Domácí násilí u menšin a migrantů v České republice

Domácí násilí je patologickým jevem, který se nevyhýbá rodinám a vztahům etnických Čechů, menšin ani migrantů. Průběh domácího násilí je často podobný nebo shodný, k odlišnostem však může docházet, jde-li o „spouštěče“ domácího násilí, o metody násilných osob, ale i o pokud jde o cesty a strategie, jak domácímu násilí čelit.

Co se forem domácího násilí týče, u etnických Čechů, menšin i migrantů jsou zastoupeny všechny jeho formy, tedy násilí psychické, ekonomické, fyzické i sexuální. Je-li ohroženou osobou žena, je škála forem násilí pestřejší a násilí intenzivnější. Je-li ohroženou osobou muž, převažuje spíše násilí psychické. Jako osoby ohrožené však převažují ženy.

V případě migrantů se vedle obvyklých bariér pro opuštění násilného partnera, jako je obava ze ztráty dětí, nízké sebevědomí, obavy o budoucnost a schopnost postarat se o sebe i o děti atd., přidávají i překážky další. Především jde o strach ze ztráty pobytového statusu, který je většinou vázán na partnetra, dále obavy z úřadů, jazyková bariéra, špatné zkušenosti s orgány veřejné moci, omezené sociální vazby v novém prostředí a rovněž i průvodní jevy domácího násilí, jako je sociální izolace či naučená bezmoc, které se v neznámém (cizím) prostředí zintenzivňují.

Romská komunita

Jde-li o konkrétní menšiny v České republice, asi nejvýznamější z nich tvoří Romové. Tvoří v podstatě integrální součást české společnosti, ať už jde o nejlépe integrované zbytky Romů českých, kteří přežili romský holocaust (jižní Čechy, jižní Morava), nebo o Romy přistěhovavší se za prací do Čech a na Moravu v období komunismu, či o vlny slovenských Romů, kteří přijeli do České republiky za příbuznými či „za lepším“ v posledních dvou desetiletích. Na druhé straně se Romové potýkají s rasismem, segregací, chudobou a sociálním vyloučením, kdy tyto jevy mohou ztížit i postavení osob ohrožených domácím násilím. Dalším významným faktorem, ztěžujícím řešení domácího násilí, jsou i vnitřní normy a tradice uvnitř romské komunity.

Romky postižené domácím násilím se na pomáhající organizace či na úřady obracejí z důvodu domácího násilí jen minimálně, resp. prakticky vůbec. Pokud již vyhledají pomoc, jde jim primárně o zajištění bydlení či o řešení problémů sociálních, resp. finančních. Problém domácího násilí vyjde najevo zpravidla až při další komunikaci – matka např. opustila násilného partnera z důvodu intenzivního násilí, ohrožujícího už i děti, nebo ji (v menšině případů) sám partner z bytu vyhodil. K opuštění partnera pak musí být skutečně pádný důvod (brutální násilí spojené s alkoholismem, gamblerstvím apod.), neboť určitá míra násilí je v rodině spíše běžná a násilí je někdy vnímáno i jako projev lásky („když bije, tak miluje“). V rodině je muž (otec) ústřední postavou, rodinné uspořádání je patriarchální, ženě je určena role matky, rodičky a pečovatelky, muž je hlavou rodiny, již je třeba poslouchat a respektovat. Neplnění role matky či nedostatek respektu může být i trestán, „vinna“ je žena. Opuštění rodiny je spíše stigmatizující, ženy jako ohrožené osoby se proto často vracejí, a ne-li k partnerovi, tak alespoň do své komunity, již vyhledávají. Osamělý („sólo“) způsob života bez rodiny, komunity a bez mužů je pro ně obtížně představitelný. Jak již bylo řečeno, ohrožené osoby se o pomoc z důvodu násilí obracejí jen zřídka, ať už z důvodu obav z úřadů, z nedůvěry k nim, či po špatných zkušenostech např. s policií, ale i z důvodu nedostatku informací a z důvodu tradic, resp. vlivu rodiny a komunity (loajalita ke komunitě), kdy problémy se neřeší „přes úřady“, ale uvnitř rodiny, jíž se zároveň rozumí podstatně širší okruh příbuzných než u etnických Čechů.

Vietnamská komunita

Další významnou menšinou, tentokrát již původem mimo hranice České republiky, je komunita vietnamská, formující se již od dob komunismu, kdy zde v rámci mezinárodní spolupráce socialistických zemí řada Vietnamců studovala a pracovala. Cílovou zemí pro vietnamskou komunitu byla a je Česká republika i v novém režimu.

Postavení ženy a tím i její možnosti, jak čelit domácímu násilí a řešit je, se silně odvíjejí jednak od statusu ženy ve vietnamské společnosti a dále od tradic a zvyků. Vietnamská rodina je patriarchální, muž je její hlavou. Rozvody nejsou časté a jsou vnímány jako stigma, byť alespoň v České republice, (ovšem) nejsou-li ve vztahu děti, jsou relativně častější. V případě, kdy se žena rozhodne k odchodu od násilného parttnera, je rodinou či přáteli nabádána spíše k návratu, neboť „co by si bez partnera sama počala“. Řada Vietnamek násilí snáší zejména kvůli dětem, kdy se snaží udržet rodinu a zajistit dětem stabilitu a zázemí pro další rozvoj – je zde přítomen silný prvek sebeobětování.

Jak již bylo řečeno, rozhodne-li se oběť domácího násilí opustit partnera, brání jí v tom řada překážek, a to nejen odpor rodiny a komunity, která je vůči české společnosti velmi uzavřená a s úřady vyjma nutných případů komunikuje pokud možno co nejméně. Další překážkou je neznalost právního řádu, nedůvěra (až strach) z úřadů, dále (a to intenzivně) obavy ze ztráty povolení k legálnímu pobytu, také obavy ze ztráty dětí a rovněž obavy existenční (schopnost uživit se a postarat se o děti v cizím neznámém prostředí). Problémy se tak řeší především s příbuznými nebo přáteli, nikoliv s českými úřady; i s pomáhajícími organizacemi jen sporadicky či náhodně. Překážkou k opuštění partnera je i subjektivně vnímaný nedostatek alternativ, neboť samostatný život bez podpory rodiny či partnera je nadmírů obtížný, a návrat do Vietnamu zpravidla nepřichází v úvahu – byl by vnímán jednak jako selhání a většinou se též rodina osoby, která odcestovala za prací či „za lepším“, silně zadlužila, dluhy je třeba splatit a návrat je tak nepřijatelný.

Spouštěčem domácího násilí ve vietnamské komunitě pak může být, podobně jako u ostatních migrantů, frustrace z obtížných životních podmínek, náročné práce, sociální izolace v neznámém prostředí, a v případě neúspěchu také nezaměstnost, neschopnost zajistit rodinu či ztráta sociálního statusu oproti zemi původu. Ventilem pro stres či pro snahu o znovunabytí pozice v rodině se tak stává násilí vůči partnerce. K domácímu násilí často dochází, podobně jako i u řady migrantů z jiných zemí, až v České republice.

V případě vietnamské komunity představuje velké riziko i organizovaný obchod s lidmi, kdy migrantům je přislíbeno za vysoké částky v dolarech zajištění cesty do cílové země i práce, cesta ovšem může skončit i zabavením cestovních dokladů a nucením k otrocké práci či prostituci, např. pod pohrůžkou předání úřadům či vyhoštění. K odhalení pracovního či sexuálního vykořisťování, prolínajícího se např. i s domácím násilím ze strany nového partnera/kuplíře v cílové zemi, dochází jen zřídka a spíše náhodně, např. při policejním zátahu či rozkrývání jiné trestné činnosti.

Migranti ze zemí bývalého Sovětského svazu

Širokou skupinu potenciálních obětí a pachatelů domácího násilí představují migranti ze zemí bývalého Sovětského svazu, především z Ukrajiny, ale i ze zemí ostatních, včetně asijských. Tradiční rodinné role se pak opět promítají i do parnerských vztahů v České republice. V zemi původu je zpravidla muž hlavou rodiny, o jehož slovu se nepochybuje, který rozkazuje a „usměrňuje“ ženu i celou rodinu. Určitá míra násilí v rodině vůči ženám je vnímána v podstatě jako norma. Ke změně pak může dojít v České republice, tedy v cizím prostředí, kde zejména v případě neúspěchu (nezaměstnanost, neúspěch v podnikání, stres z náročné práce a cizího prostředí) může dojít k eskalaci násilí, a to i vysoce nad míru běžně tolerovaného partnerského násilí, obvyklého ze strany „hlavy rodiny“ v zemi původu. Dá se říci, že jen menšina žen ze zemí bývalého Sovětského svazu ve svém životě nezažila domácí násilí, v České republice však může dojít i ke výraznému zhoršení situace.

Přesto se o domácím násilí v ukrajinské či ruskojazyčné komunitě příliš nemluví, dané téma je spíše tabuizováno. Osoby ohrožené domácím násilím o pomoc žádají jen zřídka, kdy na vině je nejen subjektivně vnímané stigma ženy, která v rodinné funkci „selhala“, ale opět i nedostatek sociálních vazeb, obavy z úřadů a především ze ztráty povolení k pobytu, vázaného často na partnera (za účelem sloučení rodiny), a opět i jazyková bariéra. Nepomáhá často ani rodina, která nutí osobu ohroženou násilím setrvat ve vztahu (povinnost udržet rodinu, vážit si manžela a šance v nové zemi, povinnosti k dětem, „matka i bába to také vydržely“...). Na druhé straně migrantky ovládající ruský jazyk, resp. ze slovanských zemí, se snáze učí česky, lépe a snadněji se integrují do českého prostředí a v tomto ohledu jsou úspěšnější než ženy z ne-slovanských zemí. Brzdou jim naopak může být naučená pasivita, chránící je před intenzivnějším násilím (aktivní postup oběti násilí zpravidla vždy eskaluje) a vyšší náročnost eventuality spočívající v opuštění partnera, nutnosti postavit se „na vlastní nohy“ (na což nejsou zvyklé, byly spíš vedeny k opaku), zajistit si práci a bydlení, a ještě se jako samoživitelka, vytížená náročnou a špatně placenou prací, starat o děti.

Muslimská komunita

Muslimská komunita zahrnuje nejen osoby z arabsky mluvících zemí, ale i řady dalších, počítaje v to i střední a jihovýchodní Asii. Rodinné soužití je i zde silně ovlivněno tradičním rodinným modelem, kde má silné slovo muž jako hlava rodiny, ale i širší rodina obou partnerů, udržující sociální kontrolu nad manželi. Společenské i rodinné uspořádání je patriarchální, jak už bylo naznačeno, rodina i společnost stojí na straně muže. Po ženě je vyžadována poslušnost, péče o rodinu a děti a dodržování formálních i neformálních pravidel, určených pro život spořádané ženy a její rodiny. Muž zpravidla žádá po ženě, aby nepracovala a věnovala se především jemu a rodině, povinností muže je naopak rodinu zajistit.

Mnoho problémů vzniká v případě, pokud se žena uvedeným pravidlům nechce podvolit, např. chce i určitou míry samostatnosti, svobody pohybu, vlastní práci a vlastní zájmy. Zejména tehdy, pokud se role „obrátí“, např. muž je neúspěšný v práci či v podnikání a/nebo rodinný rozpočet z nutnosti závisí na příjmu ženy, může dojít k eskalaci násilí, jímž muž řeší frustraci ze změny svého postavení, selhání v roli muže a živitele i frustraci ze subjektivně nerovného postavení vůči manželce, on níž se „nechává živit“ a která si často tuto pozici uvědomuje.

Odchod od manžela je pro muslimsku ženu jen obtížně představitelný, brání jí nejen tradice a internalizované normy „správného“ rodinného uspořádání, opírající se i o normy nábožensko-právní, ale i pocit, že selhala ve své roli matky a manželky, dále špatné svědomí z toho, že děti připravila o zázemí a o otce, a nezanedbatelný tlak na ni vyvíjí i vlastní či manželova rodina. Odchod od manžela pro ni může znamenat nejen riziko dalšího násilí, tlaku a ovlivňování, ale může čelit i výhrůžkám pomsty a smrti, a to ze strany rodiny své i manželovy (častější v zahraničí, např. v Německu), příp. z ruky samotného manželka (opakovaně v Čechách), který se s ochodem manželky, resp. s tím, že si od něj dovolila odejít, až na výjimky nesmíří.

V případě odchodu od partnera, pokud už násilí bylo neúnosné či došlo na vážné obavy o vlastní život, se muslimky často jen obtížně integrují do společnosti, neboť byly vedeny k závislosti na partnerovi a mají obtíže se samostatným životem, hledáním zaměstnání i hospodařením s penězi, kdy často též podléhají přáním svých dětí, zejména mužského pohlaví (častější u muslimek původem ze zahraničí). Strádají ztrátou zázemí a trpí zároveň výčitkami a pocity viny, kdy zároveň tím, že manžela opustily, se vydělily i z rodiny a přišly tím o možný zdroj podpory. Jejich sociální vazby, zejména byly-li manželem omezovány v pohybu a sociálních stycích, jsou také velmi chudé a omezují se především na rodinu a muslimskou komunitu, od níž však příliš podpory očekávat nemohou (byť i zde existují výjimky, zejména u žen, které navázaly pestřejší sociální kontakty, především neomezující se pouze na komunitu imigrantů).

Další menšiny – společné problémy v integraci a řešení násilí

I u dalších menšin lze sledovat významný vliv kultury, z níž migranti pocházejí, byť strategie řešení domácího násilí mohou být odlišné (např. ženy z Mongolska se častěji vracejí do země původu, pro muslimky však zpravidla nepřichází návrat v úvahu z důvodů tradice, a ve vietnamské komunitě je zas návrat obtížně představitelný z důvodů společenských, kdy je vnímán jako ostuda; azylové bydlení a odbornou pomoc pak v České republice vyhledávají opět jen některé migrantky). Dalšími problémy v efektivnějším řešení a poskytování pomoci a provázení v náročné životní situaci, jde-li o domácí násilí, je již zmiňovaná nedůvěra k úřadům, nedostatek informací o právním řádu a vlastních právech, dále jazyková bariéra, která je problematická zejména tam, má-li být hovořeno, byť i prostřednictvím tlumočníka, o osobních věcech (násilí, včetně např. sexuálního). Dominantní jsou též obavy ze ztráty legálního pobytu, tím spíše, pokud partner vyhrožuje vyhoštěním či zadržuje oběti doklady, a v případě opuštění partnera obavy z udání změny pobytu (s tím je spojeno riziko vyhoštění), z prozrazení pobytu na jiné či utajené adrese a z problémů s cizineckou policií. Negativně působí i málo podpůrných a sociálních vztahů, resp. izolace, kteréžto jevy násilní partneři často ještě posilují a integraci partnerky brání, aby se neměla kam a na koho obrátit. O stresu z cizího prostředí i o závislosti na rodině či partnerovi již rovněž byla řeč, negativně působí i doposud zažité traumatizující situace, zahrnující někdy i obchod s lidmi, systematické (nejen partnerské) násilí a nucenou prostituci. Lze tak stěží posoudit, zda by osobě ohrožené domácím násilím bylo lépe v domovské zemi s možná méně efektivním právním řádem a tradičnějšími normami partnerského soužití, nebo v České republice, kde se ocitá v izolaci, kde násilí často eskaluje a kde žádosti o pomoc a podporu silně brání objektivní i subjektivně vnímané překážky, a násilí tak zůstává neřešeno, s dopady na oběť i její děti.

V případě problémů je pro migrantky v žebříčku důležitosti na prvním místě zajištění legálního pobytu, dále otázka finančního zajištění dětí a sebe, a až na posledním místě je otázka násilí, které tak zůstává většinou neřešeno, potažmo nepotrestáno.

Smíšené svazky

Rizikem mohou být i smíšené svazky cizinců s Češkami, jakož i Čechů s cizinkami. V prvně uvedeném případě dochází k situacím, kdy cizinec, zejména ze střední či severní Afriky, často mladšího věku, naváže na dovolené, resp. v zahraničí, nebo při návštěvě České republiky či cestou elektronických komunikací, kontakt s (často starší) Češkou, posléze se k ní i přistěhuje (sňatek předchází či krátce následuje), ovšem spíše za účelem získání víza či trvalého pobytu v evropské zemi, než z důvodu skutečného vztahu k manželce. Následně se odmítá podílet finančně na chodu domácnosti, partnerky si neváží, chová se k ní hrubě a dopouští se i násilného chování. Někdy takovýto „vztah“ končí i finančním zruinováním partnerky a nepodmíněným odsouzení partnera za týrání osoby žijící ve společném obydlí a následným vyhoštěním.

V jiných případech cizinec, často původem z arabské země, po sňatku s Češkou tuto nutí, aby se vzdala svého zaměstnání, snaží se ji izolovat od rodiny i přátel, kontroluje její pohyb, komunikaci s okolím i hospodaření s penězi, požaduje po ní přijetí jeho kulturních, příp. náboženských, zvyků. Dle jeho představ se má starat primárně o děti a o domácnost, snaží se nad ní mít plnou kontrolu. Pokouší-li se pak žena vztah opustit a vrátit se na trh práce, je to pro ni velmi obtížné, s ohledem na ztrátu sociálních kontaktů, pracovních dovedností i sebedůvěry.

Výše naznačené násilné situace však nelze zevšeobecňovat a plošně vztahovat na všechny příslušníky té které menšiny či etnika. Neznamená to ani, že by páchání domácího násilí bylo výsadou mužů náležejících k menšinám, resp. cizinců a migrantů. Bohatá evidence domácího násilí páchaného etnickými Čechy (s několika desítkami vražd ročně, coby vyústěním domácího násilí) pak neopravňuje ani k jednoznačnému závěru, že v České republice jsou na tom místní ženy lépe. Řada Čechů sdílí velmi konzervativní či pokřivené představy o roli ženy v rodině, v mnoha rodinách se násilí přenáší („dědí“) z generace na generaci, ať už jde o roli násilné osoby či o roli oběti, a různé poruchy osobnosti, projevující se i cestou domácího násilí, rovněž nejsou výsadou konkrétní národnosti či etnika.

Řada Čechů mj. i cíleně poptává partnerku z třetí země, Ukrajinou počínaje a např. Filipínami konče. Domnívají se pak, že žena (manželka) jim musí být vděčná za to, že ji „vytáhli z bídy“ a zajistili jí vyšší životní standard ve vyspělé zemi. Oplátkou po ní vyžadují poslušnost ve všech otázkách, včetně života sexuálního, záměrně ji udržují v izolaci od přátel i rodiny, brání jí v integraci i ve studiu českého jazyka, nepřejí si, aby pracovala, v kontaktu s úřady mluví (či vyřizují věci) za ni. Role ženy, ať už coby „trofeje“ ze zahraničí nebo „služky“, je pak především doma. V případě problému nebo obrátí-li se týraná žena o pomoc, je partnerem líčena jako zaostalá, hysterická, nemožná, „z pralesa“ apod., kdy pachatel je schopen manipulovat i orgány veřejné moci (policii, soudy, orgány sociálně-právní ochrany dětí). Což se radikálně liší od představ manželky, která např. doufala ve vztah s civilizovaným cizincem z vyspělé země, v zajištění vhodného prostředí pro život dětí i život svůj a v odlišný model rodinných vztahů, než byla zvyklá z domova. V podřízeném a nedůstojném postavení je pak udržována i výhrůžkami manžela, že se bude muset vrátit zpět, že přijde o děti, že on „má známé“ u soudů či u cizinecké policie, aniž by ohrožená osoba měla možnost takovéto hrozby ověřit. Někteří násilní partneři takto vystřídají i několik partnerek z ciziny, ochotně nabízených i specializovanými kancelářemi inzerujícími „oddané nevěsty“ z Východu či z Asie. Pro migrantky tedy může být rizikem i vztah se vzdělaným, „civilizovaným“, zajištěným a okouzlujícím Čechem, jehož chování se po sňatku či „připoutání si“ partnerky může podstatně (z)měnit.

Interdisciplinární spolupráce a role nevládních organizací

Pokud už osoba ohrožená domácím násilím uzraje k rozhodnutí je řešit či dokonce odejít od násilného partnera, naráží na řadu překážek, které už byly výše nastíněny. Nedůvěru v úřady, izolaci, nedostatek orientace v neznámé zemi, obavy z budoucnosti atd. mohou pomoci překonat především nevládní organizace, o nichž se oběti dozví buď v rámci komunity, z médií nebo z cílených kampaní, nebo náhodou, např. v kontaktu s policií nebo orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Nelze očekávat, že se oběť obrátí přímo na formalizované instituce státní správy – úspěšnější budou spíše nízkoprahové organizace fungující na pomezí mezi většinovu společností a cílovou skupinou.

Komplikovanější případy, zahrnující např. zamezení dalšímu násilí, péči o děti, finanční a sociální pomoc, zadlužení, zajištění legálního pobytu, bydlení, zaměstnání atd. však už vyžadují užší spolupráci státní i neziskové sféry, jinými slovy interdisciplinární spolupráci zahrnující součinnost Policie ČR, cizinecké policie, neziskových organizací, orgánů sociálně-právní ochrany dětí a obecních úřadů, poskytovatelů právní pomoci, Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí a dalších. Zvláště složité či náročné kauzy pak lze řešit i prostřednictvím takzvaných případových konferencí, kde hledají společné řešení všechny zainteresované strany. Neziskové organizace nemají příliš prostředků ani institucionální moc, disponují však znalostmi, kontakty, kvalifikací a nadšením. Orgány veřejné moci zase znají své pravomoci a možnosti, mohou spíše prosadit svoji vůli, a řešení domácího násilí tak dát právní rámec, veřejnoprávní autoritu a vynutitelnost.

Z řady organizací, které se zabývají či zabývaly domácím násilím u migrantů a menšin, lze zmínit např. Intervenční centrum při Centru sociálních služeb Praha nebo brněnskou organizaci Spondea, zajišťující zároveň provoz Intervenčního centra v Brně, a z organizací s širším záběrem (specializovaných nikoliv primárně na domácí násilí) lze zmínit např. Organizaci pro pomoc uprchlíkům, Sdružení pro integraci a migraci, Člověka v tísni, Poradnu pro integraci, InBázi Berkat, Poradnu pro občanství/Občanská a lidská práva, Centrum pro integraci cizinců a další, a jde-li o obchod s lidmi, zmiňme např. organizaci La Strada nebo Arcidiecézní charitu Praha (projekt Magdala). Cíleně se pak domácím násilím, bez ohledu na zemi původu klientky či klenta, zabývají Intervenční centra zřízená v každém kraji, jakož i nevládní organizace – zmiňme např. Acorus, Rosu, Bílý kruh bezpečí, proFem, Persefonu, Slezskou diakonii a další.

Přejme si, aby jejich práce bylo třeba co nejméně, ale jejich služby a pomoc byly menšinám, migrantům i všem osobám ohroženým domácím násilím co nejdostupnější.

(Publikováno v obdobném znění pod názvem "Problematika domácího násilí u menšin v České republice" In: Lhoťan. L. (ed): Rozmanitostí proti předsudkům. nakl. Lukáš Lhoťan, Praha 2012)