1. Charakter domácího násilí, pachatelé a oběti
Domácí násilí představuje závažnou formu kriminální činnosti, která vykazuje mnohá specifika odlišující je od běžných deliktů řešených v trestním či přestupkovém řízení. S ohledem na skutečnost, že řada i velmi vážných případů domácího násilí končí na obecních úřadech jako „přestupek“, je na místě věnovat pozornost specifickým nárokům na kvalitu přestupkového řízení. To by mělo probíhat alespoň tak, že pachatel si odnese určité ponaučení, a oběť není zbytečně zatěžována či traumatizována, a dostane zároveň všechny potřebné informace a podporu.
Níže uvedený text má být příkladmým shrnutím některých zkušeností s řešením domácího násilí v přestupkovém řízení a s nástrahami, které nás čekají na straně účastníků, v právním řádu a v odvolacím řízení. Účelem textu je pomoci, nikoliv ze „slonovinové věže“ vymýšlet teoretické konstrukce, které se v praxi míjejí s realitou a jsou nepoužitelné, nebo dokonce škodlivé.
1.1. Pojem domácího násilí
Obsah širokého pojmu domácího násilí lze asi nejvýstižněji přirovnat k dobře známé šikaně. Šikanování (zde ve vztahu dvou blízkých lidí) zahrnuje širokou škálu útoků proti důstojnosti a zdraví člověka – od zprvu nenápadného omezování osobní svobody, dále verbálních útoků, urážek, zesměšňování, ponižování, vyhrožování různými újmami nebo násilím, přes ničení věcí, odebírání finančních prostředků, omezování pohybu, odepírání potravy nebo spánku, všudypřítomnou kontrolu (osobní, telefonickou), omezování kontaktů s rodinou a přáteli, až po fyzické napadání ve formě facek, úderů pěstí, tahání za vlasy, škrcení, kopání, bití různými předměty, topení ve vaně či umyvadle, vyhrožování nebo ohrožování zbraní, příp. až po použití zbraně.
Představíme-li si pod obecným pojmem domácího násilí více známý problém šikany, dokážeme si lépe představit jak pachatele, tak i oběť, kdy chování a situaci oběti můžeme lépe porozumět.
V každém případě jde o jednání volní a úmyslné, resp. svévolné. Pachatel má možnost ovlivnit své jednání, resp. rozhoduje se, zda se násilně (resp. šikanózně) chovat bude či nikoliv. V zaměstnání nebo v kontaktu s přáteli se násilně nechová, a to i když je rozčilen, frustrován, ponížen, i když se kolega v práci chová „nemožně“, „hystericky“, „neplní své povinnosti“ atd. Pokud by pachatel násilí reagoval agresivně (navíc k nepodřízené či nadřízené osobě), následovala by ihned sankce (společenská, pracovněprávní, trestní). V soukromí, vůči blízké či závislé osobě, resp. vůči osobě, od níž sankce nehrozí, si však pachatel agresivní chování dovolí, eventuálně se dokonce domnívá, že na ně má právo.
Významným indikátorem, resp. charakteristickým znakem, domácího násilí, je nerovné postavení mezi pachatelem a obětí. Pachatel má nad obětí zjevnou nebo i nevyslovenou (či obětí nepřiznanou) převahu. Je to pachatel, kdo určuje pravidla, a to, co smí pachatel, nesmí oběť. Pokud by si oběť dovolila byť i jen část toho, co „smí“ její partner (urážky, naschvály, facky atd.), se zlou by se potázala. Postavení oběti je podřízené a odvozené od nároků, požadavků a hrozeb pachatele.
Domácí násilí je dále opakované – zjednodušeně řečeno, jedna facka neznamená, že se jedná o domácí násilí, pokud však jdeme do minulosti, zpravidla zjistíme, že facek a jiných forem napadení už bylo více. O násilí mezi partnery se dá říci „buď jednou, nebo pořád“ – není důvod se domnívat, že násilí najednou ustane a že po třetím a čtvrtém útoku nebude následovat i pátý, šestý, sedmý atd.
Domácí násilí nezaměňujme s tzv. „italskou domácností“, kdy manžel rozšlape manželce mobilní telefon, ona mu v odvetě zlomí nos a oba pak společně rozbijí porcelánový servis a zdemolují kuchyni – oba účastníci vztahu, resp. konfliktní situace, si zde jsou stejně „silnými“ partnery, pachateli i oběťmi zároveň (chybí mocenská asymetrie). Jde pojmově o hádku, resp. spor, v pravém slova smyslu, kde existují dva rovnocenní soupeři. Domácí násilí však „hádkou“ není – tam jeden „diktuje“ a druhý poslouchá. I když i tzv. „italská domácnost“ je nežádoucím způsobem soužití, nemá pro jednoho či druhého z partnerů natolik devastující vliv, jako šikana v asymetrickém vztahu „násilník-podřízená oběť“.
1.2. Charakteristika pachatele domácího násilí
Psychologická literatura se zdráhá určovat profil typického pachatele domácího násilí (zřejmě z důvodu lákavosti určitého „zaškatulkování“, které pak vede k „profesní slepotě“ v případech, které do „škatulky“ nezapadají). Na základě praktických zkušeností však lze přece jen vypozorovat určité častěji se objevující osobnostní rysy.
Především je nutno říci, že pachatel není nemocný člověk – řada delikventů sice vykazuje psychopatické osobnostní rysy, porucha osobnosti (anetická, hraniční, hystriónská atd.) však není nemocí (o to hůře je ovlivnitelná). I emočně plochá, neempatická, egocentrická a nezralá osoba může být z psychiatrického hlediska zdravá.
Pokusíme-li se popsat některé častěji se vyskytující rysy pachatelů domácího násilí, jedná se mj. o zmíněnou nezralost, snížené či naopak navenek přehnané sebevědomí, komplikovaný vztah k otci nebo matce i k vlastní osobě, prožité násilí nebo citová deprivace v dětství, nejistá mužská identita, tradiční představy o roli ženy v manželství a ve společnosti, přezíravost k partnerce či naopak nejistota při srovnání s ní, majetnictví, žárlivost a potřeba kontrolovat, manipulativní sklony, nekritičnost a většinou naprostá absence náhledu na nepřípustnost vlastního jednání.
K rizikovým okolnostem můžeme někdy zařadit nižší vzdělání násilníka oproti oběti (středoškolák a vysokoškolačka) a vždy pak ztrátu zaměstnání (nižší sebevědomí pachatele, kompenzované zvýšenou kontrolou a ponižováním partnerky). Mezi rizikové faktory, které by nás měly upozornit na nebezpečnost pachatele, pak řadíme zejména držení zbraně nebo zálibu ve zbraních (bodné, střelné), nadužívání alkoholu nebo jiných drog, opakované násilné chování v minulosti, žárlivost, majetnictví a „špehování“ partnerky, také zastrašování, vydírání a vyhrožování sebevraždou a dále násilné chování i k ostatním členům rodiny nebo k okolí (násilí nebo nátlak a zastrašování jsou vnímány jako legitimní prostředek, jak prosadit svoji vůli – třeba i vůči úřadu). Pachatel nemusí vykazovat všechny znaky najednou, ale pokud jakkoliv navenek slušný člověk opakovaně přichází podnapilý z restaurace, poté partnerku bije a kope do ní nebo ji „vyslýchá“ v kuchyni s nožem v roce, bodá do stolu a ptá se „tak co, tak co, přestaneš lhát?!“, příp. se chlubí tím, že už měl tchána "na mušce" a že „ženuška prostě nevodejde, jinak si to někdo šeredně vodskáče“, je třeba opravdu zpozornět.
Existuje samozřejmě mnoho individuálních rozdílů a jsou samozřejmě lidé s výše uvedenými charakteristikami, kteří se domácího násilí nedopouštějí, a lidé, kteří do žádné typické „škatulky“ nezapadnou, a přesto půjde o násilníky. V praxi se můžeme setkat (to ale spíše v menšině případů) s „pokornými“ pachateli, kteří neuměle zapírají napadení manželky před dětmi a uvědomují si, že pochybili, jakkoliv se k jednání nepřiznají („já ženy nebiju“, „bránil jsem se“, „zavadil jsem o ni“, „jen jsem ji odstrčil“ atd.). Stejně tak můžeme potkat „slušné“ občany a „platné členy společnosti“ se vzděláním, vysokým platem a společenským uznáním, pro něž je obvinění z napadení manželky „nepochopitelné a neslýchané“, příp. se opět „bránili“, nebo jde o „výmysl té jeho hysterky“. Nejméně příjemnou variantou jsou pak „paranoidně-kverulantské“ typy podávající stížnosti a trestní oznámení na všechny a na všechno a beroucí obhajobu svého jednání jako formu seberealizace a boje proti „spiknutí“ policie, úřadů, soudů, neziskových organizací a bývalé partnerky či manželky. Potkat však můžeme skutečně kohokoliv, a výše vzdělání, platu, společenské chování ani osobní šarm (příp. náboženské přesvědčení) na straně podezřelého domácí násilí rozhodně nevylučuje (násilníky najdeme i mezi herci, politiky, hvězdami pop-music, učiteli, policisty, novináři, umělci atd.).
S ohledem na omezený prostor se nepouštíme do charakteristiky samotných obětí domácího násilí, což je navíc úkol velmi náročný. Stručně lze říci, že oběťmi domácího násilí se častěji stávají dívky, které byly v dětství samy svědky domácího násilí páchaného na matce, příp. dále oběti emočně nebo materiálně závislé na pachateli. Obětí domácího násilí se však stávají i policistky, soudkyně, vědkyně, pedagožky, podnikatelky atd., a nezávisí ani na věku (!), neboť zkušenosti s domácím násilím mají jak dospívající dívky, tak ekonomicky aktivní ženy, stejně jako ženy ve starobním důchodu.
Upozorněme však ještě na jeden občas se vyskytující jev – oběť přichází na úřad (policii, do azylového domu) nejistá a předpokládá odmítnutí, nedůvěru ve svá slova a bagatelizaci skutku. Proto někdy může mít sklon některá fakta nadsazovat, „přehánět“ nebo některé skutečnosti naopak zatajovat. Teprve po získání důvěry v úřad se oběť stává otevřenější a poškozená je i ochotna korigovat některá vyjádření nebo uvést informace, které na první „zběžný“ pohled svědčí v její neprospěch. Za prvotní „nedostatečnou věrohodnost“ není na místě oběť jakkoliv „sankcionovat“ – navození vstřícné atmosféry a získání důvěry oběti je rolí především samotného úřadu. „Nadsazování“, „přehánění“ či zkreslování okolností známe ostatně i od všech ostatních dotčených osob, zejména obviněných z přestupku, stejně jako je známe v jiných kauzách od poškozených zdůrazňujících „závažnost“ narušení jejich např. majetkových nebo občanských práv. Nezapomeňme též, že výpověď je vždy subjektivním popisem, kdy každý zdůrazňuje nebo vyzdvihuje jen okolnosti důležité ze svého pohledu.
1.3. Specifika domácího násilí oproti jiným deliktům
Základní zvláštností případů domácího násilí je skutečnost, že k nim dochází zpravidla v soukromí a v rámci osobního a citového pouta, resp. v družském nebo manželském/rodinném vztahu. Vzhledem k soukromosti prostředí páchání deliktu je domácí násilí pro okolí skryto a ze strany pachatele i oběti existuje silná motivace tuto skrytost udržovat a posilovat (na straně oběti např. i z důvodu studu či neochoty sobě a okolí přiznat selhání vztahu, které zvláště ženy považují za selhání osobní).
Dalším typickým a zároveň politováníhodným specifikem je přítomnost dětí ve vztahu, resp. u domácího násilí – děti jsou až v 95% případů jeho svědky. Tím je velmi negativně ovlivňován jejich vývoj, duševní pohoda, vnímání vlastní hodnoty a proces vytváření hranic vůči dalším nežádoucím vlivům, resp. lidem (doma jsou osobní hranice dětí nerespektovány a soustavně porušovány). V konfrontaci s chováním rodičů je narušováno jejich sebevědomí a sebeúcta, zažívají pocity nejistoty, strachu a viny, a do budoucna je u nich ohrožena i schopnost navázat funkční partnerský vztah. Chlapci též mají (je-li násilníkem otec) častěji sklon napodobovat svůj „vzor“, dívky se zas v dospělosti častěji identifikují s rolí oběti. Přítomnost dětí u násilí je de facto jejich týráním (viz závěry Světové zdravotnické organizace – WHO), kdy tyto děti trpí stejnými psychickými problémy, jako děti, na nichž je násilí pácháno přímo.
Charakteristická je dále postupná eskalace domácího násilí, které začíná drobným omezováním osobní svobody, pokračuje urážkami a zesměšňováním, přerůstá ve fyzické násilí a v horších případech končí i vážnými formami ublížení na zdraví, eventuálně smrtí (několik desítek vražd z celkového počtu cca 100 vražd ročně). Vzhledem k osobnímu vztahu mezi pachatelem a obětí a vzhledem k pozvolnému nárůstu násilí, prokládanému obdobími klidu, omluv a slibů, oběť v takovém vztahu setrvává i velmi dlouho. Zatímco pokud nás na ulici přepadne a oloupí cizí člověk, okamžitě věc řešíme, voláme policii a dožadujeme se potrestání pachatele, v případě domácího násilí si oběť z výše naznačených důvodů „nechá líbit“ i to, co by anonymnímu pachateli nikdy netolerovala.
Tím jsme se dostali ke klasické „spirále“ či „kruhu“ domácího násilí, které se vyvíjí od stupňování napětí až k útoku přes usmiřování, omluvy, předsevzetí, zapřísahání oběti (příp. vyhrožování sebevraždou), až k dalšímu nárůstu agresivity, kdy období klidu jsou postupně stále kratší či neznatelnější, intenzita útoků se zvyšuje a dominantním udržujícím činitelem ve vztahu je strach.
Vztah s domácím násilníkem lze přirovnat ke vztahu s alkoholikem – nemá smysl jej „zachraňovat“, doufat, věřit v jeho polepšení, ale je třeba jej naopak co nejdříve opustit a přerušit s ním jakékoliv kontakty a pouta, přes „morální“ či jiné závazky. Jde samozřejmě o zásadní a těžké rozhodnutí, k němuž musí oběť „uzrát“. V realitě opouští oběť partnera několikrát – buď u ní převáží pozitivní city k partnerovi, nebo se nechá přemluvit, resp. umluvit, kdy alespoň nakrátko uvěří slibům násilníka a vrátí se, anebo zkrátka ještě není připravena a definitivně rozhodnuta. Oběti opouštějí násilný vztah po cca 2 – 15 letech soužití, průměr je cca 7 – 8 let soužití v násilném vztahu. Silnou skupinu obětí, které opouštějí násilné partnery, však tvoří matky s dětmi do dvou až pěti let věku – násilí se objevuje někdy už před svatbou, příp. eskaluje během těhotenství, a po dvou až třech letech od porodu pak řada mladých matek násilný vztah opouští. Obecně bývá nejsilnějším impulsem k ukončení soužití moment, kdy násilník vztáhne ruku i na děti. (Setkáváme-li se opakovaně s toutéž obětí, je třeba být trpělivý a nerozčilovat se, že už radíme potřetí, a pořád je vše „při starém“ – nelze očekávat, že rodinnou a osobní tragédii vyřešíme během jednoho odpoledne či v rámci jednoho řízení – vše má svůj čas a i trpělivý a chápavý přístup je pro oběť pomocí a posilou – často i jedinou, kterou úřad může poskytnout.)
Odchodem od násilného partnera však domácí násilí nekončí, ale nezřídka nabývá podoby pronásledování („slídění“, „špehování“, tzv. „stalking“). Pachatel odmítá partnerku „propustit“, střídavě jí slibuje nebo vyhrožuje pomstou, vraždou či sebevraždou, a pro některé násilníky je budoucí život bez bývalé partnerky nepředstavitelný – „nezahodí přece tolik let“, některé takové případy pak končí i vraždou partnerky a následnou sebevraždou pachatele (řada pachatelů vykazuje až patologickou závislost na partnerce, jakkoliv ji třeba i vyhazují z bytu nebo domu, „ať vypadne i s harantama“, „ať táhne“ apod. – život bez ní je však pro ně nemyslitelný). V „měkčích“ případech se setkáváme s vyhrožováním přes telefon nebo prostřednictvím textových zpráv, s „okouněním“ před bydlištěm nebo pracovištěm oběti, s ničením věcí patřících oběti nebo jejím příbuzným (ulomené stěrače, propíchané pneumatiky, rozbité okno od bytu), setkat se lze i s napadáním a vyhrožováním oběti (či jejím příbuzným) na ulici, s falešnými inzeráty s telefonním číslem oběti typu „prodám byt za 100.000,- Kč“ nebo s falešnými dehonestujícími inzeráty na erotických seznamkách atd. Pachatelé jsou velmi vynalézaví, a jakkoliv se dopouštějí přestupků nebo trestných činů, je takové jednání někdy obtížně prokazatelné, a oběti tak často nezbývá než změnit bydliště i zaměstnání.
Samostatnou kapitolou budiž „tahanice“ o děti, skrze něž (nebo prostřednictvím soudů o ně) si pachatel udržuje nad obětí kontrolu, resp. alespoň nějaký vliv (případy některých tzv. „štrasburských tatínků“, kteří na jedné straně vedou spory o otcovství, neplatí výživné určené dětem a napadají manželku, děti i veřejné činitele, ale na druhé straně žádají o svěření „jim tak drahých“ dětí do vlastní péče nebo o úpravu styku třeba i ve prospěch prarodičů, pokud už soud styk dětí přímo se žadatelem z řady dobrých důvodů zakázal).
Z dikce výše uvedených odstavců se může zdát, že obětí domácího násilí jsou většinou ženy, a pachateli zejména muži. Ovšem i muži se stávají oběťmi domácího násilí, stejně jako senioři, kde předpokládáme ještě vyšší latenci, než je tomu u žen. Muž týraný svojí partnerkou je okolím vnímán jako „bačkora“, je předmětem posměchu a jen těžko se odhodlává k žádosti o pomoc (např. azylový dům Acorus v Praze, využívaný především ženami, už ale poskytnul úkryt i muži šikanovanému a pronásledovanému bývalou partnerkou). Senioři jsou zase znevýhodněni omezenými sociálními kontakty, nemohoucností nebo studem, jsou-li týráni vlastními dětmi nebo vnuky. Existují samozřejmě i případy, kdy např. dvacetiletá dcera týrá svoji matku, domácí násilí existuje i v homosexuálních/lesbických párech. Ať už je však poměr muži/ženy mezi oběťmi domácího násilí jakýkoliv, ženy jako oběti zpravidla trpí horšími následky, útoky proti nim jsou hrubší, a častěji končí vážnými formami ublížení na zdraví, eventuálně smrtí. Dodejme však, že co se týče složení „klientů“ policie nebo obecních úřadů, tvoří v případě domácího násilí ženy-oběti týrané a napadané manželi či partnery drtivou většinu poškozených. (U mužů lze postupný nárůst "viditelného" domácího násilí očekávat teprve poté, co se odváží o své situaci mluvit, kdy překonají stud, obavy ze zesměšnění a pocit ponížení.)
Dotkli jsme se už otázky náročnosti řízení vedeného ve věci deliktu, který vykazuje znaky domácího násilí. Po procesní stránce je pro takové řízení typická zdlouhavost, absence kvalitních důkazů, váhavost, vyčerpání a horší psychický stav poškozené, arogance pachatele a dále alibismus nadřízených orgánů, mají-li rozhodnout o odvolání. Nejvíce „potrestaným“ je nakonec často oběť, která si „neuváženým“ rozhodnutím bránit se proti násilnému partnerovi, např. přivoláním policie nebo podáním trestního oznámení, „zajistí“ řadu měsíců trvající úřední martyrium, kdy musí už po několikáté popisovat, co se jí přihodilo, čelí výhrůžkám pachatele („znemožním tě“, „přivedu tě do blázince“, „přijdeš o děti“), je s ním znovu konfrontována, a vedle přestupkového řízení, jemuž příliš nerozumí, musí souběžně řešit řadu dalších problémů (bydlení, děti, společné účty, práci, rozvod, existenční problémy).
Vzhledem k procesní aktivitě mnoha obviněných z přestupku, „opatrnictví“ odvolacích orgánů vyžadujících další a další důkazy, které v obdobných případech nepožadují ani soudy (příp. které zná pouze trestní řád a kriminalistické učebnice), kdy důkladně pátrají po všech procesních chybách, je třeba řízení o přestupku charakteru domácího násilí vést maximálně svědomitě a pečlivě, s důsledným respektováním všech práv obviněného z přestupku. (Raději opakovaně poučovat o právech, opakovaně doručovat předvolání a vyrozumění o všech úkonech, ochotně pořizovat kopie ze spisu a lépe vyhovět všem jen trochu smysluplným návrhům na doplnění dokazování, než mít rozhodnutí zrušené odvolacím orgánem kvůli banální procesní chybě nebo nezaznamenání např. skutečnosti, že se obviněný z přestupku seznámil se spisem nebo že mu byly poskytnuty kopie těch či oněch podkladů).
2. Postup před zahájením řízení
2.1. Komunikace a informace
Podnětem k zahájení řízení je zpravidla oznámení o přestupku zaslané obecnímu úřadu Policií ČR, méně často pak spis postoupený státním zastupitelstvím nebo soudem s tím, že se nejedná o trestný čin, ale o přestupek, občas se též dostaví oběť osobně.
První kontakt s obětí je velmi důležitý, ať už jde o Policii ČR (nejčastější případ) nebo o obecní úřad. Oběť přichází nejistá, ne vždy je schopna zformulovat svůj problém, někdy neví, „zda je tu správně“, často předtím obešla několik institucí nebo byla „vyprovozena“ z policejní služebny s tím, že „policie manželské spory neřeší, jděte na obecní úřad“.
Pokud už se oběť dostaví z vlastní iniciativy na obecní úřad, přichází často spíše se zástupným problémem, resp. jako problém nevnímá primárně domácí násilí – pachatel jí např. zabavil auto, věci svěřené zaměstnavatelem, doklady, cennosti apod. Další skupinu obětí tvoří ty, které už násilí vnímají jako problém, ale nevědí, kam se obrátit, jdou naslepo na „národní výbor“ a problém je definován teprve v průběhu rozhovoru s úředníkem nebo úřednicí (zde podotkněme, že ženy-oběti domácího násilí raději hovoří s úřednicí, tj. se ženou, kde očekávají vyšší míru empatie a porozumění; na druhé straně i muž dokáže být někdy podstatně empatičtější a trpělivější než některé úřednice).
Další skupinu obětí domácího násilí tvoří ty, které sice násilí vnímají jako problém, zatím však nechtějí vztah s pachatelem ukončit, a žádají pouze o radu nebo osobu, s níž mohou o problému hovořit. Jde o skupinu velmi významnou – je třeba ocenit odvahu oběti dostavit se na „odlidštěný úřad“, veřejností vnímaný spíše s nedůvěrou, a je nutno být maximálně vstřícný, trpělivý, empatický a naslouchající, na rozdíl třeba od případů sousedských sporů a naschválů nebo opakovaných stížností notorických stěžovatelů.
Neoblíbenou skupinu obětí domácího násilí, ať už údajného nebo reálného, tvoří oběti, které chtějí především získat „razítko“ na to, že jejich partner/partnerka je „ten špatný“ a jedná se zde spíše o pomstu nebo o „sběr dokumentů“ k rozvodovému řízení. I takovéto případy pomstychtivých či „nesnesitelných“ obětí však nevylučují skutečnost, že k domácímu násilí docházelo, a bez ohledu na případné postranní úmysly oznamovatelky je namístě věnovat "udání" pozornost (násilí je trestuhodné za každých okolností, bez ohledu na důvod nebo načasování oznámení). V některých případech jsou také nejen pachatel, ale i oběť samotná, osoby nezralé nebo pro partnerský či manželský život nezpůsobilé („najdou“ se podobné osobnostní typy, „vrána k vráně sedá“), kdy svým způsobem k destrukci partnerského vztahu oba přispějí nezanedbatelným dílem. Oběť však zpravidla „tahá za kratší konec“, a i v tomto případě je třeba odsoudit především násilí, nikoliv nám „nesympatickou“, „protivnou“ a „nesnesitelnou“ poškozenou (pokud bychom jí pomohli, bude-li anonymním pachatelem okradena o mobilní telefon, stejně tak není důvod činit výjimku, jde-li o násilí mezi partnery – na každý klient je sympatický a „bez hříchu“).
Při kontaktu s obětí doporučujeme vstřícný, ochotný a příjemný přístup („úsměv nic nestojí“), úvodem je vhodné dát najevo, že ze spisu je zřejmé, že jde nejspíše o domácí násilí, což považujeme za velmi vážné, že něco podobného se může stát každému (!) a že věc hodláme v rámci svých možností řešit, pachatele postihnout (alespoň řízením na úřadě) a oběti pomoci. Kontakt s obětí může být zároveň i kontaktem posledním – je proto třeba navodit atmosféru důvěry, neboť oběť třeba ještě nechce nic řešit, ale chce si jen „popovídat“, a je třeba, aby měla důvod se na úřad vrátit, bude-li se problém opakovat, resp. násilí eskalovat.
Připomeňme, že obecní úřad často pracuje spíše než jako právnicky orientovaný orgán veřejné správy jako pomáhající profese, a zvláště zaměstnanci a zaměstnankyně oddělení přestupků někdy fungují víceméně jako sociální pracovníci, mediátoři a manželští či rozvodoví poradci, nikoliv jako právníci a právničky, resp. jako represivní orgán.
Upozorněme dále na skutečnost, že úřad má v kontaktu s obětí jedinečnou příležitost k předání informací o charakteru domácího násilí, a zejména o neziskových organizacích působících ve městě nebo v regionu, které mohou oběti poskytnout poradenství, pomoc, příp. azylové ubytování. Informace, resp. kontakty, je vhodné poskytnout jakoby „mimochodem“, např. formou předání letáčku s telefonním číslem „na moc fajn paní doktorku, která si s Vámi ráda popovídá, my to bohužel tak dobře neumíme“, kdy teprve cestou z úřadu se oběť na druhé straně brožurky dozví další informace o charakteru a průběhu domácího násilí (nepoučovat, nevnucovat). Je zároveň vhodné mít v čekárně odd. přestupků dostatek informačních letáků a brožurek o domácím násilí, které často nebývale rychle ze stolečků a nástěnek mizí, jakkoliv se většina z osob dostavivších se na obecní úřad o žádném problému nezmíní.
2.2. Poučení a vyrozumění dle zákona o přestupcích – návrhové přestupky
Pokud se obecní úřad dozví o přestupku charakteru domácího násilí (nejčastěji od Policie ČR), je jeho povinností oznámení prověřit (tzn. alespoň si přečíst spis) a buď informovat oběť o skutečnosti, že přestupek lze projednat pouze na návrh postižené osoby, pokud byl delikt spáchán mezi rodinnými příslušníky nebo dalšími osobami blízkými (druh, družka – podrobně viz § 68 odst. 4 zákona o přestupcích), nebo úřad zahájí řízení z úřední povinnosti, pokud bylo manželství rozvedeno nebo je zřejmé, že mezi bývalými partnery v době spáchání přestupku vztah osob blízkých neexistoval.
Zůstaneme-li u varianty, že k přestupku došlo mezi osobami blízkými (vždy u manželů, kde je vztah osob blízkých deklarován přímo zákonem), je třeba oběť poučit o tom, že přestupek lze projednat pouze na návrh postižené osoby (tzn. na žádost samotné oběti), že návrh je třeba podat do 3 měsíců ode dne, kdy se oběť o přestupku dozvěděla (tzn. zpravidla ode dne spáchání přestupku, příp. ode dne, kdy se oběť dozvěděla o postoupení věci soudem, státním zastupitelstvím nebo policií obecnímu úřadu), že v návrhu je nutno definovat čeho se podatel/ka domáhá (žádá projednat přestupek), dále kdy, kde, kým a jak byl přestupek spáchán (viz § 68 zákona o přestupcích), že je vhodné označit důkazy/svědky a v neposlední řadě je třeba oběť informovat o tom, že nebude-li přestupek (byť i zčásti) prokázán, bude oběť povinna zaplatit náklady řízení ve výši 1000,- Kč. (Výčet nejdůležitějších ustanovení: § 67 odst. 1, § 68, § 66 odst. 3, § 76 odst. 1, 79 odst. 1 a 3 zákona o přestupcích, § 1 vyhlášky č. 231/1996, ve znění vyhlášky č. 340/2003 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, a § 45, § 37, správního řádu.)
Stejný postup je třeba uplatnit u přestupků ublížení na cti (§ 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích), kde platí v podstatě totéž, s tím rozdílem, že v daném řízení je třeba provést pokus o smír (ať už se o domácí násilí jedná či nikoliv), viz § 78 zákona o přestupcích. U přestupků urážky na cti je zároveň třeba, aby poškozený/á, alespoň příkladmo uvedl/a znění urážlivých výroků, jinak bude úřad muset zasílat výzvu k doplnění žádosti (dle 37 odst. 3 správního řádu).
Při formulaci návrhu je ideální, pokud jej sepíše na základě požadavků navrhovatele/ky do protokolu přímo úředník/úřednice, aby se předešlo zmateným, nepřesným nebo nedostatečným návrhům – návrh pak může vypadat např. takto.:
„Žádám o projednání přestupku proti občanskému soužití, kterého se dopustil můj manžel p. Václav Novák, nar. 10.10.1960, trvale bytem Dlouhá 5, Nová Ves, a to dne 1.1.2008 kolem 14,30 hod. před domem na právě zmíněné adrese, tím, že mě, tj. p. Kateřinu Novákovou, nar. 5.5.1964, trvale bytem tamtéž, adresa k doručování Krátká 7, Nová Ves, fyzicky napadl úderem pěstí do nosu a úderem pěstí do brady, čímž mi způsobil zhmoždění nosu a krvácení z nosu a dále krvácející tržnou ránu na bradě.
Jako důkaz přikládám lékařskou zprávy z večera téhož dne a lékařskou zprávu z kontroly u obvodního lékaře. Svědkem události mohla být p. Anna Stará, bytem Dlouhá 5, Nová Ves, která tou dobou na ulici venčila psa, jako podpůrný důkaz též navrhuji nahrávku z l. 158, kde jsem žádala o pomoc a kde jsem bezprostředně po napadení událost popsala. O události by též měl existovat úřední záznam Pohotovostní motorizované jednotky Policie ČR, která se na místo incidentu dostavila a bezprostředně po incidentu hovořila s manželem i se mnou a která viděla můj stav i utrpěná zranění.“
Do protokolu o podání návrhu na projednání přestupku je též třeba ocitovat příslušné pasáže zákona o přestupcích (zejména z § 76 a § 79 zákona o přestupcích), pod něž se navrhovatel/ka podepíše na důkaz srozumění s podmínkami projednávání návrhových přestupků.
Co se týče formulace návrhu, upozorněme na skutečnost, že mezi manželi zpravidla nemůže dojít k přestupku proti majetku dle § 50 zákona o přestupcích (např. krádež), neboť oba manželé mají ke společným věcem stejné vlastnické právo. Není však důvod nestíhat (nebo nenavrhnout k projednání) např. odcizení dokladů, schování pasu, rozbití vázy nebo oblíbeného servisu, a to jako schválnost dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Pachatel pas neschoval, aby se doklad neztratil, ale jako naschvál (rozvádějící se manželka měla druhý den odjet s dítětem na dovolenou), a podobně servis po babičce a vázu pachatel nerozbil, protože byla stará a on chce koupit novou, ale jako schválnost, kterou chtěl partnerce ublížit (jsou-li dotyčné věci darem, resp. rodinnou památkou).
2.3. Podání vysvětlení a informace pro OSPOD
Předtím, než je podán návrh na projednání přestupku, příp. než správní orgán zahájí řízení z moci úřední, setkává se správní orgán s obětí přestupku zpravidla v rámci podání vysvětlení (§ 60 zákona o přestupcích). Předvolání k podání vysvětlení je třeba vždy, není-li zřejmé, zda mezi pachatelem a obětí existoval vztah osob blízkých či nikoliv.
Správní orgán tedy za účelem zjištění vztahu mezi potenciálními účastníky řízení předvolává oběť, kdy lze rovnou přiložit vyrozumění o podmínkách projednávání návrhových přestupků, aby se předešlo situaci, že než se oběti dostane náležitého poučení a času na rozmyšlenou, uplyne tříměsíční lhůta k podání návrhu na projednání přestupku. V případě, že do uplynutí zmíněné tříměsíční lhůty zbývá např. jen 14 dní (policie otálela s odesláním spisu), a jedná se zároveň o závažný delikt, je na místě zvážit např. i telefonický kontakt, pokud oběť uvedla na policii své telefonní číslo.
V případě, že je nutné zjistit ne/existenci vztahu osob blízkých mezi pachatelem a obětí, je nutno osobu postiženou přestupkem skutečně zkontaktovat – pokud nereaguje na předvolání k podání vysvětlení, lze využít zmíněný už telefonický kontakt (zjištění zaznamenat do úředního záznamu). Ukládání pořádkových pokut oběti, která neuposlechla předvolání, považujeme za nevhodné a nežádoucí (mohlo by také jít o jedinou pokutu uloženou v řízení, tj. pokutu uloženou oběti, nikoliv pachateli, násilí).
Předvolat k podání vysvětlení lze i oběť přestupku návrhového, kdy sice formálně stačí odeslat vyrozumění o podmínkách projednávání návrhových přestupků (na které oběť zpravidla nereaguje), jde však o příliš „úřední“ způsob komunikace, kdy se oběti vyjma citací paragrafů, jimž tak jako tak příliš nerozumí, žádných skutečně užitečných informací nedostane. Je-li proto úřad schopen a ochoten věnovat se oběti osobně, poskytnout jí určitý „nadstandard“ a sdělit informace charakteru nejen právního, lze zvážit předvolávání všech obětí přestupků charakteru domácího násilí. S ohledem na pochopitelné zábrany, stud či obavy z úřadů se jen výrazná menšina obětí odváží dobrovolně a bez obav, resp. bez úřední výzvy, na obecní úřad dostavit.
Naznačený postup má oporu spíše v obecných zásadách správního řízení (vstřícnost, dobrá správa), příp. se lze opřít o zájem dítěte (ve vztahu děti zpravidla jsou, a to jako další ohrožené osoby, viz výše), kdy je v zájmu osoby postižené přestupkem, stejně jako jejích dětí, mít kvalitní a použitelné informace. Ve zmíněném hraničním případě, kdy z formálního pohledu předvolání nutné není, samozřejmě nepřichází v úvahu sankcionování předvolané osoby pořádkovou pokutou, pokud na výzvu nereaguje. Aktivita správního orgánu směřuje ku prospěchu oběti, oběť nemá být sankcionována za situaci, v níž se ocitla, oběť navíc neztěžuje žádné řízení a její přítomnosti na úřadě striktně vzato třeba není.
V průběhu podání vysvětlení se zajímáme především o skutek samotný, kdy oběť necháme pokud možno bez přerušování mluvit, dále o důkazy, které umožňují přestupek v budoucnu prokázat (svědkové, listinné nebo věcné důkazy, fotografie, nahrávky, lékařské zprávy atd.) a závěrem se zajímáme i o širší souvislosti případu. Na první pohled banální přestupek totiž může mít bohatou historii předchozího násilí, a v průběhu podání vysvětlení se tak lze dobrat i informací, které odůvodňují zahájení trestního stíhání pro trestný čin Týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě dle § 215a trestního zákona. Můžeme se např. dozvědět, že násilí trvá již po 3 roky, že pachatel partnerce vyhrožoval upálením, shozením z balkonu, zabitím jí, dětí a nakonec sebe sama, že opakovaně demoluje zařízení bytu, bije ji, tahá nebo vláčí za vlasy, hází po ní různé předměty (nádobí, potraviny, večeři, knihy, lahve, krabice), že násilí bylo již podvakráte řešeno místní policií (která věc vyhodnotila jako přestupek), že jedno z dětí se pomočuje a je v péči dětského psychiatra a druhé má ve škole problémy s asociálním chováním. Zde je třeba zpozornět, vše pečlivě zaznamenat, pokusit se identifikovat co nejvíce důkazů (a svědků) a v podobném případě věc oznámit v souladu s § 71 písm. a) zákona o přestupcích místně příslušnému Státnímu zastupitelství pro podezření ze spáchání trestného činu (oznámení je vhodnější adresovat Státnímu zastupitelství – místní oddělení Policie ČR si vždy spíše najde důvod, proč věc neřešit).
Státní zastupitelství a Policie ČR, zvláště tam, kde je vysoký nápad jiné kriminality, jen málokdy „uzná“ oznámení podané obecním úřadem (a věc zpravidla vrátí zpět), na druhé straně pokud úřad shromáždí např. předchozí spisy, označí svědky a důkazy (deník dcery, lékařské zprávy, fotografie zdemolovaného bytu nebo zranění atd.), tedy oznámení i s důkazy přinese „na stříbrném podnose“, je policie i Státní zastupitelství vstřícnější. V každém případě úřad dostojí své morální i zákonné povinnosti a v nejhorším se věcí bude zabývat ještě jednou (tříměsíční lhůta pro podání návrhu se pak počítá znovu, od data nového seznámení oběti s postoupením věci).
Dodejme, že je třeba brát v potaz i názor a postoj oběti, zda „do toho chce jít“ či nikoliv. Pokud se totiž pachateli postaví na odpor či se jej rozhodne opustit, je třeba počítat s nárůstem agresivity z jeho strany, kdy se situace může naopak ještě zhoršit. (Takovým „postavením se na odpor“ je např. žádost o rozvod, kdy intenzita i četnost násilí stoupá, a někdy právě zahájení řízení o přestupku nebo trestní stíhání.) Důležitější než iniciace trestního řízení je proto informování oběti o službách neziskových organizací (Rosa, Bílý kruh bezpečí a další). I přímo z kanceláře lze oběť, která projeví zájem o schůzku v zařízení pro oběti domácího násilí, telefonicky spojit s nejbližší osvědčenou organizací nebo centrem, kde jí min. po telefonu sdělí základní informace. (Méně formální atmosféra podání vysvětlení, kde má oběť soukromí a nesedí zde společně s pachatelem, takovýto operativní postup umožňuje – na rozdíl od ústního jednání, kde už je chtě nechtě třeba zachovávat určitou odměřenost a „úřední“ přístup.) Oběť by též měla zvážit, jak pro sebe a pro děti do budoucna zajistí bezpečí – zda promyslí, co se v minulosti osvědčilo a co nikoliv, jak se zachová příště, zda si domluví se sousedkou znamení, kdyby opět došlo k útoku, zda si např. v zaměstnání připraví tašku se základnímu potřebami pro sebe a pro děti, kdyby musela narychlo opustit domácnost (základní oblečení, doklady, finanční hotovost) apod. (Hovoříme o tzv. „bezpečnostním plánu“ – podrobněji viz doporučení neziskových organizací dostupná na internetu.)
Role správního orgánu je zde velmi zodpovědná – musí manévrovat mezi přáními a potřebami oběti, a zároveň dostát svým zákonným i morálním povinnostem. I v případě, že řízení nemá žádné další pokračování (oběť už nic projednávat nechce, „teď je to zas lepší“, „našel si práci“, „už tolik nepije“ apod.), správní orgán by měl i tak pečlivě zaznamenat vysvětlení oběti, prostudovat policejní spis, příp. shromáždit a identifikovat další důkazy, neboť co nebylo k užitku dnes, může být cenným podkladem např. po roce, kdy se situace dále rozvinula.
„Nekonfliktním“, resp. těžko napadnutelným, úkonem správního orgánu bude vždy informování orgánu sociálně-právní ochrany dětí („OSPOD“) o skutečnosti, že existuje rodina či vztah, kde jsou děti, a kde má dle oznámení Policie ČR nebo dle tvrzení oběti docházet k domácímu násilí. Správní orgán (resp. odd. přestupků či přestupková komise) by OSPOD měly informovat vždy, a vždy je třeba přítomnost dětí ve vztahu zjišťovat (!). OSPOD může být vyrozuměn např. stručným vnitřním sdělením, jehož přílohou bude kopie policejního spisu nebo protokoly sepsané přímo na úřadě. Zákonnou oporou pro zmíněný postup bude jednak zásada spolupráce (§ 8 odst. 2 správního řádu) a zejména pak čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (sdělení FMZV č. 104/1991 Sb.), kde se praví, že „Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány“. Informace orgánu sociálně-právní ochrany dětí o podmínkách života dítěte, resp. o rizicích, jimž je dítě vystaveno, je bezpochyby v jeho zájmu. OSPOD má zároveň podstatně širší zákonné možnosti, jak se o dítě a rodinu zajímat, jak kontaktovat členy rodiny a jak jim poskytnout pomoc a podporu, než je tomu u oddělení přestupků, jakožto primárně represivního orgánu. (Úřad tak mnohem snadněji „dosáhne“ na oběť a děti, ale i na pachatele, který je „v pohodě“, a od výjezdu policie už „nic neřeší“. Na rozdíl od oběti, která „papíruje“, obchází úřady, poněkolikáté už úředníkům a úřednicím vysvětluje, co se stalo, a „zájmem“ policie a úřadů je sekundárně viktimizována.)
3. Zahájení řízení, ústní jednání, dokazování
3.1. Předvolání účastníků řízení a svědků
Zkontaktováním oběti, příp. pokusem o setkání s obětí, a informováním OSPODu může být věc uzavřena. Pokud však oběť podá návrh na projednání přestupku nebo pokud musí správní orgán zahájit řízení z úřední povinnosti, čeká nás nejdůležitější část přestupkového řízení, a to ústní jednání o přestupku, resp. předvolávání účastníků řízení, svědků, provádění důkazů atd.
V řízení zahájeném na návrh oběti se obviněnému z přestupku a navrhovatelce zasílá vyrozumění o zahájení řízení (na základě § 44 správního řádu a ve smyslu § 68 zákona o přestupcích, návrhem paní XY, ze dne …, na projednání přestupku dle § … zákona o přestupcích, kterého se měl dopustit p. YZ tím, že …., čímž se měl dopustit uvedeného přestupku tím, že úmyslně….). Navrhovatelka je poučena o povinnosti dostavit včas ke správnímu orgánu s tím, že pokud se bez omluvy nebo důležitého důvodu nedostaví, bude řízení zastaveno (a bude platit náklady řízení), dále o tom, že bude-li řízení po provedeném dokazování zastaveno (zpravidla z důvodu neprokázání přestupku), uloží se jí (opět) povinnost nahradit náklady řízení, dále že má právo zvolit si zmocněnce, má právo navrhovat důkazy po celou dobu řízení, má právo klást otázky svědkům, má právo nahlížet do spisu a pořizovat si výpisy nebo kopie a má právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům. (Výčet nejdůležitějších ustanovení příslušných předpisů: § 44, § 59, § 33, § 36 odst. 4, § 36 odst. 1 a 2, § 38 odst. 1 a 4, § 52 a § 36 odst. 3 správního řádu, § 68, § 76 odst 1 písm. j) a § 76 odst. 1 písm. a),b),c) zákona o přestupcích a § 1 vyhlášky, kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích.)
Obviněný z přestupku je poučen poněkud odlišně – opět se musí včas dostavit na určené místo, ovšem s tím, že pokud se nedostaví, může být předveden, může mu být uložena pořádková pokuta nebo povinnost nahradit náklady řízení, které by jinak správnímu orgánu nebyly vznikly. (Navrhovatelce takto „nevyhrožujeme“ z důvodu, že se jedná o řízení na návrh, resp. na žádost, jímž disponuje ona, a je tedy na ní, zda spolupracuje či nikoliv – pokud se nedostaví k jednání, řízení se automaticky zastavuje, viz § 76 odst. 1 písm. j) zákona o přestupcích – rozhodnutí má charakter „usnesení“ vydaného automaticky, ex lege, má tedy povahu procesního úkonu, nikoliv rozhodnutí ve věci samé, a nebrání tak případnému novému projednání věci – jinak řečeno nepředstavuje překážku věci rozhodnuté.)
Obviněný z přestupku má opět právo zvolit si zmocněnce, má právo navrhovat důkazy, má právo být přítomen výslechu svědků a klást jim otázky (vyplývá z práva navrhovat důkazy a dále z čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, sdělení FMZV č. 209/1992 Sb.). Má právo nahlížet do spisu a pořizovat si výpisy a má právo na kopie ze spisu, má právo vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí, má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky (§ 73 odst. 2 zákona o přestupcích). V poučení je třeba upozornit i na skutečnost, že jednání lze vést i v nepřítomnosti obviněného, jestliže se odmítl dostavit nebo se k jednání nedostavil bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu (§ 74 odst. 1 zákona o přestupcích). (Výčet nejdůležitějších ustanovení příslušných předpisů: § 44 odst. 1, § 59, § 60 odst. 1, § 62, § 79 odst. 6, § 33, § 36 odst. 4, § 36 odst. 1 a 2, § 38 odst. 1 a 4, § 52 a § 36 odst. 3 správního řádu, § 68, § 73 odst. 2 a § 74 odst. 1 zákona o přestupcích a čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.)
Účastníky řízení předvoláváme zpravidla na jeden den, kdy je vhodné vyslechnout nejprve navrhovatelku (definuje, co se stalo a co je třeba prokazovat), poté svědky, a poté samotného obviněného z přestupku. Ten má být předvolán už na počátek výslechů (aby bylo zajištěno, že se mohl všech výslechů účastnit a že nebyl připraven o svá účastnická práva). Výslech obviněného až po proběhnutí všech ostatních výslechů je však na místě proto, aby mohl být dotyčný konfrontován se všemi tvrzeními, která toho dne zazněla, mohl na ně reagovat a rovněž aby správní orgán nemusel obviněného za účelem odstranění rozporů či „dovysvětlování“ znovu předvolávat. Budeme-li maximalističtí, lze po vyslechnutí obou účastníků řízení i svědků na závěr provést „konfrontaci“ mezi navrhovatelkou a obviněným, kdy se oba dotyční znovu věnují momentům, které každý z nich popsal odlišně. V komplikovaných případech nebo tam, kde chybí přesvědčivé přímé důkazy, odvolací orgán rád vrátí věc zpátky prvostupňovému orgánu s tím, že nezjistil "úplný stav věci", že neodstranil rozpory ve výpovědích, příp. s odkazem na trestněprávní judikaturu doporučí provést konfrontaci (ač ji správní řád nezná a neexistuje ani metodika, jak se má v praxi konfrontace provádět – hledat je nutno v trestním řádu, příp. v některé kriminalistické učebnici). Je-li „naděje“ na houževnatý odpor ze strany obviněného z přestupku a váhavý postup odvolacího orgánu, je vhodnější jakkoliv náročné a oběť vysilující úkony typu konfrontace provést raději ihned, než znovu až po několika měsících, kdy zároveň ochabuje paměť i trpělivost všech dotčených osob.
Jde-li o řízení zahajované z moci úřední, zahájení řízení se obviněnému z přestupku oznamuje (dle § 46 odst. 1 správního řádu a dle § 67 zákona o přestupcích), poučení je však prakticky totožné, jako jde-li o řízení zahájené na návrh.
Rozdílné je však postavení oběti – ta v řízení vedeném ex officio nevystupuje jako účastnice řízení, ale jako pouhá svědkyně. Někdy je velmi obtížné vysvětlit, že zbitá oběť je pouhou svědkyní, nikoliv poškozenou – poškozeným však zákon o přestupcích rozumí pouze osobu, jíž byla přestupkem způsobena škoda na majetku – postavení oběti je oproti trestnímu řádu podstatně slabší (viz okruh účastníků řízení dle § 72 zákona o přestupcích a srovnej § 43 a násl. trestního řádu). Na druhou stranu tato nevýhoda může být i výhodou, neboť oběť si nemusí dělat starosti s eventuální povinností hradit náklady řízení, pokud přestupek nebude prokázán (je-li prováděn i znalecký posudek, mohou náklady vystoupat až na 2.500, příp. až 3.500 Kč). K ústnímu jednání je též svědkyně zpravidla přizvána pouze jednou (k výslechu svědka), tzn. není alespoň obtěžována úřední korespondencí, a i sám správní orgán má „volnější“ ruce, má-li pouze jednoho účastníka (u návrhového řízení je vyšší riziko pochybení co se týče poučování a vyrozumívání účastníků o všech úkonech). Oběť na druhé straně ztrácí nad řízením „kontrolu“ a jelikož jako svědkyně nemá právo na odvolání, nemůže ani zvrátit výsledek řízení, které např. správní orgán unavený neperspektivním řízením věc raději zastavil, „aby byl pokoj“, byť by i při vyšším úsilí bylo možno skutek prokázat.
O tom, zda oběť bude svědkyní či naopak navrhovatelkou, a tedy účastnicí řízení, se někdy rozhoduje právě v rámci podání vysvětlení (viz výše). Tam, kde neexistoval manželský svazek, je vždy určitý prostor, aby oběť zvážila, zda v okamžiku spáchání deliktu mezi ní a pachatelem byl či nebyl vztah osob blízkých. Pokud oběť nechce, aby bylo řízení vedeno, zpravidla řekne, že vztah osob blízkých existoval, příp. dále existuje (s tím, že si nepřeje další projednávání věci). Pro správní orgán je zase jednodušší, když podobný vztah absentuje a nemusí řešit min. otázku nákladů řízení (viz níže). Nejméně „pohodlnou“ variantou je případ, kdy oběť projednat přestupek chce, nachází se však v postavení osoby blízké, tzn. potenciální navrhovatelky.
Na okraj dodejme, že vztah osob blízkých je směrodatný k datu spáchání deliktu – ani pozdější rozvod či změna vnímání vztahu na situaci ke dni spáchání přestupku nic nemění (srovnej dikci § 68 odst. 1 a 3 zákona o přestupcích „přestupky /.../ spáchané mezi blízkými osobami“, „skutek nebyl spáchán mezi osobami blízkými“), tzn. jde o situaci v době skutku, nikoliv v době projednávání přestupku.
Co se týče předvolávání svědků (kterým je v řízení z moci úřední i oběť), neplatí zde žádné odchylky oproti běžnému řízení – předvolání má standardní náležitosti i poučení, zmiňme zejména povinnost vypovídat, nic nezamlčet a povinnost vypovídat pravdivě, dále hrozbu pokutou či předvedením, pokud by svědek závažně ztěžoval řízení tím, že by se nedostavil, a právo odepřít výpověď, pokud by předvolanému hrozilo stíhání za trestný čin nebo správní delikt (tzn. i přestupek). (Nejdůležitějších ustanovení: § 55 odst. 1, § 62 odst. 1 a 3, § 60 odst. 1 a § 55 odst. 4 správního řádu.)
Možná častěji než u jiných případů se můžeme setkat s neochotou svědků vypovídat (sousedé), kteří se „nechtějí do ničeho míchat“, kteří se s obviněným z přestupku potkávají, příp. dokonce bydlí v jím pronajatém bytě (je-li např. majitelem domu). Někdy proto ani pracně sehnaní svědkové nejen že nic neobjasní, ale mohou spíše „přispět“ k neprokázání přestupku, mají-li sami z pachatele obavy.
3.2. Ústní jednání
Výše jsme už naznačili možný průběh ústního jednání – je možno sezvat jak všechny účastníky řízení, resp. předvolané, „najednou“, je rovněž možné sezvat je hodinu po hodině (pohodlnější pro předvolané i správní orgán), kdy se svědkové a účastníci řízení (raději) nevidí a jednání je i kratší a klidnější. V takovém případě je však nutno účastníky řízení výslovně poučit o právu být přítomen výslechu svědků a klást svědkům otázky. Při nedostatku jiných důvodů ke vrácení spisu i tak v případě odvolání hrozí, že odvolací orgán bude argumentovat porušením "zásady ústnosti" (diskutabilní výpůjčka z TŘ – ve správním řízení naopak vládne spíše zásada písemnosti) nebo tím, že obviněný z přestupku se nemohl účastnit výslechu svědků (jakkoliv byl v předvolání vyrozuměn o datu a hodině jejich výslechů a jakkoliv po odpoledni se svědky třeba vůbec netouží).
Výslech opět vedeme podle osnovy 1) „k věci“, 2) doplňující dotazy a zjišťování důkazů, 3) širší okolnosti a souvislosti, 4) podružnosti. Je-li přítomen druhý účastník řízení, který hodlá klást dotazy, je vhodné mu zapůjčit papír a tužku, ať si činí poznámky, s tím, že na konci výslechu může svého práva klást otázky využít – umožnění kladení dotazů kdykoliv v průběhu výslechu hrozí neúměrným protahováním výslechu, skákáním do řeči a ulpíváním na detailech. Až na konci výslechu přítomný účastník řízení klade zpravidla pouze otázky (pro něj) podstatné a na řadu dalších, které jej v průběhu výslechu napadly, mezitím zapomene nebo mu přestanou připadat důležité.
Pokud je přítomný účastník hrubý, agresivní, ruší jednání a skáče přítomným do řeči, lze jej po předchozím napomenutí vykázat z místnosti a výslech dokončit bez něj (podobných případů nebývá mnoho, někdy je však vykázání, příp. i vyvedení účastníka za pomoci obecní nebo státní policie, nezbytné, pro zákonný podklad viz § 63 správního řádu). Pokud lze očekávat dramatický průběh jednání, je vhodné, aby byla v místnosti přítomna alespoň ještě jedna oprávněná úřední osoba, aby protistrany neseděly blízko sebe, příp. lze přizvat strážníka obecní policie. Úředník či úřednice musí zároveň hned zkraje dát najevo, že narušování jednání nebude tolerováno a že jednání řídí oprávněná úřední osoba, nikoliv účastníci. Nezapomeňme, že jakkoliv se řada pachatelů zejména domácího násilí snaží prezentovat „slušně“, tak někteří z nich se svojí agresivitou nijak netají a co se týče urážek, příp. i fyzického napadení, nemají větší zábrany.
S tím souvisí i možnost dovolit oběti, aby se na jednání dostavila společně s osobou, jíž důvěřuje (člen rodiny, zástupkyně neziskové organizace), aby se cítila bezpečněji a měla nějakou podporu. Správní řád toto nevylučuje, jistě je to i v souladu se zásadou vstřícnosti a principem veřejné správy jako služby občanům (§ 4 odst. 1 správního řádu), a jakkoliv je správní řízení neveřejné, správní řád umožňuje, aby správní orgán rozhodl, že jednání nebo jeho část veřejné bude (viz § 49 odst. 2 správního řádu). Tím spíše musí být umožněno, aby bylo jednání „veřejné“ pro jednu jedinou další osobu-neúčastníka, tedy pro doprovod oběti. Analogicky lze odkázat i na ústavní právo na právní zastupování a pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) – Listina nehovoří pouze o účastnících, zmíněné právo má „každý“. Právě zmíněné nám advokáti a advokátky, byť i zmocnění "pouhými svědky", rádi důrazně připomenou. Někdy právě strach oběti a obava z opětovného setkání s pachatelem (příp. tlak úřadu na účast dětí v procesu) tvoří velmi vážnou faktickou překážku vedení řízení.
3.3. Dokazování – výpovědi svědků a účastníků, znalecké posudky a další
3.3.1. Výpovědi účastníků řízení
Co se týče výpovědí účastníků řízení, platí o průběhu výslechu v zásadě to, co již bylo zmíněno výše o podání vysvětlení. Před započetím výslechu je třeba se podrobně seznámit se spisem, následně se ptáme na všechny klíčové i rozporné momenty, předpokládáme námitky protistrany a prověřujeme pravdivost všech sdělovaných informací. Důležité je též potvrzení základních informací, na nichž se shodnou obě strany, a které tak v zásadě není nutno dále prokazovat (např. kdo kde byl, v kolik hodin, zda měla oběť nějaké zranění již před údajným útokem, jak dlouhá byla prodleva mezi údajným zraněním a vyhledáním lékařského ošetření apod.).
V případě výslechu oběti přestupku se jedná o poměrně náročný úkol, neboť úředník či úřednice musí na jedné straně vystupovat vstřícně a s pochopením, na druhé straně musí vyslýchanou osobu „kádrovat“, klást jí provokativní i nepříjemné otázky a prověřovat její věrohodnost (doporučujeme otevřenost – „já vím, že je to nepříjemné nebo že vám to připadá jako nesmysl, ale on na to řekne to či ono“).
U obviněného z přestupku (zvláště pokud se smířil se svým postavením) si lze dovolit i více „invazivní“ přístup, je vhodné jej konfrontovat s rozpory ve vlastní výpovědi či s dalšími důkazy, a je-li to na místě, i mu otevřeně sdělit, že to či ono tvrzení je krajně nevěrohodné, je v rozporu s tím, co říkal před chvílí, nebo zní absurdně. (Takový průběh výslechu je třeba pečlivě zaznamenávat, včetně „obratů“ či odvolávání předchozích tvrzení, z taktických důvodů však lze rozporná tvrzení též „ignorovat“, a o to důkladněji je zaznamenat a poté o ně opřít posuzování věrohodnosti výpovědi obviněného z přestupku.) Bez výhrad zaznamenáváme i „házení špíny“, denunciativní či absurdní historky o druhé straně nebo „odvádění pozornosti“ od tématu výslechu, které má rovněž značnou vypovídací hodnotu o osobě, úmyslech a taktice obviněného z přestupku.
Záleží samozřejmě i na inteligenci, zkušenostech a protřelosti pachatele – některý se brzy zaplete do neobratných výmluv, jiný má připravený vlastní „originální“ příběh se všemi detaily i se zásobou odpovědí na předvídatelné otázky vyslýchajícího, jiný si zas „nevzpomíná“ či zkrátka obvinění odmítá a vypovídat nehodlá.
Jak už bylo výše naznačeno, správní orgán by měl zpozornět, jakmile začne obviněný odvádět pozornost od projednávaného skutku např. tím, že se snaží maximálně očernit oběť různými citlivými informacemi, polopravdami, příp. pikantními až bizarními historkami o sexuálních zálibách, údajné promiskuitě nebo alkoholizmu bývalé partnerky nebo manželky. Obviněný z přestupku usiluje o znevěrohodnění oběti a zároveň se snaží zvrátit směr výslechu. Správní orgán by se tím neměl nechat zmást – obviněným zde není oběť („to řešme jindy nebo jinde, teď se bavíme o vás“). V každém případě se jedná o indicii, že obviněný si je nejistý, má co skrývat, na obvinění nejspíše něco je, a obviněný si úhybnými manévry snaží vylepšit situaci. Zjednodušeně lze říci, že čím rozsáhlejší a nevkusnější je očerňování oběti, tím černější svědomí má sám původce nactiutrhání. Věrohodný (a nevinný) obviněný z přestupku se totiž naopak stále vrací ke klíčovým momentům, objasňuje, ukazuje, předvádí, jednání o údajném skutku se nevyhýbá a snaží se údajný incident maximálně objasnit a je ochoten se vyjádřit ke všem sporným momentům. (Nezaměňovat s halasným odmítáním a "údivem" lhoucího obviněného nad „absurdním obviněním“ – i zde se nakonec obviněný zdráhá skutkový děj blíže objasnit, kdy zůstává u obecných proklamací a konkrétnímu popisu detailů se vyhýbá nebo je popisuje nevěrohodně, váhavě, "šroubovaně" či nelogicky.)
Obecně je u výpovědí účastníků řízení třeba upozornit na skutečnost, že na rozdíl od svědků nemají povinnost vypovídat pravdivě a mohou se bránit, resp. hájit svá stanoviska, jakýmkoliv způsobem, tzn. i za pomoci lží – z procesního hlediska tak jejich výpovědi nemají takovou váhu. To ale samozřejmě neznamená, že jejich výpovědi nemohou být předmětem zkoumání z hlediska věrohodnosti výpovědi. Pokud je výpověď v souladu s nezávisle získanými důkazy či s nezpochybnitelnými skutečnostmi (které se třeba vyjeví až následně), lze se o ně opřít. Totéž v zásadě platí i o shodných tvrzeních obou účastníků řízení. Pokud je naopak výpověď obviněného z přestupku opakovaně v rozporu s dalšími důkazy (lékařská zpráva, fotografie, situace na místě činu zjištěná ohledáním, resp. místním šetřením, výpovědi nezávislých svědků), má to značnou vypovídací hodnotu pro posuzování pachatelovy věrohodnosti.
Důrazně též doporučujeme seznámit účastníky se všemi podklady shromážděnými dosud ve spisu a tento úkon výslovně zaznamenat (třeba i jmenovitým výčtem listin a důkazů), i kdyby o to účastník nejevil zájem. Přesto že je třeba z protokolu zřejmé, že se účastník řízení vyjadřuje k podkladům ze spisu a je s nimi seznamován, namítne někdy odvolací orgán, že správní orgán účastníky se spisem neseznámil („co je psáno, to je dáno“ – co správní orgán výslovně nezaznamenal, jako by nebylo).
3.3.2. Výpověď svědka, výslech dítěte
Co se týče výpovědí svědků, je v prvé řadě třeba zjišťovat jejich vztah k účastníkům řízení, příp. i ostatním svědkům, tedy zda jsou přáteli, zaměstnanci, příbuznými, dlužníky atd. Pro spolehlivost a věrohodnost svědka může být důležité i svědkovo povolání (současné či bývalé), a např. skutečnost, že svědek je bývalým kriminalistou nebo činným policistou může být použita při argumentaci týkající se svědkovy věrohodností. Ideálním svědkem je náhodný pozorovatel incidentu, který nemá důvod zkreslovat, účelově překrucovat nebo „přibarvovat“ viděnou skutečnost.
V případě domácího násilí však svědky bývají nejčastěji přátelé, kolegové nebo sousedé, čímž je obecná věrohodnost svědků podstatně oslabena. Na řadu pak opět přichází zkoumání speciální věrohodnosti výpovědi v daném konkrétním případě (zkoumáním souladu výpovědí s objektivně zjištěnými skutečnostmi, rozpoznávání charakteristických znaků výpovědi ne/věrohodné atd.).
V případě výslechu jsou svědkové (nejsou-li „připraveni“ některým z účastníků řízení) oproti účastníkům "znevýhodněni" tím, že nemohou uzpůsobit své výpovědi s ohledem na tvrzení jiných svědků (a účastníků řízení), neboť nemají přístup do spisu.
Náš právní řád nezná tzv. „character witness“, tedy svědka, který svědčí o tom, jaký je obviněný člověk (slušný, řádný, mírumilovný, nebo naopak agresivní, arogantní, násilnický atd.). Není sice důvod takové svědky odmítat, zpravidla však nevypovídají nic k věci samé, ale pouze obecná či nesouvisející tvrzení, která k objasnění projednávaného skutku nepřispějí, ale spíše „zaplevelují“ spis textem, kterému je sice nutno se věnovat v odůvodnění, ale přihlížet k němu příliš nelze (u pachatele „dvojí tváře“, který je spořádaným občanem na veřejnosti a násilnickým uzurpátorem za dveřmi domova, jsou navíc svědectví o prestiži nebo oblíbenosti dotyčného ve společnosti zcela irelevantní). Na druhé straně i takový svědek může chtě nechtě sdělit zajímavé informace a správní orgán jejich předvoláním prokáže vstřícnost k obviněnému z přestupku a ušetří si zároveň vysvětlování, proč svědka odmítnul.
Setrváme-li ještě chvíli u výpovědí svědků, nesmíme zapomenout na policisty a strážníky obecní policie, kteří byli přivoláni k nahlášenému incidentu. Jakkoliv asi není žádoucí předvolávat policisty nebo strážníky ke všem případům, kde zasahovali (pak by místo své práce pouze docházeli na úřady a k soudům), v případě domácího násilí, kde se zpravidla nacházíme v důkazní nouzi, je však předvolání policistů (pokud byli u incidentu) nutné (a pokud je předvolat opomeneme, odvolací orgán tento úkon velmi rád doporučí). Někdy je náročné policisty s různými službami pracujícími v různých útvarech (nebo jsoucích už mezitím v "civilu" nebo u jiné jednotky) všechny sehnat na určitý den nebo hodinu (doporučujeme telefonicky předjednat), ale tak jako tak se jejich předvolání nevyhneme. Policista i strážník obecní policie může být svědkem jako kdokoliv jiný, a obecní úřady, a zvláště soudy, jejich svědectví nezřídka ochotně využívají.
Specifickým typem výslechu je výslech dětí, které byly přítomny incidentu. Je-li to jen trochu možné, snažíme se výslechu dětí zabránit, resp. jej nepřipustit, neboť děti byly již dostatečně traumatizovány přítomnosti u násilného jednání, a není vhodné je znovu zatěžovat výslechem na úřadě. Už na počátku řízení je vhodné deklarovat, že děti rozhodně předvolávat nebudeme (ostatně je to i procesně komplikované, nelze-li jim mj. doručit doporučený dopis). Jakmile by totiž účastníci řízení zjistili, že děti mají také vypovídat, staly by se terčem manipulací, vydírání, zastrašování nebo slibů a jiných forem přesvědčování, aby vypovídaly tak či naopak. Zároveň jistě není vhodné nutit dítě, aby vypovídalo proti některému z rodičů, aby bylo nuceno řešit dilema, na čí stranu se přikloní a „proti komu“ z rodičů se postaví. Pokud je dítě už nyní v kontaktu s psychologem nebo psychiatrem, je vhodné si opatřit i odborné vyjádření, kde se psycholog nebo psycholožka k vhodnosti výslechu vyjádří.
Postoj dětí lze někdy zjistit i zprostředkovaně, např. na základě výpovědí policistů-svědků, kteří na místě zasahovali. Pokud např. pachatel tvrdí, že manželka napadla jeho, nikoliv on ji, kdy zraněná je manželka, a děti, na něž se dívá otec, policistům tvrdí, že tatínek maminku jen odstrčil, ale nebil ji, je to indicií, že k útoku na manželku před dětmi došlo (pokud by útočila matka, děti by neobhajovaly otce tím, že to z jeho strany nebylo „tak hrozné“).
V případě, že odvolací orgán i přes zamítavé stanovisko psychologa a bez ohledu na zájem dítěte (viz čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) požaduje po obecním úřadu i výslech dítěte, je třeba zajistit pro dítě přátelské prostředí, kde nebude cítit obavy z úřadu nebo z podání informací, které některý z rodičů nebude chtít slyšet. Při vedení výslechu je též třeba přiblížit se výrazovým prostředkům dítěte a rozhovor třeba začít jiným tématem, např. co dítě baví, co se mu povedlo, jaký má plakát v pokojíku nebo komu fandí. Je na místě přiměřenou formou dítě poučit o tom, že má popsat situaci pravdivě, resp. tak, jak ji vidělo a jak se stala, v průběhu výslechu lze opět přiměřeně pomáhat (bylo to před Mikulášem nebo potom, bylo to velké jako tenhle medvěd apod.). K výslechu je dále nutné přizvat orgán sociálně-právní ochrany dětí, resp. někoho z OSPODu, kdo dohlédne na korektnost výslechu a kdo poskytne dítěti podporu a provázení v dané situací.
Účastník řízení má samozřejmě právo být přítomen i výslechu dítěte, a je i možné, že si obviněný z přestupku přizve advokáta, který bude dítěti klást manipulativní, sugestivní nebo i agresivní otázky. K účastníkovi řízení nebo k jeho zmocněnci je třeba být přísný, v předstihu jej upozornit na standardy chování vyžadované po přítomných a upozornit jej i na možnost vyvedení z výslechové místnosti. Pokud se výslech začne vyvíjet nevhodným směrem, resp. někdo z přítomných se chová nepřijatelně, je na místě jej po předchozím upozornění i vyvést nebo výslech přerušit či ukončit. Zájem na úplném dokazování nebo na zjištění co „nejúplnějšího stavu věci“ nestojí nad zájmy dítěte, je to právě naopak (!). Nad správním řádem stojí Úmluva o právech dítěte a nad zájmy obviněného z přestupku, který se snaží i za cenu předvolávání dítěte co nejvíce zkomplikovat řízení, stojí zdravý rozum a svědomí oprávněné úřední osoby.
3.3.3. Konfrontace
Konfrontace je kvalifikovanou formou výslechu, správním řádem výslovně neupravenou. Bývá však někdy vyžadována odvolacími orgány, proto je třeba zásady provedení konfrontace hledat jednak v trestním řádu (§ 104a trestního řádu), a jednak v kriminalistické literatuře.
Další možností je požádat příslušný krajský úřad, jako orgán metodického vedení, aby vydal stanovisko či metodiku týkající se správného postupu provedení konfrontace. Pokud bude odpověď krajského úřadu nedostatečná, lze obdobnou žádost následně podat na ministerstvo vnitra. Domníváme se, že pokud nadřízené orgány doporučují určitý postup nebo provedení určitých specifických důkazů, jistě mají představu, „jak na to“ – už jen proto, mají-li pak postup prvostupňových orgánů přezkoumávat v odvolacím řízení nebo při výkonu dozoru.
Důvodem, proč je konfrontace nařizována, bývá rozpor mezi tvrzeními účastníků řízení, příp. i účastníků a svědků, kdy výsledkem konfrontace má být odstranění těchto rozporů – ve společném dialogu lze možná opravdu lépe dospět k nalezení pravdy, resp. shodnout se na tom, jak událost proběhla. V přestupkovém řízení však min. jednomu z účastníků řízení rozhodně nejde o odhalení pravdy a k možnosti, že obviněný z přestupu po vytrvalém zapírání svá tvrzení odvolá a uvede vše na pravou míru, jsme oprávněně velmi skeptičtí.
Druhým důvodem k provedení konfrontace je předpoklad, že v přítomnosti druhé osoby, která také byla na místě, a „dobře ví“, jak se co stalo, bude potenciální lhoucí účastník řízení svoji výpověď korigovat, resp. alespoň částečně řekne pravdu. Lze přisvědčit tomu, že pokud je jeden z účastníků řízení přítomen výslechu jiné dotčené osoby nebo svědka, tak skutečně více váží slova, nedovolí si tolik špinit protivníka a někdy se více přiblíží objektivnímu popisu skutku (např. část připustí – „tohle ano – ale tamto, to nikdy“ – pak bude náležitě potrestán alespoň za přiznanou část).
Konfrontaci provádíme buď tak, že jeden z účastníků znovu popisuje situaci, a druhý se s ním „pře“ nebo prostřednictvím oprávněné úřední osoby namítá, že to bylo jinak a jak to bylo jinak, nebo lze diskutovat pouze nad rozpory, které správní orgán v dříve podaných výpovědích identifikoval. (Dodejme, že konfrontací není společné ústní jednání o přestupku – v konfrontaci se řeší až rozpory, které vzešly z dříve podaných výpovědí.)
Považujeme však za naivní domnívat se, že v tak vyhroceném řízení, jakým je projednávání domácího násilí, se pachatel najednou přizná, najednou začne mluvit pravdu atd., a neočekávají to snad ani odvolací orgány. Jakkoliv je domácí násilí, resp. násilí na ženách, velmi rozšířené, tak alespoň navenek platí norma „ženu ani květinou neuhodíš“ s tím, že ženy bije pouze hulvát a zbabělec. Dobře situovaný „spořádaný“ občan proto jen těžko přizná, že manželku bil pěstí do obličeje a kopal do břicha, a to ani v průběhu konfrontace.
V řízení, kde lze očekávat spíše zarputilé trvání na „vlastní“ verzi a kde pachatel nemá důvod se k čemukoliv přiznávat (hrozbou není ani tak směšná pokuta do 3.000 Kč, ale autoritativní výrok o spáchání skutku, z něhož je zřejmá nízkost, zbabělost a agresivní sklony pachatele), tak považujme provedení konfrontace spíše za úlitbu požadavkům odvolacích orgánů a za „krytí“ před argumentací účastníků řízení, ale třeba i soudů, že nebyly vyčerpány dostupné důkazní prostředky a že nebyl vyčerpávajícím způsobem zjištěn skutečný stav věci.
3.3.4. Lékařské zprávy
Lékařské zprávy zvláště u přestupků ublížení na zdraví dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích představují jeden z nejcennějších důkazů, bohužel správní orgány se často potýkají s jejich stručností nebo nízkou kvalitou. Ideální lékařskou zprávou je zpráva podrobná, pečlivě popisující všechny známky zranění, jejich rozmístění, velikost, vzhled, zbarvení atd., ale i tzv. „negativní“ skutečnosti, tedy kde zranění nejsou.
Oběti domácího násilí lze jen naléhavě doporučit, aby okamžitě po napadení vyhledala lékařské ošetření a vyžádala si podrobnou lékařskou zprávu – nejlépe pokud Policie ČR po přivolání na místo činu zavolá i záchrannou službu, příp. sama odveze oběť na vyšetření. Je třeba, aby zdravotní stav oběti byl zdokumentován ihned po napadení. V dokazování je pak třeba vyloučit, že oběť měla zranění už před údajným incidentem (lze dotazy na svědky nebo i na obviněného z přestupku), že v intervalu mezi údajným napadením a vyšetřením mohlo dojít k dalšímu útoku nebo zranění způsobené jinou osobou (obtížné, pokud oběť vyhledá lékaře až druhý den nebo dokonce až po několika dnech). Žádoucí jsou i další lékařské zprávy z nejbližších dnů a týdnů po incidentu (např. z kontrol), neboť mohou být podkladem pro soudní znalce – hojení rány podléhá určitým zákonitostem a vypovídá o charakteru, závažnosti, mechanizmu vzniku i datu zranění.
V každém případě doporučujeme získat od oběti maximum podrobných lékařských zpráv, dále výslovný souhlas oběti s poskytnutím veškeré lékařské dokumentace pro účely dokazování v přestupkovém řízení a pro účely vyhotovení znaleckého posudku – lékaři vždy vyžadují doložení souhlasu oběti, příp. alespoň formalizované ujištění úřadu, že oběť souhlas poskytla, neboť potřebují být „kryti“ pro případ obvinění z neoprávněného nakládání s citlivými údaji o zdravotním stavu pacienta.
Někdy je třeba lékaře dodatečně požádat o podrobnější vyjádření nebo o kopii zdravotnické dokumentace (připojíme souhlas oběti), mimo jiné proto, že odvolací orgány upřesňující a dodatečné (podrobnější) zprávy opět rády vyžadují (jakkoliv se třeba nic nového nedozvíme a lékař jen zopakuje to, co už jednou napsal nebo poskytl).
V akutních případech lze samozřejmě pořídit fotografie nebo podrobný popis zranění i přímo na obecním úřadě – do protokolu lze důkladně popsat vzhled, umístění a rozsah zranění a např. digitálním fotoaparátem lze pořídit fotodokumentaci (fotoaparát mívají zpravidla na odboru životního prostředí, na odboru stavebním, příp. na tiskovém oddělení). Správní řád umožňuje využít všech prostředků, které přispějí k objasnění věci, a neklade zde v zásadě žádná omezení. (CD s uloženými, resp. vypálenými, fotografiemi se pak stane přílohou spisu, fotografie je též možno souběžně vytisknout a přiložit k protokolu.)
Správní orgán ale přes veškerá doporučení nemůže očekávat, že oběť rozrušená násilným činem se ihned začne chovat duchapřítomně, racionálně a v souladu s potřebami policie nebo obecního úřadu – je proto úkolem úřadů, policie, neziskových organizací, příp. obecně pomáhajících profesí, aby odvedly kus práce „za oběť“ (zajištění důkazů je na druhé straně povinností zejména policistů a následně úřadu). Role zmíněných subjektů (zvláště policie) je klíčová, neboť s ohledem na své zkušenosti i určitý nadhled mohou důkazy lépe zajistit, spíše mohou provést fotodokumentaci, doporučit příslušná vyšetření a informovat oběť o potřebě identifikovat a uchovat všechny dostupné důkazy. Fotografie se nemusí týkat pouze zranění, výmluvná může být i fotografie zdemolovaného bytu či samotného pachatele (pokud např. později tvrdí, že to on byl zraněn, nikoliv oběť.)
3.3.5. Obrazové a zvukové záznamy
Správní orgán může k objasnění deliktu použít všechny dostupné legální prostředky, k nimž patří i výše zmíněné fotografie, obrazové záznamy v elektronické formě na nosiči dat (disketa, CD, DVD), stejně jako video a audio záznamy nebo záznamy městských nebo soukromých bezpečnostních kamerových systémů a také textové zprávy (sms) nebo e-maily (nemazat!).
Fotografie mohou být pořízeny samotnou obětí, její kamarádkou, sousedem, lékařem nebo neziskovou organizací, zároveň nemusí jít pouze o dokumentaci utrpěných zranění, ale třeba i poškozeného zařízení bytu, hanlivých nápisů na dveřích, poškozeného automobilu atd.
Ať už jde o fotografie nebo kamerové záznamy, je třeba, aby bylo vždy patrné datum a hodina pořízení záznamu (fotografie), jinak je nutno očekávat zpochybňování ze strany obviněného z přestupku, zda záznam nebo fotografie vůbec časově souvisí s údajně spáchaným deliktem. Jak už bylo zmíněno, obrazovou dokumentaci může pořídit i přímo úřad, jakkoliv není vždy náležitě vybaven; uvažovat lze i o operativním místním šetření na místě činu, kdy lze v krajním případě použít i mobilní telefon s videem či fotoaparátem. Vhodnější je ale pořizování takového záznamu, který bude mít dostatečné rozlišení, aby obviněný nemohl namítat, že modřina je pouze „nalíčená“, zranění „nakašírované“ a fotografie nezřetelná a nic neprokazující.
Co se týče foto nebo video záznamů nebo videí z bezpečnostních kamer, můžeme se setkat s výhradami týkajícími se ochrany soukromí a osobních údajů. Vždy je třeba takový záznam obviněnému z přestupku přehrát, přimět jej k vyjádření k tomu, co je na záznamu vidět. Lze též zaznamenat souhlas účastníka řízení s použitím takového záznamu, záznam však lze použít i v případě, že se obviněný z přestupku staví proti jeho použití (přirozeně – využije každé možnosti, jak odstranit nebo zpochybnit důkazy).
Zájem na ochraně života a zdraví však převažuje nad zájmem na ochranu soukromí obviněného z přestupku a ostatně většina zákonem výslovně aprobovaných důkazních prostředků do soukromí účastníků řízení bezprostředně zasahuje (z výslechů se dozvídáme i podstatně citlivější údaje než to, co bývá vidět na záznamech z bezpečnostní kamery). Odmítání cenných důkazů v podobě foto či video záznamů by navíc dokazování nedůvodně ztěžovalo, někdy i zcela paralyzovalo. Vzhledem k tomu, že přestupkové řízení je neveřejné (§ 49 odst. 2 správního řádu), pachatel nemá důvod utajovat cokoliv, co se jej týká – mimo spis se osobní a citlivé údaje nedostanou a do spisu mají přístup pouze zákonem vymezené osoby a subjekty (a i ti, kdo do spisu nahlížejí, mají povinnost zachovávat mlčenlivost, resp. alespoň nešířit osobní a zejména pak citlivé údaje).
Byly už zmíněny záznamy z bezpečnostních kamer, které jsou využívané stále častěji. Rozhodně není pravda to, co někdy tvrdí ochránci lidských práv či obhájci práva na soukromí, tedy že kamery na ulicích měst k objasnění žádného deliktu nepřispěly. Kamerové záznamy se rutinně využívají např. u „újezdů“ od benzinových čerpacích stanic, kde se teprve ze záznamu zjišťuje podle SPZ majitel či provozovatel vozidla a dohledává se řidič, resp. pachatel, újezdu. Řadu deliktů, pokud k nim dojde např. před chráněným objektem (banky), na náměstích, před úřady nebo na frekventovaných křižovatkách (zde jsou kamery monitorující hustotu silničního provozu součástí telematických systémů), lze skutek mnohem snadněji prokázat, např. pokud lze výpověď poškozené/ho i pachatele konfrontovat s neosobním záznamem, kde je sekundu po sekundě zaznamenáno, jak se pachatel přibližuje, napřahuje, vede úder proti obličeji, sráží oběť na zem, sedá si na ni, dále ji bije. Městské kamerové systémy zároveň umožňují bezprostřední a rychlý zásah proti právě probíhajícímu útoku, kterého si dispečer všimnul – kameru lze i přiblížit, oddálit, zaměřit na pachatele atd. (Problémem pak může být nekompatibilita záznamu se softwarem obecního úřadu, někdy je třeba i nainstalovat originální software subjektu, který záznam poskytnul - banka, Policie ČR, magistrát územně členěného města atd.)
Připomeňme, že i zákon o ochraně osobních údajů povoluje pořizování a uchovávání záznamů bez souhlasu dotčených osob (!), a to pro potřeby plnění úkolů policie a dalších orgánů veřejné moci, resp. pro účely ochrany života, zdraví, majetku a veřejného pořádku, viz § 3 odst. 6 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů. Na zákonné úrovni je tedy vyjádřena priorita ochrany života, zdraví, majetku a veřejného pořádku nad soukromím pachatele deliktu. Zamysleme se ostatně i nad pojmem „soukromí“ – koná-li pachatel svůj skutek veřejně, resp. na veřejnosti (ulice, náměstí, schodiště společného domu), kamera veřejnost (resp. případné svědky) de facto jen „supluje“ a umožňuje pouze obraz skutečnosti uchovat déle a kvalitněji, než je toho schopna lidská paměť.
Dalším druhem záznamu může být i audio nahrávka, např. záznam telefonátu pořízený obětí, záznam volání na dispečink linky 158 (archivují se, stejně jako záznamy o tom, jak bylo s voláním naloženo), kam volala oběť nebo třeba i pachatel. Stále rozšířenějším podkladem jsou i textové zprávy (vulgární, výhrůžného charakteru, nebo min. potvrzující komunikaci v tom kterém období), které je třeba se všemi detaily přepsat do protokolu, s podpisem majitele telefonu, příp. další oprávněné úřední osoby, která potvrdí přesnost přepisu (není-li přítomen obviněný z přestupku). Bez ohledu na možnost zpochybnění autenticity nahrávek či textových zpráv pachatel zpravidla nezpochybní podklady obsahující informace, které mohl znát pouze on sám nebo které jej jinak usvědčují z autorství. V této souvislosti upozorněme oběť, že zprávy rozhodně nemá mazat, naopak je má co nejdéle uchovat. Totéž platí o e-mailech, jako dalším potenciálním důkazním materiálu (milostně-výhrůžné dopisy, sliby, naléhání nebo pohrůžky násilím, pomstou apod.).
I fotografie a videozáznamy lze proto využít v přestupkovém řízení, včetně případů, kdy projednáváme případy domácího násilí. V zájmu dodržení práv účastníka řízení doporučujeme konfrontaci obviněného z přestupku se záznamem a získání alespoň implicitního souhlasu s použitím daného důkazu (pachatel např. proti použití záznamu neprotestuje, pouze komentuje obsah záznamu). Jak už bylo výše vysvětleno, mj. odkazem na zákon o ochraně osobních údajů, souhlas pachatele s použitím záznamů však nezbytný není (dokazování je odvislé od vůle správního orgánu a jeho zákonných povinností, nikoliv od vůle pachatele – to bychom jinak mohli spis zcela vyprázdnit nebo dokazování nechat na pachateli).
V rámci prošetřování deliktu je nutno naléhavě doporučit policii neprodlené zjišťování, zda se v blízkosti incidentu náhodou nenachází kamera (banka, křižovatka, soukromá rezidence) – záznamy se někdy přemazávají už po 12 hodinách, příp. po dvou až čtyřech dnech, a nejdéle se uchovávají 30 – 60 dnů.
3.3.6. Znalecký posudek
V komplikovaných případech, kde se správní orgán potýká s nedostatkem důkazů, což je pro případy domácího násilí typické, bývá často nutné nechat vyhotovit znalecký posudek – jedná se zpravidla o případy fyzického napadení, zanechávajícího určité následky nebo alespoň známky na těle oběti. Jakkoliv je správní orgán oprávněně přesvědčen o tom, že sám dokáže posoudit, zda zlomenina nosu byla způsobena spíše úderem pěstí než tím, jak od sebe pachatel údajně odstrkoval partnerku a nechtěně jí zavadil palcem o nos, bývá v případě rozporů mezi výpověďmi účastníků řízení (zjednodušeně řečeno – když se pachatel nepřizná) znalecký posudek doporučován (resp. nařizován) odvolacím orgánem. Pokud je zřejmé, že po rozhodnutí bude nejspíše následovat odvolání, je vhodné už na začátku řízení zvažovat ustanovení znalce.
Pokud máme potřebné lékařské podklady a souhlas oběti s využitím veškeré lékařské dokumentace potřebné pro splnění účelu znaleckého zkoumání, je na řadě formulace otázek znalci. Zpravidla nás zajímá 1) jaká zranění byla zjištěna, 2) jaký je pravděpodobný mechanizmus vzniku zranění, 3) zda zranění odpovídá způsobu vzniku tvrzenému poškozenou, 4) zda zranění odpovídá způsobu vzniku tvrzenému obviněným z přestupku, 5) další relevantní skutečnosti.
Z odpovědí znalce se pak lze např. dozvědět, že 1) poškozená utrpěla tržnězhmožděnou ránu v oblasti dolního rtu, že 2) rána vznikla působením náhlé, relativně značné energie na oblast dolního rtu vlevo, kdy úder pěstí by tomuto typu zranění mohl odpovídat, že 3) předmětné zranění a mechanizmus jeho vzniku může odpovídat popisu události, který byl uveden poškozenou, že 4) předmětné zranění a mechanizmus jeho vzniku uvedený obviněným z přestupku, konkrétně např. zavadění palcem nebo úder otevřenou dlaní, neodpovídá charakteru způsobeného zranění, neboť 5) chirurg, který provedl prvovyšetření, zjistil u poškozené tržnězhmožděnou ránu, která postihla kůži i podkoží, kdy zavadění palcem, nehtem palce nebo úder otevřenou dlaní, vznik takového zranění uspokojivě nevysvětluje, jelikož na způsobení popsaného zranění je třeba více energie, působící velkou silou na malou plochu, čemuž odpovídá právě úder pěstí.
Znalce ustanovujeme usnesením dle § 56 správního řádu (a v souladu s § 67 a násl. a § 76 správního řádu), k usnesení přikládáme kopii spisu (originál si raději ponecháme, abychom mohli mezitím pokračovat v řízení a provádět další důkazy). O ustanovení znalce vyrozumíme účastníky s poučením o možnosti podat námitky proti ustanovení znalce, resp. o možnosti namítat podjatost znalce (viz § 14 odst. 2 a 7 správního řádu).
Znalce je třeba pečlivě vybírat, a to nejen podle oboru, ale i podle dobrých zkušeností kolegů a kolegyň z jiných úřadů nebo dle odborného renomé toho kterého znalce. V případě ublížení na zdraví je třeba ustanovení znalce z oboru soudního lékařství, odvětví (pokud možno) traumatologie nebo patologie. Ustanovíme-li znalcem patologa, dostaneme zpravidla kvalitní posouzení projevů a následků zranění, nelze však vyloučit i zvolení specialisty např. na ušní-nosní-krční, jde-li o zranění korespondující části těla. Vždy však přihlížejme k profesionálním kvalitám konkrétního soudního znalce, neboť i neurolog může říci ke zraněním více a kvalitněji než traumatolog nebo zmíněný patolog. Dejme si proto čas s hledáním kvalitního znalce, ptejme se na sousedním obecním úřadě nebo jiném orgánu veřejné správy.
K výběru je třeba poznamenat, že se má pokud možno jednat o znalce místního (není na místě ustanovovat znalce z druhého konce republiky). S ohledem na zásadu hospodárnosti i při vědomí omezených rozpočtových prostředků obce je nutno přihlížet také k výši odměny, kterou znalec vyžaduje – tentýž posudek totiž můžeme pořídit za 4.000 i za 8.000 Kč a při troše štěstí lze nalézt znalce kvalitního, jemuž stačí honorář ve výši 3.500 – 4.500,- Kč.
Znalec je schopen vyhotovit posudek zpravidla v měsíční lhůtě (v usnesení o ustanovení znalce mu správní orgán ostatně lhůtu direktivně určí), po vyhotovení posudku je vhodné jeden stejnopis poskytnout každému účastníkovi řízení, aby se s ním mohl/a v klidu seznámit, příp. se k jeho obsahu vyjádřit. V případě, že účastník řízení s posudkem nebo jeho závěry nesouhlasí, bude někdy třeba znalce předvolat k ústnímu jednání (viz i § 56 správního řádu in fine), kdy znalec bude své závěry vysvětlovat a obhajovat před účastníky řízení a reagovat na jejich doplňující dotazy a námitky. Není-li účastník s posudkem řádně seznámen nebo pokud správní orgán odmítne znalce předvolat, může to být posouzeno jako procesní chyba a důvod k vrácení věci k novému projednání. Předvolávání znalce účastníkovi „nevnucujeme“ (tlačí nás čas); pokud nehrozí riziko stupňování nároků na dokazování ze strany obviněného z přestupku, lze do protokolu zaznamenat např. to, že dotyčný předvolání znalce nežádá (ale pokud by jej pravděpodobně požadoval, kdyby si tuto možnost byl uvědomil, tak ho zbytečně „nenavádíme“). Z vlastní iniciativy předvoláme znalce pouze tehdy, pokud se v posudku objevila nesrozumitelná či rozporná tvrzení, na něž by nás tak jako upozornil odvolací orgán.
Ustanovování znalce přirozeně vyžaduje telefonické nebo i osobní předjednání věci - zjistíme, zdá má znalec čas, potřebnou kvalifikaci a chuť věcí se zabývat, příp. i zda je ochoten podstoupit riziko předvolávání ještě k ústnímu jednání (předvoláváme jej pak jako znalce-svědka s poučením svědka a v souladu s vyhláškou č. 520/2005 Sb. o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, v platném znění, mu přiznáváme náklady na zajištění účasti při jednání).
Znalecký posudek lze považovat v přestupkovém řízení, jehož možnosti jsou silně omezeny (finančně, personálně i právně), za „korunu důkazů“, kdy pořízením posudku správní orgán prvního stupně odvolacímu orgánu „vezme trumf z ruky“. Pořízení posudku je totiž u přestupků ublížení na zdraví často jedna z věcí, která odvolací orgán napadne, chce-li spis vrátit zpět na obecní úřad s odůvodněním, že nebyl náležitě zjištěn „skutečný stav věci“.
Správní orgány se také občas setkávají s požadavky pachatelů na znalecké přezkoumání duševního stavu navrhovatelky nebo na posouzení její věrohodnosti soudním znalcem. Nejsme však v trestním řízení a neřešíme vraždu, abychom museli pořizovat tak nákladné důkazy. Tím spíše, že ze strany pachatele jde spíše o snahu skandalizovat či obtěžovat oběť, jde tedy spíše o to, jak oběti co nejvíce znepříjemnit život a naznačit, že dotyčná je psychicky v nepořádku („na rozdíl od pachatele“). Obviněného z přestupku lze odmítnout s tím, že posudky (z oboru psychiatrie nebo psychologie) se provádějí standardně pouze tam, kde je podezření, že obviněný z přestupku jednal v duševní poruše nebo není způsobilý plnohodnotně se účastnit řízení (srovnej § 5 odst. 2 zákona o přestupcích a § 32 odst. 1 písm. g) správního řádu). Rozpočet obce však rozhodně neumožňuje znalecké zkoumání všech svědků a účastníků řízení, je-li navíc z okolností zřejmé, že jde ze strany pachatele o účelovou obstrukci, zatímco oběť žádné známky duševní poruchy nebo anomálie (bájivá lhavost např.) nevykazuje. Na místě někdy bývá spíše prozkoumání psychologického profilu pachatele, projevuje-li sklony k nezdrženlivosti, agresivitě, malou frustrační toleranci apod. Jak však bylo řečeno, jde o úkon nadstandardní, a není-li u pachatele podezření na přítomnost duševní poruchy, resp. onemocnění, musel by správní orgán zadávat psychiatrický posudek k osobě obou účastníků řízení (resp. k osobě obviněného z přestupku i oběti), aby byl postup správního orgánu „rovný“.
3.3.7. Rekonstrukce a ohledání
Pro rekonstrukci platí zhruba totéž, co bylo řečeno u konfrontace – správní řád ji neupravuje (pouze ohledání – § 54 správního řádu) a odvolací orgány ji někdy vyžadují, ač samy neposkytnou návod, jak postupovat (pro stručné nastínění viz § 104d, resp. § 104c, trestního řádu).
Správní orgán nemá takové prostředky a tolik času, aby mohl s policejním doprovodem kvůli každému přestupku přehrávat v parku s molitanovou figurínou spáchaný delikt, stejně tak by asi neměla rekonstrukce spočívat v tom, že nám účastníci sami předvedou, jak přestupek proběhnul, a znovu si natlučou. Onu rekonstrukci vnímejme v užším smyslu, kdy se bude do určité míry překrývat s ohledáním.
Pokud setrváme u ohledání, tak někdy skutečně bude na místě – pachatel např. tvrdí, že jej svědkyně z okna vidět nemohla, protože je tam velký strom, a teprve na místě zjistíme, že tam strom není (nebo je kus vedle) nebo že svědkyně nejen že nevidí přes strom, ale kvůli slabému zraku ani nepozná, zda pod jejím oknem stojí pachatel, úředník nebo popelnice. Ohledání se tedy uplatní především tam, kde jde o ověření vzdálenosti, velikosti, možnosti něco vidět, něco slyšet, někam se vejít atd.
Co se týče skutečné rekonstrukce, lze např. žádat po pachateli, aby ukázal, jak šel, zakopnul a zavadil o oběť, pak lze zase žádat po oběti, aby např. ukázala, jak stála u dveří, kde stál pachatel, zda na ni skutečně mohl ze schodiště dosáhnout nebo ji kopnout. Místo druhého účastníka řízení nebo svědka nechť účinkuje figurant, zpravidla sám úředník nebo jeho kolega, který jej doprovází (mimo úřad raději chodit ve dvou – z řady dobrých důvodů). Úkony i pokusy lze zaznamenávat do spisu, zakreslit do náčrtku (např. interiér pokoje), příp. i nahrávat na videokameru (mívá obecní policie).
Jako o každém jiném úkonu musí být účastníci řízení o rekonstrukci informování (není-li jich třeba na místě, kam je pak přímo předvoláme), viz § 4 odst. 3 správního řádu. Lépe je provést rekonstrukci coby pokračování ústního jednání, kdy účastníky řízení (a postiženou, příp. i svědky) vyzveme, aby se zvedli a šli s námi na místo samé k provedení rekonstrukce či ohledání (po konfrontaci další úkon, který lze provést "na jeden zátah" s ústním jednáním a výslechy svědků). O záměru správního orgánu provést rekonstrukci je vhodné předvolané osoby v předstihu informovat (srovnej § 4 odst. 3 správního řádu). Pokud k rozhodnutí dospějeme až při jednání samém, poznamenáme do protokolu, že účastníci nic nenamítají proti provedení úkonu a nežádají, aby byli o úkonu v pětidenním předstihu vyrozumíváni (srovnej § 49 odst. 1 správního řádu). Pokud činí obstrukce, na místě je předvoláme k úkonu, který tedy provedeme o týden později (předvolání zaznamenáme do protokolu a předvolaným do ruky proti podpisu předáme písemně vyhotovené předvolání).
Protokol lze zapisovat přímo na místě (zákon neukládá tištěnou či na počítači psanou formu protokolu), příp. se protokol vyhotoví dodatečně. Je ale třeba, aby jej všichni přítomní podepsali a tím potvrdili autenticitu v něm obsažených informací – odmítnutí, resp. výhrady k protokolu, se také zaznamenají (viz § 18 odst. 3 správního řádu), příp. se zapíše, co chce účastník změnit, beze změny původního textu, odráží-li původní záznam skutečný průběh úkonu nebo skutečné znění výroku některého z přítomných.
Nelze vyloučit ani „mini-rekonstrukci“ přímo v průběhu ústního jednání, resp. výslechu – „ukažte mi, jak vás chytil, jak se postavil, jak vás škrtila“, kdy si řadu věcí můžeme ověřit už na úřadě (jednání tak mohou být i „hravá“ a zábavná a někdy malá rekonstrukce nebo „tělocvičná vložka“ pomůže uvolnit atmosféru).
3.3.8. Časové nároky řízení a hrozba promlčení
Nezapomeňme také, že správní orgán je tlačen časem, neboť do roka musí mít na stole pravomocné rozhodnutí, jinak bude muset věc zastavit pro prekluzi, tzn. zánik odpovědnosti za přestupek (viz § 20 a § 76 odst. 1 písm. f), příp. § 66 odst. 3 písm. e), zákona o přestupcích). Pokud od odeslání předvolání k ústnímu jednání uplyne měsíc, min. dva měsíce bude probíhat řízení, poté bude trvat další min. měsíc, než vyprší čas poskytnutý účastníkům k seznámení se spisem, následně čas k vyhotovení a vydání rozhodnutí, čekáme dále na doručení rozhodnutí a zda účastník podá odvolání, s nímž je opět třeba se vypořádat (a máme-li návrhové řízení, je třeba o odvolání vyrozumět zasláním jeho stejnopisu i druhého účastníka řízení, viz § 86 odst. 2 správního řádu). Pokud přičteme i čas věnovaný např. zjišťování, zda mezi dotčenými osobami je či není vztah osob blízkých, a vezmeme v potaz i neočekávané návrhy na předvolání dalších svědků či provedení nových důkazů, můžeme se dostat až k době trvání řízení v délce 6 – 7 měsíců. Pokud si uvědomíme, že odvolací orgán má na rozhodnutí další dva měsíce a min. měsíc mu trvá doručování, kdy další čas zabere expedování spisu prvostupňovému orgánu, je roční lhůta k projednání přestupku často lhůtou šibeniční. V případě, že byla věc vrácena k novému projednání (resp. k doplnění dokazování a k novému rozhodnutí), můžeme začít počítat znovu. Proto řešíme-li komplikovanější případ, který vyřešit skutečně chceme, je třeba postupovat maximálně rychle, efektivně, hospodárně a řízení, resp. dokazování, je nutné pokud možno co nejvíce koncentrovat (provést maximum v úvahu připadajících důkazů hned na začátku, „na jeden zátah“).
Proto raději hned na začátku (před zahájením řízení) v rámci studia spisu nebo souběžně s předvoláváním účastníků požádáme lékaře o podrobnější zprávu nebo o kopii dokumentace, policii neprodleně o kamerový záznam, než bude smazán(!) či o nahrávku z l. 158, vyžádáme si úřední záznam policistů zasahujících na místě (i s jejich celými jmény a kontaktní adresou), informujme se o místním znalci a dotážeme se (třeba i telefonicky) oběti na další důkazy, na adresy a osobní údaje svědků, příp. na dříve řešené incidenty (kdy, kde, s jakým výsledkem).
Je vhodné různé úkony, pokud je to jen trochu možné, spojovat – např. v předvolání informovat nejen o časech výslechů svědků, ale třeba i o právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí, pokud správní orgán předpokládá ukončení ústního jednání v jednom dni, vyrozumět o tomto právu lze i na konci ústního jednání nebo např. spolu s vyrozuměním o získání posledního důkazu nebo posledního svědka s tím, že po uplynutí poskytnuté lhůty bude rozhodnuto.
4. Rozhodnutí, náklady řízení a odvolání
4.1. Ukončení dokazování, výzva před vydáním rozhodnutí
Po ukončení dokazování je třeba účastníkovi (účastníkům) řízení umožnit vyjádřit se k podkladům rozhodnutí (viz § 36 odst. 3 správního řádu), tzn. seznámit se se shromážděným spisovým materiálem. Lze tak učinit např. na konci ústního jednání, ve složitějších řízeních trvajících i řadu měsíců však bude nejspíše třeba zaslat výzvu k vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí, se stanovením přiměřené lhůty (např. 5 – 7 pracovních dnů od doručení výzvy, srovnej § 4 odst. 3, příp. i § 49 odst. 1 a § 59, správního řádu). Pokud by hrozilo, že účastník řízení bude „na poslední chvíli“ navrhovat nové důkazy (např. pokud se blíží datum prekluze), lze usnesením dle § 36 odst. 1 správního řádu autoritativně určit termín, do kdy nejpozději mohou účastníci důkazy navrhovat.
Po uplynutí stanovené lhůty (tam, kde účastník nereaguje, tak po uplynutí lhůty počítané ode dne uplatnění fikce doručení dle § 24 odst. 1 správního řádu) následuje vydání rozhodnutí. Tam, kde předpokládáme obsáhlé odůvodnění, resp. kde spis obsahuje dlouhou řadu podkladů, můžeme samozřejmě psát rozhodnutí už v předstihu „do šuplíku“ s tím, že je pouze upravíme s ohledem na případné vyjádření účastníka.
Poté následuje vydání rozhodnutí, kdy odůvodnění rozhodnutí může znít tak, že správní orgán rozhodl na základě shromážděného spisového materiálu, zejména na základě výpovědí obviněného z přestupku, výpovědi navrhovatelky a výpovědi svědků, kdy obviněného z přestupku uznal vinným ze spáchání skutku popsaného ve výroku rozhodnutí, neboť jej usvědčují výpovědi svědků A a B i výpověď navrhovatelky; uloží mu pokutu v přiměřené výši a povinnost nahradit náklady řízení a závěrem jej poučí o právu na odvolání.
4.2. Náležitosti rozhodnutí, struktura odůvodnění, poučení o právu na odvolání
4.2.1. Výrok rozhodnutí
Jelikož se v případě domácího násilí nejedná o bagatelní přestupek, kde na výsledku příliš nezáleží, je třeba věnovat formálním i obsahovým náležitostem rozhodnutí podstatně větší pozornost.
Předpokládejme, že obviněný z přestupku je uznán vinným: První částí rozhodnutí je výrok rozhodnutí, kde správní orgán uvede v jakém řízení (na základě kterého zákona) rozhodoval, dále v jaké věci (kde víceméně přepíše „obvinění“), jak rozhodl, jakou sankci uložil, a rozhodne o nákladech řízení. Jádro výroku se člení na větu skutkovou (čeho se pachatel dopustil) a větu právní (jak toto jednání kvalifikuje zákon), následuje výrok o vině a výrok o sankci (jaký trest, resp. výše pokuty, se mu ukládá) a výrok o nákladech řízení.
Výrok rozhodnutí tak může znít např. takto: „Městský úřad města Nová Ves rozhodl dne 1.1.2008 v řízení o přestupku provedeném dle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb., takto: pan Josef Chudáček, nar. 1.1.1980, trvale bytem Hlavní 7, Stará Ves, je vinen přestupkem proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, kterého se dopustil tím, že dne 11.10.2007 kolem 21,30 hod. v pokoji č. 23 v druhém patře ubytovny „Pohoda“ na adrese Přípotoční 135, Nová Ves, fyzicky napadnul svoji družku paní Lenku Hubenou, nar. 6.6.1984, trvale bytem Dolní Lhota č.p. 15, okr. Nová Lhota, úderem pěstí pravé ruky do oblasti levé lícní kosti, a následně držením za vlasy za použití levé ruky a úderem otevřenou dlaní pravé ruky přes levé ucho, čímž jmenované způsobil výron krve do podkoží v oblasti levého oka a protrhnutí ušního bubínku levého ucha, tedy úmyslně narušil občanské soužití drobným ublížením na zdraví a hrubým jednáním. Za spáchání tohoto přestupku se mu ukládá podle § 11 odst. 1 písm. b), § 12 odst. 1 a § 49 odst. 2 cit. zákona pokuta ve výši 3.000,- Kč splatná do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet města Nová Ves přiloženou složenkou. Pachateli přestupku se zároveň ukládá povinnost podle § 79 odst. 1 cit. zákona a vyhlášky č. 231/1996 Sb., ve znění vyhlášky 340/2003 Sb., nahradit náklady řízení spojené s projednáváním přestupku ve výši 1000,- Kč, a to do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet města Nová Ves přiloženou složenkou.“
Teprve v tomto momentu se ukáže, jak kvalitně bylo formulováno obvinění nebo návrh na projednání přestupku. Mnohdy teprve při vypracování rozhodnutí správní orgán zjistí, že by bylo třeba upřesnění, jiná formulace apod. Proto je třeba této otázce věnovat náležitou pozornost už na začátku řízení, tzn. je nutné pečlivě si pročíst spis a přesně, ale ani nadmíru detailně, „obvinění“ zformulovat; někdy se vyplatí obvinění formulovat obecněji, a teprve poté v průběhu řízení, jak vycházejí najevo další skutečnosti, je upřesnit.
Pokud se v průběhu řízení objeví důvod pro změnu, upřesnění nebo rozšíření obvinění, je třeba o tom obviněného z přestupku, resp. účastníky řízení, vždy (!) vyrozumět, nejpozději pak v rámci výzvy k vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí. V takovém případě pak doporučujeme stanovení delší lhůty pro vyjádření k podkladům rozhodnutí, kdy je zároveň nutné být benevolentnější k žádostem o provedení nových důkazů. Ideální však bude, pokud obviněný z přestupku už od počátku řízení ví, jakému obvinění čelí, aby se mohl ke všemu vyjádřit, tázat se na detaily svědků atd.
Na druhé straně právě v rámci ústního jednání a při výslechu svědků vyjdou najevo nové, někdy i velmi závažné, skutečnosti. Přípravné řízení je totiž v přestupkovém řízení minimalizováno, na rozdíl od formalizovanějšího a těžkopádnějšího řízení trestního, kde zároveň nehrozí zánik odpovědnosti za delikt před ukončením projednávání věci. Nejzazším momentem pro upřesnění obvinění je proto závěr řízení, resp. výzva k vyjádření se k podkladům ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, v rámci níž lze o změně nebo upřesnění obvinění ještě informovat (správní orgán si zde de facto „v předstihu“ připravuje konečné znění výroku rozhodnutí).
4.2.2. Odůvodnění rozhodnutí
4.2.2.1. Výčet a sumarizace důkazů, jejich hodnocení
Pokud má rozhodnutí odolat snahám o jeho zpochybňování, je po výroku rozhodnutí třeba věnovat největší pozornost odůvodnění a jeho náležitostem (§ 68 odst. 3 správního řádu). Nepředpokládáme, že všechna odůvodnění budou odpovídat níže uvedeným doporučením, jistě je lze strukturovat i jinak, ale aspoň pro ilustraci.
Úvodem je třeba uvést, na základě jakých důkazů a podkladů (§ 50 odst. 1, § 51 odst. 1 správního řádu) správní orgán rozhodoval. Půjde zejména o výpověď obviněného z přestupku (a navrhovatelky), resp. účastníků řízení, dále o výpovědi svědků, lékařské zprávy, fotografie, nákresy, vyjádření obviněného z přestupku (účastníků) k podkladům pro rozhodnutí a další podklady a důkazy dle možností a okolností – vyjádření, nahrávky, znalecký posudek, stanoviska odborných subjektů, protokol o ohledání a jiné. V této fázi si správní orgán alespoň uvědomí, co všechno do spisu nashromáždil a čemu je třeba věnovat pozornost.
Následuje narativní část odůvodnění, tzn. „co kdo řekl“ – jde o sumarizaci důležitých nebo pro rozhodnutí (příp. pro posuzování věrohodnosti výpovědí) podstatných informací. V této části stručně shrneme obsah důkazů a podkladů zmíněných v úvodu odůvodnění. Tedy co tvrdí obviněný z přestupku, co navrhovatel/ka (resp. osoba postižená přestupkem), co řekli svědkové a co vyplývá z dalších podkladů. Již zde lze důkazy a podklady hodnotit, tzn. posuzovat jejich věrohodnost, průkaznost, soulad s dalšími důkazy a deklarovat význam, který jim správní orgán přisuzuje.
Samotnému hodnocení důkazů může být vyhrazena další část odůvodnění – proč je to které tvrzení (ne)věrohodné, co o skutku vypovídá, nakolik je v souladu s dalšími důkazy a podklady, s logikou věci i obvyklým během událostí, zda je v souladu s tím, co bylo řečeno na policii, u soudu nebo v rámci podání vysvětlení (nebo třeba na jiném odboru obecního úřadu v jiném řízení) atd. Postupovat lze též tak, že identifikujeme základní protikladné teze vyplývající z dokazování (zpravidla tvrzení obviněného a tvrzení oběti), kdy nastíníme obě verze a sumarizujeme vše, co hovoří pro i proti – uvědomujeme si důvody, proč pachatel měl či neměl nějak jednat, co hovoří pro to, že se skutku dopustil, a co naopak pro to, že nikoliv, zkoumáme průběh děje, jak jej ten který účastník popsal, zda tak skutek proběhnout mohl či nikoliv (přesuny osob, trvání cesty z práce domů, počátek nebo konec jednání, dojezd policie nebo záchranné služby atd.). Zde už postupně krystalizuje výsledek hodnocení důkazů – věrohodné/nevěrohodné, prokázáno/neprokázáno.
Správní orgán se v průběhu sumarizace informací vyplývajících ze spisu a při jejich hodnocení vypořádává s různými námitkami a návrhy účastníků (znalecké přezkoumání partnerky, výslech babičky, předvolání ombudsmana atd.). Vždy, když správní orgán nevyhověl účastníkům řízení (zejména obviněnému z přestupku), je třeba odmítnutí důkazu nebo podkladu náležitě odůvodnit, jakkoliv třeba zdravý rozum velí podobné návrhy vůbec neřešit. Bohužel je třeba vypořádat se i se sebenesmyslnějšími požadavky účastníka, neboť nadřízený orgán nemusí obstrukce obviněného z přestupku také vnímat jako žert, zdržování nebo naschvál, ale za výkon procesních práv, jejichž odepření obecní úřad náležitě nezdůvodnil. Vyhneme se tak vrácení spisu pro nepřezkoumatelnost, nedostatečné odůvodnění, opomenutí povinností vyplývajících z § 68 odst. 3 správního řádu (příp. v originálních případech pro „nepřesvědčivost“) a předejdeme zároveň frustrujícímu dodatečnému řešení absurdit a podružností, kterým jsme se s ohledem na zdravý rozum původně věnovat nechtěli. (Doporučujeme k občasnému opakovanému přečtení ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu – ostatně vždy je vhodné se znovu a znovu vracet k textu zákona, abychom se přesnou literu nedozvěděli až z odůvodnění zrušení našeho rozhodnutí.)
4.2.2.2. Odůvodnění výroku rozhodnutí – shrnutí
Po vyhodnocení důkazů a uvedení úvah, proč správní orgán hodnotil důkazy a vykládal právní předpisy tak či onak, následuje výrok o vině a o sankci (resp. jejich zopakování/připomenutí), např. že vzhledem k výše uvedenému má správní orgán za to, že p. XY se dopustil přestupku … (text jádra výroku rozhodnutí) a za tento skutek se mu ukládá pokuta ve výši … Kč, kterou správní orgán považuje za přiměřenou a zároveň za dostatečnou k potrestání pachatele přestupku (příp. lze s mírnou dávkou jízlivosti říci, že zákon bohužel uložení vyšší pokuty neumožňuje).
Následuje rozvedení právě uvedených tvrzení. Je třeba prokázat určitý skutek a zároveň naplnění všech znaků skutkové podstaty konkrétního přestupku. Dále je třeba odůvodnit volbu druhu, a zejména pak volbu výše, sankce (pokuty).
Zda skutek byl či nebyl prokázán, už víceméně vyplynulo z hodnocení důkazů, tzn. lze pouze stručně shrnout, že např.: „Tvrzení XY je vyvráceno svědectvím svědka AB a výpovědí navrhovatelky a dále znaleckým posudkem, který vyloučil, že ke zranění mohlo dojít tak, jak uvádí obviněný z přestupku, ale mohlo k němu dojít (a správní orgán je přesvědčen, že došlo) způsobem, který popisuje navrhovatelka a částečně i svědek. Tvrzení obviněného z přestupku, že manželka uklouzla na mokré podlaze v kuchyni je nanejvýš nevěrohodné, má-li navrhovatelka roztržený ret, zhmožděnou lícní kost, hematomy na zádech a na nohou a vytržený chomáč vlasů (které na místě zajistila policie a přiložila do spisu jako důkaz). Policisté předvolaní jako svědkové si zároveň žádné mokré podlahy v kuchyni nevšimli, stejně jako nějakého mokrého oblečení na těle oběti, resp. oboje vyloučili. Dále k tak rozsáhlým zraněním, směřujícím proti tělu postižené z různých směrů, uklouznutím ani „svépomocí“ (ze strany záštiplné a mstivé navrhovatelky, která se chce rozvést a obviněného „oškubat“, jak dotyčný uvádí), dojít nemohlo. Bylo zároveň prokázáno, že v hodinu H dotyčná žádná zranění neměla, jak se obě strany shodly, že v hodinu H + 10 min. došlo k hádce, kterou slyšela sousedka, navrhovatelkou je pak tvrzeno, že v hodinu H + 15 min. došlo k napadení. V čase H + 30 min. volal policii náhodný kolemjdoucí, který z chodníku pozoroval bitku v rozsvíceném okně bytu. V čase H + 35 min. dojela na místo policie, která poškozenou převezla k ošetření a zajistila na místě stopy a zaznamenala popis situace podaný přítomnými i osobou, která policii přivolala. Vyšetřením na pohotovosti byla zjištěna výše uvedená zranění, k nimž poškozená musela přijít v intervalu H až H + 35 min., kdy byla doma pouze s manželem a tříletým dítětem – jedinou osobou, která ji mohla napadnout, je tak obviněný z přestupku, který opakovaně vypovídal nepravdivě nebo min. nevěrohodně a který je usvědčován nejen výpovědí navrhovatelky, ale i výpovědí svědka AB, policistů zasahujících na místě (kteří stav obou manželů i situaci na místě viděli) a zejména závěrem soudního znalce.“ (A tak dále.)
4.2.2.3. „Tvrzení proti tvrzení“ a důkazní nouze
Krátce upozorněme na rozšířený nešvar, kterého se dopouštějí prvostupňové i odvolací orgány, když rozpory ve výpovědích „zhodnotí“ floskulí „tvrzení proti tvrzení“, a řízení zastaví. To, že si tvrzení účastníků řízení a svědků odporují, je v přestupkovém řízení v podstatě pravidlem, a považujeme za trestuhodné, pokud se správní orgán místo vyhodnocování důkazů, prověřování věrohodnosti výpovědí a zkoumání jejich souladu se všemi zjištěnými skutečnostmi uchýlí k takovéto „kličce“, a i velmi vážný případ raději nerozhodne (řízení zastaví).
Netvrdíme, že každý bagatelní přestupek je třeba ze všech stran zkoumat, prověřovat a zatěžovat tak úředníky, rozpočet obce i dotčené osoby. V případě domácího násilí je však zmíněná fráze výsměchem oběti i povinnostem správního orgánu dle § 3, § 50 odst. 4 a § 52 správního řádu. Rozhodně by nemělo dojít k takovým extrémům, kdy odvolací orgán poté, co věc dvakrát vrátil zpátky na obec, řízení nakonec uzavře, že „jde o tvrzení proti tvrzení“, jakkoliv oběť před setkáním s pachatelem žádné zranění neměla, pak s ním strávila dvacet minut na chodbě, a po příjezdu policie měla mnohočetná pohmoždění po celém těle.
Jinak se zejména v odvolacím řízení dostáváme do situace, kdy doporučované zkoumání důkazů a posuzování věrohodnosti dotčených osob bude jen nedoceněnou a zbytečně vynaloženou energií, pokud odvolací orgán rozhodne ve stylu „pachatel se přiznal – je prokázáno, pachatel se nepřiznal – není prokázáno“, a psychologická, kriminalistická, logická, argumentační a empirická složka rozhodování i zásada volného hodnocení důkazů (§ 50 odst. 4 správního řádu) jdou stranou. Nechuť jasně rozhodnout a za svým rozhodnutím si stát pak vede k tomu, že v zákoně mohou být sebepřísnější sankce, ale většina pachatelů záhy zjistí, že pokud se odvolají, mají téměř jistotu, že postihu uniknou. (Abychom byli spravedliví, je nutno říci, že práce odvolacích orgánů se v tomto směru alespoň někde pozvolna zlepšuje.)
Pokud už hovoříme o frázi „tvrzení proti tvrzení“, je třeba dále upozornit, že v případě domácího násilí je prakticky pravidlem, že vycházíme pouze z výpovědi pachatele a výpovědi oběti, příp. ještě z lékařské zprávy, a více důkazů většinou k dispozici není. Můžeme (resp. měli bychom, ne-li musíme) předvolat ještě policisty, kteří na místě zasahovali, ti však viděli až stav účastníků po incidentu, a jakkoliv mohou sdělit celou řadu cenných informací, neposkytnou zpravidla přímé důkazy (vyjma svědectví o tom, jak účastníci vypadali nebo co bezprostředně na místě řekli). Dalším důkazem může být zmiňovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vždy se ale nakonec vrátíme k protikladným výpovědím obviněného z přestupku a oběti. Dotyčné je třeba maximálně vytěžit a věnovat obsahu jejich výpovědí maximální pozornost (shody, rozpory, soulad s jinými podklady, přesvědčivost argumentace, znaky výpovědi věrohodné či nevěrohodné atd.). Pokud se nám přesvědčivě podaří ze všech místních i časových souvislostí, z kroků navrhovatelky a z nalezení příčinné souvislosti mezi údajným jednáním a prokázaným následkem dospět k závěru, že incident musel proběhnout tak, že pachatel partnerku skutečně napadnul a neshledáme žádné zásadní rozpory v důkazech a podkladech, lze rozhodnout o vině pachatele.
Opravdu není na místě hned na začátku řízení „házet flintu do žita“. Sám obviněný z přestupku nás může „mile“ překvapit částečným doznáním nebo zjevnými rozpory ve svých výpovědích, a teprve po proběhlém řízení (jehož důkladností jsme navíc dali pachateli najevo, že ne vše mu tak snadno „projde“) můžeme činit závěry o tom, která verze je pravděpodobnější, ke které se přikloníme nebo která je prokazatelná.
I v případě, že předpokládáme váhavost odvolacího orgánu, tak jsme-li přesvědčení o vině pachatele, je na místě tento názor vyslovit („vinen“), neboť tím zároveň vysíláme důležitý vzkaz pachateli i oběti. (V nejhorším budeme mít jedno další rozhodnutí, které se odvolacímu orgánu nelíbí – nihil novi. Role obce je však jiná než role kraje, resp. vyšších instancí, které dotčené osoby neznají a nemohou se řídit i intuicí a osobní znalostí účastníků řízení.)
4.2.2.4. Znaky skutkové podstaty přestupku
Výše už byla zmínka o nutnosti prokázat naplnění všech znaků skutkové podstaty přestupku, tzn. způsobilý subjekt, subjektivní stránku, objekt a objektivní stránku, příp. účinek (resp. změnu na hmotném předmětu útoku), tzn. formální znaky skutkové podstaty, a relevantní míru ohrožení nebo porušení zájmu společnosti, resp. společenskou nebezpečnost, tedy materiální znak skutkové podstaty, příp. též protiprávnost (srovnej § 2 a násl. zákona o přestupcích a např. § 49 cit. zákona).
Objektem přestupku je chráněný zájem, resp. zájem chráněný společností a zákonem, např. život, zdraví, majetek, čest, lidská důstojnost, veřejný pořádek, harmonické občanské soužití, morálka, zájem dítěte a další. Jde sice spíše už o jakýsi „nadstandard“, ale nepochybíme, pokud odůvodníme i narušení objektu přestupku, zvláště v případě domácího násilí, kde je jednání spáchané soukromě mezi dvěma blízkými osobami, nikoliv v běžném společenském styku, nutno subsumovat pod skutkovou podstatu přestupku proti občanskému soužití (§ 49 zákona o přestupcích).
Lze argumentovat tím, že harmonické občanské soužití zahrnuje vztahy veřejné i soukromé, že rodina jako „mikrosvět“ uvádějící dítě do světa zároveň formuje (u zpravidla přítomných dětí) i jejich představy o mezilidské komunikaci a standardních normách soužití. Výraz „občanské“ soužití je navíc nutno vykládat jako soužití „lidské“ či mezilidské, neboť hodnoty, které chrání speciální skutkové podstaty obsažené v § 49 zákona o přestupcích, jsou ústavními právy, jichž člověk nepozbývá tím, že překročí práh domu.
Objektivní stránkou rozumíme pachatelovo jednání, tzn. skutkový děj, resp. skutek, pro který je pachatel stíhán – tomuto tématu jsme se věnovali už výše. Charakteristickým pro objektivní stránku je jednání (v užším slova smyslu), dále následek a konečně příčinný vztah (kauzální nexus) mezi jednáním pachatele a vzniklým škodlivým následkem, konkrétně např. mezi shozením oběti ze schodů a zhmožděním nohou, rukou a hlavy. Prokazování samotného jednání jsme věnovali už velký prostor a doložení následku bylo opět zmíněno v souvislosti s dokazováním. Co se týče samotného příčinného vztahu, jde někdy o otázku velmi komplikovanou, na druhé straně máme-li prokázáno jednání a máme prokázán i následek, lze prokázání příčinné souvislosti stručně odůvodnit tím, že bez shození ze schodů (jednání) by ke zhmoždění (následek, resp. účinek) nedošlo, resp. že k následku (porušení zájmu na ochraně zdraví, v důsledku zranění) mohlo dojít právě a pouze jednáním pachatele, neboť před incidentem dotyčná žádná zranění neměla, modřiny na těle oběti pocházející z minulosti vyloučil sám pachatel, a po pádu oběť za doprovodu policie ihned vyhledala lékařské ošetření, kdy byla zmíněná zranění zaznamenána (tzn. zranění nemohla vzniknout ani po údajném incidentu).
Co se týče subjektu, resp. pachatele, který je způsobilým subjektem přestupku, tak ani pachatel ani oběť tuto způsobilost (absence nepříčetnosti nebo duševní poruchy či onemocnění) zpravidla nezpochybňuje. Jak jsme si už vyjasnili úvodem, pachatelé domácího násilí v drtivé většině případů žádnou duševní nemocí netrpí a sám přestupce žádnou psychickou nemoc nebo poruchu nenamítá (max. z ní „obviňuje“ oběť). Skutečně psychicky nemocná osoba (např. schizofrenik nebo osoba trpící perzekučními bludy) se navíc cítí zcela zdráva a údajnou nemocí sama od sebe zpravidla neargumentuje.
Odvolací orgány jsou zároveň shovívavější i v případě těch případů (zejména kverulanti či nenapravitelní rušitelé sousedského soužití, trpící zmíněnou už schizofrenií), kde už pochybnosti o duševním zdraví účastníka řízení skutečně vyvstávají, tzn. v této oblasti v odvolacím řízení vážnější riziko zpochybnění postupu obecního úřadu nehrozí. (Někteří pachatelé nacházející se „na hraně“ duševního zdraví svých diagnóz a lékařských potvrzení rádi zneužívají, mají-li být za své jednání postiženi, na druhé straně však mají zachovány ovládací i rozpoznávací schopnosti a nepřijatelnost svého jednání si dobře uvědomují – zde jsou odvolací orgány zpravidla solidární a např. znalecký posudek nařizují až ve zjevně odůvodněných nebo křiklavých případech).
Subjektivní stránkou se rozumí zavinění, resp. vnitřní psychický stav pachatele ke skutečnostem, které zakládají odpovědnost za delikt. Jinými slovy zda pachatel chtěl způsobit určitý následek (úmysl přímý) nebo byl srozuměn s tím, že tento následek může způsobit, a při tomto vědomí jednal, resp. přesto tak jednal (úmysl nepřímý), nebo zda bez přiměřených důvodů spoléhal, že následek nenastane (vědomá nedbalost) nebo nevěděl, že škodlivý následek způsobí, ač to vědět mohl a měl (nevědomá nedbalost) (srovnej § 4 a § 5 zákona o přestupcích). Zavinění tedy může být jak úmyslné, tak z nedbalosti, kdy oproti právu trestnímu v právu přestupkovém postačuje ke vzniku odpovědnosti za přestupek zavinění z nedbalosti (viz § 3 zákona o přestupcích). V případě přestupků proti občanskému soužití, kam domácí násilí zpravidla vždy spadá, je však požadován úmysl. Nejčastěji je úmysl patrný ze samotného jednání (udeřit někoho pěstí lze jen těžko neúmyslně, poškodit cizí věc jako schválnost taktéž), kdy všechny útoky charakteru domácího násilí jsou z podstaty věci úmyslné (a mají jasný cíl – ponížit, ublížit, demonstrovat moc, kontrolovat atd.). Při postihu na první pohled „nevinných“ útoků typu série obtěžujících textových zpráv, obecné výhrůžky a náznaky, špehování před bydlištěm nebo sledování oběti do práce a z práce (ač si to nepřeje, je tím obtěžována, vyděšena, vystrašena) bude prokazování (zlého) úmyslu těžší, kdy je třeba se ptát, zda takové jednání odpovídá běžným normám občanského soužití, jaký má na oběť dopad a zda je navenek „legitimní“ důvody (láska, zájem o děti, snaha „něco řešit“ apod.) dostatečně vysvětlují (jinak řečeno, zda nejde jen o další formu šikany, resp. řečí zákona o zřejmou schválnost potažmo jinou formu hrubého jednání dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích).
Protiprávnost (také označovaná za jeden ze znaků skutkové podstaty) vyplývá z označení toho kterého jednání za přestupek a z existence zákonné úpravy, které takové jednání postihuje, a dále z absence důvodů vylučujících protiprávnost (viz § 2 odst. 2 zákona o přestupcích). Neexistenci právě zmíněných důvodů je vhodné odůvodnit, zvláště pokud pachatel namítá, že jednal v nutné obraně (argumentujeme např. tím, že sražení partnerky pěstí na zem poté, co jej dotyčná od sebe odstrkovala, není nutnou obranou, resp. min. překračuje meze obrany nutné k odvrácení podobného „útoku“).
Materiální znak, tzn. zjednodušeně řečeno stupeň společenské nebezpečnosti (v oblasti přestupků spíše relevantní míra porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, viz § 2 odst. 1 zákona o přestupcích) bude naplněn vždy, když nad skutkem nestačí „mávnout rukou“ nebo když se vymyká zvyklostem platným pro dané místo, čas a okolnosti a když by „schválení“ takového jednání jeho nepostihováním vedlo k ohrožení morálních, společenských a zákonných norem. V případě domácího násilí se shodneme na tom, že veškerá jednání sem spadající, od drobné šikany přes facky a naschvály až po vážná ublížení na zdraví, porušují zájem společnosti – mj. zájem společnosti na harmonickém občanském i rodinném životě, zájem společnosti na ochraně zájmů dětí, zájem na ochraně fyzického i duševního zdraví občanů atd. Takové jednání je nepřijatelné, a je o to více zavrženíhodné, když bylo spácháno mezi osobami blízkými, zpravidla před dětmi a v soukromí (kde „není na očích“), kdy pachatel zároveň zneužívá své převahy (fyzické, psychologické, materiální) k týrání oběti. Úvodem jsme si též objasnili, v čem spočívají specifika domácího násilí a proč je tedy domácí násilí podstatně nebezpečnější a pro oběť i děti podstatně více ohrožující a devastující, oproti třeba hospodské rvačce, která do týdne přebolí, nebo ve srovnání s hádkou o poslední svazek ředkviček, která přeroste v nadávky, tahání za vlasy a fackování v oddělení zeleniny místního supermarketu.
Obecně lze říci, že naplnění všech znaků skutkové podstaty zpravidla vyplývá z prokázání skutku samého a z informací obsažených už v odůvodnění a u běžných případů bude i zbytečné toto verbalizovat a zdůrazňovat. Stejně tak je výše uvedený nástin odůvodnění pouze inspirací, kdy odůvodnění může být podstatně stručnější, méně obšírné, bez opakování už jednou řečeného atd. Při podrobném přístupu je však alespoň zřejmý postup správního orgánu i jeho myšlenkové pochody, a podstatně hůře lze vytknout, že bylo něco opomenuto.
4.2.2.5. Odůvodnění druhu a výše sankce
Je-li prokázán skutek, následuje uložení sankce. Podstatné je především odůvodnění výše pokuty, určitě ale neuškodí zdůvodnit i samotnou volbu druhu sankce (pokuty, nikoliv třeba napomenutí, jakožto sankce spíše symbolické, která by byla v nepoměru k závažnosti spáchaného skutku.)
Co se týče pokuty samotné, tak u přestupku proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích lze uložit pokutu v rozmezí 0 – 3.000 Kč (§ 49 odst. 2 zákona o přestupcích). Ve srovnání s ochranou majetku (pokuta až 15.000 Kč, viz § 50 odst. 2 zákona o přestupcích) jde o sankci směšnou, zejména pokud si uvědomíme, že plat některých přestupců dosahuje až desítek tisíc Kč. Je diskutabilní, zda zdraví a důstojnost člověka stojí níže než zájem na ochraně majetku, nicméně zákonné rozmezí je nutno respektovat.
Je třeba odůvodňovat i relativně vyšší či nižší sankci a je na místě diferencovat i mezi závažností konkrétních skutků. Správní orgán má ve stejných případech postupovat obdobně, a zároveň proporcionálně, k závažnosti deliktu, tzn. nelze uložit pokutu 3.000 Kč za facku stejně jako za zlomená žebra, nebo vyřešit bití hlavou o zeď blokovou pokutou ve výši 1.000 Kč.
Při odůvodňování druhu a výše sankce je zároveň třeba vyrovnat se se všemi skutečnostmi, které svědčí ve prospěch i neprospěch pachatele, tzn. např. to, že se přestupce (částečně) přiznal, je třeba také ohodnotit. Správní orgán může být sváděn chutí potrestat pachatele i za to, co prokázáno nebylo, stanovením relativně vyšší sankce, v odůvodnění však nesmí zaznít, že „beztak provedl i to, kde bylo řízení zastaveno, tak ať platí“. Chceme-li uložit citelnější pokutu, soustřeďujme se pouze na to, co bylo skutečně prokázáno, nikoliv na to, kde se pachatele „polapit“ nepodařilo, ale přesto bychom ho rádi sankcionovali (např. lámal poškozené ruku mezi dveřmi, ale prokázali jsme pouze vyhrožování textovými zprávami a rozbití okna).
Skutečnost, že se pachatel k části jednání přiznal, lze zohlednit např. tak, že pozdní lítost jen málo mění na závažnosti skutku, a pokud bylo zřejmé, že skutek bude prokázán i v případě zapírání, nejedná se o žádnou „zásluhu“, která by vyžadovala výraznější ocenění, tzn. nejde o „polehčující okolnost“ v pravém slova smyslu (odstranil škodlivý následek, přispěl k objasnění skutku apod.).
4.2.3. Rozhodnutí o nákladech řízení
Pokud jsou náklady řízení ukládány pachateli, odůvodnění uložení povinnosti nahradit náklady řízení lze „odbýt“ např. následující formulkou: „Úhrada nákladů řízení byla obviněnému z přestupku uložena v souladu s § 79 odst. 1 přestupkového zákona, který ukládá pachateli přestupku, který byl uznán vinným, povinnost nahradit náklady řízení, které jsou vyhláškou č. 231/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 340/2003 Sb., stanoveny paušální částkou ve výši 1000,- Kč.“ Dodat lze stručné konstatování, že správní orgán zároveň neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly upuštění nebo snížení nákladů řízení.
Jiná však bude situace o navrhovatelky, pokud byť i část přestupku, který byl navržen k projednání, nebyla prokázána. Už jsme si vysvětlili, že specifikem řízení o přestupcích charakteru domácího násilí je skutečnost, že se přestupky odehrávají mezi osobami blízkými, tzn. jde většinou o návrhové přestupky, a že většina projednávaných přestupků zároveň není prokázána, kdy oběti by pak měly být uloženy náklady řízení. Jediným „potrestaným“ tedy nakonec bude osoba, již měl stát (úřad) ochránit a která de facto platí řízení, které k ničemu nevedlo (max. k „vítězství“ pachatele nad úřadem i partnerkou).
Existuje však zmíněná už možnost upustit od uložení nákladů dle § 79 odst. 3 zákona o přestupcích, kde je uvedeno, že „z důvodů zvláštního zřetele hodných lze od uložení povinnosti nahradit náklady řízení /.../ zcela nebo zčásti upustit“. Těmito důvody jsou zpravidla důvody sociální, které je však nutno pečlivě doložit (výpisy příjmů a výdajů, nezpochybněné protistranou apod.). K upuštění od nákladů není třeba žádosti účastníka řízení, úřad může k upuštění přistoupit z vlastního podnětu (srovnej dikci § 79 odst. 3 zákona o přestupcích). Odvolací orgány se k existenci těchto zvláštních důvodů někdy staví skepticky a žádají alespoň jejich přesvědčivé odůvodnění.
Další možnost připustilo ministerstvo vnitra – násilí nebylo možno prokázat, na druhé straně ho ani nelze vyloučit, a bylo by nepřiměřené, nespravedlivé apod., kdyby oběť měla platit. Je tedy definován důvod zvláštního zřetele hodný sui genesis (rozhodování jako ars aequi et boni), který však má vratké základy (určitě je mnoho dalších případů, kde o domácí násilí nejde, byť i tam je nespravedlivé v případě neprokázání „trestat“ oběť náklady) – postojem ministerstva je ale snad otevřena cesta ke shovívavějšímu posuzování rozhodnutí o upuštění/snížení nákladů řízení.
Naznačený přístup lze dále rozvinout tak, že nepřiměřenost uložení nákladů v daném případě společně s veřejným zájmem na potírání a řešení případů domácího násilí tvoří důvod zvláštního zřetele hodný – intenzivní, resp. rostoucí, veřejný zájem je patrný min. z faktu přijetí zákona č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, dále z obsahu tohoto zákona a z jeho důvodové zprávy. Veřejný zájem na potírání a řešení případů domácího násilí zde tedy bude hlavním rozlišujícím kritériem, byť to ministerstvo výslovně neformulovalo.
Další důvody zvláštního zřetele hodné lze vymýšlet dle okolností a fantazie; občas lze odkázat na Úmluvu o právech dítěte (zmíněný už čl. 3 odst. 1 - zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí...), kdy uložení nákladů samoživitelce, bez zázemí, závislé na sociálních dávkách nebo na rodičích, by postihlo i děti, tzn. zájem dětí spolu s nepříznivou sociální situací navrhovatelky bude důvodem zvláštního zřetele hodným.
V extrémním případě by bylo možno náklady neukládat s tím, že příslušné ustanovení zákona o přestupcích je v rozporu s ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami o lidských právech – jde zde min. o porušení zásady rovného přístupu ke spravedlnosti (v trestních věcech oběť také neplatí náklady řízení, dá-li souhlas se stíháním a věc se nakonec neprokáže; nikdo ji též od souhlasu neodrazuje s odkazem na náklady). Je totiž absurdní, aby oběť den před právní mocí rozhodnutí o rozvedení manželství byla chráněna méně než dva dny poté, příp. aby milující a shovívavá družka byla ve slabším postavení než ta, která řekne, že si s partnerem nikdy blízká nebyla a jeho újmy ji nezajímají. Upuštění nákladů z těchto důvodů by tedy možná bylo ústavní, leč protizákonné, a nastíněné posouzení zákonné normy přísluší pouze Ústavnímu soudu, tzn. správní orgán si musí vystačit s „přízemnějšími“ způsoby, jak upuštění nákladů zdůvodnit.
Zdůrazněme, že ukládání nákladů a jejich promíjení je plně v kompetenci prvostupňového orgánu, kdy záleží na jeho správním uvážení. Není úkolem orgánu odvolacího, aby posuzoval, zda správní úvaha měla či neměla být využita, ani by neměl postup obecního úřadu rozporovat pouze s ohledem na odlišný soukromý subjektivní názor. Je to orgán prvního stupně, který má největší znalost věci a účastníků i všech okolností, třeba i nezaznamenaných ve spise. Nikoliv orgán odvolací, který zná pouze spis, nikoliv už lidi a osudy, které se za „lejstry“ pod číslem jednacím XYZ skrývají.
4.2.4. Poučení účastníků o právu na odvolání
Po výroku a odůvodnění rozhodnutí následuje třetí základní část rozhodnutí, kterou je poučení účastníků řízení o možnostech podat opravný prostředek. Podstatné je sdělení, že lze podat odvolání, komu má být určeno a kde je lze podat, a dále v jaké lhůtě. Jakkoliv může být poučení i velmi stručné, i zde platí poučovat raději více než méně (lépe pokud je vytknuta nadměrná podrobnost poučení než že je poučení nedostatečné).
Text poučení může znít např. následovně: „Proti tomuto rozhodnutí můžete podat odvolání (§ 81 odst. 1 správního řádu). Odvolání se podává u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal (§ 86 odst. 1 správního řádu), tj. u Městského úřadu Nová Ves, Náměstí 1, 123 45 Nová Ves. O odvolání rozhoduje nejblíže nadřízený správní orgán (§ 89 odst. 1 správního řádu), tj. krajský úřad Dolnolhoteckého kraje. Odvolací lhůta činí 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí (§ 83 odst. 1 správního řádu). Rozhodnutí je oznámeno jeho doručením, tzn. v den jeho převzetí nebo desátého dne od uložení na poště, je-li rozhodnutí vyzvednuto později nebo není-li vyzvednuto (§ 24 odst. 1 správního řádu). Odvolání se podává s potřebným počtem stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal správnímu orgánu a aby každý účastník dostal jeden stejnopis (§ 82 odst. 2 správního řádu). Odvolání musí mít náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 správního řádu, tj. musí z něj být patrné, kdo je činí, které věci se týká a co se navrhuje, a odvolatel uvede své jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jinou adresu pro doručování, a připojí svůj vlastnoruční podpis. Odvolání musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo (§ 82 odst. 2 správního řádu). Odvoláním lze napadnout výrokovou část rozhodnutí, jednotlivý výrok nebo jeho vedlejší ustanovení. Odvolání jen proti odůvodnění rozhodnutí je nepřípustné (§ 82 odst. 1 správního řádu). Navrhovatel/ka se může odvolat jen proti té části rozhodnutí, která se týká vyslovení viny obviněného z přestupku nebo povinnosti navrhovatele nahradit náklady řízení; může se též odvolat proti rozhodnutí o zastavení řízení (§ 81 odst. 4 zákona o přestupcích).“ Neupozorňujeme zbytečně na adresu orgánu odvolacího, jinak budou účastníci řízení (kterým obecní úřad není "dost dobrý") zasílat odvolání "vejš", a než podání doputuje zpět na obecní úřad, může už být opožděné (srovnej § 86 odst. 1 a § 12 správního řádu).
Přestože nový správní řád klade poměrně vysoké nároky na náležitosti odvolání i jeho přípustnost, v praxi budeme i nadále dostávat jak stylově vyhotovená odvolání sepsaná advokátní kanceláří, tak i originální rukopisy napsané na prázdnou stranu úředního formuláře, na druhou stranu pomuchlaného předvolání či na list vytržený ze školního sešitu. Pokud je odvolání jen trochu smysluplné a je z něj zřejmé, čeho se podatel domáhá, nenutíme jej k doplňování chybějících náležitostí (vyjma podpisu, ze kterého je zřejmé, že se odvolává skutečně účastník řízení, nikoliv např. jeho sousedka). Postup při odstraňování nedostatků podání upravuje § 37 odst. 3 správního řádu. Pokud účastník odvolání nedoplní ve stanovené lhůtě, přesto spis předáme odvolacímu orgánu, který se tak jako tak zabývá i podáními typu „Odvolávám se – Josef Neústupný“.
4.3. Předložení odvolání a stanovisko orgánu prvního stupně
Podá-li účastník řízení včasné odvolání, je nutno je zaslat druhému účastníkovi řízení k vyjádření (§ 86 odst. 2) v přiměřené lhůtě (např. 5 pracovních dnů) s poučením, že k vyjádření podanému po výše uvedené lhůtě nemusí správní orgán dle ust. § 86 odst. 3 správního řádu přihlédnout. Více účastníků řízení (resp. dva) jsou vždy u návrhových přestupků. Jelikož nás tlačí čas, lze druhého účastníka i telefonicky vyzvat, zda by se dle svých časových možností v ten či onen den dostavil na obecní úřad a s odvoláním se seznámil. Jeho vyjádření k odvolání pak zapíšeme přímo do protokolu na úřadě. (Účastníci jsou zpravidla ochotní, neboť jsou zvědaví, „co si ten druhej navymejšlel“ nebo zkrátka spolupracují z důvodu, že mají zájem na zdárném konci řízení.)
Správní orgán se poté musí vyrovnat s obsahem odvolání a příp. s vyjádřením druhého účastníka, a svůj postoj vtělit do předkládací zprávy určené odvolacímu orgánu (viz § 86 odst. 2 správního řádu). Ve zprávě je vhodné shrnout, v jaké věci (o jakém přestupku) správní orgán rozhodoval a jak rozhodl, dále je vhodné sumarizovat průběh řízení odkazem na datum spáchání skutku, datum zahájení řízení, datum rozhodnutí, datum jeho doručení a den podání odvolání. Pokud přestupkovému řízení předcházelo trestní řízení, uvedeme i datum zahájení úkonů trestního řízení a datum ukončení trestního řízení – tímto datem je den právní moci usnesení policie nebo soudu o postoupení věci obecnímu úřadu. Pokud takové usnesení chybí (častý případ u policejních spisů), počítá se za den ukončení trestního řízení den, kdy byl spis doručen obecnímu úřadu (a dostal se tak „z moci“ policie). Zmíněné údaje usnadní orientaci odvolacího orgánu ve spisu, a zároveň jej upozorní na to, kolik času zbývá do prekluze, a jak rychle tedy musí rozhodovat.
Dále doporučujeme sumarizaci podstatných úkonů správního orgánu, které dokládají plnění jeho procesních povinností, jako seznámení se spisem, poskytnutí kopií ze spisu a zejména umožnění seznámit se s podklady pro rozhodnutí před jeho vydáním (§ 36 odst. 3 správního řádu), třeba i s odkazem na příslušnou stranu ve spisu. Vyhneme se tak případům, kdy správní orgán sice seznámení s podklady umožnil, ale odvolací orgán si stručného prohlášení účastníka řízení, napsaného rukou na stejnopis výzvy dle § 36 odst. 3 založený do spisu, nevšimnul, a vytkne pak údajné porušení procesních pravidel a práv účastníka. Tyto klíčové úkony raději zvýrazníme i ve spisovém přehledu (§ 17 odst. 1 správního řádu) – odvolací orgán přehlednější spis jistě uvítá a jde i o projev kolegiality a vstřícnosti vůči orgánu, který teď bude mít naše rozhodnutí ve svých rukou.
Následuje sumarizace tvrzení odvolatele a poté samotné stanovisko prvostupňového orgánu, kde se bod po bodu vypořádáváme s námitkami odvolatele. Jde zároveň o poslední možnost, jak ještě něco „zachránit“, pokud jsme v průběhu řízení nebo v odůvodnění rozhodnutí na něco zapomněli. I když by se odvolací orgán měl soustřeďovat spíše jen na námitky odvolatele (srovnej § 89 odst. 2 správního řádu), ze setrvačnosti i nadále přezkoumává celé rozhodnutí a celý proces, který mu předcházel, ať už si odvolatel na některé „slabší“ momenty řízení stěžuje či nikoliv.
Podobně i když bude odvolání opožděné, tudíž nepřípustné, je nutno počítat s přezkumem rozhodnutí dle § 94 a násl. správního řádu – ne vždy se tedy opožděné odvolání rovná „vysvobození“ obecního úřadu od povinnosti pokračovat v řízení, příp. věc znovu projednávat. Proto i když to správní řád neukládá (viz § 88 odst. 1 správního řádu), doporučujeme do předávací zprávy napsat nejen proč je odvolání opožděné či nepřípustné, ale připojme i standardní stanovisko, v němž vyvrátíme argumenty odvolatele a doložíme řádný průběh procesu i respektování všech účastnických práv (viz výše).
Předkládací zpráva (stanovisko) může znít např. následovně: „V souladu s § 88 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb., (dále jen „správní řád“), Vám předáváme spis č.j. XYZ/R – 123/07-Svo k odvolacímu řízení. V dané věci rozhodoval správní orgán v řízení zahájeném na návrh p. Jiřiny Ouzké, nar. 5.5.1967, trvale bytem Horní Lhota, Hřbitovní 5, doručený dne 10.11.2007, a to o přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, kterého se měl dopustit p. Václav Ouzký, nar. 1.1.1970, trvale bytem tamtéž, tím, že dne 1.9.2007 v 14,32 hod. zaslal jmenované ze svého mobilního telefonu úč.č. 777 123 456 na její mobilní telefon úč.č. 602 987 654 výhrůžnou textovou zprávu ve znění „Ty mrcho zavšivená rozbiju ti hubu a budu se mstít přijdeš vo fakana i vo práci Dej si pozor ať ti fungujou brzdy a jesi máte na chatě hasičak“, čímž se dopustil uvedeného přestupku tím, že úmyslně narušil občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví a hrubým jednáním. Správní orgán uznal p. Václava Ouzkého vinným výše popsaným přestupkem, uložil mu pokutu ve výši 2.000,- Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
Ke skutku došlo dne 1.9.2007, od 15.9.2007 do 15.10.2007 probíhalo trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu dle § 197a TZ (15.9.2007 zahájení úkonů trestního řízení, 15.10.2007 právní moc usnesení o postoupení věci obecnímu úřadu), 10.11.2007 na základě vyrozumění městského úřadu doručeného p. Ouzké podala jmenovaná včasný návrh na projednání přestupku. Odpovědnost za přestupek zaniká dne 1.10.2008.
Řízení bylo zahájeno podáním návrhu na projednání přestupku, o němž byl p. Ouzký vyrozuměn, předmět obvinění (resp. návrh) navrhovatelka v průběhu řízení upřesnila („výhrůžná textová zpráva“ byla doplněna uvedením jejího plného znění), p. Ouzký byl o upřesnění opět vyrozuměn. Svědkové (údajný předchozí majitel mobilu úč.č. 777 123 456 a sousedka p. Ouzké) byli vyslýcháni bez přítomnosti či vyrozumívání účastníků řízení v souladu s § 51 odst. 2 správního řádu, neboť oba účastníci se v ústním jednání vzdali práva účasti na výsleších. Na závěr řízení bylo p. Ouzkému i p. Ouzké v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu umožněno seznámit se s podklady rozhodnutí, této možnosti ani jeden z účastníků nevyužil. V podrobnostech je průběh procesu patrný ze spisu a z odůvodnění rozhodnutí.
Proti rozhodnutí doručenému dne 10.2.2008 podal p. Ouzký dne 13.2.2008 včasné odvolání. V odvolání obviněný z přestupku odmítá, že by zaslal zprávu výše popsaného znění a celé řízení považuje za podvod rozvádějící se manželky, která má údajně všude na úřadech své kamarády.
Správní orgán nehodlá vyhovět odvolání autoremedurou z důvodu, že odvolání nepovažuje za opodstatněné, navíc nelze očekávat souhlas druhého účastníka (navrhovatelky). Tvrzení odvolatele se příkře rozcházejí s provedeným dokazováním i s původními vyjádřeními jeho samotného (v minulosti zaslání sms připustil).
Proto odvolání předáváme dle § 88 odst. 1 správního řádu odvolacímu orgánu a k věci uvádíme následující stanovisko:
Tvrzení účastníka řízení, že zprávu nezaslal on, ale jiná, jemu neznámá osoba nebo předchozí majitel telefonu, považujeme za silně nevěrohodné. Jednak sám obviněný z přestupku na policii i v počátku řízení na obecním úřadě připustil, že zprávu manželce, s níž se rozvádí, sice napsal, „ale nemyslel to tak, byl opilý“. Dále sám pan Ouzký potvrdil, že v inkriminovanou dobu měl telefon u sebe, byl doma, telefon nikomu nepůjčoval. Telefonní operátor i specialista zdejšího okresního ředitelství Policie ČR dožádaný dle § 59 zákona o přestupcích zároveň ve svých vyjádřeních vyloučili, že by s ohledem na dodané technické údaje bylo možno zneužít telefonní číslo účastníka k odeslání zprávy, aniž by o tom dotyčný věděl. Co se týče námitky spiknutí úřadu a podjatosti oprávněné úřední osoby i všech ostatních zaměstnanců městského úřadu, nemůže s ní MÚ naložit jako s námitkou podjatosti – jednak ji účastník řízení neuplatnil neprodleně (§ 14 odst. 2 správního řádu), jednak ustálená judikatura vylučuje možnost podání námitky podjatosti až v rámci odvolání a konečně podání odvolatele směřuje k nadřízenému orgánu, nikoliv k městskému úřadu.“
Předkládací zprávu nepodceňujme, neboť nejen že můžeme „zachránit“ některá předchozí pochybení, ale zároveň můžeme odvolacímu orgánu předložit širokou škálu argumentů, které už pak nadřízený orgán nemusí sám vymýšlet, ale je-li vstřícný a chce naše rozhodnutí potvrdit, pouze je převezme (s několika vlastními inovacemi a kritickým zhodnocením některých našich kroků – „aby se neřeklo“, aby prvostupňový orgán „nezpychnul“ a konečně – přes veškerou pečlivost všechno opravdu uhlídat nelze).
5. Interdisciplinární spolupráce
Dosud jsme se věnovali především procesní stránce řešení domácího násilí v přestupkovém řízení. Úřady ani oběť však nežijí ve vzduchoprázdnu, potřebují spolupracovat s mnoha dalšími subjekty a nejúčinnější k prevenci i řešení domácího násilí nakonec není vlekoucí se řízení na úřadě, ale spíše „měkká“ opatření, jako je poradenství, pomoc neziskové organizace, pomoc při zajištění bydlení nebo úkrytu v azylovém domě atd.
V některých městech se proto rozvíjejí úspěšné projekty interdisciplinární spolupráce, kde (většinou z podnětu některé „neziskovky“, např. Rosa nebo Bílý kruh bezpečí) vznikají společné týmy, v nichž jsou zastoupeni představitelé Policie ČR, obecní policie, odd. přestupků, odd. péče o děti (OSPOD), místní školy, místní spádové nemocnice, příp. místního okresního státního zastupitelství (ideální je samozřejmě zapojení těch nejdůležitějších hráčů, kterými jsou soudy a státní zastupitelství – ty však zpravidla velký zájem neprojevují). Tým by měl být jakousi „koalicí ochotných“, tzn. nemá smysl zahajovat spolupráci hned od začátku v deseti osobách z různých organizací, ale stačí třeba ve třech, které se o věc skutečně zajímají a spojuje je chuť něco změnit, kdy teprve postupně jsou přibíráni další zájemci.
V rámci neformálního styku si pak lze předat řadu užitečných informací, ujasnit si, „co kdo dělá“, k čemu je kdo oprávněn a k čemu nikoliv, jaké má potřeby a jaké má požadavky na ostatní partnery, tedy co by mu pomohlo a čemu je třeba věnovat pozornost. Lze tak např. zjistit, že „ta neziskovka, která nás nebude poučovat, jak to máme dělat“ může být vítaným a užitečným partnerem, že máme kam poslat oběť poté, co jsme jí na úřadě pomoci nedokázali, příp. že můžeme kdykoliv zavolat a oběť předat k telefonu. Nezisková organizace zase více pronikne do specifik správního řízení, více porozumí „byrokratické mašinérii“ na úřadě i omezeným možnostem obecního úřadu, nebo třeba zjistí, že mimo návrhové přestupky je oběť opravdu jen „svědkem“ a nemá tak právo nahlížet do spisu ani podávat návrhy na doplnění dokazování nebo opravné prostředky.
Po neziskové organizaci (stejně jako po policii) lze žádat zajištění kvalitních a použitelných důkazů (včetně fotografií), nezisková organizace zase může nabídnout školení pro zaměstnance odd. přestupků a OSPODu, ale také pro policisty, lékaře či zdravotní sestry. Lze tak zvýšit povědomí všech zainteresovaných složek o specificích domácího násilí a tak nejen rozšířit řady chápavých a vstřícných osob, které dokáží oběti poradit, ale úřad si např. zajistí kvalitnější úřední záznamy policie nebo pečlivější a obsažnější lékařské zprávy z chirurgie, ortopedie nebo neurologie místní spádové nemocnice.
Obecní úřad je totiž skutečně až několikátý orgán v řadě, se kterým se oběť setkává. Předtím už byla u lékaře, docházela si vyzvedávat děti do školy, odmítli ji na policii nebo se povinně dostavovala na OSPOD kvůli probíhajícímu rozvodovému řízení a sporu o děti. Na všech těchto subjektech tedy záleží, jak k oběti přistupovaly, jakou poskytly podporu, jaké důkazy zajistily atd. V rámci týmu se lze „setkat“ i s kolegy a kolegyněmi z jiných odborů, o nichž jsme dosud ani nevěděli, nebo jsme nezjistili, že máme společné „klienty“ a že si můžeme pomoci i se o sobě něco dozvědět.
Díky založení týmu a vzájemné spolupráci tak lze nejen zvýšit povědomí o náplni práce „těch druhých“, zkvalitnit práci všech zainteresovaných subjektů, ale postupně i bourat bariéry a zdi odměřenosti a nedůvěry vůči „neschopné policii“, „línému obecnímu úřadu“, „arogantním doktorům“ nebo „přehánějícím neziskovkám“. Společně lze též pracovat na sestavení jednotného informačního letáku pro oběti (lze nechat k rozebrání na odd. přestupků, u lékaře, na policii), neboť jakkoliv má už řada neziskových organizací kvalitní právníky a právničky, ne vždy mají vhled do skutečného fungování policie nebo úřadů, a zkušenější policisté a úředníci jim pomohou zkorigovat případné chyby, vyskytující se v dosud distribuovaných letácích a brožurách.
Díky pečlivosti při výkonu vlastní práce i díky spolupráci s dalšími partnery pak lze zažívat i pocity uspokojení, kdy se delikt podařilo prokázat, oběti se podařilo partnera opustit a najít si novou práci, kde si ji chválí, a děti také lépe prospívají. Někdy též oběť po půl roce řekne, jak se najednou cítí svobodněji a že už se neleká pokaždé, když jí zazvoní mobilní telefon, a ustaly i bolesti hlavy. Úředník či úřednice pak někdy potkává své bývalé klienty (resp. spíše klientky) na ulici a s čistým svědomím, že udělal/a vše, co bylo v jeho/jejích silách, s nimi pohovoří o tom, co je nového, nebo přidá dodatečnou radu, je-li už oběť „jinde“ a řeší trochu jiné problémy (nájemní smlouva, dělení majetku, styk ex-partnera s dětmi atd.).
6. Závěr
Tento text nemá být vyčerpávajícím popisem všech fází přestupkového řízení nebo možností prevence a podpory, jakkoliv by si zasloužilo pozornost třeba i určování místní příslušnosti, doručování, řešení námitek podjatosti, náležitosti všech podání a úkonů, zastupování účastníků řízení, přestupky páchané na nezletilém, kolizní opatrovnictví, pořádková opatření a zajišťovací prostředky, řešení stížností, situace dětí, komunikace s občany, vedení pomáhajícího rozhovoru, oblast sociální práce atd.
Pokud bychom však měli shrnout základní zásady, které bychom měli při vedení řízení dodržovat, tak zdůrazněme, že úředníci či úřednice musí být trpěliví, pečliví, odolní vůči frustraci ze situace či z chování účastníků řízení, potřebují být rychlí, přiměřeně autoritativní, komunikačně zdatní, musí se umět operativně rozhodovat a mají být vzdělaní, sebevědomí a odhodlaní obhájit svá rozhodnutí, stejně jako věnovat energii případům, kde „o něco jde“.
Dále se úředníci a úřednice musí smířit s tím, že prokáží jen výraznou menšinu kauz, že budou čelit formalizmu a opatrnictví odvolacích orgánů a že jejich úkolem je především říci „jak to bylo“ a co si o věci myslíme, kdy další osud věci už je v rukou vyšších instancí (příp. pomáhajících profesí). Jak budou nabývat zkušeností, jen pomalu se bude zvyšovat i množství prokázaných skutků, stejně jako počet obětí, kterým svým vstřícným přístupem, pochopením i radami neprávního charakteru (příp. i některým z vydaných rozhodnutí) skutečně pomohou.
(Tento text byl ve zkrácené a redigované verzi publikován na pokračování v časopise Správní právo č. 2 a 3/2008, v plné verzi je též dostupný v programu Aspi)
Doporučená literatura:
1. Bednářová, Z.: Specifika práce s oběťmi domácího násilí. In: Policista č. 3/2006
2. Bednářová, Z., Macková, K., Prokešová, H.: Studijní materiál o problematice domácího násilí pro pracovnice a pracovníky sociálně právní ochrany dětí. Praha, MPSV 2006
3. Buriánek, J.: Domácí násilí - násilí na mužích a seniorech. Triton, Praha, Kroměříž 2006
4. Cviková, J., Juráňová, J. (eds): Piata žena. Aspekty násilia páchaného na ženách. Aspekt, Bratislava 2001
5. Červený, Z., Šlauf, V.: Přestupkové právo s komentářem. 14. vydání. Linde, Praha 2007
6. Čírtková, L.: Domácí násilí. In: Kriminalistika č. 3/2006
7. Čírtková, L.: Policejní psychologie. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň 2006
8. Čírtková, L.: Poskytování pomoci v situacích nouze (jako psychologický problém). In: Policista č. 5/2003
9. Čírtková, L.: Psychologické poznatky k nebezpečnosti pronásledování (stalking). In: Kriminalistika č. 4/2004
10. Čírtková, L.: Senioři v kontaktu s policií. In: Policista č. 9/1999
11. Čírtková, L.: Telefonní teror (Kam až může jít obtěžování po telefonu). In: Policista č. 7/1999
12. Čírtková, L.: Vybrané výzkumy a teorie domácího násilí. In: Policista č. 7/2002
13. Fryšták, M.: Šikana jako sociálně patologický jev. In: Policista č. 11/2004
14. Gabrišová, V.: Rozhodování o vykázání ze společného obydlí a správní řád. In: Správní právo č. 8/2006
15. Heise, L.L., Pitanguy, J., Germain, A.: Násilie páchané na ženách. Skrytá ujma na zdraví. Aspekt a Pro Familia, Bratislava 1998
16. Hubert, J.: Jednání policistů s advokáty. In: Policista č. 6/2003
17. Jelínek, J.: K trestněprávnímu postihu domácího násilí. In: Kriminalistika č. 4/2005
18. Kubová, O.: Domácí násilí. Disertační práce. PF MU, Brno 2005
19. Kubová, O.: Muži, ženy a domácí násilí: k problému „genderové symetrie“ pachatelů a obětí domácího násilí. In: Trestní právo č. 12/2004
20. Marvánová-Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M.: Partnerské násilí. Linde, Praha 2007
21. Němec, M.: Kriminalistická taktika pro policisty. Eurounion, Praha 2004
22. Neumann, J.: K problematice speciální věrohodnosti výpovědi. In: Kriminalistika č. 3/2001
23. Neumann, J.: K problematice speciální věrohodnosti výpovědi (Část II.). In: Kriminalistika č. 4/2001
24. Ondruš, R.: Průvodce úředníka novým správním řádem se vzory postupů správních úřadů. Linde, Praha 2006
25. Potměšil, J.: Doručování v přestupkovém řízení. In: Veřejná správa č. 3/2008
26. Potměšil, J.: Je tzv. špehování a pronásledování přestupkem? In: Moderní obec č. 4/2008
27. Potměšil, J.: Náklady řízení a pořádkové pokuty ve správním a přestupkovém řízení. In: Obec a Finance č. 4/2007
28. Potměšil, J., Vetešník, P.: Obecní policie – neuposlechnutí výzvy veřejného činitele, prokazování totožnosti, urážky a napadání strážníků ze strany občanů. In: Poradce veřejné správy č. 2/2008
29. Potměšil, J.: Poplatky za přestupkové řízení a právo znát výsledek řízení. In: Moderní obec č. 1/2008
30. ProFem, o.s.: Vaše právo. První právní pomoc ženám, obětem domácího násilí. 5. vydání. ProFem, Praha 2006
31. Rosa, o.s.: Od dobrého úmyslu k dobré spolupráci. Manuál pro efektivní interdisciplinární spolupráci v případech domácího násilí. Rosa, o.s., Praha 2006
32. Smith, H.: Děti a rozvod. Portál, Praha 2004
33. Spurný, J.: Psychologie výslechu. Portál, Praha 2003
34. Úlehla, I.: Umění pomáhat. 2. vydání. Sociologické nakladatelství (SLON), Praha 2007
35. Vedral, J.: Přestupkové řízení a nový správní řád. In: Správní právo č. 3/2006
36. Vedral, J.: Správní řád. Komentář. Bova Polygon, Praha 2006
37. Voňková, J., Huňková, M.: Domácí násilí v českém právu z pohledu žen, ProFem, Praha 2004
38. Vykopalová, H.: Násilí v rodině. In: Kriminalistika č. 4/2001
internet:
39. Bílý kruh bezpečí, Domácí násilí – Intervenční centra, Bezpečnostní plán, Co je a co není domácí násilí, Dona linka, Zákon na ochranu před domácím násilím - základní otázky a odpovědi; Pro odborníky – Lékaři a zdravotní sestry, Policisté a strážníci, Sociální pracovníci, psychologové a manželští poradci
40. Domácí násilí, Intervenční centra, Ohrožené osoby, Násilné osoby, Pomáhající profesionálové
41. ProFem, o.p.s., Právní projekt AdvoCats. Bezplatné právní poradenství ženám - obětem domácího násil
42. Rosa, o.s., Domácí násilí - Co je domácí násilí, Specifika domácího násilí, Formy domácího násilí, Mýty o domácím násilí, Bezpečně na internetu; Informace pro oběti DN – Co dělat, Bezpečnostní plán, Důležité kontakty
43. Stopnásilí.cz, Domácí násilí /pro ženy/, Když láska bolí /pro teenagery/, Můj táta bije mámu /pro děti/, Domácí násilí /pro širokou a odbornou veřejnost/ (informační server zaměřený na cílové skupiny ženy, dospívající, děti, odbornou veřejnost, laickou veřejnost/přátele obětí DN)
cizojazyčné podklady:
44. Domestic Violence. In: Wikipedia. The Free Encyclopedia
45. United Nations, General Assembly: In-depth study on all forms of violence against women. Report of the Secretary-General.
46. World Health Organisation (WHO): Violence against women. Health consequences
Žádné komentáře:
Okomentovat