Ohrožené osoby, děti a znalci v nové úpravě přestupkového práva

Jednání charakteru domácího násilí bývá často kvalifikováno jako přestupek, ať už od okamžiku oznámení, nebo poté, co je věc orgány činnými v trestním řízení předána k projednání správnímu orgánu, resp. přestupkové komisi. Většina případů domácího násilí tak není řešena soudy, ale ocitá se mezi přestupky, projednávanými správními orgány. Považujeme proto za účelné seznámit se se základními pravidly projednávání přestupků charakteru domácího násilí, zejména s ohledem na změny přestupkového práva účinné od 1. července 2017, a dodat v této souvislosti i několik slov k postavení dětí a znalců.

Domácí násilí je nejčastěji pácháno mezi tzv. osobami blízkými, typicky manželem a manželkou, nebo jinými osobami v obdobném poměru. V těchto případech je bylo možno projednat dle předchozí úpravy zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jen na návrh osoby postižené přestupkem, která se podáním návrhu zároveň stala účastníkem takto zahájeného řízení. Návrh bylo možno podat jen do 3 měsíců od okamžiku, kdy se o přestupku dotčená osoba dozvěděla (většinou splývá s okamžikem spáchání přestupku), návrh musel mít předepsané náležitosti a v případě neprokázání skutku hradila navrhovatelka náklady řízení. Návrhy psané osobami postiženými přestupkem, pokud tedy návrh podaly (cca v desetině případů), byly často nekvalitní a někdy také opožděné, pokud se o nutnosti podat návrh dozvěděly pozdě.

S účinností k 1. červenci 2017 již platí reformovaná úprava, která do určité míry navazuje na tu předchozí, avšak přináší i nová pravidla a nové otázky. Provedena byla zákonem č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, zákonem č. 251/2016 Sb. o některých přestupcích a změnovým zákonem č. 183/2017 Sb. Prvně uvedený zákon se zabývá základy odpovědnosti za přestupky, tresty, ochrannými opatřeními a procesními odchylkami řízení oproti podpůrně aplikovanému správnímu řádu. Druhý uvedený zákon sdružuje skutkové podstaty přestupků, které nebylo možno přiřadit do některého ze zvláštních zákonů. Jde zejména o přestupky proti veřejnému pořádku, občanskému soužití a majetku.

Nejčastěji jsou přestupky charakteru domácího násilí kvalifikovány jako přestupky proti občanskému soužití, spáchané buď ublížením na cti (zejména urážkami), nebo úmyslným ublížením na zdraví anebo některou z forem tzv. hrubého jednání - jde zejména o vyhrožování újmou na zdraví, schválnosti nebo jiné hrubé jednání. Pod jiné hrubé jednání lze zařadit velmi širokou škálu přestupků, od vyhrožování jinak, než újmou na zdraví, přes strkání či jiné fyzické útoky nezpůsobující zranění, až po pronásledování (stalking), nejedná-li se už o trestný čin, nebo jiné formy hrubého jednání mezi lidmi, přesahující rámec pouhé nevhodnosti či nezdvořilosti. Přestupky proti majetku jsou zřídkavé z důvodu, že poškozená či „ukradená“ věc v případě manželů zpravidla spadá do jejich společného jmění, a i v jiných případech bývá objektem, resp. je narušeno, primárně občanské soužití, nikoliv zájem na ochraně majetku (jako příklad uveďme zničení oblíbené věci z pomsty či jako naschvál).

Nově je přestupek vždy projednáván z moci úřední, i mezi osobami blízkými a v případě ublížení na cti (zde bez ohledu na vztah dotčených osob), tedy nikoliv jen na návrh, jak tomu bylo dříve. Ovšem stále se procesně rozlišují situace, kdy je přestupek spáchán mezi „cizími“ osobami, a kdy mezi tzv. osobami blízkými (potažmo kdy jde o ublížení na cti).

Mezi „cizími“ osobami (typicky rozvedenými manželi nebo v případě páru po rozchodu) se přestupek projednává z moci úřední bez dalšího. Může být odložen, může být projednán příkazem na místě (blokovou pokutou), nebo příkazem coby prvním úkonem v řízení anebo v nezkráceném řízení (zpravidla) s ústním jednáním o přestupku. Osoba postižená přestupkem se v nezkráceném řízení ocitne (pouze) v postavení svědka, na průběh řízení nemá vliv. Nanejvýš může být navíc i v postavení poškozeného, pokud jí byla způsobena majetková újma a uplatnila nárok na náhradu škody.

Mezi tzv. osobami blízkými (příbuzný v řadě přímé, sourozenec, manžel, partner či jiná osoba v poměru rodinném nebo obdobném, pokud by újmu druhého pociťovala jako újmu vlastní) se přestupek také projednává z moci úřední, ovšem shledá-li správní orgán důvody pro zahájení řízení, potřebuje k tomu ještě souhlas osoby postižené přestupkem. Totéž platí u přestupků ublížení na cti (urážek), zde bez ohledu na vztahy mezi dotčenými osobami. Z právě uvedeného však existuje výjimka, kdy se souhlas nevyžaduje, a to pokud byl přestupek spáchán na dítěti (osobě mladší 18 let) nebo pokud byl přestupek důvodem vykázání ze společného obydlí. Řízení se zde vede z moci úřední bez dalšího a osoba postižená přestupkem nemá ani zvláštní procesní práva (viz níže), která by jí náležela v případě podmínění řízení jejím souhlasem.

Pokud správní orgán důvody k zahájení řízení neshledá, může věc i odložit, konkrétně z důvodu, že oznámení o přestupku neodůvodňuje zahájení řízení. Konkrétně pokud např. správní orgán usoudí, že společenská škodlivost skutku je mizivá (skutek mu nepřipadá dostatečně závažný). V takovém případě se však o odložení vyrozumívá osoba přímo postižená spácháním přestupku, která v případě nesouhlasu může nadřízenému správnímu orgánu adresovat podnět proti nečinnosti, pokud dle jejího názoru řízení o přestupku mělo být zahájeno. (Zde uvedené platí o všech případech odložení, i když nejde o skutky spáchané mezi osobami blízkými nebo o urážky.)

Pokud však správní orgán dospěje k závěru, že skutek je dostatečně závažný a má tedy být projednán jako přestupek, musí si u přestupků mezi osobami blízkými (či u urážek) nejdříve opatřit souhlas osoby přímo postižené spácháním přestupku. K tomu jí musí poskytnout alespoň 30 denní lhůtu. Pokud souhlas není dán, věc se odkládá. Pokud je souhlas udělen, následuje zahájení řízení. Předmět řízení („obvinění“) formuluje sám správní orgán. Správní orgán zde přestupek nemůže projednat příkazem na místě (blokovou pokutou) ani příkazem, musí vést nezkrácené řízení, v němž zpravidla nařídí ústní jednání o přestupku. K ústnímu jednání předvolá obviněného a svědky. Osoba postižená přestupkem bude vyslechnuta jako svědek, zároveň však má jako osoba dávající souhlas s projednáním přestupku i řadu významných procesních práv.

Vedle práva udělit (i vzít zpět) souhlas s projednáním musí být osoba postižená přestupkem vyrozuměna o zahájení řízení, má právo navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení, má právo na informace o řízení, má právo nahlížet do spisu, účastnit se ústního jednání a jiných úkonů v řízení, má právo klást otázky obviněnému a svědkům a má právo vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí před jeho vydáním, resp. po ukončení dokazování. Nemůže se pouze odvolat proti rozhodnutí vydanému ve věci. Pokud se však obviněný odvolá, může se už zase vyjádřit k jím podanému odvolání a spolu s tím reagovat na jeho argumenty či navrhovat nebo doplňovat nové důkazy.

Výkon procesních práv může osoba postižená přestupkem, která dala souhlas s řízením, svěřit i zmocněnci (či advokátovi). Pro větší komfort, zejména pocit bezpečí u jednání, připadá v úvahu i dostavit se s důvěrníkem, resp. osobou, která osobu postiženou přestupkem psychicky podpoří. Zákon to přímo nevylučuje, ale zatím ani přímo neupravuje, proto je vhodné osobu důvěrníka nějak formalizovat (zmocněním k zastupování, třeba i jen pro jedno konkrétní jednání) nebo její účast předjednat.

V některých případech je též aktuální ochrana osobních údajů osoby postižené přestupkem (ale třeba i svědka nebo zmocněnce), jako je místo aktuálního pobytu, pracoviště, telefonní kontakt apod. Správnímu orgánu by mělo stačit jméno, příjmení, datum narození a adresa pro doručování, třeba i u jiné osoby nebo u pomáhající organizace (ostatní údaje může uchovávat odděleně). Výslovná zákonná úprava ochrany osobních údajů v těchto případech ale opět chybí, ač by byla potřeba zejména u případů pronásledování (stalkingu). Zatím tedy může dojít k případům, kdy osobní údaje byly chráněny v trestním řízení, po předání věci do řízení o přestupku však ochrana končí.

V samotném řízení je důležité právo nahlížet do spisu, navrhovat důkazy či klást otázky svědkům a obviněnému. V posledně uvedeném případě reálně tehdy, pokud k tomu má osoba postižená přestupkem dostatek sil a kuráže. Správní orgán není nějak zvlášť povinován k zajištění alespoň pocitu bezpečí předvolané osoby, byť tak zejména po předjednání učinit může, resp. je to žádoucí (oddělení osob, zajištění přítomnosti další osoby, třeba i strážníka či policisty, umožnění přítomnosti důvěrníka). Každopádně v případě předvolání k výslechu svědka (resp. účasti na jednání obecně) nelze kontakt s obviněným vyloučit.

Pokud jde o výslech dětí, zákon také mlčí. Úprava se věnuje ochraně dětí jako podezřelých či obviněných, nikoliv už dětem v postavení svědka či osoby postižené přestupkem. Lze však do určité míry vycházet z jiných dostupných norem. Odkázat lze zejména na Úmluvu o právech dítěte, ukládající povinnost upřednostňovat při všech postupech (i) orgánů veřejné moci zájem dítěte (které by tak mělo být vyslýcháno zásadně zcela výjimečně, zejména v nižším věku či týká-li se věc rodičů). Dále se lze inspirovat správním řádem, který upravuje výslech dítěte jako účastníka, mj. bez přítomnosti rodičů, za účasti orgánu sociálně-právní ochrany dětí apod., neboť v procesním právu analogické aplikaci úpravy v zásadě nic nebrání. Jakkoliv jsou děti často jedním z mála svědků domácího násilí, správní orgán by jim měl věnovat zvláštní ochranu (min. aby nebyly předmětem manipulace či se neocitaly „mezi mlýnskými kameny“) a měl by si pokud možno vystačit s jinými důkazy.

Děti nejsou explicitně chráněny v přestupkovém právu ani jako osoby postižené přestupkem či jako svědkové domácího násilí (oproti případům, kdy je dítě podezřelé či obviněné z přestupku, a do věci je vtažen orgán sociálně-právní ochrany dětí). Již nyní však lze dovodit oznamovací povinnost správních orgánů vůči OSPODu na základě povinnosti státních orgánů vyhledávat a ohlašovat případy ohroženého dítěte, jímž se rozumí i dítě ohrožené násilím v rodině (zakotveno v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí).

Vrátíme-li se k samotnému řízení, ještě před vydáním rozhodnutí o přestupku (po skončení dokazování) má osoba postižená přestupkem, která dala souhlas s řízením, důležité právo vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Obvykle je prostor k vyjádření poskytnut na konci ústního jednání, vhodnější je však požádat ještě o několik dní na dodání písemného vyjádření. K tomu je užitečné mít k dispozici kopii všech důležitých podkladů ze spisu. Poté lze na základě analýzy důkazů (výpovědi, lékařské zprávy, další podklady) shrnout, co v řízení vyplynulo, co je prokázáno, co svědčí o vině, jak má být rozhodnuto. Správní orgán tak může mít usnadněnu práci a přinejmenším se musí s uplatněnými návrhy a námitkami vypořádat ve svém rozhodnutí.

Správnímu orgánu lze navrhnout, aby obviněnému uložil i některé z nově existujících ochranných opatření, konkrétně zákaz styku s určenou osobou (typicky s osobou postiženou přestupkem) či dalšími osobami, případně povinnost absolvovat program zvládání agrese. Tato opatření míří právě na přestupky charakteru stalkingu a domácího násilí. Programy zvládání agrese nabízejí jako sociální službu některá krajská intervenční centra, s nimiž může správní orgán tuto možnost předjednat a povinnost poté uložit.

Proti samotnému rozhodnutí o přestupku se osoba postižená přestupkem, která dávala souhlas řízením, odvolat nemůže. To platí i o případech, kdy bylo řízení zastaveno, typicky z důvodu, že spáchání přestupku nebylo dle správního orgánu prokázáno. Nově však alespoň osoba postižená přestupkem není povinna hradit náklady řízení.

Na druhé straně však lze v případě pravomocného zastavení řízení podat nadřízenému orgánu podnět k tzv. přezkumnému řízení, kde se uvedou procesní i věcné vady rozhodnutí, nasvědčující jeho nezákonnosti. Přezkumné řízení je dozorčím prostředkem, na jeho zahájení není nárok, pokud však správní orgán významně pochybil, může být nezákonné zastavení řízení zrušeno a věc se vrací zpět. Nepůjde o častý postup, ale určitý prostor pro revizi rozhodnutí zde je.

Pokud správní orgán rozhodne o vině a trestu, opět se může odvolat jen obviněný, k jím podanému odvolání se však osoba postižená přestupkem, která dávala souhlas s řízením, může vyjádřit a vyvracet či korigovat odvolací námitky, počítaje v to i uplatnění nových důkazů.

Pokud bylo řízení o přestupku vedeno z moci úřední bez souhlasu osoby přímo postižené spácháním přestupku, která tak vystupovala max. v pozici svědka, rozhodnutí se jí vůbec neoznamuje a možnosti ovlivnit osud řízení jsou malé. Sdělení výsledku řízení, potažmo kopie rozhodnutí, se pak lze domáhat jen obtížně. Obvykle se tak činí prostřednictvím žádosti neúčastníka o nahlížení do spisu s odkazem na právní zájem či jiný důležitý důvod (jímž může být např. záměr vymáhat náhradu škody či nemajetkové újmy nebo potřeba dokazování v jiném, např. opatrovnickém, řízení). V případě zjištění, že řízení bylo (nedůvodně) zastaveno, lze i zde podat podnět k přezkumnému řízení (to může v zásadě kdokoliv), byť opět se spíše menší nadějí na revizi rozhodnutí. Dodejme, že přezkumné řízení lze zahájit jen do 1 roku od právní moci dotčeného rozhodnutí.

Pro úplnost zmiňme, že přestupkové právo již jednou na krátkou dobu přiznávalo procesní práva blízká účastnickým i tomu, komu byla způsobena nemajetková újma, tedy nejen osobě, která uplatnila nárok na náhradu majetkové škody. Tím došlo k přiblížení k postavení poškozeného, jak je upraveno v trestním řízení, kde je účastníkem (poškozeným) osoba postižená trestným činem bez ohledu na to, zda jí byla způsobena škoda na majetku, nebo i nemajetková újma (např. týráním). Nově však zákon počítá jako s účastníkem řízení opět jen s poškozeným, který uplatnil nárok na náhradu škody na majetku. Zřejmě nejen z důvodu špatné adaptace praxe na rozšíření práv osob postižených přestupkem, ale i s ohledem na zvýšené administrativní nároky pro správní orgány, figuruje-li v řízení motivovaná oběť přestupku, která zpravidla nenechá bez povšimnutí, pokud správní orgán nevede řízení s náležitou péčí a kýženými výsledky. Požadavky na rozšíření práv osob postižených přestupkem přesto stále zaznívají min. od organizací pomáhající obětem předsudečné nenávisti (a popravdě řečeno by to bylo férové vůči všem osobám postiženým přestupkem, jakkoliv by to zřejmě vyžádalo další náklady na chod správního aparátu).

Stran běhu řízení je třeba ještě dodat, že přestupek se promlčuje za 1 rok od spáchání, nejpozději za 3 roky. Jednoletá doba se přerušuje (a běží nová – zase jednoletá – doba) v případě zahájení řízení o přestupku a dále (znovu) v případě rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný uznán vinným. Pokud je řízení zastaveno, promlčecí doba se ani v případě zrušení rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání nepřerušuje, a běží dál až do případného rozhodnutí o vině, anebo mezitím uplyne. Promlčecí doba na druhé straně vůbec neběží po dobu, kdy je o tomtéž skutku vedeno trestní řízení, konkrétně od zahájení úkonů trestního řízení až do předání věci správnímu orgánu (příp. do právní moci usnesení soudu o postoupení věci do přestupkového řízení, eventuálně do uplynutí lhůty pro dovolání, příp. právní moci rozhodnutí o dovolání). Zjednodušeně řečeno, pokud není ve věci vedeno trestní řízení, je třeba, aby do 1 roku od spáchání přestupku bylo zahájeno přestupkové řízení a poté opět do 1 roku bylo rozhodnuto o vině, jinak odpovědnost za přestupek zaniká.

Závěrem několik slov o postavení znalců, jichž především (vedle domácího násilí) se týká tento sborník. V přestupkovém řízení bývá ustanovování znalce spíše výjimečné, z časových i finančních důvodů. Častěji se s nimi lze setkat zejména v dopravě, u přestupků proti občanskému soužití ale jen výjimečně, např. jde-li o zranění a mechanismus jeho vzniku, a prakticky nikdy, jde-li o věrohodnost svědků či osobnost obviněného. Správní orgány však mohou využít znalecké posudky pořízené předtím orgány činnými v trestním řízení, neboť ty mohou být v souladu se správní judikaturou využity i v řízení přestupkovém (např. stran charakteru zranění, způsobu jeho vzniku, následků).

Pokud by přesto sám správní orgán hodlal nařídit vypracování znaleckého posudku, bude limitován mnoha okolnostmi. Jednou z nich jsou zmíněné finance, které (ne)má k dispozici. Další otázkou je formulace otázek znalci, kde se však úřední osoba může inspirovat policejními spisy, které jí v praxi prošly rukama. Pokud najde vhodného znalce a ustanoví jej, může posléze vzniknout problém v přístupu ke zdravotnické dokumentaci. Bez souhlasu subjektu údajů totiž může znalec dle zákona o zdravotnických službách požadovat potřebné dokumenty jen v trestním, nikoliv přestupkovém, řízení (souhlas dotčené osoby je proto třeba předem opatřit a znalci doložit). Problém může vzniknout i v případě, kdy zkoumaná osoba odpírá součinnost se znalcem – správní orgán zde má minimum zajišťovacích prostředků, resp. explicitně upravené nemá žádné (např. pořádková pokuta, předvedení). Přestupkové právo zde tak oproti trestním věcem opět přichází zkrátka.

Na samý závěr lze uzavřít, že nová úprava přestupkového práva přinesla určitá zlepšení, v dalších ohledech je však diskutabilní a některé otázky ponechává bohužel zcela neřešené. Doufejme však, že na základě upozornění z praxe i od odborné veřejnosti se v dohledné době alespoň v nejdůležitějších otázkách dočkáme nápravy a řešení.

V obdobném znění byl text publikován ve Sborníku příspěvků z konference na téma „Současné otázky praxe a legislativy znalecké činnosti nejen v kontextu domácího násilí“, který je on-line dostupný zde.

Domácí násilí u menšin a migrantů v České republice

Domácí násilí je patologickým jevem, který se nevyhýbá rodinám a vztahům etnických Čechů, menšin ani migrantů. Průběh domácího násilí je často podobný nebo shodný, k odlišnostem však může docházet, jde-li o „spouštěče“ domácího násilí, o metody násilných osob, ale i o pokud jde o cesty a strategie, jak domácímu násilí čelit.

Co se forem domácího násilí týče, u etnických Čechů, menšin i migrantů jsou zastoupeny všechny jeho formy, tedy násilí psychické, ekonomické, fyzické i sexuální. Je-li ohroženou osobou žena, je škála forem násilí pestřejší a násilí intenzivnější. Je-li ohroženou osobou muž, převažuje spíše násilí psychické. Jako osoby ohrožené však převažují ženy.

V případě migrantů se vedle obvyklých bariér pro opuštění násilného partnera, jako je obava ze ztráty dětí, nízké sebevědomí, obavy o budoucnost a schopnost postarat se o sebe i o děti atd., přidávají i překážky další. Především jde o strach ze ztráty pobytového statusu, který je většinou vázán na partnetra, dále obavy z úřadů, jazyková bariéra, špatné zkušenosti s orgány veřejné moci, omezené sociální vazby v novém prostředí a rovněž i průvodní jevy domácího násilí, jako je sociální izolace či naučená bezmoc, které se v neznámém (cizím) prostředí zintenzivňují.

Romská komunita

Jde-li o konkrétní menšiny v České republice, asi nejvýznamější z nich tvoří Romové. Tvoří v podstatě integrální součást české společnosti, ať už jde o nejlépe integrované zbytky Romů českých, kteří přežili romský holocaust (jižní Čechy, jižní Morava), nebo o Romy přistěhovavší se za prací do Čech a na Moravu v období komunismu, či o vlny slovenských Romů, kteří přijeli do České republiky za příbuznými či „za lepším“ v posledních dvou desetiletích. Na druhé straně se Romové potýkají s rasismem, segregací, chudobou a sociálním vyloučením, kdy tyto jevy mohou ztížit i postavení osob ohrožených domácím násilím. Dalším významným faktorem, ztěžujícím řešení domácího násilí, jsou i vnitřní normy a tradice uvnitř romské komunity.

Romky postižené domácím násilím se na pomáhající organizace či na úřady obracejí z důvodu domácího násilí jen minimálně, resp. prakticky vůbec. Pokud již vyhledají pomoc, jde jim primárně o zajištění bydlení či o řešení problémů sociálních, resp. finančních. Problém domácího násilí vyjde najevo zpravidla až při další komunikaci – matka např. opustila násilného partnera z důvodu intenzivního násilí, ohrožujícího už i děti, nebo ji (v menšině případů) sám partner z bytu vyhodil. K opuštění partnera pak musí být skutečně pádný důvod (brutální násilí spojené s alkoholismem, gamblerstvím apod.), neboť určitá míra násilí je v rodině spíše běžná a násilí je někdy vnímáno i jako projev lásky („když bije, tak miluje“). V rodině je muž (otec) ústřední postavou, rodinné uspořádání je patriarchální, ženě je určena role matky, rodičky a pečovatelky, muž je hlavou rodiny, již je třeba poslouchat a respektovat. Neplnění role matky či nedostatek respektu může být i trestán, „vinna“ je žena. Opuštění rodiny je spíše stigmatizující, ženy jako ohrožené osoby se proto často vracejí, a ne-li k partnerovi, tak alespoň do své komunity, již vyhledávají. Osamělý („sólo“) způsob života bez rodiny, komunity a bez mužů je pro ně obtížně představitelný. Jak již bylo řečeno, ohrožené osoby se o pomoc z důvodu násilí obracejí jen zřídka, ať už z důvodu obav z úřadů, z nedůvěry k nim, či po špatných zkušenostech např. s policií, ale i z důvodu nedostatku informací a z důvodu tradic, resp. vlivu rodiny a komunity (loajalita ke komunitě), kdy problémy se neřeší „přes úřady“, ale uvnitř rodiny, jíž se zároveň rozumí podstatně širší okruh příbuzných než u etnických Čechů.

Vietnamská komunita

Další významnou menšinou, tentokrát již původem mimo hranice České republiky, je komunita vietnamská, formující se již od dob komunismu, kdy zde v rámci mezinárodní spolupráce socialistických zemí řada Vietnamců studovala a pracovala. Cílovou zemí pro vietnamskou komunitu byla a je Česká republika i v novém režimu.

Postavení ženy a tím i její možnosti, jak čelit domácímu násilí a řešit je, se silně odvíjejí jednak od statusu ženy ve vietnamské společnosti a dále od tradic a zvyků. Vietnamská rodina je patriarchální, muž je její hlavou. Rozvody nejsou časté a jsou vnímány jako stigma, byť alespoň v České republice, (ovšem) nejsou-li ve vztahu děti, jsou relativně častější. V případě, kdy se žena rozhodne k odchodu od násilného parttnera, je rodinou či přáteli nabádána spíše k návratu, neboť „co by si bez partnera sama počala“. Řada Vietnamek násilí snáší zejména kvůli dětem, kdy se snaží udržet rodinu a zajistit dětem stabilitu a zázemí pro další rozvoj – je zde přítomen silný prvek sebeobětování.

Jak již bylo řečeno, rozhodne-li se oběť domácího násilí opustit partnera, brání jí v tom řada překážek, a to nejen odpor rodiny a komunity, která je vůči české společnosti velmi uzavřená a s úřady vyjma nutných případů komunikuje pokud možno co nejméně. Další překážkou je neznalost právního řádu, nedůvěra (až strach) z úřadů, dále (a to intenzivně) obavy ze ztráty povolení k legálnímu pobytu, také obavy ze ztráty dětí a rovněž obavy existenční (schopnost uživit se a postarat se o děti v cizím neznámém prostředí). Problémy se tak řeší především s příbuznými nebo přáteli, nikoliv s českými úřady; i s pomáhajícími organizacemi jen sporadicky či náhodně. Překážkou k opuštění partnera je i subjektivně vnímaný nedostatek alternativ, neboť samostatný život bez podpory rodiny či partnera je nadmírů obtížný, a návrat do Vietnamu zpravidla nepřichází v úvahu – byl by vnímán jednak jako selhání a většinou se též rodina osoby, která odcestovala za prací či „za lepším“, silně zadlužila, dluhy je třeba splatit a návrat je tak nepřijatelný.

Spouštěčem domácího násilí ve vietnamské komunitě pak může být, podobně jako u ostatních migrantů, frustrace z obtížných životních podmínek, náročné práce, sociální izolace v neznámém prostředí, a v případě neúspěchu také nezaměstnost, neschopnost zajistit rodinu či ztráta sociálního statusu oproti zemi původu. Ventilem pro stres či pro snahu o znovunabytí pozice v rodině se tak stává násilí vůči partnerce. K domácímu násilí často dochází, podobně jako i u řady migrantů z jiných zemí, až v České republice.

V případě vietnamské komunity představuje velké riziko i organizovaný obchod s lidmi, kdy migrantům je přislíbeno za vysoké částky v dolarech zajištění cesty do cílové země i práce, cesta ovšem může skončit i zabavením cestovních dokladů a nucením k otrocké práci či prostituci, např. pod pohrůžkou předání úřadům či vyhoštění. K odhalení pracovního či sexuálního vykořisťování, prolínajícího se např. i s domácím násilím ze strany nového partnera/kuplíře v cílové zemi, dochází jen zřídka a spíše náhodně, např. při policejním zátahu či rozkrývání jiné trestné činnosti.

Migranti ze zemí bývalého Sovětského svazu

Širokou skupinu potenciálních obětí a pachatelů domácího násilí představují migranti ze zemí bývalého Sovětského svazu, především z Ukrajiny, ale i ze zemí ostatních, včetně asijských. Tradiční rodinné role se pak opět promítají i do parnerských vztahů v České republice. V zemi původu je zpravidla muž hlavou rodiny, o jehož slovu se nepochybuje, který rozkazuje a „usměrňuje“ ženu i celou rodinu. Určitá míra násilí v rodině vůči ženám je vnímána v podstatě jako norma. Ke změně pak může dojít v České republice, tedy v cizím prostředí, kde zejména v případě neúspěchu (nezaměstnanost, neúspěch v podnikání, stres z náročné práce a cizího prostředí) může dojít k eskalaci násilí, a to i vysoce nad míru běžně tolerovaného partnerského násilí, obvyklého ze strany „hlavy rodiny“ v zemi původu. Dá se říci, že jen menšina žen ze zemí bývalého Sovětského svazu ve svém životě nezažila domácí násilí, v České republice však může dojít i ke výraznému zhoršení situace.

Přesto se o domácím násilí v ukrajinské či ruskojazyčné komunitě příliš nemluví, dané téma je spíše tabuizováno. Osoby ohrožené domácím násilím o pomoc žádají jen zřídka, kdy na vině je nejen subjektivně vnímané stigma ženy, která v rodinné funkci „selhala“, ale opět i nedostatek sociálních vazeb, obavy z úřadů a především ze ztráty povolení k pobytu, vázaného často na partnera (za účelem sloučení rodiny), a opět i jazyková bariéra. Nepomáhá často ani rodina, která nutí osobu ohroženou násilím setrvat ve vztahu (povinnost udržet rodinu, vážit si manžela a šance v nové zemi, povinnosti k dětem, „matka i bába to také vydržely“...). Na druhé straně migrantky ovládající ruský jazyk, resp. ze slovanských zemí, se snáze učí česky, lépe a snadněji se integrují do českého prostředí a v tomto ohledu jsou úspěšnější než ženy z ne-slovanských zemí. Brzdou jim naopak může být naučená pasivita, chránící je před intenzivnějším násilím (aktivní postup oběti násilí zpravidla vždy eskaluje) a vyšší náročnost eventuality spočívající v opuštění partnera, nutnosti postavit se „na vlastní nohy“ (na což nejsou zvyklé, byly spíš vedeny k opaku), zajistit si práci a bydlení, a ještě se jako samoživitelka, vytížená náročnou a špatně placenou prací, starat o děti.

Muslimská komunita

Muslimská komunita zahrnuje nejen osoby z arabsky mluvících zemí, ale i řady dalších, počítaje v to i střední a jihovýchodní Asii. Rodinné soužití je i zde silně ovlivněno tradičním rodinným modelem, kde má silné slovo muž jako hlava rodiny, ale i širší rodina obou partnerů, udržující sociální kontrolu nad manželi. Společenské i rodinné uspořádání je patriarchální, jak už bylo naznačeno, rodina i společnost stojí na straně muže. Po ženě je vyžadována poslušnost, péče o rodinu a děti a dodržování formálních i neformálních pravidel, určených pro život spořádané ženy a její rodiny. Muž zpravidla žádá po ženě, aby nepracovala a věnovala se především jemu a rodině, povinností muže je naopak rodinu zajistit.

Mnoho problémů vzniká v případě, pokud se žena uvedeným pravidlům nechce podvolit, např. chce i určitou míry samostatnosti, svobody pohybu, vlastní práci a vlastní zájmy. Zejména tehdy, pokud se role „obrátí“, např. muž je neúspěšný v práci či v podnikání a/nebo rodinný rozpočet z nutnosti závisí na příjmu ženy, může dojít k eskalaci násilí, jímž muž řeší frustraci ze změny svého postavení, selhání v roli muže a živitele i frustraci ze subjektivně nerovného postavení vůči manželce, on níž se „nechává živit“ a která si často tuto pozici uvědomuje.

Odchod od manžela je pro muslimsku ženu jen obtížně představitelný, brání jí nejen tradice a internalizované normy „správného“ rodinného uspořádání, opírající se i o normy nábožensko-právní, ale i pocit, že selhala ve své roli matky a manželky, dále špatné svědomí z toho, že děti připravila o zázemí a o otce, a nezanedbatelný tlak na ni vyvíjí i vlastní či manželova rodina. Odchod od manžela pro ni může znamenat nejen riziko dalšího násilí, tlaku a ovlivňování, ale může čelit i výhrůžkám pomsty a smrti, a to ze strany rodiny své i manželovy (častější v zahraničí, např. v Německu), příp. z ruky samotného manželka (opakovaně v Čechách), který se s ochodem manželky, resp. s tím, že si od něj dovolila odejít, až na výjimky nesmíří.

V případě odchodu od partnera, pokud už násilí bylo neúnosné či došlo na vážné obavy o vlastní život, se muslimky často jen obtížně integrují do společnosti, neboť byly vedeny k závislosti na partnerovi a mají obtíže se samostatným životem, hledáním zaměstnání i hospodařením s penězi, kdy často též podléhají přáním svých dětí, zejména mužského pohlaví (častější u muslimek původem ze zahraničí). Strádají ztrátou zázemí a trpí zároveň výčitkami a pocity viny, kdy zároveň tím, že manžela opustily, se vydělily i z rodiny a přišly tím o možný zdroj podpory. Jejich sociální vazby, zejména byly-li manželem omezovány v pohybu a sociálních stycích, jsou také velmi chudé a omezují se především na rodinu a muslimskou komunitu, od níž však příliš podpory očekávat nemohou (byť i zde existují výjimky, zejména u žen, které navázaly pestřejší sociální kontakty, především neomezující se pouze na komunitu imigrantů).

Další menšiny – společné problémy v integraci a řešení násilí

I u dalších menšin lze sledovat významný vliv kultury, z níž migranti pocházejí, byť strategie řešení domácího násilí mohou být odlišné (např. ženy z Mongolska se častěji vracejí do země původu, pro muslimky však zpravidla nepřichází návrat v úvahu z důvodů tradice, a ve vietnamské komunitě je zas návrat obtížně představitelný z důvodů společenských, kdy je vnímán jako ostuda; azylové bydlení a odbornou pomoc pak v České republice vyhledávají opět jen některé migrantky). Dalšími problémy v efektivnějším řešení a poskytování pomoci a provázení v náročné životní situaci, jde-li o domácí násilí, je již zmiňovaná nedůvěra k úřadům, nedostatek informací o právním řádu a vlastních právech, dále jazyková bariéra, která je problematická zejména tam, má-li být hovořeno, byť i prostřednictvím tlumočníka, o osobních věcech (násilí, včetně např. sexuálního). Dominantní jsou též obavy ze ztráty legálního pobytu, tím spíše, pokud partner vyhrožuje vyhoštěním či zadržuje oběti doklady, a v případě opuštění partnera obavy z udání změny pobytu (s tím je spojeno riziko vyhoštění), z prozrazení pobytu na jiné či utajené adrese a z problémů s cizineckou policií. Negativně působí i málo podpůrných a sociálních vztahů, resp. izolace, kteréžto jevy násilní partneři často ještě posilují a integraci partnerky brání, aby se neměla kam a na koho obrátit. O stresu z cizího prostředí i o závislosti na rodině či partnerovi již rovněž byla řeč, negativně působí i doposud zažité traumatizující situace, zahrnující někdy i obchod s lidmi, systematické (nejen partnerské) násilí a nucenou prostituci. Lze tak stěží posoudit, zda by osobě ohrožené domácím násilím bylo lépe v domovské zemi s možná méně efektivním právním řádem a tradičnějšími normami partnerského soužití, nebo v České republice, kde se ocitá v izolaci, kde násilí často eskaluje a kde žádosti o pomoc a podporu silně brání objektivní i subjektivně vnímané překážky, a násilí tak zůstává neřešeno, s dopady na oběť i její děti.

V případě problémů je pro migrantky v žebříčku důležitosti na prvním místě zajištění legálního pobytu, dále otázka finančního zajištění dětí a sebe, a až na posledním místě je otázka násilí, které tak zůstává většinou neřešeno, potažmo nepotrestáno.

Smíšené svazky

Rizikem mohou být i smíšené svazky cizinců s Češkami, jakož i Čechů s cizinkami. V prvně uvedeném případě dochází k situacím, kdy cizinec, zejména ze střední či severní Afriky, často mladšího věku, naváže na dovolené, resp. v zahraničí, nebo při návštěvě České republiky či cestou elektronických komunikací, kontakt s (často starší) Češkou, posléze se k ní i přistěhuje (sňatek předchází či krátce následuje), ovšem spíše za účelem získání víza či trvalého pobytu v evropské zemi, než z důvodu skutečného vztahu k manželce. Následně se odmítá podílet finančně na chodu domácnosti, partnerky si neváží, chová se k ní hrubě a dopouští se i násilného chování. Někdy takovýto „vztah“ končí i finančním zruinováním partnerky a nepodmíněným odsouzení partnera za týrání osoby žijící ve společném obydlí a následným vyhoštěním.

V jiných případech cizinec, často původem z arabské země, po sňatku s Češkou tuto nutí, aby se vzdala svého zaměstnání, snaží se ji izolovat od rodiny i přátel, kontroluje její pohyb, komunikaci s okolím i hospodaření s penězi, požaduje po ní přijetí jeho kulturních, příp. náboženských, zvyků. Dle jeho představ se má starat primárně o děti a o domácnost, snaží se nad ní mít plnou kontrolu. Pokouší-li se pak žena vztah opustit a vrátit se na trh práce, je to pro ni velmi obtížné, s ohledem na ztrátu sociálních kontaktů, pracovních dovedností i sebedůvěry.

Výše naznačené násilné situace však nelze zevšeobecňovat a plošně vztahovat na všechny příslušníky té které menšiny či etnika. Neznamená to ani, že by páchání domácího násilí bylo výsadou mužů náležejících k menšinám, resp. cizinců a migrantů. Bohatá evidence domácího násilí páchaného etnickými Čechy (s několika desítkami vražd ročně, coby vyústěním domácího násilí) pak neopravňuje ani k jednoznačnému závěru, že v České republice jsou na tom místní ženy lépe. Řada Čechů sdílí velmi konzervativní či pokřivené představy o roli ženy v rodině, v mnoha rodinách se násilí přenáší („dědí“) z generace na generaci, ať už jde o roli násilné osoby či o roli oběti, a různé poruchy osobnosti, projevující se i cestou domácího násilí, rovněž nejsou výsadou konkrétní národnosti či etnika.

Řada Čechů mj. i cíleně poptává partnerku z třetí země, Ukrajinou počínaje a např. Filipínami konče. Domnívají se pak, že žena (manželka) jim musí být vděčná za to, že ji „vytáhli z bídy“ a zajistili jí vyšší životní standard ve vyspělé zemi. Oplátkou po ní vyžadují poslušnost ve všech otázkách, včetně života sexuálního, záměrně ji udržují v izolaci od přátel i rodiny, brání jí v integraci i ve studiu českého jazyka, nepřejí si, aby pracovala, v kontaktu s úřady mluví (či vyřizují věci) za ni. Role ženy, ať už coby „trofeje“ ze zahraničí nebo „služky“, je pak především doma. V případě problému nebo obrátí-li se týraná žena o pomoc, je partnerem líčena jako zaostalá, hysterická, nemožná, „z pralesa“ apod., kdy pachatel je schopen manipulovat i orgány veřejné moci (policii, soudy, orgány sociálně-právní ochrany dětí). Což se radikálně liší od představ manželky, která např. doufala ve vztah s civilizovaným cizincem z vyspělé země, v zajištění vhodného prostředí pro život dětí i život svůj a v odlišný model rodinných vztahů, než byla zvyklá z domova. V podřízeném a nedůstojném postavení je pak udržována i výhrůžkami manžela, že se bude muset vrátit zpět, že přijde o děti, že on „má známé“ u soudů či u cizinecké policie, aniž by ohrožená osoba měla možnost takovéto hrozby ověřit. Někteří násilní partneři takto vystřídají i několik partnerek z ciziny, ochotně nabízených i specializovanými kancelářemi inzerujícími „oddané nevěsty“ z Východu či z Asie. Pro migrantky tedy může být rizikem i vztah se vzdělaným, „civilizovaným“, zajištěným a okouzlujícím Čechem, jehož chování se po sňatku či „připoutání si“ partnerky může podstatně (z)měnit.

Interdisciplinární spolupráce a role nevládních organizací

Pokud už osoba ohrožená domácím násilím uzraje k rozhodnutí je řešit či dokonce odejít od násilného partnera, naráží na řadu překážek, které už byly výše nastíněny. Nedůvěru v úřady, izolaci, nedostatek orientace v neznámé zemi, obavy z budoucnosti atd. mohou pomoci překonat především nevládní organizace, o nichž se oběti dozví buď v rámci komunity, z médií nebo z cílených kampaní, nebo náhodou, např. v kontaktu s policií nebo orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Nelze očekávat, že se oběť obrátí přímo na formalizované instituce státní správy – úspěšnější budou spíše nízkoprahové organizace fungující na pomezí mezi většinovu společností a cílovou skupinou.

Komplikovanější případy, zahrnující např. zamezení dalšímu násilí, péči o děti, finanční a sociální pomoc, zadlužení, zajištění legálního pobytu, bydlení, zaměstnání atd. však už vyžadují užší spolupráci státní i neziskové sféry, jinými slovy interdisciplinární spolupráci zahrnující součinnost Policie ČR, cizinecké policie, neziskových organizací, orgánů sociálně-právní ochrany dětí a obecních úřadů, poskytovatelů právní pomoci, Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí a dalších. Zvláště složité či náročné kauzy pak lze řešit i prostřednictvím takzvaných případových konferencí, kde hledají společné řešení všechny zainteresované strany. Neziskové organizace nemají příliš prostředků ani institucionální moc, disponují však znalostmi, kontakty, kvalifikací a nadšením. Orgány veřejné moci zase znají své pravomoci a možnosti, mohou spíše prosadit svoji vůli, a řešení domácího násilí tak dát právní rámec, veřejnoprávní autoritu a vynutitelnost.

Z řady organizací, které se zabývají či zabývaly domácím násilím u migrantů a menšin, lze zmínit např. Intervenční centrum při Centru sociálních služeb Praha nebo brněnskou organizaci Spondea, zajišťující zároveň provoz Intervenčního centra v Brně, a z organizací s širším záběrem (specializovaných nikoliv primárně na domácí násilí) lze zmínit např. Organizaci pro pomoc uprchlíkům, Sdružení pro integraci a migraci, Člověka v tísni, Poradnu pro integraci, InBázi Berkat, Poradnu pro občanství/Občanská a lidská práva, Centrum pro integraci cizinců a další, a jde-li o obchod s lidmi, zmiňme např. organizaci La Strada nebo Arcidiecézní charitu Praha (projekt Magdala). Cíleně se pak domácím násilím, bez ohledu na zemi původu klientky či klenta, zabývají Intervenční centra zřízená v každém kraji, jakož i nevládní organizace – zmiňme např. Acorus, Rosu, Bílý kruh bezpečí, proFem, Persefonu, Slezskou diakonii a další.

Přejme si, aby jejich práce bylo třeba co nejméně, ale jejich služby a pomoc byly menšinám, migrantům i všem osobám ohroženým domácím násilím co nejdostupnější.

(Publikováno v obdobném znění pod názvem "Problematika domácího násilí u menšin v České republice" In: Lhoťan. L. (ed): Rozmanitostí proti předsudkům. nakl. Lukáš Lhoťan, Praha 2012)

 

Maření vykázání jako přestupek neuposlechnutí výzvy úřední osoby

V souvislosti se zavedením oprávnění Policie ČR vykázat pachatele domácího násilí z obydlí se objevily pochybnosti o tom, jak postihnout porušení, resp. maření, vykázání, nejedná-li se o trestný čin. Konkrétně existují i názory, že maření vykázání nelze postihnout jako neuposlechnutí výzvy úřední osoby dle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích.

V případě maření vykázání se může jednat v prvé řadě o trestný čin Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 2 trestního zákoníku. Aby se však jednalo o trestný čin, musí mít maření vykázání charakter závažného nebo opakovaného jednání. V případě jednorázového a/nebo méně intenzivního maření vykázání tedy o trestný čin nepůjde. Otázkou je pak kvalifikace takového méně závažného jednání jako přestupku.

Jakkoliv je vykázání do určité míry formalizované úpravou zakotvenou v zákoně o Policii ČR, viz § 44 – 47 zákona o Policii ČR, stále se jedná o neformální, resp. faktický, úkon Policie ČR, který není procesně upraven a adresát vykázání je povinen vykázání se podřídit, jinými slovy je povinen uposlechnout výzvy policisty, který jej vykazuje. Skutečnost, že policista pro vykázanou i ohroženou osobu vyhotovuje potvrzení o vykázání (§ 44 odst. 3 zákona o Policii ČR) s vymezením prostoru, na nějž se vykázání vztahuje, a s poučením o právech a povinnostech vykázané osoby (a že se o vykázání vyhotovuje i úřední záznam, jehož kopii si vykázaná osoba může vyzvednout na Policii ČR) na tom nic nemění. Vedle ústního oznámení vykázání a poučení o povinnostech vyplývajících z vykázání je tak vykázaná osoba ještě o vykázání a jeho podmínkách poučena i písemně (byť samozřejmě poučení samo o sobě není výzvou úřední osoby, ale poučením o výzvě, jejím popisem a shrnutím následků jejího neuposlechnutí). Tím spíš by pak měla být osoba, která vykázání maří, postižena, pokud byla takto pečlivě uvědoměna o tom, že je vykázána a musí se tedy zdržet určitých zákonem vymezených jednání.

Pro úplnost si připomeňme, že vykázaná osoba má dle § 45 odst. 1 zákona o Policii ČR následující povinnosti:

Vykázaná osoba je povinna

a) opustit neprodleně prostor vymezený policistou v potvrzení o vykázání,

b) zdržet se vstupu do prostoru podle písmene a),

c) zdržet se styku nebo navazování kontaktu s ohroženou osobou,

d) vydat policistovi na jeho výzvu všechny klíče od společného obydlí, které drží.

Dále lze uvést, že důvodová zpráva k zákonu o Policii ČR nejen že hovoří o vykázání jako o faktickém úkonu, ale klade je naroveň např. zákazu vstupu na konkrétní místo, kde jistě není pochyb o tom, že porušení výzvy zakazující vstup na určité místo lze rovněž postihnout jako přestupek neuposlechnutí výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci.

Není ani důvod k závěru, že neuposlechnutí výzvy, resp. vykázání, musí výzvě bezprostředně následovat. Vykázání je faktický pokyn svého druhu, který lze charakterizovat jako časově omezenou výzvu ke zdržení se určité činnosti v určitém časovém intervalu. Tento pokyn neztrácí nic ze své závaznosti, ať už jde o okamžik bezprostředně následující vykázání nebo třeba devátý den vykázání, jde jako by o „kontinuální“ výzvu. Podobně jako když policista např. určí, že do určitých míst je např. na hodinu zakázán vstup. Zužující výklad, totiž že o porušení výzvy se může jednat, jen pokud k němu dojde bezprostředně po vyslovení/vydání výzvy, je nesprávný, protože by v podstatě mohl do značné míry popřít smysl některých výzev, resp. faktických pokynů úředních osob. Některé výzvy mají okamžitý charakter, jiné kontinuální. Není důvod, proč by se měly těšit ochraně v podobě skutkové podstaty přestupku neuposlechnutí výzvy úřední osoby jen pokyny „okamžitého“ charakteru.

Názory, které vylučují vykázání z podřazení pod pojem výzva úřední osoby, zároveň nevysvětlují, o jaký úkon tedy jde. O rozhodnutí nikoliv (i proto trestný čin dle § 337 trestního zákoníku výslovně uvádí vedle sebe „Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání“), a nemá-li jít o faktický úkon policie (srovnej též text důvodové zprávy k zákonu o Policii ČR týkající se vykázání), resp. o výzvu (která je jistě faktickým úkonem), není třetí možnost, čím by vykázání mohlo být. Nejedná-li se o rozhodnutí (což jistě nikoliv), nelze zároveň dospět k závěru, že se sice jedná o faktický úkon Policie ČR, která jím plní své úkoly, avšak v tomto mimořádném případě takový pokyn není třeba uposlechnout, resp. neuposlechnutí nelze sankcionovat.

Při právním výkladu bychom zároveň měli usilovat o to, abychom se pokud možno nedobrali toho, že norma je lex imperfecta, tj. že jde o normu, k níž nelze přiřadit žádnou účinnou sankci. Tím spíše, když jde někdy v případech, na něž je vykázáním reagováno, doslova o zdraví a život. Systematický výklad pak nasvědčuje právě aplikovatelnosti § 47 odst. 1 písm. a) na případy méně závažného maření vykázání.

Lze též doplnit, že Policie ČR vykázané osoby poučuje, že mařením vykázání se mohou dopustit právě přestupku neuposlechnutí výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci. Takovéto poučení samozřejmě není úkonem vykázání, jak už bylo výše zmíněno, ani (jakékoliv) poučení není závazným určením kvalifikace (jakéhokoliv) přestupku. Přestupkové právo vykládá a aplikuje přirozeně až správní orgán projednávající přestupky. To však ještě neznamená, že je takové poučení chybné. Lze zároveň dodat, že pokud Policie ČR ve vztahu k cca 1.000 vykázaným osobám ročně (jistě po zralé úvaze) uplatňuje určitý výklad práva, měl by být alternativní výklad (vylučující možnost postihu za maření vykázání) přesvědčivě vyargumentován. S přesvědčivou argumentací, která by se zabývala samotnou povahou vykázání, se však autor zatím nesetkal.

Závěr, že maření vykázání nelze postihovat jako přestupek, bezprostředně nevyplývá ani z posledního velmi opatrně formulovaného stanoviska Ministerstva vnitra uvedeného na str. 5 jeho zápisu z konzultačního dne konaného dne 14.6.2011 – stanovisko (pomineme-li sporný závěr o absenci korespondence § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích k § 337 odst. 2 trestního zákoníku) zdůrazňuje především úlohu samostatného uvažování na straně správního orgánu a povinnost zkoumat, zda jsou splněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku neuposlechnutí výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci.

Kvalifikace maření (nerespektování) vykázání jako neuposlechnutí výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci dle všeho není v rozporu ani s podmínkami naplnění skutkové podstaty zmíněného přestupku, jak jsou popsány v odborné literatuře, viz níže:

Červený, Z., Šlauf, V., Tauber, M: Přestupkové právo. Komentář k zákonu o přestupcích a související zákony. 17. aktualizované vydání. Linde Praha, a.s., Praha 2011, s. 115: „Musí jít o výzvu, kterou veřejný činitel učinil při výkonu své pravomoci dané mu zákonem. Výzvou se na základě zákonného zmocnění ukládá povinnost něco konat, něčeho se zdržet nebo něco strpět /např. prokázat totožnost, nevstoupit nebo se nezdržovat na určeném místě (…)/. Neuposlechnutí výzvy tudíž spočívá v nesplnění povinnosti, která byla výzvou uložena. Výzvě nepředchází právní proces, není výsledkem řízení s adresátem výzvy. Nejde proto o neuposlechnutí výzvy, je-li uložena povinnost obsahem rozhodnutí nebo procesního opatření učiněného v rámci řízení (např. předvolání). Přestupkem podle tohoto ustanovení není jednání, které lze podřadit pod skutkovou podstatu zvláštního přestupku (…).“

Jemelka, L., Vetešník, P.: Zákon o přestupcích a přestupkové řízení. Komentář. 1. vydání. C. H. Beck, Praha 2011, s. 234 – 235: „Přestupku podle § 47 odst. 1 písm. a) PřesZ se dopustí ten, kdo neuposlechne výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci. Chráněným objektem je zde řádný výkon veřejné správy, respektive potřeba respektování autority úřední osoby. Výzva úřední osoby musí být učiněna při výkonu její pravomoci na základě zákonného zmocnění. Výzva musí být určitá a musí z ní pro konkrétní osobu vyplývat povinnost něco konat, něčeho se zdržet či něco strpět. Splnění výzvy však nesmí bránit žádná překážka. Neuposlechnutí výzvy proto spočívá v nesplnění povinnosti, která byla výzvou uložena (…). Některé zvláštní právní předpisy stanoví náležitosti výzvy (tzv. kvalifikovaná výzva). (…) Výzva konat, něčeho se zdržet či něco strpět může být provedena, pokud tak výslovně stanoví zákon, i jiným způsobem, a tedy nikoliv verbálně. Např. v § 15 odst. 1 ObcPol je výslovně stanoveno, že pokud je jako technický prostředek k určení místa, kam je strážníkem obecní policie každému přikázáno, aby na nezbytně nutnou dobu na toto místo nevstupoval nebo se na něm nezdržoval, použit pás s názvem obce a nápisem „zákaz vstupu“, pás s nápisy „obecní policie“ a „zákaz vstupu“ nebo pás s nápisy „městská policie“ a „zákaz vstupu“, jde o příkaz ve smyslu tohoto ustanovení.“

V odborné literatuře lze naopak nalézt oporu pro závěr, že maření vykázání je právě přestupkem dle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, viz Mates, P., Škoda, J., Vavera, F.: Veřejné sbory. Wolters Kluwer ČR, s.s., Praha 2011, s. 164, kde se k vykázání a porušení povinností z něho vyplývajících uvádí: „Neuposlechnutím výzvy může být naplněna skutková podstata přestupku podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, kterého se dopouští ten, kdo neuposlechne výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci. O důsledcích neuposlechnutí výzvy je policista povinen dotyčného poučit, nicméně přestupek bude spáchán bez ohledu na to, zda policista tak opomene učinit.“

Texty dotčených právních předpisů a další:

Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů:

Přestupky proti veřejnému pořádku

§ 47

            (1) Přestupku se dopustí ten, kdo

a) neuposlechne výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci,

b) poruší noční klid,

c) vzbudí veřejné pohoršení,

d) znečistí veřejné prostranství, veřejně přístupný objekt nebo veřejně prospěšné zařízení anebo zanedbá povinnost úklidu veřejného prostranství,

e) úmyslně zničí, poškodí, znečistí nebo neoprávněně odstraní, zamění, pozmění, zakryje nebo přemístí turistickou značku nebo jiné orientační označení,

f) poruší podmínky uložené na ochranu veřejného pořádku při konání veřejných tělovýchovných, sportovních nebo kulturních podniků anebo v místech určených k rekreaci nebo turistice,

g) poškodí nebo neoprávněně zabere veřejné prostranství, veřejně přístupný objekt nebo veřejně prospěšné zařízení,

 h) neoprávněně založí skládku nebo odkládá odpadky nebo odpady mimo vyhrazená místa.

            (2) Za přestupek podle odstavce 1 písm. a) až c) lze uložit pokutu do 5000 Kč, za přestupek podle odstavce 1 písm. d) pokutu do 20 000 Kč, za přestupek podle odstavce 1 písm. e) a f) pokutu do 3000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. g) a h) pokutu do 50 000 Kč.

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.:

§ 337

Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání

            (1) Kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že

 a) vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu,

 b) zdržuje se na území České republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění,

 c) bez povolení a bez vážného důvodu se zdržuje v místě nebo obvodě, na které se vztahuje trest zákazu pobytu, nebo nedodržuje omezení, která mu byla soudem uložena v souvislosti s výkonem tohoto trestu,

 d) navštíví akci, na kterou se vztahuje trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, nebo se dopustí jiného závažného jednání, aby zmařil účel tohoto trestu,

 e) bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu,

 f) dopustí se závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel trestu,

 g) dopustí se závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel vazby,

 h) dopustí se závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel zabezpečovací detence, nebo

 i) dopustí se závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel ochranného léčení nebo ochranné výchovy, které byly uloženy soudem, nebo jinak, zejména útěkem z ústavu, pomocí při útěku, výkon takových rozhodnutí podstatně ztěžuje, anebo maří dohled uložený při ukončení ochranného léčení,

            bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.

            (2) Stejně bude potrestán, kdo se dopustí závažného nebo opakovaného jednání, aby zmařil vykázání provedené podle jiného právního předpisu nebo rozhodnutí o předběžném opatření soudu, kterým se ukládá povinnost dočasně opustit společné obydlí a jeho bezprostřední okolí a zdržet se vstupu do něj nebo povinnost zdržet se styku s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním.

            (3) Kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že

 a) zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají, zcizí nebo odstraní věc nebo jinou majetkovou hodnotu, které se takové rozhodnutí týká, nebo

 b) uprchne stráži, z vazby, z výkonu trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence,

            bude potrestán odnětím svobody až na pět let nebo peněžitým trestem.

            (4) Kdo poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, včetně úpravy styku s dítětem, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody, nebo

            kdo se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci týkajícího se výchovy nezletilých dětí,

            bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.

Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů:

HLAVA VII

VYKÁZÁNÍ

§ 44

            (1) Lze-li na základě zjištěných skutečností, zejména s ohledem na předcházející útoky, důvodně předpokládat, že se osoba dopustí nebezpečného útoku proti životu, zdraví anebo svobodě nebo zvlášť závažného útoku proti lidské důstojnosti, je policista oprávněn vykázat tuto osobu z bytu nebo domu společně obývaného s útokem ohroženou osobou (dále jen „společné obydlí“), jakož i z bezprostředního okolí společného obydlí. Policista je oprávněn tuto osobu vykázat i v její nepřítomnosti.

            (2) Vykázání trvá po dobu 10 dnů ode dne jeho provedení. Tuto dobu nelze zkrátit ani se souhlasem ohrožené osoby. Podáním návrhu na vydání předběžného opatření podle občanského soudního řádu v průběhu vykázání se doba vykázání prodlužuje do dne nabytí právní moci rozhodnutí soudu o tomto návrhu.

            (3) Vykázání oznámí policista ústně vykázané i ohrožené osobě a vyhotoví potvrzení o vykázání, které jim předá proti podpisu. Součástí potvrzení o vykázání je vymezení prostoru, na který se vykázaní vztahuje, uvedení totožnosti ohrožené a vykázané osoby, poučení o právech a povinnostech vykázané osoby a adresa útvaru policie, u kterého si může vyzvednout kopii úředního záznamu o vykázání. Odmítne-li ohrožená nebo vykázaná osoba potvrzení o vykázání převzít nebo odmítne-li písemně potvrdit jeho převzetí, policista tuto skutečnost uvede v úředním záznamu.

            (4) Není-li vykázaná osoba vykázání přítomna, poučení o jejích právech a povinnostech v souvislosti s vykázáním jí policista poskytne při prvním kontaktu. Je-li to možné, policista této osobě předá potvrzení o vykázání, v opačném případě ji poučí o možnosti převzít potvrzení o vykázání a kopii úředního záznamu o vykázání u příslušného útvaru policie; součástí poučení je i údaj o adrese tohoto útvaru.

            (5) Nesouhlasí-li vykázaná osoba s vykázáním, může proti němu na místě podat námitky, které policista uvede v potvrzení o vykázání. Policista námitky předá bez zbytečného odkladu krajskému ředitelství příslušnému podle místa vykázání (dále jen „příslušné krajské ředitelství“). Vykázaná osoba může dále do 3 dnů ode dne převzetí potvrzení o vykázání podat příslušnému krajskému ředitelství námitky písemně. Lhůta pro podání námitek počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy došlo k převzetí potvrzení o vykázání a je považována za dodrženou, jsou-li námitky nejpozději v její poslední den předány k poštovní přepravě nebo podány u příslušného krajského ředitelství. O tomto právu policista vykázanou osobu poučí před předáním potvrzení o vykázání.

            (6) Shledá-li příslušné krajské ředitelství, že podmínky pro vykázání nebyly splněny, vykázání ukončí a o této skutečnosti vyrozumí ohroženou a vykázanou osobu bez zbytečného odkladu.

§ 45

            (1) Vykázaná osoba je povinna

 a) opustit neprodleně prostor vymezený policistou v potvrzení o vykázání,

 b) zdržet se vstupu do prostoru podle písmene a),

 c) zdržet se styku nebo navazování kontaktu s ohroženou osobou,

 d) vydat policistovi na jeho výzvu všechny klíče od společného obydlí, které drží.

            Policista vykázanou osobu poučí o následcích neuposlechnutí výzvy podle písmene d).

            (2) Vykázaná osoba má právo

a) vzít si ze společného obydlí věci sloužící její osobní potřebě, osobní cennosti a osobní doklady před splněním povinnosti podle odstavce 1 písm. a),

 b) vzít si v průběhu vykázání ze společného obydlí věci podle písmene a) a věci nezbytné pro její podnikání nebo pro výkon povolání; právo lze uplatnit jedenkrát a pouze v přítomnosti policisty, policista o výkonu tohoto práva ohroženou osobu předem informuje,

 c) ověřovat provedení vykázání zejména na čísle tísňového volání 158,

 d) vyzvednout si kopii úředního záznamu o vykázání u příslušného útvaru policie.

            (3) Policista poskytne vykázané osobě bez zbytečného odkladu informace o možnostech jejího dalšího ubytování a v souvislosti s tím nezbytnou součinnost. Od této osoby dále vyžádá adresu pro doručování.

§ 46

            Policista poučí ohroženou osobu o

 a) možnosti podání návrhu na vydání předběžného opatření podle občanského soudního řádu,

 b) možnosti využití psychologických, sociálních nebo jiných služeb v oblasti pomoci obětem násilí a

 c) následcích vyplývajících z uvedení vědomě nepravdivých údajů, k nimž policista při vykázání přihlíží.

§ 47

            (1) Územní rozsah prostoru, na který se vykázání vztahuje, určí policista podle míry požadavku účinné preventivní ochrany osoby ohrožené útokem. Je-li v důsledku vykázání ohrožen provoz objektu nebo znemožněn výkon zaměstnání vykázané osoby, policista o této skutečnosti bezodkladně vyrozumí provozovatele objektu nebo zaměstnavatele vykázané osoby za účelem přijetí potřebných opatření.

            (2) Při provádění úkonů souvisejících s vykázáním policista zajistí přítomnost nezúčastněné osoby; to neplatí, hrozí-li nebezpečí z prodlení.

            (3) Do 24 hodin od vstupu policisty do společného obydlí zašle policista kopii úředního záznamu o vykázání příslušnému intervenčnímu centru14) a soudu, který je příslušný k rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření podle občanského soudního řádu12). Pokud ve společném obydlí žije nezletilá osoba, zašle kopii úředního záznamu o vykázání v této lhůtě i příslušnému orgánu sociálně-právní ochrany dětí.

            (4) Policista ve lhůtě 3 dnů od vykázání provede kontrolu, zda vykázaná osoba dodržuje povinnosti vyplývající z vykázání.

            (5) O provedených úkonech a opatřeních sepíše policista úřední záznam.

Důvodová zpráva k zákonu o Policii ČR:

Hlava VII

            K vykázání

            Předložený návrh vychází ze zhodnocení roční praxe policie s využíváním institutu vykázání. Toto zhodnocení zjistilo jednak úspěšnost tohoto preventivního zákroku, jednak potřebu provést zásadní koncepční změnu tohoto institutu. Byť je v současné úpravě institut vykázání pojat jako správní rozhodnutí, reálně má povahu faktického úkonu. Obdobné úkony jsou v návrhu zákona obsaženy i na jiných místech - viz například zákaz vstupu na určené místo. Proto byl návrh zákona připraven tak, aby byla respektována faktická povaha tohoto úkonu.

                                                       

            Vykázání lze provést i proti nepřítomné osobě.

            Z hlediska ústavní konformity nic nebrání tomu upravit vykázání jako faktický úkon, neboť Ústava, pokud se trvání zásahu týká, vznáší požadavky pouze na opatření související s omezením osobní svobody, o které se v tomto případě nejedná. Intenzita zásahu je pak srovnatelná s jinými, a to nejen policejními zásahy (srovnej například oprávnění inspektora ČOI znehodnotit zdravotně závadné zboží pouze na základě faktického úkonu, bez vydání rozhodnutí - § 7 zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů; oprávnění zajistit osobu a omezit její osobní svobodu na 24 hodin nebo oprávnění policisty zakázat vstup na určená místa na nezbytně nutnou dobu - § 14 a § 20 zákona o policii). Délka trvání zásahu je přitom stejná jako v předchozí úpravě, jedná se o zásah trvající jen deset dní.

            K jednotlivým ustanovením

            K § 44

            K odst. (1) Terminologie této části vychází z faktu, že policista nevydává rozhodnutí o vykázání, nýbrž je oprávněn osobu přímo faktickým úkonem vykázat.

            K odst. (2) Lhůta deseti dnů je ponechána v porovnání s platnou úpravou beze změny. Stejné platí i pro možnost podání návrhu na vydání předběžného opatření podle občanskou soudního řádu.

            K odst. (3) Písemné potvrzení, které policista o provedeném úkonu vydá, obsahuje rozsah povinností, tak jak je policista stanovil, včetně rozsahu územního a osobního prostoru, ze kterého je osoba vykazována, určení ohrožené osoby, na kterou se vztahuje zákaz styku a vyhledávání, atd. Přístup ke kopii úředního záznamu umožní vykázané osobě odůvodnit případné námitky, které hodlá proti vykázání vznést.

            K odst. (4) Ustanovení řeší také postup v případě, kdy vykázaná osoba není samotnému úkonu vykázání přítomna. Policista je povinen v zájmu informovanosti vykázané osoby tuto osobu kontaktovat a informovat ji o možném postupu, podniknout nezbytná opatření související s vykázáním a poskytnout veškeré poučení.

            K odst. (5) a (6) Možnost podat námitky posiluje právní postavení vykázané osoby. Posouzení námitek provádí místně příslušná krajská správa. Tento nový institut, jakkoli není formalizovaným odvoláním proti individuálnímu aktu, umožní flexibilně ještě v rámci desetidenní lhůty odvolat nesprávně provedené vykázání.

            K § 45

            K odst. (1) Ustanovení obsahuje výčet povinností vykázané osoby, do kterého byla nově zařazena povinnost zdržet se styku a navazování kontaktu s ohroženou osobou. Tímto se rozšiřuje ochrana domácím násilím ohrožené osoby, která se doposud vztahovala pouze na prostor obydlí a bezprostřední okolí obydlí, nyní se vztahuje i na ohroženou osobu samotnou.

            K odst. (2) Ve výčtu oprávnění vykázané osoby byla zpřesněna formulace „osobní doklady“. V praxi totiž docházelo k nesrovnalostem při výkladu toho, které „doklady“ je vykázaná osoba oprávněna odnést ze společného obydlí. Právo vyzvednout si ze společného obydlí další věci bylo rozšířeno, podle navrhované úpravy jej lze využít jedenkrát během vykázání. Platná úprava, která umožňuje vyzvednout další osobní věci jen do 24 hodin od vykázání, nepamatuje na ty vykázané osoby, které nejsou vykázání přítomné, nemohou proto takové právo využít a zůstávají bez věcí osobní potřeby. Výslovně je zakotveno, že při výkonu tohoto práva musí být přítomen policista a ohroženou osobu je o výkonu práva vykázaného třeba předem informovat. Zcela nově je založeno právo vykázané osoby ověřit provedené vykázání na lince 158. Toto právo má posílit právní jistotu takové vykázané osoby, která nebyla provedení úkonu přítomna.

            K odst. (3) Povinnost policisty poskytnout informace o možnostech ubytování a poskytnout případnou součinnost je ponechána ve stejném rozsahu jako podle platného práva.

            K § 46

            Stejný, jako podle úpravy de lege lata zůstává i rozsah poučení poskytnutého ohrožené osobě.

            K § 47

            Pravidla pro určení územního rozsahu prostoru, na který se vztahuje vykázaní, zůstávají shodná s platnou právní úpravou, stejně se navrhuje zachovat povinnost policisty zajistit přítomnost nezúčastněné osoby, pokud nehrozí nebezpečí z prodlení. Výčet subjektů, které policista o provedeném vykázání informuje, je v návrhu rozšířen o soud, který by byl příslušný k projednání návrhu o vydání předběžného opatření. Tato úprava má za cíl zajistit soudu, který musí o návrhu rozhodnout do 48 hodin, co největší množství informací předem, tak aby při případném podání námitek mohl soud postupovat co nejrychleji. Nově se navrhuje vypustit stávající povinnost policisty kontrolovat, zda ohrožená osoba dodržuje podmínky vykázání. Zásah totiž zakládá povinnosti pouze osobě vykázané.