené věci z pomsty či jako naschvál).
Nově
je přestupek vždy projednáván z moci úřední, i mezi osobami blízkými a
v případě ublížení na cti (zde bez ohledu na vztah dotčených osob), tedy nikoliv
jen na návrh, jak tomu bylo dříve. Ovšem stále se procesně rozlišují situace,
kdy je přestupek spáchán mezi „cizími“ osobami, a kdy mezi tzv. osobami
blízkými (potažmo kdy jde o ublížení na cti).
Mezi
„cizími“ osobami (typicky rozvedenými manželi nebo v případě páru po rozchodu)
se přestupek projednává z moci úřední bez dalšího. Může být odložen, může
být projednán příkazem na místě (blokovou pokutou), nebo příkazem coby prvním úkonem
v řízení anebo v nezkráceném řízení (zpravidla) s ústním
jednáním o přestupku. Osoba postižená přestupkem se v nezkráceném řízení
ocitne (pouze) v postavení svědka, na průběh řízení nemá vliv. Nanejvýš
může být navíc i v postavení poškozeného, pokud jí byla způsobena
majetková újma a uplatnila nárok na náhradu škody.
Mezi
tzv. osobami blízkými (příbuzný v řadě přímé, sourozenec, manžel, partner
či jiná osoba v poměru rodinném nebo obdobném, pokud by újmu druhého
pociťovala jako újmu vlastní) se přestupek také projednává z moci úřední,
ovšem shledá-li správní orgán důvody pro zahájení řízení, potřebuje k tomu
ještě souhlas osoby postižené přestupkem. Totéž platí u přestupků ublížení na
cti (urážek), zde bez ohledu na vztahy mezi dotčenými osobami. Z právě
uvedeného však existuje výjimka, kdy se souhlas nevyžaduje, a to pokud byl
přestupek spáchán na dítěti (osobě mladší 18 let) nebo pokud byl přestupek
důvodem vykázání ze společného obydlí. Řízení se zde vede z moci úřední
bez dalšího a osoba postižená přestupkem nemá ani zvláštní procesní práva (viz
níže), která by jí náležela v případě podmínění řízení jejím souhlasem.
Pokud
správní orgán důvody k zahájení řízení neshledá, může věc i odložit, konkrétně
z důvodu, že oznámení o přestupku neodůvodňuje zahájení řízení. Konkrétně
pokud např. správní orgán usoudí, že společenská škodlivost skutku je mizivá
(skutek mu nepřipadá dostatečně závažný). V takovém případě se však o
odložení vyrozumívá osoba přímo postižená spácháním přestupku, která
v případě nesouhlasu může nadřízenému správnímu orgánu adresovat podnět
proti nečinnosti, pokud dle jejího názoru řízení o přestupku mělo být zahájeno.
(Zde uvedené platí o všech případech odložení, i když nejde o skutky spáchané
mezi osobami blízkými nebo o urážky.)
Pokud
však správní orgán dospěje k závěru, že skutek je dostatečně závažný a má tedy
být projednán jako přestupek, musí si u přestupků mezi osobami blízkými (či u urážek)
nejdříve opatřit souhlas osoby přímo postižené spácháním přestupku. K tomu
jí musí poskytnout alespoň 30 denní lhůtu. Pokud souhlas není dán, věc se
odkládá. Pokud je souhlas udělen, následuje zahájení řízení. Předmět řízení
(„obvinění“) formuluje sám správní orgán. Správní orgán zde přestupek nemůže
projednat příkazem na místě (blokovou pokutou) ani příkazem, musí vést
nezkrácené řízení, v němž zpravidla nařídí ústní jednání o přestupku.
K ústnímu jednání předvolá obviněného a svědky. Osoba postižená přestupkem
bude vyslechnuta jako svědek, zároveň však má jako osoba dávající souhlas
s projednáním přestupku i řadu významných procesních práv.
Vedle
práva udělit (i vzít zpět) souhlas s projednáním musí být osoba postižená
přestupkem vyrozuměna o zahájení řízení, má právo navrhovat důkazy a činit jiné
návrhy po celou dobu řízení, má právo na informace o řízení, má právo nahlížet
do spisu, účastnit se ústního jednání a jiných úkonů v řízení, má právo
klást otázky obviněnému a svědkům a má právo vyjádřit se k podkladům pro
rozhodnutí před jeho vydáním, resp. po ukončení dokazování. Nemůže se pouze
odvolat proti rozhodnutí vydanému ve věci. Pokud se však obviněný odvolá, může
se už zase vyjádřit k jím podanému odvolání a spolu s tím reagovat na
jeho argumenty či navrhovat nebo doplňovat nové důkazy.
Výkon
procesních práv může osoba postižená přestupkem, která dala souhlas
s řízením, svěřit i zmocněnci (či advokátovi). Pro větší komfort, zejména
pocit bezpečí u jednání, připadá v úvahu i dostavit se s důvěrníkem,
resp. osobou, která osobu postiženou přestupkem psychicky podpoří. Zákon to
přímo nevylučuje, ale zatím ani přímo neupravuje, proto je vhodné osobu
důvěrníka nějak formalizovat (zmocněním k zastupování, třeba i jen pro
jedno konkrétní jednání) nebo její účast předjednat.
V některých
případech je též aktuální ochrana osobních údajů osoby postižené přestupkem
(ale třeba i svědka nebo zmocněnce), jako je místo aktuálního pobytu,
pracoviště, telefonní kontakt apod. Správnímu orgánu by mělo stačit jméno,
příjmení, datum narození a adresa pro doručování, třeba i u jiné osoby nebo u
pomáhající organizace (ostatní údaje může uchovávat odděleně). Výslovná zákonná
úprava ochrany osobních údajů v těchto případech ale opět chybí, ač by
byla potřeba zejména u případů pronásledování (stalkingu). Zatím tedy může
dojít k případům, kdy osobní údaje byly chráněny v trestním řízení,
po předání věci do řízení o přestupku však ochrana končí.
V samotném
řízení je důležité právo nahlížet do spisu, navrhovat důkazy či klást otázky
svědkům a obviněnému. V posledně uvedeném případě reálně tehdy, pokud
k tomu má osoba postižená přestupkem dostatek sil a kuráže. Správní orgán
není nějak zvlášť povinován k zajištění alespoň pocitu bezpečí předvolané
osoby, byť tak zejména po předjednání učinit může, resp. je to žádoucí
(oddělení osob, zajištění přítomnosti další osoby, třeba i strážníka či
policisty, umožnění přítomnosti důvěrníka). Každopádně v případě
předvolání k výslechu svědka (resp. účasti na jednání obecně) nelze
kontakt s obviněným vyloučit.
Pokud
jde o výslech dětí, zákon také mlčí. Úprava se věnuje ochraně dětí jako
podezřelých či obviněných, nikoliv už dětem v postavení svědka či osoby
postižené přestupkem. Lze však do určité míry vycházet z jiných dostupných
norem. Odkázat lze zejména na Úmluvu o právech dítěte, ukládající povinnost
upřednostňovat při všech postupech (i) orgánů veřejné moci zájem dítěte (které
by tak mělo být vyslýcháno zásadně zcela výjimečně, zejména v nižším věku
či týká-li se věc rodičů). Dále se lze inspirovat správním řádem, který
upravuje výslech dítěte jako účastníka, mj. bez přítomnosti rodičů, za účasti
orgánu sociálně-právní ochrany dětí apod., neboť v procesním právu
analogické aplikaci úpravy v zásadě nic nebrání. Jakkoliv jsou děti často
jedním z mála svědků domácího násilí, správní orgán by jim měl věnovat
zvláštní ochranu (min. aby nebyly předmětem manipulace či se neocitaly „mezi
mlýnskými kameny“) a měl by si pokud možno vystačit s jinými důkazy.
Děti
nejsou explicitně chráněny v přestupkovém právu ani jako osoby postižené
přestupkem či jako svědkové domácího násilí (oproti případům, kdy je dítě
podezřelé či obviněné z přestupku, a do věci je vtažen orgán
sociálně-právní ochrany dětí). Již nyní však lze dovodit oznamovací povinnost
správních orgánů vůči OSPODu na základě povinnosti státních orgánů vyhledávat a
ohlašovat případy ohroženého dítěte, jímž se rozumí i dítě ohrožené násilím v rodině
(zakotveno v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí).
Vrátíme-li
se k samotnému řízení, ještě před vydáním rozhodnutí o přestupku (po
skončení dokazování) má osoba postižená přestupkem, která dala souhlas
s řízením, důležité právo vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí.
Obvykle je prostor k vyjádření poskytnut na konci ústního jednání,
vhodnější je však požádat ještě o několik dní na dodání písemného vyjádření. K tomu
je užitečné mít k dispozici kopii všech důležitých podkladů ze spisu. Poté
lze na základě analýzy důkazů (výpovědi, lékařské zprávy, další podklady)
shrnout, co v řízení vyplynulo, co je prokázáno, co svědčí o vině, jak má
být rozhodnuto. Správní orgán tak může mít usnadněnu práci a přinejmenším se musí
s uplatněnými návrhy a námitkami vypořádat ve svém rozhodnutí.
Správnímu
orgánu lze navrhnout, aby obviněnému uložil i některé z nově existujících
ochranných opatření, konkrétně zákaz styku s určenou osobou (typicky
s osobou postiženou přestupkem) či dalšími osobami, případně povinnost absolvovat
program zvládání agrese. Tato opatření míří právě na přestupky charakteru
stalkingu a domácího násilí. Programy zvládání agrese nabízejí jako sociální
službu některá krajská intervenční centra, s nimiž může správní orgán tuto
možnost předjednat a povinnost poté uložit.
Proti
samotnému rozhodnutí o přestupku se osoba postižená přestupkem, která dávala
souhlas řízením, odvolat nemůže. To platí i o případech, kdy bylo řízení
zastaveno, typicky z důvodu, že spáchání přestupku nebylo dle správního
orgánu prokázáno. Nově však alespoň osoba postižená přestupkem není povinna
hradit náklady řízení.
Na
druhé straně však lze v případě pravomocného zastavení řízení podat
nadřízenému orgánu podnět k tzv. přezkumnému řízení, kde se uvedou
procesní i věcné vady rozhodnutí, nasvědčující jeho nezákonnosti. Přezkumné
řízení je dozorčím prostředkem, na jeho zahájení není nárok, pokud však správní
orgán významně pochybil, může být nezákonné zastavení řízení zrušeno a věc se
vrací zpět. Nepůjde o častý postup, ale určitý prostor pro revizi rozhodnutí
zde je.
Pokud
správní orgán rozhodne o vině a trestu, opět se může odvolat jen obviněný,
k jím podanému odvolání se však osoba postižená přestupkem, která dávala
souhlas s řízením, může vyjádřit a vyvracet či korigovat odvolací námitky,
počítaje v to i uplatnění nových důkazů.
Pokud
bylo řízení o přestupku vedeno z moci úřední bez souhlasu osoby přímo
postižené spácháním přestupku, která tak vystupovala max. v pozici svědka,
rozhodnutí se jí vůbec neoznamuje a možnosti ovlivnit osud řízení jsou malé.
Sdělení výsledku řízení, potažmo kopie rozhodnutí, se pak lze domáhat jen
obtížně. Obvykle se tak činí prostřednictvím žádosti neúčastníka o nahlížení do
spisu s odkazem na právní zájem či jiný důležitý důvod (jímž může být
např. záměr vymáhat náhradu škody či nemajetkové újmy nebo potřeba dokazování
v jiném, např. opatrovnickém, řízení). V případě zjištění, že řízení
bylo (nedůvodně) zastaveno, lze i zde podat podnět k přezkumnému řízení
(to může v zásadě kdokoliv), byť opět se spíše menší nadějí na revizi rozhodnutí.
Dodejme, že přezkumné řízení lze zahájit jen do 1 roku od právní moci dotčeného
rozhodnutí.
Pro
úplnost zmiňme, že přestupkové právo již jednou na krátkou dobu přiznávalo
procesní práva blízká účastnickým i tomu, komu byla způsobena nemajetková újma,
tedy nejen osobě, která uplatnila nárok na náhradu majetkové škody. Tím došlo
k přiblížení k postavení poškozeného, jak je upraveno v trestním
řízení, kde je účastníkem (poškozeným) osoba postižená trestným činem bez
ohledu na to, zda jí byla způsobena škoda na majetku, nebo i nemajetková újma (např.
týráním). Nově však zákon počítá jako s účastníkem řízení opět jen s
poškozeným, který uplatnil nárok na náhradu škody na majetku. Zřejmě nejen
z důvodu špatné adaptace praxe na rozšíření práv osob postižených přestupkem,
ale i s ohledem na zvýšené administrativní nároky pro správní orgány,
figuruje-li v řízení motivovaná oběť přestupku, která zpravidla nenechá
bez povšimnutí, pokud správní orgán nevede řízení s náležitou péčí a
kýženými výsledky. Požadavky na rozšíření práv osob postižených přestupkem
přesto stále zaznívají min. od organizací pomáhající obětem předsudečné
nenávisti (a popravdě řečeno by to bylo férové vůči všem osobám postiženým
přestupkem, jakkoliv by to zřejmě vyžádalo další náklady na chod správního
aparátu).
Stran
běhu řízení je třeba ještě dodat, že přestupek se promlčuje za 1 rok od
spáchání, nejpozději za 3 roky. Jednoletá doba se přerušuje (a běží nová – zase
jednoletá – doba) v případě zahájení řízení o přestupku a dále (znovu) v případě
rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný uznán vinným. Pokud je řízení
zastaveno, promlčecí doba se ani v případě zrušení rozhodnutí a vrácení
věci k novému projednání nepřerušuje, a běží dál až do případného
rozhodnutí o vině, anebo mezitím uplyne. Promlčecí doba na druhé straně vůbec
neběží po dobu, kdy je o tomtéž skutku vedeno trestní řízení, konkrétně od
zahájení úkonů trestního řízení až do předání věci správnímu orgánu (příp. do právní
moci usnesení soudu o postoupení věci do přestupkového řízení, eventuálně do uplynutí
lhůty pro dovolání, příp. právní moci rozhodnutí o dovolání). Zjednodušeně
řečeno, pokud není ve věci vedeno trestní řízení, je třeba, aby do 1 roku od
spáchání přestupku bylo zahájeno přestupkové řízení a poté opět do 1 roku bylo rozhodnuto
o vině, jinak odpovědnost za přestupek zaniká.
Závěrem
několik slov o postavení znalců, jichž především (vedle domácího násilí) se
týká tento sborník. V přestupkovém řízení bývá ustanovování znalce spíše
výjimečné, z časových i finančních důvodů. Častěji se s nimi lze
setkat zejména v dopravě, u přestupků proti občanskému soužití ale jen
výjimečně, např. jde-li o zranění a mechanismus jeho vzniku, a prakticky nikdy,
jde-li o věrohodnost svědků či osobnost obviněného. Správní orgány však mohou
využít znalecké posudky pořízené předtím orgány činnými v trestním řízení,
neboť ty mohou být v souladu se správní judikaturou využity i
v řízení přestupkovém (např. stran charakteru zranění, způsobu jeho
vzniku, následků).
Pokud
by přesto sám správní orgán hodlal nařídit vypracování znaleckého posudku, bude
limitován mnoha okolnostmi. Jednou z nich jsou zmíněné finance, které (ne)má
k dispozici. Další otázkou je formulace otázek znalci, kde se však úřední
osoba může inspirovat policejními spisy, které jí v praxi prošly rukama.
Pokud najde vhodného znalce a ustanoví jej, může posléze vzniknout problém
v přístupu ke zdravotnické dokumentaci. Bez souhlasu subjektu údajů totiž
může znalec dle zákona o zdravotnických službách požadovat potřebné dokumenty
jen v trestním, nikoliv přestupkovém, řízení (souhlas dotčené osoby je proto
třeba předem opatřit a znalci doložit). Problém může vzniknout i
v případě, kdy zkoumaná osoba odpírá součinnost se znalcem – správní orgán
zde má minimum zajišťovacích prostředků, resp. explicitně upravené nemá žádné
(např. pořádková pokuta, předvedení). Přestupkové právo zde tak oproti trestním
věcem opět přichází zkrátka.
Na
samý závěr lze uzavřít, že nová úprava přestupkového práva přinesla určitá
zlepšení, v dalších ohledech je však diskutabilní a některé otázky
ponechává bohužel zcela neřešené. Doufejme však, že na základě upozornění
z praxe i od odborné veřejnosti se v dohledné době alespoň
v nejdůležitějších otázkách dočkáme nápravy a řešení.
V obdobném znění byl text publikován ve Sborníku příspěvků z konference na téma „Současné otázky praxe a legislativy znalecké činnosti nejen v kontextu domácího násilí“, který je on-line dostupný zde.