V
praxi se vedou diskuze o aplikaci správního řádu při
vyřizování stížností na postup či chování policistů dle §
175 správního řádu a v kázeňském řízení. Lze se setkat
s názorem, že při vyřizování se použije správní řád
v podstatě v plném rozsahu, někteří však s takovým
názorem nesouhlasí.
V
souladu se závěry Ministerstva vnitra lze k tématu uvést
následující:
Vyřizování
stížnosti je postupem dle správního řádu sui generis, v
němž se objevují jak prvky řízení zahajovaného z moci
úřední, tak i prvky řízení o žádosti, kde však nefigurují
účastníci řízení ve standardním slova smyslu. Vyřizování
stížnosti se může uplatnit jak v návaznosti na určitý úkon,
zásah veřejné moci či konkrétní správní řízení, tak i mimo
ně. Stížnost je pak prostředkem ochrany tam, kde zákon, resp.
správní řád, jiný prostředek ochrany či nápravy nenabízí
(např. odvolání, podnět k přezkumnému řízení, žádost
o obnovu řízení, podnět k odstranění nečinnosti apod.).
Institut stížnosti se tedy uplatní subsidiárně k jiným
prostředkům ochrany (prostředkům ke zjednání nápravy či k
revizi určitého postupu či úkonu).
Na
vyřizování stížností s ohledem na § 158 odst. 1 správního
řádu dopadá část čtvrtá správního řádu (shodně Vedral,
J.: Správní řád. Komentář. II. aktualizované a rozšířené
vydání, Bova Polygon, Praha 2012, s. 1395). Při vyřizování
stížnosti se pak s ohledem na § 154 správního řádu
aplikují tam výslovně uvedená ustanovení správního řádu, kdy
ostatní ustanovení správního řádu se použijí přiměřeně,
jsou-li potřebná (§ 154 správního řádu in fine).
Konkrétněji
k dílčím otázkám vyřizování stížností uvádíme, že
jde-li o náležitosti podání, je nezbytné trvat na odstranění
vad podání pouze tehdy, pokud takové nedostatky brání prošetření
stížnosti. Řešení stížností je procesem spíše neformálním,
slouží ke komunikaci mezi občany a veřejnou správou, ke kontrole
a zlepšování veřejné správy a k napravování jejích
nedostatků, a v podávání i vyřizování stížností by nemělo
být formalisticky bráněno. Ztotožňujeme se proto se závěry
„Metodické pomůcky k vyřizování stížností podle zákona č.
500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb.“,
zpracované Odborem dozoru a kontroly veřejné správy Ministerstva
vnitra dne 19.6.2006, které doporučují méně formální přístup
(důležitá je především projednatelnost stížnosti). Právě
uvedený přístup pozitivně reflektuje i odborná literatura, viz
Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád.
Komentář. 4. Vydání, C.H.Beck, Praha 2013, s. 755.
Výše
uvedená metodická pomůcka by pak měla být respektována i jinými
orgány veřejné správy, a to s ohledem na skutečnost, že
Ministerstvo vnitra je gestorem správního řádu a plní zde
koordinační úlohu (viz § 12 odst. 2 zákona č. 2/1969 Sb.,
„kompetenční zákon“); ve vztahu k Policii ČR je třeba
upozornit i na nadřízené postavení Ministerstva vnitra vůči
Policii ČR (viz § 5 odst. 1 zákona o Policii ČR).
V případě
opatřování informací potřebných pro vyřízení stížnosti,
např. od dotčených osob, lze využít i institut podání
vysvětlení (§ 137 správního řádu); nelze naopak vést „ústní
jednání“ s „účastníky“ či „svědky“, neboť v procesu
vyřizování stížnosti není vedeno správní řízení (zde
vycházíme z výše citované publikace, viz s. 1399 – 1400,
a naopak se neztotožňujeme s „přiměřeným využitím“
ustanovení o výslechu svědka, jak se navrhuje In: Jemelka, L.,
Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: správní řád. Komentář. 4.
Vydání, C.H.Beck, Praha 2013, s. 756).
Jde-li
o nahlížení do spisu, uplatní se § 38 správního řádu, a to
konkrétně § 38 odst. 2, ať už jde o stěžovatele či o osobu,
proti níž stížnost směřuje (zastáváme názor, že není-li
zahájeno, resp. vedeno, správní řízení, není ani účastníků).
Zároveň se však domníváme, že orgán prošetřující stížnost
má být k žádostem o nahlédnutí do spisu vstřícný: u
stěžovatele s ohledem na zásady transparentnosti veřejné
správy, u dotčené osoby, proti níž stížnost směřuje, pak
s ohledem na skutečnost, že vyřizování stížnosti má i
určité prvky sankčního řízení a dotčená úřední osoba má
právo min. vědět, jakému „obvinění“ čelí. (Oba by ostatně
tak jako tak měli právo na získání, byť anonymizovaných,
informací ze spisu i na základě žádosti dle zákona č. 106/1999
Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění
pozdějších předpisů.)
S ohledem
na dikci § 38 odst. 2 správního řádu jsme pak toho názoru, že
právní zájem, odůvodňující umožnění nahlížení do spisu,
může na straně stěžovatele spočívat i ve snaze získat
podklady např. pro domáhání se nápravy cestou zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. A
že za vážný důvod pro umožnění nahlížení do spisu lze
považovat např. i snahu ověřit správnost postupu při vyřizování
stížnosti nebo obsah podkladů, z nichž bylo při vyřizování
stížnosti vycházeno (prvek transparentnosti a veřejné kontroly
činnosti veřejné správy). Na straně osoby, proti níž stížnost
směřuje, pak může být vážným důvodem pro nahlížení
zejména možnost účinně se bránit „obvinění“ z profesního,
etického či jiného selhání nebo z nezákonného postupu (dle
zásady audiatur et altera pars i na základě obecného práva
na obhajobu – viz výše k sankčnímu charakteru řízení o
stížnosti).
V případě
odepření nahlížení do spisu se vydává odůvodněné usnesení,
proti kterému se žadatel o nahlížení může odvolat (§ 38 odst.
5 a § 76 správního řádu; k charakteru a obsahu usnesení,
které je druhem rozhodnutí, viz § 67 odst. 1 in fine a §
68 odst. 1 – 3 správního řádu). Odepřít nahlížení nelze
„neformálně“, úředním záznamem, ústně apod. (Jelikož se
v této otázce použije správní řád „přiměřeně“,
lze vést diskuzi o tom, zda je nutný postup přímo „kopírující“
ustanovení § 38 odst. 5 správního řádu. S ohledem na
význam právní jistoty i předvídatelnosti postupů veřejné
správy, jakož i vhodnost zajištění účinné ochrany před
nesprávným úředním postupem, však doporučujeme právě výše
uvedený postup.)
O
všech úkonech při vyřizování stížnosti (včetně nahlížení
do spisu) se pořizují (úřední) záznamy; v praxi pak není
rozhodné, zda je záznam označen jako „úřední záznam“ (s
obdobným pojmem pracuje správní řád v § 137 odst. 3, kde jde o
postup před zahájením správního řízení, resp. mimo správní
řízení s účastníky), anebo „protokol“ (kterýžto pojem se
užívá jen v souvislosti se záznamem úkonů účastníků
řízení, viz § 18 správního řízení), neboť náležitosti
obou forem úředního dokumentu jsou v zásadě shodné
(srovnej i ustanovení § 137 odst. 3, odkazující zároveň na
ustanovení § 18 odst. 2 správního řádu); preferujeme však
užívání pojmu „úřední záznam“. Povinnost zaznamenávat
všechny úkony správního orgánu pak obecně vyplývá z § 17
správního řádu, ze kterého lze dovodit i to, že postup
správního orgánu má být vždy přezkoumatelným způsobem
dokumentován („co není ve spisu, jako by nebylo“).
S ohledem
na principy vyplývající z § 14 správního řádu by pak stížnost
neměla vyřizovat úřední osoba, proti níž či její činnosti
stížnost směřuje, ale její představený (služebně nadřízený
funkcionář). Směřuje-li stížnost proti orgánu veřejné moci
či jeho útvaru jako celku, vyřídí ji orgán/útvar příslušný
k vyřízení věci dle vnitřních organizačních pravidel.
Při
vyřizování stížností má být dále postupováno v souladu
s § 6 odst. 1 správního řádu, tedy bez zbytečných průtahů,
kdy lhůta dle § 175 odst. 5 správního řádu (60 dnů) není
„pokynem k vyčkávání“ s vyřízením stížnosti až
do posledního dne zmíněné lhůty, ale maximem, jehož využití
lze ospravedlnit pouze náročností prošetřované věci, např.
opatřováním dalších podkladů, vyjádření, vysvětlení apod.
Opravným
prostředkem sui generis proti způsobu vyřízení stížnosti
„v prvním stupni“ je tzv. žádost o přešetření způsobu
vyřízení stížnosti. Při vyřizování žádosti se použijí
obecná ustanovení o lhůtách (přiměřeně viz § 71 správního
řádu).
Postupu
dle § 175 správní řádu lze dále užít jen tehdy, je-li dána
souvislost stížnosti s konkrétním správním řízením či
postupem dle správního řádu. Není-li tomu tak, uplatní se
postup dle zvláštních předpisů (např. podnět ke kárnému či
kázeňskému řízení, stížnost k profesní komoře, „stížnost“
dle § 16 odst. 2 písm. g) obecního zřízení atd.).
V případě
Policie ČR, nevede-li správní řízení či nepostupuje-li přímo
dle správního řádu, použije se v případě stížnosti
občana na postup Policie ČR či chování policisty ustanovení o
„stížnosti“ dle § 97 zákona o Policii ČR. Zákon o Policii
ČR však neupravuje proces vyřizování takové stížnosti, natož
ustanovení o vedení spisu, zastupování, podjatosti, lhůtách
atd. Proto se ve zbytku postupuje při vyřizování těchto
stížností s ohledem na § 180 odst. 2 správního řádu
obdobně jako v případě vyřizování stížností dle § 175
správního řádu (srovnej výše). Lze pak dodat obecné pravidlo,
že správní řád, a přinejmenším zásady správního řízení,
se aplikují na všechny postupy veřejné správy (byť v tom
kterém postupu či „řízení“ není nutně rozhodováno o
právech či povinnostech osob nebo nejsou jejich práva
autoritativně deklarována) – srovnej § 1 odst. 1 správního
řádu a také Vedral, J.: Správní řád. Komentář. II.
aktualizované a rozšířené vydání, Bova Polygon, Praha 2012, s.
14 – 15.
Na
vyřízení (důvodné) stížnosti pak může navazovat i kázeňské
řízení. V případě vedení kázeňského řízení (viz §
49 a násl. zákona o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů), se pak s ohledem na § 180 odst. 1
správního řádu subsidiárně použije správní řád (a to i
včetně institutů, jako je předvolání k podání
vysvětlení, předvolání svědka či účastníka řízení,
předvedení, pořádkových pokut atd.), neboť cit. zákon upravuje
kázeňské řízení pouze kusým způsobem, a je tak třeba
v ostatních, tímto zvláštním zákonem neupravených,
otázkách postupovat dle subsidiárně působícího správního
řádu.
Jelikož jde zároveň
o kázeňské řízení, kde má kázeňský trest charakter
trestního obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (srovnej rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Engel proti Nizozemí
ze dne 8. 6. 1976, stížnosti č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72
a 5370/72), uplatní se v daném řízení i trestněprávní
principy, resp. principy správního trestání, zejména pak právo
na spravedlivý proces, právo na obhajobu, právo na právní
pomoc/zastoupení advokátem, právo seznámit se obviněním, právo
nahlížet do spisu, právo na odvolání, právo bránit se
jakýmkoliv způsobem vyjma křivého obvinění, uplatní se zákaz
nucení k sebeobviňování, platí právo na přezkum
rozhodnutí nezávislým (zde správním) soudem atd.
V řízení
o kázeňském přestupku (§ 50 zákona o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů) se tedy bude postupovat
obdobně jako v řízení o jiném správním deliktu fyzické
osoby (podrobněji viz Bohadlo, D., Potěšil, L., Potměšil, J.:
Správní trestání z hlediska praxe a judikatury. C.H.Beck,
Praha 2013, s. 71), resp. obdobně jako v řízení o přestupku.
Jinými slovy, řízení o kázeňském přestupku musí splňovat
stejné standardy, vyplývající ze zákonných a ústavních norem,
jakož i z judikatury Nejvyššího správního soudu, Ústavního
soudu a Evropského soudu pro lidská práva, jako řízení o
přestupku občana – „civilisty“.
Z výše
uvedeného ta vyplývá nutnost (přímé či subsidiární, ev.
přiměřené) aplikace správního řádu jak při vyřizování
stížností, tak i v jiných řízeních či postupech, kde
Policie ČR vystupuje jako orgán vrchnostenské veřejné správy.
Žádné komentáře:
Okomentovat