Již rok se správní orgány sžívají
s novou úpravou přestupkového práva, která měla krom jiného zvýšit záruky
spravedlivého procesu a explicitně upravit základy odpovědnosti za přestupky
právnických osob a fyzických osob podnikajících, jakož i poskytnout, resp.
sjednotit, zvláštní procesní úpravu na úseku správního trestání. Nyní již
můžeme s odstupem hodnotit, nakolik se reforma podařila a zda pozitiva
převažují nad negativy. A pokud se něco nepodařilo, jak to řešit, a co
z toho na prvním místě.
Pokroky a zlepšení
Jednoznačným
a zásadním přínosem reformy přestupkového práva je výslovné zakotvení podmínek
odpovědnosti právnických osob („PO“) a fyzických osob podnikajících („FOP“),
dovozovaných doposud jen z teorie, judikatury, eventuálně z kusých úprav
zvláštních zákonů. Dalším přínosem je sjednocení procesu při projednávání všech
přestupků. Nově tak lze i pro přestupky PO a FOP využít komplexní procesní
úpravu, odložením věci počínaje, a katalogem důvodů pro zastavení řízení konče,
což je zásadní posun oproti předchozí nutnosti postupovat podle nevyhovující
úpravy správního řádu („SŘ“). Vedle těchto koncepčních a zásadních změn ovšem došlo
i na další vylepšení oproti předchozímu stavu.
Trestání
příslušníků bezpečnostních sborů
Nová
úprava zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich („ZOP“) efektivněji
řeší problém s přestupky policistů, celníků atd., kde se správní orgán ne
vždy dozvěděl o existenci služebního poměru, a přestupek projednal jako věcně
nepříslušný správní orgán, jehož rozhodnutí pak byla později rušena, a to i po
prekluzi. Nyní již rozhodnutí vydané v prvním stupni platí i
v případě, že příslušnost k bezpečnostnímu sboru vyjde najevo později
(a správní orgán už jen informuje služební orgán delikventa o zatajení této
skutečnosti, viz § 4 odst. 6 ZOP).
Výslovná
úprava stávajících i nových trestních institutů
Určitý
přínos lze spatřovat i ve výslovné úpravě řady institutů trestního práva, které
dosud byly aplikovány jen na základě inspirace tzv. velkým trestním právem,
např. pokud jde o pokus a zánik odpovědnosti za něj, dále zmiňme trvající,
pokračující a hromadný přestupek, institut nepřímého pachatele, definice
účastenství, skutkového a právního omylu atd.
Bez
praktického vysvětlení na druhé straně může působit obecná část ZOP spíš jako
učebnice teorie trestního práva, nikoliv jako úprava nezbytná pro praxi, a to
tím spíše, že některé instituty nelze přenášet zcela mechanicky (je tak např.
otázkou, co je a co není omluvitelným či neomluvitelným právním omylem
v rámci správního trestání, které je min. rozsahem nesrovnatelné
s tzv. velkým trestním právem).
Úplnou
novinkou, a to z hlediska účelu veřejnoprávní represe jistě pozitivní, je
pak postižitelnost spolupachatelů. Naopak postižitelnost organizátora, návodce a
pomocníka zůstala na půl cesty (k tomu viz závěrem textu).
Další
novinky v hmotném právu
Jak
již bylo zmíněno, výslovně nyní jsou upraveny základy a podmínky odpovědnosti PO
a FOP za přestupky, rozšířen byl okruh okolností vylučujících protiprávnost
(byť dovozovaných teorií již předtím na základě analogie) a prodloužila se
doba, v níž je přestupek projednatelný bez rizika prekluze.
Rozšířily
se i možnosti v ukládání trestů, zejména příležitostí k mimořádnému
zvýšení pokuty ve společném řízení, nebo naopak mimořádnému snížení pokuty (či
podmíněného upuštění od pokuty), zmírnily se limity ukládání trestu propadnutí
věci, jde-li o věc vyšší hodnoty, ale převažuje zájem na jejím propadnutí, a lze
také uložit nový trest zveřejnění rozhodnutí o přestupku (byť není výslovně
dořešena otázka rozhodování o nákladech zveřejnění). Promeškanou
šancí je bohužel absence alternativních (nepeněžitých) trestů.
Rozšířily
se dále možnosti ukládání ochranných opatření, a to i mimo obvod správního
orgánu. V případech domácího násilí a zejména stalkingu by měl pomoci
zákaz styku s určenou osobou nebo okruhem osob, pachatelům domácího násilí
nebo osobám nezvládajícím nenásilné řešení konfliktních situací lze také nově
uložit povinnost absolvovat program zvládání agrese.
Změny
v procesu
Jde-li
o procesní instituty, výslovně se řeší problém neurčitelnosti místní
příslušnosti podle standardních kritérií, či naopak konflikt více místně
příslušných orgánů. Dále je řešeno riziko systémové podjatosti tam, kde je
podezřelým sám územní samosprávný celek anebo zastupitel obce či kraje (což je
ovšem problém systémově řešitelný leda revizí smíšeného modelu veřejné správy –
nejde totiž jen o problém přestupků).
Zásadní
pozitivní změnou je opuštění návrhového řízení, kdy už je to sám správní orgán,
který jako profesionál definuje předmět řízení, a pouze vyžaduje souhlas
k řízení zahajovanému nyní z moci úřední (nebo nedůvodné oznámení
rovnou odloží). Na to navazuje opuštění modelu, kdy v případě neprokázání
skutku osoba postižená přestupkem musela hradit náklady řízení. Náklady
jednoduše hradí pouze obviněný uznaný vinným. Přes transformaci osoby
navrhovatele v osobu přímo postiženou spácháním přestupku, která dává
souhlas se zahájením řízením, jsou jí přesto garantována významná procesní
práva blížící se účastenským. Dlužno však podotknout, že se souhlasy je na
druhé straně spjata výrazná a zatěžující administrativa
Kladně
lze hodnotit také výslovnou garanci některých, dříve výslovně nezakotvených,
práv účastníků řízení a dalších osob zúčastněných na řízení, tedy ke kladení
dotazů dalším účastníkům, svědkům, znalcům.
Pozitivem
je dále rozšíření spektra trestů, které lze uložit příkazem (u pokut pak bez
procesního ohraničení maximální sazbou), což je výraznou pomocí zejména
v řízení o dopravních deliktech.
Přes
možné zvýšení administrativy je vhodná i změna spočívající v časovém omezení,
do kdy může potenciální poškozený uplatnit nárok na náhradu škody, aby o něm
mohlo být také (bez průtahů na úkor objasňování přestupku) rozhodnuto.
V návaznosti na vývoj judikatury i trestní úpravu se též umožňuje
rozhodnout o byť jen části uplatněného nároku na náhradu škody.
V zásadě
pozitivně lze hodnotit i řešení konfliktů mezi trestními a přestupkovými věcmi,
kde jedno či druhé rozhodnutí může představovat překážku věci rozhodnuté (nebo
když kolidují dvě různá rozhodnutí v téže věci), a to cestou zvláštní
úpravy přezkumného řízení pro věci s trestněprávním aspektem.
Chyby a problémy
Nová
přestupková úprava, především pak ZOP, obsahuje bohužel i řadu nedostatků a
nedomyšleností. Četnost různých nezamýšlených vad vede k zamyšlení, zda za
spěch při přípravě nových zákonů neplatíme příliš vysokou cenu. Většinu
problémů lze sice překlenout výkladem, v některých případech však ani
výkladové metody nestačí. A to tím spíše, když řada změn, až ex post dovysvětlovaná a analyzovaná
v metodických materiálech, postrádá zjevný záměr, a došlo k nim jako
by „mimochodem“, příp. nedopatřením.
Obec
nemůže trestat porušení svého nařízení
Asi
největší a zjevnou chybou je vypuštění příslušnosti obce I. typu k projednávání
přestupků spáchaných porušením nařízení rady obce v § 60 odst. 2 ZOP.
Skutečnost, že se jedná o nedopatření, je zřejmá i ze znění následujícího
ustanovení § 61 odst. 1 ZOP (kde se zas extenzivně zmiňují všechny přestupky
proti pořádku ve státní správě).
Konstrukce
věcné příslušnosti vepsaná do zákona má každopádně za následek, že porušení
např. tržního řádu přijatého obcí I. typu může projednat jen obecní úřad obce III.
typu (ač nemá ani místní znalost, ani nemůže ovlivnit množství přijatých
tržních řádů, ani jejich obsah). Obec I. typu zase nemá zpětnou vazbu, jak jsou
porušení jejího nařízení trestána.
S ohledem
na odvozenost pravomocí obecní policie od pravomoci zřizující obce pak ani strážníci
obecní či městské policie nyní nemohou projednat porušení nařízení obce
příkazem na místě, což doposud mohli, ale musí je oznamovat obecnímu úřadu obce
s rozšířenou působností. To má za následek snížení efektivity vymáhání
povinností zejména dle tržních řádů, ale také nárůst administrativy na straně
obcí III. typu. To je v současnosti vážný problém, který je třeba
urychleně řešit.
Situaci
nepomáhá ani to, že Policie ČR má sice nově předšetřovat i porušení obecně
závazných vyhlášek a porušení nařízení obce, viz § 74 odst. 1 písm. d) a e) ZOP
(byť není zřejmé proč, u tak bagatelní kriminality), příkazem na místě však
může projednat jen porušení obecně závazné vyhlášky obce, nikoliv nařízení (viz
§ 91 odst. 2 písm. a) ZOP).
(Dodejme
pro úplnost, že problematické znění § 60 a 61 lze vykládat i opačně, tedy že z
§ 61 je zřejmé, jaký je zamýšlení obsah § 60, ovšem k věci se již vyjádřil
poradní sbor ministra a vnitra a konkurenční názor by mnoho právní jistoty
nenastoloval.)
Policisté
a strážníci bez domluvy
Dalším
problémem s širokými dopady do praxe je vypuštění institutu domluvy.
Předešlá úprava sice nijak nevysvětlovala, co si pod domluvou představit, šlo
však o široce rozšířený prostředek řešení zejména bagatelních přestupkových
jednání nebo skutků, kde by bylo nehospodárné až kontraproduktivní jejich
projednávání ve zkráceném, natož nezkráceném, řízení. Přestupků je totiž denně
pácháno tolik, že při důsledném postihu všech překročení zákona by nebyl čas na
jiné, důležitější, úkoly. Omluva byla vypuštěna údajně s ohledem na riziko
svévole při jejím (ne)využívání. Praxe však ukázala, o jak nemoudrý nápad se
jednalo.
Jednak
se určitá míra správního uvážení uplatní při jakémkoliv postupu či úkonu, a
jednak, jak už bylo nastíněno, projednávání všech přestupků, které jsou
spáchány, v praxi není reálně možné. Již záhy po nabytí účinnosti ZOP
proto bylo metodickou cestou tvrzeno, že domluva vlastně nezmizela, a byla
hledána řešení, jak mezeru překlenout. Jedním z nápadů je argumentace
materiálním znakem přestupku (domluvou se však řešila i jednání, kde materiální
znak nutně nechyběl). Přesvědčivěji působí odkaz na různé možnosti, jimiž
policista či strážník může reagovat na porušení či ohrožení zákona – tedy nejen
trestem, ale i jiným opatřením
(srovnej § 10 odst. 1 zákona o Policii ČR, § 7 odst. 1 zákona o obecní
policii). Z hlediska právní jistoty však nejde o uspokojivé řešení (byť
třeba Policie ČR má institut domluvy výslovně zakotven alespoň
v aktualizovaném závazném pokynu policejního prezidenta, kterým se
upravují některé postupy v řízení o přestupcích).
Řešení
nepředstavuje ani nová možnost ukládat napomenutí příkazem na místě (navíc na
vlastní vzory, jelikož centrálně bloky vydávány nejsou), s ohledem na
administrativní nároky na straně policie / obecní policie, a zachované nepříznivé
dopady do sféry pachatele (výrok o vině, evidence v registru přestupků).
V každém
případě není zřejmé, že by předkladatel měl v úmyslu celkově zpřísnit represi
na úseku správního trestání, a proto vypuštění domluvy, byť možná se zajímavým
akademickým odůvodněním, v praxi působí více škody, než užitku. I zde by
proto byla vhodná urychlená náprava.
Nereálné
nároky na vzdělání
Třetím
nejzásadnějším problémem, který zatím jen hrozí jako Damoklův meč nad hlavami
úředníků a úřednic, jsou stěží splnitelné nároky na vzdělání úředních osob
projednávajících přestupky, vyplývající z § 111 odst. 1 ZOP (které jen málo
zmírňuje přechodné ustanovení § 112 odst. 9 ZOP). Problém se týká, dodejme, i
Policie ČR tam, kde je vedeno přezkumné řízení nebo se rozhoduje o žádostech o
obnovu řízení.
Obecně
se asi lze ztotožnit s představou, že by bylo pěkné mít na všech obcích III.
typu, jakož i obcích I. typu, a dále u všech ostatních orgánů veřejné správy,
jakož i u Policie ČR, samé špičkové odborníky s vysokou školou, pokud
možno právního směru. Tolik vhodných uchazečů, ochotných pracovat pro obce a stát
(i s ohledem na platové podmínky) se však v České republice
nenachází. Nedostává se nejen právníků, ale i osob s jiným vzděláním, a
reálně hrozí, že od 1.1.2023 nebude mít přestupky kdo projednávat.
Řešení
spočívající v tom, že úřední osoby bez právního vzdělání (za vlastní
prostředky) absolvují aspoň bakalářské vzdělání, aby mohly pokračovat ve své
práci, je nedomyšlené hned v několika ohledech. Pokud bude jedinou změnou
opatření si VŠ titulu, ač úředník bude předtím i potom pořád stejně schopný či stejně
neschopný, je ryzím formalismem. Který však (zejména úřední osobu) bude něco
stát, a je otázkou, zda náročná práce s problémovými klienty za nízký plat
je natolik lákavá, aby k této investici motivovala. Dále pokud se obci či
správnímu orgánu již někdo osvědčil, má to o jeho schopnostech vyšší vypovídací
hodnotu, nežli akademický titul z nesouvisejícího oboru. A konečně na
místa úředních osob už nyní není žádná tlačenice, a schopný odborník
s vyšším vzděláním se uplatní i jinde. Už teď některá města vypisují
náborové příspěvky na místa „přestupkářů“, aniž by byla schopna je obsadit.
Chvályhodný
cíl obsadit výkon správního trestání vzdělanými profesionály se tak střetává
s realitou, kde je po úředních osobách a správních orgánech mnoho požadováno,
ale jen málo nabízeno. Tím spíše, pokud soukromý sektor i na nekvalifikovaných
pozicích nabízí lákavější platové i pracovní podmínky, než je tomu ve veřejné
správě. Ambiciózní plán na zkvalitnění výkonu správního trestání naráží na své
reálné meze, a revize nároků na vzdělání úředních osob (v zásadě by měla stačit
zkouška odborné způsobilosti) je dalším problémem, který je třeba urychleně
řešit, než bude pozdě.
Kde se mistr tesař dále utnul
Nová
úprava má samozřejmě i řadu jiných, již drobnějších, nedostatků, které lze
řešit výkladem, anebo které představují jen „provozní nepříjemnosti“. Na druhé
straně by měl být zákon srozumitelný, funkční a jednoznačný již od počátku,
pokud možno bez vzápětí se okamžitě nabalujících metodik a stanovisek sestavovaných
tak, jak jsou nedostatky a problémy postupně odhalovány.
Postoupení
z důvodu vhodnosti
V zájmu
vypouštění duplicitních úprav byla zrušena i zvláštní úprava postupování
z důvodu vhodnosti, kdy se nadále aplikuje pouze subsidiárně působící
správní řád, který byl pro tyto účely drobně novelizován. Bohužel nedomyšleně
tak, že postoupit věc z důvodu vhodnosti (typicky do bydliště pachatele)
lze bez souhlasu dotčeného správního orgánu, jemuž má být věc postoupena, až po
zahájení řízení (kdy se podezřelý stane obviněným, tedy účastníkem, srovnej § 131 odst. 5 SŘ). Ač většina věcí se
vyhodnocuje (a postupuje) ještě před zahájením řízení.
(Předchozí
zvláštní úprava hovořila o bydlišti či pracovišti pachatele, nikoliv účastníka, a byla proto aplikovatelná před i po
zahájení řízení. I zde by asi bylo možno překlenout znění nové normy výkladem,
ovšem zřejmě již příliš znásilňujícím aktuální znění správního řádu.)
Rozsah
předšetřování Policií ČR
Zjevnou
legislativní chybu obsahuje ustanovení § 74 odst. 1 písm. b) ZOP, dle něhož by
měly být policií předšetřovány jen přestupky proti občanskému soužití spáchané
formou ublížení na zdraví z nedbalosti
(a a contrario nikoliv už úmyslným
ublížením na zdraví), což je sice zjevné nedopatření, řešené již stanoviskem,
přesto může mít za následek nedorozumění a spory mezi policií a správními
orgány tam, kam metodické informace nedoputovaly.
Otázkou
je i smysluplnost ukládání povinnosti předšetřovat přestupky proti pořádku ve
státní správě (kde se navíc zřejmě nemá jednat o všechny tyto přestupky, ale
jen o ty spáchané porušením nařízení obce), a dále přestupky proti pořádku v
územní samosprávě (na porušení např. alkoholové vyhlášky zpravidla není, co
šetřit).
Konečně
až metodickou cestou musely být řešeny otázky týkající se předšetřování vybraných
přestupků na úseku dopravy, kde se přestupek (nezjištěného) řidiče překlápí do
řízení o přestupku provozovatele vozidla.
Tituly
a forma odložení věci
Okruh
titulů pro odložení věci se zásadně nezměnil, vytknout však lze opomenutí
odložení věci z důvodu překážky vedení správního řízení (zmíněno jen
řízení trestní); mezi zastavovacími důvody již tato chyba není. Situace je však
zřejmě řešitelná aplikací sběrného ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) ZOP.
Ideální
není ani dovozování formy usnesení dle § 76 odst. 4 ZOP, resp. okruhu osob,
jimž se usnesení oznamuje, až na základě výkladu § 76 odst. 5 ZOP in fine. Problematické je v tomto
případě i samo oznamování, a to zejména podezřelému (byť se zde navazuje na
judikaturu NSS, jakkoliv diskutabilní a nepřesvědčivou). Především
v případech domácího násilí může být oznámení usnesení pachateli zároveň i
prvním okamžikem, kdy se dozví, že jej blízká osoba „udala“, příp. mu to bude
ještě jednou připomenuto (vhodnější by bylo zapojení podezřelého – když už – teprve
ve stadiu, kdy se odložení brání osoba přímo postižená přestupkem).
Otázkou
je i to, zda se tu lze proti oznámenému usnesení odvolat. Jelikož v daném stadiu
ještě neexistuje ani žádný účastník řízení (kterému by pak dle § 76 odst. 5
správního řádu svědčila i odvolací práva), tak zřejmě nikoliv. Čímž tak ani
není dosaženo cílů zmíněné judikatury, která usilovala o přezkoumatelnost odložení.
Za
zamyšlení by stály i prostředky ochrany proti chybnému či nedůvodnému odložení obecně,
neboť postup skrze opatření proti nečinnosti (§ 80 SŘ) není bezvýjimečně
akceptován a praxe se vyvíjí dosti nejednotně, zejména pokud jde o přestupky
nespadající pod rezort MV.
Ochrana
dětí a zranitelných osob
Nová
úprava více chrání mladistvé, tedy jako pachatele, bohužel však opomíjí děti
v pozici svědků a poškozených. Tam lze sice analogicky přihlížet k § 29
odst. 4 SŘ, eventuálně zohlednit čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte,
výslovná úprava ochrany dětí (nucených např. svědčit proti rodiči či agresivnímu
pachateli nebo za přítomnosti útočného advokáta) však chybí. Podobně chybí
ochrana osob, které byly chráněny podle zákona o obětech trestných činů, např.
oběti stalkingu, ale v přestupkovém řízení (je-li trestný čin
překvalifikován) již nepožívají žádné ochrany, tedy ani stran svého soukromí.
Nezamýšlené
následky mělo i posílení ochrany dětí, jsou-li oběťmi přestupku, který lze
projednat jen se souhlasem osoby postižené přestupkem. U dětí se souhlas
nevyžaduje, což však má za následek, že norma dopadá i na přestupky ublížení na
cti nebo na přestupky spáchané rodičem v dopravě. Urazí-li pachatel osobu
starší 18 let, lze přestupek projednat jen s jejím souhlasem. Pokud však urazí
17letého pubescenta, musí být přestupek projednán z moci úřední. A pokud rodič
spáchá dopravní nehodu se zraněním, kde zraní (i) své dítě, z moci úřední
proti němu bude bez dalšího zahájeno přestupkové řízení, ač u blízké osoby
starší 18 let by už bylo třeba souhlasu (dlužno dodat, že však rodič nemusí dát
souhlas s vydáním zdravotní dokumentace dítěte, čímž se přestupek stane
obtížně prokazatelným).
Zákon
též přitvrzuje (z podnětu některých neziskových organizací) postih domácího
násilí, a to tak, že bez souhlasu se projednávají i přestupky spáchané na osobě
blízké, byl-li přestupek důvodem vykázání. Určitá skupina případů domácího
násilí se tak automaticky projednává ex
offo, zbytek (kde vykázání uplatněno nebylo) však nikoliv. Osoba postižená
přestupkem, která zde nedává souhlas se zahájením řízení, zároveň
s ohledem na vázání zvláštních procesních práv osob přímo postižených
spácháním přestupku na to, zda dávají či nedávají souhlas, pak tato práva ztrácí.
Oběť násilí, která potřebuje především rychlý zákrok policie (a nemá nutně
v úmyslu návazně trávit měsíce přestupkovým řízením), proto příště možná už
policii nezavolá, musí-li poté na úřad. Kde má navíc jen minimum práv, resp.
možností, jak výsledek řízení ovlivnit. (Možná by danou nedomyšlenost opět bylo
možno překlenout výkladem, zde už ale spíše judikatorní cestou – otázkou však
je, zda to je reálné, nejde-li o účastníka řízení.)
Zkrácená
řízení
Do
ukládání příkazu na místě se vloudila chyba, když dle dikce § 90 odst. 2 písm.
c) ZOP je možno mladistvému uložit příkazem na místě pokutu, nikoliv však už
napomenutí (bez racionálního důvodu, což vedlo i k úvahám o
překlenutelnosti problému výkladem, které pak potvrdil i poradní sbor ministra
ke správnímu řádu a správnímu trestání).
Problematické
je dále ukládání povinnosti ke složení záruky příkazem na místě (kde musí
účastník se vším souhlasit), pokud žádný rozumný pachatel nebude souhlasit se
složením peněžité či nepeněžité záruky dobrovolně.
Nedomyšlená
je i úprava ukládání povinnosti nahradit náklady řízení v případě vydání
příkazu (opět bez nějakého racionálního prvotního záměru při navržení změny
zákona). Je-li příkaz prvním úkonem v řízení, netřeba již ukládat náklady
řízení (logicky, když se řízení teprve zahajuje). Ze změny § 150 odst. 5 SŘ
však a contrario vyplývá nejen
možnost vydání příkazu „uprostřed“ řízení (a pak i bez odůvodnění), což je
jednak postup poněkud neobvyklý, ale především není řešena otázka nákladů
řízení, je-li „uprostřed“ řízení vyřízena věc (i) příkazem na místě. Jde sice o
otázku (krkolomně) řešitelnou, ovšem za cenu administrativy jdoucí proti smyslu
příkazního řízení na místě.
Zbytečná
je i povinnost vyrozumívat o nepřípustnosti či opožděnosti podaného odporu
proti příkazu, je-li s takovým odporem standardně nakládáno jako
s podnětem k přezkumnému řízení (na nějž se reaguje buď usnesením,
rozhodnutím nebo sdělením).
Zajišťovací
prostředky
Již
zmiňovaná záruka za splnění povinnosti nalezne v praxi jen stěží
praktického uplatnění, pokud je podmíněna v řízení na místě souhlasem (a
v zahájeném řízení ne zcela snadným vydáváním rozhodnutí).
Chybí
zároveň úprava nakládání s věcí, kterou policie odňala na základě § 34 zákona
o policii ČR (nabízí se sice postup dle § 34 odst. 5 zákona o policii per analogiam, stejně tak ale není
vyloučen analogický postup dle trestního řádu).
Opatření
umožňující vydat zákaz zrušení právnické osoby může být přínosem, neřeší však
případ obchodních společností, které budou i přes zákaz mezitím „vytunelovány“
či předluženy a dovedeny k bankrotu.
Přerušení
řízení z důvodu dodatečné nepříčetnosti může být smysluplnou pomocí
v řízení, kde obviněný onemocněl (či tvrdí, že onemocněl) duševní chorobou.
Zapomnělo se však na stavení promlčecí doby, a proto je ustanovení pro praxi
nepoužitelné a zbytečné (vhodnější spíš bude ustanovení opatrovníka).
Pro
úplnost dodejme, že ani nová úprava neřeší přístup ke zdravotní dokumentaci pro
účely znaleckého zkoumání bez souhlasu dotčené osoby (oproti trestním
předpisům). I nadále proto osoba, jíž se osobní údaje týkají, musí udělit
souhlas, který není nutně vždy zaručen.
Právní
styk s cizinou a součinnost
K otázce
právního styku s cizinou lze podotknout, že i nadále neexistují smlouvy o
přeshraniční spolupráci ve správním a zejména přestupkovém řízení (alespoň
s nejbližšími sousedy), pročež jsou v praxi neřešitelné delikty
páchané cizinci v příhraničí nebo podezřelými z řad zahraničních dělníků.
Zásadním
problémem je ale spíše omezení možností žádat o součinnost, oproti předchozí
úpravě § 59 zákona o přestupcích, neboť dle nové úpravy § 75 ZOP lze žádat o
součinnost jen správní orgány.
Nikoliv tedy třeba Vězeňskou službu, státní zastupitelství nebo soud. Situace,
kdy za předešlé úpravy v řízení o správních deliktech PO a FOP bylo třeba
dohledávat např. trestní rozsudky dle zpráv z tisku (neboť neexistoval
titul pro žádost adresovanou soudu, aby informace poskytl), se tak nyní
rozšiřuje na všechny přestupky. Zejména v porovnání s § 8 odst. 1
trestního řádu jde o zcela nepochopitelnou změnu k horšímu.
Zastavení
řízení
Tituly
pro zastavení řízení v mnohém navazují na dosavadní úpravu, ne všechny
jsou ale obsaženy v § 86 ZOP, a tak až z ustanovení § 93 odst. 3 písm. g)
lze např. dovodit, že i v případě schválení dohody o narovnání se řízení
zastavuje. Další zastavovací důvod vyplývá z § 7 odst. 8 zákona o
některých přestupcích („ZNP“), kde je řeč o zastavení řízení v případě
uzavření smíru u přestupku ublížení na cti. Nepochopitelně se však dané
rozhodnutí nepoznamenává do spisu, ale oznamuje (proč, když byl smír uzavřen),
a min. obviněný se může proti usnesení odvolat.
Stran
již zmíněného narovnání dodejme, že tam, kde je narušen či ohrožen především
veřejný zájem, by mělo být narovnání spíše vyloučeno (typicky delikty pod
vlivem alkoholu).
Rozhodnutí
o přestupku
Náležitosti
rozhodnutí o přestupku, potažmo rozhodnutí, jímž se obviněný uznává vinným,
základních změn nedoznaly, problém ale může vzniknout při ukládání některých
trestů – nově lze při uložení trestu propadnutí věci nepřihlížet k její
hodnotě, shodná možnost však neplatí pro samotné odnětí věci, které by takovému
rozhodnutí předcházelo (zákon o Policii ČR, zákon o vojenské policii ani zákon
o obecní policii nebyl odpovídajícím způsobem změněn).
Upuštění
od ukládání povinnosti hradit náklady řízení (stanovené paušální částkou) je
pak pozitivním krokem zejména tam, kde ukládání nákladů vedlo
k nespravedlnostem (např. oběť domácího násilí „potrestaná“ po neprokázání
přestupku ještě povinností hradit náklady řízení). U přestupků ublížení na cti
však došlo k podstatnému nárůstu oznámení, je-li nyní řízení o urážkách
mezi sousedy „zadarmo“, což za pozitivní nelze považovat (ač je „nově“ postižitelná
pouze hrubá urážka a ač lze nedůvodná
oznámení i rovnou odkládat).
Dodejme
ještě, že tam, kde by chtěl správní orgán snížit náklady řízení nemajetnému obviněnému,
musí tento o snížení sám žádat, neboť nově již nelze upustit od uložení nákladů
jen na základě toho, že k tomu správní orgán shledá důvody (jak tomu bylo
podle předchozí úpravy).
Skutkové
podstaty přestupků
Nedostatky
vykazuje i nová úprava skutkových podstat přestupků v ZNP. Za určité pozitivum
lze považovat postižitelnost křivého vysvětlení (na což dřívější úprava
nepamatovala) či znevážení postavení úřední osoby (v závažných případech
hrubostí a urážek), nepříliš šťastné je však tu nadměrné členění, tu zas jeho
nedostatek, v případě skutkových podstat některých přestupků. K tomu
bylo historicky přistoupeno již dříve, v zájmu postihu recidivy (dle
původních návrhů až trestní cestou), a proto mělo členění určitý smysl, byť
stejně nebylo ve všech případech reálně proveditelné; dílčím motivem k
„rozkrájení“ skutkových podstat bylo i zavádění trestu zákazu pobytu, který byl
však mezitím zrušen.
V nové
úpravě se naopak nerozlišuje mezi nedbalostním a úmyslným ublížením na zdraví,
ač to mělo význam i statistický (je rozdíl mezi pokousáním psem, a např. nosem
rozbitým ve rvačce, tedy úmyslným násilím). Nepovedená je také úprava přestupků
proti občanskému soužití, jichž se může dopustit právnická osoba –
v demonstrativním výčtu není obsaženo právě ublížení na zdraví (a dále
vyhrožování újmou na zdraví), ovšem zachována je zbytková skutková podstata
„jiného hrubého jednání“, pod něž by pak ale logicky spadalo třeba i vylučované
ublížení na zdraví nebo výhrůžky ublížením na zdraví (dodejme, že jiné
výhrůžky, než právě újmou na zdraví, ale újmou jinou, už tam budou spadat
s ještě vyšší pravděpodobností).
Nedotažená
je i postižitelnost organizátorství, návodu a pomoci u řady přestupků, neboť je
vztažena jen na obecné skutkové podstaty přestupků proti majetku, nikoliv už na
skutkové podstaty k nim speciální (typicky poškození veřejně prospěšného
zařízení, které je přestupkem proti veřejnému pořádku, zmiňme ale i nepovolené
kácení stromů aj.). Vhodnější už by pak asi bylo nevázat aplikovatelnost daných
institutů na konkrétní skutkové podstaty přestupků, ale zakotvit jejich
všeobecnou použitelnost.
Ve
výčtu drobných pochybení a nedostatků by šlo dále pokračovat, a praxe jistě
upozorní i na řadu dalších, výše uvedené však považuji za ty nejvýraznější.
Výzva závěrem
Nová
přestupková úprava obsahuje řadu progresivních kroků správným směrem. Stejně
tak ale i některé vážné chyby a dlouhou řadu drobnějších vad, nedostatků a
opomenutí. Jak z výše uvedeného vyplývá, alespoň ta největší pochybení či
opomenutí by si zasluhovala co nejrychlejší nápravu. Přinejmenším je pak cílem tohoto
textu podnítit mezi kolegy a kolegyněmi z praxe širší debatu o nové
úpravě, aby ji bylo možno včas opravit a (alespoň později) dále zdokonalit a
precizovat v souladu s jejími proklamovanými cíli, jakož i praktickými
potřebami těch, kteří právo aplikují anebo jsou jeho adresáty.
V obdobném, avšak zkráceném, znění byl text publikován pod totožným názvem v časopise Veřejná správa č. 12/2018.
Žádné komentáře:
Okomentovat