Pomluva jako přestupek ublížení na cti

V praxi může být problematickou kvalifikace přestupku spočívajícího v pomluvě, tedy ve sdělení či šíření nepravdivého údaje, který je způsobilý znevážit dotčenou osobu v osobním, pracovním či veřejném životě (slovy trestního práva jde o sdělení nepravdivého údaje, který je způsobilý /značnou měrou/ ohrozit vážnost dotyčného u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu). Kdy otázkou je podřazení pomluvy, jedná-li se o přestupek, nikoliv o trestný čin, pod některou ze skutkových podstat přestupků uvedených v § 49 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „PřesZ“). Konkrétně zda je pomluva hrubým jednáním dle § 49 odst. 1 písm. c) PřesZ, nebo přestupkem ublížení na cti dle § 49 odst. 1 písm. a) PřesZ.

V obecné rovině lze říci, že v případě přestupku dle § 49 odst. 1 písm. a) PřesZ je objektem přestupku především občanská čest, lidská důstojnost, dobré jméno a pověst fyzické osoby, obdobně jako tomu bylo v § 11 nyní již neplatného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a jak je tomu i nadále v § 81 a násl. nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), anebo v čl. 10 odst. 1 Listiny základních právy a svobod.

Lidská důstojnost však může být dotčena i přestupky dle § 49 odst. 1 písm. c) PřesZ, zejména v případech ponižujícího jednání (např. šikana, mobbing, bossing, domácí násilí). Mezi přestupky dle § 49 odst. 1 písm. a) PřesZ proto (a contrario) spadají typicky jen verbální delikty (s výjimkou výhrůžky, zejména násilím či způsobením jiné újmy, a rovněž s výjimkou vydírání, které nezasahují primárně lidskou důstojnost, potažmo čest), příp. i jiné skutky, jejichž cílem je sdělení či šíření informace, a to i gestem, písmem, tiskem, obrazem apod., kdy objektem, který je přestupkem porušen, je především občanská čest, pověst a dobré jméno osoby postižené přestupkem.

Jak vyplývá z trestně-právní definice pomluvy, k dokonání skutku není nezbytné způsobení konkrétní újmy, ale stačí jen způsobilost daného jednání takovou újmu způsobit, a to byť jen ve stadiu ohrožení, nikoliv narušení, chráněné hodnoty/statku; dále – v rovině přestupkového práva, které postihuje kvalitativně méně závažná porušení zákona – není nezbytné způsobilost k ohrožení daných statků „vážnou měrou“, ale postačuje jejich ohrožení i měrou méně intenzivní, min. tedy měrou méně intenzivní něž „vážnou“, a s ohledem na kritérium materiálního znaku skutkové podstaty přestupku pak měrou relevantní k ohrožení, příp. narušení, objektu přestupku, tedy harmonického občanského soužití, nad rámec pouhé nezdvořilosti (tedy etických norem, jejichž překročení nemusí nutně dosáhnout intenzity porušení norem právních).

K narušení objektu dojde typicky urážkami vyřčenými formou vulgarismů, ponižujících či zesměšňujících označení druhé osoby, ale i šířením nepravdivých, zkreslených, či jinak difamujících nebo dobrou pověst fyzické osoby jinak poškozujících informací, jako je tomu i v případě pomluvy.

Účelem přestupkového jednání ve smyslu dle § 49 odst. 1 písm. a) PřesZ je ublížit jinému na cti, resp. dotknout se jeho cti, a to buď přímým adresným sdělením (většinou urážka na cti). Nebo poškozením (narušením, ohrožením, snížením) jeho cti u třetích osob (vydáním v posměch, též typicky v případě pomluvy). Což nevylučuje, že se o takových sděleních, nebo pomluvách, dozví i ten, o němž jsou šířeny (nebo budou dokonce proneseny, třebas i záměrně, v jeho přítomnosti) difamující informace, kdy se pak dotyčný bude cítit uražen (min. bude se domnívat, že mu bylo ublíženo na cti). Pak je aktivně legitimován k podání návrhu na projednání přestupku (příp. občanskoprávní/osobnostní žaloby). Ve specifickém případě pomluvy, v případě splnění zákonných kritérií vyplývajících z § 184 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“), se pak může jednat i o trestný čin (přečin).

Na základě výše uvedených úvah tak lze shrnout, že k ublížení na cti může dojít jak přímým (adresným) sdělením (předáním) urážlivé nebo jinak difamující informace přímo konkrétní osobě (vůči ní, směrem k ní), eventuálně i za přítomnosti třetích osob. Anebo šířením (sdělením) určité čest fyzické osoby poškozující či znevažující informace primárně mezi třetími osobami (vůči nim nebo směrem k nim), což ale nevylučuje přítomnost osoby, jíž se informace týká, nebo okolnost, že se tato osoba o dané aktivitě ihned, anebo až v budoucnu, dozví. Jedná-li se pak zároveň o difamující informaci nepravdivou, půjde o zde probírný specifický případ pomluvy. (Zde je však třeba upozornit, že není vyloučeno ani ublížení na cti byť i šířením informace pravdivé, např. z oblasti intimního života určité osoby, a to bez legitimního důvodu (!), např. o soukromých problémech oblasti sexuálního života, kde neexistuje žádný legitimní ani zákonný titul, potažmo ospravedlnitelný veřejný zájem, na šíření takové informace, a to na úkor dotčené osoby, resp. její cti a dobrého jména – např. v rámci porozvodových schválností mezi ex-manželi.)

Vedle obligatorního znaku nepravdivosti šířené informace je kvalifikace skutku jako pomluvy dále limitováno tím, že šířený údaj musí být navíc způsobilý ohrozit vážnost dotčeného u jiných osob nebo subjektů, nebo je způsobilý narušit rodinné vztahy dotčené osoby nebo je způsobilý způsobit jinou újmu (srovnej přiměřeně § 184 odst. 1 TZ). Např. v důsledku toho, že je nepravdivé, zpravidla difamující, informaci uvěřeno nebo je taková informace jinak vzata (v negativním smyslu) v potaz, na základě čehož se může (negativně) změnit chování okolí (třetích osob) k pomluvou dotčené osobě nebo se může (v negativním smyslu) změnit vnímání takové osoby (pohled na ni) ze strany okolí (rodiny, přátel, zaměstnavatele, příp. veřejnosti); kdy ovšem stačí, jak už bylo výše upozorněno, pouhá způsobilost zapříčinit právě uvedené následky.

Pomluvu tak lze považovat za subkategorii přestupků dle § 49 odst. 1 písm. a) PřesZ, a to především z důvodu shody v objektu přestupku, byť odlišný bude zpravidla způsob provedení přestupku (adresování informace primárně třetím osobám, resp. širšímu okruhu lidí) a šířená informace zároveň bude mít vždy specifický znak, konkrétně bude nepravdivá – primárně v základu, příp. i „ve výsledku“ (tedy ve svém vyznění, a to zásadně pro hrubé zkreslení určité, byť
i částečně reálný základ nepostrádající, skutečnosti), a konečně tato informace (kumulativně) bude mít potenciál ovlivnit (v negativním směru) pohled třetích osob na osobu, jíž se pomluva týká.

Všechny výše uvedené úvahy tak ve svém souhrnu směřují k závěru, že i pomluva bude kvalifikována právě a pouze jako přestupek dle § 49 odst. 1 písm. a) PřesZ.

Je rovněž třeba vzít v potaz úvahu, že dispozice s řízením (možnost zahájení řízení o přestupku) je v případě přestupků ublížení na cti, ex lege a nesporně ponechána pouze na úvaze osoby postižené přestupkem u všech jiných forem ublížení na cti (urážkou nebo vydáním v posměch) dle § 49 odst. 1 písm. a) PřesZ (tvoří většinu zmíněných přestupků, zatímco pomluvy jen určitou část). Vrátíme-li se pak k pomluvě, není pak důvod přestupky spáchané specifickou formou pomluvy, kde rovněž dochází (nebo může dojít) k ublížení na cti, vyčleňovat do zvláštní kategorie přestupků, které nejsou projednávány toliko na návrh, ale i z moci úřední (tedy jako přestupky dle § 49 odst. 1 písm. c) PřesZ).

Jinými slovy, je-li narušení okruhu vztahů v určité oblasti (především čest) zásadně možno postihnout jen v řízení zahájeném na návrh osoby postižené přestupkem, není důvod určitou kategorii takovýchto narušení, konkrétně formou pomluvy, z tohoto okruhu vyčleňovat, a porušení (ohrožení) zájmu chráněného zákonem, jinak projednatelné zásadně jen na návrh, stíhat, třeba i proti vůli „pomluvené“ osoby, z moci úřední. Účelnější a více respektující smysl návrhového řízení, které se týká i přestupku dle § 49 odst. 1 písm. a) PřesZ, postihujícího ublížení na cti, je ponechat zahájení řízení v dispozici osoby postižené přestupkem, a to i v případě pomluvy – tedy je třeba respektovat, zda bude tato osoba řízení o přestupku sama chtít iniciovat či nikoliv. Např. z důvodu, že se jí pomluva třeba subjektivně vnímáno nijak nedotkla, že nechce vstupovat v kontakt s osobou, která ji difamuje, že pomluvu šířící osoba se mezitím omluvila či v šíření pomluvy ustala, že má pomluvený soucit s pomlouvajícím a považuje jej za duševně nemocného člověka, nebo proto, že šířená pomluva je svým obsahem informací (subjektivně vnímáno) natolik absurdní, že se osoba, jíž se pomluva týká, domnívá, že pomluvě nemůže nikdo uvěřit, tzn. pomluva ji nemůže nijak poškodit, a jakékoliv kroky činěné proti šiřiteli pomluvy proto považuje za zbytečné nebo za bezpředmětné (případně i kontraproduktivní – další zviditelňování difamátora či další šíření urážlivé informace).

V posledně zmíněném případě by i postrádalo smysl, pokud se osoba dotčená pomluvou necítí nijak poškozena na svých právech ani pomluvou jakkoliv zasažena (nebo nechce kontraproduktivně potencovat efekt a veřejnou známost pomluvy), aby stát pomluvu z vlastní iniciativy přesto ex offo postihoval. Jinými slovy, pokud se sama osoba, jíž se pomluva týká, necítí nijak dotčena, nebo ze svého osobního pohledu není nijak uražena či vydána v posměch, anebo nechce pomluvě dopřávat další publicity a veřejného šíření, a údajnou pomluvu proto z vlastní iniciativy řešit nehodlá, bylo by iracionální takové osobě „ochranu“ ex offo vnucovat, do její osobnostní sféry ex offo ingerovat (vstupovat) a mocensky (vrchnostensky) jí určovat, zda a jak mají být její čest a osobnostní práva chráněna.

Přikláníme se proto spíše k závěru, že pomluva je postižitelná pouze dle § 49 odst. 1 písm. a) PřesZ, kdy je třeba přihlížet k objektu přestupku, který je daným ustanovením chráněn. Byť je narušení objektu postižitelné jen v případě dvou taxativně uvedených forem ublížení na cti, tedy urážkou, nebo vydáním (uvedením) v posměch. Tyto podmínky/formy ublížení na cti však nelze vykládat (pojímat) restriktivně, a to proto, aby v případech ublížení na cti mohla být osobě postižené přestupkem poskytnuta skutečně efektivní ochrana. Pokud se ale ta která osoba pomluvou necítí být dotčena či ji nehodlá nijak „řešit“, měl by být tento její postoj respektován, je-li ochrana její cti, potažmo jejích osobnostních práv, s ohledem na § 68 odst. 1 PřesZ zásadně ponechána v její dispozici. To znamená, že takové (potenciálně přestupkové) jednání by nemělo být, tím méně třeba i proti vůli postižené osoby, stíháno z moci úřední.

Na druhé straně nelze výklad, jak je i v odborné literatuře (příp. i v judikatuře vrcholných soudů) uváděn, považovat za zcela jednotný a mezi různými autory navzájem bezrozporný. Z publikace Jemelka, L., Vetešník, P.: Zákon o přestupcích a přestupkové řízení. Komentář. 1. vydání. C.H.Beck, Praha 2011 (viz stranu 255 – 256) lze dovodit závěry korespondující s výše nastíněnými názory. Oproti tomu z publikace Červený, Z., Šlauf, V., Tauber, M.: Přestupkové řízení. 17. aktualizované vydání. Linde, Praha 2011 (viz stranu 121 – 122) lze naopak dovodit, že je možný i postih dle § 49 odst. 1 písm. c) PřesZ, resp. že je (dokonce) možný postih jak dle § 49 odst. 1 písm. a) PřesZ, tak i dle § 49 odst. 1 písm. c) PřesZ. Jakkoliv lze mít pochybnosti o vhodnosti nejednotného přístupu ke kvalifikaci určitého jednání jako toho kterého přestupku, a to u téže kategorie přestupkového jednání (pomluvy), narušujícího, resp. min. ohrožujícího, tentýž objekt.

Přikláníme se proto, s ohledem na vše výše uvedené, ke kvalifikaci pomluvy (nejde-li o trestný čin) jako přestupku dle § 49 odst. 1 písm. a) PřesZ.

Samostatným tématem, které by vydalo na zvláštní obsáhlé pojednání, je pak řešení otázky, kdy se v případě urážky či údajné pomluvy o přestupek jedná, a kdy nikoliv. Kdy lze řešit jednak skutkové tvrzení (kde lze provést „test pravdy“), a jednak „hodnotový soud“ (který je zásadně přípustný bez omezení), kde už se posouváme k „civilistickému“ řešení střetu mezi osobnostními právy a svobodou projevu.

Přesto lze alespoň ve stručnosti uvést následující: U přestupku dle § 49 odst. 1 písm. a) PřesZ platí, že danou skutkovou podstatou je chráněno nejen občanské soužití, ale v užším smyslu i čest, důstojnost a dobré jméno člověka. Ustanovení je speciální vůči § 49 odst. 1 písm. c) PřesZ, tedy obecně k tzv. hrubým jednáním; projednává se pouze na návrh postižené osoby a pokrývá především verbální delikty, které lze zároveň žalovat i jako civilní delikt. V typickém případě urážky (nadávka, hanlivé přirovnání, pomluva apod.) je proto namístě sledovat podobná kritéria jako v právu občanském, s ohledem na požadavek jednotnosti a systémové provázanosti právního řádu. Nižší ochrany tak např. požívají osoby veřejně činné či jinak veřejnosti exponované, např. představitelé územních samosprávných celků, kteří jinak nezřídka pohánějí své kritiky před přestupkové komise. Osoby, které jsou aktivní ve veřejné sféře, však musejí počítat s tím, že jejich konání bude vystaveno vyšší míře a intenzitě kritiky, třebas i nepřesné či „nespravedlivé“. Regulace mezí kritiky prostředky trestního či správního postihu by měla být až nejzazším řešením. O postihu je namístě uvažovat až tehdy, pokud např. útok postrádá jakýkoliv reálný podklad (zejména zjevné lži), či jde o útok postrádající jakoukoliv věcnou podstatu (samoúčelné vulgarismy apod.). Nelze tedy říci ani to, že je „přípustný“ jakýkoliv útok vůči zastupiteli, starostovi, ale třeba i úředníkovi, policistovi – tam, kde už nejde o kritiku, ale o snahu urazit, ponížit, pomluvit, ublížit, není důvod od postihu upouštět. Další podstatné kritérium, k němuž je třeba přihlížet, zejména u ublížení na cti charakteru pomluvy, je (ne)pravdivost údajně urážlivého tvrzení. V zásadě není důvod k postihu pravdivých tvrzení, potažmo skutkových tvrzení opírajících se o reálný základ (např. že soused je notorický stěžovatel, odpovídá-li to skutečnosti), tím méně hodnotových soudů (např. že dotyčný je „nesnesitelný“). Na druhé straně i u „pravdivých“ tvrzení je třeba zvažovat legitimitu jejich šíření, resp. přijatelnost zásahu do osobnostních práv, zejména je-li jediným účelem pohanit nebo ponížit dotčenou osobu a na šíření dané informace není žádný veřejný či jiný legitimní zájem (např. obesílání ex-manželových kolegů e-maily s popisem jeho zdravotních a intimních problémů). Zásadně je tak třeba u pomluv zkoumat, zda jde o tvrzení pravdivé či nepravdivé. Pokud jde o tvrzení nepravdivé, mající za účel zejména poškodit dotčenou osobu, jedná se zásadně o přestupek. Pokud však jde o tvrzení pravdivé, zásadně o přestupek nepůjde, byť je třeba brát v potaz i to, zda sdělení, byť i pravdivé informace, bez legitrimního důvodu nepřiměřeně nezasahuje do osobnostních práv osoby, jíž se šířená informace týká (nepůjde pak o pomluvu, ale spíše o schválnost, příp. o hrubé jednání).

Příklad: Soused B podá návrh na projednání přestupku ublížení na cti na souseda A, který o něm řekl, že je „udavač“ a „notorický stěžovatel“. V řízení je prokázáno, že slovo „udavač“ nezaznělo (ač by i pro toto vyjádření existoval reálný skutkový základ), a že soused B skutečně notoricky podává různá oznámení či stížnosti. Výrok je tak pravdivý, a není důvod jeho autora sankcionovat. Další příklad: Občan na zasedání zastupitelstva obce řekne, že starosta je „zloděj“. V řízení je zjištěno, že starosta podepsal nevýhodnou smlouvu, byť na základě usnesení zastupitelstva obce, kvůli níž ale obec přijde o x milionů korun, které by jinak ušetřila podpisem smlouvy s jiným subjektem. Výrok občana má reálný podklad, neboť je oprávněn se domnívat, že starosta obec majetkově poškodil; navíc úřední osoby a politici musí snést vyšší míru kritiky. Jiný odlišný příklad: Opilý občan C je obecní policií legitimován poté, co kope do odpadkového koše, strážníkům pak nadává vulgárními výrazy jako „buzeranti“ a označuje je za "zkorumpovné gestapo", sloužící starostovi, které místo starání se o rodinu buzeruje lidi, krade a obtěžuje děti v parku. Dané tvrzení, překračující meze byť i přehnané či neoprávněmné kritiky, ale útočící již na osobní čest a soukromí strážníků, příp. starosty (neopodstatněné obvinění ze zneužívání dětí), již bude přestupkem (ani úřední osoby neztrácejí v důsledku svého postavení svá základní práva a svobody, počítaje v to i právo na ochranu osobnosti.)

V podrobnostech pak k mezím svobody projevu doporučuji publikaci Bartoň, M.: Svoboda projevu. Principy, garance, meze. Leges, Praha 2010.