Každý
se jistě dosud vzpomíná na tažení poslankyně Řápkové proti
„nepřizpůsobivým“, bezdomovcům a jiným „živlům“, které
jí mělo přidat na popularitě rázné „řešitelky“ sociálních
problémů a veřejných nepořádků. Jedním z prostředků, jak
zavést Ordnung, byla i sankce zákazu pobytu nově zakotvená do
přestupkového zákona. Vzhledem k tomu, že má být zachována
i ve zcela novém „zákonu o přestupcích a řízení o nich“,
bylo by vhodné se seznámit s tím, jak se osvědčila.
Proces
přijímání nové sankce jsem pečlivě sledoval, své výhrady
k návrhu, jakož i přehled legislativního procesu, jsem
shrnul zde,
proti nové sankci jsem vystoupil i v
tisku. Když už byla novelizace nakonec přijata, přemýšlel
jsem alespoň, pak by měl být nový institut v praxi aplikován
(má-li být vůbec využíván), viz zde.
Na nějakou dobu jsem pak život nové sankce příliš nesledoval,
než mě oslovila kolegyně, resp. sociální pracovnice, které se
zejména na Praze 1 začali „ztrácet“ klienti (bezdomovci,
drogově závislí).
Lidé,
jimž pomáhala přežít ze dne na den a poskytovala jim sociální
služby, se jí začali jaksi vytrácet, příp. „migrovali“ na
Prahu 2, 3, 5. Začala pátrat po důvodech – příčinou měla být
politika radnice první městské části, která začala ukládat
sankci zákazu pobytu tak, aby „centrum“ vyčistila od žebráků
a jiných „podivných postav“. Od Úřadu městské části Praha
1 jsme poté získali na základě informačního zákona (byť po
delších peripetiích) celková čísla o uložené sankci a také
30 posledních rozhodnutí o uložení sankce. Od ledna 2013 do
podzimu 2014 měla být sankce uložena cca 70 osobám.
Ještě
zajímavější než souhrnné počty však bylo zjištění, za co
byl zákaz pobytu ukládán – ve 14 z 15 případů (!) to
bylo za porušení městské vyhlášky o žebrání. Tedy za
porušení podzákonného předpisu, resp. za bagatelní jednání,
které řada jiných měst ani neřeší. Kdy spolu s pokutou (a
náklady řízení, byť nezřídka sníženými) byla uložena
sankce nejzávažněji zasahující do práv „delikventa“, tedy
zákaz pobytu. Ač má být užívána jen u skutečně zásadního
narušování veřejného pořádku v místě, kterému nelze
čelit jinak.
Jinými
slovy – dvakrát vás postihnou za žebrání s kelímkem, a
podruhé už dostanete nejen pokutu a náklady řízení, které
nemáte z čeho platit (proto žebráte), ale i zákaz vstupu na
Prahu 1 (podotýkám pak, že dle mých informací se „žebrácké
gangy“, organizované a „kasírované“ pasáky, podařilo
v centru v podstatě eliminovat, dotyční tedy zřejmě žebrají
skutečně jen „na sebe“).
A
teď se dostáváme k tomu nejzajímavějšímu: Víte, kde
začíná a kde končí Praha 1? Nebo od kdy do kdy vám plyne
3-měsíční zákaz, o jehož uložení jste se náhodou
dozvěděli od policie při „šťáře“ po pohřešovaných a
hledaných osobách? Či kam se půjdete osprchovat, na polívku či
ke kurátorovi, než tam, kde jste zvyklí nebo kam musíte či kde
jsou vaši přátelé? Ono mizení totiž nemá za následek jen
přestupková sankce, ale i následný trestní postih – většina
těch, kdo sankci porušila, byla následně i trestně odstíhána
za maření výkonu sankce, a nezřídka skončila i ve vězení,
„natvrdo“ (dle reprezentativního vzorku rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1).
Dle
informací poskytnutých Obvodním soudem pro Prahu 1 pak bylo k lednu
2015 odstíháno od počátku účinnosti sankce za maření jejího
výkonu cca 160 osob. Na první pohled je zde tedy nepoměr
v porovnání s údaji Úřadem MČ Praha 1, kdy buď Praha
1 podhodnocuje, nebo soud špatně počítá. I tak však lze
z daných údajů s vysokou pravděpodobností dovodit, že
kdo na začátku žebrá, nakonec skončí v kriminálu. Jinými
slovy – na začátku je porušení vyhlášky, a na konci několik
měsíců „v chládku“. Je otázkou, zda je to skutečně to, co
jsme si přáli. Min. z hlediska ekonomického, když ne
sociálního.
Něco
stojí správní řízení, jehož výsledkem je navíc pokuta a
náklady. Kde nic není, ani čert nebere, navíc od někoho, kdo má
pobyt na ohlašovně nebo žije ze dne na den mimo rodnou obec a
vyřizování úřední korespondence je to poslední, co řeší.
Takže taková pokuta 500 + 1.000 Kč nákladů časem vystoupá
v exekuci na 7.000 – 12.000 Kč. Poté jste odstíhán za
„mařenu“ a dostanete např. 4 měsíce nepodmíněně. Ve vězení
podstoupíte nákladnou vstupní prohlídku a výstupní prohlídku,
sociální práce nulová, a na ulici jste zpět vypuštěn se
záznamem v Rejstříku, s dluhy za trestní řízení a výkon
trestu, a ze státní pokladny při nákladech cca 1.000 Kč na vězně
a den odteče za ony 4 měsíce cca 120.000 Kč.
Tzn.,
abychom se na několik měsíců zbavili jednoho „živla“
z ulice, utratili jsme desítky tisíc, za které by „živel“
mohl mít ubytování, jídlo a sociální služby na celý rok.
Vskutku efektivní řešení problému. Společnost, zdá se, tenduje
k vylučování dalších a dalších „jiných“, a problémy
řeší nikoliv odstraňováním jejich příčin, ale „zakazováním
následků“, či trestáním za projevy těchto následků. Na
začátku třeba rozvod, ztráta bytu, ztráta práce, nebo duševní
nemoc, nebo neschopnost postavit se na nohy po opuštění „děcáku“
či po výkonu trestu, anebo závislost, a na konci vězení (za
ještě celkem přijatelný způsob obstarávání si prostředků
k přežití).
Když
už budeme paternalisty, nebylo by za ty peníze jednodušší a
efektivnější dotyčnému pomoci s obstaráním dokladů,
bydlení, sociálních služeb a práce či jiné podobné smysluplné
aktivity? Místo toho ho raději odsuneme z města, příp. poté
za brány „nápravného“ zařízení. Možná aby nám
nepřipomínal, že ne vše ve společnosti funguje, že i my se
můžeme ocitnout v podobné situaci, ač si to nechceme
přiznat, nebo pro účely potvrzení předsudku, že „si za to
přece mohou sami“ a „kdyby chtěli…“ – a „když nechtí,
tak následuje trest“. Poslední, na koho je v tomto soukolí
myšleno, je ale onen bezdomovec, kdysi „také člověk“, a
naopak nejdůležitější je estetický cit šťastnějších
spoluobčanů a prosperující turismus v navoněných kulisách
staré Prahy.
Myslím,
že už jen rozpočet na krátkodobé odstranění jednoho člověka
z veřejného prostoru (a vícestranné zhoršení jeho situace)
by měl vzbudit pozornost a pohoršení nad tím, kolik platíme za
„narušení veřejného pořádku“ existencí člověka, jímž
se jinak nehodláme jakkoliv zabývat. Obcím se represe opakovaně
nevyplácí, opakovaně selhávají a opakovaně, zejména před
komunálními volbami, pak viní stát, že mají „málo zákonů“
či že jsou vinni jejich občané samotní, a přesto to opakovaně
zkoušejí znovu a znovu. S tím asi nelze příliš pohnout.
Alespoň
Ministerstvo spravedlnosti se svým trendem dekriminalizace by si ale
mělo položit otázku, zda opravdu chce dotovat takto nákladný
způsob zajišťování „místních záležitostí veřejného
pořádku“. A aspoň Ministerstvo práce a sociálních věcí
(které proti zachování zákazu pobytu v novém zákonu ani
nezvedlo hlas) by mohlo řešit, proč se ten který člověk ocitl
tam, kde je, a co je skutečně efektivním způsobem řešení.
Pokud, jak z výše uvedeného vyplývá, to popsaný způsob
represe zjevně není, alespoň při pohledu „náklady vs. výnosy“.
A máme-li zájem o každého jednoho člověka a zlepšování jeho
životní situace, tak už vůbec ne.
(Text byl v obdobném znění publikován na blogu Jiné Právo dne 21.3.2015)
Žádné komentáře:
Okomentovat