Aplikace správního řádu při vyřizování stížností a vedení kázeňského řízení Policií ČR

V praxi se vedou diskuze o aplikaci správního řádu při vyřizování stížností na postup či chování policistů dle § 175 správního řádu a v kázeňském řízení. Lze se setkat s názorem, že při vyřizování se použije správní řád v podstatě v plném rozsahu, někteří však s takovým názorem nesouhlasí.

V souladu se závěry Ministerstva vnitra lze k tématu uvést následující: 

 

Vyřizování stížnosti je postupem dle správního řádu sui generis, v němž se objevují jak prvky řízení zahajovaného z moci úřední, tak i prvky řízení o žádosti, kde však nefigurují účastníci řízení ve standardním slova smyslu. Vyřizování stížnosti se může uplatnit jak v návaznosti na určitý úkon, zásah veřejné moci či konkrétní správní řízení, tak i mimo ně. Stížnost je pak prostředkem ochrany tam, kde zákon, resp. správní řád, jiný prostředek ochrany či nápravy nenabízí (např. odvolání, podnět k přezkumnému řízení, žádost o obnovu řízení, podnět k odstranění nečinnosti apod.). Institut stížnosti se tedy uplatní subsidiárně k jiným prostředkům ochrany (prostředkům ke zjednání nápravy či k revizi určitého postupu či úkonu).

Na vyřizování stížností s ohledem na § 158 odst. 1 správního řádu dopadá část čtvrtá správního řádu (shodně Vedral, J.: Správní řád. Komentář. II. aktualizované a rozšířené vydání, Bova Polygon, Praha 2012, s. 1395). Při vyřizování stížnosti se pak s ohledem na § 154 správního řádu aplikují tam výslovně uvedená ustanovení správního řádu, kdy ostatní ustanovení správního řádu se použijí přiměřeně, jsou-li potřebná (§ 154 správního řádu in fine). 

 

Konkrétněji k  dílčím otázkám vyřizování stížností uvádíme, že jde-li o náležitosti podání, je nezbytné trvat na odstranění vad podání pouze tehdy, pokud takové nedostatky brání prošetření stížnosti. Řešení stížností je procesem spíše neformálním, slouží ke komunikaci mezi občany a veřejnou správou, ke kontrole a zlepšování veřejné správy a k napravování jejích nedostatků, a v podávání i vyřizování stížností by nemělo být formalisticky bráněno. Ztotožňujeme se proto se závěry „Metodické pomůcky k vyřizování stížností podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb.“, zpracované Odborem dozoru a kontroly veřejné správy Ministerstva vnitra dne 19.6.2006, které doporučují méně formální přístup (důležitá je především projednatelnost stížnosti). Právě uvedený přístup pozitivně reflektuje i odborná literatura, viz Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 4. Vydání, C.H.Beck, Praha 2013, s. 755. 

 

Výše uvedená metodická pomůcka by pak měla být respektována i jinými orgány veřejné správy, a to s ohledem na skutečnost, že Ministerstvo vnitra je gestorem správního řádu a plní zde koordinační úlohu (viz § 12 odst. 2 zákona č. 2/1969 Sb., „kompetenční zákon“); ve vztahu k Policii ČR je třeba upozornit i na nadřízené postavení Ministerstva vnitra vůči Policii ČR (viz § 5 odst. 1 zákona o Policii ČR).

V případě opatřování informací potřebných pro vyřízení stížnosti, např. od dotčených osob, lze využít i institut podání vysvětlení (§ 137 správního řádu); nelze naopak vést „ústní jednání“ s „účastníky“ či „svědky“, neboť v procesu vyřizování stížnosti není vedeno správní řízení (zde vycházíme z výše citované publikace, viz s. 1399 – 1400, a naopak se neztotožňujeme s „přiměřeným využitím“ ustanovení o výslechu svědka, jak se navrhuje In: Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: správní řád. Komentář. 4. Vydání, C.H.Beck, Praha 2013, s. 756). 

 

Jde-li o nahlížení do spisu, uplatní se § 38 správního řádu, a to konkrétně § 38 odst. 2, ať už jde o stěžovatele či o osobu, proti níž stížnost směřuje (zastáváme názor, že není-li zahájeno, resp. vedeno, správní řízení, není ani účastníků). Zároveň se však domníváme, že orgán prošetřující stížnost má být k žádostem o nahlédnutí do spisu vstřícný: u stěžovatele s ohledem na zásady transparentnosti veřejné správy, u dotčené osoby, proti níž stížnost směřuje, pak s ohledem na skutečnost, že vyřizování stížnosti má i určité prvky sankčního řízení a dotčená úřední osoba má právo min. vědět, jakému „obvinění“ čelí. (Oba by ostatně tak jako tak měli právo na získání, byť anonymizovaných, informací ze spisu i na základě žádosti dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.)

S ohledem na dikci § 38 odst. 2 správního řádu jsme pak toho názoru, že právní zájem, odůvodňující umožnění nahlížení do spisu, může na straně stěžovatele spočívat i ve snaze získat podklady např. pro domáhání se nápravy cestou zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. A že za vážný důvod pro umožnění nahlížení do spisu lze považovat např. i snahu ověřit správnost postupu při vyřizování stížnosti nebo obsah podkladů, z nichž bylo při vyřizování stížnosti vycházeno (prvek transparentnosti a veřejné kontroly činnosti veřejné správy). Na straně osoby, proti níž stížnost směřuje, pak může být vážným důvodem pro nahlížení zejména možnost účinně se bránit „obvinění“ z profesního, etického či jiného selhání nebo z nezákonného postupu (dle zásady audiatur et altera pars i na základě obecného práva na obhajobu – viz výše k sankčnímu charakteru řízení o stížnosti).

V případě odepření nahlížení do spisu se vydává odůvodněné usnesení, proti kterému se žadatel o nahlížení může odvolat (§ 38 odst. 5 a § 76 správního řádu; k charakteru a obsahu usnesení, které je druhem rozhodnutí, viz § 67 odst. 1 in fine a § 68 odst. 1 – 3 správního řádu). Odepřít nahlížení nelze „neformálně“, úředním záznamem, ústně apod. (Jelikož se v této otázce použije správní řád „přiměřeně“, lze vést diskuzi o tom, zda je nutný postup přímo „kopírující“ ustanovení § 38 odst. 5 správního řádu. S ohledem na význam právní jistoty i předvídatelnosti postupů veřejné správy, jakož i vhodnost zajištění účinné ochrany před nesprávným úředním postupem, však doporučujeme právě výše uvedený postup.)

O všech úkonech při vyřizování stížnosti (včetně nahlížení do spisu) se pořizují (úřední) záznamy; v praxi pak není rozhodné, zda je záznam označen jako „úřední záznam“ (s obdobným pojmem pracuje správní řád v § 137 odst. 3, kde jde o postup před zahájením správního řízení, resp. mimo správní řízení s účastníky), anebo „protokol“ (kterýžto pojem se užívá jen v souvislosti se záznamem úkonů účastníků řízení, viz § 18 správního řízení), neboť náležitosti obou forem úředního dokumentu jsou v zásadě shodné (srovnej i ustanovení § 137 odst. 3, odkazující zároveň na ustanovení § 18 odst. 2 správního řádu); preferujeme však užívání pojmu „úřední záznam“. Povinnost zaznamenávat všechny úkony správního orgánu pak obecně vyplývá z § 17 správního řádu, ze kterého lze dovodit i to, že postup správního orgánu má být vždy přezkoumatelným způsobem dokumentován („co není ve spisu, jako by nebylo“).

S ohledem na principy vyplývající z § 14 správního řádu by pak stížnost neměla vyřizovat úřední osoba, proti níž či její činnosti stížnost směřuje, ale její představený (služebně nadřízený funkcionář). Směřuje-li stížnost proti orgánu veřejné moci či jeho útvaru jako celku, vyřídí ji orgán/útvar příslušný k vyřízení věci dle vnitřních organizačních pravidel. 

 

Při vyřizování stížností má být dále postupováno v souladu s § 6 odst. 1 správního řádu, tedy bez zbytečných průtahů, kdy lhůta dle § 175 odst. 5 správního řádu (60 dnů) není „pokynem k vyčkávání“ s vyřízením stížnosti až do posledního dne zmíněné lhůty, ale maximem, jehož využití lze ospravedlnit pouze náročností prošetřované věci, např. opatřováním dalších podkladů, vyjádření, vysvětlení apod.

Opravným prostředkem sui generis proti způsobu vyřízení stížnosti „v prvním stupni“ je tzv. žádost o přešetření způsobu vyřízení stížnosti. Při vyřizování žádosti se použijí obecná ustanovení o lhůtách (přiměřeně viz § 71 správního řádu). 

 

Postupu dle § 175 správní řádu lze dále užít jen tehdy, je-li dána souvislost stížnosti s konkrétním správním řízením či postupem dle správního řádu. Není-li tomu tak, uplatní se postup dle zvláštních předpisů (např. podnět ke kárnému či kázeňskému řízení, stížnost k profesní komoře, „stížnost“ dle § 16 odst. 2 písm. g) obecního zřízení atd.).

V případě Policie ČR, nevede-li správní řízení či nepostupuje-li přímo dle správního řádu, použije se v případě stížnosti občana na postup Policie ČR či chování policisty ustanovení o „stížnosti“ dle § 97 zákona o Policii ČR. Zákon o Policii ČR však neupravuje proces vyřizování takové stížnosti, natož ustanovení o vedení spisu, zastupování, podjatosti, lhůtách atd. Proto se ve zbytku postupuje při vyřizování těchto stížností s ohledem na § 180 odst. 2 správního řádu obdobně jako v případě vyřizování stížností dle § 175 správního řádu (srovnej výše). Lze pak dodat obecné pravidlo, že správní řád, a přinejmenším zásady správního řízení, se aplikují na všechny postupy veřejné správy (byť v tom kterém postupu či „řízení“ není nutně rozhodováno o právech či povinnostech osob nebo nejsou jejich práva autoritativně deklarována) – srovnej § 1 odst. 1 správního řádu a také Vedral, J.: Správní řád. Komentář. II. aktualizované a rozšířené vydání, Bova Polygon, Praha 2012, s. 14 – 15.

Na vyřízení (důvodné) stížnosti pak může navazovat i kázeňské řízení. V případě vedení kázeňského řízení (viz § 49 a násl. zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů), se pak s ohledem na § 180 odst. 1 správního řádu subsidiárně použije správní řád (a to i včetně institutů, jako je předvolání k podání vysvětlení, předvolání svědka či účastníka řízení, předvedení, pořádkových pokut atd.), neboť cit. zákon upravuje kázeňské řízení pouze kusým způsobem, a je tak třeba v ostatních, tímto zvláštním zákonem neupravených, otázkách postupovat dle subsidiárně působícího správního řádu. 

 

Jelikož jde zároveň o kázeňské řízení, kde má kázeňský trest charakter trestního obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srovnej rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Engel proti Nizozemí ze dne 8. 6. 1976, stížnosti č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72 a 5370/72), uplatní se v daném řízení i trestněprávní principy, resp. principy správního trestání, zejména pak právo na spravedlivý proces, právo na obhajobu, právo na právní pomoc/zastoupení advokátem, právo seznámit se obviněním, právo nahlížet do spisu, právo na odvolání, právo bránit se jakýmkoliv způsobem vyjma křivého obvinění, uplatní se zákaz nucení k sebeobviňování, platí právo na přezkum rozhodnutí nezávislým (zde správním) soudem atd. 

 

V řízení o kázeňském přestupku (§ 50 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů) se tedy bude postupovat obdobně jako v řízení o jiném správním deliktu fyzické osoby (podrobněji viz Bohadlo, D., Potěšil, L., Potměšil, J.: Správní trestání z hlediska praxe a judikatury. C.H.Beck, Praha 2013, s. 71), resp. obdobně jako v řízení o přestupku. Jinými slovy, řízení o kázeňském přestupku musí splňovat stejné standardy, vyplývající ze zákonných a ústavních norem, jakož i z judikatury Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, jako řízení o přestupku občana – „civilisty“. 

 

Z výše uvedeného ta vyplývá nutnost (přímé či subsidiární, ev. přiměřené) aplikace správního řádu jak při vyřizování stížností, tak i v jiných řízeních či postupech, kde Policie ČR vystupuje jako orgán vrchnostenské veřejné správy.

Poskytování informací o přestupkovém řízení Policii ČR

V praxi někdy dochází mezi Policií ČR a správními orgány projednávajícími přestupky ke sporům stran informování o výsledku přestupkového řízení, v širším smyslu pak jde-li o poskytování informací ze správních spisů. Policie ČR se např. domnívá, že svědek u správního orgánu podal křivou výpověď, nebo chce znát, nakolik byl správní orgán úspěšný při projednání jí oznámeného přestupku.

Právní řád umožňuje vícero cest k získání informací ze spisového materiálu, zejména je-li subjektem, který o informace žádá, resp. potřebuje je ke své činnosti, Policie ČR.

Vystupuje-li Policie ČR v roli orgánu činného v trestním řízení, může využít ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého jsou státní orgány, právnické a fyzické osoby jsou povinny bez zbytečného odkladu, a nestanoví-li zvláštní předpis jinak, i bez úplaty vyhovovat dožádáním orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů. Státními orgány se rozumí i správní orgány projednávající přestupky jakožto orgány vykonávající státní správu (v případě orgánů územních samosprávných celků tzv. přenesenou působnost).

V ostatních případech, např. prošetřuje-li Policie ČR podezření ze spáchání přestupku, lze využít ustanovení § 18 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“), dle něhož je policista v rozsahu potřebném pro splnění konkrétního úkolu policie oprávněn požadovat od orgánů a osob uvedených v § 14 zákona o policii, tedy i od orgánů veřejné správy, jimiž jsou i správní orgány projednávající přestupky, věcnou a osobní pomoc, zejména potřebné podklady a informace včetně osobních údajů. Tyto orgány a osoby jsou dle cit. ustanovení zákona o policii povinny požadovanou pomoc poskytnout; nemusí tak učinit, brání-li jim v tom zákonná nebo státem uznaná povinnost mlčenlivosti anebo plnění jiné zákonné povinnosti.

Zejména v případě podezření na spáchání přestupku (nebo trestného činu), o němž se Policie ČR dozvěděla, tak lze žádat o informace, případně i o kopii celého spisového materiálu, nebo o zapůjčení spisového materiálu, přímo dle § 18 zákona o policii.

Lze dodat, že dle § 2 odst. 1 je úkolem Policie ČR chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Činění úkonů směřujících k objasnění přestupkové činnosti lze podřadit pod úkol Policie ČR chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, ke splnění tohoto úkolu pak lze jistě využít i výše uvedeného ustanovení § 18 zákona o policii, kdy oprávnění policie žádat informace odpovídá povinnost dotčených subjektů a orgánů takové informace poskytnout.

Dále je třeba poukázat na skutečnost, že dle § 58 odst. 1 zákona o přestupcích je Policie ČR povinna oznamovat příslušným správním orgánům přestupky, o nichž se dozví, není-li sama příslušná k jejich projednávání. V oznámení o přestupku je Policie ČR povinna uvést zejména, který přestupek je ve skutku spatřován, důkazní prostředky, které jsou jí známy a které prokazují, že jde o přestupek a že byl spáchán určitou osobou. Přestupek může být spáchán i v kontextu přestupkového řízení (viz příklad křivé svědecké výpovědi). Oznamovat přestupky s využitím výše uvedených zpřesňujících údajů by však bylo nemožné, pokud by Policii ČR nebylo umožněno potřebné údaje získat. I na základě uvedeného speciálního ustanovení zákona o přestupcích je zřejmé, že prošetřuje-li Policie ČR podezření ze spáchání přestupku, tak má-li plnit svoji povinnost přestupky oznamovat (není-li sama příslušná k jejich projednávání), je oprávněna po orgánech veřejné moci i dalších subjektech požadovat součinnost k získání potřebných informací. Konkrétně možnost požadovat informace (a povinnost dotčených subjektů žádosti vyhovět) vyplývá z už zmíněného ustanovení § 18 zákona o policii.

V každém případě lze zároveň odkazovat i na zásadu součinnosti, zakotvenou v ustanovení § 8 odst. 2 správního řádu, jež správním orgánům ukládá povinnost vzájemně spolupracovat.

Nakonec je třeba upozornit, že dožádaný správní orgán není oprávněn posuzovat přiměřenost nebo „oprávněnost“ žádosti Policie ČR či nakolik a „jak moc“ Policie ČR tu kterou informaci „opravdu potřebuje“. Za oprávněnost (opodstatněnost, resp. zákonnost) žádosti odpovídá Policie ČR, stejně jako za to, že s informacemi bude naloženo v souladu se zákonem.

Má-li Policie ČR zájem dozvědět se, jak s jejím oznámením bylo naloženo, není též vyloučeno, aby na základě § 67 odst. 4 zákona o přestupcích jako každý jiný oznamovatel žádala spolu s podáním oznámení o přestupku o vyrozumění o učiněných opatřeních, které je pak správní orgán povinen podat do 30 dnů od oznámení. S ohledem na zmíněnou lhůtu plynoucí od podání oznámení spolu s žádostí o vyrozumění však zpravidla správní orgán sdělí pouze to, že věc prošetřuje, že bylo zahájeno řízení, věc byla postoupena, příp. odložena, atd., nikoliv ale bližší informace.

Další možností, jak se seznámit s informacemi obsaženými v přestupkovém spisu, je žádost o nahlížení do spisu dle § 38 odst. 2 správního řádu. Právo na nahlížení do spisu svědčí v prvé řadě účastníkovi řízení. I ne-účastník řízení však může požádat o nahlížení do spisu, a to na základě § 38 odst. 2 správního řádu. Takovým osobám správní orgán umožní nahlédnout do spisu, prokáží-li právní zájem nebo jiný vážný důvod a nebude-li tím porušeno právo některého z účastníků, popřípadě dalších dotčených osob anebo veřejný zájem.

Z podstaty věci lze pak žádost o nahlížení do spisu vznést až tehdy, kdy již spis existuje, resp. je „do čeho“ nahlížet. Nelze tak žádat o nahlížení do spisu „do budoucna“, např. společně s oznámením přestupkové věci požadovat sdělení výsledku řízení.

Na osobě, která žádá o nahlédnutí do spisu dle § 38 odst. 2 správního řádu, leží břemeno tvrzení, jde-li o existenci právního zájmu nebo jiného vážného důvodu k nahlížení, a zároveň břemeno důkazní, tzn. je na ní, aby fakt právního zájmu či jiného vážného zájmu spolu s žádostí o nahlížení doložila. Pokud jsou tyto povinnosti na straně žadatele splněny, resp. pokud je právní zájem anebo jiný důležitý důvod prokázán, je povinností správního orgánu nahlížení umožnit.

S právem na nahlížení do spisu je spojeno dle § 38 odst. 4 správního řádu i právo na pořízení výpisů nebo kopií ze spisu, a to i v případě, že by se mělo jednat o kopii spisu celého. Na druhé straně správní řád výslovně neukládá povinnost zasílat kopie spisu poštou či jinak distančním způsobem. S ohledem na zásadu vstřícnosti a dobré správy to však není ani vyloučeno.

Správní orgány zpravidla restriktivně posuzují existenci či relevanci tvrzeného právního zájmu nebo jiného důležitého důvodu. Tradičně je za opodstatněný právní zájem považován např. úmysl domáhat se svých práv v téže či související věci v jiném řízení, např. u soudu. Za jiný důležitý důvod je možno považovat i potřebu Policie ČR disponovat zpětnou vazbou, tedy zjistit, jakým způsobem jsou využitelné Policií ČR dodané podklady či jí zpracovaná oznámení, a to krom jiného za účelem zlepšování kvality plnění jejích úkolů. Teprve z výsledku řízení lze usuzovat na to, zda Policie ČR provedla potřebná šetření, zda opatřila či zajistila dostatečné důkazní prostředky atd. Nelze opomenout ani shora zmíněnou zásadu spolupráce vyplývající z § 8 odst. 2 správního řádu, kdy zejména ve vztazích mezi orgány veřejné moci by tyto měly vůči sobě postupovat vstřícně a neztěžovat si navzájem plnění zákonem uložených úkolů. Na straně Policie ČR zároveň nelze očekávat nezákonný či jinak nežádoucí způsob nakládání se získanými informacemi, kdy odpovědnost za nakládání se získanými opět leží na žadateli, nikoliv na správním orgánu, který je po splnění zákonem předvídaných podmínek nahlédnutí povinen umožnit.

Pokud pak správní orgán žádost Policie ČR o nahlížení do spisu dle § 38 odst. 2 správního řádu vyřídí pouze přípisem či jinou neformální cestou, nepostupuje správně.

V prvé řadě platí, že pokud se správní orgán domnívá, že z podání žadatele nejsou dostatečně patrné všechny rozhodné skutečnosti (např. nemá za dostatečně osvědčený právní zájem na nahlížení či jiný důležitý důvod), je povinen v souladu s § 37 odst. 3 správního řádu pomoci podateli odstranit tyto nedostatky nebo jej vyzvat k jejich odstranění (a poskytnout mu k tomu přiměřenou lhůtu).

Především ale žádost o nahlížení do spisu nelze odmítat neformálním způsobem, o odepření nahlížení do spisu je správní orgán povinen vydat usnesení dle § 38 odst. 5 správního řádu, které se oznamuje (doručuje) subjektu, který o nahlížení požádal. Proti usnesení o odepření nahlížení do spisu se lze odvolat k nadřízenému správnímu orgánu, zpravidla ke krajskému úřadu. (Lze dodat, že rozhodnutí nadřízeného správního orgánu, jímž by bylo usnesení o odepření nahlížení do spisu potvrzeno a odvolání zamítnuto, je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4.6.2010, č.j. 5 As 75/2009 – 78, č. 2233/2011 Sb. NSS. Správní soud tak může posoudit, zda k odepření nahlížení do spisu došlo po právu či nikoliv.)

V případě, že správní orgán odmítá takové usnesení vydat, lze se bránit podnětem k učinění opatření proti nečinnosti dle § 80 správního řádu adresovaným nadřízenému správnímu orgánu, jemuž lze zároveň i navrhnout, aby dle § 80 odst. 4 písm. a) správního řádu buď přikázal nečinnému správnímu orgánu vydat příslušné usnesení, nebo – s ohledem na zásadu procesní ekonomie – přímo uložil podřízenému správnímu orgánu umožnit nahlížení do spisu. Eventuálně lze podat odvolání i proti neformálnímu přípisu, kterým je nahlížení odepřeno, byl-li vydán, neboť jej lze považovat z materiálního hlediska za rozhodnutí (usnesení), jímž se upravují práva a povinnosti, byť nemá zákonem předvídanou formu a všechny požadované náležitosti.

Správní orgány však mohou výsledek řízení sdělovat policii v roli oznamovatele i bez formalizovaných postupů (typu žádosti ne-účastníka o nahlížení do spisu). Pravidla upravující nahlížení do spisu chrání průběh řízení a účastníky řízení před tím, aby jiné osoby nedisponovaly informacemi, které jim nenáleží, a před zneužitím osobních údajů, poškozením dobré pověsti a ohrožením dalších hodnot. Předávání informací mezi orgány veřejné moci, které jsou mezi sebou navíc provázány různými formami součinnosti, je však jinou situací. Zneužití osobních údajů, ohrožení jiných chráněných zájmů ani další rizika zde nehrozí.

Méně formální postup lze opřít o zásadu spolupráce zakotvenou v § 8 odst. 2 správního řádu a v podmínkách policejních činností rozvedenou v § 18 zákona o policii.

Lze dodat, že policie není „jakýmkoliv“ oznamovatelem, ale orgánem veřejné moci, který se podílí na zjišťování a šetření protiprávních jednání, a je legitimním zájmem policie disponovat informacemi o tom, jakým způsobem jsou přestupky v dalších fázích úředního postupu dále šetřeny, vyřizovány a projednávány. Upozornit lze i na jednotu zájmů policie a správních orgánů projednávajících přestupky, které zjednodušeně řečeno stojí na straně „veřejné žaloby“ a měly by proto spolupracovat a navzájem si sdělovat informace potřebné pro plnění svých úkolů i získávání zpětné vazby. Analogicky zde lze odkázat i na praxi mezi orgány činnými v trestním řízení, kde trestní soud informuje policejní orgán o výsledku řízení (srovnej § 99 instrukce ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy).

Závěrem lze tedy shrnout, že potřebuje-li Policie ČR informace z konkrétního přestupkového spisu např. pro účely šetření podezření ze spáchání přestupku, může žádat o poskytnutí spisu nebo informací z něj na základě § 18 zákona o Policii ČR.

Nelze vyloučit ani možnost požádat o umožnění nahlížení do spisu v souladu s § 38 odst. 2 správního řádu, kdy je třeba doložit a prokázat právní zájem nebo jiný důležitý důvod pro nahlížení, aby bylo žádosti vyhověno. Důležitým důvodem může být i potřeba získání zpětné vazby a zkvalitňování činnosti Policie ČR. O případném odepření nahlížení do spisu je správní orgán povinen vydat usnesení, proti němuž se lze odvolat.

K předávání informací však může docházet i méně formálně na základě zásady spolupráce a součinnosti vyplývající z § 8 odst. 2 správního řádu a § 18 zákona o policii.