Sporné přestupkové judikáty Nejvyššího správního soudu V.

   

Dovoluji si po určité prodlevě pokračovat v seriálu na téma sporných přestupkových judikátů Nejvyššího správního soudu („NSS“). Tentokrát bych se rád zamyslel nad dvěma právními názory vztahujícími se k výkladu správního řádu, alespoň první judikát se však týká věci přestupkové a druhý má, s ohledem na podpůrné působení správního řádu vůči zákonu o přestupcích, pro přestupkovou agendu rovněž nepopiratelný význam. Konkrétně jde, viz níže, (sub 11.) o názor, že uplatnění fikce doručení je podmíněno vhozením písemnosti do schránky, a dále (sub 12.) o výklad, že zkrácené přezkumné řízení lze zahájit (rozhodnutí vydat) do 15 měsíců od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí.

11. Fikce doručení a vhazování písemnosti do schránky – rozsudek NSS ze dne 25.8.2011, č.j. 7 As 53/2011 – 77:

V souvislosti s právě uvedeným rozsudkem nehodlám komplexněji pojednat o úpravě fikce doručení v judikatuře NSS, tomu jsem věnoval samostatný text („Fikce doručení v judikatuře Nejvyššího správního soudu“, In: Veřejná správa č. 20/2011). Soustředím se pouze na výklad významu změny, zakotvené do správního řádu novelou č. 7/2009 Sb., díky níž se správním orgánům v § 23 odst. 4 správního řádu ukládá nová povinnost: „Je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do poštovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil“. Této změně se NSS, pokud se nemýlím, věnuje v uvedeném judikátu vůbec poprvé.

NSS dovodil, že aby bylo možno písemnost považovat za doručenou fikcí, nestačí jen splnění ostatních podmínek uplatnění fikce, především připravení zásilky k vyzvednutí a uplynutí 10 dní od tohoto okamžiku, ale i její vložení do schránky. Opačný výklad by prý vedl k tomu, že vložení zásilky do schránky by bylo fakultativní, neboť písemnost by byla doručena bez ohledu splnění právě uvedeného.

Domnívám se však, že (zjednodušeně řečeno) je správný právě onen „opačný výklad“. NSS odkazuje mj. na svůj dřívější rozsudek ze dne 23.6.2011, č.j. 5 As 72/2010 – 60, kde se uvádí, že podmínky řádného uložení písemnosti upravuje § 23 odst. 4 a 5 správního řádu, kdy za splnění těchto podmínek pak fikce doručení podle § 24 odst. 1 správního řádu nastane tehdy, jestliže si adresát uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne připravení zásilky k vyzvednutí nevyzvedl; písemnost se považuje za doručenou posledním dnem lhůty, a to i tehdy, pokud se adresát v místě nezdržoval, ovšem za předpokladu splnění všech popsaných úložních podmínek. Z toho NSS aktuálně dovodil, že podmínkou uplatnění fikce doručení je splnění všech podmínek uvedených v § 23 správního řádu, včetně pokynu nově do správního řádu doplněného, tj. vhození zásilky do schránky.

K tomu je třeba upozornit, že citovaný judikát pátého senátu NSS se vztahuje k úpravě před novelou č. 7/2009 Sb. (kdy povinnost vhazovat zásilku do schránky neplatila), s otázkou vhazování zásilky do schránky nepočítal a nelze tedy jeho závěry paušálně vztáhnout i na všechny následně přijaté novelizace, resp. povinnosti nově se objevivší v § 23 správního řádu. Dále postrádám jakékoliv vypořádání se s důvody novelizace a motivy zákonodárce, který do správního řádu pokyn k vhazování zásilek do schránky zařadil (NSS ustanovení § 23 správního řádu aktuálně vykládá, jako by tam daná povinnost byla zakotvena vždy, od počátku).

Hledání „racia legi“ v případě, kdy se v zákoně náhle objeví nové ustanovení, pak považuji za víc než důležité. Zákon č. 7/2009 Sb. byl původně předložen pouze jako novela občanského soudního řádu, která měla za cíl mj. zjednodušení doručování zásilek (viz sněmovní tisk č. 478, 5. volební období). Do občanského soudního řádu tak byla mj. zakotvena úprava (viz § 49 odst. 4 platného o.s.ř.), že „Nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílajícímu soudu a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce soudu.“ Tedy úprava obdobné té, která je nyní ve správním řádu. V obecné části důvodové zprávy k návrhu zákona se pak praví, že „(…) Po uplynutí lhůty 10 dnů se písemnost považuje za doručenou. Při doručování do vlastních rukou se po uplynutí desetidenní úložní doby písemnost nevrací soudu, ale je vhozena do schránky adresáta. I když vhození do schránky nemá žádné právní účinky, zvyšuje se tím pravděpodobnost, že se účastník po uplynutí úložní doby dozví, jaká písemnost mu byla doručena. Vhození do schránky je jedním ze změkčovacích institutů ve fikci doručení. Každý má povinnost dbát o svoji poštovní schránku tak, aby byla správně označená a zabezpečená.“ Ve zvláštní části důvodové zprávy se pak uvádí mj. následující: „Pokud si adresát nevyzvedne písemnost do 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí (u doručujícího orgánu či u soudu), platí, že písemnost byla doručena posledním dnem této lhůty, i v případě, že se adresát o uložení písemnosti nedozvěděl. Nastává tedy fikce doručení. Po uplynutí lhůty 10 dnů doručující orgán vloží písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky. Smyslem tohoto ustanovení je, aby se adresát, i když si písemnost nevyzvedl v požadované lhůtě, mohl s písemností seznámit. Pokud není taková schránka, doručující orgán vrátí písemnost odesílajícímu soudu, který vyvěsí na úřední desce sdělení o vrácení písemnosti. Soud může vyloučit vhození písemnosti do schránky, například z důvodů protichůdných zájmů.“ Jde-li o občanský soudní řád, zákonodárce tedy nijak nezamýšlel vázat uplatnění fikce doručení na vhození zásilky do schránky – fikce nastává nezávisle na dalším postupu už uplynutím stanovené lhůty. Jiný závěr nelze dovodit ani z projevu předkladatele nebo zpravodaje návrhu (viz stenozáznam prvního čtení ke sněmovnímu tisku č. 478 a projevy dr. Pospíšila nebo dr. Dundáčkové.)

Na základě komplexního pozměňovacího návrhu Ústavně právního výboru (sněmovní tisk č. 478/1) pak byla obdobná úprava zařazena i do správního a daňového řádu. V rámci druhého čtení k tomu předseda Ústavně právního výboru Marek Benda (viz stenozáznam druhého čtení ke sněmovnímu tisku č. 478) uvedl mj. následující: „(…) původní vládní návrh zákona předpokládal povinnou doručovací adresu a změny v doručování jenom pro občanské soudní řízení, nikoliv pro správní řád a daňový řád. (…) alespoň jsme vydiskutovali, že ona podstatná změna pro občany, kterou přináší občanský soudní řád, tj. že v okamžiku, kdy dostanu domů do schránky zprávu o tom, že je mi doručena nějaká písemnost, tak po uplynutí oněch 14 dnů, nově 10 dnů, bude tato písemnost do mé schránky vhozena. Pokládali jsme za opravdu absurdní, abych podle toho, který orgán státu mi píše s doručenkou, abych nevěděl, jestli mi bude obálka do schránky vhozena, nebo nebude a musel podle čísla odesílací pošty se to pokoušet vydedukovat. Proto jsme se domluvili, že i správní řád i daňový řád budou změněny stejným způsobem. To znamená, že pokud dostanu obálku na doručenku, nevyzvednu si ji, po 14 dnech, resp. nově po 10 dnech, platí fikce doručení, ale bude mi vhozeno do schránky. To já pokládám pro zvýšení komfortu občanů této země za naprosto zásadní.“ Soudím, že z rozšíření změny, zamýšlené původně jen pro občanský soudní řád, i na řád správní a daňový, při shodných východiscích a účelu úpravy, nelze dovozovat, že ve správním řádu bude uplatnění fikce vázáno na vhození do schránky, zatímco u občanského soudního řádu tomu tak není (min. to tak zákonodárce nezamýšlel).

I jazykovým a logickým výkladem pak lze dle mého názoru dospět lze závěru, že vhazování zásilky do schránky je úkonem nezávislým na objektivní ex lege nastalé skutečnosti, tedy doručení fikcí, po uplynutí desetidenní lhůty. Fikce nastává nezávisle na jakémkoliv pozdějším vhození zásilky do schránky. Zda bude zásilka vhozena či nikoliv, je skutečně fakultativní („je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán…“), byť rozhodování o vhození by jistě nemělo být svévolné (vhození lze např. vyloučit, i dle textu důvodové zprávy, kupříkladu tam, kde na téže adrese sídlí účastníci řízení s protichůdnými zájmy). Nedomnívám se, že cílem úpravy bylo dát podnět k tvorbě bohaté judikatury na téma, zda vhození „bylo možné“ a „z jakých důvodů lze vhození vyloučit“, a od toho teprve odvíjet uplatnění fikce. Cílem myslím skutečně bylo jen, při zpřísnění úpravy doručování, důsledky této úpravy zároveň trochu změkčit, nikoliv doručování ještě zesložitit. (Stranou už nechávám různá pochybení pošty, která již nyní odmítá respektovat správní řád, kdy konkrétně odmítá vkládat oznámení o uložení zásilky na „jiné vhodné místo“ a tuto vrací – nyní zřejmě bude stejně tak odmítat i vložení zásilky, také „na jiné vhodné místo“.) NSS se tak shora uvedeným právním názorem sice snažil vyjít vstříc účastníkům, ovšem dle mého názoru „nad rámec zadání“, a účel nové úpravy vyložil – ve světle důvodů přijetí zákona č. 7/2009 Sb. – nesprávně a v porovnání s úpravou občanského soudního řádu nekonzistentně. Uvidíme, jak se praxe s tímto judikátem vypořádá – vhazování zásilek lze jistě naléhavě doporučit, dojde-li však „na lámání chleba“, jsem přesvědčen, že fikce nastane bez ohledu na následné (ne)vhození zásilky i důvody, které k tomu případně vedly.

12. Lhůta pro zahájení zkráceného přezkumného řízení, resp. pro vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení – rozsudek NSS ze dne 15.8.2011, č.j. 1 As 10/2011 – 122:

Správní řád jako zvláštní prostředek dozorčího práva upravuje možnost z moci úřední přezkoumat pravomocné rozhodnutí v tzv. přezkumném řízení. Rozlišit lze dva druhy přezkumného řízení, a to „běžné“ (nezkrácené) přezkumné řízení, a zkrácené přezkumné řízení. „Běžné“ přezkumné řízení se zahajuje usnesením, které lze vydat v subjektivní lhůtě 2 měsíců od okamžiku, kdy se správní orgán o důvodu zahájení dozvěděl. Objektivní lhůta pro vydání usnesení o zahájení přezkumného řízení je 1 rok (pro obě lhůty viz § 96 odst. 1 správního řádu). „Konečné“ rozhodnutí v přezkumném řízení, jímž se ruší nebo mění přezkoumávané rozhodnutí, je třeba vydat ve lhůtě 15 měsíců od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Pokud tedy např. správní orgán „stihne“ vydat usnesení (stihne zahájit řízení) koncem roční objektivní lhůty pro zahájení řízení, má ještě 3 měsíce „k dobru“ na vydání rozhodnutí meritorního.

Otázkou je určení subjektivních a objektivních lhůt u zkráceného přezkumného řízení. V něm je prvním úkonem v řízení vydání samotného meritorního rozhodnutí, jímž se přezkoumávané rozhodnutí ruší nebo mění. Není-li podáno odvolání či rozklad, uplynutím lhůty pro podání opravného prostředku řízení zároveň i končí. Za logický a konzistentní považuji výklad, že i pro zkrácené přezkumné řízení platí subjektivní a objektivní lhůta pro zahájení přezkumného řízení, obecně stanovená (vyplývající) z § 96 odst. 1 správního řádu. Tedy že vydat rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení, resp. z jiného úhlu pohledu zahájit přezkumné řízení (byť zkrácené), lze rovněž jen v subjektivní lhůtě 2 měsíců od okamžiku, kdy se dozvím o důvodu zahájení (tedy nezákonnosti, typicky od okamžiku, kdy má správní orgán k dispozici kompletní spisový materiál), a zároveň v objektivní lhůtě 1 roku od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí.

Právě nastíněný výklad zastává řada správních orgánů, jsem si však vědom, že nemalý počet zastává i výklad, že rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení lze vydat ve lhůtě 15 měsíců, určené jako nejzazší mez pro vydání meritorního rozhodnutí v přezkumném řízení, které bylo zahájeno usnesením. Pokud by však neplatila roční objektivní lhůta pro zahájení zkráceného přezkumného řízení, které se zahajuje již vydáním meritorního rozhodnutí, je otázkou, proč by pak tato lhůta měla platit pro řízení nezkrácené, a nestačila by ona lhůta 15 měsíční.

NSS se ve výše uvedeném rozsudku přiklonil právě k výkladu, že rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení lze vydat ve lhůtě 15 měsíční dle § 97 odst. 2 správního řádu. Konkrétně uvedl (viz bod. 14 judikátu) následující: „Zkrácené přezkumné řízení se (na rozdíl od „klasického“ přezkumného řízení) nezahajuje usnesením podle § 96 odst. 1 správního řádu. Prvním úkonem ve zkráceném přezkumném řízení je již samo rozhodnutí ve věci (viz § 98 správního řádu in fine), které je třeba vydat ve lhůtě stanovené v § 97 odst. 2, tj. do uplynutí patnácti měsíců od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že se ve zkráceném přezkumném řízení usnesení o zahájení přezkumného řízení nevydává, lhůta podle § 96 odst. 1 správního řádu se neuplatní.“ Podrobněji NSS svůj závěr neodůvodňuje; vzhledem k tomu, že výše uvedená citace je v podstatě parafrází komentáře Josefa Vedrala k § 98 správního řádu (viz Vedral, J.: Správní řád. Komentář. Bova Polygon, Praha 2006, s. 590), nepovažoval to zřejmě za nezbytné.

I přes váhu zmíněného komentáře se však domnívám, že citovaný závěr není správný (v jiné otázce, zabývající se významem 15 měsíční lhůty a zkráceným přezkumným řízením, ostatně NSS komentáři za pravdu nedal, viz rozsudek NSS ze dne 2.7.2010, č.j. 7 As 21/2010 – 232). Vydání meritorního rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení je také zahájením přezkumného řízení (proti rozhodnutí lze podat opravný prostředek, rozhodnutí může být zrušeno a v řízení může být pokračováno) a považuji za nekonzistentní, aby pro zahájení „běžného“ přezkumného řízení platila jiná lhůta než pro řízení zkrácené. 15 měsíční lhůtu uvedenou v § 97 odst. 2 správního řádu považuji za lhůtu pro ukončení řízení, nikoliv pro jeho zahájení, byť rozhodnutím vydaným ve zkráceném přezkumném řízení. Zároveň smyslem zkráceného řízení je toliko administrativní zjednodušení a zrychlení vyřízení věci, nikoliv popření lhůt pro zahájení řízení. Není tedy účelem dát úředníkům více času na vyřízení věci, ale umožnit jednodušší vyřízení věci v nesporných případech.

Analogicky lze poukázat i na postup v řízení o správním deliktu, kde lze řízení (z moci úřední) zahájit jak tím, že je účastníkovi oznámeno zahájení řízení o správním deliktu, tak i tím, že je vydán příkaz dle § 150 správního řádu (kdy příkazní řízení je formou zkráceného řízení), který je prvním úkonem v řízení, úkonem, jímž se řízení zahajuje, a zároveň i meritorním rozhodnutím. Je-li třeba rozhodnutí vydat (resp. řízení pravomocně ukončit, tedy správní delikt projednat) ve lhůtě např. 3 let od spáchání deliktu (nebo 2 let od zahájení řízení), jinak odpovědnost za správní delikt zanikne, a objektivní lhůta pro zahájení řízení o správním deliktu bude stanovena na 1 rok od spáchání deliktu (a subjektivní např. 3 měsíce od okamžiku, kdy se správní orgán o deliktu dozví), znamenalo by analogické uplatnění výkladu k zahájení zkráceného přezkumného řízení, že oznámení o zahájení řízení o správním deliktu je třeba „vydat“ (u správních deliktů spíše oznámit-doručit) do 1 roku, avšak není-li do 1 roku od spáchání deliktu řízení oznámením zahájeno, lze je zahájit i poté vydáním (resp. oznámením) příkazu. To by však vedlo k absurdním důsledkům, k popření objektivní lhůty stanovené pro zahájení řízení a k nejistotě účastníků i svévoli správních orgánů. Tudy myslím cesta nevede, a podobně na věc nahlížím i v případě řízení přezkumného.

Jako (ze svého pohledu) kuriozitu pak zmiňuji výklad shora uvedené citace rozsudku NSS, který zaujal jeden z účastníků řízení, který ji nepochopil tak, jak byla zřejmě míněna, tedy že se týká jen objektivních lhůt, ale tak, že se u zkráceného přezkumného řízení neuplatní žádná ze lhůt uvedených v § 96 odst. 1 správního řádu, tedy ani lhůta subjektivní (2 měsíční). To by znamenalo, že uplyne-li subjektivní i objektivní lhůta pro zahájení přezkumného řízení usnesením, lze v podstatě kdykoliv (v intervalu 15 měsíců od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí) vydat rozhodnutí v přezkumném řízení zkráceném, i kdyby měla úřední osoba kompletní spis půl roku či rok na stole, a teprve poté najednou „zjistila“ nezákonnost. Na druhé straně, neplatí-li u zkráceného přezkumného řízení lhůta objektivní (obsažená v § 96 odst. 1 správního řádu), proč by měla platit v tomtéž ustanovení obsažená lhůta subjektivní.

Závěrem – domnívám se, že i pro zahájení zkráceného přezkumného řízení platí subjektivní lhůta 2 měsíců a objektivní lhůta 1 roku, byť se řízení zahajuje už vydáním rozhodnutí. Stejný názor zastává i poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu, viz Závěr č. 89/2010. Zároveň ale považuji za jisté, že i nadále bude přetrvávat pluralita názorů na danou otázku, zvyšující právní nejistotu na straně správních orgánů i účastníků a jiných osob (které se zahájení řízení buď domáhají, nebo naopak obávají), kdy nejvhodnějším řešením by mohla být novelizace poněkud nepřehledné úpravy přezkumného řízení.

Aktualizace:

Teprve po sepsání textu se mi do rukou dostalo nové vydání komentáře Josefa Vedrala ke správnímu řádu (Vedral, J.: Správní řád. Komentář. II. aktualizované a rozšířené vydání. Bova Polygon, Praha 2012), kde už autor přehodnotil své dřívější závěry. Nyní v komentáři k § 98 správního řádu (viz s. 852 - 853) uvádí: "Zkrácené přezkumné řízení se nezahajuje usnesením podle § 96 odst. 1, neboť prvním úkonem je vydání rozhodnutí podle § 97 odst. 3. I toto rozhodnutí je třeba vydat ve lhůtách stanovených v § 96 odst. 1, tzn. v subjektivní dvouměsíční lhůtě ode dne, kdy se příslušný správní orgán o důvodu zahájení přezkumného řízení dozvěděl, nejpozději však v objektivní lhůtě do 1 roku od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Ustanovení § 97 odst. 2 na lhůtu pro vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení nelze použít, neboť by tím došlo k paradoxní situaci, kdy by po uplynutí jednoho roku od právní moci rozhodnutí nebylo sice možné přezkumné řízení zahájit podle § 96 odst. 1, bylo by však možné ještě po dobu dalších tří měsíců vydat rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení. Ustanovení § 97 odst. 2 se proto vztahuje jen na přezkumné řízení zahájené usnesením podle § 96 odst. 1." 

Aktualizace II: 

Zajímavý a podnětný komentář Petra Fraňka z diskuzního blogu Jiné právo, kde byl shora uvedený text vystaven: Dosud jsem tuto problematiku vykládal tak, že druhá věta ustanovení § 23 odst. 4 správního řádu upravuje situaci, ke které dochází až poté, co již nastala fikce doručení (tzn., že bylo-li postupováno v souladu s větou první uvedeného ustanovení, fikce doručení nastala desátým dnem od uložení písemnosti).
NSS tuto problematiku posoudil odlišně a vychází zřejmě ze závěru, že i již zmíněná věta druhá ustanovení § 23 odst. 4 správního řádu, upravuje podmínky „uložení“. Domnívám se však, že vzhledem ke znění ustanovení § 23 a § 24 odst. 1 ve všech souvztažnostech lze dospět k závěru, že pro účely určení, kdy nastala fikce doručení, je nutno vykládat pojem „uložení“ jako to, co probíhá od nezastižení adresáta na doručovací adrese do uplynutí desátého dne ode dne, kdy byla písemnost uložena.
To, co se s písemností děje následně, již má podle mého názoru vliv nanejvýš na proces podání žádosti o určení neplatnosti doručení. Tedy pokud bude postupováno v rozporu s druhou větou ustanovení § 23 odst. 4 správního řádu, může to mít vliv na posouzení lhůty, ve které účastník požádal o určení neplatnosti doručení, jelikož zřejmě bude možno konstatovat, že tímto nezákonným postupem byla účastníkovi odňata možnost požádat o určení neplatnosti doručení ve smyslu § 41 odst. 2 správního řádu ve lhůtě do 15 dnů ode dne, kdy pominula překážka bránící v učinění úkonu, a v takovém případě by byla lhůta s přihlédnutím k úpravě obsažené § 2 odst. 3 správního řádu považována za zachovanou (pokud bylo požádáno do 15ti dnů ode dne, kdy se účastník prokazatelně dozvěděl, že mohl „na něco“ reagovat).
Jako problematický konkrétně spatřuji zejména tento závěr NSS (ostatní již vychází právě z tohoto závěru): "Nebyla tedy splněna podmínka pro účinné doručení fikcí uvedená v ust. § 23 odst. 4 správního řádu, že je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil.“
Z ustanovení § 24 odst. 1 správního řádu vyplývá, že podmínky fikce doručení jsou posuzovány podle skutečností, ke kterým došlo v souvislosti s doručováním, avšak do uplynutí desátého dne ode dne uložení, tzn. fikce nastala (resp. správní orgán to tak musí posuzovat, účinky fikce lze zvrátit požádáním o určení neplatnosti doručení).
Jsem zastáncem toho, aby v obecné rovině byly doručované písemnosti poté, co nastala fikce doručení, vhazovány do schránky adresáta. Je to podle mého názoru jednoznačně ve prospěch osoby, které bylo doručováno, avšak obávám se, že tento rozsudek NSS povede správní orgány spíše k tomu, že vhození do schránky raději vyloučí, aby předešly obdobným problémům (např. pro případ, že se adresát o svou schránku řádně nestará apod.). 
Pozn. Jitky Morávkové, stručně shrnující úvahy Petra Fraňka: (…) NSS poněkud smíchal hrušky s jablky a z úkonů následujících po fikci doručení učinil podmínky této fikce.

(V podstatě shodný text je zveřejněn pod názvem "Sporné přestupkové judikáty NSS V." na blogu Jiné právo i s komentáři čtenářů zde.)