Sporné přestupkové judikáty Nejvyššího správního soudu VI.

Po delší době se opět dovoluji ozvat s „občasníkem“ sporných přestupkových judikátů Nejvyššího správního soudu. První rozhodnutí (sub 13.) se týká otázky, zda někdo může v tomtéž řízení vystupovat (vypovídat) jednou jako svědek, a jindy zase jako poškozený (tedy účastník řízení). Druhý rozsudek (sub 14.) se týká otázky, kdy dochází k přetržení pokračování pokračujícího přestupku, resp. od kterého okamžiku se už jedná o přestupek nový.

13. Výpověď osoby jako svědka či poškozeného – rozsudek NSS ze dne 10.5.2012, č.j. 3 As 16/2012 – 25:

Judikát se týká přestupku proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. c) PřesZ, spáchaného formou drobného ublížení na zdraví. Osoba postižená přestupkem byla předvolána jako svědek, poté v průběhu jednání prohlásila, že uplatňuje nárok na náhradu škody. Dle narativního shrnutí věci dotyčný vystupoval v řízení jednak jako svědek, a jednak jako poškozený, „s příslušnými procesními právy“. Obviněný v kasační stížnosti namítal mj. nesprávné procesní postavení poškozeného, který měl všechna práva jako poškozený (jichž využíval). NSS se s danou námitkou vypořádal tak, že uvedl, že dotyčný v řízení nejdříve vystupoval jako svědek, poté se přihlásil k postavení poškozeného, které správní orgán uznal, a nadále pak vystupoval ve dvojím postavení, tedy jednak jako svědek, a současně i jako poškozený. Tato diference rolí byla dle zjištění NSS učiněných ve spisu dodržována.

Jakkoliv by to zřejmě nemělo zásadní vliv na rozhodnutí správního orgánu ani na výsledné posouzení věci ze strany NSS, nelze se dle mého názoru ztotožnit se závěrem, že jedna osoba může v tomtéž řízení vystupovat ve „dvojroli“ svědka i poškozeného. Lze reálně připustit situaci, kdy osoba postižená přestupkem nejdříve vystupuje jako svědek, a teprve v průběhu řízení uplatní nárok na náhradu škody, čímž vstoupí do procesního postavení poškozeného (což by však zřejmě mělo být zohledněno při následném posuzování jeho výpovědi, viz přiměřeně níže). Stěží ale může po uplatnění nároku na náhradu škody vystupovat tatáž osoba chvíli jako svědek, a chvíli zase jako poškozený.

Vycházím z toho, že „vyšší bere“, účastnické postavení převažuje a „má navrch“ nad statusem svědka a stane-li se jednou někdo účastníkem řízení, není toto postavení jen přechodné, ale předurčuje jeho postavení pro celé další řízení. Účastník řízení může navrhovat důkazy, má právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, může se odvolat (byť u poškozeného jen ve věci náhrady škody), má právo nahlížet do spisu atd. (oproti svědkovi). A především, na rozdíl od svědka, není povinen vypovídat pravdivě. Přičemž lze stěží posuzovat, kdy dotyčný právě jedná jako účastník, a kdy jako svědek, což by mělo i významné dopady na jeho procesní práva, která se v případě svědka od účastníka řízení významně liší. Domnívám se, že od okamžiku uplatnění nároku na náhradu škody (nerozhodne-li správní orgán dle § 28 odst. 1 s.ř., že daná osoba účastníkem řízení není) se dotčený ocitá v postavení poškozeného ve smyslu § 72 písm. b) PřesZ, a nemůže proto „dle potřeby“ ani chvílemi vypovídat jako svědek. Má-li jednou daná osoba postavení účastníka řízení, nelze ji nutit k podání výpovědi, ani aby vypovídala pravdivě (povinnost vypovídat, až na výjimky stanovené zákonem, a to pravdivě, je v kontradikci s absencí podobných povinností u účastníka řízení). Z toho plyne i částečně odlišný pohled na generální věrohodnost výpovědi dotčené osoby, která musí vypovídat pravdivě pod hrozbou pokuty za nepravdivou svědeckou výpověď (§ 21 odst. 1 písm. g) PřesZ), je-li svědkem, zatímco jako účastník řízení nikoliv. Konečně lze poukázat na § 55 odst. 1 s.ř., dle něhož každý, kdo není účastníkem, je povinen vypovídat jako svědek (…) – tedy buď, a nebo. Z toho lze opačně dovodit, že je-li někdo účastníkem řízení, nemůže už být zároveň svědkem. V jednom řízení by zároveň bylo možno jen stěží rozlišovat, které slovo či věta výpovědi se týká více otázky náhrady škody (tedy spíše pohled poškozeného), a která se zabývá jednáním, které ke vzniku škody vedlo (tedy spíše pohled svědka, zde zároveň i osoby postižené přestupkem), neboť to bude v podstatné části splývat v jedno.

S ohledem na vše výše uvedené se proto domnívám, že NSS neměl přitakat postupu, kdy tatáž osoba byla po uplatnění nároku na náhradu škody v přestupkovém řízení jednou posuzována a vyslýchána v postavení poškozeného (tj. účastníka řízení), a jindy jako svědka, přes přihlášení se této osoby do řízení jako jeho účastník uplatněním nároku na náhrady škody.

14. Přetržení pokračování přestupku – rozsudek NSS ze dne 15.8.2012, č.j. 1 As 49/2012 – 33:

V této věci se měl pachatel dopustit dopravního přestupku (neoprávněné parkování). Městský soud v Praze zjistil, že dotyčný byl zároveň ještě dvakráte stíhán za totožné jednání v samostatných řízeních a dovodil, že o skutku, jako pokračujícím přestupku, mělo být vedeno jedno (společné) řízení. Za mezník, který ukončuje skutek při pokračujícím přestupku, soud považoval doručení příkazu o uložení pokuty, vyšel přitom analogicky z § 12 odst. 11 trestního řádu, podle nějž je takovým mezníkem u pokračujícího trestného činu sdělení obvinění. Pro úplnost dodejme, že 15.3.2009 se pachatel dopustil přestupku, 25.3.2009 byl vydán ve věci příkaz, doručen byl 3.4.2009 (podán odpor, tzn. řízení pokračovalo); 26.3.2009 se pachatel dopustil totožného jednání, za které byl potrestán v samostatném řízení, 31.3.2009 zase, opět bylo vedeno samostatné řízení; dle vyjádření žalobce pak mělo být vedeno celkem 8 samostatných řízení o 8 dílčích přestupkových jednáních, k nimž došlo v časově blízkém krátkém úseku.

Žalovaný brojil krom jiného proti názoru žalobce, že se pachatel dopustil více dílčích útoků jednoho pokračujícího přestupku (chybělo prý postupné uskutečňování jednotného záměru, který by byl dán již při prvním útoku). NSS poukázal na skutečnost, že nebylo vedeno dokazování v tom směru, zda jednání pachatele bylo skutečně vedeno jednotícím záměrem mezi jednotlivými dílčími útoky, aby se jednalo o pokračující delikt, což považoval za podstatnou vadu řízení. Nad rámec právě uvedeného se ale vyjádřil i k otázce, co je mezníkem oddělujícím jeden pokračující přestupek od druhého, tedy k přetržení pokračování pokračujícího přestupku, kdy se s Městským soudem v Praze neztotožnil.

NSS k otázce přetržení pokračování přestupku analogicky odkázal na § 12 odst. 11 trestního řádu, podle něhož „pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek“. Dále NSS konstatoval, že podezřelému z přestupku se nesděluje obviněný, takový institut PřesZ nezná, správní orgán pouze (některým z možných způsobů – blok, příkaz, oznámení o zahájení řízení) zahájí řízení o přestupku, kdy obviněným z přestupku je občan dle § 73 odst. 1 PřesZ od momentu, kdy vůči němu správní orgán učiní první procesní úkon.

Zmíněný úkon však NSS neztotožnil s některou z forem zahájení řízení o přestupku, ale posuzoval jej samostatně ve vztahu k funkci, kterou má sdělení obvinění dle trestního řádu – jím se (uvedena citace z odborné literatury) pachateli dostává „varování ohledně jeho současného i budoucích skutků“. Stejnou funkci pak dle NSS plní jakýkoliv úkon policejního orgánu nebo příslušného správního orgánu, jímž je (slovy NSS) „obviněný“ z daného přestupku zpraven o tom, že je důvodně podezřelý z jeho spáchání. V nynějším případě tak dle NSS došlo k ukončení skutku už v případě, kdy s podezřelým sepsali strážníci Městské policie úřední záznam. Tím se mělo pachateli dostat „varování“, které je zároveň mezníkem ukončujícím daný skutek.

S právě uvedenými závěry se však nelze ztotožnit. V přestupkovém řízení je ekvivalentní sdělení obvinění až zahájení řízení o přestupku, jak ostatně NSS zprvu uvádí, nikoliv jakýkoliv úkon před zahájením řízení. Prvním úkonem dle § 73 odst. 1 PřesZ je třeba rozumět právě úkon, jímž se zahajuje řízení o přestupku, nadpis § 73 ostatně hovoří o obviněném z přestupku, tj. o účastníkovi řízení, nikoliv např. o podezřelém. Se zahájením řízení (v rámci blokového řízení, z výroku příkazu nebo ze sdělení o zahájení řízení, obsahujícího i popis skutku a jeho kvalifikaci) se zároveň obviněný dozvídá, co měl provést a z čeho je viněn, tedy je seznámen s „obviněním“ ve smyslu přestupkového práva.

Argument o „varování“ podezřelého (nikoliv obviněného – tím se dotyčný stává právě až zahájením řízení o přestupku) nelze považovat za příliš vhodný a výstižný. Určitého varování se jistě dostává i podezřelému z trestného činu, s nímž Policie ČR sepíše záznam o podání vysvětlení dle zákona o Policii ČR nebo dle trestního řádu, aniž by mu nutně rovnou sdělovala obvinění. Posuzovat intervenci Městské policie jako moment působící přetržení pokračování přestupku může být i velmi ošidné, nepřesné a nespolehlivé, nelze-li takový úkon (ve vztahu k ostatním dílčím útokům) často dohledat, a intervence orgánu veřejné moci může být i podstatně méně formální (pouhá pohrůžka postihem), kdy takové „varování“ už vůbec nepůjde zpětně doložit či ověřit.

Za podstatnější znak obvinění lze považovat spíše zásadní změnu procesního postavení (doposud jen) podezřelého, který je nejen formalizovaným a standardizovaným způsobem informován o tom, že se měl dopustit určitého skutku a že o tomto činu bude vedeno formalizované řízení, ale vznikají mu v takovém řízení i důležitá procesní práva. Dotyčný je dále seznámen s popisem skutku, který má být protiprávní, i s jeho kvalifikací, a má právo se zákonem stanovenými prostředky proti takovému obvinění (v užším slova smyslu) bránit. Tomuto okamžiku odpovídá právě až zahájení řízení o přestupku. Do té doby je dotyčný nanejvýš podezřelým, žádné řízení proti němu vedeno není, vůči orgánům veřejné moci nemá žádná zvláštní práva, popis i kvalifikace skutku se ještě mohou měnit na základě dalších úkonů činěných před zahájením řízení atd. Úřední záznam obecní policie může být též založen, věc odložena apod. Jinými slovy mezi podezřelým a veřejnou mocí doposud nebyl založen žádný vztah, z něhož by oběma stranám navzájem vyplývaly povinnosti a podezřelému práva.

Domnívám se proto, že NSS moment, kdy dochází k přetržení pokračujícího přestupku, posoudil nesprávně, kdy rozhodným okamžikem pro přetržení pokračování v páchání přestupku je až (oznámení o) zahájení řízení o přestupku (zde doručení příkazu). V této souvislosti lze zároveň odkázat rozsudek NSS ze dne 11.1.2013, č.j. 5 As 138/2012 – 23, který váže přetržení pokračování právě až na zahájení řízení o přestupku (nikoliv tedy na jakýkoliv úkon orgánu veřejné moci, který zahájení řízení předchází) – nebylo-li ve věci zahájeno řízení, nemohlo k přetržení dojít. V obdobné věci trvajícího přestupku NSS také váže počátek nového skutku na oznámení o zahájení řízení o přestupku, viz rozsudek NSS ze dne 15.6.2011, č.j. 9 As 101/2010 – 101.

Pro úplnost dodejme, že pokud PřesZ ukládá povinnost vést o více přestupcích téhož pachatele společné řízení, mělo být vedeno i o přestupcích zde figurujícího účastníka řízení (min. jednou k přetržení došlo). Stejně tak by mělo být vedeno jediné řízení o dílčích útocích pokračujícího přestupku, neboť se jedná o jeden přestupek. V každém případě tedy neměl správní orgán vést 8 samostatných řízení o 8 totožných skutcích téhož pachatele (předpokládám, že přibývaly, aniž ještě bylo pravomocně ukončeno řízení o skutcích předchozích, zde srovnej rozsudek NSS ze dne 18.7.2009, č.j. 1 As 28/2009 – 62). Naopak mělo být vedeno jediné řízení, ať už se to s „přetržením“ mělo jakkoliv – to bohužel z rozsudku NSS nevyplynulo, ten spíše svedl soud první instance na „falešnou stopu“ posuzování přetržení pokračování přestupku, a to ještě s chybnými argumenty.

(Téměř shodný text je zveřejněn pod názvem "Sporné přestupkové judikáty NSS VI." na blogu Jiné právo i s komentáři čtenářů zde.)

Aktualizace:
K prvnímu spornému judikátu se velmi přesvědčivě vyjádřil kolega V. Bíňovec v diskuzi na blogu Jiné právo (viz odkaz výše), kdy (přes výhrady uvedené shora v textu) dovodil možnost dělit procesní postavení poškozeného na základě věci, k níž se poškozený vyjadřuje (jde-li o skutek vnímaný vlastními smysly, jako svědek, a jde-li o škodu - např. dokladuje účtenky, své náklady apod. - jako poškozený). A to především s odkazem na podrobně vyargumentovaný rozsudek NSS ze dne 31.10.2007, č.j. 2 As 46/2006-100, který doporučuji Vaší pozornosti.