Sporné přestupkové judikáty Nejvyššího správního soudu V.

   

Dovoluji si po určité prodlevě pokračovat v seriálu na téma sporných přestupkových judikátů Nejvyššího správního soudu („NSS“). Tentokrát bych se rád zamyslel nad dvěma právními názory vztahujícími se k výkladu správního řádu, alespoň první judikát se však týká věci přestupkové a druhý má, s ohledem na podpůrné působení správního řádu vůči zákonu o přestupcích, pro přestupkovou agendu rovněž nepopiratelný význam. Konkrétně jde, viz níže, (sub 11.) o názor, že uplatnění fikce doručení je podmíněno vhozením písemnosti do schránky, a dále (sub 12.) o výklad, že zkrácené přezkumné řízení lze zahájit (rozhodnutí vydat) do 15 měsíců od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí.

11. Fikce doručení a vhazování písemnosti do schránky – rozsudek NSS ze dne 25.8.2011, č.j. 7 As 53/2011 – 77:

V souvislosti s právě uvedeným rozsudkem nehodlám komplexněji pojednat o úpravě fikce doručení v judikatuře NSS, tomu jsem věnoval samostatný text („Fikce doručení v judikatuře Nejvyššího správního soudu“, In: Veřejná správa č. 20/2011). Soustředím se pouze na výklad významu změny, zakotvené do správního řádu novelou č. 7/2009 Sb., díky níž se správním orgánům v § 23 odst. 4 správního řádu ukládá nová povinnost: „Je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do poštovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil“. Této změně se NSS, pokud se nemýlím, věnuje v uvedeném judikátu vůbec poprvé.

NSS dovodil, že aby bylo možno písemnost považovat za doručenou fikcí, nestačí jen splnění ostatních podmínek uplatnění fikce, především připravení zásilky k vyzvednutí a uplynutí 10 dní od tohoto okamžiku, ale i její vložení do schránky. Opačný výklad by prý vedl k tomu, že vložení zásilky do schránky by bylo fakultativní, neboť písemnost by byla doručena bez ohledu splnění právě uvedeného.

Domnívám se však, že (zjednodušeně řečeno) je správný právě onen „opačný výklad“. NSS odkazuje mj. na svůj dřívější rozsudek ze dne 23.6.2011, č.j. 5 As 72/2010 – 60, kde se uvádí, že podmínky řádného uložení písemnosti upravuje § 23 odst. 4 a 5 správního řádu, kdy za splnění těchto podmínek pak fikce doručení podle § 24 odst. 1 správního řádu nastane tehdy, jestliže si adresát uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne připravení zásilky k vyzvednutí nevyzvedl; písemnost se považuje za doručenou posledním dnem lhůty, a to i tehdy, pokud se adresát v místě nezdržoval, ovšem za předpokladu splnění všech popsaných úložních podmínek. Z toho NSS aktuálně dovodil, že podmínkou uplatnění fikce doručení je splnění všech podmínek uvedených v § 23 správního řádu, včetně pokynu nově do správního řádu doplněného, tj. vhození zásilky do schránky.

K tomu je třeba upozornit, že citovaný judikát pátého senátu NSS se vztahuje k úpravě před novelou č. 7/2009 Sb. (kdy povinnost vhazovat zásilku do schránky neplatila), s otázkou vhazování zásilky do schránky nepočítal a nelze tedy jeho závěry paušálně vztáhnout i na všechny následně přijaté novelizace, resp. povinnosti nově se objevivší v § 23 správního řádu. Dále postrádám jakékoliv vypořádání se s důvody novelizace a motivy zákonodárce, který do správního řádu pokyn k vhazování zásilek do schránky zařadil (NSS ustanovení § 23 správního řádu aktuálně vykládá, jako by tam daná povinnost byla zakotvena vždy, od počátku).

Hledání „racia legi“ v případě, kdy se v zákoně náhle objeví nové ustanovení, pak považuji za víc než důležité. Zákon č. 7/2009 Sb. byl původně předložen pouze jako novela občanského soudního řádu, která měla za cíl mj. zjednodušení doručování zásilek (viz sněmovní tisk č. 478, 5. volební období). Do občanského soudního řádu tak byla mj. zakotvena úprava (viz § 49 odst. 4 platného o.s.ř.), že „Nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílajícímu soudu a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce soudu.“ Tedy úprava obdobné té, která je nyní ve správním řádu. V obecné části důvodové zprávy k návrhu zákona se pak praví, že „(…) Po uplynutí lhůty 10 dnů se písemnost považuje za doručenou. Při doručování do vlastních rukou se po uplynutí desetidenní úložní doby písemnost nevrací soudu, ale je vhozena do schránky adresáta. I když vhození do schránky nemá žádné právní účinky, zvyšuje se tím pravděpodobnost, že se účastník po uplynutí úložní doby dozví, jaká písemnost mu byla doručena. Vhození do schránky je jedním ze změkčovacích institutů ve fikci doručení. Každý má povinnost dbát o svoji poštovní schránku tak, aby byla správně označená a zabezpečená.“ Ve zvláštní části důvodové zprávy se pak uvádí mj. následující: „Pokud si adresát nevyzvedne písemnost do 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí (u doručujícího orgánu či u soudu), platí, že písemnost byla doručena posledním dnem této lhůty, i v případě, že se adresát o uložení písemnosti nedozvěděl. Nastává tedy fikce doručení. Po uplynutí lhůty 10 dnů doručující orgán vloží písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky. Smyslem tohoto ustanovení je, aby se adresát, i když si písemnost nevyzvedl v požadované lhůtě, mohl s písemností seznámit. Pokud není taková schránka, doručující orgán vrátí písemnost odesílajícímu soudu, který vyvěsí na úřední desce sdělení o vrácení písemnosti. Soud může vyloučit vhození písemnosti do schránky, například z důvodů protichůdných zájmů.“ Jde-li o občanský soudní řád, zákonodárce tedy nijak nezamýšlel vázat uplatnění fikce doručení na vhození zásilky do schránky – fikce nastává nezávisle na dalším postupu už uplynutím stanovené lhůty. Jiný závěr nelze dovodit ani z projevu předkladatele nebo zpravodaje návrhu (viz stenozáznam prvního čtení ke sněmovnímu tisku č. 478 a projevy dr. Pospíšila nebo dr. Dundáčkové.)

Na základě komplexního pozměňovacího návrhu Ústavně právního výboru (sněmovní tisk č. 478/1) pak byla obdobná úprava zařazena i do správního a daňového řádu. V rámci druhého čtení k tomu předseda Ústavně právního výboru Marek Benda (viz stenozáznam druhého čtení ke sněmovnímu tisku č. 478) uvedl mj. následující: „(…) původní vládní návrh zákona předpokládal povinnou doručovací adresu a změny v doručování jenom pro občanské soudní řízení, nikoliv pro správní řád a daňový řád. (…) alespoň jsme vydiskutovali, že ona podstatná změna pro občany, kterou přináší občanský soudní řád, tj. že v okamžiku, kdy dostanu domů do schránky zprávu o tom, že je mi doručena nějaká písemnost, tak po uplynutí oněch 14 dnů, nově 10 dnů, bude tato písemnost do mé schránky vhozena. Pokládali jsme za opravdu absurdní, abych podle toho, který orgán státu mi píše s doručenkou, abych nevěděl, jestli mi bude obálka do schránky vhozena, nebo nebude a musel podle čísla odesílací pošty se to pokoušet vydedukovat. Proto jsme se domluvili, že i správní řád i daňový řád budou změněny stejným způsobem. To znamená, že pokud dostanu obálku na doručenku, nevyzvednu si ji, po 14 dnech, resp. nově po 10 dnech, platí fikce doručení, ale bude mi vhozeno do schránky. To já pokládám pro zvýšení komfortu občanů této země za naprosto zásadní.“ Soudím, že z rozšíření změny, zamýšlené původně jen pro občanský soudní řád, i na řád správní a daňový, při shodných východiscích a účelu úpravy, nelze dovozovat, že ve správním řádu bude uplatnění fikce vázáno na vhození do schránky, zatímco u občanského soudního řádu tomu tak není (min. to tak zákonodárce nezamýšlel).

I jazykovým a logickým výkladem pak lze dle mého názoru dospět lze závěru, že vhazování zásilky do schránky je úkonem nezávislým na objektivní ex lege nastalé skutečnosti, tedy doručení fikcí, po uplynutí desetidenní lhůty. Fikce nastává nezávisle na jakémkoliv pozdějším vhození zásilky do schránky. Zda bude zásilka vhozena či nikoliv, je skutečně fakultativní („je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán…“), byť rozhodování o vhození by jistě nemělo být svévolné (vhození lze např. vyloučit, i dle textu důvodové zprávy, kupříkladu tam, kde na téže adrese sídlí účastníci řízení s protichůdnými zájmy). Nedomnívám se, že cílem úpravy bylo dát podnět k tvorbě bohaté judikatury na téma, zda vhození „bylo možné“ a „z jakých důvodů lze vhození vyloučit“, a od toho teprve odvíjet uplatnění fikce. Cílem myslím skutečně bylo jen, při zpřísnění úpravy doručování, důsledky této úpravy zároveň trochu změkčit, nikoliv doručování ještě zesložitit. (Stranou už nechávám různá pochybení pošty, která již nyní odmítá respektovat správní řád, kdy konkrétně odmítá vkládat oznámení o uložení zásilky na „jiné vhodné místo“ a tuto vrací – nyní zřejmě bude stejně tak odmítat i vložení zásilky, také „na jiné vhodné místo“.) NSS se tak shora uvedeným právním názorem sice snažil vyjít vstříc účastníkům, ovšem dle mého názoru „nad rámec zadání“, a účel nové úpravy vyložil – ve světle důvodů přijetí zákona č. 7/2009 Sb. – nesprávně a v porovnání s úpravou občanského soudního řádu nekonzistentně. Uvidíme, jak se praxe s tímto judikátem vypořádá – vhazování zásilek lze jistě naléhavě doporučit, dojde-li však „na lámání chleba“, jsem přesvědčen, že fikce nastane bez ohledu na následné (ne)vhození zásilky i důvody, které k tomu případně vedly.

12. Lhůta pro zahájení zkráceného přezkumného řízení, resp. pro vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení – rozsudek NSS ze dne 15.8.2011, č.j. 1 As 10/2011 – 122:

Správní řád jako zvláštní prostředek dozorčího práva upravuje možnost z moci úřední přezkoumat pravomocné rozhodnutí v tzv. přezkumném řízení. Rozlišit lze dva druhy přezkumného řízení, a to „běžné“ (nezkrácené) přezkumné řízení, a zkrácené přezkumné řízení. „Běžné“ přezkumné řízení se zahajuje usnesením, které lze vydat v subjektivní lhůtě 2 měsíců od okamžiku, kdy se správní orgán o důvodu zahájení dozvěděl. Objektivní lhůta pro vydání usnesení o zahájení přezkumného řízení je 1 rok (pro obě lhůty viz § 96 odst. 1 správního řádu). „Konečné“ rozhodnutí v přezkumném řízení, jímž se ruší nebo mění přezkoumávané rozhodnutí, je třeba vydat ve lhůtě 15 měsíců od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Pokud tedy např. správní orgán „stihne“ vydat usnesení (stihne zahájit řízení) koncem roční objektivní lhůty pro zahájení řízení, má ještě 3 měsíce „k dobru“ na vydání rozhodnutí meritorního.

Otázkou je určení subjektivních a objektivních lhůt u zkráceného přezkumného řízení. V něm je prvním úkonem v řízení vydání samotného meritorního rozhodnutí, jímž se přezkoumávané rozhodnutí ruší nebo mění. Není-li podáno odvolání či rozklad, uplynutím lhůty pro podání opravného prostředku řízení zároveň i končí. Za logický a konzistentní považuji výklad, že i pro zkrácené přezkumné řízení platí subjektivní a objektivní lhůta pro zahájení přezkumného řízení, obecně stanovená (vyplývající) z § 96 odst. 1 správního řádu. Tedy že vydat rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení, resp. z jiného úhlu pohledu zahájit přezkumné řízení (byť zkrácené), lze rovněž jen v subjektivní lhůtě 2 měsíců od okamžiku, kdy se dozvím o důvodu zahájení (tedy nezákonnosti, typicky od okamžiku, kdy má správní orgán k dispozici kompletní spisový materiál), a zároveň v objektivní lhůtě 1 roku od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí.

Právě nastíněný výklad zastává řada správních orgánů, jsem si však vědom, že nemalý počet zastává i výklad, že rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení lze vydat ve lhůtě 15 měsíců, určené jako nejzazší mez pro vydání meritorního rozhodnutí v přezkumném řízení, které bylo zahájeno usnesením. Pokud by však neplatila roční objektivní lhůta pro zahájení zkráceného přezkumného řízení, které se zahajuje již vydáním meritorního rozhodnutí, je otázkou, proč by pak tato lhůta měla platit pro řízení nezkrácené, a nestačila by ona lhůta 15 měsíční.

NSS se ve výše uvedeném rozsudku přiklonil právě k výkladu, že rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení lze vydat ve lhůtě 15 měsíční dle § 97 odst. 2 správního řádu. Konkrétně uvedl (viz bod. 14 judikátu) následující: „Zkrácené přezkumné řízení se (na rozdíl od „klasického“ přezkumného řízení) nezahajuje usnesením podle § 96 odst. 1 správního řádu. Prvním úkonem ve zkráceném přezkumném řízení je již samo rozhodnutí ve věci (viz § 98 správního řádu in fine), které je třeba vydat ve lhůtě stanovené v § 97 odst. 2, tj. do uplynutí patnácti měsíců od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že se ve zkráceném přezkumném řízení usnesení o zahájení přezkumného řízení nevydává, lhůta podle § 96 odst. 1 správního řádu se neuplatní.“ Podrobněji NSS svůj závěr neodůvodňuje; vzhledem k tomu, že výše uvedená citace je v podstatě parafrází komentáře Josefa Vedrala k § 98 správního řádu (viz Vedral, J.: Správní řád. Komentář. Bova Polygon, Praha 2006, s. 590), nepovažoval to zřejmě za nezbytné.

I přes váhu zmíněného komentáře se však domnívám, že citovaný závěr není správný (v jiné otázce, zabývající se významem 15 měsíční lhůty a zkráceným přezkumným řízením, ostatně NSS komentáři za pravdu nedal, viz rozsudek NSS ze dne 2.7.2010, č.j. 7 As 21/2010 – 232). Vydání meritorního rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení je také zahájením přezkumného řízení (proti rozhodnutí lze podat opravný prostředek, rozhodnutí může být zrušeno a v řízení může být pokračováno) a považuji za nekonzistentní, aby pro zahájení „běžného“ přezkumného řízení platila jiná lhůta než pro řízení zkrácené. 15 měsíční lhůtu uvedenou v § 97 odst. 2 správního řádu považuji za lhůtu pro ukončení řízení, nikoliv pro jeho zahájení, byť rozhodnutím vydaným ve zkráceném přezkumném řízení. Zároveň smyslem zkráceného řízení je toliko administrativní zjednodušení a zrychlení vyřízení věci, nikoliv popření lhůt pro zahájení řízení. Není tedy účelem dát úředníkům více času na vyřízení věci, ale umožnit jednodušší vyřízení věci v nesporných případech.

Analogicky lze poukázat i na postup v řízení o správním deliktu, kde lze řízení (z moci úřední) zahájit jak tím, že je účastníkovi oznámeno zahájení řízení o správním deliktu, tak i tím, že je vydán příkaz dle § 150 správního řádu (kdy příkazní řízení je formou zkráceného řízení), který je prvním úkonem v řízení, úkonem, jímž se řízení zahajuje, a zároveň i meritorním rozhodnutím. Je-li třeba rozhodnutí vydat (resp. řízení pravomocně ukončit, tedy správní delikt projednat) ve lhůtě např. 3 let od spáchání deliktu (nebo 2 let od zahájení řízení), jinak odpovědnost za správní delikt zanikne, a objektivní lhůta pro zahájení řízení o správním deliktu bude stanovena na 1 rok od spáchání deliktu (a subjektivní např. 3 měsíce od okamžiku, kdy se správní orgán o deliktu dozví), znamenalo by analogické uplatnění výkladu k zahájení zkráceného přezkumného řízení, že oznámení o zahájení řízení o správním deliktu je třeba „vydat“ (u správních deliktů spíše oznámit-doručit) do 1 roku, avšak není-li do 1 roku od spáchání deliktu řízení oznámením zahájeno, lze je zahájit i poté vydáním (resp. oznámením) příkazu. To by však vedlo k absurdním důsledkům, k popření objektivní lhůty stanovené pro zahájení řízení a k nejistotě účastníků i svévoli správních orgánů. Tudy myslím cesta nevede, a podobně na věc nahlížím i v případě řízení přezkumného.

Jako (ze svého pohledu) kuriozitu pak zmiňuji výklad shora uvedené citace rozsudku NSS, který zaujal jeden z účastníků řízení, který ji nepochopil tak, jak byla zřejmě míněna, tedy že se týká jen objektivních lhůt, ale tak, že se u zkráceného přezkumného řízení neuplatní žádná ze lhůt uvedených v § 96 odst. 1 správního řádu, tedy ani lhůta subjektivní (2 měsíční). To by znamenalo, že uplyne-li subjektivní i objektivní lhůta pro zahájení přezkumného řízení usnesením, lze v podstatě kdykoliv (v intervalu 15 měsíců od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí) vydat rozhodnutí v přezkumném řízení zkráceném, i kdyby měla úřední osoba kompletní spis půl roku či rok na stole, a teprve poté najednou „zjistila“ nezákonnost. Na druhé straně, neplatí-li u zkráceného přezkumného řízení lhůta objektivní (obsažená v § 96 odst. 1 správního řádu), proč by měla platit v tomtéž ustanovení obsažená lhůta subjektivní.

Závěrem – domnívám se, že i pro zahájení zkráceného přezkumného řízení platí subjektivní lhůta 2 měsíců a objektivní lhůta 1 roku, byť se řízení zahajuje už vydáním rozhodnutí. Stejný názor zastává i poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu, viz Závěr č. 89/2010. Zároveň ale považuji za jisté, že i nadále bude přetrvávat pluralita názorů na danou otázku, zvyšující právní nejistotu na straně správních orgánů i účastníků a jiných osob (které se zahájení řízení buď domáhají, nebo naopak obávají), kdy nejvhodnějším řešením by mohla být novelizace poněkud nepřehledné úpravy přezkumného řízení.

Aktualizace:

Teprve po sepsání textu se mi do rukou dostalo nové vydání komentáře Josefa Vedrala ke správnímu řádu (Vedral, J.: Správní řád. Komentář. II. aktualizované a rozšířené vydání. Bova Polygon, Praha 2012), kde už autor přehodnotil své dřívější závěry. Nyní v komentáři k § 98 správního řádu (viz s. 852 - 853) uvádí: "Zkrácené přezkumné řízení se nezahajuje usnesením podle § 96 odst. 1, neboť prvním úkonem je vydání rozhodnutí podle § 97 odst. 3. I toto rozhodnutí je třeba vydat ve lhůtách stanovených v § 96 odst. 1, tzn. v subjektivní dvouměsíční lhůtě ode dne, kdy se příslušný správní orgán o důvodu zahájení přezkumného řízení dozvěděl, nejpozději však v objektivní lhůtě do 1 roku od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Ustanovení § 97 odst. 2 na lhůtu pro vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení nelze použít, neboť by tím došlo k paradoxní situaci, kdy by po uplynutí jednoho roku od právní moci rozhodnutí nebylo sice možné přezkumné řízení zahájit podle § 96 odst. 1, bylo by však možné ještě po dobu dalších tří měsíců vydat rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení. Ustanovení § 97 odst. 2 se proto vztahuje jen na přezkumné řízení zahájené usnesením podle § 96 odst. 1." 

Aktualizace II: 

Zajímavý a podnětný komentář Petra Fraňka z diskuzního blogu Jiné právo, kde byl shora uvedený text vystaven: Dosud jsem tuto problematiku vykládal tak, že druhá věta ustanovení § 23 odst. 4 správního řádu upravuje situaci, ke které dochází až poté, co již nastala fikce doručení (tzn., že bylo-li postupováno v souladu s větou první uvedeného ustanovení, fikce doručení nastala desátým dnem od uložení písemnosti).
NSS tuto problematiku posoudil odlišně a vychází zřejmě ze závěru, že i již zmíněná věta druhá ustanovení § 23 odst. 4 správního řádu, upravuje podmínky „uložení“. Domnívám se však, že vzhledem ke znění ustanovení § 23 a § 24 odst. 1 ve všech souvztažnostech lze dospět k závěru, že pro účely určení, kdy nastala fikce doručení, je nutno vykládat pojem „uložení“ jako to, co probíhá od nezastižení adresáta na doručovací adrese do uplynutí desátého dne ode dne, kdy byla písemnost uložena.
To, co se s písemností děje následně, již má podle mého názoru vliv nanejvýš na proces podání žádosti o určení neplatnosti doručení. Tedy pokud bude postupováno v rozporu s druhou větou ustanovení § 23 odst. 4 správního řádu, může to mít vliv na posouzení lhůty, ve které účastník požádal o určení neplatnosti doručení, jelikož zřejmě bude možno konstatovat, že tímto nezákonným postupem byla účastníkovi odňata možnost požádat o určení neplatnosti doručení ve smyslu § 41 odst. 2 správního řádu ve lhůtě do 15 dnů ode dne, kdy pominula překážka bránící v učinění úkonu, a v takovém případě by byla lhůta s přihlédnutím k úpravě obsažené § 2 odst. 3 správního řádu považována za zachovanou (pokud bylo požádáno do 15ti dnů ode dne, kdy se účastník prokazatelně dozvěděl, že mohl „na něco“ reagovat).
Jako problematický konkrétně spatřuji zejména tento závěr NSS (ostatní již vychází právě z tohoto závěru): "Nebyla tedy splněna podmínka pro účinné doručení fikcí uvedená v ust. § 23 odst. 4 správního řádu, že je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil.“
Z ustanovení § 24 odst. 1 správního řádu vyplývá, že podmínky fikce doručení jsou posuzovány podle skutečností, ke kterým došlo v souvislosti s doručováním, avšak do uplynutí desátého dne ode dne uložení, tzn. fikce nastala (resp. správní orgán to tak musí posuzovat, účinky fikce lze zvrátit požádáním o určení neplatnosti doručení).
Jsem zastáncem toho, aby v obecné rovině byly doručované písemnosti poté, co nastala fikce doručení, vhazovány do schránky adresáta. Je to podle mého názoru jednoznačně ve prospěch osoby, které bylo doručováno, avšak obávám se, že tento rozsudek NSS povede správní orgány spíše k tomu, že vhození do schránky raději vyloučí, aby předešly obdobným problémům (např. pro případ, že se adresát o svou schránku řádně nestará apod.). 
Pozn. Jitky Morávkové, stručně shrnující úvahy Petra Fraňka: (…) NSS poněkud smíchal hrušky s jablky a z úkonů následujících po fikci doručení učinil podmínky této fikce.

(V podstatě shodný text je zveřejněn pod názvem "Sporné přestupkové judikáty NSS V." na blogu Jiné právo i s komentáři čtenářů zde.)

     

Lhůta pro podání návrhu na projednání přestupku a „postoupení věci orgánem činným v trestním řízení“

   

V praxi se lze občas setkat s problémem v podobě nesprávného porozumění § 68 odst. 2 zákona o přestupcích. První odstavec § 68 stanoví, které přestupky jsou návrhové (vedle ublížení na cti zjednodušeně řečeno přestupky spáchané mezi osobami blízkými), čtvrtý odstavec § 68 pak vymezuje, kdo je osobou blízkou (zjednodušeně řečeno nejbližší příbuzní, jako přímí předkové a potomci, sourozenci a manžel/ka a dále nejbližší osoby, jako druh, družka). Odstavec druhý § 68 pak stanoví, že „U přestupku, který lze projednat jen na návrh, lze návrh podat příslušnému správnímu orgánu nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o přestupku nebo o postoupení věci orgánem činným v trestním řízení. V návrhu musí být uvedeno, kdo je postiženou osobou, koho navrhovatel označuje za pachatele a kde, kdy a jakým způsobem měl být přestupek spáchán.“

První otázkou je, od kterého dne se počítají zmíněné 3 měsíce. Pokud věc nebyla řešena v trestním řízení (nebyly zahájeny úkony trestního řízení), je třeba návrh podat do tří měsíců od okamžiku, kdy se osoba postižená přestupkem o přestupku dozvěděla. Půjde-li o přestupek typu fyzického napadení, „dozví se“ o přestupku logicky ihned. Půjde-li o přestupek typu krádeže, může osoba přestupkem postižená jeho spáchání zjistit až později (např. při úklidu bytu začne postrádat peníze). Podobně se o urážce lze dozvědět ihned (pachatel ji druhému „vmete“ do očí), nebo i později (na internetu např. dotčená osoba objeví hanlivý článek, který ji uráží nebo zesměšňuje). Návrh je pak třeba podat do 3 měsíců od okamžiku, kdy se o osoba postižená přestupkem o přestupku dozví, a to bez ohledu na to, zda je např. oznámení o přestupku zároveň šetřeno Policií ČR (věc „leží“ na policii), nezahájila-li Policie ČR úkony trestního řízení (což se ve většině případů neděje – spíše výjimečně se tak může dít např. u ublížení na zdraví, jinak ale Policie ČR většinu oznámení, jakkoliv označovaných za „trestní oznámení“ či oznamovateli vnímaných „velmi vážně“ („to musí být trestný čin“), šetří toliko jako přestupek).

Pokud však Policie ČR (státní zastupitelství, soud) věc skutečně řešila jako trestný čin (bylo zahájeno trestní stíhání), avšak věc byla nakonec přehodnocena (většinou Policií ČR, někdy až soudem) a postoupena správnímu orgánu jako přestupek, pak lhůta pro podání návrhu na projednání přestupku běží až od chvíle, kdy se osoba postižená přestupkem, resp. potenciální navrhovatel, o postoupení dozví. Buď se tak stane tím, že orgán činný v trestním řízení doručí takové osobě usnesení či jiné rozhodnutí, z něhož postoupení věci správnímu orgánu vyplývá, nebo se potenciální navrhovatel o postoupení věci dozví až z vyrozumění správního orgánu o podmínkách projednávání návrhových přestupků.

Může dojít i k případu, kdy je věc nejdříve řešena jako přestupek, následně je věc postoupena orgánu činnému v trestním řízení (nejčastěji Policii ČR), je zahájeno trestní stíhání a věc je řešena jako trestný čin, aby byla nakonec zase postoupena zpět správnímu orgánu s tím, že se o trestný čin nejedná, ale že jde skutečně jen o přestupek. Pak lhůta pro podání návrhu běží znovu (návrh lze znovu podat).

Doplňme, že pojem „dozví se o přestupku“ je třeba vykládat v materiálním smyslu, tedy tak, že se potenciální navrhovatel dozví o skutku jako takovém (nikoliv tedy o správné kvalifikaci skutku jako toho či onoho přestupku anebo o kvalifikaci skutku jako přestupku konkrétním správním orgánem).

Co se týče poučovací povinnosti správních orgánů ohledně podmínek projednávání návrhových přestupků, je správní orgán povinen poskytnout dotčeným osobám přiměřené poučení v souvislosti se svým (vlastním) úkonem (§ 4 odst. 2 správního řádu), jímž však není podání návrhu (žádosti) subjektem odlišným od správního orgánu. Praxe správních orgánů projednávajících přestupky, které v případě přestupků spáchaných mezi tzv. osobami blízkými poučují postiženou osobu o podmínkách projednávání návrhových přestupků, se tak opírá spíše o dlouholetou praxi (úzus) a dále o zásadu dobré správy, nikoliv o zákonem výslovně stanovenou povinnost. Poučení o podmínkách projednávání návrhových přestupků (tedy – v době, kdy má ještě poučení smysl, nikoliv až po uplynutí lhůty pro podání návrhu) však lze správním orgánům jen naléhavě doporučit, i kdyby byla ta která osoba poučena již na Policii ČR – většina občanů tato poučení nečte, případně jim nerozumí nebo nebere dostatečně na vědomí).

Co se týče obsahu poučení, bývá v zásadě považováno za postačující uvedení příslušných ustanovení zákona, která na danou věc dopadají (zejména § 68, § 76 odst. 1 písm. a), b), c), j) a § 79 odst. 1  zákona o přestupcích), aniž by byl připojován i další výklad, citace judikatury, komentářové literatury apod. Konkrétně může znít poučení např. takto:

Ve věci  oznámení o přestupku, jehož se měl/a dopustit p. XY tím, že ……, Vám sdělujeme, že tento přestupek lze s ohledem na § 68 zákona o přestupcích projednat jen na návrh postižené osoby, resp. jejího zákonného zástupce nebo opatrovníka. Návrh lze podat příslušnému správnímu orgánu nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o přestupku nebo o postoupení věci orgánem činným v trestním řízení. (Policie ČR je „orgánem činným v trestním řízení“ pouze tehdy, pokud ve věci zahájila a vedla úkony trestního řízení, nikoliv pokud věc prošetřovala pouze jako přestupek.)

V návrhu musí být uvedeno např. „žádám“ nebo „navrhuji“, aby jednání bylo projednáno v přestupkovém řízení, a kdo je postiženou osobou, koho navrhovatel označuje za pachatele a kde, kdy a jakým způsobem měl být přestupek spáchán. Jako navrhovatel uveďte vedle svého jména a příjmení též datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jinou adresu pro doručování. Návrh na projednávání přestupku je možné podat také do protokolu u správního orgánu.

Podáte-li návrh na projednávání přestupku po uplynutí tříměsíční lhůty k podání návrhu, bude věc usnesením odložena podle ust. § 66 odst. 3 písm. f) cit. zákona z důvodu, že návrh na zahájení řízení o přestupku byl podán opožděně  (68 odst. 2 cit. zákona).

Nepodáte-li takový návrh, bude věc po uplynutí tříměsíční lhůty k podání návrhu odložena dle ust. § 66 odst. 3 písm. a) cit. zákona z důvodu, že došlé oznámení o přestupku neodůvodňuje zahájení řízení.

Vezmete-li svůj platně podaný návrh na zahájení řízení o přestupku zpět nebo se, ač včas a řádně předvolán/a k ústnímu jednání o přestupku bez náležité omluvy nebo bez důležitého důvodu nedostavíte, bude řízení o přestupku zastaveno (ust. § 76 odst. 1 písm. j) cit. zákona).

Bude-li řízení zahájené na návrh zastaveno podle ust. § 76 odst. 1 písm. a),b),c) nebo j) cit. zákona, tj. z důvodu, že: * skutek se nestal, nebo není přestupkem, * skutek nespáchal/a obviněný/á z přestupku, * spáchání skutku nebylo obviněné/mu z přestupku prokázáno či * navrhovatel/ka vzal/a svůj návrh na zahájení řízení zpět nebo se ač řádně a včas předvolán/a, k ústnímu jednání se bez omluvy nebo důležitého důvodu nedostavil/a, uloží se navrhovateli/ce povinnost nahradit státu náklady spojené s projednáváním přestupku podle vyhlášky MV ČR č. 231/96 Sb., ve znění vyhlášky 340/2003 Sb. ve výši 1.000,-Kč, přičemž od uložení této povinnosti lze upustit zcela nebo jen z části jen z důvodů zvláštního zřetele hodných (ust. § 79 odst. 1 a 3 cit. zákona).

Občas se však objevují problémy s výkladem pojmu „orgán činný v trestním řízení“. Je třeba upozornit, že orgánem činným v trestním řízení může být pouze ten orgán veřejné moci (včetně Policie ČR), který skutečně činí úkony v trestním řízení. V praxi (zejména jde-li o Policii ČR) se jedná o kroky počínající zahájením úkonů v trestním řízení (realizovaným na pokyn nebo se souhlasem státního zástupce). Policie ČR však většinou nezahajuje úkony v trestním řízení, a proto nekoná jako orgán činný v trestním řízení (dodejme, že podstatný díl činnosti Policie ČR má ne-trestní povahu, např. prošetřování přestupků, zajišťování veřejného pořádku, administrativní činnosti charakteru veřejné správy). Proto předání (oznámení) věci správnímu orgánu Policií ČR, nekonala-li ve věci úkony v trestním řízení, není možno posuzovat jako „postoupení věci orgánem činným v trestním řízení“ ve smyslu § 68 odst. 2 správního řádu.

Tento výklad dlouhodobě uplatňuje Ministerstvo vnitra jako ústřední orgán státní správy, který plní koordinační úlohu mj. v oblasti správního řízení a správního trestání (viz § 12 odst. 2 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů – jinak též „kompetenční zákon“), které je na základě § 24 cit. zákona je oprávněno, resp. i povinno, podávat (pro podřízené správní orgány) závazný výklad zákona.

K výkladu pojmu „trestní řízení“ (zejména v souvislosti s řízením přestupkovým) lze dále odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.1.2007, č.j. 6 As 56/2004 – 68, nebo na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.7.2007, č.j. 1 As 17/2007 – 73. Co se týče pojmu „orgán činný v trestním řízení“, je upraven v § 12 odst. 1 trestního řádu („orgány činnými v trestním řízení se rozumějí soud, státní zástupce a policejní orgán“), kdy z doktrinárního výkladu k uvedenému ustanovení rovněž vyplývá, že se policejním orgánem rozumí pouze orgán plnící úkoly v trestním řízení, tedy nikoliv v jakémkoliv řízení, resp. nikoliv jakýkoliv policejní orgán bez ohledu na předmět činnosti (srovnej např. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář – díl I. 5., doplněné a přepracované vydání 2005. C.H.Beck, Praha 2005, s. 139 a násl.). Výklad zastávaný Ministerstvem vnitra se shoduje též s výkladem Krajského soudu v Praze, který v usnesení ze dne 12. 6. 2008, č. j. 44 Ca 32/2008 – 13, v obdobném případě opožděného podání návrhu na projednání přestupku uvedl, že „se stěžovatel mýlí, pokud lhůtu pro podání návrhu na zahájení řízení odvozuje od data vyrozumění policie podle zákona o přestupcích, neboť z uvedeného vyrozumění není pochyb o tom, že se v konkrétním případě nejednalo o postoupení věci orgánem činným v trestním řízení, když trestní řízení v této věci policie nevedla“ (citováno dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13.8.2009, č.j. 9 As 57/2008 – 35).

Pojem „orgán činný v trestním řízení“ se rovněž vyskytuje i v jiných ustanoveních zákona o přestupcích, a to ve shodném významu (např. § 66 odst. 3 písm. c) nebo § 76 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích, kde se rozlišuje mezi správním orgánem a orgánem činným v trestním řízení, nebo § 67 odst. 2 zákona o přestupcích, kde se rozlišuje mezi státním orgánem, orgánem policie nebo orgánem obce na straně jedné, a orgánem činným v trestním řízení na straně druhé). Ve stejném významu je tento pojem užíván i v dalších souvislostech, např. v otázce vázanosti správního orgánu závěrem orgánu činného v trestním řízení o tom, že skutek není trestný čin (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne  dne 22.7.2008, č.j. 2 As 20/2008 – 73, nebo ze dne 17.12.2009, č.j. 2 As 12/2009 – 58).

Jak už bylo naznačeno, někdy bývá výše diskutovaný pojem „postoupení věci orgánem činným v trestním řízení“ vykládán chybně, tedy jako jakékoliv postoupení věci Policií ČR. Proto lze vedle nutnosti včasného a srozumitelného poučení o podmínkách projednávání návrhových přestupků doporučit, aby takové poučení vedle standardního obsahu obsahovalo i výslovné vyložení sousloví „postoupení věci orgánem činným v trestním řízení“ (viz výše kurzívou uvedený návrh poučení/vyrozumění), eventuálně i nejzazší datum, kdy je možno návrh podat, s tím, že v uvedený den musí být návrh věcně a místně příslušnému správnímu orgánu i doručen. V případech, kdy hrozí riziko pozdního poučení postižené osoby (či jejího zákonného zástupce nebo opatrovníka), by tato osoba měla být kontaktována i neformálně (je-li to možné), např. telefonicky, zejména pak v případě závažných přestupků nebo je-li ohrožen zájem dítěte.

Na samý závěr je třeba důrazně upozornit, že tříměsíční lhůta pro podání návrhu na projednání přestupku dle § 68 odst. 2 zákona o přestupcích je lhůtou propadnou a hmotněprávní, kdy návrh musí být v této lhůtě věcně a místně příslušnému správnímu orgánu skutečně doručen (nestačí předání žádosti k poštovní přepravě) a zmeškání zmíněné lhůty nelze prominout, ať už byly příčiny opožděného podání návrhu jakékoliv.

Podrobněji lze uvést, že návrh na projednání přestupku je žádostí ve smyslu § 44 a 45 správního řádu, kdy řízení o žádosti je dle § 44 odst. 1 správního řádu zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, jímž se zahajuje řízení, došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Není tak rozhodné datum podání návrhu k poštovní přepravě (na poště), ale návrh je podán (a řízení zahájeno) až dnem dojití návrhu správnímu orgánu.

Je třeba též připomenout, že dle § 40 odst. 1 písm. b) správního řádu končí lhůta určená dle měsíců uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Pokud je tedy dle § 68 odst. 2 zákona o přestupcích třeba podat návrh do 3 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o přestupku dozvěděl, končí tato lhůta uplynutím dne, který se shoduje s dnem určujícím počátek lhůty, a to i v případě, kdy by šlo např. o den pracovního klidu – lhůta pro podání návrhu je lhůtou hmotněprávní, tudíž propadnou, nikoliv lhůtou procesní. Návrh tak musí v určené lhůtě správnímu orgánu dojít (být doručen, být podán na podatelně, zapsán do protokolu).

 

Které přestupky jsou návrhové?

   
V poslední době se množí diskuze nad tím, které přestupky jsou návrhové a které nikoliv, a to z důvodu nesrovnalosti mezi zněním zákona o přestupcích v programu ASPI, a dosud uznávaným výkladem, dle něhož se k návrhovým přestupkům řadí přestupky dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, a to vždy, a dále přestupky dle § 49 odst. 1 písm. b) a c) zákona o přestupcích, přestupky dle § 50 zákona o přestupcích a přestupky dle § 125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu, pokud k jejich spáchání došlo mezi tzv. osobami blízkými (viz § 68 odst. 4 zákona o přestupcích). Ze znění uvedeného v programu ASPI totiž vyplývá, že návrhovým přestupkem mají být (mj.) přestupky dle § 49 odst. 1 písm. b) a d), nikoliv písm. b) a c). K nastíněné otázce lze uvést následující:

Dle stálého výkladu Ministerstva vnitra, který dosud nebyl zpochybněn ani správními soudy, se řadí mezi návrhové přestupky jednak přestupek dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích (ublížení na cti), a to vždy, bez ohledu na vztah mezi pachatelem a osobou postiženou přestupkem, a dále pak přestupek dle § 49 odst. 1 písm. b) a c) zákona o přestupcích, přestupek dle § 50 zákona o přestupcích a přestupek dle § 125c odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (před novelizací provedenou zákonem č. 133/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se jednalo o přestupek dle § 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích), a to za podmínky, že přestupek byl spáchán mezi osobami blízkými ve smyslu § 68 odst. 4 zákona o přestupcích.

Nesrovnalost mezi zněním § 68 odst. 1 zákona o přestupcích, uváděným v programu ASPI, a zněním poučení používaných např. Policií ČR nebo správními orgány, vznikla tak, že zákonem č. 67/1993 Sb., kterým se mění a doplňují zákon České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, zákon České národní rady č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, a zákon České národní rady č. 553/1991 Sb., o obecní policii, bylo z ustanovení § 49 odst. 1 zákona o přestupcích vypuštěno písm. c) (úmyslné uvedené nesprávného údaje orgánu státní správy) a dosavadní písm. d) (úmyslné narušení občanského soužití demonstrativně uvedenými formami hrubého jednání) bylo označeno jako písm. c). Nebylo však už změněno ustanovení § 68 odst. 1 (a odst. 3) zákona o přestupcích, které ve výčtu návrhových přestupků, spáchaných mezi osobami blízkými, stále odkazovalo na písm. d).

Na toto opomenutí zřejmě reagoval i zákon č. 124/1993 Sb., kterým bylo vyhlášeno úplné znění zákona o přestupcích, kde byl v § 68 odst. 1 (a odst. 3) zákona o přestupcích správně uváděn odkaz na § 49 odst. 1 písm. c), nikoliv písmeno d), které již neexistovalo.

Zákonem č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, pak byly do § 49 odst. 1 zákona o přestupcích doplněny dvě nové skutkové podstaty přestupků, a to pod písm. d) a e), kdy tedy novelizací nedotčené ustanovení § 68 odst. 1 zákona o přestupcích již – jde-li o písm. d) – neodkazovalo na neexistující ustanovení, i nadále však byl aplikován výklad, že návrhovým přestupkem se rozumí skutková podstata uvedená (od r. 1993) nikoliv už pod písm. d), ale pod písm. c). Tento výklad je podpořen i tím, že v následně vydaném dalším úplném znění zákona o přestupcích, konkrétně v zákoně č. 334/2002 Sb., je v § 68 odst. 1 a 3 zákona o přestupcích setrvale odkazováno (mj.) na § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích.

Okruh návrhových přestupků, včetně zahrnutí ustanovení § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, by-li spáchán mezi osobami blízkými, nebyl až do roku 2011 nijak zpochybňován, teprve po upozornění jednoho z městských úřadů, který se obrátil na společnost produkující program ASPI, byla výše zmíněná nedůslednost (absence novelizace § 68 odst. 1 a 3 zákona o přestupcích v souvislosti se změnou § 49 odst. 1 zákona o přestupcích) promítnuta i do znění zákona o přestupcích uváděného programem ASPI. V odborné literatuře je však uváděno takové znění § 68 odst. 1 (a § 68 odst. 3), které odkazuje na § 49 odst. 1 písm. c), nikoliv d) (srovnej např. Červený, Z., Šlauf, V., Tauber, M.: Přestupkové řízení. 17. aktualizované vydání. Linde, Praha 2011, nebo Jemelka, L., Vetešník, P.: Zákon o přestupcích a přestupkové řízení. Komentář. 1. vydání. C.H.Beck, Praha 2011). Totéž platí obdobně i o různých vydáních tzv. úplného znění zákona o přestupcích.

I v případě, že odhlédneme od zákonů č. 124/1993 Sb. a č. 334/2002 Sb., jimiž bylo vyhlášeno úplné znění zákona o přestupcích, a budeme vycházet z toho, že ustanovení § 68 odst. 1 a 3 zákona o přestupcích odkazuje chybně na § 49 odst. 1 písm. d), nikoliv c), zákona o přestupcích, je dle názoru autora třeba brát v potaz úmysl zákonodárce, kterým jistě nebylo nejdříve vynětí přestupku úmyslného narušení občanského soužití některou z forem hrubého jednání (byl-li spáchán mezi osobami blízkými) z okruhu návrhových přestupků, aby pak byly do tohoto okruhu od r. 2001 zařazeny přestupky dle § 49 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích (omezování výkonu práv národnostních menšin). Ponecháme-li stranou zvláštní případ přestupků ublížení na cti dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, spadají materiálně z podstaty věci mezi návrhové přestupky (jejichž projednání je v dispozici osoby postižené přestupkem) takové přestupky, k nimž dochází mezi dvěma fyzickými osobami, kde jeden z aktérů je pachatelem a druhý odobou postiženou přestupkem, a mezi těmito osobami je vztah osob blízkých. Dojde-li např. k nedbalostnímu ublížení na zdraví, dále k drobnému ublížení na zdraví, naschválu či jiné formě úmyslného narušení občanského soužití, dále ke zranění v silničním provozu nebo ke krádeži či jinému přestupku proti majetku mezi „cizími“ osobami, projednává se přestupek z úřední povinnosti. Pokud však ke skutku dojde mezi osobami blízkými, je projednání přestupku ponecháno v dispozici osoby postižené přestupkem, aby stát necitlivě nezasahoval do soukromí a osobních vztahů mezi osobami blízkými (otec-syn, manžel-manželka, druh-družka atd.). Návrhovým přestupkem pak na druhé straně logicky nemůže přestupek, kde je „poškozeným“ pouze veřejný zájem nebo kde ani nelze předpokládat, že by došlo k přestupku mezi osobami blízkými (viz i platné znění § 49 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích).

S ohledem na úmysl zákonodárce, projevený mj. zákony č. 124/1993 Sb. a č. 334/2002, jimiž bylo vyhlášeno úplné znění zákona o přestupcích, dále s ohledem na smysl a účel institutu návrhových přestupků (viz výše) a konečně vzhledem k zásadě, že se nelze držet pouze gramatického, resp. doslovného, výkladu zákona, je-li ve zjevném rozporu s jeho smyslem (gramatický výklad zde ustupuje výkladu logickému, systematickému a teleologickému), proto autor zastává názor, že mezi návrhové přestupky se řadí vždy přestupky dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích a dále pak přestupky dle § 49 odst. 1 písm. b) a c) zákona o přestupcích, dle § 50 zákona o přestupcích a dle § 125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu, (pouze) pokud byly spáchány mezi osobami blízkými. Ministerstvo vnitra v tomto smyslu instruuje i podřízené správní orgány projednávající přestupky (naposledy v rámci konzultačního dne k přestupkové problematice pro krajské úřady konaného dne 15.3.2011).
    

Postih úředníka za přestupek z důvodu pochybení v řízení

 

Stále častěji se lze setkat s úvahami, zda nelze stíhat úředníka za pochybení při vedení správního řízení na základě § 46 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, např. pokud poruší správní řád při vedení řízení (zaviní průtahy, neučiní zákonem předvídaný úkon či jej provede chybně, nesplní některou povinnost uloženou správním řádem apod.). V ustanovení § 46 odst. 1 zákona o přestupcích je sice uvedeno, že přestupkem je porušení i jiných povinností, než které jsou uvedeny v § 21 až § 45 zákona o přestupcích, jestliže jsou stanoveny zvláštními právními předpisy, jde však o povinnosti vyplývající pouze z předpisů správního práva hmotného, nikoliv správního práva procesního.

Správního práva z toho důvodu, že nelze postihovat na základě zákona o přestupcích porušení předpisů např. občanského nebo trestního práva, které následky porušení těchto norem řeší samostatně, přestupky dle § 46 zákona o přestupcích se navíc dle svého názvu i systematického zařazení v zákoně o přestupcích výslovně týkají pouze porušení povinností proti pořádku ve státní správě (a v územní samosprávě), nikoliv např. povinností vyplývajících z občanskoprávních, trestněprávních, ústavních aj. vztahů.

Správního práva hmotného, nikoliv procesního, pak nejen z toho důvodu, že i ostatní přestupky (proti pořádku ve státní správě, ale i všechny přestupky vůbec) postihují porušení konkrétních povinností stanovených hmotným právem správním, ale především z toho důvodu, že správní právo procesní má vlastní prostředky nápravy pochybení ve správním řízení, ať se jich dopustí správní orgán (byť prostřednictvím konkrétní oprávněné úřední osoby) nebo účastník řízení.

Opačný výklad by vedl i k tak absurdním důsledkům, kdy by např. občan, jehož podání nemá předepsané náležitosti, byl za toto pochybení postižen za přestupek (místo aby byl pouze vyzván k odstranění nedostatků). Co se týče pochybení na straně správního orgánu (např. byla překročena lhůta pro vydání rozhodnutí, nebylo řádně odůvodněno rozhodnutí), resp. případné odpovědnosti za přestupek, je logicky vyloučen postih správního orgánu (který je jako orgán veřejné správy povinen správní řád dodržovat), je-li přestupek správním deliktem nikoliv právnické, ale fyzické, osoby (za pochybení nese odpovědnost právě správní orgán, byť koná prostřednictvím úředních osob). Náprava takových pochybení se pak děje cestou prostředků poskytovaných správním řádem (např. opatření proti nečinnosti) nebo soudním řádem správním, nikoliv správním trestáním konkrétních úředníků.

V nadsázce lze také říct, že pokud by (údajná) procesní pochybení měla být projednávána jako přestupek, nedělaly by správní orgány nic jiného, než že by projednávaly kauzy údajných porušení procesních ustanovení. Ve světle (chybné) logiky, že i porušení správního řádu je přestupkem, by pak rovněž nebylo důvodu, aby byli postihováni jen úředníci, ale postih by se musel vztahovat i na samotné adresáty veřejné správy (např. neúplná či chybně adresovaná podání), jak už bylo výše naznačeno. Pokud by mělo být ustanovení § 46 odst. 1 zákona o přestupcích vykládáno (nesprávně) ještě extenzivněji, mohli bychom se zabývat pochybeními i v daňovém řízení, v trestním řízení, v civilním řízení, v řízení před správními soudy atd. I výkladem ad absurdum tedy dospíváme k závěru, že postihovat kohokoliv za porušení procesních norem, včetně procesních norem správního práva, nelze dle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích.

Úřední osobu tedy nelze postihnout za přestupek z důvodu, že porušila procesní ustanovení při vedení řízení, nebo proto, že v úředním postupu jinak pochybila. Za eventuální pochybení při vedení správního řízení lze příslušnou oprávněnou úřední osobu postihovat pouze v rámci pracovněprávních vztahů (za porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru), nikoliv za přestupek. Není též vyloučeno, aby po chybujícím úředníkovi, který například zapříčinil průtahy v řízení, byl vymáhán regresní nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, která byla předtím vyplacena na základě žádosti nebo po rozhodnutí soudu příslušným orgánem veřejné správy (ministerstvo, územní samosprávný celek) účastníkovi řízení.

(Text byl v mírně odlišném znění uveřejněn pod názvem "Postih úředníka za pochybení při vedení řízení" v časopise Moderní obec č. 10/2011.)

Fikce doručení v judikatuře Nejvyššího správního soudu

S nabytím účinnosti nového správního řádu vstoupila většina správních orgánů v otázce doručování fikcí na dosud neznámou půdu. Neexistovala dosud judikatura, která by se fikcí doručení upravenou v novém zákoně zabývala, a tak bylo možno pouze hádat, jakým způsobem správní soudy nová ustanovení vyloží. Správní orgány však musely aplikovat správní řád ihned. Zprvu doznívaly názory (objevující se ostatně doposud), že fikci doručení nelze aplikovat v případě, že se adresát na adrese trvalého pobytu fakticky nezdržuje (tím spíše, je-li tato adresa adresou ohlašovny). Jiné názory se klonily k závěru, že se fikce uplatní bezvýjimečně, včetně doručování na adresu ohlašovny (shodně i autor, viz článek „Doručování v přestupkovém řízení.“ In: Veřejná správa č. 3/2008). Podobného názoru, byť s určitými výhradami, byla i kancelář Veřejného ochránce práv (viz Sborník z konference Trvalý pobyt [2007], zejména str. 18 – 22). K dnešnímu datu však již existuje dostatek judikátů, které o doručování fikcí, jakož i o dalších nuancích doručování, pojednávají. Seznamme se alespoň s některými judikáty soudu nejpovolanějšího, tedy Nejvyššího správního soudu („NSS“).

Lze fikci doručení podmiňovat přítomností adresáta?

Rozsudek NSS ze dne 23.12.2009, č.j. 5 Afs 113/2008 – 50, byl jedním z prvních, který se fikcí doručení dle nového správního řádu výslovně zabýval, byť v porovnání s úpravou doručování dle daňového řádu. Přesto NSS konstatuje, že dle správního řádu není fikce doručení podmíněna skutečností, že se adresát v průběhu úložní lhůty zdržuje v místě doručení. Adresát má však možnost požádat následně o prominutí zmeškání úkonu dle § 41 správního řádu (po novelizaci provedené zákonem č. 7/2009 Sb. lze žádat „určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena“).

Rozsudek NSS ze dne 10.2.2010, č.j. 1 As 2/2010 – 80, se fikcí doručení zabývá podrobněji. NSS v projednávané věci nezpochybnil uložení pořádkové pokuty za nedostavení se k úkonu správního orgánu, kdy jak předvolání k úkonu, tak i pořádková pokuta za nedostavení se k tomuto úkonu, byly doručeny fikcí. Námitky, že si adresátka písemnosti nepřevzala, reálně tedy o předvolání k úkonu nevěděla, NSS odmítl s tím, že jí nic nebránilo písemnost si vyzvednout. K podmínkám uplatnění fikce NSS upozornil, že byl odtržen ústřižek s poučením a že doručovatelka na dodejce zaškrtla, že poučení bylo zanecháno ve schránce (adresátka tvrdila, že nikoliv). K samotnému institutu fikce doručení NSS uvedl, že fikce doručení předpokládá, že si adresát písemnost v úložní lhůtě mohl vyzvednout, avšak zaviněně tak neučinil, kdy pokud by byl v místě doručení dočasně nepřítomen nebo si z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout, může za podmínek § 41 požádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena. Pokud si adresát zásilku úmyslně nebo z nedbalosti nevyzvedl, ač tak učinit mohl, nemůže se následně dovolávat své nečinnosti. Tento rozsudek formulací svých závěrů (otázka odpovědnosti za nemožnost vyzvednout si zásilku) částečně znovuotevřel diskuzi o významu nepřítomnosti adresáta při uplatnění fikce doručení. Podmínku reálného zdržování se na adrese doručování NSS dokonce přímo dovodil v dřívějším rozsudku ze dne 26.11.2009, č.j. 4 Ads 142/2009 – 97, ovšem ve specifické situaci, kdy správní orgán věděl o aktuální adrese jinak zcela nemohoucího adresáta, jenž tuto adresu navíc správnímu orgánu v minulosti označil za kontaktní. Následně vydané judikáty NSS však, domnívám se, zmíněné pochybnosti odstranily a určily jednoznačný směr „přísnějšího“ výkladu podmínek uplatnění fikce doručení.

Přítomnost není podmínkou, adresát však může žádat zneplatnění doručení.

V rozsudku NSS ze dne 31.3.2010, č.j. 5 As 26/2009 – 67 (byť se zabývá doručováním právnické osobě), se uvádí, že k uložení písemnosti podle § 23 odst. 2 správního řádu a k následné fikci doručení po marném uplynutí lhůty 10 dnů pro její vyzvednutí dle § 24 odst. 1 správního řádu může dojít i v případě, nebyla-li v době doručování písemnosti právnické osobě přítomna žádná fyzická osoba, jež by mohla písemnost převzít. Na rozdíl od dříve platné právní úpravy pak úprava v novém správním řádu dle NSS již nevyžaduje, aby byl adresát písemnosti v době doručování písemnosti v místě doručování přítomen. (Rozsudek je uváděn pro úplnost a rovněž z důvodu, že na něj odkazují i některé následující judikáty NSS, byť už pojednávají o doručování osobě fyzické; je vhodné též upozornit, že právnická osoba nemůže postupovat dle § 24 odst. 2 správního řádu, viz § 21 odst. 3 téhož zákona.)

Další rozsudky NSS se pak fikcí doručení zabývají ještě podrobněji. V rozsudku NSS ze dne 31.3.2010, č.j. 5 Afs 32/2009 – 105, kde je opět srovnáváno doručování dle daňového řádu oproti řádu správnímu, se uvádí, že správní řád fikci doručení nepodmiňuje tím, aby se adresát v průběhu úložní lhůty zdržoval v místě doručení. Ustanovení správního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, pro tuto situaci stanovila pouze možnost adresáta poté, kdy již nastala fikce doručení, požádat správní orgán podle § 41 správního řádu o prominutí zmeškání úkonu. (Nyní může adresát – po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – žádat určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena, jak už bylo výše zmíněno.) Skutečnost, že si pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost vyzvednout, musí adresát prokázat.

Rozsudek ze dne 20.5.2010, č.j. 9 As 42/2010 – 49, pak řeší případ, kdy bylo zahájeno řízení o přestupku oznámením o zahájení řízení o přestupku doručeným fikcí na adresu (trvalého pobytu), odkud se adresát (dle poznámky doručovatelky na vrácené obálce) odstěhoval, a rozhodnuto bylo v nepřítomnosti adresáta, neboť ten se k ústnímu jednání bez omluvy nedostavil; rozhodnutí bylo zasláno na tutéž adresu a po uplynutí lhůty pro odvolání, počítané od doručení rozhodnutí za pomoci fikce doručení, byla vyznačena právní moc. NSS doručení fikcí plně akceptoval a upozornil, že adresát mohl požádat dle § 24 odst. 2 správního řádu za podmínek ustanovení § 41 správního řádu o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena, pokud by dle § 24 odst. 2 správního řádu prokázal, že si pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu (zde odstěhování) nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout. Jinými slovy účastník poté, co se (ex post) dozvěděl o existenci vydaného rozhodnutí, měl do 15 dnů podat odvolání spolu se žádostí o prominutí zmeškání úkonu.

Tytéž závěry potvrzuje NSS v rozsudku ze dne 3.6.2010, č.j. 9 As 64/2009 – 44, kde aproboval použití fikce doručení na adresu trvalého pobytu účastníka i za okolnosti, že se účastník v době doručování na adrese nezdržoval (byl v zahraničí), v konkrétní věci za podmínek před nabytím účinnosti novely správního řádu č. 7/2009 Sb. Dle NSS platný správní řád již nepodmiňuje fikci doručení dle § 24 odst. 1 správního řádu tím, aby se adresát v průběhu úložní doby zdržoval v místě doručení; v případě nemožnosti vyzvednout si zásilku (adresát o zásilce dozví až ex post) může adresát postupovat dle § 24 odst. 2 správního řádu. Tuto možnost NSS zjevně považuje za dostačující k tomu, aby zastával „přísný výklad“ uplatnění fikce doručení. Dodejme, že pokud účastník řízení, resp. adresát, nemožnost vyzvednout si zásilku skutečně prokáže, měl by správní orgán včasné žádosti o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena, v zásadě vždy vyhovět (snad jen s hypotetickou a v praxi málo pravděpodobnou výjimkou prokázaného účelového odchodu z místa bydliště).

Stručný a jednoznačný závěr, že s úpravou fikce doručení dle nového správního řádu odpadá zjišťování, zda se adresát na dané adrese fakticky zdržuje, resp. že k doručení fikcí není třeba, aby se adresát zdržoval na adrese trvalého pobytu, pak potvrzují i rozsudky NSS ze dne 22.4.2011, č.j. 5 As 3/2011 – 54, a ze dne 8.6.2011, č.j. 2 As 43/2010 – 42. Pro úplnost dodejme, že aby bylo možno fikci uplatnit, musí být splněny všechny zákonem předpokládané podmínky, včetně uložení zásilky po celou dobu 10 dnů, jak mj. upozorňuje druhý právě zmíněný rozsudek, kde soud zároveň vytknul (a neuznal) uplatnění fikce z důvodu, že zásilka nebyla uložena po celou 10 denní lhůtu stanovenou zákonem, ale pouze po 7 dní. Přesto i v takovém případě bude doručeno okamžikem, kdy se adresát se zásilkou fakticky seznámil (k faktickému doručení viz také níže).

Velmi podrobně se otázkou doručení fikcí na adresu, na níž se adresát nezdržuje, a správní orgán si je této skutečnosti dokonce velmi dobře vědom, zabýval rozsudek NSS ze dne 23.6.2011, č.j. 5 As 72/2010 – 60. Účastník řízení správnímu orgánu vytýkal, že mu opakovaně doručoval na adresu, kde se nezdržoval, nepokoušel se zjistit (např. od rodičů), kde se zdržuje fakticky, ale „ryze formalisticky“ zasílal písemnosti na adresu trvalého pobytu. NSS však konstatoval, že adresát nesdělil správnímu orgánu žádnou adresu pro doručování, proto správní orgán v souladu s § 20 odst. 1 správního řádu doručoval na adresu trvalého pobytu. Dále NSS pokračuje, že i kdyby snad správní orgán zjistil jinou adresu, kde se účastník řízení zdržuje, nebyl by dán zákonný důvod na ni doručovat – správní orgán jistě mohl takový postup zvolit (fyzické osobě lze doručit, kdekoliv bude zastižena), takový postup však dle NSS není jeho povinností a je též spojen s nemožností případného doručení fikcí. NSS pak porovnává nynější úpravu doručování a uplatnění fikce doručení s předchozí úpravou dle „starého“ správního řádu, kdy mj. zdůrazňuje, že písemnost se za nové úpravy považuje za doručenou posledním dnem desetidenní lhůty počítané od okamžiku, kdy byla písemnost připravena k vyzvednutí, a to i tehdy, kdyby se adresát v místě doručení nezdržoval. Závěrem NSS opět připomíná možnost zvrátit účinky fikce doručení dle § 24 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 41 správního řádu, kdy důkazní břemeno stran prokázání nemožnosti vyzvednout si uloženou zásilku leží na adresátovi.

Na okraj zmiňme úskalí, jímž se NSS dosud výslovně nezabýval, a to riziko narušení právní jistoty za situace, kdy správní orgán vědomě doručuje na adresu, kde se účastník řízení nezdržuje. Adresát může teoreticky až do roka (viz jednoletou objektivní lhůtu dle § 41 odst. 2 správního řádu) požádat o „zneplatnění“ doručení (učiní-li tak zároveň v subjektivní lhůtě 15 dní). Rozhodnutí, které tak bylo bráno za pravomocné, jím najednou přestane být. Na druhé straně nepůjde o časté případy. Zároveň otázka doručování a jeho zpochybnění bývá frekventovaná zejména u sankčních řízení, typicky u přestupků, kde je zpravidla jen jeden účastník, který má sám na změně situace zájem. Proto by nemělo dojít k narušení právní jistoty jiných (či více) subjektů.

Lze fikcí doručit i na adresu ohlašovny?

Předmětem diskuzí nadále zůstává otázka možnosti doručení fikcí na adresu ohlašovny. Autor se již dříve vyjádřil v tom smyslu, že správní řád nehovoří o objektu k bydlení, kam má být doručováno, ale toliko o adrese trvalého pobytu, bez ohledu na to, zda se na takové adrese nachází faktické bydliště adresáta, jiná nemovitost určená k bydlení (byť by se zde adresát nezdržoval) či třeba ohlašovna. Zda adresát, resp. občan, sjednotí adresu faktického a „úředního“ pobytu, je pouze věcí jeho svědomitosti.

Pokud toto není možné, právní řád umožňuje každému zřízení datové schránky, která má při doručování naprostou přednost, viz aktuální znění § 19 odst. 1 správního řádu. Výhodou datové schránky je fakt, že osobě s přístupem k internetu je dostupná kdykoliv a odkudkoliv. Kdo nemá zájem o datovou schránku, může dle § 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, požádat, aby do evidence obyvatel byl zaznamenán údaj o adrese, na kterou mu mají být doručovány písemnosti podle zvláštního právního předpisu (tj. nejen dle správního řádu, ale třeba i dle občanského soudního řádu). Tím lze vyřešit situaci, kdy např. majitel nemovitosti nesouhlasí s tím, aby se nájemník v jeho domě přihlásil k trvalému pobytu, avšak nájemník potřebuje, aby mu bylo doručováno do místa aktuálního bydliště.

Přesto adresa ohlašovny zůstává jakousi „úřední adresou“, kam lze dle názoru autora (za splnění podmínek stanovených správním řádem) rovněž doručovat.  Ostatně bylo to i cílem připravovaného nového správního řádu, jakkoliv toto předkladatel příliš nezdůrazňoval v obavě z kritiky, že „úředníci si zase chtějí ulehčovat práci“. Tento záměr je naznačen i v odborné literatuře, viz Gronwaldtová Wagnerová, P., Morávková, J.: Statusové věci občanů. Wolters Kluwer, Praha 2008, s. 415 – 416, kde se mj. uvádí: „Místo trvalého pobytu nemusí být rozhodně místem, v němž občan žije, nebo k němu má nějaký užší faktický vztah. Občan by si však měl uvědomit důsledky plynoucí z jeho volby místa trvalého pobytu. Místo trvalého pobytu je totiž ve své podstatě tzv. úřední adresou, tj. adresou, na níž bude občan kontaktován orgány veřejné moci, nebude-li jim známa jiná adresa.“ Následně je pak v publikaci popsáno uplatnění fikce doručení, a to ve smyslu výše vyloženém i NSS – tedy není rozhodné, zda se adresát na dané adrese zdržuje, maximálně může následně v určené lhůtě požadovat prominutí zmeškání úkonu, resp. nyní určení neplatnosti (okamžiku) doručení, kdy důkazní břemeno o nemožnosti vyzvednout si zásilku leží na něm.

K doručování na adresu ohlašovny se konečně vyjádřil i NSS, a to v rozsudku ze dne 31.5.2011, č.j. 2 As 28/2011 – 131, v němž doručování i na adresu ohlašovny akceptoval. Konkrétně soud uvedl, že: „Ve prospěch stěžovatele nelze ničeho dovodit ani ze skutečnosti, že adresa (…) je adresou ohlašovny. Je sice logické, že osoby s takovým trvalým pobytem na daném místě fakticky nebydlí, ovšem je jejich zájmem, aby sledovaly doručování na danou adresu, zejména za situace, kdy vedou správní řízení, v němž nepožádali o doručování na jinou možnou adresu.“ NSS zde dále potvrzuje závěr, že doručovat lze v podstatě kamkoliv, ovšem nejedná-li se o adresu trvalého pobytu, nelze na takové adrese uplatnit fikci doručení. Dále při střetu dvou adres, na něž bylo doručováno, má přednost doručení na adresu trvalého pobytu, byť by bylo později fakticky doručeno i na adresu jinou (pro stejný závěr shodně viz rozsudek NSS ze dne 31.5.2011, č.j. 1 As 47/2011 – 75).

Ani v případě účelového zrušení údaje o adrese trvalého pobytu a „přehlášení se“ na ohlašovnu by tak občan neměl „uniknout“ z dosahu správních orgánů. Dle názoru autora pak lze doručovat i v případě, kdy ohlašovna doručuje „sama sobě“. Doručování správním orgánem na adresu ohlašovny i v případě, že se jedná o doručování „v rámci jedné budovy“ je dle autora možné za podmínky, že jsou splněny podmínky stanovené správním řádem, viz § 23, konkrétně § 23 odst. 4 a 5 správního řádu. Tedy že je na ohlašovně (např. na podatelně) v souladu s § 23 odst. 4 správního řádu zanecháno oznámení o neúspěšném doručení s uvedením, kde je zásilka uložena a kde a kdy si ji lze vyzvednout (např. opět na podatelně nebo na příslušném odboru obecního úřadu), s poučením o podmínkách doručování (viz § 23 odst. 5 a § 24 správního řádu). Pak budou splněny podmínky uplatnění fikce doručení.

Doručování na nesprávnou adresu a další problémy z praxe

V praxi občas dochází k situaci, kdy správní orgán doručuje jinam, než by měl, např. místo do datové schránky na poštovní adresu účastníka. Ten pak někdy namítá, že mu vůbec nebylo doručeno. Tento výklad NSS opakovaně odmítl, konkrétně v rozsudku ze dne 16.12.2010, č.j. 1 As 90/2010 – 95, a následně i v rozsudku 29.6.2011, č.j. 8 As 31/2011 – 88. V prvně zmíněném rozsudku po důkladném rozboru právní úpravy doručování NSS dospěl k závěru, že doručováno má být sice primárně do datové schránky, pokud však bylo doručeno i jiným nezpochybnitelným způsobem, bylo doručení platné. Podobně i v druhém zmíněném judikátu NSS deklaroval, že nerespektování zákonem stanovených pravidel pro doručování nemůže mít vliv na účinnost takového doručení, pokud adresát písemnost převzal a mohl se s jejím obsahem fakticky seznámit. Jinými slovy pokud bylo rozhodnutí doručeno jiným nezpochybnitelným způsobem, např. prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, nemohlo mít pochybení správního orgánu vliv na platnost doručení se všemi jeho účinky. Podobně i v rozsudku ze dne 6.3.2009, č.j. 1 Afs 148/2008 – 73, NSS uvádí, že je-li adresát s obsahem písemnosti obeznámen, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, nemá význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat, rozhodující je, zda se daná písemnost dostala do rukou adresáta. (To koresponduje s obecnou zásadou, zakotvenou např. i v § 84 odst. 2 správního řádu, že neúčinnosti doručení se nemůže domáhat ten, kdo se s doručovanou písemností prokazatelně seznámil.) Ke stejným závěrům jako NSS dospěl i poradní sbor ministra ke správnímu řádu ve svém Závěru ze dne 14.12.2009, č. 86/2009.

Pokud je však doručováno do chybné datové schránky (adresát jich má více), nelze v takovém případě uplatnit fikci doručení – tento závěr NSS vyjádřil v rozsudku ze dne 3.3.2011, č.j. 9 As 90/2010 – 58, kdy správní orgán chybně doručoval do datové schránky adresáta – insolvenčního správce, ačkoliv měl adresát zřízenu i schránku advokáta a v řízení vystupoval jako advokát obviněného z přestupku. Pokud by se však adresát se zásilkou reálně seznámil, bylo by i tak doručeno (viz výše).

V praxi se dále může objevit problém, pokud adresát v průběhu řízení změní adresu trvalého pobytu (nebo je mu dokonce adresa trvalého pobytu zrušena bez náhrady z důvodu údajného trvalého opuštění republiky). Lze spíše doporučit, aby správní orgán sledoval, jaká je aktuální adresa trvalého obytu (resp. zda si adresát nezřídil datovou schránku nebo nenahlásil adresu pro doručování do systému evidence obyvatel). Na druhé straně pokud adresát uvádí určitou adresu jako adresu k doručování a doručování na stávající adresu v průběhu řízení nijak nezpochybní (třeba i tím, že ji nadále uvádí na svých písemnostech jako zpáteční adresu), nemělo by být doručení, včetně doručení fikcí, zpochybněno. Takový závěr vyplývá i z rozsudku NSS ze dne ze dne 20.7.2010, č.j. 8 As 65/2009 – 111, kde se soud zabýval uplatnitelností fikce doručení v případě, že účastník v průběhu řízení změnil adresu trvalého pobytu. Za situace, kdy účastník přebíral poštu na určité adrese a tuto v průběhu řízení nijak nezpochybňoval (naopak bylo možno předpokládat, že se jedná o adresu k doručování, neboť ji uváděl na svých písemnostech), nelze dle NSS dovodit ani v případě změny trvalého bydliště neplatnost fikce doručení na takové adrese. NSS rovněž konstatuje, že údajná povinnost správního orgánu ověřit před každým doručováním, kde má adresát trvalý pobyt, nemá oporu v právní úpravě.

Pro úplnost zmiňme jinou problematickou situaci, týkající se spíše účinků vypovězení plné moci vůči správnímu orgánu, řešenou v rozsudku NSS ze dne 29.9.2009, č.j. 1 As 32/2009 – 58. Účastník řízení těsně před vydáním rozhodnutí účelově zrušil plnou moc svému zmocněnci, kterému bylo rozhodnutí doručováno. Zmocněnec si rozhodnutí nepřevzal, správní orgán dovodil doručení fikcí. NSS přes námitky účastníka řízení, že vypověděl plnou moc a rozhodnutí mu tak nebylo doručeno, doručení zmocněnci (v konečném důsledku s účinky vůči účastníkovi řízení) uznal za platné. NSS dovodil, že vypovězení plné moci nabývá vůči správnímu orgánu účinnosti až v momentu, kdy mu bylo oznámeno (účastník tak ale učinil s dvoutýdenním zpožděním, navíc vůči orgánu prvního stupně, ač věděl, že řízení je vedeno u orgánu odvolacího).

Zpochybňována bývá i důkazní hodnota samotné doručenky, která však bývá soudní praxí považována spíše za a priori věrohodný, a přinejmenším pak za významný, důkaz týkající se doručování, k jehož vyvrácení nestačí pouhá obecně odmítavá tvrzení. To vyplývá mj. z rozsudku NSS ze dne 31.3.2010, č.j. 9 As 65/2009 – 61, dle nějž ke zpochybnění údajů uvedených na doručence je třeba předestřít věrohodnou skutkovou verzi reality, která by byla způsobilá údaje uvedené na doručence zpochybnit a tím ji zbavit důkazní síly. Nestačí např. pouze tvrdit, že oznámení o uložení zásilky nebylo uloženo nebo že nebylo zanecháno poučení o podmínkách doručování, bez dalších důkazů. Na druhé straně dle rozsudku NSS ze dne 1. 3. 2006, č. j. 1 Afs 43/2005 – 103, je doručenka je toliko jedním z důkazních prostředků, jimiž se prokazuje skutečnost, zda došlo či nedošlo k doručení písemnosti, byť důkazním prostředkem nejčastějším, nejobvyklejším a patrně i nejspolehlivějším. Je-li doručenka neúplná, nesprávně vyplněná, popřípadě chybí-li zcela, je nutno zvážit, zda závěr o doručení písemností nevyplývá z jiných důkazních prostředků (např. svědectví poštovní doručovatelky).

Otázkou, kterou již praxe také přinesla, je posouzení, zda v poučení rozhodnutí o opravném prostředku (viz § 68 odst. 5 správního řádu) musí být uvedeno i poučení týkající se doručování, resp. podmínek uplatnění fikce doručení. K tomu NSS v rozsudku ze dne 28.5.2010, č.j. 2 Afs 125/2009 – 104, uvedl, že správní řád v § 23 odst. 5 předpokládá, že adresát rozhodnutí je poučen o právních důsledcích doručení tzv. fikcí, včetně toho, kterým dnem se považuje rozhodnutí za doručené (oznámené), zároveň s oznámením o neúspěšném doručení písemnosti vloženým do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo. Z toho vyplývá, že totožné poučení nemusí být znovu, a to nad rámec § 68 odst. 5 správního řádu, obsaženo ještě v rozhodnutí samotném. V obecné rovině pak má případné chybějící, neúplné nebo nesprávné poučení o opravných prostředcích dle § 83 odst. 2 správního řádu za následek toliko prodloužení lhůty pro podání odvolání (na 90 dní).

Nakonec zmiňme otázku, kterou sice již velmi záhy vyřešil poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu dne 9.5.2005 ve svém vůbec prvním Závěru č. 1/2005, na „soudní“ posvěcení se však čekalo relativně dlouho; konkrétně jde o doručování fikcí ve dnech pracovního klidu. V rozsudku ze dne 27.5.2010, č.j. 9 As 55/2009 – 45, NSS s odkazem na zmíněné stanovisko a komentář J. Vedrala ke správnímu řádu dovodil, že v případě doručování fikcí dle § 24 odst. 1 správního řádu, připadne-li poslední den lhůty na sobotu neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den (dle § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu). Totožný názor je pak stručně vyjádřen už v předcházejícím rozsudku NSS ze dne 3.2.2010, č.j. 1 As 78/2009 – 76. Upozorněme však, že právě uvedené platí pouze v případě doručování poštou, nikoliv při doručování do datové schránky, kde lze uplatnit fikci doručení i v případě, že poslední den lhůty připadne na den pracovního klidu – vychází se z neomezeného přístupu k datové schránce (viz i Závěr poradního sboru ministra ke správnímu řádu ze dne 14.12.2009, č. 84/2009).

Slovo závěrem

Jakkoliv zde nejsou uvedeny všechny judikáty NSS, které o fikci doručení dle nového správního řádu pojednávají, bude snad výše uvedený nástin správní judikatury určitou pomocí pro správní orgány, které se i za nové právní úpravy v neztenčené míře potýkají se snahou o zpochybnění doručení důležitých písemností a rozhodnutí. Lze jen dodat, že samy správní orgány by neměly klást překážky doručení, konkrétně i v případě doručování na ohlašovny, kdy by i s ohledem na princip solidarity a kolegiality s jinými správními orgány měly vytvořit náležité podmínky pro doručování písemností na ohlašovnu, včetně zajištění reálné možnosti se se zásilkou seznámit, resp. být na ni upozorněn a mít možnost si ji vyzvednout.

(V obdobném znění byl text zveřejněn též v časopisu Veřejná správa č. 20/2011.)

Literatura týkající se islámu a islámského práva dostupná v České republice

Níže uvádím pro potřeby zájemců o problematiku islámu a islámského práva, jakož historických, kulturních a sociálních jevů a souvislostí, s nimiž jsou vývoj a podoba islámského práva a islámu obecně spjaty, seznam literatury, která by jim mohla být k užitku. Nejedná se přirozeně o vyčerpávající seznam, řadu zdrojů lze nalézt na internetu a v databázích odborných časopisů českých i zahraničních.  Další dostupnou literaturu obsahuje např. seznam sestavený Bronislavem Ostřanským v Malé encyklopedii islámu a muslimské společnosti.

Uvedená literatura pochází mj. z knihovny ze Státní vědecké knihovny v Plzni, knihovny Katedry blízkovýchodních studií Filosofické fakulty ZČU v Plzni, knihovny Ústavu Blízkého východu a Afriky Filosofické fakulty UK v Praze, knihovny muslimské modlitebny na koleji Bolevecká v Plzni, knihovny Právnické fakulty UK v Praze, knihovny Fakulty právnické ZČU v Plzni, Národní knihovny v Praze, centra Islámské nadace v Praze na Černém mostě a knihovny Gender Studies, o.p.s. v Praze. Program ProQuest zpřístupňující široké spektrum odborných článků z renomovaných zahraničních časopisů (např. Islamic Law and Society, Middle East Policy, The Middle East Journal) je pak dostupný na 20 univerzitách v České republice, mj. na ZČU v Plzni. 
 
 

1) ‘Abd al–‘Átí, H.: Zaostřeno na islám. Nové přepracované a opravené vydání. Islámská nadace v Praze, Praha 2010
2) Ahmed, L.: Women and Gender in Islam. Historical roots of a modern debate. Yale University Press, New Haven & London 1992
3) Akvinský, T.: O důvodech víry. Krystal OP, Praha 2012
4) Antalík, D., Chlup, R., Karfíková, L., Kropáček, L., Lyčka, M., Ondračka, L., Starý, J.: Bůh a bohové. Pojetí božství v náboženských tradicích světa. DharmaGaia, Praha 2005
5) Armstrongová, K.: Islám. Slovart, Praha 2008
6) Armstrongová, K.: Muhammad. Prorok, jeho život a poselství našemu času. Daranus, Praha 2009
7) Atroosh, H.: Manželstvo v islamskom rodinnom práve. In: Právny obzor, roč. 71, č.8; Bratislava 1988
8) Atroosh, H.: Miesto inštitútu obvenenia v systéme islamského rodinného práva. In: Právny obzor, roč. 73, č. 1; Bratislava 1990
9) Axworthy, M.: Dějiny Íránu. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005
10) Bahbouh, Ch.: Česko – arabský slovník. Dar ibn Rushd, Praha 2011
11) Bahbouh, Ch.: Království Saúdské Arábie. Dar ibn Rushd, Praha 2011
12) Bahbouh, Ch.: Lybie. Dar ibn Rushd, Praha 2005
13) Bahbouh, Ch.: Půvab arabské kaligrafie. Dar Ibn Rushd, Praha 2002
14) Bahbouh, Ch.: Sýrie. Historie – kultura – geografie. Dar ibn Rushd, Praha 2005
15) Bahbouh, Chj.: Tunisko. Historie – kultura – geografie. Dar ibn Rushd, Praha 2010
16) Bahbouh, Ch., Bahbouhová, M.: 365+1 arabské přísloví a mudrosloví, Dar ibn Rushd, Praha 2001
17) Bahbouh, Ch., Břeská, J.: Arabská slovesa. Dar ibn Rushd, Praha 2011
18) Bahbouh, Ch.; Čapková, E.; Dobešová, B.; Fleissig, J.; Pantůček, S.; Ženíšková, A.: Liga arabských států. Dar Ibn Rushd, Praha 1996
19) Bahbouh, Ch., Fleissig, J.: Česko – arabská a arabsko – česká konverzace. Dar ibn Rushd, Praha 1999
20) Bahbouh, Ch., Fleissig, J., Keller, K.: Arabština pro pokročilé. Dar ibn Rushd, Praha 2008
21) Bahbouh, Ch., Fleissig, J.: Základy moderní spisovné arabštiny. Díl I., II. Dar Ibn Rushd, Praha 1997, 1999
22) Bahbouh, Ch., Fleissig, J., Raczynsk, R.: Encyklopedie islámu. Dar ibn Rushd, Praha 2008
23) Bajátová, M., Džamnijá, M. A.: Příběhy z pouští a zahrad. Moudrosti a příběhy ze života nejznámějších súfijských mistrů. Portál, Praha 1999
24) Baldock, J.: Malá kniha súfijské moudrosti. Volvox Globator, Praha 1998
25) Balík, S.; Balík, S. ml.: Právní dějiny mimoevropských zemí. (Stručný nástin). Aleš Čeněk, Dobrá voda 2003
26) Bareš, L., Gombár, E., Veselý, R.: Dějiny Egypta. NLN, Praha 2010
27) Barša, P.: Orientálcova vzpoura /a další texty z let 2003 – 2011/. Dokořán, Praha 2011
28) Barša, P.: Západ a islamismus. Střet civilizací nebo dialog kultur? Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), Brno 2001
29) Bečka, J., Holman, J., Marková, D., Vavroušková, S.: Náboženství a společnost v jižní a jihovýchodní Asii. Tradice a současnost. Orientální ústav AV ČR, Praha 2005
30) Bejda, V.: Arabsko – izraelský konflikt. Vydavateľstvo politickej literatúry, Bratislava, 1968
31) Benešovská, H., Macháček, Š., Nováková, H.: Káhira. Togga, Praha 2010
32) Beránek, O.: Mauritánie a problematika lidských práv. In: Mezinárodní politika, roč. 27, č. 8; Praha 2003
33) Beránek, O.: Saúdská Arábie mezi tradicemi a moderností. Volvox Globator, Praha 2007
34) Beránek, O., Ťupek, P.: Dvojí tvář islámské charity. CDK, Brno 2008
35) Beránek, O., Ťupek, P.: Ignác Goldziher – vězeň z Budapešti. CDK, Brno 2010
36) Beránek, Z.: Alžírsko. Libri, Praha: 2007
37) Beyerl, J.: Arabský slovník. V RÁJI, Praha 2000
38) Bezoušková, L.: Několik poznámek k sunnitským právním školám a taqlídu. In: Právník, č. 11/2010, Praha
39) Bezoušková, L. (Ne)rovné postavení muže a ženy v islámském rodinném právu. In: Acta Iuridica Olomoucensis č. 1/2010, Olomouc.
40) Bezoušková, L.: O státoprávním uspořádání Íránu a ústavě z roku 1979. In: Právník č. 7/2008, Praha
41) Bezoušková, L.: Prameny islámského práva. In: Europeanization of the national law, the Lisbon treaty and some other legal issues. Masarykova univerzita, Brno 2008
42) Bezoušková, L.: Rozvod za kompenzaci v islámském právu a v současných právních úpravách. In: Právník č. 11/2011, Praha
43) Bezoušková, L.: Uzavírání manželství podle islámského práva a práva islámských zemí. In: Právník č. 1/2010, Praha
44) Bezoušková, L.: Významné soukromoprávní kodifikace v islámských zemích. In: Sborník z konference Dny práva 2010. Masarykova univerzita, Brno 2010
45) Bílková, V.: Islám a terorismus na Blízkém východě. In: Mezinárodní vztahy, roč. 37, č. 3; Praha 2002
46) Blahož, J., Balaš, V., Klíma, K.: Srovnávací ústavní právo. Codex Bohemia, Praha 1998
47) Blehová, I.: Kultura jako faktor politického života v islámských společnostech arabských zemí. In: Mezinárodní vztahy, roč. 37, č. 3; Praha 2002
48) Boháček, M.: Základy srovnávacího obchodního práva islámského a Dálného východu. Srovnávací obchodní právo III. Oeconomica, Praha 2006
49) Bondy, E.: Středověká islámská a židovská filosofie, filosofie renesance a reformace. Sdružení Vokno, Praha 1995
50) Bouček, J.: Před sedmdesáti lety vznikla Saúdská Arábie. In: Mezinárodní politika, roč. 26, č. 6; Praha 2002
51) Bouček, J.: Saúdská Arábie. Libri, Praha 2005
52) Braque, R.: O Bohu u křesťanů a o jednom nebo dvou dalších. CDK, Brno 2011
53) Brett, M., Forman, W.: Mauri. Vydavateľstvo Tatran, Bratislava, 1989
54) Breuers, D.: Zemřít za Jeruzalém. Rytíři, mniši, mohamedáni a první křížové tažení. Argo, Praha 2001
55) Bridge, A.: Křížové výpravy. Academia, Praha 1995
56) Brown, N. J.: Constitutions in a Nonconstitutional World. Arab Basic Laws and the Prospects for Accountable Government. State University of New York Press, New York: 2002
57) Brož, I.: Arabsko – izraelské války. 1948 – 1973. Epocha, Praha 2010
58) Budovec, Václav z Budova: Antialkorán. Praha, Odeon 1990
59) Bureš, J.: Státoprávní koncepce v programech islamistických hnutí na Blízkém východě. In: Mezinárodní vztahy, roč. 37, č. 3; Praha 2002
60) Cardini, F.: Evropa a Islám. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004
61) Carroll, J. B., Dialog civilizací. Gülenovy islámské ideály a humanistický diskurs. Tughra Books, Praha 2010
62) Cook, M.: Muhammad. Odeon – Argo, Praha 1994
63) Corbin, H.: Tvůrčí imaginace v súfismu Ibn Arabího. Malvern, Praha 2011
64) Coulson, N. J.: History of Islamic Law. Edinburgh University Press, Edinburgh 1978
65) Crofter, W.: Velká kniha o islámu. BVD, Praha 2006
66) Cvrkal, Z.: Írán. Libri, Praha 2007
67) Čech, L.: Muharramské rituální performance a koncept mučednictví v Íránu. Univerzita Pardubice, Pardubice 2011
68) Čejka, M.: Encyklopedie blízkovýchodního terorismu. Barrister & Principal, Brno 2007
69) Čejka, M.: Izrael a Palestina. Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Centrum strategických studií, Brno 2005
70) Čejka, M.: Judaismus, politika a stát Izrael. Mezinárodní politologický ústav MU v Brně, Brno 2003
71) Čejka, M.: Judaismus a politika v Izraeli. Třetí, rozšířené vydání. Barrister & Principal, Brno 2009
72) Červenková, D., Rethmann, A.-P.: Islám v českých zemích. Centrum pro studium migrace, Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy, v nakl. Vyšehrad, Praha 2009
73) Delcambrová, A.-M.: Muhammad, slovo Alláhovo. Praha, Slovart 1996
74) Denny, F. M.: Islám a muslimská obec. Prostor, Praha 1999
75) Douglas – Kotz, N.: Meditace nad Genesis. O společných kořenech židovské křesťanské a islámské spirituality stvoření. DharmaGaia, Praha 2012
76) Drgonec, J.: Právne kultúry Ázie a Afriky. Veda, Bratislava 1991
77) Drgonec, J.: Islámsky právny systém. In: Právny obzor č. 1/1984, Bratislava
78) El-Sait, I., Parman, A.: Geometrická koncepce v islámském umění. Argo, Praha 2008
79) Eliade, M.: O islame. Agora, Bratislava 2001
80) Eliade, M.: Dějiny náboženského myšlení III. Od Muhammada po dobu křesťanských reforem. Oikoymenh, Praha 1997
81) Encyclopaedia of Islam. (Vol. I. – XI.) E.J.Brill, Leiden 1960 – 2003
82) Esposito, J., Hitchcock, T. S.: Zeměpis náboženství. Kde žije bůh, kudy kráčejí poutníci. Universum, Praha 2009
83) Esposito, J. L.: The Future of Islam. Oxford University Press. New York 2010 (publikace je i volně ke stažení na internetu)
84) Exnerová, V.: Islám ve Střední Asii za carské a sovětské vlády. Karolinum, Praha 2008
85) Farouk-Sluglettová, M., Sluglett, P.: Irák od roku 1958. Od revoluce k diktatuře. Volvox Globator, Praha 2003
86) Feuchtwanger, L.: Židovka z Toleda. Argo, Praha 2008
87) Fiala, P., Hanuš, J., Vybíral, J (eds): Autorita v abrahamských náboženstvích. Náboženské a politické aspekty autority v judaismu, křesťanství a islámu. CDK, Brno 2004
88) Filiu, J.-P.: Apokalypsa v islámu. Volvox Globator, Praha 2011
89) Fleissig, J., Bahbouh, Ch.: Malá encyklopedie Islámu. Dar ibn Rushd, Praha 1993
90) Fletcher, R.: Kříž a půlměsíc. Mladá fronta, Praha 2004
91) Frouzová, M. (ed): Mříže v ráji. Muslimské ženy v Evropě. Vyšehrad, Praha 2006
92) Frouzová, M. (ed): Závoj a džíny. Ženy v islámském světě. Vyšehrad, Praha 2005
93) Gabrieli, S. (vybral a uspořádal): Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Argo, Praha 2010
94) Ghazzálí, A. H.: Zachránce bloudícího. Vyšehrad, Praha 2005
95) Girgle, P.: Tunisko. Libri, Praha 2007
96) Goldziher, I.: Introduction to Islamic Theology and Law. Princeton University Press, Princeton 1981
97) Gombár, E.: Dramatický půlměsíc. Sýrie, Libye a Irán v procesu transformace. Nakladatelství Karolinum, Praha 2001
98) Gombár, E.: Kmeny a klany v arabské politice. Karolinum, Praha 2004
99) Gombár, E.: Kmeny a klany v arabském Maghribu. Karolinum, Praha 2007
100) Gombár, E.: Islám a mezinárodní vztahy. In: Mezinárodní politika, roč. 25, č. 4; Praha 2001
101) Gombár, E.: Moderní dějiny islámských zemí. Karolinum, Praha 1999
102) Gombár, E., Bareš, L., Veselý, R.: Dějiny Egypta. Lidové noviny, Praha 2010
103) Gombár, E.: Úvod do dějin islámských zemí. Najáda, Praha 1994
104) Grube, E. J.: Islámské umění. Artia, Praha 1973
105) Gűlen, F.: Vstříc globální civilizaci lásky a tolerance. S předmluvou Thomase Michela. Mozaiky o.s. Platform Dialog, Praha 2011
106) Haeri, Š. F.: Základy islámu. Tradice, historie, vývoj, současnost. Olomouc 1997
107) Hanuš, J.: Slovo Boží a slovo lidské. Čtení, překlad a výklad posvátných textů v křesťanství, židovství a islámu. CDK, Brno 2012
108) Hattstein, M., Delius, P.: Islám. Umění a architektura. Slovart, Praha 2006
109) Hindley, G.: Saladin a počátky džihádu. Baronet, Praha 2009
110) Hirsi Ali, A.: Rebelka. Odvrácená strana islámu. Ikar, Praha 2008
111) Hitzel, F.: Osmanská říše 15.-18. století. NLN, Praha 2005
112) Hlaváčová, S.: Islám ve Spojených státech amerických. Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, Brno 2008
113) Holba, J., Chlup, R., Janák, J., Kolář, O., Kropáček, L., Lyčka, M., Ondračka, L., Starý, J.: Pojetí duše v náboženských tradicích světa. DharmaGaia, Praha 2007
114) Höllriegel, A.: Dervíšské bubny v Súdánu. Život očekávaného Mahdího. Roman Laube, Praha 2007
115) Hourani, A.: Dějiny arabského světa. Od 7. století po současnost. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2010
116) Hrbek, I., Petráček, K.: Muhammad. Orbis, Praha 1967
117) Hruškovič, I.: Islámský právny systém a proces jeho formovania. (Studia iuridica Bratislavensia - Nr.14). Vydavatelské oddělení právnické fakulty Univerzity Komenského, Bratislava 1997
118) Hruškovič, I., Kálesná, K., Štefanovič, M.: Svetové právne systémy. Univerzita Komenského, Bratislava 1994
119) Hűbsch, H.: Fanatičtí bojovníci ve jménu Alláha. Kořeny islámského teroru. Naše vojsko, Praha 2002
120) Hungr, P., Kalvodová, V.: Afroasijské právní kultury. Masarykova univerzita, Brno 2002
121) Husain, T.: Kniha dní (přel. Karel Petráček). Odeon, Praha 1974
122) Chajrí, F.: Islám. Ikar, Praha 2001
123) Chátámí, M.: Islám, dialog a občanská společnost. Babylon, Praha 2001
124) Ibn Chaldún: Čas království a říší. Mukaddima (Úvod do historie). Odeon, Praha 1972
125) Ibn Challikán: Zprávy o synoch času. Tatran, Bratislava 1967
126) Ibn Ishák: Muhammad. Život Alláhova proroka (s doslovem Zdeňka Műllera). LEDA, Praha 2009
127) Ibn Munkiz, U.: Kniha zkušeností arabského bojovníka s křižáky. Odeon, Praha 1971
128) Ibn Tufajl, A.B.: Živý, syn bdícího. Academia, Praha 2011
129) Ibrahim-Ouali, L., Namvar-Motlag, B.: Úsměvy a moudrost Persie. Portál, Praha 2004
130) Idrís, D.: Pilíře víry. 2. opravené vydání. Islámská nadace v Praze/Al itiihad Al Islami, Praha (rok vydání neuveden)
131) Introvigne, M.: Hamás. Islámský terorismus ve Svaté zemi. Vyšehrad, Praha 2003
132) Islám. Náboženství, historie a budoucnost. (ed. Encyclopaedia Britannica) JOTA, Brno 2010
133) Islám (stati L. Kropáčka, J. van Esse a H. Kűnga o křesťanství a islámu). In: Souvislosti. (Revue pro křesťanství a kulturu). č. 3 - 4, 1997
134) Izetbegovič, A.: Islám mezi východem a západem. TWRA, Praha 1997
135) Juergensmeyer, M.: Teror v mysli Boží. Globální vzestup náboženského násilí. CDK, Brno 2007
136) al-Kaddáfí, M.: Zelená Kniha. Dialog, Litvínov 1990
137) Kamali, M. H.: Principles of Islamic Jurisprudence. Islamic Texts Society, Cambridge 1991 (publikace je i volně ke stažení na internetu)
138) Kaufmann, H: Maurové a Evropa, Panorama, Praha 1982
139) Kepel, G.: Boží pomsta. Křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět. Atlantis, Brno 1996
140) Kepel, G.: Válka v srdci islámu. Karolinum, Praha 2006
141) Khidayer, E.: Arabský svět – jiná planeta? Mladá fronta, Praha 2011
142) Al-Kisáí, A. al-H.: Kniha o počiatku a konci a rozprávania o prorocích (Islámské mýty a legendy). Tatran, Bratislava 1980
143) Klapetek, M.: Muslimské organizace v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Význam náboženství jako identifikačního prvku při integraci do západních společností. CDK, Brno 2011
144) Klíma, V.: Nigérie. Libri, Praha 2003
145) Klímová – Pumerová, K.: Mužům vstup zakázán. Portál, Praha 2005
146) Knapp, V.: Velké právní systémy. Úvod do srovnávací právní vědy. C.H.Beck, Praha 1996
147) Knapp, V.: Základy srovnávací právní vědy. Aleko, Praha 1991
148) Knotková - Čapková, B. a kol.: Základy asijských náboženství I.díl. Judaismus, islám, hinduismus, džinismus, buddhismus, sikhismus, pársismus. Karolinum, Praha 2005
149) Kokaisl, P., Pargač, J.: Pastevecká společnost v proměnách času: Kyrgyzstán a Kazachstán. Filosofická fakulta UK, Praha 2006
150) kolektiv autorů: Lidská práva v islámu. Islámská nadace v Praze, Praha 2006
151) kolektiv autorů: Poklady Orientu. Historie a kultura islámu. REBO Productions, Dobřejovice 2010
152) kolektiv autorů: Toulky minulostí světa 4. Via Facti, Praha 2002
153) Kopecký, R.: V ulicích starého Damašku. Dar ibn Rushd, Praha 2009
154) Kopecký, R.: Hlavní prameny islámského rodinného práva. In: Právník, roč. 142, č. 5; Praha 2003
155) Kopecký, R.: Hlavní instituty islámského rodinného práva. In: Právník, roč. 142, č. 10; Praha 2003
156) Korán (překlad I. Hrbek). Academia, Praha 2000
157) Kőtz, H.; Zweigert, K.: An Introduction to Comparative Law. Clarendon Press, Oxford 2002/
158) Kouřilová, I., Mendel, M. (eds): Cesta k prameni. Fatwy islámských učenců k otázkám všedního dne. Orientální ústav akademie věd ČR, Praha 2003
159) Kovář, J.: Islám a muslimské země. Svoboda, Praha 1984
160) Kračkovskij, I. J.: Nad arabskými rukopisy. Hrst vzpomínek o knihách a lidech. ČSAV, Praha 1961
161) Kreiser, K., Neumann, Ch. K.: Dějiny Turecka. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2010
162) Krejčí, J., Kropáček, L., Marková, D., Obuchová, L.: Islam in Contact with Rival Civilizations. Four Views of the Challenge and Response. Filosofia, Praha 1998
163) Kropáček, L.: Arabsko/český, česko/arabský slovník. 4500 nejpoužívanějších slov denního tisku, úředních listin a naukové prózy. SPN/Fortuna, Praha 1998
164) Kropáček, L.: Blízký východ na přelomu tisíciletí. Vyšehrad, Praha 1999
165) Kropáček, L.: Černočerný džihád Daniela Pipese. In: Teologie & Společnost, roč. 1(IX), č. 3; CDK, Brno 2003
166) Kropáček, L.: Duchovní cesty islámu. 5. vydání. Vyšehrad, Praha 2011
167) Kropáček, L.: Islám a západ. Historická paměť a současná krize. Vyšehrad, Praha 2002
168) Kropáček, L.: Islám, in: Knotková-Čapková, B. a kol.: Obrazy ženství v náboženských kulturách. Paseka, Praha – Litomyšl 2008
169) Kropáček, L.: Islámský fundamentalismus. Vyšehrad, Praha 1996
170) Kropáček, L.: Islámský půlměsíc. In: Teologie & Společnost, roč. 1(IX), č. 5; CDK, Brno 2003
171) Kropáček, L.: Moderní islám. 1. Díl. SPN, Praha 1971
172) Kropáček, L.: Moderní islám, 2. Díl. SPN, Praha 1972
173) Kropáček, L.: Rané křesťanství a vznik islámu. In: Teologické texty, roč. 10, č. 4; 1999
174) Kropáček, L.: Sebevražedné útoky a islám. In: Dějiny a současnost. Kulturně historická revue, roč. 23, č. 6; Praha 2001
175) Kropáček, L.: Súfismus. Dějiny islámské mystiky. Vyšehrad, Praha 2008
176) Kropáček, L., Gombár, E., Marková, D., Obuchová, Ľ.: Variace na Korán. Islám v diaspoře. Orientální ústav akademie věd ČR, Praha 1999
177) Křikavová, A.; Mendel, M.; Műller, Z.; Dudák, V.: Islám. Ideál a skutečnost. Baset, Praha 2002
178) Kudláčková, Z.: Z průpovědí arabských. Litera Proxima, Praha 2011
179) Kűng, H., Ess, J. van: Křesťanství a islám. Vyšehrad, Praha 1998
180) Kűng, H.: Po stopách světových náboženství. CDK, Brno 2006
181) Kuschel, K.-J.: Spor o Abrahama. Co Židy, křesťany a muslimy rozděluje a co je spojuje. Vyšehrad, Praha 1997
182) Lambton, A.K.S.: State and Government in Medieval Islam; An Introduction to the Study of Islamic Political Theory: The Jurists. Oxford University Press, Oxford 1991
183) Lawrence, B.: O Koránu. Pavel Dobrovský – Beta, Praha 2007
184) Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997
185) Lewis, B.: Kde se stala chyba? Vliv Západu na Střední východ a jeho následná odpověď. Volvox Globator, Praha 2003
186) Lhoťan, L.: Islám a islamismus v České republice. Lukáš Lhoťan v Pstruží, Brno 2011
187) Lunde, P.: Islám. Knižní klub, Praha 2004
188) Mabrouk, L.: Cesta duše po smrti. Výtah z knihy Kitáb ar-Rúh od Ibn Al-Qajjím Džawzijji s komentářem od Lajly Mabrouk. A.M.S. trading, Praha 2011
189) Maitah, M.: Politická a ekonomická kultura islámu na Blízkém východě. Wolters Kluwer, Praha 2010
190) Maitah, M.: Zvláštnosti makroekonomické politiky zemí Blízkého východu. Wolters Kluwer, Praha 2010
191) Malik, Z.A., Sardar, Z.: Islám. Portál, Praha 2004
192) Marek, J.: Afghánistán. Libri, Praha 2003.
193) Marek, J.: Dějiny Afghánistánu. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006
194) Marek, J.: Pákistán. Libri, Praha 2002
195) Melichárek, T.: Islám v Brně. Muslimská komunita očima médií a Brňanů. Lukáš Lhoťan v Pstruží, Brno 2011
196) Mendel, M.: Džihád. Islámská koncepce šíření víry. Atlantis, Brno 1997
197) Mendel, M.: Džihád. Islámská koncepce šíření víry. Vydání druhé, rozšířené. Atlantis, Brno 2010
198) Mendel, M.: Hidžra. Náboženská emigrace v dějinách islámských zemí. Orientální ústav Akademie věd ČR, Praha 2006
199) Mendel, M.: Islámská výzva. Z dějin a současnosti politického islámu. Atlantis, Brno 1994
200) Mendel, M.: Náboženství v boji o Palestinu. Judaismus, islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu. Atlantis, Brno 2000
201) Mendel, M.: O posvátném zápasu: dějiny islámu a „svaté války“. In: Nový Orient, roč. 49, č. 5; Praha 1994
202) Mendel, M.: S puškou a Koránem. Orientální ústav Akademie věd ČR, Praha 2008
203) Mendel, M.: Židé a Arabové. Dialog idejí a zbraní. Nakladatelství Rovina, Prachatice 1992
204) Mendel, M.: Víno a vinařství v dějinách islámu. Orientální ústav AV ČR, Praha 2010
205) Mendel, M., Bečka, J.: Islám a české země. Votobia, Praha 1998
206) Mendel, M., Műller, Z.: Svět Arabů. Svoboda, Praha 1989
207) Mendel, M., Ostřanský, B., Rataj, T.: Islám v srdci Evropy. Academia, Praha 2007
208) Miller, D. (ed.): Blackwellova encyklopedie politického myšlení. CDK/Proglas/Jota, Brno 1995
209) Míšek, R., Ondáš, F., Šedivý, M.: Egypt v době Muhammada Alího. Set out, Praha 2010
210) Moustafa, A., Obadalová, N., Ondráš, F., Zemánek, P.: Arabsko – český slovník. Set out, Praha 2006
211) Műller, Z.: Islám a islamismus. Dilema náboženství a politiky. Academia, Praha 2010
212) Műller, Z.: Islám. Historie a současnost. Svoboda, Praha 1997
213) Műller, Z.: Jeruzalém mezi minulostí a budoucností. Paseka, Praha – Litomyšl 2004
214) Műller, Z.: Svaté války a civilizační tolerance. Academia, Praha 2005
215) Al-Muntasir, K.A.: Jak se modlit. Společnost islámské výzvy, Tripolis (rok vydání neuveden)
216) Muzikář, J. a kol.: Zápas o novodobý stát v islámském světě. Od mešity k parlamentu. Academia, Praha 1989
217) Muzikář, J. a kol.: Islám v politice. Svoboda, Praha 1987
218) Muzikář, J., Hrbek, I., Műller, Z.: Islám a současnost, Academia, Praha 1985
219) Nafásí, A. bin M.: Průvodce poutníka na cestě za nejzazším cílem. Úvod do súfismu. Volvox Globator, Praha 2007
220) Nawawí, J.: Zahrady spravedlivých. A.M.S. trading, Praha 2008
221) Neužil, O., Mizerová, A., Vondra, A.: Islám a jeho svět. Moravské zemské muzeum, Brno 1995
222) Nitoglia, C.P.: Odkud pochází islám? Radomír Fiksa, Žďár nad Sázavou 2009
223) Nizámulmulk, H.: Pojednání o politice / Nezámolmolk; přeložil a studii napsal Zdeněk Cvrkal. Academia, Praha 2011
224) Novak, M.: Křesťanství a islám. Vyšehrad, Praha 1999
225) Nováková, N.: Předislámští Arabové, SPN, Praha 1969
226) Obuchová, Ľ. (ed): Svět živých a svět mrtvých. Česká orientalistická společnost a Dar ibn Rushd, Praha 2001
227) Odeh, A.: Pohľad islámskeho práva na otázku riešenia sporu formou arbitráže. In: Časopis pro právní vědu a praxi, roč. 10, č. 3; Brno 2002
228) O´Kane, B.: Poklady islámu. Umělecká sláva muslimského světa. Knižní klub, Praha 2009
229) Oliverius, J.: Kapitoly ze syntaxe moderní spisovné arabštiny. Karolinum, Praha 1998
230) Oliverius, J.: Moderní spisovná arabština. Set out, Praha 2007
231) Oliverius, J.: Svět klasické arabské literatury. Atlantis, Brno 1995
232) Ondráš, F.: Egyptská hovorová arabština. Set out, Praha 2007
233) Osina, P.: Islámské právo a jeho prameny. In: Acta Universitatis Palackianae Olomoucencis - Facultas Iuridica, č. 2; Olomouc 2002
234) Osina, P.: Základy islámského práva. Leges, Praha 2012
235) Ostřanský, B.: Arabská oneirokritika ve středověku a v současnosti. Orientální ústav AV ČR, Praha 2005
236) Ostřanský, B.: Dokonalý člověk a jeho svět v zrcadle islámské mystiky. Orientální ústav akademie věd ČR, Praha 2004
237) Ostřanský, B.: Hledání skrytého pokladu. Orientální ústav Akademie věd ČR, Praha 2008
238) Ostřanský, B.: Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti. Libri, Praha 2009
239) Palmer, A.: Úpadek a pád osmanské říše. Panevropa, Praha 1996
240) Pantůček, S.: Literatury severní Afriky : Alžírsko, Tunisko, Maroko, Lybie. Panorama – Orbis, Praha 1978
241) Partner, P.: Bůh válek. Svaté války mezi křesťanstvím a islámem. BB art, Praha 2002
242) Pauliny, J.: Arabské správy o slovanoch (9. – 12. storočie). Veda, Bratislava 1999
243) Paulini, J.: Objevení Arábie (přel. Ivan Hrbek), Panorama, Praha 1983
244) Paulini, J.: Život v ríši kalifov. Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava 1972
245) Pavlincová, H. a kol.: Slovník judaismus – křesťanství – islám. Mladá fronta, Praha 1994
246) Pavlincová, H., Horyna, B.: Judaismus, Křesťanství, Islám. (Vydání druhé, podstatně přepracované a rozšířené) Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2003
247) Pelikán, P.: Sunna, pramen islámského práva. Ediční středisko PF UK/nakl.Vodnář, Praha 1997
248) Petráček, K.: Básníci pouště. Československý spisovatel, Praha 1977
249) Petráček, K.: Islám a obraty času. Svoboda, Praha 1969
250) Petráček, K.: Překlady z jazyků islámského Předního východu. Vydavatelství: Sdružení českých překladatelů při českém liter.fondu, Praha 1984
251) Petráček, K.: Základy gramatického systému spisovné arabštiny. SPN, Praha 1977
252) Petrů, T., Dubovská, Z., Zbořil, Z.: Dějiny Indonésie. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005
253) Pipes, D.: Džihád a páni profesoři. In: Teologie & Společnost, roč. I. (IX.), č. 3; CDK, Brno 2003
254) Pirický, G.: Turecko. Libri, Praha 2006
255) Ponížilová, M. Irák. Libri, Praha 2011
256) al-Qaradáwí, J.: Povolené a zakázané v Islámu. 1. vydání. Islámská nadace v Praze, Praha 2004
257) Raděj, T.: Jemen – Arabia felix na rozcestí. . In: Mezinárodní politika, roč. 27, č. 5; Praha 2003
258) Ramadan, S.: Das islamische Recht: Theorie und Praxis. Muslim Studenten Vereinigung in Deutschland, Marburg 1996
259) Rataj, T.: České země ve stínu půlměsíce. Obraz Turka v raně novověké literatuře Českých zemí. Scriptorium, Dolní Břežany 2002
260) Rodríguez-Magda, R. M.: Neexistující al-Andalus. Jak intelektuálové znovu vymýšlejí islám. Luboš Marek, Brno 2010
261) Robinson, F.: Svět islámu. Knižní klub, Praha 1996
262) Rogerson, B.: Prorok Muhammad. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004
263) Roux, J. P.: Dějiny Střední Asie. NLN, Praha 2008
264) Runciman, S.: Pád Cařihradu. Epocha, Praha 2003
265) Rypka, J. a kol.: Dějiny perské a tádžické literatury. ČSAV, Praha 1956
266) Sacco, J.: Gaza. Poznámky pod čarou dějin. BB art, Praha 2010
267) Sacco, J.: Palestina. BB art, Praha 2007
268) Sahih Al – Bukhari (The translation of the Meanings of Sahih  Al – Bukhari). Arabic – English. Vol I. – IX. (by Dr. Muhammad Muhsin Khan.) Al Maktabat Al Salafiat (rok vydání neuveden)
269) Said, E.W.: Orientalismus. Západní koncepce Orientu. Paseka, Praha – Litomyšl 2008
270) Saleh, N.: Dilema islámské rétoriky. Islám versus křesťanství a naopak. EKO – KONZULT, Bratislava 2008
271) Satrapiová, M. Persepolis, Persepolis 2. BB art, Praha 2006, 2007
272) Sayedi, S.: Dědictví podle islámu. In: Ad notam, roč. 4, č. 6; Praha 1998
273) Sayedi, S.: Postavení ženy v islámu a za vlády Talibanu v Afghánistánu. Amnesty International, Praha 1999
274) Sedláčková, L.: Islám v médiích. Nakladatelství Bor, Liberec 2010
275) Shah, I.: Příběhy Dervišů. Portál, Praha 2001
276) Shaki, M.: Moderní perská frazeologie a konverzace/A Modern Persian Phrase-Book. SPN, Praha 1963
277) Schacht, J.: Introduction to Islamic Law. Clarendon Press, Oxford 1964
278) Schneider, J.: Mezinárodní vztahy a náboženství. In: Mezinárodní politika, roč. 25, č. 4; Praha 2001
279) Schulze, R.: Dějiny islámského světa ve 20. století. Atlantis, Brno 2007
280) Sládek, K. a kol.: Křesťanství a islám v liberálním státu. Výzvy tradice a současnosti. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2011
281) Sládek, K. a kol.: Monoteistická náboženství a stát. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2009
282) Sladký, J.: Írán plný mučedníků. Mladá fronta, Praha 2006
283) Smola, K.: Islám a jeho pojetí státu a práva. Díl I. In: Distance, Revue pro kritické myšlení, č. 2/2010
284) Smola, K.: Islám a jeho pojetí státu a práva. Díl I. In: Distance, Revue pro kritické myšlení, č. 3/2010
285) Solovjev, V.: Vybrané stati I. Čína a Evropa, Mohamed. Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2007
286) Sorby, K.: Arabi, islám a výzvy modernej doby. Slovac academic Press, Bratislava 2009
287) Sorby, K.: Arabský svet v premenách času. Slovac academic Press, Bratislava 2007
288) Sorby, k.: Jún 1967 : šesť dní, ktoré zmenili Blízky východ. Slovac academic Press, Bratislava 2010
289) Souleimanov, E. (ed.): Terorismus. Pokus o porozumění. Sociologické nakladatelství, Praha 2010
290) Starý, T., Vítek, T. a kol.: Zákon a právo v archaických kulturách. Svět archaických kultur V. Herrmann a synové, Praha 2010
291) Sunardi, T.: Muslimské politické strany v Indonésii. In: Mezinárodní politika, roč. 26, č. 4; Praha 2002
292) Sunna. O chování Proroka. Kniha výroků proroka Muhammada s komentáři. Islámská nadace v Praze, Praha 2006
293) Svatý Korán. Český překlad, význam a komentář s rejstříkem veršů. AMS, Praha 2000
294) Svobodová, I.: Arabsko – český slovník trestního práva. Roman Míšek – Set out, Praha 2003
295) Štěpánek, P.: Pád Konstantinopole - zrod Istanbulu. Triton, Praha 2010
296) Tariq, A.: Kniha o Saladinovi. Vyšehrad, Praha 2000
297) Tauer, F.: Svět islámu. Jeho dějiny a kultura. Vyšehrad, Praha 1984
298) Tauer, F. Svět islámu. Dějiny a kultura (doslovem opatřil Rudolf Veselý). Vyšehrad, Praha 2006
299) Tesař, F., Šístek, F., Lederer, G.: Islám a jihovýchodní Evropa. Občanský institut, Praha 2009
300) Tisíc a jedna noc I – V (přel. Felix Tauer). Odeon, Praha 1973 – 1975
301) The Noble Qur’an. English Translation of the Meanings and Commentary. (Translation of the Meanings of the Noble Qur’an in the English Language by Dr. Muhammad Taqi–ud–Din and Dr. Muhammad Muhsin Khan). King Fahd Complex for the Printing of the Holy Qur’an, Madinah: 1420 A.H.
302) Tóthová, M.: Právna komparatistika. Velké právne systémy. Univerzita P. J. Šafárika, Košice 1999
303) Tureček, B.: Nesvatá válka o svatou zemi. Málo známá zákoutí nelítostného boje mezi Židy a Araby. Euromedia Group, k.s. – Knižní klub, Praha 2011
304) Tureček, B.: Světla a stíny islámu. Drama Blízkého východu a sonda do duší jejich obyvatel. Euromedia Group, k.s. – Knižní klub, Praha 2007
305) Tyrš, M.: Mohamed a nauka jeho. Družstvo „Mor. Legionář“, Brno 1925
306) Vachala, B.: Egypt. Libri, Praha 2003
307) Valtrová, J.: Středověká setkání s "jinými". Modloslužebníci, židé, saracéni a heretici ve středověkých misionářských zprávách o Asii. Argo, Praha 2011
308) Vernet, J.: Arabské Španělsko a evropská vzdělanost. L. Marek, Brno 2007
309) Veselý, R.: Přehled politických a kulturních dějin islámských zemí od vzniku islámu do konce 18. Století. I., II. Díl. Univerzita Karlova, Praha 1991
310) Veselý, R.: Úvod do studia dějin zemí Předního Východu I. Pomocné vědy historické. SPN, Praha 1988
311) Vitray – Meyerovitch, de, E.: Rúmí a súfismus. Úvod do islámské mystiky. CAD PRESS, Bratislava 2007
312) Wanner, J.: Bitva o Suez 1956. Studená válka, druhý arabsko-izraelský konflikt a brit.-franc. intervence. Libri, Praha 2006
313) Weberová – Babulíková, G.: Islámská ekonomie a bankovnictví. Dar Ibn Rushd, Praha 2001
314) Wehr, H.: A dictionary of Modern Written Arabic. Arabic – English. (ed. by J.M. Cowan). MacDonald & Evans Ltd., London 1980
315) Werner, H. (vydavatel): Islámská kniha mrtvých. Pragma, Praha 2003
316) Wheatcroft, A.: Nevěřící. Střety křesťanstva s islámem v letech 638–2002. BB art, Praha 2006
317) Zbořil, Z.: Dějiny Malajsije, Singapuru a Bruneje. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009
318) Ženka, J. (překlad): Pád Granady a zánik al-Andalusu. Argo, Praha 2011