Judikatura relevantní pro přestupkové řízení – citace a stručný výtah judikátů

  

Pro účely rychlého nalezení příslušné judikatury, která je relevantní pro přestupkové řízení, ať už se jedná o výklad zákona o přestupcích, správního řádu či jiných norem, zde zveřejňuji na jedné stránce citaci a stručný výtah judikátů, které sleduji cca od roku 2009 (relevance uváděných informací odvisí od souvislosti s přestupkovým řízením, nejde o komplexní shrnutí toho kterého rozhodnutí). Uvítám samozřejmě tipy na další judikáty užitečné či jinak zajímavé pro "přestupkáře".

I tak však doporučuji pro účely aplikace judikatury vždy nakonec zkoumat originální text příslušného soudního rozhodnutí, aby nedocházelo k posunutí významu myšlenek obsažených v tom kterém judikátu. Judikaturu Nejvyššího správního soudu (NSS) a sbírku NSS ("Sb.NSS") viz na stránkách www.nssoud.cz, judikaturu Nejvyššího soudu (NS) na stránkách www.nsoud.cz, judikaturu Ústavního soudu (ÚS) na stránkách nalus.usoud.cz a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) na stránkách www.echr.coe.int/echr/en/hudoc. Praktickými aspekty práce s judikaturou se pak zabývá výborná publikace: Michal Bobek, Zdeněk Kühn a kol.: Judikatura a právní argumentace. 2. přepracované a aktualizované vydání. Auditorium, Praha 2013.

Stránka je aktualizována nepravidelně, pokud možno 4x ročně. Odpovědnost za výběr judikátů zde uvedených i jejich interpretaci nese výhradně autor. 

Pro úplnost upozorňuji na seznam judikatury relevantní pro přestupkové řízení, obsahující relativně starší, avšak stále inspirativní, judikáty, který je dostupný na stránkách Pardubického kraje zde.

 ---------------------------------------------------------------------------

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice, ze dne 20. 1. 2009, č.j. 52 Ca 53/2008-38, publikovaný pod č. 1843/2009 Sb.NSS („urážka“ představitele samosprávy):

Soud odmítl, že by vystavení transparentu „Vítejte ve Zlosákově“, kterým místní občan narážel na starostku obce podobného jména, kterou vinil z pochybení při výkonu její funkce, naplnilo skutkovou podstatu přestupku dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Právní věta citovaného rozsudku zní: „Přestupkem může být pouze čin protiprávní (nedovolený), proto projevem učiněným v mezích čl. 17 Listiny základních práv a svobod není možno naplnit znaky skutkové podstaty přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, byť by byl takový projev objektivně ironický či sarkastický a konkrétní osoba by se jím cítila být uražena či zesměšněna, neboť ironie, sarkasmus, vtip a výsměch patří ke svobodě projevu, stejně jako právo svobodně se projevovat patří k demokratickému právnímu státu.“ Je třeba dodat, že osoby veřejného života obecně požívají nižší ochrany osobnostních práv a musí snést vyšší míru kritiky, ironie či negativního hodnocení, zejména souvisí-li toto hodnocení s okolnostmi, které jsou oprávněně předmětem veřejné kontroly. Postih za „urážku“ veřejně činné osoby by tak měl být spíše výjimkou.
      

Rozsudek NSS ze dne 26. 6. 2009, č.j. 9 As 61/2008 – 46 (právo poškozeného podat správní žalobu):

Rozsudek se týká problematiky rozsahu účastenství poškozeného v přestupkovém řízení, zejména jeho oprávnění podat správní žalobu proti rozhodnutí o zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích – poškozený může podat správní žalobu jen ve věci náhrady škody, nedisponuje však řízením v části týkající se obviněného (nemůže se např. domáhat vyslovení viny či uložení určité sankce). Konkrétně NSS uvedl mj. následující: „Posuzování viny a trestu obviněného z přestupku se nachází mimo sféru ovlivnitelnou procesní aktivitou poškozeného jako účastníka řízení, neboť toto je (…) svěřeno výlučně do rukou státu, který naplňuje veřejný zájem na stíhání jednání naplňujícího znaky skutkových podstat přestupků. Poškozený tedy nemá subjektivní veřejné právo na to, aby byla správním orgánem vyslovena vina obviněného z přestupku, a tudíž nemůže být dotčen na svých právech tím, když takové rozhodnutí není správním orgánem vydáno, resp. je vydáno rozhodnutí jiné, v daném případě´rozhodnutí o zastavení řízení. Tímto rozhodnutím totiž není poškozený žádným způsobem zkrácen na svém právu domáhat se cestou občanskoprávní žaloby náhrady škody vůči tomu, kdo byl v původním řízení obviněn z přestupku. (…) Ustanovení § 72 písm. b) přestupkového zákona nezakládá univerzální účastenství poškozeného v řízení o přestupku, nýbrž účastenství toliko v rozsahu, v jakém se projednává jeho nárok. Z takto vymezeného rozsahu procesních oprávnění poškozeného ve správním řízení o přestupku přitom vyplývá i rozsah jeho žalobní legitimace v soudním řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí ve věci přestupku (…).“

Stejnou otázkou se s obdobnými závěry podrobně zabývá i dřívější rozsudek NSS ze dne 31.10.2007, č.j. 2 As 46/2006 – 100.
      

Rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2009, č.j. 1 As 96/2008 – 115 (koncentrace řízení v přestupkovém řízení):

Rozsudek se týká limitů uplatnění koncentrace řízení v odvolacím řízení ve vztahu k požadavkům čl. 6 odst. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – v řízení o trestním obvinění, tj. i v přestupkovém řízení, nelze omezovat navrhování důkazů pouze na prvostupňové řízení, obviněný má právo hájit se (jakýmkoliv způsobem, třeba i dodatečným navrhováním nových důkazů) po celou dobu řízení, včetně odvolacího řízení (podobně jako v řízení trestním) – § 82 odst. 4 správního řádu se tedy v řízení o přestupku neuplatní. Rozsudek dále pojednává o nemožnosti použít záznam o podání vysvětlení jako důkaz – NSS mj. uvádí, že: „Úřední záznam, v němž je zachyceno vysvětlení osoby získané před zahájením trestního stíhání, neslouží jako důkazní prostředek (…), nýbrž jen jako podklad k úvaze, zda osoba, která vysvětlení poskytla, má být vyslechnuta jako svědek. (…) Obsahem úředního záznamu je jen jakási předběžná informace o věci, která slouží správnímu orgánu ke zvážení dalšího postupu. (…) Dokazování nemůže spočívat pouze na úředních záznamech, je-li možné vyslechnout ve věci svědka (k tomu srov. např. i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2007, č. j. 1 As 16/2007 – 106 (…).“
      

Rozsudek NSS ze dne 6. 2. 2008,  č.j. 3 As 58/2007 – 117 (obnova řízení ve věci vyřízené blokovou pokutou):

Rozsudek týkající se možnosti obnovy řízení pravomocně ukončeného blokem – NSS považuje obnovu řízení za vyloučenou s ohledem na charakter blokového řízení. Žadatel nemůže žádat obnovu blokového řízení, je-li podmínkou jeho vedení souhlas s vyřízením věci blokem, který však nyní žadatel „bere zpět“ – žádá vlastně o vedení „běžného“ správního řízení, které však neproběhlo (nelze je „obnovovat“). Dále nebylo-li z vůle účastníka provedeno formalizované skutkové ani právní posouzení věci, nelze následně tvrdit, že skutkové okolnosti byly odlišné (vyšly najevo nové skutečnosti).

Úvodem je též podrobně citován dřívější rozsudek NSS ze dne 29. 12. 2004, čj. 6 As 49/2003-46, č. 505/2005 Sb. NSS, který se zabýval charakterem blokového řízení, stejně jako nepřípustností soudního přezkumu rozhodnutí vydaného v blokovém řízení.

Jinak v podrobnostech pro stěžejní argumentaci NSS viz 4. stranu rozsudku, příp. viz též článek Sporné přestupkové judikáty Nejvyššího správního soudu III.
      

Rozsudek NSS ze dne 18. 6. 2009, č.j. 1 As 28/2009 – 62 (společné řízení o přestupku): Rozsudek se týká společného řízení o více přestupcích jednoho pachatele, ukládání sankcí za více přestupků téhož pachatele a analogického užití trestního zákona pro tuto problematiku. Klíčovou závěrem uvedeného rozsudku je, že není pochybením, pokud v řízení o více přestupcích téhož pachatele není dodrženo ustanovení § 57 odst. 1 zákona o přestupcích, pokud je při ukládání sankce dodržena zásada absorpční.

K danému judikátu lze citovat závěry uvedené v zápisu z konzultačního dne MV pro zpracovatele přestupkové agendy ze dne 9.3.2010, bod 6, str. 4: „(…) Citovaný rozsudek rozhodně není namístě plošně aplikovat na případy, na které se vztahuje § 57 odst. 1 zákona o přestupcích, který by tak byl obcházen, resp. porušován. I nadále jsou správní orgány vázány § 57 odst. 1 zákona o přestupcích a všechny přestupky téhož pachatele (o nichž se správní orgán dozví před vydáním /pravomocného/ rozhodnutí ve věci samé) by měly správní orgány i nadále projednávat ve společném řízení. (…) Odkaz na výše zmíněný rozsudek (a postup v jeho intencích) dle našeho názoru přichází v úvahu jen ve zcela výjimečných případech, např. pokud se správní orgán až dodatečně (po vydání rozhodnutí v jiné věci téhož pachatele) dozví o dalším přestupku téhož pachatele, který měl být správně projednáván ve společném řízení (a který byl např. souběžně projednáván jiným odborem téhož obecního úřadu), nebo (zejména) pokud v důsledku nápadu „nových“ přestupků hrozí, že dojde k prekluzi u „nejstarších“ přestupků. V takových výjimečných případech, tedy když správní orgán rozhoduje samostatně o více přestupcích téhož pachatele, ač o nich mělo být správně vedeno společné řízení, správní orgán při ukládání sankce musí zohlednit výši sankce, která již byla uložena v předchozím řízení, a to tak, aby součet sankcí (dříve uložené a nově ukládané) nepřesahoval maximální výši sankce, kterou by bylo možno uložit v případě, že by o všech přestupcích bylo rozhodováno v řízení společném (dle § 12 odst. 2 zákona o přestupcích). Jinými slovy správní orgán v dalším vydaném rozhodnutí v podstatě jen přiměřeně „navýší“ o dílčí částku již dříve uloženou sankci, kdy součet dříve a nově uložené sankce dá výši sankce (stále v limitech § 12 odst. 2 zákona o přestupcích, tedy s ohledem na maximální výši sankci, kterou lze uložit za přestupek nejpřísněji postižitelný), kterou by správní orgán byl uložil, pokud by přestupky projednával v řízení společném. Výše nastíněné úvahy je spolu s identifikací (tedy s výslovným a rozpoznatelným zohledněním) dříve vydaných rozhodnutí nezbytné uvést i v odůvodnění rozhodnutí, raději i s odkazem na cit. judikát NSS. Co se týče nákladů řízení (kterými se NSS v podstatě nezabýval), jsme toho názoru, že z důvodu, že o více přestupcích téhož pachatele bylo rozhodováno samostatně, kdy v dříve rozhodnutém případě již bylo jednou rozhodnuto o povinnosti nahradit náklady řízení, nelze tuto povinnost ukládat znovu.“

K tématu viz též článek Sporné přestupkové judikáty Nejvyššího správního soudu II.
      

Rozsudek NSS ze dne 30.9.2009, č.j. 8 As 39/2009 – 67 (pojem náhrady škody):

Judikát se zabývá projednáváním náhrady škody v řízení o přestupku. NSS uvádí mj. následující: Škodou ve smyslu zákona o přestupcích je na rozdíl od trestního řízení (srov. § 43 odst. 1 trestního řádu) pouze škoda majetková. Majetkovou škodou se rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích (…). Obecnými předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu jsou protiprávní úkon, škoda a příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a škodou (…).
      

Rozsudek NSS ze dne 2.9.2009, č.j. 6 As 21/2009 – 66 (návrhy nadbytečných důkazů):

Judikát se zabývá prováděním dalších důkazů navržených účastníky za situace, kdy už byl dle správního orgánu zjištěn stav věci v souladu s § 3 správního řádu, a odkazuje i na dřívější judikát, rozsudek ze dne 22.7.2009, č.j. 1 As 44/2009 – 101, z něhož cituje: Provedení důkazů navržených účastníky řízení pak správní orgán může odmítnout v případě, že zjištění skutkového stavu má takové kvality, že o skutkovém stavu již neexistují žádné důvodné pochybnosti a případné další dokazování by již jen mohlo potvrdit okolnosti osvědčené předchozím dokazováním a bylo by tak již nadbytečné. Odmítnutí dalších navržených důkazů za situace, kdy již byl zjištěn stav v souladu s § 3 správního řádu, je dále obhajováno i s odkazem na zásadu hospodárnosti.
      

Rozsudek NSS ze dne 22.10.2009, č.j. 9 As 3/2009 – 91 (přezkoumatelnost, volné hodnocení důkazů, in dubio pro reo):

Judikát se zabývá nepřezkoumatelností rozhodnutí – vysvětluje, co se nepřezkoumatelností rozhodnutí rozumí a odkazuje na související judikáty NSS. Dále se zabývá zásadou volného hodnocení důkazů (konkrétně hodnocením navzájem si odporujících podkladů ve spise) a návazně uplatňováním zásady „in dubio pro reo“, kdy NSS mj. uvádí: Není možné zásadu in dubio pro reo automaticky použít vždy, když má rozhodující správní orgán k posouzení protichůdné důkazy. Existence rozdílných tvrzení a důkazů je typickou a nedílnou součástí řízení už jen z toho důvodu, že jsou navrhovány účastníky řízení, jejichž zájem na výsledku rozhodnutí je opačný.(…) Použití zásady in dubio pro reo přichází v úvahu pouze tehdy, má-li i po zhodnocení všech důkazů (včetně jejich váhy, věrohodnosti atd.) rozhodující orgán pochybnosti o tom, zda byl skutkový stav dostatečně zjištěn, případně o tom, jak rozhodnout. (…)
      

Rozsudek NSS ze dne 7.10.2009, č.j. 1 As 66/2009 – 81 (nařízení ústního jednání):

Judikát se zabývá poměrem mezi § 49 odst. 1 správního řádu a § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, resp. ústním jednáním jako obligatorní fází řízení o přestupku. Dle NSS je § 74 odst. 1 zákona o přestupcích speciální vůči § 49 odst. 1 správního řádu, resp. jedná se o normu, která ukládá povinnost provést v řízení o přestupku v prvním stupni vždy ústní jednání; NSS cituje i tři své dřívější judikáty, v nichž tuto povinnost zdůrazňuje.
      

Rozsudek NSS ze dne 4.11.2009, č.j. 2 As 17/2009 – 60 (koncentrace řízení a nové důkazy v řízení o přestupku):

Judikát se zabývá relevancí § 84 odst. 4 správního řádu pro přestupkové řízení, resp. právem obviněného z přestupku hájit se a navrhovat důkazy po celou dobu řízení, včetně řízení odvolacího. NSS nepovažuje zásadu koncentrace zakotvenou v § 84 odst. 4 správního řádu (nemožnost přihlížet k novým skutečnostem nebo důkazům uvedeným v odvolání, mohl-li je uplatnit účastník řízení dříve) za aplikovatelnou v případě přestupkového řízení. Zdůrazňuje právo obviněného hájit se po celou dobu řízení, odkazuje na § 73 odst. 2 zákona o přestupcích jako na lex specialis vůči správnímu řádu a na charakter řízení o přestupku jako sankčního řízení o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozsudek odkazuje i na dřívější judikáty NSS řešící podobný problém. NSS návazně deklaruje – ve vztahu k obviněnému z přestupku – neaplikovatelnost i § 52 správního řádu (povinnost účastníka označit důkazy na podporu svých tvrzení).
      

Rozsudek NSS ze dne 14.12.2009, č.j. 5 As 104/2008 – 45 (materiální znak skutkové podstaty přestupku):

Rozsudek se týká skutečnosti, že pro trestnost jednání vykazujícího formální znaky přestupku je třeba, aby došlo také k naplnění jeho materiální stránky. NSS odkazuje na rozhodnutí NS ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96, publikované pod č. 43/1996 Sb. NS, kde NS uvádí: „Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil i materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě tento čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno zdůraznit, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Na tom nic nemění ani ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák., podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Citované ustanovení se totiž uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění znaků určité skutkové podstaty nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.“ NSS dovozuje, že cit. judikát se obdobně uplatní i ve vztahu k přestupkům, a dále uvádí, že „nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek“. NSS dále uvádí, že „okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka. Okolnosti, jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním případě (…)“.
      

Rozsudek NSS ze dne 17.12.2009, č.j. 2 As 12/2009 – 58 (vázanost správního orgánu závěrem, že skutek není trestným činem):

Rozsudek se zabývá mj. závazností kvalifikace deliktního jednání jako správního deliktu orgánem činným v trestním řízení („OČTŘ“) ve vztahu ke správním orgánům. NSS odkazuje na svůj předchozí rozsudek ze dne 22.7.2008, č.j. 2 As 20/2008 – 73, v němž konstatoval, že „rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení (státního zástupce) o postoupení věci jinému orgánu, příslušnému posuzované deliktní jednání projednat, nezavazuje tento orgán v otázce výše škody, která měla tímto jednáním vzniknout; je však závazným určením věcné příslušnosti k projednání věci, tedy autoritativní kvalifikací deliktu jako deliktu správního“. Správní orgán tak po určení ze strany OČTŘ, že delikt není trestným činem, ale přestupkem, není povinen věc (typicky na žádost poškozeného) znovu postupovat OČTŘ na základě § 71 písm. a) zákona o přestupcích.
      

Rozsudek NSS ze dne 6.1.2010, č.j. 6 As 42/2009 – 39 (rozhodování podle metodiky, podklady pro rozhodnutí):

Metodický pokyn či výkladové doporučení ústředního orgánu státní správy (ministerstva) není souborem skutkových informací a nemá tak charakter podkladu rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, lze je přirovnat k judikatuře či k upozornění na ustálenou rozhodovací praxi.
      

Rozsudek NSS ze dne 19.1.2010, č.j. 2 As 54/2009 – 56 (možnost neprovést navržený důkaz):

NSS se v rozsudku opět zabývá otázkou dostatečného zjištění skutkového stavu, kdy s odkazem na svoji předchozí judikaturu připouští možnost neprovést navržený důkaz, je-li skutkový stav dostatečně zjištěn; pokud však správní orgán některé z navržených důkazů neprovede, musí přesvědčivě zdůvodnit, proč se tak stalo.
      

Rozsudek NSS ze dne 22.1.2010, č.j. 5 As 65/2009 – 39 (přezkum blokové pokuty):

Rozsudek se zabývá procesní legitimací osoby, která byla v době rozhodnutí o přestupku mladistvá, v době podání žaloby však již byla zletilá; NSS závěrem cituje svoji předchozí judikaturu, z níž vyplývá nepřípustnost správní žaloby směřující proti rozhodnutí vydanému v blokovém řízení a dále nepřípustnost obnovy blokového řízení.
      

Rozsudek NSS ze dne 25.1.2010, č.j. 2 As 8/2009 – 95 (posuzování důvodnosti omluvy, náležitá omluva):

Rozsudek se týká mj. neúčasti obviněného z přestupku u ústního jednání a posuzování omluv při podezření na obstrukční jednání obviněného. Úvodem je citován kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 1.12.2008, č.j. 63 Ca 5/2008 – 65, v němž se uvádí, že neúčast obviněného z přestupku nelze zhojit účastí jeho právního zástupce, dále že omluvitelná absence nemusí být nutně spjata s pracovní neschopností, stejně jako pracovní neschopnost nemusí být vždy omluvitelným důvodem pro absenci při jednání, a především že „nařízené jednání má přednost před záležitostmi soukromými i služebními“. O neakceptaci omluvy by měl správní orgán dle mínění krajského soudu obviněného informovat. NSS se s krajským soudem ztotožňuje v tom, že „omluvy na neodkladné služební či soukromé záležitosti (…) stěží mohou mít přednost před záležitostmi úředními“. NSS dále uvádí, že „judikatura obecných soudů i soudů správních ostatně reflektuje možnost soudu uvážit o důvodnosti (či naopak účelovosti) omluvy předvolaných osob, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (typicky počet předcházejících omluv, časový odstup omluvy od soudního roku, hodnověrnost uváděných důvodů aj.); přihlédnout je též třeba k důležitosti osobní účasti předvolaného v řízení či (v případě účastníka) pro práva předvolaného“, a odkazuje na související judikáty NS a NSS.
      

Rozsudek NSS ze dne 29.1.2010, č.j. 2 As 81/2009 – 39 (charakter přezkumného řízení):

Rozsudek se zabývá mj. charakterem přezkumného řízení. NSS krom jiného upozorňuje, že „z konstrukce § 94 správního řádu o přezkumném řízení je zřejmé, že se nejedná o řádný opravný prostředek, ale o zvláštní prostředek dozorčího práva, který byl svěřen do rukou správních orgánů a na který není právní nárok“. Sdělení o tom, že nebyly shledány zákonné podmínky k zahájení přezkumného řízení, není rozhodnutím a nemůže být podrobeno soudnímu přezkumu.
     

Rozsudek NSS ze dne 7.10.2009, č.j. 6 Ads 41/2008 – 67 (pořádková pokuta za urážlivé podání):

Rozsudek řeší problematiku uložení pořádkové pokuty za urážlivé podání podle § 44 odst. 1 soudního řádu správního. Inspirativní může být i pro případ posuzování hrubě urážlivého podání dle § 62 odst. 2 správního řádu.
     

Rozsudek NSS ze dne 31.3.2010, č.j. 2 As 84/2009 – 64 (pojem hrubého jednání):

Rozsudek se zabývá mj. pojmem „hrubého jednání“ ve smyslu § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích.
     

Rozsudek NSS ze dne 5.6.2008, č.j. 1 As 32/2008 – 116, který byl zrušen nálezem ÚS ze dne 18.2.2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08, a navazující rozsudek NSS ze dne 31.3.2010, č.j. 1 As 32/2008 – 146 (pořádková pokuta za nedostavení se k podání vysvětlení ve věci, kde zjevně nedošlo ke spáchání přestupku):

Závěr z uvedených judikátů lze shrnout tak, že není důvod k předvolávání k podání vysvětlení osoby, která se měla dopustit přestupku, pokud dané jednání přestupkem být nemůže, tím spíše pak nelze takové osobě ukládat pořádkovou pokutu z důvodu nedostavení se k podání vysvětlení, zejména pokud byla věc následně odložena, neboť sám správní orgán dospěl k závěru, že oznámení neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku (pořádkovou pokutu tedy bylo namístě zrušit). Ukládání pořádkové pokuty by bylo výkonem veřejné moci nad rámec pravomoci, neboť výkon veřejné moci musí sledovat racionální a aprobovatelný účel (jinými slovy výkon veřejné moci nesmí být samoúčelný nebo svévolný).

NSS v prvně zmíněném judikátu též deklaruje, že tzv. akcesorické činnosti (umístění ozvučovacího zařízení, stolků na petice apod.) na ohlášeném shromáždění jsou integrální součástí výkonu práva shromažďovacího.

ÚS dovozuje, že osoba, která je podezřelou ze spáchání přestupku, není povinna se dostavit k podání vysvětlení s ohledem na princip zákazu sebeobviňování, NSS však po zrušujícím nálezu ÚS nakonec vyhověl stěžovateli především z důvodů uvedených úvodem tohoto bodu, tedy z důvodu excesu při výkonu veřejné moci v daném konkrétním případě.

V podrobnostech ke zmíněnému nálezu ÚS, resp. k tématu, viz článek Sporný výklad zákazu sebeobviňování a povinnosti k součinnosti v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1849/08.
     

Rozsudek NSS ze dne 31.3.2010, č.j. 1 As 12/2010 – 79 (hodnocení rozporů ve svědeckých výpovědích):

Rozsudek se zabývá mj. zásadou in dubio pro reo a inspirativním způsobem pak otázkou hodnocení svědeckých výpovědí, jejich nedostatků a rozporů mezi nimi.
     

Rozsudek NSS ze dne 25.3.2010, č.j. 5 As 72/2009 – 50 (jednání ve prospěch oběti v krajní nouzi třetí osobou):

NSS mj. upozorňuje, že na trestnost přestupků se aplikují obdobné principy a pravidla jako v případě trestných činů, a dále že jednáním v krajní nouzi může být i jednání osoby odlišné od adresáta útoku (tj. osoby jednající ve prospěch oběti deliktu).
     

Nález ÚS Slovenské republiky ze dne 15.12.2009, č.j. II. ÚS 152/08 – 52, (ublížení na cti veřejně činné osoby):

Nález se týká přípustnosti kritiky soudců a obecně střetu práva na svobodu projevu, resp. svobody tisku, a ochrany osobnosti. Nález je přínosný praktickou aplikací testu Kdo,  Kom, Co, Kde, Kdy a Jak (mluvil/psal o jiném) a může být inspirativní i v případech posuzování naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, domáhá-li se např. veřejně činná osoba potrestání novináře, který ji kritizoval a údajně se tím dopustil ublížení na cti.

Nález je dostupný na stránkách Ústavního soudu SR (www.concourt.sk) zde.
      

Rozsudek NSS ze dne 23.12.2009, č.j. 5 Afs 113/2008 – 50 (fikce doručení dle nového správního řádu):

Jeden z prvních judikátů NSS výslovně se zabývající fikcí doručení dle nového správního řádu. Rozsudek se zabývá rozdíly v doručování dle daňového řádu a dle správního řádu a konstatuje, že dle správního řádu není fikce doručení podmíněna skutečností, že se adresát v průběhu úložní lhůty zdržuje v místě doručení; adresát má pouze možnost požádat následně o prominutí zmeškání úkonu dle § 41 správního řádu.
       

Rozsudek NSS ze dne 10.2.2010, č.j. 1 As 2/2010 – 80 (fikce doručení dle nového správního řádu):

Další judikát NSS výslovně se zabývající fikcí doručení dle Nového správního řádu. NSS aproboval uložení pořádkové pokuty za nedostavení se k úkonu správního orgánu, kdy jak předvolání k úkonu bylo doručeno za pomoci fikce doručení, tak i pořádková pokuta byla doručena fikcí. Námitky, že si adresátka písemnosti nepřevzala, reálně tedy o předvolání k úkonu nevěděla, NSS odmítl s tím, že jí nic nebránilo písemnost si vyzvednout. K podmínkám uplatnění fikce (prokazování splnění podmínek doručení a uplatnění fikce) NSS upozornil, že byl odtržen ústřižek s poučením ve smyslu § 23 odst. 5 správního řádu a že doručovatelka na dodejce zaškrtla, že poučení bylo zanecháno ve schránce (adresátka tvrdila, že nikoliv). NSS k samotnému institutu fikce doručení uvádí, že fikce doručení předpokládá, že si adresát písemnost v úložní lhůtě mohl vyzvednout, avšak zaviněně tak neučinil, kdy pokud by byl v místě doručení dočasně nepřítomen nebo si z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout, může za podmínek § 41 požádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena (§ 24 odst. 1 a 2 správního řádu). Pokud si adresát úmyslně nebo z nedbalosti nevyzvedl, ač tak učinit mohl, nemůže se následně dovolávat této své nečinnosti, jsou-li z doručení písemnosti vyvozovány právní následky předpokládané správním řádem.

(Judikát je překonán rozsudky NSS ze dne 31.3.2010, č.j. 5 Afs 32/2009 – 105, ze dne 20.5.2010, č.j. 9 As 42/2010 – 49, a ze dne 3.6.2010, č.j. 9 As 64/2009 – 44, viz níže).
      

Rozsudek NSS ze dne 11.3.2010, č.j. 5 As 24/2009 – 65, a obdobně též rozsudek NSS ze dne 16.3.2010, č.j. 1 As 15/2010 – 90:

Pokud byl účastník v předvolání k ústnímu jednání o přestupku zároveň vyrozuměn o tom, že po skončení ústního jednání bude mít možnost seznámit se s podklady rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, kdy z kontextu věci bylo nepochybné, k jakému okamžiku bude správní orgán považovat podklady za kompletní a dostatečné pro rozhodnutí ve věci samé (tj. po skončení ústního jednání), byl účel § 36 odst. 3 naplněn a právo účastníka dle § 36 odst. 3 správního řádu nebylo porušeno. Pokud od konání ústního jednání až do vydání rozhodnutí správní orgán neopatřil žádné nové podklady, není jeho povinností účastníka opětovně vyzývat, aby se k podkladům rozhodnutí vyjadřoval.

(Lze připomenout, že stále platí závěry obsažené např. v rozsudku NSS ze dne 14.11.2003, č.j. 7 A 112/2002 – 36, publikovaného pod č. 303/2004 Sb. NSS, tedy že účastník si sám nemůže učinit právně relevantní úsudek o tom, kdy je shromažďování podkladů ukončeno, to musí být zřejmé z úkonu (např. výzvy) správního orgánu. Ve výše projednávaných věcech však byl okamžik ukončení shromažďování podkladů předem zřejmý.)
     

Rozsudek NSS ze dne 24.3.2010, č.j. 2 Ans 2/2010 – 62 (obnova blokového řízení – povinnost rozhodnout o návrhu):

V rozsudku NSS konstatuje, že skutečnost, že rozhodnutí vydané v blokovém řízení nemůže být (podle dosavadní judikatury NSS) přezkoumatelné v rámci obnovy řízení (blokové řízení obnovit nelze), není důvodem pro to, aby o této žádosti příslušný správní orgán nerozhodl.
      

Rozsudek NSS ze dne 31.3.2010, č.j. 5 As 26/2009 – 67 (doručování právnické osobě, fikce doručení, podání odvolání přímo odvolacímu orgánu)

V rozsudku NSS vymezuje některé podmínky uplatnění fikce rozhodnutí, dále dovozuje, že i právnická osoba může úspěšně požádat o prominutí zmeškání úkonu v souvislosti s doručováním (tj. nelze jí vždy a za všech okolností doručit fikcí do sídla či provozovny). Rozebírá podmínky pro podání odvolání přímo odvolacímu orgánu.
        

Rozsudek NSS ze dne 31.3.2010, č.j. 9 As 65/2009 – 61 (důkazní síla doručenky, zpochybnění uložení poučení ve schránce, zpochybnění doručení fikcí):

Ke zpochybnění údajů uvedených na doručence je třeba předestřít věrohodnou skutkovou verzi reality, která by byla způsobilá údaje uvedené na doručence zpochybnit a tím ji zbavit důkazní síly (nestačí např. pouze tvrdit, že oznámení o uložení zásilky nebylo uloženo nebo že nebylo zanecháno poučení o podmínkách doručování, bez dalších důkazů).
       

Rozsudek NSS ze dne 31.3.2010, č.j. 5 As 37/2009 – 94 (pořizování nahrávky ústního jednání účastníkem):

Rozsudek se zabývá pojmem hrubého rušení pořádku při jednání, a konkrétně pak přípustností pořizování nahrávky ústního jednání o přestupku, resp. výslechů svědků, účastníkem řízení, a to v rámci úpravy „starého“ správního řádu. NSS v podstatě dovozuje, že platí zásada „co není zakázáno, je dovoleno“ s tím, že správní řád žádné limity pro pořizování nahrávek účastníky neklade, kdy pořízení nahrávky dle NSS ani nenarušuje zásadu neveřejnosti správního řízení. Především pak (s ohledem na ochranu osobnostních práv) dovozuje, že pokud (v daném případě) byli svědky strážníci obecní policie, kteří pouze vypovídali o svém služebním zákroku, nejsou ohrožena jejich osobnostní práva, neboť vypovídají o své služební/pracovní činnosti, a jejich výpověď tedy nelze považovat za projev osobní povahy, který požívá ochrany dle § 12 odst. 1 OZ.
      

Rozsudek NSS ze dne 31.3.2010, č.j. 5 Afs 32/2009 – 105 (fikce doručení dle nového správního řádu):

NSS se opět zabývá rozdíly v doručování dle daňového řádu a dle správního řádu. V souvislosti s posuzováním otázky opožděnosti žaloby NSS konstatuje následující: „Správní řád však fikci doručení nepodmiňuje tím, aby se adresát v průběhu úložní lhůty zdržoval v místě doručení. Ustanovení správního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, pro tuto situaci stanovila pouze možnost adresáta po té, kdy již nastala fikce doručení, požádat správní orgán podle § 41 správního řádu o prominutí zmeškání úkonu. Tento postup však byl jen stěží použitelný v případě, kdy v důsledku náhradního doručení odvolacího rozhodnutí adresát písemnosti zmeškal lhůtu pro podání žaloby. O prominutí takové lhůty, která se již netýká správního řízení, ale soudního řízení správního, nemůže rozhodovat správní orgán podle § 41 správního řádu, a pokud jde o správní soud, § 72 odst. 4 s. ř. s. jasně stanoví, že zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout. Řešení této situace přineslo až ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, podle něhož lze v takové situaci požádat správní orgán o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena, přičemž takové rozhodnutí správního orgánu by posléze ovlivnilo počátek běhu lhůty pro podání žaloby. I v tomto případě ovšem musí adresát písemnosti skutečnost, že si pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost vyzvednout, prokázat.“
      

Usnesení ÚS ze dne 7.4.2010, sp. zn. IV. ÚS 400/10 (nárok třetí osoby na trestní stíhání obviněného)

Ústavní soud dospěl k závěru, že neexistuje ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive, aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin. 
          

Rozsudek NSS ze dne 23.4.2010, č.j. 5 As 76/2009 – 69 (postih urážky úředníka):

Rozsudek se zabývá povahou pořádkové pokuty dle § 62 správního řádu, konkrétně pořádkové pokuty uložené za hrubě urážlivé podání, ve srovnání s postihem za přestupek ublížení na cti dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, konkrétně za urážku úředníka. NSS definuje podmínky postihu za hrubě urážlivé podání (zejména je-li podání neospravedlnitelným osobním útokem, např. na soukromí úředníka, jeho rodinu, původ apod., je-li úředník oprávněnou úřední osobou). S ohledem na možnost spáchání přestupku ublížení na cti pak NSS zároveň konstatuje, že úřední osoba, resp. oprávněná úřední osoba, z titulu výkonu své funkce neztrácí základní lidská práva a svobody, deklarovaná Listinou (srovnej čl. 7 a čl. 10), a jakkoliv je vztah občan – „úředník“ v mnohém asymetrický, i zde platí určitá všeobecně uznávaná pravidla slušnosti a občanského soužití, kdy není důvod, aby byl „úředník“ z ochrany garantované § 49 zákona o přestupcích vylučován. K otázce (ne)veřejnosti a závažnosti urážky pak NSS odkazuje na svůj rozsudek ze dne 17.1.2007, č.j. 2 As 60/2006 – 53, kde je vysvětleno, že (ne)veřejnost, resp. počet osob, před nimiž byl hanlivý výrok pronesen, má vliv pouze na intenzitu ublížení na cti, nikoliv na fakt jeho spáchání. Zdůrazněna je též skutečnost, že ke spáchání zmíněného přestupku postačuje
i zavinění z nedbalosti.
       

Rozsudek NSS ze dne 19.5.2010, č.j. 3 Aps 2/2010 – 88 (podmínky poskytnutí soudní ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu):

Rozsudek se zabývá podmínkami poskytnutí soudní ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu – žalobce musí být 1) přímo 2) zkrácen na svých právech, 3) nezákonným 4) zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, které není rozhodnutím a 5) který byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, 6) přičemž „zásah“ nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování „zásahu“.
        

Rozsudek NSS ze dne 20.5.2010, č.j. 9 As 42/2010 – 49 (fikce doručení dle nového správního řádu):

Rozsudek řeší případ, kdy bylo zahájeno řízení o přestupku oznámením o zahájení řízení o přestupku doručeným fikcí na adresu (trvalého pobytu), odkud se adresát (dle poznámky doručovatelky na vrácené obálce) odstěhoval, a rozhodnuto bylo v nepřítomnosti adresáta, neboť ten se k ústnímu jednání bez omluvy nedostavil; rozhodnutí bylo zasláno na tutéž adresu a po uplynutí lhůty pro odvolání, počítané od doručení (oznámení) rozhodnutí za pomoci fikce doručení, byla vyznačena právní moc. NSS aproboval doručení fikcí doručení na adresu, kde se adresát zjevně nezdržoval, kdy adresát dle NSS mohl požádat dle § 24 odst. 2 správního řádu za podmínek ustanovení § 41 správního řádu o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena, resp. o navrácení v předešlý stav, pokud by dle § 24 odst. 2 správního řádu prokázal, že si pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu (odstěhování) nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout. Jinými slovy účastník poté, co se (ex post) dozvěděl o existenci vydaného rozhodnutí, měl do 15 dnů podat odvolání spolu se žádostí o prominutí zmeškání úkonu (jelikož tak neučinil, nemůže se domáhat soudního přezkumu rozhodnutí, neboť nevyčerpal řádné opravné prostředky).
       

Rozsudek NSS ze dne 12.5.2010, č.j. 8 As 60/2009 – 73 (podmínky slevení z nároků na dodržení náležitostí odůvodnění rozhodnutí):

NSS konstatuje, že účelem soudního přezkumu není lpění na formální dokonalosti správních rozhodnutí, ale účinná ochrana veřejných subjektivních práv adresátů veřejné správy. Správní soud může výjimečně slevit z nároků na dodržení požadavků § 68 odst. 3 správního řádu, nalezne-li ve správním spisu dostatečnou oporu pro úvahu, že je rozhodnutí správního orgánu po právní i skutkové stránce v souladu se zákonem. Tento postup je však namístě pouze v případech, kdy správní spis dává prima facie, tj. na první pohled, jednoznačnou odpověď na otázky týkající se skutkového stavu věci.
      

Rozsudek NSS ze dne 1.6.2010, č.j. 2 As 35/2010 – 62 (postih urážky úředníka)

NSS se opět věnuje problematice urážek úředníků a poměru § 62 odst. 2 správního řádu a § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Postih dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích je namístě, když se jedná o urážky ryze osobní povahy, kdy nejde o případy, kdy se např. v písemné žádosti, vyjádření či jiném úkonu účastník dopustí hrubé urážky jiného účastníka řízení nebo rozhodujícího úředníka a kdy toto podání má určitou relevanci z hlediska správního řízení. Nelze trestat pořádkovou pokutou za urážky ryze osobní povahy, činěné nikoliv v rámci správního řízení a formou úkonu ve správním řízení (v daném případě sankcionovaná osoba osobním způsobem urážela úřednice po skončení jednání při odchodu z úřadu). NSS odkazuje na své rozhodnutí ze dne 23.4.2010, č.j. 5 As 76/2009 – 69 (viz výše), kdy mj. upozorňuje, že pouhá skutečnost, že se (v případě urážek) jedná o veřejného činitele, sama o sobě neznamená, že nelze použít zákona o přestupcích (tzn. lze využít ustanovení § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích).
      

Rozsudek NSS ze dne 3.6.2010, č.j. 9 As 64/2009 – 44 (fikce doručení dle nového správního řádu):

NSS aproboval použití fikce doručení na adresu trvalého pobytu účastníka i za okolnosti, že se účastník v době doručování na adrese nezdržoval (byl v zahraničí), a to i za podmínek před nabytím účinnosti novely správního řádu č. 7/2009 Sb. (tj. před 1.7.2009). Dle NSS platný správní řád již nepodmiňuje fikci doručení dle § 24 odst. 1 správního řádu tím, aby se adresát v průběhu úložní doby zdržoval v místě doručení; v případě nemožnosti vyzvednout si zásilku (adresát o zásilce dozví až ex post) může adresát postupovat dle § 24 odst. 2 správního řádu.
       

Rozsudek NSS ze dne 31.5.2010, č.j. 4 As 25/2010 – 34 (soudní přezkum blokové pokuty):

NSS v rozsudku shrnuje důvody nemožnosti přezkumu blokové pokuty ve správním soudnictví (nebyly vyčerpány, na základě vůle obviněného z přestupku, který zvolil řešení věci v blokovém řízení, řádné opravné prostředky), kdy odkazuje na svá předchozí rozhodnutí (rozsudek ze dne 29.12.2004, č.j. 6 As 49/2003 – 46, č. 505/2005 Sb. NSS, rozsudek ze dne 22.1.2010, č.j. 5 As 65/2009 – 39, rozsudek ze dne 15.1.2009, č.j. 2 As 89/2008 – 54, a rozsudek ze dne 25.10.2007, č.j. 4 As 27/2006 – 72). Dále NSS deklaruje, že zahájení přezkumného řízení dle § 94 a násl. správního řádu je v dispozici správního orgánu (tzn. na ně není nárok); sdělení o nezahájení přezkumného řízení však má být odůvodněno. S odkazem na svůj rozsudek ze dne 6.2.2008, č.j. 3 As 58/2007 – 117, NSS vyloučil i možnost obnovy řízení ukončeného blokem.
       

Rozsudek NSS ze dne 27.5.2010, č.j. 9 As 55/2009 – 45 (počítání lhůty při doručování fikcí ve dnech pracovního klidu):

NSS v souladu s praxí obvyklou i dle „starého“ správního řádu a dále s odkazem na závěr č. 1/2005 poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 9.5.2005, a komentář J. Vedrala ke správnímu řádu dovodil, že v případě doručování fikcí dle § 24 odst. 1 správního řádu, připadne-li poslední den lhůty na sobotu neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den (viz § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu).

(Pro úplnost upozorněme, že právě uvedené platí pouze v případě doručování poštou, nikoliv při doručování do datové schránky, kde lze uplatnit fikci doručení i v případě, že poslední den lhůty připadne na den pracovního klidu – vychází se z neomezeného přístupu k datové schránce).
       

Rozsudek NSS ze dne 16.6.2010, č.j. 5 As 60/2009 – 163 (rozhodnutí po prekluzi, námitka podjatosti):

Další z řady rozsudků, z něhož vyplývá, že doručení rozhodnutí až po prekluzi (zániku odpovědnosti za přestupek) je bez dalšího důvodem ke zrušení takového rozhodnutí správním soudem. Dále se NSS zabýval námitkou podjatosti uplatněnou účastníkem řízení vůči oprávněné úřední osobě v okamžiku, kdy už oprávněná úřední osoba rozhodla o vině a předala podatelně úřadu rozhodnutí o přestupku k vypravení, ovšem k vypravení došlo až následující den – posouzení námitky podjatosti mělo předcházet vydání rozhodnutí, nejednalo se však o zásadní pochybení způsobující nezákonnost rozhodnutí, tím spíše, že úřední osoba podjatá nebyla. Uplatnění námitky podjatosti až na samém konci řízení, ač účastník s danou osobou opakovaně jednal a mohl tak učinit kdykoliv předtím (a neobjevila se nová rozhodná skutečnost), zároveň NSS zhodnotil jako ryze účelové.
      

Rozsudek NSS ze dne 24.6.2010, č.j. 9 As 66/2009 – 46 (přezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí):

Z rozsudku vyplývá nutnost uvést v odůvodnění hodnocení důkazů a úvahy, jimiž byl správní orgán veden, toto nelze činit až následně, např. v kasační stížnosti.
      

Rozsudek NSS ze dne 22.7.2010, č.j. 9 As 17/2010 – 73 (nahlížení do spisu, procesní práva poškozeného):

Ne-účastník řízení (např. pouhý oznamovatel) v případě žádosti o nahlížení do spisu dle § 38 odst. 2 správního řádu musí právní zájem nejen tvrdit, ale též prokázat. Podstatný je především závěr NSS stran procesních práv poškozeného, kdy NSS uvádí, že: „Poškozený tak nemá jako účastník řízení možnost zasahovat do posuzování otázek viny a sankce, nýbrž pouze do otázky náhrady majetkové škody v užším slova smyslu, tj. do toho, zda správní orgán rozhodující ve věci přestupku správně posoudil otázky přímo související s náhradou škody, zejména kauzalitu mezi jednáním pachatele přestupku a majetkovou újmou poškozeného, zavinění pachatele přestupku a výši škody.“
         

Usnesení NSS ze dne 21.4.2010, č.j. 1 As 19/2010 – 95 (námitka podjatosti územního samosprávného celku, v jehož věci se rozhoduje):

První senát NSS předložil rozšířenému senátu NSS k rozhodnutí otázku: „Rozhoduje-li orgán územního samosprávného celku, v němž jsou zařazeni jeho zaměstnanci, jako správní orgán o věci v řízení, jehož účastníkem je tento územní samosprávný celek mající zájem na výsledku řízení, lze vyloučit pochybnosti o nepodjatosti těchto zaměstnanců pro poměr k věci vylučující je ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohli výsledek řízení ovlivnit ve smyslu § 9 odst. 1 správního řádu (zákona č. 71/1967 Sb.)“.

Ke zmíněnému usnesení, resp. tématu, podrobněji viz článek Podjatost úředníků rozhodujících o svém zaměstnavateli (obec, kraj) před rozšířeným senátem NSS.
        

Rozsudek NSS ze dne 2.9.2010, č.j. 9 As 39/2010 – 68 (koncentrace řízení, nepřezkoumatelnost):

Rozsudek opět deklaruje nemožnost aplikace zásady koncentrace řízení podle § 82 odst. 4 správního řádu v řízení o přestupku a zabývá se též nepřezkoumatelností rozhodnutí o odvolání pro nevypořádání všech námitek odvolatele a návrhů odvolatele na provedení dalších důkazů.
        

Rozsudek NSS ze dne 12.8.2010, č.j. 9 As 25/2010 – 44 (přezkoumatelnost blokové pokuty soudem – otázka souhlasu):

Z rozsudku lze dovodit, že předmětem soudního přezkumu blokové pokuty může být otázka, zda byl vysloven souhlas s vyřízením věci v blokovém řízení (zda byl dán souhlas s uložením blokové pokuty).
        

Rozsudek NSS ze dne 20.7.2010, č.j. 8 As 65/2009 – 111 (seznámení s podklady rozhodnutí v odvolacím řízení; doručování a fikce doručení v případě změny adresy trvalého pobytu):

Rozsudek se týká mj. práva na seznámení s podklady rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu v odvolacím řízení. NSS deklaruje, že odvolací správní orgán nemusí podle § 36 odst. 3 správního řádu postupovat, pokud žádné nové podklady v odvolacím řízení neopatřil, a vychází pouze ze správního spisu předloženého správním orgánem prvního stupně, tj. není nutné seznamovat jediného účastníka řízení s podklady, které sám tento účastník předložil v rámci svého odvolání.

Podpůrně bylo odkázáno i na dřívější rozsudek NSS ze dne 15.12.2004, č.j. 7 As 40/2003 – 61, který se obdobně týká absence nutnosti seznamovat účastníka řízení s podklady rozhodnutí vydaného v odvolacím řízení, pokud v první instanci účastník byl seznámen se všemi podklady, a v odvolacím řízení se spis rozšířil pouze o podklady dodané samotným účastníkem, který je tudíž znal.

Dále se NSS zabýval i otázkou uplatnitelnosti fikce doručení v případě, že účastník v průběhu řízení změnil adresu trvalého bydliště. Za situace, kdy účastník přebíral poštu na určité adrese a tuto v průběhu řízení nijak nezpochybňoval (naopak bylo možno předpokládat, že se jedná o adresu k doručování, neboť ji uváděl na svých písemnostech), nelze dovodit ani v případě změny trvalého bydliště neplatnost fikce doručení na takové adrese. NSS rovněž konstatuje, že údajná povinnost správního orgánu ověřit před každým doručováním, kde má adresát trvalý pobyt, nemá oporu v právní úpravě.
         

Rozsudek NSS ze dne 22.7.2010, č.j. 5 As 17/2010 – 111 (ústní jednání v nepřítomnosti, seznámení s podklady rozhodnutí):

Rozsudek se týká rozhodování o přestupku v nepřítomnosti obviněného – pokud nejsou shromažďovány další podklady pro rozhodnutí po provedeném ústním jednání provedeném v nepřítomnosti obviněného a byl zjištěn skutečný stav věci potřebný pro rozhodnutí, není nezbytná realizace procesních práv obviněného podle § 36 správního řádu (tzn. absence např. zvláštní výzvy k seznámení se s podklady rozhodnutí není pochybením).

NSS též nepovažuje tvrzení o nevyhovujícím dopravním spojení, pro něž se účastník údajně nemůže účastnit ústního jednání, za překážku pokračování řízení, resp. projednání přestupku.
         

Rozsudek NSS ze dne 9.9.2010, č.j. 1 As 34/2010 – 73 (zadržení černého pasažéra; zásada ústnosti a svědecká výpověď):

Rozsudek NSS, široce diskutovaný v médiích, posuzoval případ zadržení černého pasažéra revizorem. NSS dovodil, že revizor může zadržet „černého pasažéra“, za účelem ochrany majetkových práv dopravního podniku. Pokud by revizor takovou možnost neměl, „Sankce vůči tzv. „černým pasažérům“ nastíněné v § 37 odst. 5 (zákona o drahách) by tak ve své podstatě byly aplikovatelné pouze vůči cestujícím, kteří by se jim podrobili dobrovolně. Naopak cestující bezohlední a vůči revizorovi dokonce agresivní by žádné negativní následky spojené se svým jednáním nenesli. Jednoduše by totiž z místa odešli. Takováto interpretace upřednostňující osoby jednající protiprávně před osobami svých povinností dbalých je však naprosto nepřijatelná. Současně by ponechala provozovatele drážní dopravy bez jakékoliv ochrany proti protiprávním zásahům do jeho majetkových práv formou bezplatného (ergo nezákonného) využívání jím poskytovaných služeb.“ Obecně pak NSS dodává, že: „Výše uvedené závěry se v žádném případě nevztahují jen na vztah provozovatele drážní dopravy a černého pasažéra. Naopak, vyplývají z předpokladu možnosti každé jednotlivé fyzické či právnické osoby chránit si v sociálních interakcích svá práva. Každý se může obdobným způsobem chránit například proti zloději, jakkoliv hodnota odcizených věcí nenaplní trestní odpovědnost pachatele, nebo proti hostovi v restauraci, který zkonzumoval objednané jídlo, a poté odmítl zaplatit, nebo proti osobě, která poškodila jeho věc atd.“ Při zadržení delikventa je však třeba postupovat přiměřeně, zároveň se však lze v rámci nutné obrany bránit jeho útoku: „Cestující, který ve vztahu k revizorovi použije fyzickou sílu, resp. se s ním pustí do potyčky, musí nést tomu odpovídající riziko revizorovy adekvátní reakce.“

NSS se v daném rozsudku rovněž podrobně zabýval zásadou bezprostřednosti a ústnosti řízení o přestupku, kdy odmítá praxi, kdy správní orgán místo výslechu svědka pouze přečte úřední záznam: „…má-li tedy před sebou živou osobu (svědka nebo obviněného), musí takovou osobu vyslechnout, a nikoliv namísto toho přečíst úřední záznam o podaném vysvětlení, jakkoliv třebas i takováto osoba sama na obsah tohoto záznamu odkáže.“ NSS dále uvádí, že: „Správní orgán v situaci, kdy svědci odkázali na vysvětlení podaná na Policii České republiky, měl trvat na tom, aby svědci souvisle a samostatně vylíčili průběh události, k níž byli vyslýcháni. Významným prvkem při hodnocení svědecké výpovědi je právě i ústní projev svědka (plynulost řeči, pauzy při vybavování si skutečností, prvky nonverbální komunikace atd.). Vždyť i z toho důvodu je přestupkové řízení ovládáno zásadou ústnosti. Úřední záznam o podaném vysvětlení, resp. jeho přečtení ze strany správního orgánu a následné potvrzení ze strany svědka, neumožňuje správnímu orgánu hodnotit „výpověď“ svědka z těchto hledisek.“ K obsahu protokolu o výslechu svědka pak NSS dodává: „Zbývá poznamenat, že postup, o němž hovoří stěžovatel v kasační stížnosti jako o neúnosném formalismu, k němuž by vedla aplikace právního názoru vyjádřeného v rozsudku krajského soudu, tj. automatické přepsání textu z úředního záznamu o podání vysvětlení do protokolu o výslechu svědka, je naprosto nepřípustný. Protokol o výslechu svědka může zahrnovat pouze to, co při jednání zaznělo, přitom musí být dodržena i časová posloupnost. Je nemyslitelné, aby do něho byla uváděna vyjádření, která nebyla během jednání pronesena. Takovým způsobem „upravený“ protokol o výslechu svědka by nebyl způsobilým podkladem pro vydání rozhodnutí.“
       

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24.9.2010, č.j. 3 A 79/2010 – 44 (neúplné odvolání):

Městský soud v Praze shledal vadu v tom, pokud nadřízený správní orgán rozhodl na základě blanketního odvolání, které přes příslib odvolatele nebylo doplněno, neboť nemohl předvídat všechny důvody, které mohly vést odvolatele k podání odvolání. Správní orgán měl nejdříve vyzvat odvolatele k doplnění odvolání, a teprve pak o odvolání rozhodovat.
         

Rozsudek NSS ze dne 30.9.2010, č.j. 9 As 23/2010 – 75 (pojem narušení vzhledu obce):

Rozsudek se zabývá pojmem „narušení vzhledu obce“ a pojmem čistoty a pořádku, jak byl vysvětlen v předcházejícím rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 26.11.2009, č.j. 52 Ca 35/2009 – 44, kde se soud ztotožnil s tím, že pojem čistoty lze definovat jako „vnější vzhled a úprava pozemku; ta spočívá nejen v tom, zda-li se na pozemku nachází odpadky či jiná nečistota, ale důležitý je vzhled a úprava porostů (…) neboť za pořádek lze v podstatě v podstatě považovat stanovený, ustálený stav, „řád“ (…) z provedené fotodokumentace je zřejmé, že stav okolních pozemků je udržovaný travní porost, který je posekán, pouze na pozemcích obviněné je zjevně přerostlá tráva a jiné plevele; ve vztahu k okolním pozemkům je tak pozemek žalobkyně zarostlý rostlinami, které působí cizorodě a nelze tak dospět k závěru, že by na pozemcích obviněné byl pořádek (…); pokud se týká hodnocení estetiky, toto může být pro každou hodnotící osobu jistě rozdílné, stav pozemků, zachycený na fotodokumentaci by však za estetický mohl být označen jen stěží (…).“ NSS však zároveň zdůraznil, že pozemek, na němž mělo k narušení vzhledu obce dojít, je třeba přesně identifikovat (údaji z katastru nemovitostí apod.).
      

Rozsudek NSS ze dne 30.9.2010, č.j. 7 As 61/2010 – 89 (vypovězení plné moci, projednání přestupku v prekluzívní lhůtě):

NSS dospěl k závěru, že odvolací správní orgán se nemůže dovolávat toho, že nevěděl o vypovězení plné moci zmocněnci, pokud o tom byl uvědomen pouze prvostupňový správní orgán – ten měl nadřízený správní orgán o vypovězení plné moci uvědomit.

NSS dále opět deklaruje, že přestupek musí být projednán v zákonné prekluzívní lhůtě: „Pokud totiž právo správního orgánu projednat přestupek po uplynutí prekluzívní lhůty zaniká, je nutné, aby do této doby bylo rozhodnutí o přestupku perfektní, tzn. splňovalo všechny znaky zásadně nezměnitelného správního aktu. (…) Pod pojmem „projednat“ je totiž třeba zahrnout i konečný výsledek postupu správního orgánu, tedy nabytí právní moci, as níž jsou spojeny významné právní následky. Teprve v okamžiku nabytí právní moci je rozhodnutí o přestupku úplné a neměnné (…).“
       

Rozsudek NSS ze dne 30.9.2010, č.j. 7 As 74/2010 – 71 (pojem „nových skutečností“, obnova řízení a pojem „obecně známých skutečností“)

NSS se neztotožnil se závěrem, že skutečnost uplatněná v žádosti o obnovu není „novou skutečností“ jen z důvodu, že již v době původního řízení o ní bylo informováno v médiích. NSS uvedl, že: „Ust. § 100 odst. 1 správního řádu je nutno vykládat v tom smyslu, že pod pojmem „skutečnosti, které nemohl uplatnit“ je nutno rozumět takové skutečnosti, které se týkají konkrétní věci, existovaly v době původního řízení, ale nebyly součástí správního spisu, nebyly v dispozici účastníka řízení, s ohledem na jejich povahu nebylo po účastníku možno spravedlivě požadovat, aby v jeho dispozici byly, a zároveň se nejednalo o obecně známé skutečnosti.“
        

Usnesení ÚS ze dne 7.10.2010, sp. zn. III. ÚS 1845/08 (náhrada škody za vedení přestupkového řízení, které bylo zastaveno):

Ústavní soud odmítl možnost požadovat náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem z důvodu vedení přestupkového řízení, které bylo později zastaveno, s odkazem na diametrální odlišnosti trestního řízení a řízení o přestupku.
      

Rozsudek NSS ze dne 12.10.2010, č.j. 2 As 81/2010 – 42 (přezkum blokové pokuty správním soudem):

NSS znovu a podrobněji vysvětluje nemožnost soudního přezkumu blokové pokuty ve správním soudnictví.
      

Rozsudek NSS ze dne 12.10.2010, č.j. 2 As 81/2010 – 42 (úřední záznamy Policie ČR):

NSS se zabýval pojmem obstrukčního jednání při vyhýbání se ústnímu jednání, a především se zabývá důkazní hodnotou úředních záznamů Policie ČR, které nepostačují k objasnění skutkového stavu, správní orgán by měl přímo vyslechnout policisty v pozici svědků.
       

Rozsudek NSS ze dne 14.10.2010, č.j. 5 As 1/2010 – 76 (ústní jednání v nepřítomnosti obviněného):

NSS se zabýval široce pojatými námitkami údajného porušení procesních práv, resp. práva na spravedlivý proces, stěžovateli však nevyhověl. Zajímavé je, že se NSS nijak nepozastavil (oproti dříve vydanému rozsudku NSS ze dne 4.10.2007, č.j. 4 As 4/2007 – 46) nad skutečností, že správní orgán projednával věc v nepřítomnosti obviněného z přestupku, avšak rozhodnutí vydal až cca měsíc po ústním jednání konaném v nepřítomnosti, nikoliv tedy ihned v den jednání.
          

Rozsudek NSS ze dne 19.10.2010, č.j. 7 As 41/2010 – 66 (nabytí právní moci správního rozhodnutí po prekluzi):

NSS opět konstatuje, že rozhodnutí o přestupku musí nabýt právní moci ještě před uplynutím propadné jednoroční lhůty k projednání přestupku.
      

Rozsudek NSS ze dne 20.10.2010, č.j. 8 As 4/2010 – 94 (zákaz donucování k výpovědi, poučovací povinnost):

NSS konstatoval, že správní orgán nepochybil, pokud obviněného z přestupku nepoučil, že k výpovědi nesmí být donucován, neboť: „… to, že k výpovědi ani doznání nesmí být (obviněný z přestupku) donucován, nepředstavuje procesní právo obviněného z přestupku, o kterém měl být poučen… (…) …ale jde o obecné pravidlo, jež musí být splněno, aby bylo vůbec možno uvažovat o spravedlivém řízení…“
       

Rozsudek NSS ze dne 16.11.2010, č.j. 5 As 51/2010 – 94 (omluvená nepřítomnost při ústním jednání, právo na spravedlivý proces):

NSS dospěl k závěru, že pokud bylo dvakrát konáno ústní jednání s výslechem svědků v nepřítomnosti účastníka řízení, který se (opakovaně) z jednání omluvil, bylo porušeno jeho právo na obhajobu, resp. právo na spravedlivý proces, i když se dodatečně s výpověďmi svědků seznámil, nenavrhoval opakování výslechu svědků ani neměl jiné námitky. Správní orgán měl dle NSS nařídit nové ústní jednání, kterého by se mohl účastník zúčastnit. (Dodejme, že z rozsudku není zřejmé, zda byla omluva vyhodnocena jako náležitá či nikoliv – pokud by se nejednalo o náležitou omluvu, mohlo být konáno ústní jednání v souladu se zákonem v nepřítomnosti účastníka.)

V rozsudku je též věnován značný prostor problematice prekluze, resp. zániku odpovědnosti za přestupek.
        

Rozsudek NSS ze dne 26.11.2010, č.j. 2 As 49/2010 – 46 (neoprávněný zábor veřejného prostranství):

NSS se zabývá poměrem mezi „veřejným prostranstvím“ a pozemní komunikací, resp. rozdíly v mezi neoprávněným záborem veřejného prostranství, zde odstavením vozidla na trávníku, které není zároveň pozemní komunikací, a odstavením vozidla na pozemní komunikaci.
      

Rozsudek NSS ze dne 27.6.2006, č.j. 5 As 48/2004 – 76 (doručování zmocněnci neznámého pobytu):

Na rozsudek upozornil jeden z krajských úřadů v souvislosti diskuzí nad otázkou doručování zmocněnci, který má bydliště např. v Mongolsku. Ministerstvo vnitra považuje podobný úkon za disimulativní, mající za cíl zmařit doručování, nikoliv umožnit výkon procesních práv účastníka, tudíž za neplatný. NSS však v právě zmíněném rozsudku dospěl k závěru, že správní orgán měl i takovému zmocněnci doručovat, přes zjevnou účelovost volby zmocněnce. (Lze dodat, že některé správní orgánu v podobných případech ustanovují nedostupnému zmocněnci opatrovníka.)
         

Usnesení NS ze dne 11.1.2007, sp. zn. 8 Tdo 32/2007 (posuzování účelové omluvy z jednání):

Nejvyšší soud deklaroval, že: „Pokud obviněný doloží, že má zdravotní problémy a nebylo prokázáno, že jde jen o účelovou snahu vyhnout se projednání věci před soudem, když současně požádá o odročení jednání, jde o dostačující podklady k tomu, aby soudem byla jeho žádost akceptována a aby bylo jednání odročeno.“
       

Rozsudek NSS ze dne 16.12.2010, č.j. 1 As 90/2010 – 95 (platnost doručování jinak než do datové schránky):

Rozsudek se zabývá otázkou platnosti doručení, je-li doručováno jinak než do datové schránky, ač má adresát datovou schránku pořízenou. Doručováno má být primárně do datové schránky, pokud však bylo doručeno i jiným nezpochybnitelným způsobem, bylo doručení platné.
        

Rozsudek NSS ze dne 29.12.2010, č.j. 8 As 68/2010 – 81 (okamžik uložení blokové pokuty):

Rozsudek shrnuje dosavadní judikaturu týkající se charakteru blokového řízení a závěrem váže okamžik rozhodnutí v blokovém řízení až na okamžik podepsání bloku, nikoliv jen na vyslovení souhlasu s vyřízením věci v blokovém řízení.

Podobně viz též rozsudek NSS ze dne 17.2.2011, č.j. 9 As 75/2010 – 49.
         

Rozsudek NSS ze dne 4.1.2011, č.j. 2 As 80/2010 – 49 (význam procesní vady):

Z rozsudku vyplývá, že existence procesní vady sama o sobě ještě není důvodem ke zrušení rozhodnutí, pokud by po odstranění vady bylo vydáno totéž rozhodnutí – tj. pokud nemá vada vliv na zákonnost rozhodnutí, není důvod jeho zrušení.

Obdobně viz též rozsudek NSS ze dne 14.10.2005, č.j. 6 Ads 57/2004 – 59, který uvádí, že: „o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (§ 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s.) se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo.“

       

Rozsudek NSS ze dne 24.2.2011, č.j. 9 Ans 2/2011 – 73 (odkládání opožděného návrhu na projednání přestupku):

Rozsudek potvrzuje názor NSS vyslovený v předcházejícím rozsudku ze dne 13.8.2009, č.j. 9 As 57/2008 – 35, a trvá na vyřizování opožděně podaných návrhů na projednání přestupku nikoliv neformálním odložením (dle § 66 odst. 4 zákona o přestupcích), ale usnesením (podpůrně dle § 43 správního řádu), proti němuž je možno podat odvolání.

K tématu viz též článek Sporné přestupkové judikáty Nejvyššího správního soudu I.

     

Rozsudek NSS ze dne 28.2.2011, č.j. 9 As 87/2010 – 77 (plná moc a právní pomoc):

Rozsudek se zabývá mj. rozlišením mezi udělení plné moci (zmocněním), které je možné jen ve správním řízení, a poskytnutím (resp. volbou poskytovatele) právní pomoci ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, dále problematikou podání vysvětlení a předvolávání k podání vysvětlení a rovněž otázkou předvolávání v případě, kdy jednání, k němuž má být podáno vysvětlení, zjevně nemůže být přestupkem.

        

Rozsudek NSS ze dne 3.3.2011, č.j. 9 As 90/2010 – 58 (doručení do chybné datové schránky):

Rozsudek deklaruje nemožnost doručení fikcí do datové schránky, pokud bylo doručováno do datové schránky adresáta – insolvenčního správce, když adresát měl zřízenu i schránku advokáta a v řízení vystupoval jako advokát obviněného z přestupku.

       

Rozsudek NSS ze dne 12.4.2011, č.j. 1 As 33/2011 – 58 (notoriety, úřední znalost, dokazování podklady z internetu):

NSS mj. vysvětluje, co je a co není skutečností obecně známou (notorieta), dále se zabývá pojmem skutečnosti známé z úřední činnosti, kdy správní orgán má identifikovat, z které konkrétní úřední činnosti je mu určitá informace známa, a konečně pojednává o dokazování podklady či skutečnostmi z internetu. V případě odkazů na zdroje z internetu by měl správní orgán informace trvalým způsobem zachytit (vytisknout, uložit na nosič), aby bylo možno ověřit, na jakou informaci je odkazováno (jinak není odůvodnění rozhodnutí odkazující na takové zdroje přezkoumatelné), a dále by měl i vyznačit datum, kdy byla informace pořízena, min. z toho důvodu, že obsah internetu se v čase mění.

        

Rozsudek NSS ze dne 4.3.2011, č.j. 5 As 37/2010 – 71 (hrubě urážlivé podání):

NSS aproboval uložení pořádkové pokuty za hrubě urážlivé podání adresované úředníkovi. Rozsudek se zabývá pojmem hrubě urážlivého podání a cituje související judikaturu ÚS a NSS. Hrubě urážlivé podání musí souviset s vedeným řízením, musí zde být příčinná souvislost.

Rozsudek může sloužit jako inspirace v případě vydání či následné obhajoby podobného rozhodnutí; zároveň lze dodat, že pořádková pokuta za hrubě urážlivé podání by měla být i tak ukládána jen v krajních případech, kdy se nejedná o třebas i přemrštěnou či neopodstatněnou kritiku úředního postupu, ale především o osobní útok mající za cíl urazit, ponížit, pomstít se či jinak podobně negativně zasáhnout uráženou osobu.

          

Rozsudek NSS ze dne 12.5.2011, č.j. 9 As 76/2010 – 76 (náležitá omluva, ústní jednání v nepřítomnosti, seznámení se s podklady rozhodnutí):

Rozsudek se zabývá mj. pojmem náležité omluvy, jíž může být i omluva dodatečná, je-li bezodkladná. Zároveň však v případě obviněného z přestupku, který se bez náležité omluvy nedostavil a bylo tak jednáno v jeho nepřítomnosti, neakceptoval námitku nemožnosti výkonu procesních práv, jako je vyjádření se ke vznesenému obvinění, předkládání důkazů, ale i seznámení se s podklady rozhodnutí, neboť svou nepřítomností se obviněný o možnost výkonu těchto práv sám dobrovolně připravil. V případě otázky seznámení s podklady pro rozhodnutí pak NSS konstatoval, že správní orgán vycházel jen z těch důkazů, které byly ve spise založeny už před ústním jednáním a při ústním jednání nové důkazy provedeny nebyly – obviněný měl tedy možnost seznámit se s podklady při ústním jednání, čehož však nevyužil (a ani poté nijak nejednal). Za této situace dle NSS nebylo třeba, aby správní orgán zvlášť vyzýval účastníka k seznámení se s podklady rozhodnutí.

        

Rozsudek NSS ze dne 23.5.2011, č.j. 2 As 83/2010 – 84 (výrok o nároku na náhradu škody):

NSS dovozuje, že v případě, že není rozhodnuto o vině, resp. řízení o přestupku je zastaveno, nemá být vůbec rozhodováno o nároku na náhradu škody. Dané rozhodnutí je chybné, ve stručnosti lze uvést následující: Řízení o nároku na náhradu škody je řízením, byť adhezním, a to o žádosti, o níž je třeba rozhodnout; dále srovnej náležitosti výroku rozhodnutí dle § 68 odst. 2 správního řádu, kdy nelze vycházet ze speciálního § 77 zákona o přestupcích, upravujícího pouze výrok rozhodnutí o vině – dle s.ř. „ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení“ – předmětem řízení je jistě i vznesený nárok na náhradu škody; konečně § 70 odst. 3 zákona o přestupcích připouští možnost nerozhodnout o nároku na náhradu škody pouze v případě, že poškozený zemře).

V podrobnostech viz článek "Sporné přestupkové judikáty Nejvyššího správního soudu IV.".

Rozsudek dále (správně) nepřipouští, aby poškozený žaloval u správního soudu výrok o vině a sankci, a dále deklaruje obecně aplikovatelný závěr, že o vadu, která by měla vliv na rozhodnutí, se nejedná, pokud by i po odstranění takové vady bylo rozhodnutí stejné.

      

Rozsudek NSS ze dne 31.5.2011, č.j. 2 As 28/2011 – 131 (doručování, doručování fikcí na ohlašovnu): Rozsudek potvrzuje závěr, že doručovat lze v podstatě kamkoliv, ovšem nejedná-li se o adresu trvalého pobytu, nelze uplatnit fikci doručení. Dále při střetu dvou adres, na něž bylo doručováno, má přednost doručení na adresu trvalého pobytu, byť by bylo později fakticky doručeno i na jinou adresu. Závěrem NSS akceptuje doručení na adresu ohlašovny, je-li adresou trvalého pobytu. K tomu NSS uvádí: „Ve prospěch stěžovatele nelze ničeho dovodit ani ze skutečnosti, že adresa (…) je adresou ohlašovny. Je sice logické, že osoby s takovým trvalým pobytem na daném místě fakticky nebydlí, ovšem je jejich zájmem, aby sledovaly doručování na danou adresu, zejména za situace, kdy vedou správní řízení, v němž nepožádali o doručování na jinou možnou adresu.“ Lze dodat, že ten, kdo je v souladu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ dbalý svých práv i povinností, může využít jak možnost zřízení datové schránky, tak možnost zvolení adresy k doručování v systému evidence obyvatel, pokud z různých důvodů nemůže sjednotit adresu trvalého a faktického pobytu nebo je pro něj kontrola písemností doručovaných na ohlašovnu z různých důvodů obtížná.

         

Rozsudek NSS ze dne 8.6.2011, č.j. 2 As 43/2010 – 42 (doručování fikcí doručení):

NSS v rozsudku deklaruje, že s úpravou fikce doručení dle nového správního řádu opadá zjišťování, zda se adresát na dané adrese fakticky zdržuje. V konkrétním případě však upozorňuje, že nelze uplatnit fikci doručení v případě, kdy zásilka nebyla uložena po celou 10 denní lhůtu určenou zákonem (ale pouze po 7 dní). Přesto i v takovém případě bude doručeno okamžikem, kdy se adresát se zásilkou fakticky seznámil.

          

Usnesení NS ze dne 26.10.2010, sp. zn. 29 Cdo 1167/2009 (datum podání odvolání zaslaného nepříslušnému správnímu orgánu):

K otázce data podání odvolání nepříslušnému (nadřízenému) správnímu orgánu, které bylo následně postoupeno příslušnému (podřízenému) správnímu orgánu, NS uvádí: „K zachování lhůty k podání odvolání (§ 83 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu) postačí, je-li poštovní zásilka obsahující odvolání, adresované místně a věcně příslušnému správnímu orgánu, podána posledního dne lhůty držiteli poštovní licence nebo zvláštní poštovní licence. To platí i v případě, kdy odvolání postupuje věcně a místně příslušnému správnímu orgánu jiný (nepříslušný) správní orgán, u kterého bylo odvolání (nesprávně) podáno a kterému povinnost postoupit takové podání ukládá právní předpis.“

Právě uvedené závěry vyplývají i z rozsudku NSS ze dne 27.6.2006, č.j. 5 As 39/2004 - 66, resp. z rozsudku NSS ze dne 31.3.2010, č.j. 5 As 26/2009 - 67, a jemu předcházejícího rozsudku NSS ze dne 9.1.2008, č.j. 2 As 47/2007 - 53.
            

Rozsudek NSS ze dne 29.4.2009, č.j. 1 As 32/2009 – 58 (doručení fikcí, účinky vypovězení plné moci):

Účastník řízení těsně před vydáním rozhodnutí účelově zrušil plnou moc svému zmocněnci, kterému bylo rozhodnutí doručováno, aby doručení rozhodnutí zmařil. NSS však uznal doručení za platné, včetně uplatnění fikce doručení na adrese zmocněnce. NSS dovodil, že vypovězení plné moci nabývá vůči správnímu orgánu účinnosti až v momentu, kdy mu bylo oznámeno (účastník tak učinil až s dvoutýdenním zpožděním, navíc vůči orgánu prvního stupně, ač věděl, že řízení je vedeno u orgánu odvolacího).
        

Rozsudek NSS ze dne 11.3.2011, č.j. 5 As 73/2010 – 71 (zastavení řízení a překážka věci rozhodnuté):

NSS dal za pravdu žalovanému správnímu orgánu v tom, že zastavení řízení dle § 76 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích netvoří překážku věci rozhodnuté vůči rozhodnutí správního orgánu, kterým je pachatel uznán vinným v řízení o přestupku zahájeném po vrácení téže věci zpět orgánem činným v trestním řízení. NSS dává za pravdu názoru, že zastavení řízení o přestupku dle § 76 odst. 1 písm. a), b), c) a j) zákona o přestupcích je rozhodnutím ve věci samé, které tvoří překážku věci rozhodnuté, zatímco zastavení řízení v daném případě, konkrétně dle § 76 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích, je pouze rozhodnutím procesní povahy a zmíněnou překážku nezakládá.

Lze dodat, že pokud by zastavení řízení dle § 76 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích mělo zakládat překážku věci rozhodnuté, muselo by tomu být  nejen ve vztahu k přestupkovému řízení, ale i vůči eventuálnímu trestnímu řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2007, sp. zn. 6 Tdo 986/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.12.2007, sp. zn. 5 Tdo 1399/2007). Tím by postoupení věci dle § 71 písm. a) zákona o přestupcích, po němž následuje zastavení řízení ze zmíněného procesního důvodu, tj. z důvodu postoupení věci OČTŘ, postrádalo smysl.
        

Rozsudek NSS ze dne 17.6.2011, č.j. 2 As 70/2010 – 63 (dokazování mimo ústní jednání):

NSS považuje za vážnou procesní vadu, pokud jsou konány výslechy svědků mimo ústní jednání o přestupku, resp. pokud obviněný nemá možnost při výsleších realizovat svá procesní práva. Nestačí, pokud je s výslechy ex post seznámen. NSS deklaruje, že v řízení o přestupku nelze postupovat dle § 51 odst. 2 správního řádu (provádění důkazů mimo ústní jednání) a s odkazem na svůj rozsudek ze dne 31.7.2009, č.j. 2 As 60/2008 – 111, upozorňuje, že ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích je speciální vůči správnímu řádu a konat ústní jednání (včetně výslechu svědků) může správní orgán jen za podmínek tam uvedených.

Dle NSS tak je správní orgán v prvé řadě povinen přestupek projednat (a to včetně provádění dokazování) v přítomnosti obviněného z přestupku, a v jeho nepřítomnosti tak může učinit jedině a pouze, odmítne-li obviněný, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.
        

Rozsudek NSS ze dne 17.6.2011, č.j. 5 As 27/2011 – 126 (sdělení o nezahájení přezkumného řízení):

NSS s odkazem na svůj předchozí rozsudek ze dne 14.2.2008, č.j. 7 As 55/2007 – 71, upozorňuje, že přezkumné řízení dle § 94 správního řízení není řádným opravným prostředkem, ale prostředkem dozorčího práva, na který není právní nárok. V případě nezahájení přezkumného řízení se nevydává rozhodnutí, ale tato skutečnost je pouze sdělena podateli podnětu. Sdělení není rozhodnutím, nelze je žalovat ve správním soudnictví.
         

Rozsudek NSS ze dne 17.6.2011, č.j. 7 As 83/2010 – 63 (obecná a speciální věrohodnost policistů jako svědků):

NSS se v rozsudku zabývá otázkou věrohodnosti výpovědí policistů v závislosti na jejich jednání a okolnostech věci. Zmiňuje dřívější rozsudky NSS ze dne 22.10.2008, č.j. 1 As 64/2008 – 42, a ze dne 27.9.2007, č.j. 4 As 19/2007 – 114, kde se dovozuje obecná věrohodnost policistů, nemají-li na té které věci žádný zájem (výpovědi obviněných zároveň v uvedených věcech oproti výpovědím policistů vykazovaly rozpory, resp. byly zjevně nevěrohodné). V projednávané věci však byla situace odlišná, policisty nebylo možno a priori považovat za věrohodné s ohledem na pochybnosti o jejich nezaujatosti.
          

Rozsudek NSS ze dne 23.6.2011, č.j. 5 As 10/2011 – 111 (krajní nouze):

Rozsudek se podrobně zabývá podmínkami krajní nouze, kdy hrozící nebezpečí musí být reálné (nikoliv jen domnělé, resp. existující jen v představě osoby, která je odvrací) a bezprostřední, a dále nebezpečí nebylo možno odvrátit jinak a způsobený následek není zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.
         

Rozsudek NSS ze dne 23.6.2011, č.j. 5 As 16/2011 – 106 (dílčí nárok na náhradu škody):

NSS v případě, kdy poškozený uplatňoval 4 dílčí konkrétní (jasně ohraničené) nároky na náhradu škody, skládající se v celkový nárok na náhradu škody, dospěl k závěru, že lze přiznat (uložit povinnost nahradit) i takový dílčí nárok na náhradu škody. Správní orgán má dle NSS za podmínek stanovených zákonem povinnost rozhodnout o uplatněném nároku na náhradu škody, kdy toto rozhodnutí je podmíněno spolehlivým zjištěním škody, nikoliv rozhodnutím o celém nároku na náhradu škody. Dle NSS nebrání dikce § 70 odst. 2 zákona o přestupcích rozhodnout o části nároku na náhradu škody za situace, kdy poškozený uplatňuje náhradu škody tvořenou několika dílčími samostatnými nároky. Dle NSS je v praxi běžné, že náhradu škody tvoří několik samostatných nároků (např. škoda na majetku, škoda na zdraví, ztráta výdělku apod.).

NSS zároveň deklaruje, že i škoda na zdraví (bolestné) je majetkovou škodou způsobenou přestupkem, kdy mj. odkazuje na závěry Veřejného ochránce práv ve věcech sp. zn. 1964/2007/VOP/JŠM a zejména sp. zn. 2840/2007/VOP/VBG.
          

Rozsudek NSS ze dne 23.6.2011, č.j. 5 As 72/2010 – 60 (fikce doručení):

NSS se podrobně zabýval podmínkami uplatnění fikce doručení a aproboval aplikaci fikce doručení i v případě, že se adresát nezdržoval na adrese trvalého pobytu. K požadavku obviněného, že měla být zjišťována adresa jeho skutečného pobytu, NSS uvedl, že „I kdyby snad správní orgán od rodičů stěžovatele nebo od policejních orgánů, zjistil jinou adresu, na které se stěžovatel fakticky zdržuje, nebyl by dán zákonný důvod na ni doručovat, neboť na adresu pro doručování (tedy adresu odlišnou od adresy trvalého pobytu) lze účastníku řízení zasílat písemnosti, jen jestliže on sám takovou adresu správnímu orgánu sdělí a výslovně požádá o doručování na takovou adresu a jsou-li splněny i další zákonné předpoklady podle § 19 odst. 3 správního řádu. Taková situace však nenastala. Lze jistě připustit, že správní orgán mohl stěžovateli doručovat i na jinou adresu, než do místa jeho trvalého pobytu, neboť správní řád v ustanovení § 20 odst. 1, větě první za středníkem stanoví, že fyzické osobě lze (…) doručit, kdekoli bude zastižena; takový postup však nejen není jeho povinností a je též spojen s nemožností případného doručení fikcí.“

Dále NSS zmiňuje možnost požádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena (§ 24 odst. 2 správního řádu), a to za podmínek dle § 41 odst. 2 správního řádu (do 15 dní od odpadnutí překážky, která bránila v učinění úkonu, nejpozději pak do 1 roku od okamžiku, kdy měl být úkon učiněn. Důkazní břemeno, že si adresát pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost vyzvednout, přechází na adresáta.

NSS též potvrzuje, že připadne-li poslední den lhůty, v níž je písemnost připravena k vyzvednutí, na den pracovního klidu, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den.
        

Rozsudek NSS ze dne 29.6.2011, č.j. 8 As 31/2011 – 88 (doručení poštou místo do datové schránky):

NSS (s odkazem i na svůj předchozí rozsudek ze dne 16.12.2010, č.j. 1 As 90/2010 – 95) dovodil, že rozhodnutí bylo doručeno (oznámeno) i v případě, když nebylo doručováno do datové schránky, kterou měl adresát zřízenou, ale jiným způsobem (poštou), pokud adresát písemnost převzal a mohl se s jejím obsahem fakticky seznámit.
         

Rozsudek NSS ze dne 17.8.2011, č.j. 9 As 43/2011 – 67 (následná omluva z jednání):

NSS v porovnání s svým rozsudkem ze dne 12.3.2009, č.j. 7 As 9/2009 – 66, kde dovodil, že bezodkladná či náležitá omluva může být učiněna i po očekávané události, jíž se omluva týká (tzn. nemusí nutně vždy události předcházet), dovodil, že v projednávané věci povaha pracovní neschopnosti obviněného nebyla taková, aby nemohl zaslat omluvu ještě před nařízeným ústním jednáním, tedy včas a bezodkladně.
 

Rozsudek NSS ze dne 29.7.2011, č.j. 8 As 81/2010 – 63 (nahlížení do spisu před zahájením řízení):

NSS dovodil následující: Před zahájením řízení lze žádat o nahlížení do spisu pouze dle § 38 odst. 2 správního řádu. Na žadateli leží břemeno tvrzení i břemeno důkazní stran existence právního zájmu nebo jiného vážného důvodu. Nestačí povinnost tyto důvody tvrdit, žadatel je musí prokázat. Není na správním orgánu, aby si tyto důvody sám domýšlel. Právní zájem či jiný vážný důvod nezakládá bez dalšího jen skutečnost, že žadatel je oznamovatelem přestupku.

Obdobný názor vyjádřil NSS též v rozsudku ze dne 22.7.2010, č.j. 9 As 17/2010 – 73.

Rozsudek NSS ze dne 17.8.2011, č.j. 1 As 63/2011 – 90 (neuposlechnutí výzvy úřední osoby):

Rozsudek v zásadě potvrzuje závěry usnesení ÚS ze dne 6.1.1998, sp.zn. I. ÚS 263/97, tedy že občan je povinen uposlechnout výzvy úřední osoby bez ohledu na vlastní soukromý názor. V daném případě NSS neshledal rozpor ani se závěry nálezu ÚS ze dne 18.2.2010, sp.zn. I. ÚS 1849/08, neboť policista jednal v rámci svěřené pravomoci ani nepostupoval nepřiměřeně.

Ve věci byla podána ústavní stížnost, kterou však ÚS zamítl usnesením ze dne 19.2.2013, sp. zn. II. ÚS 3503/11 (viz níže). 

Rozsudek NSS ze dne 23.9.2011, č.j. 8 As 69/2011 – 40 (přezkum blokové pokuty, resp. zda byla věc vůbec blokem vyřízena):

NSS potvrzuje závěr, že blokové řízení je ukončeno až podpisem bloku obviněným. Zároveň ukládá krajskému soudu povinnost posoudit, zda je proti rozhodnutí o uložení blokové pokuty nepřípustná žaloba i v případě, kdy žalobce zpochybňuje samotnou skutečnost, že se přestupku dopustil a poskytl souhlas s jeho projednáním v blokovém řízení.

  

Rozsudek NSS ze dne 30.9.2011, č.j. 5 As 45/2011 – 74 (výslech svědků mimo ústní jednání):

V situaci, kdy se obviněný odmítl účastnit výslechu svědků, resp. uvedl, že nechce být přítomen dalšímu dokazování, NSS uvedl, že k účasti na dokazování nelze účastníka nutit a je pouze na účastníkovi, zda svého práva využije; nelze tak přičítat k tíži správního orgánu, pokud provedl výslechy v nepřítomnosti obviněného – nejednal v rozporu se zákonem, ale pouze respektoval přání účastníka. NSS v rozsudku odkazuje na § 49 odst. 1 správního řádu, dle něhož správní orgán nemá povinnost uvědomit účastníka o ústním jednání, pokud se tento práva účasti na ústním jednání vzdal, a dále na § 51 odst. 2 správního řádu, dle kterého nemá správní orgán povinnost vyrozumět účastníka o provádění důkazů mimo ústní jednání, pokud se účastník práva účasti při dokazování vzdal.

Rozsudek se tak částečně odchyluje od rozsudků NSS ze dne 31.7.2009, č.j. 2 As 60/2008 – 111, a ze dne 17.6.2011, č.j. 2 As 70/2010 – 63, dle nichž je § 74 odst. 1 zákona o přestupcích speciální vůči § 51 odst. 2 správního řádu a výslechy mimo ústní jednání nelze konat. Rozsudek zároveň koresponduje s rozsudkem ze dne 27.10.2011, č.j. 1 As 116/2011 – 59, kde je zmíněno, že výpověď svědka prováděná mimo ústní jednání byla pořízena nezákonným způsobem, neboť o výslechu tohoto svědka nebyl obviněný z přestupku včas vyrozuměn ve smyslu § 51 odst. 2 správního řádu, a proto k ní nebylo možno v dalším řízení přihlížet.

  

Rozsudek NSS ze dne 20.10.2011, č.j. 2 As 111/2011 – 56 (výkon procesních práv obviněného při ústním jednání zmocněncem):

NSS uvádí, že nehodlá-li správní orgán v ústním jednání provést výslech účastníka řízení (není třeba jeho osobní účasti, resp. aby něco v řízení sám vykonal) a je-li účastník zastoupen zmocněncem, lze zaslat předvolání k ústnímu jednání pouze zmocněnci; práva dle § 36 správního řádu mohou účastníci vykonávat prostřednictvím zástupce. Zástupce jedná jménem zastoupeného, důsledky jeho úkonů však plynou vždy zastoupenému. NSS též upozorňuje, že procesní práva účastníka nejsou jeho povinností, je na samotném účastníkovi, aby se o svá práva aktivně zasazoval.

  

Rozsudek NSS ze dne 20.10.2011, č.j. 2 As 121/2011 – 90 (absence podpisu na rozhodnutí; účelové omluvy):

NSS dovozuje, že absence podpisu oprávněné úřední osoby na stejnopisu rozhodnutí zaslaném účastníkovi, zejména je-li ve spisu založen stejnopis s podpisem, nemá vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí. Rozsudek se též zabývá účelovými a ne-náležitými omluvami z ústního jednání.

  

Rozsudek NSS ze dne 31.10.2011, č.j. 8 As 16/2011 – 83 (doručování do P.O.Boxu):

P.O.Box lze dle NSS považovat za „jiné vhodné místo“, do kterého je možné vložit oznámení o neúspěšném doručení písemnosti.

NSS se však nevyjádřil jednoznačně k možnosti doručovat přímo do P.O.Boxu, má-li adresát zřízen P.O.Box (který má doručení usnadnit, nikoliv obstrukčně ztížit), bez předchozího pokusu o doručení na adresu trvalého pobytu.

  

Rozsudek NSS ze dne 16.11.2011, č.j. 9 As 58/2009 – 71 (odkaz na nesprávný právní předpis; charakter metodického pokynu při rozhodování):

NSS dovozuje, že při odkazu na nesprávný právní předpis, resp. předpis, který na věc nedopadá, avšak výsledek řízení by byl i tak tentýž, tj. při absenci tohoto odkazu nebo při užití odpovídajícího ustanovení, nemá toto pochybení vliv na zákonnost rozhodnutí. Odkazuje při tom i na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28.7.2009, č.j. 8 Afs 51/2007 – 87, publikované pod č. 1926/2009 Sb. NSS.

Dále NSS uvádí, že metodické pokyny nelze považovat za podklady ve smyslu § 36 správního řádu, se kterými je třeba účastníky řízení seznamovat. Metodické pokyny mají v rozhodovací činnosti správních orgánů pouze roli interpretačního vodítka pro výklad právních předpisů, ze kterých při svém rozhodování vycházejí.

  

Rozsudek NSS ze dne 22.11.2011, č.j. 1 As 100/2011 – 43 (blokové řízení, přezkumné řízení a obnova řízení):

NSS upozorňuje, že podnět k zahájení přezkumného řízení se nepovažuje za návrh, nerozhoduje se o něm formou rozhodnutí a na přezkoumání není právní nárok. Sdělení o nezahájení přezkumného řízení není rozhodnutím a nelze je žalovat u správního soudu. Zároveň NSS upozorňuje na povinnost rozhodnout o žádosti o obnovu řízení, kdy nečinnost v této otázce lze napadnout žalobou na nečinnost, zároveň však upozorňuje na stávající judikaturu NSS vylučující možnost obnovy řízení ve věci vyřízené blokem.

  

Rozsudek NS ze dne 12.1.2011, sp. zn. 7 Tdo 1429/2010 (povinnost policisty vypovídat):

Nejvyšší soud uvedl k povinnosti policisty vypovídat v trestním řízení následující: „Příslušník Policie České republiky je povinen vypovídat jako svědek v trestním řízení i o skutečnostech, ohledně nichž je jinak podle § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, povinen zachovávat mlčenlivost, tj. o skutečnostech, s nimiž se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi a které v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. Podle § 115 odst. 3 citovaného zákona se totiž policista nemůže dovolávat povinnosti mlčenlivosti mimo jiné vůči orgánům činným v trestním řízení, takže před svým výslechem nemusí být zproštěn této povinnosti podle § 115 odst. 4 citovaného zákona a neplatí u něj ani zákaz výslechu podle § 99 odst. 2 tr.ř.“

  

Rozsudek NS ze dne 22.9.2010, sp. zn. 5 Tdo 1103/2010 (příznivější právní úprava):

Nejvyšší soud mj. uvádí, že „Skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného nejpříznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva účinného v době činu, anebo jen práva pozdějšího. Platí tedy zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku.“

Nález ÚS ze dne 8.11.2011, sp. zn. IV. ÚS 1433/11 (úředník opatrovníkem – ne): Při výběru osoby opatrovníka se má dle ÚS jednat o osobu, která je schopna skutečně reprezentovat zájmy účastníka. Ta má být hledána především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného. Není-li to reálné, je na orgánu veřejné moci, aby pečlivě uvážil okruh osob, ze kterých vybere a ustanoví účastníku řízení opatrovníka, dbaje přitom na vyloučení kolize jeho zájmů se zastupovaným. Zaměstnanec správního úřadu, byť jakkoliv erudovaný, dle ÚS nemůže z povahy věci účinně bránit práva účastníka, s nímž je tímto orgánem státní moci vedeno správní řízení, a proto jeho ustanovení opatrovníkem představuje dle ÚS porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Rozsudek NSS ze dne 18.11.2011, č.j. 2 As 45/2010 – 68 (použitelnost soukromých kamerových záznamů jako důkazu): Rozsudek se i ve světle judikatury ESLP podrobně zabývá použitelností soukromých kamerových záznamů jako důkazu ve správním řízení, mj. s ohledem na to, zda jde o záznam veřejně přístupného místa, zda lze na záznamu identifikovat konkrétní osobu, kdo záznam opatřil, zda byl při pořizování záznamu dodržen zákon a zda pořízení záznamu obstojí v testu proporcionality. Zohlednit lze též, k jakému účelu byl záznam pořizován (např. ochrana majetku) a jak byl použit (např. dokazování deliktu).

Rozsudek byl publikován ve Sb.NSS pod č. 2518/2012 (částka  č. 3/2012). Tiskovou zprávu k judikátu viz zde. K publikaci vybral NSS následující právní věty:

I. I za situace, kdy kamerový záznam pořízený soukromou osobou, který zasahuje do sféry osobnostních práv zaznamenané osoby, nebyl pořízen s jejím souhlasem či v souladu se zákonnými výjimkami, není jeho použitelnost pro potřeby dokazování ve správním řízení zcela vyloučena. V těchto případech je vždy nutno poměřit legitimitu cíle, kterého mělo být pořízením záznamu dosaženo, na straně jedné a přiměřenost užitého postupu na straně druhé. Je tak vždy nutno uvážit, zda v konkrétním případě může nad ochranou osobnostních práv dotčeného subjektu převážit zájem společnosti na objasnění a potrestání deliktních jednání a především pak ochrana ústavně zaručených práv pořizovatele takového záznamu.

II. Je-li kamerový systém, z něhož pochází posuzovaný záznam, provozován bez oznámení Úřadu pro ochranu osobních údajů (§ 16 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů), nejde jen z tohoto důvodu o důkaz nezákonný. Porušení této povinnosti má ve vztahu k dokazování pouze ten následek, že, má-li být takto pořízený záznam použit jako důkaz ve správním či soudním řízení, neplatí presumpce provozování tohoto systému v souladu se zákonem, a bude tak nutné provést celkové posouzení, zda docházelo ke zpracovávání osobních údajů v rozporu se zákonem, či nikoliv.

Rozsudek NSS ze dne 24.11.2011, č.j. 7 As 97/2011 – 68 (povinnost uposlechnout výzvy úřední osoby): K povinnosti účastníka uposlechnout výzvy strážníků k zastavení NSS uvádí: „…není zásadně přípustné, aby si to, zda uposlechne pokynu strážníků, anebo nikoli, rozhodl na základě vlastní úvahy o oprávněnosti jejich pokynu a na tomto subjektivním hodnocení zakládal své další jednání. Nejvyšší správní soud zaujal k problematice uposlechnutí výzvy policisty v běžných situacích stanovisko ve svém rozsudku ze dne 17. 8. 2011, č.j. 1 As 63/2011 – 90: „(…) neuposlechnutí výzvy policisty jen podle subjektivní úvahy o tom, že se jedná o výzvu nesprávnou, představuje nikoli bezvýznamné ohrožení jednoho z pravidel fungování demokratické společnosti..“ Tento závěr je v souladu se závěry Ústavního soudu, který v usnesení ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 263/97, vyslovil názor, že „občané jsou povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou-li přesvědčeni, že tímto jednáním bylo porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným, a to zákonným způsobem.“ Tento právní názor nebyl pro případy běžných situací popřen ani nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 1849/08, v němž se uvádí: „Orgán veřejné moci (…) vykonává určitou pravomoc a kompetenci ultra vires nejen tehdy, jedná-li mimo formálně zákonem stanovený rámec pravomocí a kompetencí, ale materiálně též tehdy, pokud svým jednáním nesleduje určitý předvídatelný a racionálně zdůvodnitelný účel, pro který mu byla určitá pravomoc a kompetence svěřena, resp. tehdy, narušuje-li svým, byť o zákon se opírajícím postupem, základní práva dotčených osob více, než je nezbytně nutné k tomu, aby byl ještě dosažen zákonem stanovený účel. Ukládá-li na základě zákona orgán veřejné moci soukromým osobám povinnosti, a tím omezuje jejich základní práva, musí přesto dbát na to, aby zcela nepopřel samotnou podstatu toho kterého základního práva nebo jeho smysl. Omezení nelze užít k jiným, než zákonem předvídaným účelům (čl. 4 odst. 4 Listiny). Tak základní práva zpětně omezují svá, formálním zákonem předvídaná, omezení.“ Jednání strážníků sledovalo, podobně jako ve věci posuzované v citovaném rozsudku ze dne 17. 8. 2011 č. j. 1 As 63/2011 – 90, předvídatelný a racionálně zdůvodnitelný účel, a sice zastavením vozidla stěžovatele zjistit totožnost možného pachatele domnělého přestupku a případně jej upozornit na to, aby nadále měl své vozidlo osvětleno. Pokyn byl vzhledem k situaci nepochybně proporcionálním omezením práva, které jím bylo dotčeno, neboť zastavení vozidla na krátký čas, a tedy krátkodobé omezení svobody pohybu řidiče, nelze považovat za nijak významnou újmu. Z jednání strážníků není patrné, že by svého oprávnění využívali excesivně, šikanózně či záměrně neoprávněně. Skutečnost, že se mýlili v identifikaci konkrétního vozidla, nelze v dané situaci v žádném případě považovat za excesivní jednání, neboť určitý stupeň nejistoty a z něho plynoucích omylů se podobné situace mohou vyznačovat a v reálném životě se jim nelze vyhnout. Právo proto musí i jednání strážníka v omylu aprobovat a zásadně (v běžných situacích) trvat na tom, aby i pokynů udělených v omylu byli jednotlivci povinni uposlechnout. Je tedy zřejmé, že stěžovatel, i kdyby byl přesvědčen o omylu, ve kterém policisté jednají, měl povinnost se jejich zákroku podrobit a skutečnost, že se jednalo o omyl, jej této povinnosti nezbavovala.“

Rozsudek NSS ze dne 29.11.2011, č.j. 9 As 88/2010 – 89 (pojem ublížení na zdraví): NSS bez výhrad shrnuje závěry krajského soudu, dle něhož: „…nelze za ublížení na zdraví považovat jakýkoliv zásah do tělesné integrity poškozeného a nemůže se jednat ani o čistě subjektivní pocit poškozeného. (…) …za ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení § 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích je možno pokládat takový stav, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného. Jako rozhodné kritérium pro posouzení, zda u poškozené (…) došlo v důsledku posuzované dopravní nehody k ublížení na zdraví, zvolil krajský soud skutečnost, zda poškozená byla či nebyla v důsledku zranění utrpěného při dopravní nehodě omezena při výkonu obvyklých činností či při vedení obvyklého způsobu života.“

Rozsudek NSS ze dne 22.2.2012, č.j. 8 As 94/2011 – 84 (řetězení plných mocí, nový zmocněnec): Pro posouzení podmínek zániku plné moci je třeba – s ohledem na absenci výslovné úpravy správního řádu – postupovat dle předpisu nejbližšího, kterým je občanský soudní řád (na který odkazuje soudní řád správní). Ten stanoví, že plná moc zaniká též tím, že si účastník zvolí nového zmocněnce. Právě uvedené lze též zjednodušeně vyjádřit tak, že „platí“ zmocněnec, kterého si účastník zvolil naposledy.

Rozsudek NSS ze dne 6.1.2012, č.j. 5 As 106/2011 – 77 (materiální znak přestupku): K posouzení materiálního znaku přestupku NSS mj. uvádí: „Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka. Okolnosti, jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním případě (…).“

Nález ÚS ze dne 10.1.2012, sp. zn. II. ÚS 3518/11 (okamžik doručení podání do DS): Podání prostřednictvím datové schránky vůči orgánu veřejné moci je učiněno okamžikem dodání datové zprávy do schránky orgánu veřejné moci (viz též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 9 Afs 28/2010, nebo Budiš, P., Hřebíková, I.: Datové schránky. 1. vydání. Olomouc. ANAG, 2010, str. 110).

Nález ÚS ze dne 10.1.2012, sp. zn. I. ÚS 3369/10 (přípustnost domovní prohlídky; možná přiměřená aplikace u ohledání v bytě): ÚS vymezuje požadavky na přípustnost a odůvodnění domovní prohlídky, které nelze opřít jen odkazem na zákonná ustanovení, ale i na důvody, které prohlídku dostatečně odůvodňují. Závěry lze přiměřeně aplikovat, má-li dojít k ohledání dle správního řádu v bytě či podobném soukromém prostoru.

Nález ÚS ze dne 25.10.2011, sp. zn. Pl. ÚS 14/09 (ne-likvidačnost sankce 25.000,- Kč pokuty): Ústavní soud se neztotožnil s návrhem na zrušení dolní hranice pokuty za dopravní přestupek činící 25.000,- Kč; soudkyně Eliška Wagnerová uplatnila disent, kde se zabývá možnými likvidačními dopady sankce s ohledem na sociální situaci obviněného.

Rozsudek NSS ze dne 7.2.2012, č.j. 8 As 97/2011 – 38 (důkazní síla doručenky a údajně falešný podpis): NSS odmítl obecná tvrzení zpochybňující autenticitu podpisu na doručence rozhodnutí o přestupku. NSS mj. uvedl: „Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že ten, kdo hodlá úspěšně zpochybnit doručení písemnosti, musí nejprve sám unést břemeno tvrzení. Musí tedy předložit taková skutková tvrzení, která jsou skutečně způsobilá doručení a údaje na doručence zpochybnit tím, že vytvářejí věrohodnou verzi reality, podle níž předmětná zásilka doručena nebyla (srov. rozsudky ze dne 27. 4. 2006, čj. 2 Afs 158/2005 – 82, ze dne 29. 11. 2007, čj. 1 Afs 7/2007 - 169 a ze dne 31. 3. 2010, čj. 9 As 65/2009 – 61. (…)

Nejvyšší správní soud pro úplnost odkazuje na závěry vyslovené v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, čj. 9 As 65/2009 - 61, v němž soud vyslovil, že „(p)okud chtěl žalobce zvrátit důkazní sílu doručenky, nemohl tak učinit strohými a nekonkrétními námitkami. Mohl tak učinit pouze konkrétním a jednoznačným tvrzením o tom, kde se dne 24. 4. 2008 zdržoval a z jakých konkrétních důvodů nemohl doručenku podepsat a zásilku převzít. Teprve takto předestřená skutková verze žalobce se mohla stát předmětem dokazování ze strany správních orgánů, neboť pouze takováto skutková verze byla způsobilá vnést objektivní pochybnosti o řádném předvolání žalobce. Doručenka ze dne 24. 4. 2008 obsahuje podpis. Pouhý poukaz na to, že se tento podpis není totožný s jinými podpisy žalobce, bez uvedení dalších skutečností, neznamená, že doručenku žalobce ve skutečnosti nepodepsal. Pokud by tomu tak bylo, bylo by možné naprosto kdykoli zmařit jakékoli doručení, a to pouhým pozměněním vlastního podpisu na doručence. Holé tvrzení o odlišnosti podpisu tudíž samo o sobě nevylučuje, že žalobce doručenku podepsal.“

Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nevyhověl návrhu na ustanovení soudního znalce z oboru písmoznalectví. Dokazovat lze pouze konkrétní tvrzení. Ta ovšem stěžovatel v kasační stížnosti nepředestřel. Soud totiž není povinen bez jakéhokoliv relevantního tvrzení účastníka řízení vždy obstarávat znalecký posudek, a to pouze na základě jeho prostého konstatování, že podpis na řádně vyplněné doručence není jeho.“

Usnesení ÚS ze dne 8.10.2002, sp. zn. II. ÚS 586/02 (není nárok na zahájení řízení ex offo): Dle názoru Ústavního soudu neexistuje žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby vůči jinému subjektu bylo zahájeno správní řízení, v rámci něhož by byl tento subjekt za porušení právních předpisů stíhán. Jinými slovy nikdo nemá nárok na zahájení řízení z moci úřední proti jiné osobě.

Rozsudek MS v Praze ze dne 12.5.2011, č.j. 1 A 24/2010 – 22, č. 2446/2012 Sb. NSS (§ 49/1/c) PřesZ, hrubé jednání, schválnost): Rozsudek publikovaný ve Sb.NSS se zabývá pojmem hrubého jednání, potažmo schválnosti. V konkrétní věci MS v Praze se neztotožnil s kvalifikací jednání obviněného, který odmítl vydat zpět míče jejich majiteli, které zalétávaly na jeho zahradu, jako přestupek.

Rozsudek NSS ze dne 16.12.2010, č.j. 1 Ans 5/2010 – 172, č. 2440/2012 Sb. NSS (podání v elektronické formě): Z § 11 odst. 3 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu (ve znění platném v roce 2007), plyne povinnost všech osob posílat datové zprávy související s výkonem veřejné moci vůči fyzickým a právnickým osobám do elektronické podatelny orgánu veřejné moci. Pokud tedy osoba učinila své elektronické podání jinak než prostřednictvím elektronické podatelny (v tomto případě prostřednictvím běžné e-mailové adresy Policie České republiky), nemohlo se jednat o podání, které by splňovalo podmínky elektronického podání podepsaného zaručeným elektronickým podpisem ve smyslu § 37 odst. 4 správního řádu. To platí bez ohledu na to, zda samo elektronické podání bylo či nebylo podepsané zaručeným elektronickým podpisem.

Rozsudek NSS ze dne 7.4.2011, č.j. 3 Ans 38/2010 – 122, č. 2363/2011 Sb. NSS (povinnost rozhodnout o nepřípustném odvolání): Jestliže je odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podáno osobou, která tvrdí, že s ní mělo být jednáno jako s účastníkem správního řízení a že je tzv. opomenutým účastníkem, je správní orgán povinen o takovém odvolání vydat rozhodnutí i v případě, že odvolání vyhodnotí jako nepřípustné (§ 92 správního řádu). Pokud správní orgán vyřídí takové odvolání pouhým neformálním přípisem, jedná se o nečinnost ve smyslu § 80 správního řádu a § 79 s. ř. s.

Rozsudek NSS ze dne 4.5.2011, č.j. 1 As 27/2011 – 81 (zmocněnec ze zahraničí – Kuvajtu): Není vyloučeno zvolit si zmocněnce ze zahraničí, pokud jde však o projev zneužití práva, lze takovému úkonu nepřiznat účinky. Má se však jednat o výjimečný postup, dostatečně prokázaný a odůvodněný okolnostmi věci – má mu předcházet aktivita správního orgánu směřující ke zjištění, že právo na zastoupení bylo v individuálním případě skutečně zneužito, že účastník řízení de facto nemá v úmyslu být zastoupen a že zvolením svého zástupce sleduje jiné cíle (oddálit konec řízení, dosáhnout uplynutí prekluzivní lhůty apod.).

Judikát byl zveřejněn pod č. 2452/2012 Sb.NSS (částka č. 1/2012).

Rozsudek NSS ze dne 13.3.2012, č.j. 1 As 22/2012 – 55 (běh prekluzívní lhůty, totožnost skutku): NSS mj. vysvětluje, jak počítat lhůtu, po niž neběží lhůta pro projednání přestupku, je-li vedeno v téže věci trestní řízení. Zároveň podrobně vysvětluje, co se rozumí skutkem a co totožným skutkem. NSS se též zabýval podmínkami vzniku nevědomé nedbalosti na straně obviněného, který namítal nevědomost o rozhodnutí o přestupku doručeném fikcí, kdy NSS tuto odpovědnost dovodil (zkušenosti se správními řízeními z minula, požadavek na dodržení uznávané míry potřebné opatrnosti, požadavek na uspořádání osobních poměrů tak, aby se dotyčný mohl seznámit s doručovanými zásilkami).

Rozsudek NSS ze dne 22.3.2012, č.j. 7 As 77/2011 – 76 (odložení není překážkou věci rozhodnuté; lhůta pro zahájení řízení o přestupku je lhůtou pořádkovou): NSS krom jiného upozorňuje, že odložení věci (zde dle § 66 odst. 2 PřesZ) je úkonem před zahájením řízení, nejde o rozhodnutí a nebrání pozdějšímu projednání věci (v dané věci byla věc nejprve odložena z důvodu vedení trestního řízení v jiné věci, trestní věc však byla následně postoupena soudem jako přestupek a poté bylo zahájeno řízení o původně odloženém přestupku).

NSS dále mj. upozorňuje, že lhůta dle § 67 odst. 3 PřesZ je lhůtou pořádkovou a s jejím uplynutím zákon nespojuje žádný následek pro věc samu.

Rozsudek NSS ze dne 26.4.2012, č.j. 7 As 66/2012 – 42 (otázka žalobní legitimace osoby postižené přestupkem, resp. poškozeného, ve vztahu k rozhodnutí o zastavení řízení proti obviněnému; procesní práva poškozeného): NSS odmítl přípustnost žaloby proti rozhodnutí, jímž bylo zastaveno řízení o přestupku vedené proti třetí osobě (mj. nebylo rozhodováno o právech a povinnostech osoby postižené přestupkem). K postavení poškozeného NSS uvedl: „Poškozený nemá subjektivní právo na to, aby osoba, kterou označí za pachatele přestupku, nebo jiná osoba, o níž skutečnost, že přestupek spáchala, v přestupkovém řízení vyšla najevo, byla takovou osobou také shledána (a to ani u přestupků projednatelných jen na návrh ve smyslu § 68 odst. 1 zákona o přestupcích).

Ustanovení § 72 písm. b) zákona o prestupcích tedy nezakládá univerzální účastenství poškozeného v řízení o přestupku, nýbrž účastenství toliko v rozsahu, v jakém se projednává jeho nárok, přičemž poškozený nemá jako účastník řízení možnost zasahovat do posuzování otázek viny a sankce, nýbrž pouze do otázky náhrady majetkové škody v užším slova smyslu, tj. do toho, zda správní orgán rozhodující ve věci přestupku na základe závěru o vině obviněného z přestupku (a tento závěr je mimo procesní dispozici poškozeného) správně posoudil otázky přímo související s náhradou škody, zejména kauzalitu mezi jednáním pachatele přestupku a majetkovou újmou poškozeného, zavinění pachatele přestupku a výši škody. V tomto smyslu nutno rovněž interpretovat ustanovení § 81 odst. 2 zákona o přestupcích, podle něhož poškozený se muže odvolat jen ve věci náhrady škody.“

Rozsudek NSS ze dne 10.5.2012, č.j. 3 As 16/2012 – 25 (omluva z jednání; svědek, který uplatní škodu): NSS ve shodě s krajským soudem považuje za účelové jednání účastníka, který si den před jednáním, na které již byli předvoláni svědkové, zvolil advokáta a ten ihned zaslal omluvu a žádost o odročení jednání z důvodu kolize – účastník měl dostatek času na volbu advokáta, v dalším řízení pak byl seznámen se všemi podklady a výpověďmi a nebyl tak zkrácen na svých právech, i když jeho omluva nebyla uznána za náležitou a ústní jednání nebylo odročeno, ale bylo realizováno v jeho nepřítomnosti. NSS též upozornil na zásadu součinnosti účastníků řízení se správními orgány, jíž účastník svým postupem nedostál.

NSS též (dle názoru autora nesprávně) dovozuje, že uplatní-li svědek na náhradu škodu, je třeba v dalším řízení rozlišovat, kdy vystupuje jako svědek, a kdy jako poškozený (dle názoru autora i MV převažuje jeho postavení účastníka řízení a bude nadále vyslýchán pouze jako poškozený).

Rozsudek NSS ze dne 16.5.2012, č.j. 3 As 12/2012 – 21 (seznámení se s podklady): NSS krom jiného považuje za postačující ke splnění § 36 odst. 3 s.ř., pokud byl obviněný dle § 36 odst. 3 s.ř. poučen v oznámení o zahájení řízení a předvolání k ústnímu jednání, s podklady se během ústního jednání mohl seznámit a důkazy byly doplněny pouze o podklad dodaný obviněným (znalecký posudek); NSS též vysvětluje smysl ustanovení § 36 odst. 3 s.ř., jímž je umožnit účastníkovi prezentovat svůj pohled na shromážděné důkazní prostředky a materiálním předpokladem úkonu dle cit. ustanovení s.ř. je okolnost, že skutkový stav doznal změn, o nichž účastník nevěděl.

Rozsudek NSS ze dne 16.5.2012, č.j. 1 As 23/2012 – 24 (přezkum blokové pokuty): NSS odkazuje na svoji předchozí judikaturu, týkající se přezkumu blokových pokut, kdy vylučuje z přezkumu blokové pokuty, kde bylo řízení ukončeno. Je-li však pochybnost o tom, zda řízení bylo dokončeno (zda byl udělen souhlas s uložením blokové pokuty), má krajský soud posoudit, zda je žaloba nepřípustná i v takovém případě.

Rozsudek NSS ze dne 30.5.2012, č.j. 5 As 112/2011 – 55 (účelové omluvy, náležitá omluva, důležitý důvod k nepřítomnosti): Rozsudek se podrobně i s četnými odkazy na judikaturu zabývá otázkou účelových omluv, zneužití práva a „náležitou“ omluvou.

Rozsudek NSS ze dne 31.5.2012, č.j. 7 As 48/2012 – 14 (protipotratové akce – veřejné pohoršení): NSS neshledal, podobně jako Městský soud v Praze, že by veřejnou akcí občanského sdružení Stop genocidě, která před gymnáziem v rámci akce zaměřené proti potratům vystavovala i expresivní, krvavé až šokující zobrazení a sdělení, překročilo kvalifikovanou míru nemravnosti, a to mj. s ohledem na restriktivní přístup k omezování svobody projevu i okolnostem incidentu. NSS se mj. podrobně vypořádává jak s aspektem svobody projevu, tak i s pojmem mravnosti.

Zároveň však NSS uvádí následující: „Je nepochybné, že jinak by mohl a měl být projev účastníka řízení hodnocen v jiném kontextu, např. pokud by běžnými adresáty projevu byly menší děti či osoby, u nichž by bylo z jiného specifického důvodu možno očekávat, že zvolená forma sdělení u nich vyvolá pohoršení, které nebudou schopny patřičně mentálně zpracovat.“ V této souvislosti viz též stanovisko Ministerstva vnitra k obdobné věci, které je přílohou č. 3 zápisu z Konzultačního dne MV ČR ze dne 8.6.2010, dostupnou zde.

Rozsudek NSS ze dne 14.6.2012, č.j. 1 As 55/2012 – 32 (záznam o oprávněné úřední osobě, vyřizování námitky podjatosti, důvody nepřítomnosti a náležitá omluva): Rozsudek mj. upozorňuje, že dnem vydání rozhodnutí se rozumí den, kdy bylo toto předáno k poštovní přepravě.

Spis dále nemusí obsahovat záznam o určení oprávněné úřední osoby, postačuje, pokud je oprávněná úřední osoba uvedena na oznámení o zahájení řízení o přestupku (jako jedna z náležitostí oznámení; § 46 odst. 1 s.ř. je dle NSS ve vztahu speciality k § 15 odst. 4 s.ř.).

Námitka podjatosti dále nemusí být pravomocně vyřízena před rozhodnutím ve věci samé, kdy odvolání proti usnesení ve věci námitky podjatosti nemá odkladný účinek, v řízení lze pokračovat.

NSS dále, mj. i s odkazem na svůj rozsudek ze dne 24.8.2011, č.j. 1 As 42/2011 – 115, body 40 – 44, odmítá možnost podjatosti úřední osoby z důvodu, že výnos pokut je příjmem správního orgánu, neboť podjatost by pak nastávala v případě jakéhokoliv vybírání pokut.

NSS dále odmítl, že by bylo jako omluvu z ústního jednání ze zdravotních důvodů možno akceptovat poukaz na zlomeninu zápěstí, pokud zranění nepředstavuje omezení vylučující účast na jednání (schopnost přijet na jednání, účastnit se jej).

Co se „náležitosti“ omluvy týče, poukazuje NSS na diskreční oprávnění správního orgánu; neznamená to zároveň, že jakákoliv lékařská zpráva může sloužit k protahování řízení; důvodem nepřítomnosti (náležité omluvy) může být např. hospitalizace nebo jiné důvody skutečně zamezující pohybu osoby a znemožňující tak účasti na jednání.

Rozsudek NSS ze dne 18.7.2012, č.j. 9 As 25/2012 – 32 (trvající přestupek, prekluze): Rozsudek se zabývá mj. počátkem běhu prekluzívní lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek, jde-li o přestupek trvající. Mezníkem je sdělení obvinění, po němž již běží nový skutek.

Rozsudek NSS ze dne 19.7.2012, č.j. 1 As 137/2011 – 56 (narušení vzhledu obce): Věc se týká přestupku dle § 47b odst. písm. d) PřesZ, tedy narušení vzhledu obce. NSS mj. upozorňuje, že i písemností, kde není doručení do vlastních rukou obligatorní, mohou být rozhodnutím správního orgánu takto doručovány. Dále považuje za dostatečně určité vymezení pozemků, kde k narušení vzhledu obce došlo, odkazem na jejich umístění mezi dvěma ulicemi a vlastnického právo majitele k nim (není třeba uvádět parcelní čísla, tím méně pozemky zaměřovat). Jako dostatečně průkazné pak NSS považuje fotografie místa, výpověď pracovníka odboru životního prostředí a zápis z místního šetření.

Rozsudek NSS ze dne 20.7.2012, č.j. 8 As 64/2011 – 65 (doručování na adresu advokátní kanceláře, zvolenou účastníkem - advokátem):  V konkrétní věci účastník zvolil jako adresu k doručování adresu advokátní kanceláře, kde pracuje, a následně namítal, že předvolání k ústnímu jednání mu nebylo doručeno do vlastních rukou, ale převzala je sekretářka, tedy osoba odlišná od účastníka.

NSS v prvé řadě odmítl, že by rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo nezákonné z důvodu, že se nezabýval otázkou správnosti doručování, pokud odvolatel tuto odvolací námitku nevznesl, a to tím spíš, že se správní orgán prvního stupně otázkou doručení ve svém rozhodnutí výslovně zabýval a vznesení námitky se tak nabízelo. Konkrétně NSS mj. uvedl: „S městským soudem lze proto souhlasit potud, že nepodmiňuje případnou úspěšnost žalobních námitek jejich předchozím uplatněním ve správním řízení. Současně však platí, že odvolací orgán je při přezkumu správního rozhodnutí omezen rozsahem odvolacích námitek a za nezákonné nelze jeho rozhodnutí považovat jen proto, že nevypořádává okolnost, která nebyla odvolatelem v odvolání namítána.“

NSS dále odmítl, že by nebylo předvolání řádně doručeno, pokud si sám advokát zvolil jako adresu k doručování adresu advokátní kanceláře, kde doručování podléhá určitým specifikům (např. přebírání pošty zaměstnanci či koncipientem). NSS mj. uvedl: „Pokud by bylo předvolání k ústnímu jednání doručováno žalobci na adresu trvalého pobytu, poštovní doručovatel by v případě nezastižení adresáta zanechal v místě doručení oznámení o uložení zásilky s výzvou k jejímu vyzvednutí ve stanovené lhůtě s poučením o následcích v případě jejího nevyzvednutí. Sdělením, že se na adrese trvalého pobytu po většinu času nezdržuje, dal žalobce nepochybně najevo, že se chce vyhnout právě tomu, že nebude doručovatelem zastižen a bude se muset dostavit na poštu a zásilku vyzvednout. Pokud má být cílem sdělení doručovací adresy doručení zjednodušit a nikoli zkomplikovat, postrádá rozumného zdůvodnění, proč by adresát - advokát, který o doručování do advokátní kanceláře zřetelně sám žádá, měl být nucen v případě, že nebude ve své kanceláři zastižen, postupovat obdobným způsobem, jako kdyby žádnou adresu pro doručení správnímu orgánu nesdělil. To vše za situace, kdy právní předpis s doručováním do advokátní kanceláře počítá a kdy je povinností advokáta zajistit, aby doručované zásilky přijaté jinými pracovníky kanceláře mu byly též fakticky doručeny a seznámil se s nimi.“ (Od právě uvedené situace je však třeba odlišit případy, kdy by bylo doručováno na adresu advokátní kanceláře, avšak adresát-advokát, vystupující v roli účastníka, nikoliv advokáta, by ji jako doručovací adresu nezvolil).

Rozsudek NSS ze dne 27.7.2011, č.j. 7 As 16/2012 – 58 (doručování na adresu akceptovanou/konkludentně zvolenou-určenou účastníkem řízení; doručení dopravením zásilky do sféry dispozice adresáta): Účastník namítal nesprávné doručování, ač v průběhu řízení správnost doručovací adresy nezpochybňoval a na dané adrese písemnosti většinou přebíral, kdy odlišnou adresu uvedl až v odvolání. NSS uvedl k otázce doručování následující:

„Otázkou, na jakou adresu mají být účastníkovi správního řízení doručovány písemnosti, se Nejvyšší správní soud v minulosti již opakovaně zabýval. Z rozsudku ze dne 12. 5. 2008, č. j. 5 As 44/2007 – 93, a ze dne 20. 07. 2010, č. j. 8 As 65/2009, vyplývá, že je důležité, zda bylo doručováno na adresu, která byla správnímu orgánu z dosavadního průběhu řízení známa, jakou adresu pro doručování účastník řízení sdělil správnímu orgánu a zda si na dané adrese v průběhu správního rízení prokazatelně přebíral doručované písemnosti. Jestliže nic nenasvědčovalo tomu, že by účastník řízení změnil místo pobytu a jinou doruční adresu správnímu orgánu nesdělil, a teprve následně tvrdil, že se v době doručování zdržoval na jiné adrese, nemůže taková námitka účinky doručení zvrátit.

V daném případě měl magistrát k dispozici adresu, která byla zjištěna policisty při kontrole, na tuto adresu po celou dobu správního řízení v I. stupni magistrát stěžovateli doručoval písemnosti a stěžovatel poté na ně reagoval. Za této situace neměl sebemenší důvod k pochybnostem a tedy k tomu, aby ověřoval adresu stěžovatele nebo dokonce mu doručoval na jinou adresu.

Odůvodňoval-li stěžovatel svou nevědomost o jednání nařízeném na (…) tím, že mu bylo předvolání doručeno na adresu, kde nemá hlášené trvalé bydliště ani se tam nezdržuje, je třeba zdůraznit, že všechny předchozí písemnosti, které mu byly na uvedenou adresu (…) zasílány, se dostaly do jeho dispoziční sféry.

(…)

V této souvislosti je třeba odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2005 c. j. 2 Afs 202/2004 - 43, v němž byl vysloven názor, že nelze přijmout formalistický přístup účastníku konkrétního řízení, dosahující svou intenzitou až procesních obstrukcí, jehož důsledkem je faktické znemožnění efektivní činnosti orgánu ochrany práva.“

NSS v daném případě zároveň dovodil doručení fikcí dle § 24 odst. 1 s.ř., kdy údajnou nemožnost vyzvednout si zásilku ve lhůtě měl účastník řešit dle § 24 odst. 2 s.ř.

Rozsudek NSS ze dne 31.7.2012, č.j. 2 As 67/2011 – 89 (použitelnost úředních záznamů v dokazování): K roli úředních záznamů v dokazování v přestupkovém řízení NSS uvedl: „K otázce použitelnosti úředních záznamů o podání vysvětlení v přestupkovém řízení se již vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010 – 73, publikovaném pod č. 2208/2011 Sb. NSS. Uvedl, že „[v]ýznam úředního záznamu o podaném vysvětlení dle § 61 zákona o Policii spočívá v přestupkovém řízení v tom, že na jeho základě si může správní orgán předběžně vyhodnotit význam případné svědecké výpovědi dané osoby z hlediska skutečností, které je třeba v konkrétním řízení o přestupku prokazovat. Při samotném výslechu svědka (obviněného) však nesmí být úřední záznam o podaném vysvětlení čten namísto výpovědi svědka (obviněného), slouží pouze jako informační zdroj pro formulaci otázek kladených správním orgánem svědkovi směřujících k podrobnému objasnění skutečností obsažených v úředním záznamu. Na podkladě odpovědí na tyto otázky pak může být posouzena věrohodnost jeho výpovědi. V případě rozporů mezi výpovědí a obsahem úředního záznamu však na to může být daná osoba výslovně dotázána. V přestupkovém řízení totiž není třeba dovést zákaz použití úředních záznamů o podaném vysvětlení tak daleko jako v řízení trestním (…), a to zejména s ohledem na menší formálnost přestupkového řízení a na obecně významnější roli úředních záznamů o podání vysvětlení v iniciaci tohoto typu řízení.“

Z uvedeného plyne, že názor krajského soudu o použitelnosti úředního záznamu o podání vysvětlení minimálně pro potřeby volby strategie dokazování (nikoliv tedy jako samotného důkazu), je principiálně správný; naopak tvrzení stěžovatele, že jeho použitelnost je v procesu dokazování per se vyloučena, nemůže v takto kategorické podobě obstát (úřední záznam může být dokonce přijat i jako listinný důkaz za situace, kdy skutečnosti v něm uvedené není objektivně možno prokázat jiným důkazem, typicky výpovědí obviněné osoby či svědků).“

Rozsudek NSS ze dne 23.8.2012, č.j. 9 As 109/2011 – 44 (odvolání proti ustanovení opatrovníkem, vhodnost opatrovníka): Vhodnost opatrovníka nelze dovozovat jen z toho, že jde o příbuzného. Podá-li osoba ustanovená opatrovníkem odvolání proti ustanovení, zakládá to už samo o sobě pochybnosti o její vhodnosti pro výkon dané funkce. V takovém případě je třeba zkoumat, zda jde skutečně o vhodnou osobu, která bude řádně hájit zájmy opatrovance.

Rozsudek NSS ze dne 31.8.2012, č.j. 2 As 2/2012 – 26 (okamžik doručení rozhodnutí, je-li doručováno zmocněnci i účastníkovi-zmocniteli):

Prvostupňové rozhodnutí bylo doručováno účastníkovi i jeho zmocněnci, první je převzal zmocněnec. Odvolání bylo zamítnuto pro opožděnost s ohledem na datum doručení, počítané ode dne doručení zmocněnci. Účastník namítal nezákonnost doručování, když doručováno mělo být pouze zmocněnci, a pokud se tak nestalo, měla prý být lhůta pro doručování počítána od doručení jeho osobě. Krajský soud i NSS upozornil, že účastník byl zastoupen, účinky doručení vznikají přímo zastoupenému, a ač se zásadně doručuje zmocněnci, tak doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak (viz § 34 odst. 2 věta druhá správního řádu).

Rozsudek NSS ze dne 8.8.2012, č.j. 7 As 4/2012 – 32  (obstrukční jednání, alternativní předvolání; povinnost mlčenlivosti policisty – svědka):

NSS aproboval postup správního orgánu, který konal výslech svědků-policistů v nepřítomnosti obviněného, který se opět, tentokrát 5 min. před jednáním, z jednání telefonicky omluvil (s odkazem na plánované rentgenové vyšetření, o kterém však věděl předem).

NSS dále aproboval postup, kdy správní orgán účastníkovi, který se opakovaně pod různými záminkami nedostavoval k ústnímu jednání, stanovil alternativně 4 možné po sobě jdoucí termíny ústního jednání, kdy se může dostavit, s tím, že pokud se nedostaví, v posledně uvedený termín se bude konat ústní jednání o přestupku, bude mít možnost seznámit se s podklady rozhodnutí a poté bude vydáno rozhodnutí.

NSS konečně odmítl, že by policista porušil zákonem uloženou povinnost mlčenlivosti podáním svědecké výpovědi, aniž byl mlčenlivosti zproštěn. NSS uvedl, že „Z citovaných ustanovení  /ust. § 115 odst. 1 zákona o Policii CR/ vyplývá, že policista je povinen zachovávat mlčenlivost v případe kumulativního splnění dvou podmínek, a to že se jedná o skutečnosti, se kterými se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi, a že je v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob, aby tyto skutečnosti zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. Zatímco první podmínka byla bezpochyby splněna, druhá již nikoliv. V daném případe policisté vypovídali jako svědci v řízení o přestupku stěžovatele, tedy o skutečnostech, se kterými se seznámili při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi. Skutečnosti, o kterých vypovídali, však v žádném případe nebyly takového charakteru, že by jejich prezentace ve správním řízení měla zůstat utajena před nepovolanými osobami, neboť je to v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo jiných osob. Je absurdní, aby skutečnosti týkající se pouze stěžovatele, s nimiž se seznámili při plnění úkolů policie, měly zůstat utajeny před správním orgánem v řízení o stěžovatelově přestupku, protože by to bylo v rozporu se základní zásadou činnosti správních orgánu upravenou v ust. § 3 správního rádu.“

Rozsudek NSS ze dne 15.8.2012, č.j. 1 As 49/2012 – 33 (pokračující přestupek, přetržení pokračování v přestupku):

NSS se v judikátu zabývá pojmem pokračujícího přestupku, analogicky k úpravě práva trestního. NSS dále uvádí velmi sporný závěr, že okamžikem přetržení pokračování v přestupku je jakýkoliv úkon ze strany policejního orgánu nebo příslušného správního orgánu, který přestupek projednává, kterým je obviněný z daného přestupku zpraven o tom, že je důvodně podezřelý z jeho spáchání (nikoliv tedy okamžik, kdy je s podezřelým z přestupku v blokovém, příkazním nebo nezkráceném řízení zahájeno řízení o přestupku jako s obviněným z přestupku).

Rozsudek NSS ze dne 29.8.2012, č.j. 1 As 75/2012 – 77 (přezkum aplikace neurčitých právních pojmů):

NSS se s odkazem na rozsudek NSS ze dne 22.3.2007, č.j. 7 As 78/2005 – 62, mj. zabývá kritérii soudního přezkumu použití a výkladu neurčitého právního pojmu (zde „dostatečná bezpečnostní vzdálenost“). Dle NSS soudu nepřísluší nahrazovat správní uvážení správního orgánu, resp. hodnotit, zda určité jednání naplnilo neurčitý právní pojem či nikoliv. Musí však mít možnost přezkoumat, 1) zda interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu správním orgánem je v souladu se zákonem, 2) jaké podklady pro své rozhodnutí k tomu správní orgán soustředil, 3) zda tak učinil v rozsahu, který mu umožnil ve věci správně rozhodnout a 4) zda jeho zjištění s těmito podklady nejsou v logickém rozporu. Jestliže takový přezkum možný není, je rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné.

Rozsudek NSS ze dne 11.9.2012, č.j. 9 As 114/2011 – 58 (lhůta pro zahájení přestupkového řízení lhůtou pořádkovou):

NSS podrobně a jednoznačně vysvětlil, že lhůta pro zahájení přestupkového řízení dle § 67 odst. 3 PřesZ je lhůtou pořádkovou, s jejímž uplynutím zákon nespojuje žádné následky (např. že by po jejím uplynutí již nebylo možno řízení zahájit), nikoliv tedy lhůtou prekluzívní (jak se lze setkat v některé literatuře či v podáních advokátů, kteří tyto nesprávné závěry přebírají a účelově uplatňují). Shodný závěr pak vyplývá i z rozsudku NSS ze dne 22.3.2012, č.j. 7 As 77/2011 – 76, jakož i z další odborné literatury (Mates, P. a kol., základy správního práva trestního. 4. vydání. C.H.Beck, Praha 2008, s. 86; Jemenka, L., Vetešník, P.: Zákon o přestupcích a přestupkové řízení. Komentář. 1. vydání. C.H.Beck, Praha 2011, s. 325).

 

Rozsudek NSS ze dne 26.10.2007, č.j.: 2 Afs 36/2007 – 84, č. 2539/2012 Sb.NSS (ustanovení tlumočníka při řízení vedeném z úřední povinnosti, zneužití práva na tlumočníka):

I. Správce daně je povinen připustit tlumočníka při každém úkonu, který se za přítomnosti toho, kdo o tlumočníka požádal, provádí, ledaže by z okolností případu bylo patrné, že se jedná o požadavek, který má mařit či jinak bezdůvodně ztěžovat či zdržovat postup v řízení.

II. Lze-li mít na základě skutkových okolností za to, že ten, kdo před správcem daně má jednat, tlumočníka potřebuje, třebaže o něj sám výslovně nepožádal, je správce daně povinen dotyčnou osobu způsobem jí nepochybně srozumitelným a pro ni pochopitelným poučit, že má právo na tlumočníka, kterého si ona sama opatří nebo který v případě, že si jej sama neopatří, se daňového řízení zúčastní na výzvu správce daně ve smyslu § 30 odst. 2 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Dále je třeba dotyčnou osobu poučit o tom, že náklady na tlumočníka, ať již si jej opatří sama, anebo se tento řízení zúčastní na výzvu správce daně, ponese zásadně ona osoba sama.

III. Skutkovými okolnostmi nasvědčujícími tomu, že určitá osoba potřebuje tlumočníka, bude zejména to, že se správcem daně začne komunikovat jinak než česky, nebo to, že z jejích ústních či písemných projevů (vedených v jazyce českém) či z reakcí na komunikaci ze strany správce daně je patrné, že se česky nemůže dorozumět dostatečně dobře.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.10.2008, čj. 9 Ca 67/2007 – 46, č. 2609/2012 Sb.NSS (zkrácené přezkumné řízení, nepřezkoumatelnost):

Skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je nepřezkoumatelné pro absenci jakýchkoliv úvah, neopravňuje nadřízený správní orgán, aby ve zkráceném přezkumném řízení podle § 98 v souvislosti s § 97 odst. 3 správního řádu z roku 2004 toto rozhodnutí nahradil svým rozhodnutím s vlastními věcnými závěry a jejich odůvodněním. Spočívá-li zjevný rozpor rozhodnutí s právními předpisy v nedostatku odůvodnění, je nadřízený správní orgán povinen takové rozhodnutí zrušit a vrátit správnímu orgánu I. stupně s právním názorem vedoucím k odstranění zjištěné vady řízení.

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.6.2009, čj. 15 Ca 258/2008 – 55, č. 2664/2012 Sb.NSS (vyjádření se k podkladům rozhodnutí):

Pokud je účastníku správního řízení uděleno správním orgánem poučení o tom, že procesní práva, která mu pro dané správní řízení náleží, může uplatnit po celou dobu trvání tohoto řízení, aniž by mu před ukončením dotyčného řízení bylo dáno na vědomí, k jakému datu správní orgán hodlá vydat rozhodnutí ve věci, zakládá to vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro porušení § 36 odst. 3 správního řádu z roku 2004 v návaznosti na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které garantují účastníku správního řízení možnost prezentovat své stanovisko k důkazním prostředkům shromážděným ve správním řízení ve fázi před vydáním rozhodnutí.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 8.2.2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/2009 (záznam průmyslové kamery jako důkaz): V konkrétní věci odsouzený argumentoval, že jediným přímým důkazem, který jej měl usvědčovat ze spáchání trestného činu, je videozáznam pořízený průmyslovou kamerou poškozeného u jedněch vstupních dveří. Stěžovatel je názoru, že tento videozáznam byl získán v rozporu se zákonem, neboť byl pořízen bez jeho souhlasu, čímž bylo navíc zasaženo do jeho práva na soukromí, a dále pak proto, že poškozený nesplnil oznamovací povinnost dle ustanovení § 16 zákona o ochraně osobních údajů, v důsledku čehož kamerový systém provozoval v rozporu se zákonem. Důkazní prostředek tak byl dle získán nelegálně, a tudíž byl v trestním řízení nepoužitelný. Na to ÚS reaguje mj. následujícími závěry:

„Ačkoli nesplnění oznamovací povinnosti dle ustanovení § 16 zákona o ochraně osobních údajů je přestupkem [srov. § 44 odst. 2 písm. i) citovaného zákona], nelze jej hodnotit jako porušení právního předpisu takové závažnosti, která by měla za následek absolutní neúčinnost důkazu získaného průmyslovou kamerou. Jedná se o formální pochybení v záležitosti administrativního charakteru ve vztahu ke správnímu orgánu, které však nutně neimplikuje neoprávněnost instalace záznamového zařízení či nepřípustnost důkazního prostředku takto pořízeného.

Při posuzování námitky porušení práva na soukromí pořízením uvedeného záznamu lze dát za pravdu stěžovateli, že monitorování veřejného místa kamerou a následné pořízení trvalého záznamu spadá pod ochranu poskytovanou článkem 10 Listiny a článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obecně je pro účely hodnocení, zda došlo k nedovolenému zásahu do soukromí ze strany orgánů veřejné moci, nutno zkoumat, zda byla zaznamenána soukromá záležitost či veřejná událost a zda byl získaný materiál určen pro omezené použití či měl být dostupný široké veřejnosti (srov. odst. 58 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva P. G. a J. H. proti Spojenému království ze dne 25. 9. 2001, č. 44787/98, dostupný na http://echr.coe.int). Běžné použití bezpečnostních kamer samo o sobě, ať na ulici nebo v prostorách jako nákupní centrum nebo policejní stanice, kde slouží legitimnímu a předvídatelnému účelu, není problematické z pohledu článku 8 odst. 1 Úmluvy (srov. odst. 40 rozsudku Perry proti Spojenému království ze dne 17. 7. 2003, č. 63737/00).

Uvedené závěry jsou plně aplikovatelné na stěžovatelovu věc, neboť poškozený instalováním průmyslové kamery na veřejném místě sledoval legitimní cíl, tj. ochranu svého majetku a odhalení pachatele trestného činu, který by se jej osobně dotýkal. Pořízený záznam byl pak využit jen pro nezbytně nutný účel (prokázání viny stěžovatele v trestním řízení) a nebyl nijak zneužit, např. veřejným zpřístupněním záznamu, znevažováním stěžovatele ve sdělovacích prostředcích apod. Lze tedy uzavřít, že instalace průmyslové kamery a záznam jejím prostřednictvím získaný nenaplňuje znaky porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí.“

Rozsudek NSS ze dne 2.7.2010, čj. 7 As 21/2010 – 232, č: 2364/2011 Sb.NSS (lhůta pro vydání rozhodnutí v přezkumném řízení):

I. Podmínka stanovená v § 97 odst. 2 správního řádu z roku 2004, že rozhodnutí ve věci v přezkumném řízení v prvním stupni nelze vydat po uplynutí 15 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí ve věci, se vztahuje pouze na první v přezkumném řízení vydané rozhodnutí prvního stupně.

II. Po zrušení prvního v přezkumném řízení vydaného rozhodnutí prvního stupně lze pokračovat v přezkumném řízení a vydat v něm, a to případně i opakovaně, další rozhodnutí prvního stupně bez ohledu na lhůtu stanovenou v § 97 odst. 2 správního řádu z roku 2004.

III. Správní orgán zastaví přezkumné řízení podle § 97 odst. 2 správního řádu z roku 2004, pouze pokud nebylo první rozhodnutí prvního stupně v přezkumném řízení vydáno ve lhůtě 15 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí ve věci.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2.11.2011, čj. 5 Ca 298/2008 – 52, č. 2766/2013 Sb.NSS (částečně blanketní odvolání):

Správní orgán není povinen vyzývat účastníka k doplnění odvolání ve smyslu § 37 odst. 3 správního řádu z roku 2004, pokud odvolání obsahuje alespoň jeden projednatelný důvod, a je z něj tedy zřejmé, v čem odvolatel spatřuje rozpor s právními předpisy (§ 82 odst. 2 správního řádu z roku 2004). Takovou povinnost nezakládá správnímu orgánu ani skutečnost, že účastník výslovně označil odvolání jako „blanketní“ a naznačil v něm, že odvolacích důvodů hodlá vznést více.

Rozsudek NSS ze dne 7.4.2011, čj. 3 Ans 38/2010 – 122, č. 2363/2011 Sb.NSS (rozhodnutí o odvolání opominutého účastníka):

Jestliže je odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podáno osobou, která tvrdí, že s ní mělo být jednáno jako s účastníkem správního řízení a že je tzv. opomenutým účastníkem, je správní orgán povinen o takovém odvolání vydat rozhodnutí i v případě, že odvolání vyhodnotí jako nepřípustné (§ 92 správního řádu z roku 2004). Pokud správní orgán vyřídí takové odvolání pouhým neformálním přípisem, jedná se o nečinnost ve smyslu § 80 správního řádu z roku 2004 a § 79 s. ř. s.

Rozsudek NSS ze dne 27.9.2011, čj. 8 As 22/2011 – 78, č. 2451/2012 Sb.NSS (obec opatrovníkem):

I. Ustanovení opatrovníka podle § 32 odst. 4 správního řádu z roku 2004 není podmíněno předchozím souhlasem ustanovované osoby.

II. Obec může být podle konkrétních okolností toho kterého případu považována za vhodnou osobu pro ustanovení opatrovníka ve smyslu § 32 odst. 4 správního řádu z roku 2004.

Rozsudek NSS ze dne 23.11.2011, čj. 6 Aps 3/2011 – 63, č. 2603/2012 Sb.NSS (Policie ČR jako správní orgán):

Policie České republiky jedná při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích podle § 124 odst. 1 a 9 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, jako správní orgán, nikoliv jako ozbrojený bezpečnostní sbor.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26.3.2012, čj. 17 A 52/2010 – 45, č. 2675/2012 Sb.NSS (náklady navrhovatele v přestupkovém řízení): V přestupkovém řízení nelze navrhovateli, na jehož návrh bylo zahájeno řízení o přestupku podle § 68 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, přiznat náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti obviněnému z přestupku.

Usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 3.4.2012, čj. 8 As 6/2011 – 120, č. 2624/2012 Sb.NSS (povinné očkování):

Rámcová úprava povinnosti fyzických osob podrobit se očkování stanovená v § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a její upřesnění ve vyhlášce č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, odpovídají ústavněprávním požadavkům, podle nichž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). /Lze dodat, že usnesení bylo přijato většinou 4:3 a jeho závěry jsou doposud předmětem diskuze a sporů./

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25.4.2012, č.j. 41 A 1/2012 – 42, cit. dle rozsudku NSS ze dne 22.7.2013, č.j. 8 As 77/2012 – 25 (stavění prekluzívní lhůty pro projednání přestupku z důvodu vedení trestního řízení): KS v Brně dovodil, že lhůta pro zánik odpovědnosti za přestupek neběží od zahájení úkonů trestního řízení až do data doručení (odevzdání) věci věcně a místně příslušnému správnímu orgánu projednávajícímu přestupky, neboť správní orgán nemohl zahájit řízení o přestupku do doby, než mu byla věc postoupena policií.

Rozsudek NSS ze dne 23.5.2012, čj. 3 As 11/2012 – 28, č. 2651/2012 Sb.NSS (soudní přezkum rozhodnutí o kárném deliktu poslance):

Rozhodnutí Poslanecké sněmovny o odvolání proti usnesení mandátového a imunitního výboru o uložení sankce za disciplinární provinění spočívající v urážlivých projevech učiněných ve Sněmovně není rozhodnutím správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a je tak vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví [§ 70 písm. a) s. ř. s., § 13 odst. 2 a § 16 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny].

Rozsudek NSS ze dne 31.10.2012, č.j. 8 As 97/2012 – 33 (účastenství v blokovém řízení): NSS mj. deklaruje, že v blokovém řízení je účastníkem řízení pouze obviněný z přestupku.

Usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20.11.2012, č.j. 1 As 89/2010 – 119 (systémová podjatost): NSS připustil možnost tzv. systémové podjatosti, ani nadále však nevylučuje možnost, aby úředník rozhodoval ve věci svého zaměstnavatele. NSS mj. uvedl, že „...v případech, kdy rozhoduje úředník územního samosprávného celku ve věci, která se přímo nebo nepřímo týká tohoto celku, není a priori vyloučen z rozhodování pro svoji „systémovou podjatost“, avšak je u něho dáno „systémové riziko podjatosti“, kvůli němuž je třeba otázku jeho případné podjatosti posuzovat se zvýšenou opatrností oproti věcem, které se zájmu územního samosprávného celku nijak nedotýkají.“

Výrok shrnující závěry usnesení je následující: Rozhoduje-li orgán územního samosprávného celku ve správním řízení ve věci, která se týká zájmu tohoto územního samosprávného celku, je důvodem pochyb o nepodjatosti úřední osoby dle § 14 odst. 1 správního řádu její zaměstnanecký poměr k územnímu samosprávnému celku tehdy, je-li z povahy věci či jiných okolností patrné podezření, že v důsledku tohoto zaměstnaneckého poměru by mohl být její postoj k věci ovlivněn i jinými než zákonnými hledisky. (V bodě 63. usnesení pak NSS uvádí příklady okolností nasvědčujících podjatosti.)

Rozsudek NSS ze dne 27.11.2012, čj. 1 As 136/2012 – 23, č. 2786/2013 Sb.NSS (ne-koncentrace řízení v řízení o správním deliktu):

V řízení o správním deliktu se neužije § 82 odst. 4 správního řádu z roku 2004; obviněný tedy v tomto řízení může uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy i v odvolání a správní orgán nemůže odmítnout provést navržené důkazy pouze s poukazem na to, že nebyly navrženy v řízení v prvním stupni.

Rozsudek NSS ze dne 20.12.2012, č.j. 1 As 153/2012 – 24 (podmínky obnovy řízení): NSS zdůrazňuje, že v řízení o žádosti o obnovu řízení není znovu přezkoumávána věc sama, neboť ta už je pravomocně rozhodnuta, nýbrž je zkoumáno toliko naplnění podmínek pro obnovení řízení.

Rozsudek NSS ze dne 9.1.2013, č.j. 9 As 106/2012 – 25 (nepřípustnost soudního přezkumu usnesení o zastavení přezkumného řízení): Rozsudek se s odkazy na judikaturu zabývá charakterem přezkumného řízení a povahou a účinky jeho výstupů. Především pak deklaruje, že usnesení o zastavení přezkumného řízení dle § 97 odst. 1 s.ř. nijak nezasahuje do práv účastníka, nemůže tak být rozhodnutím dle § 65 s.ř.s. a žaloba proti němu je nepřípustná (podobně jako proti sdělení o nezahájení přezkumného řízení).

Rozsudek NSS ze dne 30.1.2013, č.j. 9 As 27/2012 – 14 (sdělení o nezahájení přezkumného řízení, lhůta pro sdělení): NSS shrnuje předchozí judikaturu a opakuje následující: Přezkumné řízení je prostředkem dozorčího práva, nikoliv opravným prostředkem. Na zahájení přezkumného řízení není právní nárok. Zahájení přezkumného řízení závisí na úvaze správního orgánu. Sdělení o nezahájení přezkumného řízení není rozhodnutím, nezakládají, nemění ani neruší se jím žádná práva a povinnosti. Žaloba proti sdělení není přípustná, neboť ze soudního přezkumu jsou vyloučeny úkony, které nejsou rozhodnutím.

Soud odmítá argumentaci, že uplynutím 30 denní lhůty ztrácí dozorový orgán právo vyřídit věc pouhým sdělením, a musí vydat rozhodnutí. Uvedená lhůta je pouze pořádková (lhůta, s jejímž uplynutím nejsou přímo spojeny důsledky pro věc samu).

Rozsudek NSS ze dne 11.1.2013, č.j. 5 As 138/2012 – 23 (časové vymezení skutku): Rozsudek se zabývá pojmy skutek a popis skutku a problematikou náležitého vymezení skutku tak, aby nebyl zaměněn s jiným. V konkrétním případě shledal časový údaj „v blíže nezjištěné době v měsíci březnu“ (kdy měl být páchán návrhový přestupek) za dostatečně určitý, i pro účely posouzení běhu lhůt pro podání návrhu na projednání přestupku či počítání lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek.

Rozsudek NSS ze dne 23.1.2013, č.j. 6 As 57/2012 – 28 (trvající ublížení na cti, postavení navrhovatele): Navrhovatel není legitimován k podání správní žaloby proti rozhodnutí o přestupku dle § 65 odst. 1 s.ř.s., neboť v přestupkovém řízení se nerozhoduje o žádném subjektivním právu navrhovatele, rozhodnutím se mu nezakládají, nemění ani neruší žádná práva. Postavení navrhovatele nezakládá jeho subjektivní „právo na shledání viny“ u pachatele přestupku, jak vyplývá už z rozsudku NSS ze dne 31.10.2007, č.j. 2 As 46/2006 – 100. Legitimován k podání žaloby může být nanejvýš dle § 65 odst. 2 s.ř.s.

NSS také zaujal i sporný závěr, že přestupek ublížení na cti (zde vystavení urážek na internetu mj. na webových stránkách obviněného) nemůže být trvajícím přestupkem, což dovozuje jednak z dokonavého vidu slovesa („ublíží“, „urazí“, „vydá“) užitého ve formulaci § 49 odst. 1 písm. a) PřesZ, a jednak ze závěru, že smyslem cit. ustanovení je dle NSS postihnout jen narušení občanského soužití, nikoliv udržování tohoto protiprávního stavu; trvajícím přestupkem prý může být jen přestupek, jehož zákonným znakem je udržování protiprávního stavu.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 19.2.2013, sp. zn. II. ÚS 3503/11 (neuposlechnutí výzvy úřední osoby): Usnesení ÚS předchází rozsudek NSS ze dne 17.8.2011, č.j. 1 As 63/2011 – 90, v němž NSS nedal za pravdu stěžovatelce, která neuposlechla výzvy úřední osoby, neboť považovala za nezákonnou výzvu policisty, který ji vyzval k přesunutí se z místa, kde (protestováním proti týrání zvířat) bránila procházejícím chodcům mířícím na kulturní akci. NSS krom jiného uvedl: „... neuposlechnutí výzvy policisty jen podle subjektivní úvahy o tom, že se jedná o výzvu nesprávnou, představuje nikoli bezvýznamné ohrožení jednoho z pravidel fungování demokratické společnosti. Jde o jednání, které právě v uvedeném smyslu naplňuje zákonné formální i materiální znaky přestupku (…). Zkusme si představit důsledky logiky žalobkyně třeba v jednání policie při řízení dopravy. (…) V uvedených a v řadě dalších případů musí policista jednat okamžitě prosazením účinného řešení (třeba zákazem nebo příkazem něco dělat či se něčeho zdržet, vykázáním občana z určitého místa, zastavením či odkloněním dopravy v zásadě bez ohledu na subjektivní výhrady jednotlivých dotčených osob). Jestliže by v těchto případech měla být nejprve prověřována správnost zamýšleného úkonu veřejného činitele k překonání leckdy velmi subjektivistických představ účastníků (šarvátek, tlačenice lidí, bezohlednosti chování v silniční dopravě), byla by jakákoli řešení takových situací paralyzována, hrozil by chaos (řešení musí přijít okamžitě) a neodvratně by následovalo obvinění veřejného činitele ze zavinění vzniku škodlivého následku (havárie, zranění) v důsledku jeho nečinnosti. (…) Jistě, nelze nikdy vyloučit, že za úkonem policisty může stát nesprávná úvaha. To je ovšem řešitelné následně (stížností, náhradou škody dle zákona č. 82/98 Sb. atd.), primární je povinnost jednat hned s motivací předejít vzniku škodlivého následku. (...) Jestliže žalobkyně své nezpochybnitelné právo vyjádřit svobodně názor vnímá čistě subjektivně (moje právo) bez ohledu na stejná nebo stejně chráněná práva jiných osob (objektivizující princip – jejich práva), pak je sice její postoj pochopitelný, nikoli však správnější.“ ÚS rovněž nedal stěžovatelce za pravdu a uvedl mj. následující: „Stěžovatelka nepochybně realizovala své právo svobody projevu a pořadatelé předmětného jarmarku zase na plynulý pohyb po veřejné cestě. Policie byla postavena do situace, kdy měla vyřešit střet základního práva na svobodu projevu s veřejným pořádkem. Její zásah nesměřoval k potlačení práva svobody projevu, ale k zajištění volného pohybu návštěvníků akce. Okolnost, že by případné vyhovění výzvě policisty snížilo účinnost aktivity stěžovatelky, nemůže být dostatečným argumentem pro její neuposlechnutí. (...) Sama stěžovatelka potvrdila, že prvotní výzva policie směřovala k tomu, aby se se svými přáteli přemístila na jiné místo, ale stále v prostoru, kde se odehrávala akce, na níž chtěla své právo svobody projevu realizovat. Žádné právo není absolutní ve smyslu jeho neomezenosti. Každé právo, i to, které je řazeno mezi absolutní práva, je omezeno právy ostatních. Je třeba řešit proporci mezi právy více subjektů a vyhodnotit, které z nich má v konkrétní situaci přednost. Pokud v daném případě policista řešil střet mezi povinností zajistit veřejný pořádek a právem na svobodu projevu takovým způsobem, že navrhl řešení, které umožňovalo realizaci obojího bez újmy na kvalitě, je nutno jeho postup posoudit jako proporcionální.“

Rozsudek NSS ze dne 21.2.2013, č.j. 9 As 101/2012 – 60 (náležitost omluvy, forma omluvy, sériové omluvy): NSS deklaruje, že správní orgán nemůže vycházet z omluvy, o níž neví (např. byla údajně zaslána poštou, avšak „nedorazila“). Dle NSS dále přichází v úvahu nejrůznější formy sdělení omluvy, zákon v tomto směru obviněného nijak nelimituje, a přichází tak v úvahu např. omluva poštou, e-mailem, faxem, telefonicky, osobně, prostřednictvím k tomu pověřené osoby atd. Lze však po obviněném z přestupku žádat, aby volil natolik spolehlivý způsob sdělení omluvy, že bude zaručeno, že se o omluvě správní orgán skutečně dozví. Pokud už správní orgán uznal několik omluv, může u dalších omluv uplatnit striktnější požadavky.

Usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 12.3.2013, č.j. 1 As 21/2010 – 65 (obnova blokového řízení v případě absence souhlasu s vyřízením věci blokem, potažmo dojde-li k omylu v osobě pachatele): NSS přehodnotil svoji dřívější judikaturu týkající se nemožnosti vyhovět žádosti o obnovu blokového řízení a dovodil mj. následující:

I. Obnova řízení na žádost účastníka podle § 100 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, přichází v úvahu u přestupku, který byl vyřízen v blokovém řízení postupem podle § 84 a násl. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jen v případě, že žadatel neudělil souhlas s uložením pokuty v blokovém řízení.

II. Rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o obnovu správního řízení podléhá soudnímu přezkumu.

V rámci rozhodování o žádosti o obnovu řízení správní orgán zkoumá věrohodnost tvrzení žadatele o neudělení souhlasu s vyřízením přestupku blokem. Pokud se správní orgán rozhodující o obnově řízení po provedeném šetření neztotožní s tvrzením obviněného o neudělení souhlasu s vyřízením přestupku v blokovém řízení, žádost o obnovu blokového řízení podle § 100 odst. 6 věty třetí správního řádu zamítne a toto rozhodnutí oznámí žadateli, který proti němu může podat odvolání.

Pokud správní orgán posoudí tvrzení zpochybňující souhlas s uložením blokové pokuty jako věrohodné a žádosti o obnovu řízení rozhodnutím vyhoví, původní rozhodnutí o vyřízení věci v blokovém řízení poté zruší (dalším) rozhodnutím (zrušení bloku ex lege novým rozhodnutím v obnoveném řízení dle § 102 odst. 9 správního řádu nepřipadá v úvahu, zároveň je však třeba blok odklidit). Pro možnosti dalšího postupu správního orgánu viz bod 53. cit. usnesení NSS.

(Uvedená změna judikatury umožňuje např. řešení případů, kdy se pachatel vydává za jinou osobu, na jejíž jméno je blok vypsán a pachatelem podepsán, aby sám unikl postihu za přestupek.)

Usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 12.3.2013, č.j. 7 As 100/2010 – 65 (nicotná bloková pokuta):

I. V odvolacím řízení lze rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušit postupem podle § 90 odst. 1 písm. a), případně b) zákona č. 500/2004 Sb., správní rád, i z důvodů uvedených v § 77 odst. 1 a 2 téhož zákona. Zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně z důvodu nicotnosti je odvolací správní orgán povinen vyjádřit ve výroku svého rozhodnutí. /Proti druhé větě výroku č. I., resp. povinnostem z ní vyplývajících, se z důvodu absence opory pro takový postup v zákoně ohradili ve svých disentech dva soudci rozšířeného senátu./

II. Podmínkou přípustnosti žaloby, jejímž jediným důvodem je tvrzená nicotnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně či rozhodnutí o odvolání, je vyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem ve smyslu § 68 písm. a) zákona c. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Ustanovení § 68 písm. c) soudního řádu správního je obsoletní a nemůže být ani v případě takové žaloby důvodem pro její odmítnutí.

III. Ani žalobu, jejímž jediným důvodem je tvrzená nicotnost rozhodnutí, však nelze podat kdykoliv. Počátek lhůty pro její podání je určen dnem oznámení rozhodnutí vydaného v odvolacím řízení žalobci, nikoliv dnem, v němž mu byl oznámen úkon správního orgánu ve věci prohlášení nicotnosti podle § 77 a 78 správního řádu.

IV. Žaloba, jejímž jediným duvodem je tvrzená nicotnost rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení postupem podle § 84 a násl. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je nepřípustná podle § 68 písm. a) soudního řádu správního.

V. Účastník řízení, v němž mělo být vydáno nicotné rozhodnutí, je oprávněn namítat tuto nicotnost v navazujících řízeních, ve kterých má tvrzený neexistující správní akt sloužit jako exekuční titul nebo jako podklad pro další úkon správního orgánu.

Rozsudek NSS ze dne 17.3.2013, č.j. 3 As 2/2013 – 22 (námitka podjatosti vůči celému správnímu orgánu): Z rozsudku lze dovodit, že pokud považuje správní orgán námitku za neurčitou, má vyzvat účastníka k jejímu upřesnění dle § 37 odst. 3 s.ř. (např. v čem spatřuje podjatost, vůči kterým osobám směřuje apod.).

Pokud ale námitka podjatosti směřuje proti všem úředníkům správního orgánu, včetně osoby nejvýše postavené v hierarchii daného správního orgánu, musí o námitce rozhodovat nadřízený správní orgán (srovnej též závěr č. 63 ze dne 26.11.2007 poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu).

NSS však zároveň s odkazem na rozsudek NSS ze dne 10.10.2007, č.j. 2 As 29/2007 – 74 (projednávání přestupku zastupitele úředníkem téhož územního samosprávného celku), nepovažuje za důvod podjatosti, pokud úřední osoba projednává přestupek řadového zaměstnance téhož územního samosprávného celku.

Rozsudek NSS ze dne 20.3.2013, č.j. 1 As 162/2012 – 44 (společné řízení, odložení věci, překážka věci rozhodnuté): NSS mj. upozorňuje, že i když jsou k projednávání různých přestupků funkčně příslušné různé odboru správního orgánu, musí být s ohledem na § 57 odst. 1 PřesZ vedeno společné řízení – vnitřní členění správního orgánu je z hlediska § 57 odst. 1 PřesZ irelevantní. Ustanovení o společném řízení však dopadá až na zahájené řízení, netýká se postupu před zahájením řízení (odložení věci); nelze vést společné řízení o věci, k jejímuž odložení došlo.

NSS též deklaruje, že odložení věci nezakládá překážku věci rozhodnuté. V případě následného zahájení řízení (z důvodu nových skutečností, důkazů apod.) ani není třeba odložení „rušit“, řízení se zahajuje bez dalšího.

Rozsudek se též zabývá judikaturou NSS týkající se podmínek provedení orientační dechové zkoušky a lékařského vyšetření na přítomnost alkoholu (podmínkou zkoušky není důvodné podezření, u vyšetření již ano), a dále judikaturou zabývající se hodnocením výpovědí policistů.

Rozsudek NSS ze dne 22.3.2013, č.j. 5 As 114/2012 – 19 (krajní nouze): Rozsudek následující rozsudku v téže věci ze dne 23.6.2011, č.j. 5 As 10/2011 – 111, podrobně rozebírá 1) podmínky, při jejichž naplnění vzniká stav krajní nouze, a 2) podmínky jednání ve stavu krajní nouze. Podmínkami, při jejichž naplnění vzniká stav krajní nouze, jsou reálnost a bezprostřednost hrozby nebezpečí. Podmínkami jednání ve stavu krajní nouze jsou dodržení principu subsidiarity a proporcionality.

Rozsudek NSS ze dne 27.3.2013, č.j. 8 As 16/2012 – 52 (pořádková pokuta za hrubě urážlivé podání): NSS na základě podrobného rozboru dovodil, že podmínkou uložení pořádkové pokuty za hrubě urážlivé podání dle § 62 odst. 2 s.ř. není, na rozdíl od skutkových podstat uvedených v § 62 odst. 1 s.ř., závažné ztížení postupu v řízení.

Rozsudek ze dále zabývá hodnocením urážlivosti projevů účastníka.

NSS zároveň dovozuje, že v případě podání útočících na důstojnost úřední osoby (dle § 62 odst. 2 s.ř.) se uplatní vyloučení z projednávání a rozhodování věci dle § 14 s.ř. (nikoliv však v případech dle § 62 odst. 1 s.ř.), neboť je objektivně dán předpoklad osobního poměru k věci. Dotčená úřední osoba má uvědomit svého představeného dle § 14 odst. 3 s.ř. (tzn. o uložení pořádkové pokuty za hrubě urážlivé podání by měla rozhodovat jiná úřední osoba než ta, proti níž urážky směřují).

Rozsudek NSS ze dne 10.4.2013, č.j. 4 As 6/2013 – 28 (nemožnost doručení poštou fikcí, je-li zřízena datová schránka): Pokud je doručováno na adresu trvalého pobytu, ač má adresát zřízenou datovou schránku, nelze dovozovat doručení písemnosti fikcí. Povinnost účastníka kontrolovat doručování zásilek na adrese trvalého pobytu při zřízení datové schránky zaniká, nelze tak dovozovat doručení fikcí (i kdyby byla písemnost vhozena do schránky nebo se někdy později adresát se zásilkou fakticky seznámil).

Rozsudek NSS ze dne 18.4.2013, č.j. 4 As 91/2012 – 27 (vydání rozhodnutí po dni nařízeného ústního jednání): 4. senát NSS porovnává svůj (sporný) rozsudek ze dne 4.10.2007, č.j. 4 As 4/2007 – 46, a rozsudek NSS ze dne 16.10.2007, č.j. 6 As 29/2006 – 45. V prvním případě správní orgán rozhodl (v nepřítomnosti obviněného) nikoliv v den nařízeného ústního jednání, ale až o týden později, aniž nařídil nové ústní jednání; v druhém případě NSS dovodil, že vydání rozhodnutí v jiný den, než na který bylo nařízeno ústní jednání, není samo o sobě vadou mající za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. NSS nyní uvádí, že je procesně správnější vydat rozhodnutí v den nařízeného ústního jednání, rozhodnutí v pozdější den však nemá vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí, neboť nedošlo k porušení žádného z procesních práv účastníka.

Rozsudek NSS ze dne 24.4.2013, č.j. 1 As 180/2012 – 43 (neuposlechnutí výzvy, pes, vydání věci): Pes může být předmětem výzvy policie k vydání věci dle § 34 zákona o Policii ČR, vyzvaná osoba je povinna výzvy uposlechnout.

Rozsudek NSS ze dne 26.4.2013, č.j. 4 As 17/2012 – 36 (úřední záznam Policie ČR jako důkaz): NSS připustil úřední záznam Policie ČR, který byl přečten v ústním jednání jako důkaz a s nímž byl účastník seznámen (týkal se naměření překročení rychlosti), jako důkaz, s odkazem na § 51 odst. 1 s.ř. Správní orgán ani krajský soud dle NSS nepochybily, pokud bylo z úředního záznamu za daných podmínek vycházeno.

Rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j. 3 As 10/2013 – 32 (obstrukce, omluva, zneužití práva, ústní jednání v nepřítomnosti obviněného): NSS v případě, kdy se obviněný opakovaně vyhýbal ústnímu jednání s odkazem na zdravotní problémy a spáchání skutku zpochybňoval mj. navržením nových důkazů až v žalobě, aproboval postup správního orgánu, který konal ústní jednání v nepřítomnosti a ve svém rozhodnutí vycházel jen z výpovědi svědků (policistů dosvědčujících jízdu bez pásů).

Rozsudek NSS ze dne 15.5.2013, č.j. 3 As 11/2013 – 33 (ověřování účelové omluvy): V konkrétním případě soud dovodil, že měl-li správní orgán pochybnosti o odůvodněnosti opakované omluvy z ústního jednání o přestupku, měl si tvrzení obsažená v omluvě ověřit (měl k tomu v daném případě dost času) a měl poučit účastníka o následcích nedoložení opodstatněnosti omluvy (neakceptování omluvy a konání ústního jednání v nepřítomnosti). Rozsudek se též s odkazy na předchozí judikaturu zabývá otázkou posuzování omluv.

Rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2013, č.j. 2 As 2/2010 – 89 (obnova bloku):

Rozsudek navazuje na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 12.3.2013, č.j. 1 As 21/2010 – 65. Nepřipouští možnost obnovy blokového řízení tam, kde obviněný nezpochybňuje svůj souhlas s blokovým řízením (zpochybňuje např. jen skutkový děj, fakt spáchání přestupku apod.). NSS naopak připouští možnost obnovení blokového řízení v případě, že obviněný zpochybňuje souhlas s vyřízením věci blokem (namítá např. omyl v osobě pachatele – blok podepsala osoba odlišná od něj). V řízení o žádosti o obnovení blokového řízení správní orgán posuzuje, zda je tvrzení žadatele o skutkové novotě (absence souhlasu s blokem) pravdivé či nikoliv.

Omezenými limity obnovy řízení v případě bloku se zabývá též rozsudek NSS ze dne 13.6.2013, č.j. 7 As 37/2013 – 26; zvláštním případem, kde je tvrzen souhlas s jiným skutkem a kvalifikací, než byla uvedena v bloku, a dále absence podpisu na bloku, se zabývá rozsudek NSS ze dne 6.6.2013, č.j. 1 As 48/2010 – 77.

Rozsudek NSS ze dne 22.5.2013, č.j. 6 As 14/2013 – 23 (potřeba znaleckých posudků): NSS se v daném rozsudku v bodě 14. (a také 15.) zabývá s odkazy na judikaturu vymezením, kdy je třeba opatřit znalecký posudek, kdy nikoliv, a rovněž kompetencí správních orgánů v oborných otázkách; stručně se též odkazuje na judikaturu týkající se podmínek (absence) povinnosti provést navrhované důkazy.

Rozsudek NSS ze dne 22.5.2013, č.j. 6 As 22/2013 – 27 (hodnocení výpovědí policistů, telefonování za jízdy, nezapnutí pásu): Rozsudek se zabývá prokazováním jednání, které je dosvědčováno pouze výpověďmi policistů o skutku pozorovatelném pouhým okem, a s četnými odkazy na judikaturu NSS podrobným hodnocením výpovědí policistů za různých skutkových a důkazních okolností.

Rozsudek NSS ze dne 30.5.2013, č.j. 6 As 13/2013 – 33 (fikce doručení, změna trvalého pobytu v průběhu řízení, obstrukce): NSS s odkazem na své rozsudky ze dne 12.5.2008, č.j. 5 As 44/2007 – 93, ze dne 20.7.2010, č.j. 8 As 65/2009 – 111, a ze dne 27.7.2011, č.j. 7 As 16/2012 – 58, konstatuje, že je správný postup, pokud správní orgán doručuje na adresu uváděnou účastníkem na písemnostech, pokud na ní tento přebíral zásilky a nevznikly pochybnosti o tom, že tak může činit i nadále. Na takovou adresu lze doručit i fikcí. Z platné úpravy dále nelze dovozovat povinnost správního orgánu preventivně ověřovat před každým doručením, kde má adresát trvalý pobyt. NSS se ani nedomnívá, že úkon, jímž volí účastník adresu pro doručování, musí mít náležitosti podání dle § 37 s.ř.

V konkrétním případě se však zásilky od určitého momentu opakovaně vracely s tím, že adresát je neznámý a není k dispozici ani schránka, čímž výše zmíněné pochybnosti vznikly. NSS nedovodil ani obstrukci účastníka (fyzicky se skutečně odstěhoval).

Neakceptování obstrukcí jinak dle NSS nevyplývá z povinnosti účastníka k součinnosti, již v sankčním řízení nemá, ale z principu zákazu zneužití práva (srovnej zejména rozsudek NSS ze dne 4.5.2011, č.j. 1 As 27/2011 – 81, č. 2452/2012 Sb.NSS)

Rozsudek NSS ze dne 6.6.2013, č.j. 1 As 24/2013 – 28 (seznámení s podklady rozhodnutí; forma postoupení věci z důvodu vhodnosti): NSS mj. aprobuje postup, kdy spolu s předvoláním je účastník uvědomen o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí v rámci ústního jednání o přestupku s tím, že pokud účastník této možnosti nevyužije (např. se bez omluvy nedostaví k ústnímu jednání, aniž by třeba žádal o dodatečnou lhůtu pro seznámení s podklady), bude z důvodu ukončení dokazování rozhodnuto, aniž by bylo možno dovozovat zkrácení na právu seznámit se s podklady rozhodnutí.

NSS zároveň dovozuje subsidiární působení správního řádu pro případ delegace věci z důvodu vhodnosti, tzn. postoupení věci dle 55 odst. 3 PřesZ by se mělo dít formou usnesení, s ohledem na § 131 odst. 5 s.ř.; usnesení se vydává jen tehdy, je-li případnému návrhu na delegaci vyhověno. O nevyhovění návrhu se nevydává usnesení, lze však doporučit vyrozumění osoby navrhující delegaci, že jejímu návrhu nebude vyhověno.

Rozsudek NSS ze dne 6.6.2013, č.j. 2 As 73/2012 – 20 (nahrávka provozu ulice pořízená soukromým kamerovým systémem jako důkaz): NSS aprobuje užití soukromé kamerové nahrávky prostoru ulice jako důkazu, byť kamerový systém není ohlášen ÚOOÚ. Záznam veřejného prostoru sloužící legitimnímu a předvídatelnému účelu (zde ochrana majetku), konkrétně pak veřejně provozované aktivity (řízení vozidla), a nemůže zasahovat do soukromí dotčené osoby. Obecně platí, že o existenci soukromí na ulicích nelze prakticky hovořit. (NSS podpůrně odkazuje i na usnesení ÚS ze dne 8.2.2010, sp.zn. IV. ÚS 2425/09, aprobující použití záznamu průmyslové kamery jako důkazu v trestním řízení, viz výše.)

V daném případě na základě záznamu navíc ani nebylo možno identifikovat konkrétní osobu, na daný případ proto nedopadala ochrana dle § 12 OZ; nebylo proto třeba ani provádět test proporcionality pro účely vyhodnocení, zda lze záznam použít i bez souhlasu dotčené osoby (v testu proporcionality by se poměřovalo právo na ochranu soukromí na straně jedné, a zájem společnosti na ochraně před deliktním jednáním na straně druhé). Nemohl-li záznam vůbec zasáhnout do osobnostních práv dotčené osoby, je takový důkaz použitelný bez ohledu na to, zda s jeho pořízením či použitím byl vysloven souhlas.

/Rozsudku NSS předchází jeho podstatně podrobnější rozsudek týkající se téže věci ze dne 18.11.2011, č.j. 2 As 45/2010 – 68 (viz výše)/.

Rozsudek NSS ze dne 6.6.2013, č.j. 1 As 103/2011 – 87 (obnova blokového řízení): Ve věci, kdy obviněný tvrdil, že došlo k záměně osoby (přestupek prý nespáchal, blok nepodepsal, byl jinde), NSS nezpochybnil zamítnutí žádosti o obnovu blokového řízení. NSS mj. uvedl, že k výkladu možnosti obnovy blokového řízení je třeba přistupovat tak, aby nebyl zcela popřen smysl blokového řízení jako neformálního typu řízení o přestupku, v němž se zachycují skutkové otázky zjednodušeným způsobem, a aby se z institutu obnovy řízení nestal způsob, jak v případech původně řešených v blokovém řízení uniknout sankci za přestupek.

Rozsudek NSS ze dne 13.6.2013, č.j. 9 As 159/2012 – 28 (doručování zmocněnci nebo účastníkovi): NSS k námitce, že rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebylo s ohledem na § 34 odst. 2 s.ř. doručeno i účastníkovi (který byl zastoupen zmocněncem), uvádí: „Rozhodnutím (…) bylo rozhodnuto pouze o odvolání stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí, a proto tímto konkrétním rozhodnutím nebyla stěžovateli přímo uložena jakákoliv povinnost. V této souvislosti pak rozhodnutí (...) mohlo být doručeno pouze zástupkyni stěžovatele. Stěžovateli by se přímo doručovalo např. v případě, kdy by měl v řízení něco osobně vykonat (...).“

Rozsudek NSS ze dne 21.6.2013, č.j. 6 As 25/2013 – 23 (náležitá omluva z ústního jednání; odůvodnění povinnosti nahradit náklady řízení): Toho, kdo se omlouvá z ústního jednání o přestupku, nestíhá pouze povinnost tvrzení, ale též povinnost důkazní, jinak by správní orgán nemohl opodstatněnost či důležitost důvodu uvedeného v omluvě hodnotit, ač tak činit musí. Omluvu, která není jakkoliv podložena, nelze označit za náležitou. Soukromé záležitosti dále nemají mít přednost před záležitostmi úředními.

Slovy NSS, aby omluva byla náležitá: „1) Obviněný se musí omluvit neodkladně, tedy ihned, jakmile mu to okolnosti dovolí. Z toho pohledu nebude náležitá např. omluva učiněná těsně před jednáním z důvodu, o němž obviněný věděl a mohl jej sdělit již dříve. 2) V omluvě musí být uveden důvod, který obviněnému účast na jednání znemožňuje. Tomuto požadavku nevyhoví např. omluva s vágním odvoláním se na vyřizování důležitých záležitostí. 3) Důvod omluvy musí být doložen, obviněný tedy musí své tvrzení v rámci objektivních možností prokázat.“

/Otázkou náležité, resp. účelové, omluvy a obstrukčního jednání se NSS zabývá s odkazy na předchozí judikaturu též v rozsudku ze dne 29.5.2013, č.j. 8 As 59/2012 – 29./

K otázce odůvodnění povinnosti nahradit náklady řízení NSS odkazuje na rozsudek krajského soudu, který uvádí: „Soud poukazuje na skutečnost, že právní úprava neumožnuje správnímu orgánu správní uvážení ohledně stanovení této povinnosti (viz „uloží povinnost“) a ani co do její výše, která je určena paušální částkou. V této situaci tak soud považuje odůvodnění správního orgánu, který pouze stručně odkázal na ust. § 79 odst. 1 zákona o přestupcích v souvislosti s vyhláškou č. 231/1996 Sb. za zcela postačující, přičemž takto stanovenou částku v žádném případě není možné považovat za projev libovůle správního orgánu, jež by měla za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Ačkoliv správní orgán má podle ust. § 79 odst. 3 zákona o přestupcích možnost z důvodu zvláštního zřetele hodných od uložení povinnosti nahradit náklady řízení podle odstavce 1 zcela nebo zčásti upustit, důvody, pro něž lze takto učinit, se vztahují zejména k osobní situaci žalobce či k míře jeho procesního úspěchu ve věci. V daném případě byl žalobce uznán vinným z přestupku, o jeho úspěchu ve věci se tudíž nedá hovořit, a pokud se jedná o osobní poměry žalobce, které by zakládaly důvod pro upuštění od povinnosti nahradit náklady řízení, bylo především na žalobci, aby správnímu orgánu tyto okolnosti nějakým způsobem doložil, správní orgán nebyl povinen sám osobní poměry žalobce zkoumat.“

Rozsudek NSS ze dne 24.6.2013, č.j. 5 As 160/2012 – 44 (rekonstrukce, vyšetřovací pokus; povinnost označit důkazy na podporu svých tvrzení): V souvislosti s otázkou zjišťování stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, NSS s odkazy na odbornou literaturu uvádí, že provedení rekonstrukce na místě samém a vyšetřovacího pokusu jako důkazních prostředků jsou s ohledem na náročnost jejich provedení pouze subsidiárním procesním nástrojem, který má být používán jen tehdy, jestliže jiné důkazy provedené v řízení nepostačují k objasnění věci.

Dále NSS uvádí, že dle § 52 je účastník povinen označit důkazy na podporu svých tvrzení; to neznamená, že na něm leží břemeno tvrzení a břemeno důkazní, je však povinen prokázat, co sám tvrdí, pokud má správní orgán z jeho tvrzení vycházet.

Rozsudek NSS ze dne 26.6.2013, č.j. 9 As 53/2013 – 24 (právní moc bloku, podpis bloku): NSS zdůrazňuje s odkazem na předešlou judikaturu, že okamžik nabytí právní moci rozhodnutí vydaného v blokovém řízení je vázán na podpis bloku, a to ať se jedná o pokutu na místě zaplacenou či pokutu na místě nezaplacenou. Okamžikem, kdy je postaveno na jisto, že obviněný souhlasí s projednáním přestupku v blokovém řízení, je podpis bloku; v tomto okamžiku je rozhodnutí pravomocné.

Rozsudek NSS ze dne 26.6.2013, č.j. 9 As 177/2012 – 28 (seznámení s podklady rozhodnutí): NSS s odkazem na odbornou literaturu deklaruje, že výzva účastníkovi řízení, aby se seznámil s podklady rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 s.ř., může být spojena s oznámením o zahájení řízení z moci úřední či jinou relevantní písemností.

Rozsudek NSS ze dne 27.6.2013, č.j. 1 As 40/2013 – 34 (náležitost opakované omluvy z ústního jednání o přestupku, obstrukce): Z rozsudku odkazující na dřívější rozhodovací praxi NSS lze dovodit, že na opakovanou omluvu z ústního jednání se již vztahují přísnější měřítka než na omluvu první. NSS též s odkazem na předchozí judikaturu opakuje, že pracovní či soukromé záležitosti nemají přednost před záležitostmi úředními. S odkazem na judikaturu ÚS též NSS upozorňuje, že orgán veřejné moci nemá povinnost přizpůsobovat režim a průběh řízení představám a požadavkům účastníka řízení.

Usnesení NSS ze dne 7.8.2013, č.j. Nao 42/2013 – 43 (námitka podjatosti, vyloučení tvrzené i orgánem veřejné moci): Z usnesení lze dovodit, že ani v případě, že se sám orgán veřejné moci ztotožňuje s námitkou účastníka, že je podjatý, není vyloučeno, aby nadřízený orgán veřejné moci dospěl k opačnému závěru a rozhodl, že dotčený orgán z projednávání věci vyloučen není, tzn. dotčený podřízený orgán je povinen o věci rozhodnout. 

Rozsudek NSS ze dne 25.3.2010, č.j. 5 Afs 25/2009 – 98 (přezkoumatelnost rozhodnutí): K otázce míry a podrobnosti odůvodnění rozhodnutí uvedl NSS následující: „V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je pokládáno za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS). Na druhou stranu podle ustálené judikatury nelze povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1903/07, nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 493/06, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994, Van de Hurk v. Nizozemí, stížnost č. 16034/90, bod 61, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 12. 1994, Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, bod 29).“

Usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20.4.2010, č.j. 1 As 9/2008 – 133 (likvidační sankce):

I. Správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí.

II. Správní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení. Nelze-li takto získat přesné informace, je správní orgán oprávněn stanovit je v nezbytném rozsahu odhadem.

(Dodejme, že i tam, kde byla uložena pokuta ve výši 25.000 Kč až 50.000 Kč, neshledal NSS pokutu likvidační, viz rozsudek NSS ze dne 19.6.2009, č.j. 5 As 46/2008 – 50, a rozsudek NSS ze dne 24.6.2009, č.j. 1 As 35/2009 – 69; ÚS pak nepovažuje za likvidační pokutu 25.000 Kč ani v rovině obecné, viz nález ÚS ze dne 25.10.2011, sp. zn. Pl. ÚS 14/09.)

Rozsudek NSS ze dne 19.7.2013, č.j. 1 As 137/2011 – 56 (narušení vzhledu obce): Podmínkou uložení sankce za přestupek narušení vzhledu obce dle § 47b odst. 1 písm. d) PřesZ není předchozí výzva k odstranění nepořádku. Vymezení místa, kde k narušení vzhledu obce došlo, slovy „pozemky ve vlastnictví žalobce mezi třídou 5. května a ulicí Rumburskou ve Varnsdorfu“ považuje NSS s odkazem na svůj rozsudek ze dne 27.6.2007, č.j. 5 As 21/2007 – 99, za dostačující, není třeba přesné vytýčení pozemku. Jako dostatečné důkazy spáchání přestupku byly shledány tři fotografie místa z doby, kdy nezákonný stav trval, svědecká výpověď pracovníka odboru životního prostředí a zápis z místního šetření.

Rozsudek NSS ze dne 22.7.2013, č.j. 8 As 83/2012 – 38 (ublížení na cti, nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost rozsudku, vina, sankce, volné hodnocení důkazů, správní uvážení, materiální znak přestupku): NSS mj. upozorňuje, že správní orgán má vždy zkoumat naplnění materiálního znaku přestupku, a to i přes novou úpravu nového trestního zákoníku; konkrétně uvádí následující: „Zákon o přestupcích v § 2 odst. 1 stanoví, že „[p]řestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti “. Právě porušení či ohrožení zájmu společnosti tvoří materiální stránku přestupku. Při hodnocení, zda je určité jednání přestupkem, proto správní orgány mají povinnost vždy zkoumat, zda došlo k naplnění nejen formálních znaků přestupku, ale i znaku materiálního (blíže viz např. rozsudky ze dne 17. 2. 2005, čj. 7 As 18/2004 – 48, a ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008 – 45, č. 2011/2010 Sb. NSS). Na tomto závěru nic nezměnilo ani nabytí účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (viz např. rozsudek ze dne 19.4.2012, čj. 7 As 137/2011 – 52).“

Rozsudek NSS ze dne 1.8.2013, č.j. 9 As 90/2012 – 31 (obstrukční omluvy z ústního jednání, seznámení s podklady rozhodnutí): NSS se v souvislosti s možností konání ústního jednání o přestupku v nepřítomnosti obviněného zabývá institutem náležité omluvy. K otázce nepřijetí omluvy a adekvátní navazující reakce správního orgánu NSS mj. uvádí: „Nejvyšší správní soud může jen konstatovat, že v souladu se zásadou vigilantibus iura bylo na stěžovateli, aby se u správního orgánu včas informoval o přijetí své již desáté omluvy. Byla-li tato omluva správnímu orgánu doručena méně než 24 hodin před plánovaným konáním ústního jednání, jdou případné obtíže se zjišťováním stanoviska správního orgánu k tíži stěžovatele (...).“

Rozsudek ze dne 19.8.2013, č.j. 4 As 78/2013 – 24 (náležitá omluva z ústního jednání, obstrukce): NSS aproboval postup správního orgánu, který neakceptoval jako náležitou opakovanou omluvu advokáta z ústního jednání o přestupku z důvodu kolize s jednáním v trestní věci, neboť předvolání k ústnímu jednání o přestupku bylo doručeno dříve než předvolání k jednání v trestní věci, a termín jednání v trestní věci si navíc advokát sám dohodl tak, aby s ústním jednáním v přestupkové věci kolidoval, jak správní orgán neformálními prostředky zjistil; advokát ani nevysvětlil, proč nebylo možno zajistit účast zástupce účastníka substitucí; jde-li o omluvitelné důvody neúčasti účastníka či jeho zástupce při ústním jednání v případě kolize s jiným jednáním, odkazuje NSS na usnesení NS ze dne 22.5.2002, sp. zn. 29 Cdo 3063/2000.

Rozsudek NSS ze dne 27.8.2013, č.j. 2 As 134/2011 – 200 (ublížení na cti, kárný delikt soudce, přípustnost postihu soudce za přestupek; námitka podjatosti po vydání rozhodnutí): NSS se ztotožnil s názorem, že soudce nelze postihnout za přestupek pro výkon jeho funkce (zde údajná urážka pronesená soudcem v průběhu soudního jednání na adresu navrhovatele), neboť soudní moc by nebyla chráněna před eventuálním nepřípustným zásahem ze strany moci výkonné, resp. byla by ohrožena její nezávislost. Jednání soudce související s výkonem jeho funkce se řeší v režimu kárné odpovědnosti soudců. Za jednání, které s výkonem funkce přímo nesouvisí (např. urážka souseda v restauraci), soudce za přestupek postihnout lze. Zároveň v takovém případě není vyloučen souběžný postih v kárném řízení (nejde o porušení zásady ne bis in idem).

NSS také potvrzuje, že navrhovatel nemá žádné subjektivní právo na potrestání pachatele přestupku.

NSS dále s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 8. 1998, sp. zn. 29 Ca 200/96 (In: Soudní judikatura, sv. 4, ročník 1999, s. 106, dostupné v ASPI), resp. na dřívější judikaturu, kterou považuje i nadále za aplikovatelnou, dovozuje, že má-li mít rozhodnutí o tom, zda je pracovník správního orgánu vyloučen, smysl, musí předcházet rozhodnutí o věci samé; rozhodovat o této otázce dodatečně zákon samostatně zpětně neumožňuje. NSS dále uvádí: „Opačný přístup by postrádal logiku, neboť smyslem institutu námitky podjatosti je vyloučit možnost, aby se na výkonu pravomoci správního orgánu bezprostředně podílely osoby, u nichž lze důvodně pochybovat o jejich nepodjatosti; jelikož jde o institut správního řízení, je zřejmé, že směřuje k tomu, aby případná podjatost takových osob neatakovala účel správního řízení, kterým je vydání rozhodnutí (§ 9 správního řádu). Jestliže tedy účelu správního řízení bylo (byť zatím pouze nepravomocně) dosaženo, je pojmově vyloučeno dovolávat se ex post aktivace mechanismu, který má jeho zatížení tímto těžkým deficitem bránit. O námitce podjatosti pracovníků orgánu prvého stupně, uplatněné stěžovatelem až po vydání prvostupňového rozhodnutí, tedy již nebylo možné rozhodnout v režimu § 14 správního řádu.“ Taková pozdě podaná námitka se neposoudí jako námitka podjatosti, ale materiálně, tedy jako námitka odvolací. Pokud by pak byly naplněny podmínky § 14 odst. 1 s.ř., šlo by o vadu řízení, která by měla vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí.

Rozsudek NSS ze dne 28.8.2013, č.j. 8 As 106/2012 – 40 (doručování na adresu trvalého pobytu fikcí, dosílka; důkazní síla doručenky): NSS neshledal pochybení při doručování na adresu trvalého pobytu účastníka, byť měl zřízenou dosílku na jinou adresu. Účastník si nezvolil adresu pro doručování, bylo mu proto doručováno na adresu trvalého pobytu. Správní orgán může doručovat, kdekoliv bude osoba zastižena, není to ale jeho povinností, zároveň pak nelze uplatnit fikci doručení (rozsudek NSS ze dne 23.6.2011, č.j. 5 As 72/2010 – 60). Nedaří-li se zastihnout účastníka řízení, není povinností správního orgánu doručovat mu např. prostřednictvím Policie ČR nebo obecní policie. Dosílka nezakládá právní vztah mezi Českou poštou a odesílatelem zásilky (rozsudek NSS ze dne 30.6.2010, č.j. 1 As 10/2010 – 47), zřízení dosílky nemá stejné právní následky jako sdělení adresy pro doručování ve smyslu § 19 odst. 3 s.ř.; účastník řízení se proto nemůže spoléhat na to, že mu na této adrese bude správním orgánem doručováno.

K obecné námitce údajné nevěrohodnosti údajů na doručenkách NSS uvedl, že doručenka zakládá vyvratitelnou domněnku správnosti údajů na ní uvedených. Ke zpochybnění údajů vyplývajících z doručenky musí adresát rozhodnutí předestřít jinou, avšak srovnatelně pravděpodobnou verzi reality (rozsudek NSS ze dne 31.3.2010, č.j. 9 As 65/2009 – 61). Stěžovatel však zůstal se svými úvahami pouze v obecné rovině. Sám nepředložil žádné důkazy, které by objektivně prokázaly, že provozovatel poštovních služeb v jeho prípadě jakkoliv pochybil. Pokud hodlal zbavit doručenku její důkazní síly, nemohl tak učinit nekonkrétními námitkami.

Rozsudek NSS ze dne 12.9.2013, č.j. 9 As 103/2012 – 41 (zastoupení, lhůta pro podání odvolání, analogie s trestním procesem): NSS nepřistoupil na argumentaci, že lhůta pro podání odvolání měla být počítána od oznámení rozhodnutí zastoupenému obviněnému, nikoliv zástupci, s odkazem na analogii s trestním řízením. Aplikuje se § 34 odst. 2 s.ř.; k otázce možnosti aplikace analogie NSS sděluje: „Konečně zdejší soud uvádí, že nevidí žádný prostor pro analogickou aplikaci ustanovení regulujících trestní řízení v zákoně č. 141/1961 Sb., trestním řádu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon o přestupcích a správní řád (zejména jeho § 34 odst. 2) pro nynější případ skýtají dostatečnou právní úpravu, která není v rozporu se skutečností, že přestupek spadá do pojmu „trestní obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V takovém případě není analogická aplikace jiného předpisu patřičná, jelikož ta by mohla přijít do úvahy až tehdy, pokud by pro nynější věc neexistovala úplná právní úprava a tento nedostatek by bylo potřeba překlenout.“

Rozsudek NSS ze dne 22.10.2013, č.j. 2 As 57/2013 – 27 (kauzální nexus): Rozsudek se zabývá posouzením existence příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, resp. kritérii pro posouzení existence kauzálního nexu.

Rozsudek NSS ze dne 23.10.2013, č.j. 9 As 6/2013 – 26 (omluva advokátova substituta z ústního jednání): NSS v případě námitky porušení pravidel spravedlivého procesu z důvodu neuznání omluvy advokátova substituta z ústního jednání o přestupku, které se poté konalo v nepřítomnosti obviněného z přestupku, omluvu neuznal; poukázáno bylo mj. na skutečnost, že zmocněncem obviněného nebyl substitut, ale sám advokát, dále že posouzení omluvy je věcí správního uvážení a také že je věcí samotného advokáta, aby se aktivně zajímal, zda jeho omluva byla akceptována či nikoliv (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12.6.1997, sp. zn. III. ÚS 68/97, a usnesení Ústavního soudu ze dne 5.1.2012, sp. zn. III. ÚS 3736/11).

Rozsudek NSS ze dne 27.11.2013, č.j. 3 As 58/2013 – 46 (fikce doručení, vložení zásilky): V rozsudku se NSS pokouší vyrovnat s (chybnými) závěry rozsudku NSS ze dne 25.8.2011, č.j. 7 As 53/2011 – 77 (pro kritickou analýzu viz text Sporné přestupkové judikáty NSS V.), a v podstatě dospívá k jednoznačnému závěru, že následné vložení zásilky do schránky po uplynutí lhůty dle § 24 odst. 1 s.ř. není skutečností podmiňující nástup fikce doručení.

Rozsudek NSS ze dne 3.12.2013. č.j. 1 As 83/2013 – 60 (doručování na adresu zvolenou pro doručování poté, co si adresát zřídí datovou schránku): V daném případě si obviněný zvolil adresu pro doručování, poté si však zřídil datovou schránku; následně ex post namítal, že mu nebylo řádně doručeno, neboť nebylo doručováno do DS, ale na poštovní adresu. NSS však stejně jako krajský soud dovodil z okolností věci i chování obviněného, že s písemnostmi (které byly vhazovány do schránky na adrese, kde se obviněný fakticky zdržoval) fakticky seznámil. NSS též upozornil: „Navzdory vyloučení fikce doručení ve výše zmíněných situacích (např. cit. rozsudek čj. 4 As 6/2013 – 28) platí, že pokud byl účastník správního řízení s obsahem doručované písemnosti prokazatelně seznámen, materiální funkce doručení byla naplněna. Neplatnosti doručení se tudíž nemůže domáhat ten, jenž byl s písemností seznámen (viz argumentaci v cit. rozsudku čj. 1 As 90/2010 – 95, srov. též rozsudek ze dne 29. 6. 2011, čj. 8 As 31/2011 – 88, bod 16).“ V jednání obviněného, který si mj. písemnosti střídavě přebíral či nikoliv, zároveň NSS dovodil znaky obstrukčního jednání, které právo reprobuje, což NSS do podrobností s odkazy na relevantní judikaturu rozvádí v bodech 27. – 29. rozsudku.

NSS se též podrobně zabývá otázkou posouzení spolehlivosti a správnosti postupu policie při měření rychlosti, s odkazy na související judikaturu.

Rozsudek NSS ze dne 12.12.2013, č.j. 2 As 68/2013 – 59 (soudní přezkum rozhodnutí, jímž se v přezkumném řízení mění blok): NSS upozornil, že rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí, jímž se v přezkumném řízení (§ 94 a násl. s.ř.) mění blok (tj. rozhodnutí o uložení blokové pokuty), není vyloučeno ze soudního přezkumu.

Rozsudek NSS ze dne 23.12.2013, č.j. 8 As 53/2013 – 37 (omluva obviněného a jeho zástupce z ústního jednání, náležitá omluva, vyrozumění o /ne/přijetí omluvy): V případě, kdy správní orgán nehodlal provést výslech obviněného, ale pouze nařídil ústní jednání, je podstatná omluva zástupce, nikoliv omluva obviněného – nemá-li obviněný sám něco osobně vykonat, vykonává v plném rozsahu jeho práva zmocněnec. I když obviněný trvá na své osobní účasti u jednání, tak je-li zastoupen a nemá-li být proveden jeho výslech, není jeho účasti třeba. Nemožnost účasti obviněného u ústního jednání není důvodem k omluvě nepřítomnosti zástupce. Nevyrozumění o nepřijetí omluvy z ústního jednání nezpůsobuje bez dalšího nezákonnost postupu dle § 74 odst. 1 věty druhé PřesZ. Doručí-li účastník omluvu krátce před jednáním, je na něm, aby se zajímal o její osud (viz též rozsudek NSS ze dne 1.8.2013, č.j. 9 As 90/2012 – 31, nebo rozsudek NSS ze dne 14.5.2009, č.j. 7 As 28/2009 – 99).

Usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 15.1.2008, č.j. 2 As 34/2006 – 73, publikováno pod č. 1546/2008 Sb.NSS (náležitosti výroku rozhodnutí o správním deliktu):

Právní věty publikované NSS zní:

I. Výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.

II. Neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanovení o řízení [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s].

III. Zjistí-li soud k námitce účastníka řízení existenci této vady, správní rozhodnutí z tohoto důvodu zruší. Z textu usnesení:

„V rozhodnutí  trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení  překážky  litispendence,  dvojího  postihu  pro  týž  skutek,  pro  vyloučení  překážky  věci  rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. V průběhu řízení lze jistě vymezení skutku provedené při zahájení řízení změnit v závislosti na dalších skutkových zjištěních či výsledku dokazování. Tak může dojít k jinému časovému ohraničení spáchaného skutku, rozsahu způsobeného následku, apod. (…) je třeba odmítnout úvahu, že postačí, jsou li tyto náležitosti  uvedeny  v  odůvodnění  rozhodnutí.“

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6.3.2009, č.j. 1 As 4/2009 – 53 (rozhodnutí o nedoplněném blanketním odvolání): Právní věta publikovaná NSS zní: „Nemá-li odvolání některou z náležitostí vyplývajících z § 37 odst. 2 a z § 82 odst. 2 správního řádu z roku 2004, je správní orgán povinen postupovat podle § 37 odst. 3 tohoto zákona tak, že pomůže odvolateli nedostatky odstranit nebo jej k jejich odstranění vyzve a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.“

V dané věci podal účastník blanketní odvolání, které slíbil doplnit, avšak neučinil tak; správní orgán poté o odvolání rozhodl, aniž jej vyzval k doplnění odvolání (což měl přes nečinnost odvolatele učinit). /Jinými slovy, je-li podáno blanketní odvolání, má být odvolatel vždy vyzván k jejímu doplnění – buď doplnění odvolání ani neslibuje, anebo slibuje, avšak na splnění slibu nelze spoléhat, zatímco plyne čas, a poté, když zůstane nečinný, by výzva přesto byla nutná./

Rozsudek NSS ze dne 14. 5. 2009, č. j. 7 As 28/2009 – 99 (omluvy, obstrukce): Důležitost důvodu omluvy obviněné z přestupku a jejího zástupce (…) z neúčasti u ústního jednání (…) je třeba posuzovat  z  hlediska  jejího  pořadí,  obsahu,  v  jakém  stadiu  řízení  byla  omluva  uplatněna (doba  od  zahájení správního  řízení  nebo  doba  do  zániku  odpovědnosti  za  přestupek),  (…),  zda  ze  spisu  či  jiných  skutečností nevyplývá  jakákoliv  obstrukční  snaha  či  potřeba  obviněné  z  přestupku  nebo  jejího  zástupce  působit  průtahy v řízení  nebo  dosáhnout  zániku  odpovědnosti  za  spáchání  přestupku  apod.

Hodnocení toho,  zda  je  omluva náležitá, je prováděno  správním orgánem i s ohledem na dosavadní průběh řízení a proto i důvod, který byl shledán dostatečným pro  přeložení (odročení)  prvního  ústního  jednání,  nemusí  být  dostatečným  pro  jeho  další přeložení.

Rozsudek ze dne 14.12.2009,  č.j. 5 As 104/2008 – 45 (materiální znak přestupku): „[l]ze (…) obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti.  Z  tohoto  závěru  však  nelze  dovodit,  že  by k  naplnění  materiálního  znaku  skutkové  podstaty přestupku  došlo  vždy,  když  je  naplněn  formální znak  přestupku  zaviněným  jednáním  fyzické  osoby.  Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které  vylučují,  aby  takovým  jednáním  byl  porušen  nebo  ohrožen  právem  chráněný  zájem společnosti, nedojde  k  naplnění  materiálního  znaku  přestupku  a  takové  jednání  potom  nemůže  být  označeno za přestupek.(…) Správní orgány jsou povinny zkoumat vždy, když rozhodují, zda určité jednání je přestupkem či  nikoliv,  také  otázku,  jestli  došlo  k  naplnění  obou  znaků  přestupku,  tj.  znaku  formálního  i  znaku materiálního (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.2.2005, č. j. 7 As 18/2004 – 48. Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam  právem chráněného  zájmu, který  byl  přestupkovým  jednáním  dotčen,  způsob  jeho  provedení  a  jeho následky,  okolnosti, za  kterých  byl  přestupek  spáchán,  osoba  pachatele,  míra  jeho  zavinění  a  jeho  pohnutka. Okolnosti,  jež  vylučují  porušení  nebo  ohrožení  zájmu  společnosti,  musí  být  ovšem posuzovány vždy  v  každém konkrétním  případě  a  nelze  (…) vyslovovat  žádné  paušální  závěry (…) Opačný  přístup  ze  strany  správních orgánů či soudů by vedl k nahrazování role zákonodárce jejich rozhodovací činností, což by odporovalo principu dělby  moci  v  demokratickém  právním státě  (viz  čl.  2  odst.  1  Ústavy).  Teprve  poté,  co  je  zjištěno  naplnění materiálního  znaku  přestupku,  může  správní  orgán  dojít  k  závěru,  že  konkrétním  jednáním  obviněného byl spáchán přestupek. Pokud naopak správní orgán na základě zjištěného skutkového stavu dospěje k závěru, že z okolností případu je zřejmé, že jednáním osoby obviněné z přestupku, jež sice nese formální znaky skutkové podstaty přestupku, nedošlo k porušení ani k ohrožení právem chráněného zájmu, má povinnost (nikoliv pouze možnost) řízení zastavit podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích.“

Rozsudek NSS ze  dne  26. 2. 2010,  č. j.  8  Afs  21/2009 – 243,  publikovaný  pod  č.  2073/2010  Sb.  NSS (seznámení s podklady rozhodnutí):  Není  samo  o  sobě  porušením  §  36  odst.  3  správního  řádu, pokud  správní  orgán souběžně s oznámením o zahájení správního řízení stanoví jednak lhůtu, ve které lze navrhovat důkazy a činit jiné  návrhy,  a  rovněž  následnou  lhůtu,  ve  které  se  účastníci  mohou  vyjádřit  k  podkladům  rozhodnutí.  Vždy je třeba zkoumat, zda poté, kdy účastník v souladu s poučením postupoval, byl správní spis následně doplňován či nikoli, a zda tak účastník měl faktickou možnost se s úplným správním spisem seznámit. Nejvyšší správní soud v témže  rozsudku  uvedl,  že  pokud správní  orgán  naznal,  že  stávající  obsah  správního  spisu mu umožňuje  ve  věci  rozhodnout,  pak  případná  námitka,  že  tomu  tak  nebylo,  směřuje  proti  věcné  správnosti napadeného rozhodnutí, nikoli proti tomu, že žalobce nebyl seznámen s jeho podklady.

V rozsudku ze dne 27. 9. 2007,  č.  j.  62  Ca  1/2007 – 153,  publikovaném  pod  č.  2077/2010  Sb.  NSS,  dospěl Krajský soud v Brně k závěru, že správní orgán nemá povinnost seznamovat účastníka správního řízení  se  závěry,  k  nimž  na  základě  hodnocení  podkladů,  s  nimiž  účastníka  řízení  seznamuje, ve svém rozhodnutí teprve dospěje.

Rozsudek NSS ze dne 31.3.2010, č. j. 1 Afs 58/2009 – 541 (oprava zřejmých nesprávností): Institut opravy zřejmých nesprávností v písemném odůvodnění rozhodnutí podle § 70 správního řádu lze aplikovat pouze na zjevné omyly ohledně údajů, které jsou však dostatečně podloženy zjištěními prokazujícími jejich správné znění. S odkazem na toto ustanovení nelze  naopak  měnit  vlastní  skutková  zjištění  či  jejich  již  provedené  právní  hodnocení,  na  jejichž  základě  bylo ve věci  rozhodnuto.  Není  tedy  možné,  aby  se  z  odkazem  na  uvedené  ustanovení  měnil  obsah rozhodnutí. Takový postup  by  nasvědčoval  libovůli  rozhodování  správního  orgánu  a  byl  by  jednoznačně v rozporu s principem právní  jistoty  (obdobně  viz  např.  nález  Ústavního  soudu  ze dne  11.  3.  2003, sp. zn. II. ÚS 237/02,  N  38/29  SbNU  327).  Tento  institut  tak  umožňuje  jen  odstraňování  chyb, kterých se dopustil  správní  orgán  ve  vydaných  rozhodnutích,  tedy  opravy  různých  méně  významných  překlepů a zkomolenin, opravy dat a rodných čísel, ale také opravy početních chyb. Opravným rozhodnutím (usnesením) však nemůže dojít ke změně vlastních, opravovaným rozhodnutím stanovených, práv a povinností.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2.11.2011, č.j. 5 Ca 298/2008 – 52, publikováno pod č. 2766/13 Sb.NSS (náležitosti odvolání; blanketní odvolání): Správní orgán není povinen vyzývat účastníka k doplnění odvolání ve smyslu § 37 odst. 3 správního řádu z roku 2004, pokud odvolání obsahuje alespoň jeden projednatelný důvod, a je z něj tedy zřejmé, v čem odvolatel spatřuje rozpor s právními předpisy (§ 82 odst. 2 správního řádu z roku 2004). Takovou povinnost nezakládá správnímu orgánu ani skutečnost, že účastník výslovně označil odvolání jako „blanketní“ a naznačil v něm, že odvolacích důvodů hodlá vznést více.

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13.6.2012, č.j. 15 A 32/2010 – 76, publikováno pod č. 2738/2013 Sb.NSS (veřejně přístupný podnik): Veřejně přístupným podnikem podle § 10 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, je taková akce, která je určena blíže neurčenému okruhu účastníků (návštěvníků), tj. všem obyvatelům bez rozdílu, byť po splnění určitých obecných podmínek (nejčastěji zaplacení vstupného, překročení určité věkové hranice či výšky v případě atrakcí zábavních parků atd.). Naproti tomu u soukromé akce je okruh účastníků již dopředu vymezen a tyto účastníky lze již před konáním akce individualizovat. Soukromé akce jsou typicky vázány na pozvání, které je určeno jen určitému okruhu osob (např. členům občanského sdružení).

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28.11.2012, č.j. 9 Ca 299/2009 – 31, publikováno pod č. 2893/2013 Sb.NSS (týrání zvířat, únik zvířat):

I. Znakem skutkové podstaty správního deliktu podle § 27a odst. 4 písm. e) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, není jednání, které lze kvalifikovat jako týrání zvířat, ale pouze jednání spočívající v „neučinění opatření nezbytných pro zabránění úniku hospodářských zvířat“, nebo nesplnění povinnosti mít k dispozici nástroje a pomůcky uvedené v § 11 odst. 2 téhož zákona.

II. Samotný únik chovaných hospodářských zvířat, byť opakovaný, nelze automaticky kvalifikovat jako týrání zvířat ve smyslu § 4 odst. 1 písm. k) nebo x) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání.

Rozsudek NSS ze dne 10.12.2012, č.j. 2 Ans 14/2012 – 41, publikováno pod č. 2785/2013 SbNSS (nečinnost): Nečinnost je objektivně existující stav, kdy v zákonem předepsaných lhůtách nedošlo k provedení příslušných procesních úkonů. Ne každá nečinnost je však přičitatelná správnímu orgánu. Ustanovení § 71 odst. 5 správního řádu z roku 2004 představuje materiální hledisko posouzení takového stavu; má-li zjištěná nečinnost svůj původ ve způsobu, jakým vystupuje v řízení jeho účastník, nejde o nečinnost správního orgánu a nelze se proti ní dovolávat ochrany. Posouzení, zda nejde o takovou situaci, přísluší i správnímu soudu v rámci posouzení důvodnosti žaloby podané dle § 79 a násl. s. ř. s.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22.2.2013, č.j. 7 Ca 210/2009 – 52, publikováno pod č. 2884/2013 Sb.NSS (kázeňský přestupek, právo klást svědkům otázky): Jakkoli § 186 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, oproti § 174 odst. 1 písm. a) citovaného zákona neuvádí výslovně, že účastník má právo klást svědkům otázky, v souladu se zásadou spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) je nutné právo klást svědkům otázky považovat za součást práva hájit se dle § 186 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Absenci kompletního výčtu práv účastníků v § 186 odst. 2 oproti § 174 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů nelze vykládat ve smyslu vyloučení práva účastníka být vyrozuměn o datu výslechu, výslechu se účastnit a klást svědkům otázky.

Rozsudek NSS ze dne 20.3.2013, č.j. 1 As 162/2012 – 44, publikováno pod č. 2850/2013 Sb.NSS (odložení věci, překážka věci rozhodnuté): Odložení věci podle § 66 odst. 3 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, samo o sobě nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté, která by znemožňovala o dané věci později zahájit řízení.

Rozsudek NSS ze dne 22.03.2013, č.j. 8 As 32/2012 – 63, publikováno pod č. 2894/2013 Sb.NSS (kontrola taxi městskou policií, ne bis in idem):

I. Z § 34 odst. 1 a § 2 odst. 22 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 30. 6. 2010 ve spojení s § 2 písm. h) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, vyplývá, že Městská policie hlavního města Prahy je oprávněna odhalovat správní delikty na úseku taxislužby v hlavním městě Praze. Vzhledem k tomu, že tato činnost je součástí státního odborného dozoru v silniční dopravě, Městská policie hlavního města Prahy je při jejím výkonu povinna postupovat v souladu se zákonem č. 552/1991 Sb., o státní kontrole.

II. Je-li téže osobě za tentýž správní delikt uložena pokuta podle § 35 odst. 3 písm. h) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, a zároveň odebrán průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby podle § 21 odst. 9 tohoto zákona, nejedná se o porušení zásady zákazu dvojího trestání. Odebrání průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby není sankcí stricto sensu, nýbrž administrativním opatřením, jehož smyslem je zajistit, aby taxislužbu vykonávali pouze řidiči respektující své zákonné povinnosti.

Rozsudek NSS ze dne 27.3.2013, č.j. 8 As 16/2012 – 52, publikováno pod č. 2890/2013 Sb.NSS (pořádková pokuta, hrubě urážlivé podání): Pro uložení pořádkové pokuty podle § 62 odst. 2 správního řádu z roku 2004 není třeba, aby byl hrubě urážlivým podáním současně též závažně ztížen postup v řízení podle prvního odstavce tohoto ustanovení.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3.4.2013, č.j. 1 A 20/2011 – 29, publikováno pod č. 2873/2013 Sb.NSS: (zavinění, nedbalost, pes, pokousání psem): U chovatelů a majitelů psů se vyžaduje vyvinutí vyšší míry opatrnosti a předvídavosti. Pro posouzení zavinění nejsou podstatné skutečnosti týkající se např. povahy psa, neboť vlastník každého psa si musí být vždy vědom možnosti neočekávané reakce psa. Jeho povinností je ovlivnit chování psa a kontrolovat jej. V konkrétních případech je však třeba zkoumat, zda bylo vůbec možné předejít kousnutí psa například za situace, kdy sám poškozený uvede, že se k němu sehnul se snahou ho pomazlit.

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec, ze dne 3.5.2013, č.j. 60 A 1/2013 – 49, publikováno pod č. 2912/2013 Sb.NSS (výše sankce za přestupek; zahlazení odsouzení):

I. Institut zahlazení odsouzení dle trestního zákoníku z roku 2009, resp. zákonnou fikci, že se na dotyčného hledí jako by nebyl odsouzen, je nutno analogicky aplikovat ve prospěch obviněného i při ukládání sankcí v přestupkovém řízení (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), neboť opačný postup by vedl k přísnějšímu přístupu k obviněnému v rámci přestupkového řízení než k obviněnému v řízení trestním.

II. Pokud byla žalobci za obdobný přestupek uložena pokuta a žalobce vedl po dobu 1 roku po výkonu této sankce řádný život a zároveň mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, jenž byl vykonán, pak je třeba na žalobce při aplikaci zásad pro zahlazení odsouzení [analogicky dle § 74 odst. 1 a § 105 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku z roku 2009] hledět jako by nebyl „odsouzen“, tj. pravomocně shledán za předchozí přestupek vinným a potrestán, a spáchání přestupků nelze hodnotit jako přitěžující okolnost ve smyslu „recidivy“.

III. Správním orgánům nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za něž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, případně jakým způsobem (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích).

Rozsudek NSS ze dne 16.5.2013, č.j. 5 Afs 76/2012 – 28, publikováno pod č. 2875/2013 Sb.NSS (doručování do datové schránky, fikce doručení, den pracovního klidu): Na počítání lhůty podle § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, se nevztahuje pravidlo pro počítání času uvedené v § 33 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Nepřihlásí-li se do datové schránky osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu, ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty, a to i v případě, že konec lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.5.2013, č.j. 9 A 19/2010 – 49, publikováno pod č. 2960/2014 Sb.NSS (hospodárnost řízení): Správní orgán je povinen vést řízení o správním deliktu bez ohledu na to, zda případný výnos v podobě uložené pokuty převýší náklady, které správní orgán na vedení takového řízení vynaložil (§ 6 odst. 2 správního řádu z roku 2004).

Rozsudek NSS ze dne 21.6.2013, č.j. 6 Ads 2/2013 – 38, publikováno pod č. 2911/2013 Sb.NSS (zákaz kouření):

I. Správní orgán je povinen v rozhodnutí o uložení sankce provozovateli za správní delikt podle § 24 odst. 6 písm. b) zákona č. 379/2005 Sb. objasnit povahu prostor, ve kterých došlo k porušení zákazu kouření, a tím postavit najisto, která ustanovení citovaného zákona byla porušena.

II. Skutkovou podstatu správního deliktu podle § 24 odst. 6 písm. b) zákona č. 379/2005 Sb. může provozovatel naplnit jak komisivním jednáním, tak jednáním omisivním, tedy například i tak, že provozovatel nepostupuje podle § 9 odst. 2 téhož zákona a nepodniká aktivní opatření k dodržení zákazu kouření, která toto ustanovení tabákového zákona předpokládá.

III. Provozovateli z § 9 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. vyplývá povinnost podniknout aktivní kroky k zajištění dodržování zákazu kouření. Provozovatel je přitom povinen zajistit dodržování zákazu kouření primárně svépomocí (výzvou), a pokud tato výzva není respektována, je povinen podniknout další zákonem předpokládané kroky (požádat policii o zákrok).

IV. Vědomost provozovatele o osobách porušujících zákaz kouření v prostorách, kde provozovatel provozuje živnost, není relevantní pro posouzení odpovědnosti provozovatele za spáchání správního deliktu podle § 24 odst. 6 písm. b) zákona č. 379/2005 Sb.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.6.2013, č.j. 1 Afs 7/2009 – 753, publikováno pod č. 2906/2013 Sb.NSS (podjatost; hospodářská soutěž): Sama skutečnost, že se úřední osoba zná se zástupcem účastníka řízení nebo se zástupcem osoby, na jejíž podnět bylo řízení zahájeno, či si s nimi dokonce tyká, neznamená, že lze důvodně pochybovat o její nepodjatosti ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu z roku 2004.

Rozsudek NSS ze dne 2.8.2013, č.j. 4 As 28/2013 – 24, publikováno pod č. 2938/2014 Sb.NSS (audiovizuální záznam, nahrávka pořízená policistou, důkaz získaný v rozporu se zákonem):

I. Audiovizuální záznam pořízený policistou ve službě o průběhu úředního úkonu je záznamem pořízeným orgánem veřejné moci, nikoli záznamem soukromým, a to i přesto, že byl záznam pořízen na soukromý mobilní telefon policisty, jehož záměrem bylo použít záznam pouze pro svou vlastní potřebu, a nebyl tedy po jeho pořízení úředně evidován a archivován.

II. Ustanovení § 60 a § 62 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, obsahují dostatečnou právní úpravu zmocňující policii k pořizování audiovizuálních záznamů dokumentujících průběh úředního úkonu. Pokud audiovizuální záznam zasahující do práva na soukromí fyzické osoby (čl. 10 Listiny základních práv a svobod) pořízený policií o průběhu úředního úkonu nebyl dle § 60 zákona o Policii České republiky pořízen a zpracován tak, aby byl zabezpečen proti neoprávněnému přístupu, změně, zničení, zneužití nebo neoprávněnému zpracování, jedná se o záznam, který nebyl pořízen v souladu se zákonem, a proto jej nelze dle § 51 odst. 1 správního řádu z roku 2004 použít jako důkaz ve správním řízení.

III. Je-li ve správním řízení použit důkaz získaný v rozporu se zákonem (§ 51 odst. 1 správního řádu z roku 2004), nemusí to být vždy bez dalšího důvodem pro zrušení rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení dle § 76 odst. 1 s. ř. s. Žaloba může být nedůvodná, pokud lze i při odhlédnutí od nezákonného důkazu z ostatních důkazů provedených ve správním řízení učinit jednoznačný závěr, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, obstojí.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 45/2013 – 37 (důkazní břemeno při zpochybnění důkazů):  „….primárně sice v přestupkovém řízení spočívá důkazní břemeno na správním orgánu (řízení vychází ze zásady oficiality), avšak pokud je tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho  stranu  a  je  pouze  na  něm,  aby svá tvrzení  prokázal“.

/shodně rozsudek ze dne 22.5.2014, č.j. 7 As 50/2014 – 43, vyjadřující se též k nepřímým důkazům/

Rozsudek NSS ze dne 27.8.2013, č.j. 2 As 134/2011 – 200, publikováno pod č. 2981/2014 Sb.NSS (postih „přestupku“ soudce, kterého se měl dopustit při výkonu funkce; ublížení na cti): Aplikace zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích [v daném případě § 49 odst. 1 písm. a) a § 68 citovaného zákona], na jednání soudce, kterého se dopustil při vlastním výkonu své funkce, je vyloučena. Na tyto případy dopadá režim kárné odpovědnosti soudců (§ 87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů).

Rozsudek NSS ze dne 31.10.2013, č.j. 8 Afs 40/2012 – 68, publikováno pod č. 2999/2014 Sb.NSS (důkaz nahrávkou telefonního hovoru): V řízení o správním deliktu je přípustné využít jako důkaz nahrávku telefonního hovoru mezi obchodním manažerem dodavatele a pracovníkem odběratele ke zjištění, zda byly uzavřeny a plněny zakázané dohody o přímém určení cen pro další prodej, které mohly vést k narušení hospodářské soutěže (ve smyslu § 3 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže). Je však třeba v každém konkrétním případě zohlednit, že dochází ke střetu ústavně chráněných zájmů, a sice zájmu na ochraně soukromí a osobnostních práv účastníků telefonního hovoru a zájmu společnosti na objasnění a potrestání deliktního jednání (k čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Přitom může být významné, zda je takto získaný důkaz základem pro zjištění skutkového stavu, či zda pouze podporuje skutková zjištění vyplývající z jiných důkazů. Rovněž je třeba hodnotit, zda byla nahrávka telefonního hovoru pořízena z iniciativy správního orgánu v rámci trvalejšího monitoringu aktivit soutěžitele a zda nebyla využita k jinému účelu, než ke kterému byla pořízena.

Usnesení  rozšířeného  senátu  NSS ze  dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68, publikované  pod  č. 3014/2014  Sb.  NSS (mj. materiální pravda, pasivita účastníka, varianty skutkového děje, absence povinnosti obviněného označit důkazy): NSS uvedl, že: „v  řízení  o  přestupku  postupuje  správní  orgán  tak, aby byl zjištěn  stav  věci,  o  němž  nejsou  důvodné  pochybnosti,  a  to  v  rozsahu  potřebném  pro  rozhodnutí o přestupku.“

Dále uvádí, že ,,Obviněný z přestupku není povinen se hájit, zejména není povinen uvádět na svou obhajobu jakákoliv tvrzení, ani (anebo) o nich (nebo o jiných skutečnostech) nabízet a předkládat správnímu  orgánu  důkazy;  ustanovení  § 52  věta  první  správního  řádu  o  povinnosti  účastníka  řízení  označit důkazy  na  podporu  svých  tvrzení  se  v  řízení  o  přestupku  neuplatní.  Využije-li  však  obviněný  ze  spáchání přestupku svého práva mlčet, nelze extenzivním výkladem uložit správnímu orgánu povinnost, aby za obviněného „domyslel“ všechna myslitelná nebo třebas i nepravděpodobná tvrzení a v rozhodnutí se s nimi vypořádal.“

Rozsudek NSS ze dne 30.1.2014, č.j. 7 Ans 16/2013 – 39 (doložka právní moci): Nejvyšší  správní  soud  již  však  ve  své  judikatuře upozornil, že doložka právní moci je „pouze“ úředním osvědčením o právní moci (viz rozsudek Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  16.11.2004,  č.j. 1 As 28/2004  –  106). Podle ust. § 73 odst. 1 ve spojení s ust. § 72 odst. 1 správního řádu nastává právní  moc  rozhodnutí,  pokud  bylo  rozhodnutí  oznámeno  účastníkům  řízení,  tedy  stejnopis písemného  vyhotovení  rozhodnutí  byl  doručen  do  vlastních  rukou  účastníkům  řízení, příp. rozhodnutí bylo ústně vyhlášeno, a zároveň proti němu nelze podat odvolání.

Rozsudek NSS ze dne 30.1.2014, č.j. 9 As 45/2013 – 40 (obnova bloku): Stěžovatel souhlasil s projednáním přestupku v blokovém řízení a svůj souhlas stvrdil podpisem na pokutovém bloku, na kterém bylo v souladu se zákonem popsáno jednání ("pásy") i právní  kvalifikace předmětného přestupku. V takovém případě přestupce nemůže zpochybňovat závěry učiněné  v blokovém  řízení  a  namítat,  že  přestupek  nebyl  spolehlivě  zjištěn  (viz  usnesení rozšířeného  senátu Nejvyššího správního soudu ze  dne  12.3.2013,  č.j.  1  As  21/2010 – 65). Je  jeho  osobní  odpovědností,  zda  se  při  podpisu  dokumentu předkládaného  Policií  ČR  seznámí  dostatečně  pozorně  s  jeho  jednoznačným  a  srozumitelným obsahem či nikoliv. Pokud následně zjistil, že tak neučinil, není to důvod pro obnovu blokového řízení  (…). Byl-li  na  předmětném pokutovém bloku při jeho podpisu stěžovatelem uveden jiný přestupek, než k jehož projednání chtěl dát stěžovatel souhlas, bylo pouze na něm, aby na tento rozpor upozornil a žádal nápravu. (…) Rozšířený  senát  Nejvyššího  správního  soudu  ve  výše  uvedeném  usnesení dospěl k závěru, že obnova řízení (…) přichází v úvahu u přestupku vyřízeného  v blokovém  řízení  pouze  v případě,  že  žadatel  o  obnovu  řízení  neudělil  souhlas s uložením pokuty v blokovém řízení.

Rozsudek ze dne 6.2.2014, č.j. 1 As 106/2013 – 44 (doručení fikcí na adresu ohlašovny, opatrovník): NSS explicitně potvrzuje, že doručit lze fikcí (za splnění zákonných podmínek) i na adrese ohlašovny.

Rozsudek NSS ze dne 6.3.2014, č.j. 1 As 18/2014 – 32 (včasnost návrhu na projednání přestupku, pojem postoupení orgánem činným v trestním řízení): Policejní  orgán  vystupuje  v roli  orgánu činného v trestním řízení až po zahájení trestního řízení. Při postupu podle § 158 odst. 1 trestního řádu (tj. v „předprocesním“ stadiu, které není součástí trestního řízení) nejedná podle trestního řádu; nejčastěji postupuje podle zákona o Policii České republiky, případně podle zákona o přestupcích.

Rozsudek ze dne ze  dne  3.4.2014,  č.j. 4 As 155/2013 – 27 (pořádková pokuta, závažné důvody nepřítomnosti): NSS uvedl,  že  „[z] obecně  koncipované  omluvy, která byla  zaslána  den  před  nařízeným  jednáním  a  správnímu  orgánu  doručena  v  den,  kdy  mělo  proběhnout jednání,  a  která  byla  již  druhá  v  pořadí,  nelze  dovozovat,  že  by  správní  orgán  měl  povinnost  takto ´neuchopitelnou´  omluvu  složitě  a komplikovaně  ověřovat,  zvláště  s  ohledem  na  nedostatek  času.  (…) Bylo naopak věcí žalobce, pokud chtěl svá práva řádně chránit, a nikoli jen účelově prodlužovat správní řízení za účelem prekludování své odpovědnosti za přestupek, aby svou opakovanou omluvu doručil správnímu orgánu s dostatečným  předstihem  a  aby  důvod  omluvy  náležitým  způsobem  doložil.  Jestliže omluvu žalobce  k  prvnímu ústnímu jednání správní orgán toleroval, lze to vnímat jako projev respektu vůči právu žalobce na řádný proces. Takováto tolerance však není na místě, pokud se obviněný z přestupku nedostaví ani k dalšímu jednání, omluvu zašle ´na poslední chvíli´ tak, aby došla správnímu orgánu nejdříve v den nařízeného jednání, aniž by z takové omluvy  bylo  zřejmé,  proč  tak  učinil  takto  pozdě, případně  aby  tento  důvod  náležitým  způsobem  doložil (...), zejména pokud důvod samotné omluvy je poměrně vágní.“

Shodně viz i rozsudek NSS ze dne 23.4.2015, č.j. 3 As 8/2015 – 23; zde NSS dále uvádí: „Z hlediska ústavní konformity shora uvedených závěrů (viz krajským soudem zmiňovaný nález  Ústavního  soudu  ze  dne  18.  2.  2010,  sp.  zn.  I. ÚS 1849/08)  je  třeba  upozornit, že v projednávané  věci se  stěžovatel neodmítl  ke  správnímu orgánu  na  předvolání  dostavit a podat vysvětlení a  priori,  pouze  sdělil,  že  tak  nemůže  učinit  v daném  termínu,  a  to  pro  blíže nespecifikované  a  nedoložené  pracovní  důvody.  Jde  tedy  o  typově  odlišnou  situaci, než kterou se zabýval ve zmiňovaném nálezu Ústavní soud, a postup správních orgánů tak nevedl ke kolizi s právem stěžovatele nepřispívat ke svému sebeobviňování (nemo textur se ipsum accusare).

/obdobně v rozsudku ze dne 19.12.2014, č.j. 3 As 78/2014 – 36/

Rozsudek ze dne 29.4.2014, č.j. 8 As 105/2013 – 50 (právo na vyrozumění a přítomnost u provádění důkazu, právo klást svědkům otázky): Účastník  řízení  má  právo být provádění  důkazů  přítomen  a  musí  mu  být  dána  možnost  (…) se účastnit provedení důkazu i tehdy, je-li prováděn mimo ústní jednání. Povinnost řádně předem informovat  účastníky  o  provedení  důkazu  je  realizací  zásad vyjádřených v § 4 odst. 3 a 4 správního řádu, smyslem zakotvení tohoto pravidla je umožnit účastníkům řádné uplatnění jejich práv dle § 36 odst. 1 až 3 správního řádu. I když současný správní řád výslovně (oproti předchozí úpravě  §  33  odst.  1  zákona  č.  71/1967  Sb.)  neobsahuje  právo  účastníka  klást  svědkům  otázky při ústním  jednání,  nelze  novou  úpravu  vyložit  tak,  že  tuto  možnost  účastník  pozbyl.  Tato možnost  je  zajištěna  právě  založením  povinnosti  informovat  účastníka  o  provedení  důkazu i v případě, bude-li prováděn mimo ústní jednání, aby toto právo mohl využít.

Rozsudek ze dne 30.4.2014, č.j. 8 As 107/2013 – 46 (omluva advokáta z důvodu výkonu praxe): Správní  orgán je  povinen  respektovat  základní  právo  obviněného  na  účast  při  jednání, ale není povinen přizpůsobit režim řízení a jeho  průběh jakýmkoliv požadavkům a představám obviněného z přestupku, protože by mohl být ohrožen účel řízení (projednání přestupku ve lhůtě podle  §  20  zákona  o  přestupcích).  Správní  orgány  jsou  v rámci  své  diskreční  pravomoci oprávněny  posoudit i důvodnost  omluvy  z jednání (viz  rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30.5.2008, č. j. 2 As 16/2008 – 41, ze dne 27.6.2013, č.j. 1 As 40/2013 – 34, nebo ze dne 23. 12. 2013, č.j. 8 As 54/2013 – 29) a nemají povinnost vyzývat obviněného k doplnění důvodů omluvy (viz rozsudek téhož soudu ze dne 23.10.2013, č.j. 9 As 6/2013 – 26).

(…) Zastupování klienta v rámci advokátní praxe není bez dalšího důvodem, který by správní orgán  byl  povinen  automaticky  uznat  jako  náležitou  omluvu.  Advokát  může  řešit  kolidující jednání  zpravidla  substitucí.  Obdobný  názor  zastává  také  Ústavní  soud,  podle  kterého  „časová kolize zástupce mezi zastupováním u různých jednání (procesních úkonů) zpravidla není dostatečně závažným důvodem  pro  to,  aby  kterékoli  již  nařízené  jednání  (procesní  úkon)  bylo  odročováno,  neboť  je  na  samotném zástupci, aby - bez  újmy  na  procesním  postavení  a  zájmech  zastupovaného - nastalou  kolizi  podle  své  vůle a výběru řešil substitucí (§§ 16, 26 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii)“ (nález ze dne 12.6.1997, sp. zn. III ÚS 68/97, obdobně např. usnesení ze dne 19.11.2002, sp. zn. II. ÚS 100/02, nebo ze dne 5.1.2012, sp. zn. III. ÚS 3736/11). Přestože Ústavní soud vyslovil tyto závěry ve věcech, kdy advokát vystupoval v pozici zástupce účastníka řízení, Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit  se  od  této  judikatury  v situaci,  kdy  advokát  je  sám  účastníkem  řízení  o  přestupku (obviněným) a omlouvá svou neúčast na jednání zastupováním klientů.

Rozsudek NSS ze dne 20.5.2014, č.j. 8 Ans 2/2012 – 278, publikováno pod č. 3071/2014 Sb.NSS (ochrana před nečinností ministerstva): Účastník řízení je povinen vyčerpat prostředek ochrany proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 správního řádu z roku 2004 před podáním žaloby podle § 79 s. ř. s. i za situace, kdy se domáhá ochrany proti nečinnosti ústředního správního úřadu.

Rozsudek NSS ze dne 18.6.2014, č.j. 3 As 87/2013 – 31 (nezaznamenání důkazů ve spisu, seznámení s podklady): Pokud správní orgán neučiní o provedení některých důkazů záznam do spisu (§ 53 odst. 6 věta prvá správního řádu z roku 2004) a nedá účastníku řízení možnost se před vydáním rozhodnutí k těmto podkladům vyjádřit (§ 36 odst. 3 téhož zákona) a současně výrok napadeného rozhodnutí není opřen o tyto důkazy a žalobce v žalobě netvrdí, že by tyto důkazy byly a jak způsobilé ovlivnit závěry žalovaného, jedná se sice o procesní pochybení, avšak o procesní pochybení, které nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

Rozsudek ze dne 11.7.2014, č.j. 4 As 77/2014 – 33 (proces s mladistvým po nabytí zletilosti): Okamžikem dovršení 18 let mladistvý již nemá zákonné zástupce, kteří by museli být ve smyslu § 74 odst. 2 přestupkového zákona vyrozuměni o nařízeném ústním jednání,  respektive  kterým  by  mělo  být  doručováno  rozhodnutí  o  přestupku. /viz bod 10 rozsudku; k trestní judikatuře a doktríně viz bod 11 a dále k věci viz bod 12 – 14 rozsudku/

(Slovy žalovaného pak platí: Hmotněprávní  otázky  se  řídí  statusem  obviněného  v době  spáchání  přestupku,  procesní otázky však stavem v době projednání přestupku.)

Rozsudek ze dne ze dne 24.07.2014, č.j. 4 As 120/2014 – 21, č. 3106/2014 Sb.NSS (účast obviněného u ústního jednání): Ústní jednání ve věci obvinění z přestupku dle § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, není zpravidla případem, kdy má účastník v řízení něco osobně vykonat (§ 34 odst. 2 správního řádu z roku 2004). Není vadou řízení, pokud je předvolání v takovém případě doručeno pouze zástupci obviněného.

Cit. rozsudek se mj. zabýval opakovanou obstrukční omluvou obviněného (a na navazující omlouvou zástupce, odkazujícího na omluvu klienta).

Rozsudek ze dne 8.8.2014, č.j. 4 As 51/2014 – 51 (úmrtí advokáta): V případě úmrtí zástupce (advokáta) účastníka řízení je úkolem správního orgánu zjistit dotazem na ČAK, kdo byl určen nástupcem zemřelého advokáta.

Rozsudek NSS ze dne 30.9.2014, č.j. 2 As 33/2014 – 29 (účinky vypovězení plné moci vůči správnímu orgánu): Vypovězení plné moci nabývá účinnosti až v okamžiku, kdy bylo orgánu veřejné moci (v nyní posuzované  věci  správnímu  orgánu) oznámeno  (viz konstantní judikaturu NSS – rozsudky ze dne 29.4.2009, č. j. 1 As 32/2009 – 58; ze dne 30.9.2010, č.  j.  7  As  61/2010 – 94;  či  ze  dne  29.1.2014,  č.  j.  1  As  152/2013 – 32; srovnej též rozsudek  ze  dne  22.2.2012, č. j. 8 As 94/2011 - 80). Podrobněji viz bod 14 rozsudku.

Shodně také rozsudek ze dne 18.9.2014, č.j. 2 As 37/2014 – 48, bod 7.

Rozsudek NSS ze dne 8.10.2014, č.j. 2 As 58/2013 – 19 (nepřezkoumatelnost; forma výzvy k podání vysvětlení): Výzva k podání vysvětlení se nevydává ani ve formě rozhodnutí, ani ve formě usnesení.

Rozsudek NSS ze dne 9.10.2014, č.j. 4 As 158/2014 – 25 (doručování na adresu faktického i trvalého pobytu – adresu ohlašovny, vhození zásilky do schránky, účelovost volby adresy t.p.): NSS řeší případ paralelního doručování jak na adresu faktického pobytu, tak na adresu trvalého pobytu, dále otázku faktického doručení, uplatnění fikce doručení a vhazování zásilky do schránky a také otázku správního uvážení při rozhodování o tom, zda má či nemá být zásilka vhozena do schránky (a jeho následné přezkoumatelnosti).

K účinkům vhození zásilky do schránky NSS uvádí: „Ostatně s vložením do domovní schránky  správní  řád  žádné  účinky  nespojuje,  nýbrž  byla-li  zásilka,  kterou  se  nepodařilo jejímu adresátu fyzicky předat, uložena, nastává tzv. fikce doručení posledním dnem 10-ti denní úložní lhůty,  nikoliv  až  vložením písemnosti do domovní schránky.  Vložení má  význam pouze informační a zvyšuje se jím pravděpodobnost, že se adresát písemnosti po uplynutí úložní lhůty skutečně dozví, jaká písemnost mu byla na základě právní fikce doručena. Z hlediska účinků doručení fikcí tedy následné vložení písemnosti, po marném uplynutí úložní doby, do domovní schránky nemá jakýkoliv právní význam.

(…) Ostatně  doručování  písemností  na  adresu  trvalého  pobytu  stěžovatele  nebylo  fakticky napadáno,  nýbrž  stěžovatel  pouze  namítal,  že „způsob  doručování  by  byl  snad  v pořádku,  kdyby  bylo doručeno alespoň fikcí, tedy bych se mohl seznámit s obsahem zásilky a účinně užít obranu“.  Z uvedeného je zřejmé,  že  stěžovatel  chybně  spojuje  fikci  doručení s okamžikem  vhození  písemnosti do domovní  schránky.  Tato  jeho  domněnka  je  však  mylná,  jak  již  bylo  výše  uvedeno. Fikce doručení je konstruována  tak,  že  v případě,  že  adresát  nebyl  v místě  doručení  zastižen a písemnost  není možno  doručit  ani  jiným  způsobem  přípustným  podle  §  20 správního  řádu, písemnost  se  uloží, a to  buď  u  provozovatele  poštovních  služeb,  anebo  přímo  u  správního orgánu  (§  23 odst.  3  správního  řádu). Jestliže  si adresát  uloženou  písemnost  ve lhůtě  10  dnů ode dne,  kdy  byla k  vyzvednutí  připravena,  nevyzvedne,  písemnost  se  považuje  za  doručenou posledním dnem této lhůty (§ 24 odst. 1 správního řádu).

(…) Proto i když u této zásilky správní orgán prvního stupně vložení do schránky nevyloučil,  nebylo  fakticky možné je provést.  To však vzhledem  ke  shora uvedeným  závěrům,  týkajícím  se  nastoupení účinků  fikce  doručení k poslednímu  dni úložní  lhůty,  není  právně  relevantní.

(…) Nejvyšší správní soud nadto zdůrazňuje, že v případě  náhradního doručení tzv. fikcí je irelevantní, že se adresát  s obsahem  zásilky nemohl  seznámit, neboť  to na  účinky  doručení žádný vliv nemá.

Rozsudek NSS ze dne 30.10.2014, č.j. 6 As 149/2014 – 21 (tlumočník pro příslušníka národnostní menšiny): K (mimochodem šikanózní, jak bylo prokázáno) žádosti účastníka, aby mu byl správním orgánem ustanoven tlumočník na základě jeho prohlášení, že neovládá jednací jazyk, potažmo k § 16 odst. 4 správního řádu, NSS mj. uvedl, že: „[z]ákonodárce nestanovil povinnost správnímu orgánu ustanovit příslušníku národnostní menšiny tlumočníka  bezprostředně  po  jeho  prohlášení (ani  povinnosti  obdobné,  jako  jsou  stanoveny v § 28  trestního  řádu  orgánům  činným  v trestním  řízení),  nýbrž za  přiměřený  způsob  zajištění práva  na  tlumočníka  shledal, aby  si  ve  správním  řízení účastník  řízení,  příslušník  národnostní menšiny, tlumočníka obstaral sám, a to na náklady státu. (…) Správní  orgán  nebyl  povinen  stěžovateli  sám  obstarat  tlumočníka  a  postupoval naprosto  v souladu s právními  předpisy, když  vyrozuměl stěžovatele, aby si tlumočníka obstaral sám na náklady správního orgánu.“

NSS též obsáhle k problematice cituje svůj rozsudek ze dne 26.10.2007, č.j. 2 Afs 36/2007 – 86, a dále cituje usnesení Ústavního soudu ze dne 18.7.2002, sp. zn. IV. ÚS 394/01, kde ÚS uvedl: „Smyslem práva zakotveného v ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, nebyl touto skutečností znevýhodněn a po jazykové stránce rozuměl všemu podstatnému, co je v řízení řečeno. Tohoto práva však nesmí být zneužito k záměrnému a účelovému prodlužování řízení, jeho zdržování a zvyšování jeho nákladů za situace, kdy účastník řízení zcela evidentně a bez sebemenších pochyb jazyk, v němž se vede jednání, ovládá.“

Rozsudek NSS ze dne 20.11.2014, č.j. 9 As 121/2014 – 33 (údajná podjatost více úředních osob, podjatost v materiálním smyslu): Stěžovatel (krajský úřad) přehledně shrnuje názory doktríny a především judikatury NSS k otázce podjatosti, včetně  případů, kdy námitka směřuje proti více osobám než těm, které se podílejí na rozhodování.

NSS námitkám stěžovatele přisvědčuje, když mj. uvádí: „Naopak nelze nalézt rozumný důvod, proč by se mělo rozhodovat i o těch osobách, které se bezprostředně na výkonu pravomoci správního orgánu nepodílí. (…) Je-li  tedy  zřejmé,  že  se  z několika  účastníkem  zpochybněných  úředních  osob  bude na výkonu pravomoci správního orgánu podílet pouze určitá či určité osoby (oprávněné úřední osoby),  je  účelné  se  zabývat  otázkou  pojatosti  jiných  než  těchto  úředních  osob  jen za předpokladu, že u nich bude shledán důvod k vyloučení. V případě, že tomu tak není a že tedy nic nebrání v tom, aby úřední osoby, které byly pověřeny k vyřízení věci ji skutečně vyřizovaly, postrádá zkoumání podjatosti dalších  osob daného správního orgánu smysl, neboť vůbec není dán důvod ke změně okruhu osob, kteří mají věc vyřizovat.“

Dále NSS upozorňuje, že odvolání proti usnesení o (ne)podjatosti nemá odkladný účinek (podrobněji viz bod 40 rozsudku), neboť: „Správní  orgán I.  stupně  proto  mohl  pokračovat  v řízení  proti žalobci již po (nepravomocném) rozhodnutí o námitce podjatosti, byť samozřejmě nesl riziko, že odvolací  orgán  by  mohl  mít  na  námitku  podjatosti  jiný  názor  (srov.  rozsudek Nejvyššího správního  soudu  ze  dne  14. 6.  2012,  č.  j.  1  As  55/2012 – 32).“

NSS se též zabývá otázkou podjatosti v materiálním smyslu (viz zejména body 41 – 44).

Rozsudek ze dne 8.12.2014, č.j. 8 As 25/2013 – 48 (doručení příkazu na ohlašovnu fikcí, opatrovník): NSS se s podrobně vypořádává s (jím odmítnutou) argumentací, že by příkaz nebylo možno doručit na ohlašovnu za použití fikce doručení. Též pojednává o podmínkách ustanovení opatrovníka.

K doručování fikcí na ohlašovnu (a eventuální nutnosti ustanovit opatrovníka) viz též rozsudek NSS ze dne 6.2.2014, č.j. 1 As 106/2013 – 44, kde klíčové právní věty zní: „Doručení písemnosti fikcí podle § 24 odst. 1 správního řádu z roku 2004 není vyloučeno ani tehdy, pokud se doručuje na adresu trvalého pobytu adresáta, kterou je adresa ohlašovny [§ 2 písm. d) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech]. Doručení fikcí však není možné v situaci, kdy ohlašovna nepřebírá výzvy o uložení písemnosti (§ 23 odst. 4 a 5 správního řádu z roku 2004). V takovémto případě správní orgán ustanoví adresátovi opatrovníka dle § 32 odst. 2 správního řádu z roku 2004.“

Rozsudek NSS ze dne 9.12.2014, č.j. 2 As 74/2013 – 45, publikováno pod č. 3166 Sb.NSS (zkrácené přezkumné řízení, lhůty): Rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení dle § 98 správního řádu z roku 2004 je možné vydat pouze ve dvouměsíční subjektivní lhůtě a roční objektivní lhůtě vyplývající z § 96 odst. 1 správního řádu z roku 2004.

Rozsudek NSS ze dne 17.12.2014, 2 As 200/2014 – 29 (oprava bloku): NSS se zabývá podmínkami provedení opravy zřejmé nesprávnosti ve výroku rozhodnutí dle § 70 s.ř., zde v bloku. Dodatečné opravování místa spáchání přestupku až na základě spisu není přípustné.

Ke změně bloku v přezkumném řízení viz rozsudek NSS ze dne 20.5.2015, č.j. 2 As 60/2015 – 28.

Rozsudek NSS ze dne 17.12.2014, č.j. 3 As 37/2014 – 33 (ublížení na zdraví z nedbalosti, pes, vlastnictví psa): NSS se zabývá odpovědností chovatele psa za pokousání třetí osoby, neakceptoval námitku otázky vlastnictví psa, o nějž se staral především obviněný.

Rozsudek NSS ze dne 15.1.2015, č.j. 7 As 222/2014 – 24 (návrhový přestupek, zastavení řízení zahájeného z moci úřední): V případě, že správní řízení o přestupku zahájené z moci úřední lze zahájit  pouze  na  návrh,  je  nutno  při  absenci  souhlasu  poškozené  osoby  řízení  zastavit pro odpadnutí jeho důvodu. Tento názor byl v minulosti vyjádřen např. v rozsudku NSS ze dne 13.8.2009, č. j. 9 As 57/2008 – 35, publ. pod č. 1949/2009 Sb. NSS. Jelikož  taxativní  výčet  obsažený v ust.  §  76  zákona  o  přestupcích, který  je   lex  specialis ke správnímu řádu, neupravuje odpadnutí důvodu řízení jako jeden z důvodů pro jeho zastavení, musí správní  orgán  postupovat  podle  ust.  §  66  odst. 2  správního  řádu.  Podle citovaného ustanovení poslední věty se  usnesení,  jímž  je  z uvedeného  důvodu  zastaveno  správní  řízení, pouze poznamenává do spisu, přičemž podle ust. § 76 odst. 5 správního řádu se proti takovému usnesení nelze odvolat.

Rozsudek NSS ze dne 21.1.2015, č.j. 6 As 283/2014 – 20 (včasná omluva, hledání substituta, opakované omluvy, legitimní očekávání): Za včasnou  lze  (…) považovat  pouze  „takovou  omluvu,  která  byla  správnímu  orgánu  adresována bezodkladně  po  zjištění  překážky  vylučující  účast  obviněného  při  projednání.“  (rozsudek  Nejvyššího správního soudu  ze  dne  10.10.2012, č.  j. 1 As 116/2012 – 25,  bod  18). Podání  učiněné po prodlevě osmi  dnů nelze  považovat  za  neodkladné  ani  v případě,  vezme-li Nejvyšší správní soud v potaz také dobu nutnou k zařízení substituce. Rychlost a intenzita, s jakou za sebe hledal zástupce  stěžovatele  náhradu,  je  otázkou  procesní  obezřetnosti  a  aktivity  advokáta  a  nelze z ní vyvozovat  důsledky  pro  termín  ústního  jednání  (srov.  přiměřeně  nález  Ústavního  soudu ze dne 12. června 1997, sp. zn. III. ÚS 68/97, N 74/8 SbNU 221) (viz bod 16 rozsudku; srovnej též bod 22).

(...)

Z vyhovění  první  omluvě stěžovatel nemohl  nabýt žádné  legitimní  očekávání,  že  omluvám ze stejného důvodu bude neustále vyhovováno (podrobněji viz bod 20 rozsudku).

Rozsudek NSS ze dne 27.1.2015, č.j. 6 As 215/2014 – 25 (náležitá omluva; nedostatky odůvodnění, seznámení s podklady): Výklad pojmu „náležitá omluva“ byl předmětem řady rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.  Podmínky  náležité  omluvy  Nejvyšší  správní  soud  shrnul v rozsudku  ze  dne 21.6.2013, č.j.  6 As 25/2013 – 23,  bod  15: „Aby mohla být omluva obviněného z přestupku z nařízeného ústního jednání považována za náležitou, musí být splněny tři podmínky: 1) Obviněný se musí omluvit neodkladně, tedy ihned, jakmile  mu  to  okolnosti  dovolí.  Z toho pohledu  nebude  náležitá  např. omluva  učiněná  těsně  před  jednáním z důvodu, o němž obviněný věděl a mohl jej sdělit již dříve. 2) V omluvě musí být uveden důvod, který obviněnému účast  na jednání  znemožňuje.  Tomuto  požadavku  nevyhoví  např. omluva  s vágním  odvoláním  se na vyřizování důležitých záležitostí. 3) Důvod omluvy musí být doložen, obviněný tedy musí své tvrzení v rámci  objektivních možností  prokázat.“ Nejvyšší  správní  soud  také  zdůraznil  funkci  práva  na  projednání  přestupku v přítomnosti  obviněného  a v rozsudku  ze  dne  1.8.2013, č.j. 9 As 90/2012 – 31, uvedl, že „právo  obviněného  z  přestupku  na  projednání  věci  v  jeho  přítomnosti  zcela  jistě  může  napomoci tomu, aby byl řádně  zjištěn  skutkový  stav,  a  již  při  jednání  lze  realizovat  právo  vyjádřit  se  ke  všem  skutečnostem, které se  obviněnému  z  přestupku  kladou  za  vinu,  a  k  důkazům  o  nich.  Realizace  tohoto  práva  tak  směřuje k řádnému  projednání  přestupku,  jeho smyslem  však  není  a ani  nemůže  být  vytvoření  obstrukčního  nástroje, kterým by mohl obviněný efektivně bránit projednání přestupku, z něhož je obviněn.“

V tomto  ohledu  nelze  přisvědčit  stěžovateli,  že  průběh  řízení  je irelevantní.  Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že „důležitost důvodu omluvy obviněné z přestupku a jejího zástupce (advokáta) z neúčasti u ústního jednání (§ 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) je třeba posuzovat z hlediska jejího pořadí, obsahu, v jakém stadiu řízení byla omluva uplatněna (doba od zahájení správního řízení nebo doba do zániku odpovědnosti za přestupek …zda ze spisu či jiných skutečností nevyplývá obstrukční snaha či potřeba obviněné z přestupku nebo jejího zástupce působit průtahy v řízení nebo dosáhnout zániku odpovědnosti za  spáchání  přestupku  apod.“  (rozsudek  ze  dne  14.5.2009, č.j. 7 As 28/2009 – 99, srov.  též  rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.11.2004, č. j. 6 As 50/2003 – 41). Správní  orgány  proto  postupovaly  zcela  správně,  jestliže  se  v rámci  hodnocení náležitosti omluvy z ústního jednání zabývaly též průběhem řízení a účelem neustálých omluv z jednání, ať už na straně stěžovatele samotného či jeho zástupce.

(...)

Stěžovatel nemá pravdu, když tvrdí, že  ho  měl  městský  úřad  vyzvat  k doložení  dalších  důvodů  omluvy z ústního  jednání,  pokud měl pochybnosti.  Důkazní  břemeno  ohledně  prokázání náležitosti  omluvy  totiž  leží  na  osobě, která  omluvu  podává.  Bylo  tedy  pouze  věcí stěžovatele,  aby  doložil  důvody  omluvu ospravedlňující. Úkolem  magistrátu  nebylo  poučovat  stěžovatele  o  tom,  jaké  by  měl  předložit důkazy a důvody omluvy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. prosince 2013, č.  j. 8  As  54/2013 – 29,  bod  22).

Rozsudek dále pojednává s odkazem na rozsudky 31.8.2009, č.j. 4 Ads 86/2008 – 198, a ze dne 27.2.2013, č. j. 6 Ads 134/2012 – 47, na zhojitelnost nedostatků odůvodnění prvostupňového rozhodnutí postupem (odůvodněním) na úrovni druhého stupně.

Také se věnuje právu na seznámení s podklady rozhodnutí, v době před rozhodnutím, kdy už spis není doplňován, odkázáno na rozsudek NSS ze dne 26.8.2010, č. j. 8 Afs 21/2009 – 243, č. 2073/2010 Sb. NSS), a dále povahou tohoto institutu coby práva, nikoliv podmínky pro další postup řízení (s odkazem na rozsudek  NSS ze dne 6.6.2013, č. j. 1 As 24/2013 – 28, bod 20).

Rozsudek ze dne 18.2.2015, č.j. 2 As 161/2014 – 57 (projednání přestupku v nepřítomnosti, projednání vs. rozhodnutí, omluva): NSS se zde ztotožňuje se závěrem, že projednáním věci (v nepřítomnosti) se rozumí i rozhodnutí, tedy v týž den, na který se vztahuje omluva. Pokud bylo rozhodnuto později, nemusí jít o podstatnou vadu, zde však NSS shledal nedostatek v neumožnění seznámit se s podklady rozhodnutí. Kdyby správní orgán rozhodl hned v den jednání, bylo by dle NSS vše v pořádku, ale poněvadž rozhodl později a neumožnil zároveň seznámení s podklady, jde o nezákonnost.

/Na nejednotný a ne zcela srozumitelný přístup NSS stran „projednání“ a „rozhodnutí“ lze v praxi reagovat tak, že bude formou vyhlášení, resp. zaznamenání, výroku rozhodnutí rozhodnuto již v den ústního jednání, k němuž se obviněný nedostavil bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu, s tím, že písemné vyhotovení rozhodnutí s plným odůvodněním bude vyhotoveno až později; k tématu viz též bod 4. v textu Sporné přestupkové judikáty II./

Rozsudek ze dne 18.2.2015, č.j. 2 As 164/2014 – 39 (fikce doručení, dosílka): Z obsahu správního  spisu  však vyplývá,  že  toto  oznámení  bylo  příslušným  správním  orgánem  odesláno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu trvalého pobytu stěžovatele. Protože však  stěžovatel  měl  v době  doručování  předmětné  písemnosti  s  daným  provozovatelem poštovních služeb  uzavřenou  smlouvu,  na  jejímž  základě  mu  byla  pošta  přeposílána  na  jinou konkrétní  adresu,  než  je  adresa  jeho  trvalého  pobytu,  tzv.  dosílku,  nebyl  provozovatelem poštovních  služeb  učiněn  pokus  o  doručení  na  adrese  uvedené  odesílajícím  správním  orgánem (stěžovatel  nikterak  nerozporoval  existenci  smlouvy  o  dosílání).  Namísto  toho  byla  písemnost doručována na jinou, stěžovatelem pro dosílku uvedenou, adresu. Nastal tak stav, kdy předmětná písemnost byla správním orgánem adresována stěžovateli v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu,  nebyla  však  doručena  na  adresu  odesílatelem  specifikovanou,  tudíž  stěžovatel nebyl vyzván k vyzvednutí písemnosti na adrese svého trvalého pobytu, nýbrž byl takto vyzván na adrese jím zřízené dosílky. 

K účinku  disponování  se  zásilkou,  doručované  provozovatelem poštovních  služeb,  jež  bylo  založeno  smlouvou  mezi  adresátem  a  tímto  provozovatelem, na souladnost  doručení  písemností  se zákonnými  požadavky  ustanovení  §  24  správního  řádu, se Nejvyšší správní soud v minulosti  opakovaně  vyjádřil  (srov.  např.  rozsudek  zdejšího  soudu ze dne 30. 6. 2010, č. j. 1 As 10/2010 – 51, nebo též rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 As 106/2012 – 45) /NSS v posledně citovaných rozsudcích dovozuje za platné doručování na adresu trvalého pobytu, nikoliv na adrese určené k dosílce – dosílka je soukromoprávní smlouvou, nemá účinky vůči správnímu orgánu, není-li tento požádán o doručování na jinou adresu./.

Rozsudek NSS ze dne 19.2.2015, č.j. 7 As 200/2014 – 24 (návrhový přestupek, lhůta pro podání návrhu, postoupení orgánem činným v trestním řízení): Pouhé  předání  oznámení  věci  správnímu  orgánu  Policií  České republiky, nekonala-li ve věci úkony v trestním řízení, není možné posuzovat jako postoupení věci orgánem činným v trestním řízení ve smyslu ust. § 68 odst. 2 správního řádu. Nebylo tak možné dovodit, že  by  po  tuto  dobu  běželo  trestní  řízení,  protože  nebyly  učiněny  žádné  úkony  podle  trestního řádu.

Pro posouzení,  zda  orgán  policie v projednávaném případě jednal jako orgán činný v trestním řízení či nikoliv, je rozhodné, bylo-li ve věci zahájeno trestní řízení.

Rozhodující  pro  zahájení  postupu  podle trestního řádu je  okamžik,  ve  kterém  mohl  policejní orgán  poprvé  učinit  závěr  o  podezření ze spáchání  trestného  činu,  na  jehož  základě  může  zahájit procesní úkony v trestním řízení, a to buď  sepsáním  záznamu  podle  ust. §  158  odst.  3  trestního  řádu nebo provedením neodkladných  nebo  neopakovatelných  úkonů,  případně  zahájí  trestní  stíhání  podle ust. § 160 trestního řádu. V této souvislosti lze odkázat na výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství poř.  č.  1/2012, ve kterém  se uvádí,  že „[p]ostup policie (policejních orgánů),  který  předchází  sepsání záznamu  o  zahájení  úkonů  trestního  řízení,  se  řídí  výhradně̌ jinými  právními  předpisy,  než  trestním  řádem, zejm. zákonem  č. 273/2008 Sb. […] a  nepodléhá  dozoru  státního  zástupce.  Jakmile  však  policejní  orgán dospěje k přesvědčení, že jsou zde skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, je povinen sepsat o tom záznam o zahájení úkonů trestního řízení“ .

Pouhé oznámení věci správnímu orgánu Policií České republiky, nekonala-li ve věci úkony v trestním řízení, není možné posuzovat jako postoupení věci orgánem činným v trestním řízení.

V dané  věci policejní  orgán  v  rámci  postupu podle ust. §  158  odst.  1  trestního  řádu prověřoval  podnět  přijatý  od stěžovatele,  avšak  vzhledem  k  tomu, že  neshledal, že  by  došlo k trestnému  činu, neprováděl úkony v rámci trestního řízení (ust. § 158 odst. 3 trestního řádu) a věc postoupil příslušnému  správnímu  orgánu.  Je  proto  nepochybné,  že  policejní  orgán nevystupoval  jako  orgán  činný  v  trestním  řízení,  neboť  trestní  řízení  nebylo zahájeno. Proto se v daném případě nejednalo o „postoupení věci orgánem činným v trestním řízení“ ve smyslu ust. §  68  odst.  2  zákona  o  přestupcích. Pro počátek běhu lhůty  je  tak rozhodující okamžik „dozvědění se“ o přestupku (…).

Pro  zahájení  řízení  o  žádosti  je  rozhodující  časový  okamžik,  kdy  byla žádost  doručena orgánu,  který  je k jejímu  projednání  a  rozhodnutí  věcně  a  místně  příslušný.  To znamená, že nestačí,  aby  byl  návrh  podán  poslední  den  této  lhůty  k  poštovní  přepravě,  ale  musí  být příslušnému  správnímu  orgánu  doručen. 

Rozsudek ze dne 26.2.2015, č.j. 5 As 139/2014 – 21 (práva navrhovatele v postavení žalobce): Žalobci aktivně legitimovaní podle § 65  odst.  2  s.ř.s.  jsou  skutečně  omezeni  v rozsahu  a  důvodech,  z nichž  mohou  napadat rozhodnutí správního orgánu. Toto omezení je přitom soudním řádem správním definováno jako „práva,  která  jemu  (žalobci)  příslušejí“.  K tomu,  o  jaká  práva  jde,  se  judikatura  správních  soudů opakovaně  vyjadřovala.  Tradičně  jsou  za  taková  práva  považována  procesní  práva  účastníka řízení, tedy například právo navrhovat provedení důkazů správnímu orgánu, právo seznamovat se s  provedenými  důkazy  a  právo  činit  v  průběhu  správního  řízení  vůči  správnímu  orgánu a jeho postupu  vyjádření  (rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu ze dne  27.10.2004, č.j. 6 A 49/2002 – 41). Vedle těchto „klasických“ procesních práv jsou do této kategorie  žalobci  příslušejících  práv  řazena  i  práva  další.  Například podle rozsudku  Nejvyššího správního  soudu  ze  dne  19.10.2007,  č. j. 4 As 69/2006 – 103,  žalobci  aktivně legitimovanému  podle  §  65  odst.  2  s.ř.s. svědčí  také  právo  na  to,  aby  správní  orgány  zjistily přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřily potřebné podklady pro rozhodnutí a též  právo na  to,  aby  rozhodnutí  správního  orgánu  vycházelo  ze  skutkového  stavu,  který má oporu ve spisech. Rovněž mu přísluší právo na to, aby se správní orgány řádně vypořádaly s žalobcem  uplatněnými  námitkami  i  odvolacími  důvody.  Tomu  Nejvyšší  správní  soud v rozsudku  například  ze  dne  6.8.2009,  č.j. 9 As 88/2008 – 301,  mimo  jiné konstatoval, že „procesní práva žalobce v sobě zahrnují i právo na to, aby se správní orgány s jejich námitkami i odvolacími důvody řádně vypořádaly; jinak by procesní právo účasti v řízení bylo zcela „holé“ a čistě formální, a bylo by tak okleštěno do té míry, že by se stalo vyprázdněným pojmem. Městský soud proto správně posuzoval, zda a jak se s námitkami uplatněnými žalobcem v průběhu řízení správní orgány obou stupňů vypořádaly (…)“.

(…) Krom  toho  byl  soud  povinen  zabývat  se  také  otázkou,  zda  hodnocení  důkazů,  provedené správním  orgánem bylo  v  souladu  s  pravidly  logického  usuzování,  jinak  řečeno,  zda  skutkový stav, který byl právně kvalifikován, skutečně z důkazů vyplývá. Při těchto úvahách se krajský soud logicky nemohl vyhnout i hodnocení hmotněprávních závěrů žalovaného (…).

Rozsudek NSS ze dne 11.3.2015, č.j. 1 As 27/2015 – 24 (právo na účast na ústním jednání coby prostředek obstrukce, náležitá omluva): „Jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 12.12.2013, č. j. 7 As 114/2013 – 22, uplatnění  práva  na  projednání  přestupku  v  přítomnosti  obviněného  z  přestupku  předpokládá jistou  součinnost  jak  ze  strany  správního  orgánu,  tak  ze  strany  samotného  obviněného z přestupku, kterou lze spatřovat např. v tom, že se fyzicky dostaví, případně se náležitě omluví, pokud  se  nemůže  dostavit,  byť se jednání  zúčastnit  chce.  Právo  obviněného  z  přestupku na projednání  věci  v  jeho  přítomnosti  zcela  jistě  může  napomoci  tomu,  aby  byl  řádně  zjištěn skutkový  stav,  a  již  při  jednání  lze  realizovat  právo  vyjádřit  se  ke  všem  skutečnostem,  které se obviněnému  z  přestupku  kladou  za  vinu,  a  k  důkazům  o  nich.  Realizace  tohoto  práva tak směřuje k řádnému projednání přestupku, jeho smyslem však není a ani nemůže být vytvoření obstrukčního nástroje, kterým by mohl obviněný efektivně bránit projednání přestupku, z něhož je  obviněn  (srov.  také  rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  2.5.2013, č. j. 3 As 10/2013 – 32).  Na  obviněného  z  přestupku  tak lze  v  souvislosti  s  výkonem  práva na projednání  přestupku  v  jeho  přítomnosti  klást  jisté  požadavky  zaručující,  že  ústní  jednání o přestupku bude možné efektivně realizovat. Právě uvedené platí také s ohledem na skutečnost, že  zákon  o  přestupcích  stanoví  pro  projednání  přestupku  jednoletou  prekluzivní  lhůtu (viz § 20 odst. 1 uvedeného zákona).“

S četnými odkazy na judikaturu se pak NSS zabývá podmínkami uznání omluvy z ústního jednání, jejím účelem, problematikou obstrukčního zneužívání omluv atd.

Rozsudek ze dne 11.3.2015, č.j. 6 As 181/2014 – 32 (stavení prekluzívní lhůty): Rozsudek potvrzuje stavení prekluzívní lhůty při opětovném prověřování, zda nebyl spáchán trestný čin, policií na pokyn státního zastupitelství (byť se nesepisuje znovu záznam o zahájení úkonů trestního řízení).

Rozsudek NSS ze dne 12.3.2015, č.j. 9 As 100/2014 – 25 (podklady rozhodnutí, seznámení s podklady, e-mail jako podklad): NSS  konstatuje,  že podle  demonstrativního  výčtu  obsaženého v § 50  odst.  1  správního  řádu  jsou  důkazy  pouze  jedním  z podkladů  pro  vydání  rozhodnutí, a proto nic nevylučuje,  aby  takovým  podkladem  byla  i  listina  nebo  e-mail,  o  kterých  nebyl vyhotoven protokol.  Podmínkou  pro  využití  takového  podkladu  pro  závěry  správního  orgánu je pouze umožnění účastníku řízení se k němu před vydáním rozhodnutí vyjádřit, jak stanoví § 36 odst.  3  správního  řádu  (srov.  rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  6.  3.  2014, č. j. 4 As 2/2014 – 26). Správní orgán tedy při hodnocení skutkového stavu může vyjít i z listin, kterými  neprovedl  důkaz,  ovšem  pouze  za  předpokladu,  že  dal  účastníkům  řízení  možnost se před  vydáním  rozhodnutí  k listinám  vyjádřit.

Rozsudek ze dne 25.3.2015, č.j. 1 As 155/2014 – 36 (seznámení s podklady rozhodnutí): (…) nejde o porušení § 36 odst. 3 správního řádu, pokud se obviněný náležitě neomluví z ústního jednání, a správní orgán rozhodne v jeho nepřítomnosti (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2.10.2013, č.j. 6 As 29/2013 – 87; ze dne  14.10.2010, č.j. 5 As 1/2010 – 76,  nebo  ze dne 22.7.2010 č. j. 5 As 17/2010 – 11).  Nejvyšší správní  soud  se  touto  otázkou  zabýval  poprvé v rozsudku  ze dne 22.2.2006, č.j. 1 As 19/2005 – 71, v němž  uvedl: „Žalobce  byl  k předmětnému ústnímu  jednání  řádně  předvolán,  avšak  k ústnímu  jednání  se  nedostavil,  neuvedl  žádný  důvod, pro který se dostavit nemohl  a nenavrhl  žádný další termín  pro konání  ústního  jednání.  Pouhé  konstatování, že se z časových důvodů nemůže ústního jednání účastnit, není překážkou, pro kterou by správní orgán nemohl v řízení  pokračovat  a pro splnění  podmínek  § 74  přestupkového  zákona  i v nepřítomnosti  obviněného věc projednat. Přičemž „projednání věci“ je třeba rozumět nejen její projednání (např. za účasti případných svědků apod.), ale též rozhodnutí o ní. Sám žalobce se tak svojí neúčastí na ústním jednání zbavil svého práva na veřejné projednání věci ještě před vydáním rozhodnutí, kde mohl navrhovat důkazy, podávat další návrhy a vyjadřovat se ke všem  okolnostem,  které  se  mu  kladly  za vinu.“  Tento  právní  názor  lze  obdobně  použít  i  v této věci.  K porušení  §  36  odst.  3  správního řádu  nedošlo,  protože  se  stěžovatel  díky  neomluvené neúčasti zmocněnce u ústního jednání možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí sám zbavil.

Rozsudek ze dne 25.3.2015, č.j. 8 As 152/2014 – 30 (úřední záznam, zpochybnění úředních záznamů v řízení): NSS uvádí: 'Lze přisvědčit stěžovateli, že původní judikatura Nejvyššího správního soudu vycházela z absolutní  nepoužitelnosti  úředního  záznamu  o  přestupku a z oznámení  o  přestupku jako důkazů  v přestupkovém řízení. Tyto závěry byly vysloveny především v rozsudcích ze dne 22. 1. 2009, č.j. 1 As 96/2008 - 115, publikovaném pod č. Sb. NSS 1856/2009, a ze dne 9.9.2010, č.j. 1 As 34/2010 – 73, publikovaném pod č. Sb. NSS 2208/2011. Obdobně se vyjádřil Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 17.6.2011, č.j. 7 As 83/2010 – 63.
Nicméně  aktuální judikatura  Nejvyššího  správního  soudu  závěry  uvedené  v citovaných rozsudcích  modifikovala  tak,  že  listiny  předložené  Policií  ČR  postačují  k postihu  pachatele přestupku,  pokud  nejsou  v řízení  před  správním  orgánem  zpochybněny.  Tyto  závěry  byly vysloveny v rozsudcích Nejvyššího správního soudu např. ze dne 27.2.2014, č.j. 4 As 118/2013 – 61, dále ze dne 22.8.2013, č.j. 1 As 45/2013 – 37, nebo ze dne 29.5.2014, č.j. 10 As 25/2014 – 48.

Závěry čtvrtého senátu  uvedené v rozsudku ze dne  27.2.2014 aproboval  i  Ústavní  soud  ČR, který v usnesení ze dne 13.11.2014 ve věci sp. zn. III. ÚS 1838/14 uvedl, že „I v tomto směru může Ústavní  soud odkázat na napadená  rozhodnutí  a  ústavně konformní  závěr  judikatury Nejvyššího  správního soudu,  dle  níž  dokumenty  obvykle  obsažené  v  příslušném  spisu  (tj.  oznámení  o  přestupku  spolu s  úředním záznamem o podezření z přestupku, záznam o přestupku, ověřovací list k radarovému zařízení, výpis z evidenční karty  řidiče)  zpravidla  postačují  k  vydání  rozhodnutí  o  spáchání  či  nespáchání  přestupku  spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.5.2014 č.j. 2 As 39/2014 – 30, nebo ze dne 22.8.2013 č.j. 1 As 45/2013 – 37). Další dokazování je pak potřeba provádět  pouze  v  případech,  kdy  z  účastníkem  řízení  uplatněných  námitek vyplývají  důvodné pochybnosti o správnosti výroku o vině či trestu.“'

K použitelnosti úředních záznamů viz též rozsudek NSS ze dne 29.5.2015, č.j. 10 As 25/2014 – 48, kde se uvádí: Význam  úředního  záznamu  spočívá v přestupkovém  řízení  v  tom,  že  na  jeho  základě  si  může  správní  orgán  předběžně vyhodnotit význam  případné  svědecké  výpovědi  dané  osoby  z  hlediska  skutečností, které je třeba v konkrétním  řízení  o  přestupku  prokazovat  (viz  rozsudek č.j. 6 As 22/2013  –  27,  bod  11).  Úřední  záznam  lze  v přestupkovém  řízení  použít, třebas v případě rozporů mezi výpovědí svědka nebo obviněného a obsahem úředního záznamu (srov. rozsudek NSS ze dne 9.9.2010, č.j. 1 As 34/2010 – 73, č. 2208/2011 Sb. NSS, bod 35, kde se Nejvyšší správní soud odklonil od přísnější judikatury trestněprávní). Úřední záznam může být dokonce přijat i jako listinný důkaz za situace, kdy skutečnosti v něm uvedené není objektivně možno  prokázat  jiným  důkazem,  typicky  výpovědí obviněné osoby či  svědků  (takto  rozsudek NSS ze dne 31.7.2012, č.j. 2 As 67/2011 – 89).

Rozsudek NSS ze dne 31.3.2015, č.j. 2 As 165/2014 – 27 (doručování, fikce doručení, vhození zásilky do schránky): NSS trvá na tom, že vhození zásilky do schránky (není-li to vyloučeno objektivními okolnostmi či z vážných důvodů správním orgánem) je podmínkou uplatnění fikce doručení (v podrobnostech viz bod 11 – 13 rozsudku).

Z rozsudku ze  dne  27. 11. 2013, č.j. 3 As 58/2013 – 46, pak dle NSS vyplývá, že ke vhození může dojít i později, ovšem ještě před úkonem, jehož se zásilka týká, aby vhození splnilo svůj účel (seznámení se zásilkou).

Opačně ale viz rozsudek NSS ze dne 9.10.2014, č.j. 4 As 158/2014 – 25, kde se mj. uvádí: Ostatně s vložením do domovní schránky  správní  řád  žádné  účinky  nespojuje,  nýbrž  byla-li  zásilka,  kterou  se  nepodařilo jejímu adresátu fyzicky předat, uložena, nastává tzv. fikce doručení posledním dnem 10-ti denní úložní lhůty,  nikoliv  až  vložením písemnosti do domovní schránky.  Vložení má  význam pouze informační a zvyšuje se jím pravděpodobnost, že se adresát písemnosti po uplynutí úložní lhůty skutečně dozví, jaká písemnost mu byla na základě právní fikce doručena. Z hlediska účinků doručení fikcí tedy následné vložení písemnosti, po marném uplynutí úložní doby, do domovní schránky nemá jakýkoliv právní význam. /podrobněji viz výše/

Pro nesouhlasný výklad k pojetí institutu vhazování coby podmínky aktivace fikce doručení viz blog Jiné právo – Sporné přestupkové judikáty NSS V nebo Zprávu o šetření Veřejného ochránce práv ze dne 25.4.2013, sp. zn. 4807/2012/VOP.

Rozsudek NSS ze dne 1.4.2015, č.j. 1 As 9/2015 – 27 (obstrukce, plná moc, rozsah plné moci): Plnou moc pro vedení řízení (ze o přestupku) lze udělit i před zahájením řízení. Plná moc vztažená na řízení o přestupku nedopadá na na navazující řízení o správním deliktu provozovatele vozidla (o němž účastník nemusel vědět).

Rozsudek ze dne 7.4.2015, č.j. 3 As 178/2014 – 31 (doručení fikcí, odnos zásilek): Vzhledem k tomu,  že  zřízením  služby  „odnos zásilek“  vyjadřuje  klient  pošty  svobodnou  vůli  nechat  si všechny zásilky ukládat přímo na poště, lze pobočku pošty, kterou si klient smluvním ujednáním stanovil úložním místem, označit za „vhodné místo“ ve smyslu § 23 odst. 4 správního řádu. Tím ovšem není také domovní schránka adresáta vyloučena jako další „vhodné místo“ pro doručení, jak  vyplývá  ze  zmíněné  zákonné  úpravy,  kde  je  právě  domovní  schránka  adresáta  uvedena dokonce na prvém místě. (…) Nejvyšší  správní  soud  nesdílí  obavy  stěžovatele  ze  zneužití  služby  „odnos  zásilek“ (…).  Samotné  zřízení  této  služby  totiž  neznamená,  že  by  nebylo  možné  doručit  takovou písemnost  fikcí. (…) I  v případě,  kdy  má  adresát  zřízenu  službu  odnos zásilek, musí jej doručující orgán vyzvat k vyzvednutí zásilky vložením oznámení o neúspěšném pokusu o její doručení do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, kterým může být i adresátem zvolená  pobočka  pošty.  Pokud  není  ani  přes  výzvu  v 10-ti  denní  lhůtě  písemnost  vyzvednuta a jsou  splněny  i  další  zákonné  podmínky  doručování,  považuje  se  písemnost  za  doručenou posledním dnem této lhůty.

Rozsudek ze dne 9.4.2015, č.j. 7 As 63/2015 – 29 (materiální znak přestupku): Rozsudek se podrobně zabývá kritérii (ne)naplnění materiálního znaku přestupku, mj. v návaznosti na trestní judikaturu.

Rozsudek ze dne 11.5.2015, č.j. 2 As 47/2015 – 30 (zneužití práva, obstrukce, shodná taktika ve více věcech; dopisy z Libanonu): NSS se zde zabývá případem obstrukčních praktik směřujících k maření řízení a rozebírá shodný obstrukční postup ve vícero řešených věcech, nasvědčující zneužití práva.

Rozsudek NSS ze dne 20.5.2015, č.j. 1 As 170/2014 – 28 (soudní přezkum bloku): Podle judikatury (srov. např.  rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  9. 6. 2011, č. j. 9 As 2/2011 – 93\|) však  ne  vždy  lze  vyloučit  možnost  soudního  přezkumu  rozhodnutí v blokovém  řízení,  a  to  tehdy,  je-li  v žalobě  zpochybňována  skutečnost,  že  žalobce  poskytl souhlas s projednáním přestupku v blokovém řízení.

Souhlas  obviněný  z  přestupku  projeví  podpisem  na  pokutovém  bloku,  jímž  stvrzuje souhlas  se  spolehlivým  zjištěním  přestupku  a  s jeho projednáním  v blokovém  řízení. Jak  uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 12. 2013, č. j. 6 As 67/2013 - 19, „[u]dělením souhlasu

s projednáním skutků v blokovém řízení, jehož udělení žalobce nezpochybňuje, v souladu se zásadou vigilantibus iura žalobce  převzal  odpovědnost  za  skutečnost,  že  údaje  uvedené  na příslušných  pokutových  blocích  souhlasí se zjištěným skutkovým stavem, že tento skutkový stav byl zjištěn úplně a zejména  že zjištěnému  skutkovému stavu odpovídá právní kvalifikace přestupkového jednání, za které byla žalobci udělena pokuta v blokovém řízení a uvedena na pokutových blocích (…)“

V témž  rozhodnutí  soud  konstatoval,  že  „[u]dělením  souhlasu  jako  podmínky  sine qua  non k nabytí  právní  moci  pokutového  bloku  tak  žalobce  rovněž  vědomě  vstoupil  do režimu  omezeného  přezkumu pravomocného pokutového bloku jako rozhodnutí vydaného ve specifickém zkráceném řízení a následně nadaného presumpcí správnosti. Pokud měl žalobce jakékoli pochybnosti během projednání obou přestupků na místě, neměl projevit  souhlas  s blokovým  řízením  a údaji  zaznamenanými  v pokutovém  bloku  a měl  využít  svého  práva na zahájení běžného řízení o přestupcích.“

Zpochybnění souhlasu si lze představit např. v případě zfalšování podpisu nebo záměny identity  obviněného  z přestupku  na  pokutovém  bloku  (srov. usnesení  rozšířeného  senátu  Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 1 As 21/2010 – 65).

Rozsudek NSS ze dne 27.5.2015, č.j. 6 As 197/2014 – 25 (zajištění řízení s obviněným, nečinnost): I vůči obviněnému, je-li jeho výpověď nezbytná, lze využít zajišťovací prostředky, jako je institut předvedení (§ 60 správního řádu) či uložení pořádkové pokuty (§ 62 správního řádu), viz s. 8 rozsudku (jedná se o notorietu, přesto se lze setkat s mylným názorem, že proti obviněnému těchto prostředků užít nelze).

K otázce nečinnosti soud uvádí, že žalobou na ochranu proti nečinnosti se nemůže ochrany domáhat  ten, do jehož veřejných subjektivních práv touto nečinností (průtahy) nebylo zasaženo, konkrétně ten, kdo nečinnost (průtahy) de facto sám záměrně zapříčinil, byť této nečinnosti (průtahům) mohl správní orgán při pozorném postupu předejít.

Rozsudek NSS ze dne 3.6.2015, č.j. 6 As 106/2014 – 25 (ne bis in idem, souběh přestupku a správního deliktu): NSS stručně vysvětluje své pojetí principu ne bis in idem ve vztahu k rozsudku ESLP ve věci Zolotukhin proti Rusku (rozlišení skutku de facto a de iure), viz mj. bod 17 rozsudku.

Dále NSS vylučuje, že by bylo možno vést společné řízení o přestupku a správním deliktu dle § 140 s.ř., s ohledem na zvláštní úpravu § 57 PřesZ. Pokud však týž orgán vede řízení o správním deliktu i o přestupku téhož pachatele, spáchaných v jednočinném souběhu, má uplatnit zásadu absorpční (v podrobnostech viz bod 27 rozsudku).

Rozsudek NSS ze dne 4.6.2015, č.j. 9 As 63/2015 – 36 (detailnost odůvodnění rozhodnutí, přezkoumatelnost): Dle  judikatury  Ústavního  soudu  „[n]ení  porušením  práva na spravedlivý  proces, jestliže  obecné  soudy  nebudují  vlastní  závěry na  podrobné  oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který se logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, publ. jako N 26/52 SbNU 247). /shodně viz též rozsudek NSS ze dne 16.12.2014, č.j. 8 As 111/2013 – 53, bod 21 rozsudku/

Povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí není nutno dle Ústavního soudu pojímat tak  široce,  že  by  bylo  třeba  vždy  vyslovit  podrobnou  odpověď  na  každý  argument  účastníka řízení (nález ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, publ. jako N 3/36 SbNU 19, nález ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, publ. jako N 108/41 SbNU 349, či nález ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, publ. jako N 207/54 SbNU 565).

Rozsudek NSS ze dne 10.6.2015, č.j. 6 As 46/2015 – 39 (předvolání k podání vysvětlení za účelem vyřízení věci blokem, nezákonný zásah): NSS vyslovil vážné pochybnosti o zákonnosti předvolá(vá)ní k podání vysvětlení, jehož účelem je (pouze) nabídnout podezřelému možnost vyřídit věc v blokovém řízení. Avšak vzhledek tomu, že šlo v daném případě fakticky o nezávaznou výzvu, která nebyla nijak vynucována (předvolaný se nedostavil, správní orgán nedostavení se nesankcionoval; poté zahájil řízení) a předvolaný nebyl nijak dotčen na svých právech, neshledal však nezákonný zásah.

Rozsudek NSS ze dne 11.6.2015, 10 As 206/2014 – 33 (úřední záznam k neopakovatelným skutečnostem): Jak konstatoval  Nejvyšší  správní  soud  v již  zmiňovaném  rozsudku  č.j.  10  As  25/2014-48, „[ú]řední záznam doprovázený fotografickým materiálem má nesporně svou důkazní hodnotu, nota bene v situaci, kdy  tam  uvedená  tvrzení  přestupce  žádným  relevantním  způsobem  nezpochybnil,  respektive  úřední  záznam sám obsahuje  skutečnosti  odpovídající neopakovatelným  a  neodkladným  úkonům  (zde  fotografie  z měřícího zařízení)“. Je třeba dodat, že stěžovatel nebyl postižen výhradně na základě těchto dvou úředních záznamů. Úřední  záznamy  nejsou  v rozporu s dalšími  důkazy  obsaženými  ve  správním  spise (zejména s fotodokumentací  a  záznamem  o  přestupku),  naopak  s nimi korespondují.

Rozsudek NSS ze dne 7.7.2015, č.j. 4 As 106/2015 – 55 (detailnost odůvodnění rozhodnutí, přezkoumatelnost):

Zdejší soud  upozorňuje,  že  právo  na  odůvodnění  nelze  vykládat způsobem,  jenž  by krajský soud  zavázal  k odpovědi  na  každý  jednotlivý  argument  stěžovatele. Krajský soud uvedl  zejména podstatné  důvody, které jej vedly  k danému  rozhodnutí. Takový postup odpovídá nejen judikatuře  zdejšího  soudu  (srov.  rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu ze dne  3.4.2014,  č.j. 7  As  126/2013 – 19,  dostupný  na:  www.nssoud.cz),  ale  rovněž judikatuře Evropského  soudu  pro  lidská  práva  (srov. bod  61  rozsudku  ze  dne  19.4.1994  ve  věci van de Hurk  proti  Nizozemí).  Nelze proto  bez  dalšího  uzavřít,  že  absence  odpovědi na ten či onen  argument  žalobce  v odůvodnění  žalovaného  rozhodnutí  (či  rozhodnutí  soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takový přístup by totiž mohl  vést  zejména  u  velmi  obsáhlých  podání  až  k  absurdním  důsledkům  a  k porušení  zásady efektivity  a  hospodárnosti  řízení.

Rozsudek NSS ze dne 9.7.2015, č.j. 4 As 112/2015 – 35 (omluva advokáta pracovní neschopností): NSS odmítl za náležitou omluvu advokátky kvůli (navíc nedostatečně doložené) údajné pracovní neschopnosti, mj. s odkazem na nález Ústavního  soudu  ze  dne  12. 6.1997,  sp.  zn.  III.  ÚS  68/97,  kde  se  uvádí, že “v  případech,  kdy zástupce žádá soud, aby již nařízené jednání přeložil na jiný termín, není věcí obecného soudu, pokud uváděné důvody neshledá dostatečně závažnými, aby o svém odmítavém stanovisku k takové žádosti žadatele uvědomoval; i v takovém případě je věcí zástupce, zejména je-li jím advokát, aby se sám a zavčas o osudu své žádosti přesvědčil a stanovisku obecného soudu přizpůsobil režim svého pracovního dne. Časová kolize zástupce mezi zastupováním u různých  jednání  (procesních  úkonů)  zpravidla  není  dostatečně  závažným  důvodem  pro  to,  aby  kterékoli  již nařízené jednání (procesní úkon) bylo odročováno, neboť je na samotném zástupci, aby bez újmy na procesním postavení a zájmech zastupovaného nastalou kolizi podle své vůle a výběru řešil substitucí (§§ 16, 26 odst. 1 zák.  č.  85/1996  Sb.,  o  advokacii).“ Tento  názor  je  třeba  aplikovat  přiměřeně  i  na  posuzování omluvy  advokáta –  zmocněnce  obviněného  v přestupkovém  řízení,  jak  bylo  opakovaně judikováno  Nejvyšším  správním  soudem (srov.  např.  rozsudky ze  dne  13. 10. 2013,  č.  j.  9  As 6/2013 – 26, a z 24.7.2014, č. j. 4 As 128/2014 – 26).

Důvodná není dle NSS ani omluva stěžovatele z ústního jednání (zdůvodněná pouze neúčastí jeho zástupkyně) vtělená v její omluvě. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na rozsudek ze dne 20.10.2011, č. j. 2 As 111/2011 – 56, v němž zdejší soud vyslovil, „že podle ustanovení § 74 zákona o přestupcích koná o přestupku správní orgán v prvním stupni ústní jednání; v nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy  nebo  důležitého  důvodu.  Ve shodě  se žalovaným  soud  konstatuje,  že  z obsahu  správního  spisu  není patrno, že by správní orgán I. stupně hodlal v průběhu ústního jednání provést výslech žalobce, tzn. obviněného, resp. že by tento výslech byl nezbytný pro správné a úplné zjištění skutkového stavu. Jak totiž plyne ze spisu, správní orgán měl k dispozici řadu důkazů, které spáchání přestupku žalobcem dostatečně prokazovaly.“

Rozsudek NSS ze dne 16.7.2015, č.j. 9 As 261/2014 – 44 (zmocnění, forma plné moci): NSS i s odkazy na svou předešlou judikaturu (rozsudek ze dne 27.7.2005, č.j. 7 As 13/2005 – 62, publ.  pod  č.  1044/2007  Sb.  NSS, rozsudek ze dne 3.7.2014, č.j. 9 As 162/2014 – 31, a zejména rozsudek ze dne 17.10.2014, č.j. 4 As 171/2014 – 26) upozorňuje, že zákon nestanoví povinnost předložit originál plné moci nebo její ověřenou kopii (v daném případě zaslán sken plné moci). Viz také rozsudek ze dne 8.7.2015, č.j. 6 As 256/2014 – 28 (stačí nekonvertovaná kopie zaslaná e-mailem).

Dále pokud účastník žádá doručení e-mailem, lze e-mail odeslat i z adresy úřední osoby, nikoliv centrální podatelny; k doručování e-mailem viz též rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2014, č. j. 6 As 218/2014 – 34 nebo (totožný případ jako výše uvedený) např. rozsudek NSS ze dne 20.5.2015, č.j. 4 As 76/2015 – 37.

Rozsudek NSS ze dne 17.7.2015, 1 As 168/2014 – 27 (použitelnost důkazů z trestního řízení): K  možnosti  správního  orgánu  rozhodovat  na  základě  důkazů  provedených  v trestním řízení  se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku  ze  dne  27. 8. 2014, č. j. 1 As 97/2014 – 39, v němž uvedl, že „souhlasí se závěrem krajského soudu, podle nějž obecně nic nebrání tomu, aby správní orgán, kterému je postoupena věc, v níž bylo původně vedeno trestní řízení, v navazujícím přestupkovém řízení rozhodl na základě důkazů provedených v trestním řízení. Lze předpokládat, že zpravidla bude skutkový stav zjištěný orgány činnými v trestním řízení možno považovat za dostatečný a bylo by nehospodárné a nadbytečné provádět dokazování  ve  správním  řízení opětovně.  Samozřejmě  nelze  vyloučit,  že  v konkrétních  případech  bude  nutné dokazování  doplnit,  v nynějším  případě  však  správní  orgány  neshledaly,  že  by  tomu  tak  bylo.  Obecně  není v takovém případě povinen znovu provádět dokazování (či dokazování doplňovat) ani krajský soud při následném přezkumu rozhodnutí správního orgánu, neboť správní soudnictví (byť se v něm uplatňuje zásada plné jurisdikce a soud může za určitých okolností dokazování doplnit) je založeno převážně na kasačním principu. Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu a tento svůj závěr řádně odůvodnil.“

Možnost  využití  důkazů  získaných  v trestním  řízení  i  v řízení  vedeném  správním  orgánem ostatně připustil  Nejvyšší  správní soud i  ve  svých  rozsudcích ze  dne  30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 – 119, a ze dne 22. 7. 2009,  č. j. 1 Afs 19/2009 – 57.

Rozsudek NSS ze dne 23.7.2015, č.j. 2 As 126/2015 – 94 (nicotnost, změna bloku v přezkumném řízení): NSS uvádí, že změnu obsahu bloku v přezkumném řízení lze provést jen tehdy, pokud má nezákonnost (např. chybějící datum spáchání přestupku) charakter jen zřejmé nesprávnosti (v dané věci bylo datum zřejmé z jiné části bloku), jinak je třeba blok zrušit.

K aprobované změně bloku viz také rozsudek ze dne 20.5.2015, č.j. 2 As 60/2015 – 28.
NSS též dle rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 13.5.2008,  č. j. 8 Afs 78/2006 – 74, publ. pod č. 1629/2008 Sb. NSS, obsáhle cituje definici nicotnosti a dále dle svého rozsudku ze dne 12.12.2013, č. j. 2 As 68/2013 – 59, a odborné literatury popisuje charakter a podmínky vedení přezkumného řízení.

Rozsudek NSS ze dne 24.07.2015, č.j. 8 As 55/2015 – 26 (nemožnost doručení na elektronickou adresu): Povinnost správního orgánu doručovat na elektronickou adresu sdělenou účastníkem dle § 19 odst. 3 správního řádu z roku 2004 není absolutní. Jestliže písemnost nelze z objektivních technických důvodů, které zjevně nejsou dočasného či nahodilého charakteru, vůbec odeslat, je možné doručit písemnost, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal (§ 19 odst. 8, 9 správního řádu). Uvedené nezbavuje správní orgán povinnosti vést správní spis způsobem, z něhož budou jasně seznatelné důvody, pro něž nebylo možno písemnost odeslat.

Rozsudek NSS ze dne 28.7.2015, č.j. 8 As 196/2014 – 46 (hrubé jednání, společné řízení): NSS kvalifikuje úder pěstí či dlaní jako dehonestující, resp. jako hrubé jednání. Okrajově zmiňuje výslechu spoluobviněného ve společném řízení jako svědka.

Rozsudek NSS ze dne 4.8.2015, č.j. 2 As 77/2015 – 38 (opožděná omluva, obstrukce, formalismus): NSS neaproboval neuznání omluvy z ústního jednání za situace, kdy účastník od počátku komunikoval, zajímal se o řízení, šlo o první omluvu a tuto nečinil nástrojem obstrukcí.

Rozsudek NSS ze dne 13.8.2015, č.j. 10 As 251/2014 – 53 (náležitá omluva, vzorové poučení k omluvám): Rozsudek, jímž NSS neuznal omluvu z ústního jednání za náležitou, mj. cituje vzorové poučení správního orgánu k podmínkám uznání omluvy.

Rozsudek NSS ze dne 13.8.2015, č.j. 4 As 147/2015 – 46 (auto na chodníku jako petiční stánek): NSS s podrobnou argumentací odmítá názor, že lze po právu stát na chodníku s autem, slouží-li jako petiční stánek. Zabývá se mj. limity výkony petičního práva, výslovně zmíněnými v zákonu o právu petičním, tedy že jednak nesmí dojít k omezení provozu motorových a jiných vozidel a rovněž nesmí dojít k rušení veřejného pořádku.

Rozsudek NSS ze dne 20.8.2015, č.j. 9 As 68/2015 – 27 (včasná a důvodná omluva, seznámení s podklady, námitka podjatosti): Rozsudek se zabývá včasností omluvy z ústního jednání a okrajově též otázkou substituce advokáta, odmítá zkrácení procesních práv v otázce seznamování s podklady rozhodnutí, pokud se účastník nezúčastnil ústního jednání a upozorňuje, že odvolání proti usnesení o nepodjatosti nemá odkladný účinek.

Rozsudek NSS ze dne 25.8.2015, č.j. 6 As 127/2015 – 26 (konec lhůty pro potvrzení odvolání e-mailem): NSS v případě odvolání podaného e-mailem a potvrzeného e-mailem se zaručeným elektronickým podpisem deklaroval, že pokud konec lhůty pro potvrzení podání připadne na den pracovního klidu, končí lhůta nejbližší pracovní den. Odmítl příměr k situaci řešené rozsudkem NSS ze dne 16.5.2013, č.j. 5 Afs 76/2012 – 28, č. 2875/2013 Sb. NSS, dle něhož se uplatní fikce doručení při nepřihlášení se do datové schránky 10. dnem od okamžiku, kdy byl dokument do datové schránky dodán, i v případě, že jde o den pracovního klidu; dále odmítl, že by měla platit rozdílná pravidla počítání lhůt dle zvolené formy komunikace (pošta/e-mail); zmínil též rozdíl mezi dnem určujícím počátek některé lhůty a dnem, kterým se lhůta končí.

Rozsudek NSS ze dne 25.09.2015, čj. 8 As 193/2014 – 35, č. 3300/2015 Sb.NSS (obnova řízení u příkazu): Obnova řízení na žádost účastníka dle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu z roku 2004 je možná i v případě řízení o přestupku, o němž bylo pravomocně rozhodnuto v příkazním řízení (§ 87 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích).

Rozsudek NSS ze dne 9.10.2015, č.j. 4 As 206/2015 – 39 (in dubio pro reo, řetězec nepřímých důkazů, zjištění stavu věci): NSS se zabývá podmínkami prokázání přestupku na základě nepřímých důkazů.

Rozsudek NSS ze dne 21.10.2015, č.j. 1 As 79/2015 – 56 (sdělení obvinění): Krom řady jiných otázek, které řešil, NSS deklaroval, že obvinění je sděleno již příkazem, po podání odporu není třeba samostatného úkonu, jímž by bylo obvinění sděleno.

Rozsudek NSS ze dne 27.10.2015, č.j. 6 As 117/2015 – 29 (nedoplnění originálu plné moci): Rozsudek aprobuje postup, kdy správní orgán vyzve k doložení originálu plné moci, pokud má na základě doložení pouhé kopie (v podstatě jakékoliv) pochybnosti o zmocnění, a postup, kdy zamítne odvolání pro nepřípustnost poté, co plná moc nebyla doložena údajným zmocněncem; na údajného zmocnitele nebylo třeba se obracet. (Odlišně ale třeba rozsudek NSS ze dne 5.11.2015, č.j. 2 As 110/2015 – 42, kde se zdůrazňuje, že kopie stačí a v případě pochybností, je-li zmocněnec nekontaktní, se má správní orgán obracet ještě na zmocnitele, podobně též č.j. 1 As 100/2015 – 57; nejspolehlivější tak zřejmě bude oslovovat jak zmocněnce, tak zmocnitele, viz i č.j. 1 As 96/2015 - 32.)

Rozsudek NSS ze dne 27.10.2015, č.j. 6 As 292/2014 – 34 (blanketní odvolání): NSS mj. s odkazem na rozsudek ze dne 6.3.2009, č.j. 1 As 4/2009 – 53 deklaruje, že pokud by odvolatel nebyl vyzván k odstranění vad blanketního odvolání, byl by takový postup vadou, která má za následek nezákonnost rozhodnutí odvolacího orgánu.

Rozsudek NSS ze dne 12.11.2015, č.j. 5 As 127/2015 – 37 (nezahájení přezkumného řízení, nezákonný zásah): Nezahájení přezkumného řízení ani opožděné sdělení, že toto řízení nebude zahájeno, není nezákonným zásahem.

Rozsudek NSS ze dne 12.11.2015, č.j. 10 As 60/2015 – 30 (práva navrhovatele): NSS stručně k právům navrhovatele a jeho postavení v soudním řízení správním.

Rozsudek NSS ze dne 18.11.2015, č.j. 9 As 106/2015 – 40 (pořádková pokuta za nedostavení se k podání vysvětlení): NSS aproboval uložení pořádkové pokuty obchodní společnosti, která nijak nereagovala na předvolání k podání vysvětlení, ani nedala včas najevo, že vysvětlení odmítá poskytnout, aby se vyhnula sebeobviňování.

Rozsudek NSS ze dne 25.11.2015, č.j. 2 As 167/2015 – 48 (plná moc před zahájením řízení): Z rozsudku vyplývá, že plnou moc k zastupování v řízení lze udělit již před jeho zahájením. Obdobně, s odkazy na předešlo judikaturu, viz též č.j. 1 As 238/2015 – 28.

Rozsudek ze dne 26.11.2015, č.j. 7 As 208/2015 – 48 (zneplatnění okamžiku doručení, závažné důvody): NSS se zabýval neurčitým právním pojmem závažné důvody, které nastaly bez jeho (stěžovatelova) zavinění ve smyslu § 41 odst. 4 správního řádu, podstatné pro rozhodnutí, zda bude vyhověno jeho žádosti o zneplatnění doručení zásilky dle § 24 odst. 2 správního řádu. NSS usoudil, že takovými důvody jsou okolnosti, které nastanou bez stěžovatelova zavinění, nikoliv skutečnost, že byl na dovolené, tedy okolnosti závislé na jeho vůli, kdy zároveň mohl předpokládat, že v této době bude předmětná zásilka doručována.

Rozsudek NSS ze dne 27.11.2015, č.j. 5 As 114/2015 – 33 (seznámení s podklady rozhodnutí): Smyslem § 36 odst. 3 správního řádu je dát účastníkovi řízení možnost seznámit se s obsahem správního spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí, tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již není správní spis o další důkazní prostředky doplňován (srovnej např. rozsudek NSS ze dne 26.2.2010, č.j. 8  Afs 21/2009 – 243).

Rozsudek NSS ze dne 30.12.2015, č.j. 9 As 33/2015 – 19 (trvající přestupek, popis skutku): NSS pojímá neodevzdání řidičského průkazu jako trvající správní delikt; zabývá se též náležitostmi popisu skutku a zásadou zákazu reformace in peius.

Rozsudek NSS ze dne 3.12.2015, č.j. 7 As 278/2015 – 46 (obnova bloku): NSS aproboval zamítnutí žádosti o obnovu řízení v případě, kde řidič namítal, že nesouhlasil s vyřízením jednoho přestupku ze tří blokem, ač blok podepsal a tím stvrdil skutečnosti v něm uvedené.

Rozsudek NSS ze dne 16.12.2015, č.j. 6 As 218/2015 – 44 (omluva z ústního jednání učiněná při jednání): NSS aproboval neuznání omluvy z ústního jednání, uplatněné přímo v průběhu jednání s odkazem na údajné zdravotní obtíže a užívání léků.

Rozsudek NSS ze dne 17.12.2015, č.j. 4 As 189/2015 – 37 (forma omluvy): NSS zdůrazňuje, i s odkazy na předchozí judikaturu, že omluva nemusí splňovat náležitosti podání, může být i telefonická (nebo e-mailem).

Rozsudek NSS ze dne 18.12.2015, čj. 4 As 225/2015 – 32 (volba obhájce po zahájení řízení): Správní orgán je povinen v souladu s § 73 odst. 2 zákona o přestupcích umožnit obviněnému ze spáchání přestupku zvolit si obhájce i po zahájení ústního jednání. Pro výkon tohoto práva správní orgán obviněnému stanoví přiměřenou lhůtu. (Rozsudek se však týkal vznesení požadavku na prvním jednání o přestupku, kde se obviněný seznámil se sankcemi, které mu hrozí; není vyloučeno i jiné posouzení, když už by šlo zjevně o obstrukci – viz text rozsudku.)

Rozsudek NSS ze dne 6.01.2016, čj. 2 As 217/2015 – 47 (rozsah soudního přezkumu, úplnost dokazování, pasivita obviněného):  I. Jestliže již v samotném přestupkovém řízení správní orgány opatří takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí (§ 3 s.ř.) vede k závěru, že obviněný se příslušného přestupku dopustil, a zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku, nemůže pasivita obviněného z přestupku ve správním řízení zásadně vést k jeho úspěchu v navazujícím soudním řízení, ledaže by se mu podařilo účinně zpochybnit věrohodnost nebo dostatečnost správními orgány provedených důkazů. II. Pokud správní orgány v rámci přestupkového řízení neprovedou dostatečně úplné dokazování rozhodných skutečností (§ 3 s.ř.), postačí i obviněnému z přestupku, který byl v řízení před správními orgány pasivní, aby poukázal na možné jiné varianty rozhodného skutkového děje, jež nebyly provedeným dokazováním vyvráceny, k tomu, aby byl v řízení před soudem úspěšný. Je případně na správním soudu, aby v mezích možností daných povahou soudního přezkumu správních rozhodnutí důkazně „oddělil zrno od plev“ a případné zcela nepravděpodobné či jinak bizarní námitky obviněného provedením důkazů eliminoval.

Rozsudek NSS ze dne 7.1.2016, č.j. 9 As 235/2015 – 26 (nečinnost, stížnost): Vyřízení stížnosti dle § 97 zákona o Policii, ani stížnosti dle § 175 správního řádu, není rozhodnutím dle § 65 s. ř. s. Proti údajně nedostatečnému vyřízení stížnosti se nelze bránit žalobou na nečinnost (obdobně též rozsudek NSS ze dne 2.12.2015, č.j. 1 As 134/2015 – 36). Rozsudek se též zabývá pojmem rozhodnutí a osvědčení, jakož i pojmem stížnosti.

Rozsudek NSS ze dne 14.1.2016, č.j. 10 As 113/2014 – 71 (ústní jednání v nepřítomnosti, prodleva při vydání rozhodnutí; materiální znak): NSS v zásadě aproboval postup, kdy rozhodnutí o přestupku bylo vydáno až s odstupem po ústním jednání o přestupku konaném v nepřítomnosti obviněného. Rozsudek se též zabývá materiálním znakem přestupku a rozsahem jeho odůvodnění.

Rozsudek NSS ze dne 14.1.2016, č.j. 10 As 46/2015 – 43 (žádost o prodloužení lhůty k doplnění blanketního odvolání): Z rozsudku lze vyvodit, že pokud obviněný požádá o prodloužení lhůty k doplnění blanketního odvolání, správní orgán o žádosti musí rozhodnout ještě před vydáním rozhodnutí o odvolání; NSS odkazuje na postup dle § 41 s.ř. Z odkazované judikatury a kontextu pak lze dovodit, že žádostí je třeba se nějak (nejpozději v rozhodnutí o odvolání) zabývat, nikoliv ji zcela opomenout (a ani v odůvodnění rozhodnutí o odvolání se s ní nevypořádat, příp. na ni reagovat až po vydání rozhodnutí o odvolání).

Rozsudek ze dne 15.1.2016, č.j. 5 As 159/2015 – 25 (předvolání k ústnímu jednání pouze zmocněnci): NSS potvrzuje, že pokud nemá účastník něco osobně vykonat, např. správní orgán nepotřebuje provést jeho výslech, stačí zaslat předvolání k ústnímu jednání pouze zmocněnci.

Rozsudek NSS ze dne 18.1.2016, č.j. 5 As 163/2015 – 22 (krádež v obchodě): NSS se zabývá otázkou krádeže zboží v obchodě, proneseném skrz pokladny.

Rozsudek NSS ze dne 27.1.2016, č.j. 3 As 105/2015 – 21 (charakter lhůty pro potvrzení elektronického podání): Lhůta dle § 37 odst. 4 s.ř. je lhůtou procesní, aplikuje se na ni § 40 odst. 1 písm. c) s.ř. Shodně též ze dne rozsudek ze dne 25.8.2015, č. j. 6 As 127/2015 – 26, a ze dne 21.4.2016, č.j. 5 As 134/2015 – 25.

Usnesení NSS ze dne 3.2.2016, č.j. 3 As 241/2014 – 23 (vliv vhození zásilky na uplatnění fikce doručení): Třetí senát NSS zpochybňuje závěry rozsudku ze dne 25. 8. 2011, č.j. 7 As 53/2011 – 77, dle něhož je podmínkou uplatnění fikce doručení následné vhození zásilky do schránky. Obdobně k témuž srovnej rozsudek NSS ze dne 9.10.2014, č.j. 4 As 158/2014 – 25, rozsudek NSS ze dne 27.11.2013, č.j. 3 As 58/2013 – 46, či Zprávu o šetření Veřejného ochránce práv ze dne 25.4.2013, sp. zn. 4807/2012/VOP, z nichž vyplývá totožný názor, jaký zaujal 3. senát NSS.

Rozsudek NSS ze dne 9.2.2016, č.j. 10 As 49/2015 – 34 (ublížení na cti): Rozsudek se zabývá přestupkem ublížení na cti (obvinění z korupce), mj. pak střetem svobody projevu a ochrany cti, v závislosti na obsahu a intenzitě výroků, jakož i osobě uražených. Rozsudek také deklaruje, že ke spáchání přestupku ublížení na cti postačuje pouhá nedbalost (bod 28).

Rozsudek NSS ze dne 10.2.2016, č.j. 1 As 204/2015 – 33 („podání vysvětlení“ na místě, úřední záznam, svědectví policisty o vyjádření podezřelého): Nepřípustnost použití záznamu o podání vysvětlení v řízení o přestupku nelze obcházet výslechem policistů v postavení svědků ohledně toho, jak se vůči nim osoba při šetření přestupku vyjádřila (§ 137 odst. 4 s.ř.); podrobněji viz bod 23 a násl. rozsudku.

Rozsudek NSS ze dne 17.2.2016, č.j. 7 As 8/2016 – 37 (elektronické podání): Pokud není elektronické podání (bez el.podpisu) do 5 dnů doplněno (potvrzeno), nepřihlíží se k němu. Rozsudek se také zabývá podmínkami výjimečné možnosti doručit podání nadřízenému orgánu, otázkou elektronického podání, které není vůbec doručeno, či podání zasílaného na jiné el. adresy než adresu el. podatelny.

Rozsudek NSS ze dne 17.2.2016, č.j. 1 As 237/2015 – 31 (správní delikt provozovatele vozidla; upřesnění předmětu řízení; humor): NSS se zabývá podmínkami projednatelnosti správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, konkrétně zda správní orgány provedly nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Na otázku, kam až vedou ony nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, odpovídá, že ze smyslu právní úpravy a dosavadní judikatury je zřejmé, že moc daleko ne. Rozsudek se též vyjadřuje k otázce, jak průměrně vnímavý jedinec pozná, že se nachází na chodníku.

NSS také upozorňuje, že s upřesněním předmětu řízení musí správní orgán seznámit účastníky a musí jim dát možnost se k němu vyjádřit (podrobněji viz bod 22).

Rozsudek NSS ze dne 23.2.2016, č.j. 8 As 6/2016 – 34 (zletilost, svéprávnost, procesní způsobilost, obecný zmocněnec, zastoupení): Účastník správního řízení se může dát zastoupit pouze osobou, která je plně svéprávná. Obecným zmocněncem nemůže být nezletilá osoba, zastoupení nevznikne.

Rozsudek NSS ze dne 24.2.2016, č.j. 6 As 8/2016 – 21 (počítání lhůty pro podání návrhu na projednání přestupku): NSS v rozporu s dosavadní praxí, zohledňující hmotněprávní charakter lhůty pro podání návrhu na projednání přestupku, tvrdí následující: Na konec tříměsíční lhůty pro podání návrhu na projednání tzv. návrhového přestupku (§ 68 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) je nutné aplikovat pravidlo počítání času podle § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu z roku 2004. Pokud konec lhůty připadá na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší následující pracovní den.

Rozsudek NSS ze dne 24.2.2016, č.j. 6 As 50/2015 – 38 (vydání rozhodnutí po dni ústního jednání v nepřítomnosti): NSS v reakci na argumentaci rozsudkem NSS č.j. 4 As 4/2007 – 46 deklaruje, že vydání rozhodnutí až v době následující po dni ústního jednání o přestupku, konaného v nepřítomnosti obviněného (zde šlo o interval více jak měsíce), nevede automaticky ke zrušení takového rozhodnutí.

Rozsudek NSS ze dne 24.2.2016, č.j. 3 As 258/2014 – 25 (žaloba na nečinnost, odložení věci): K věci stěžovatelky, která protestovala proti nezahájení přestupkového řízení, potažmo nepostoupení věci, NSS deklaroval mj. následující: Žalobou na ochranu proti nečinnosti se nelze úspěšně domáhat vydání rozhodnutí v případech, kdy je možno správní řízení zahájit jen z moci úřední a správní orgán věc odložil. Žalobou na nečinnost se nelze domáhat vydání procesního rozhodnutí (například usnesení o postoupení věci), nebo provedení jiného (neformalizovaného) procesního kroku. V neposlední řadě se žalobou na ochranu proti nečinnosti nelze domáhat vydání rozhodnutí konkrétního obsahu či rozhodnutí směřujícího k určitému výsledku, neboť soud při rozhodování o tomto typu žalob v žádném případě nemá suplovat činnost správního orgánu a předjímat, jak má být v dané věci postupováno, potažmo rozhodnuto (srov. například rozsudek ze dne 2. 12. 2010, č.j. 5 Ans 11/2010 – 104). Neexistuje též žádné veřejné subjektivní právo (§ 2 s.ř. s.) jedné osoby na (správní) potrestání jiné osoby, v řízení zahajovaném z moci  úřední.

Rozsudek NSS ze dne 25.2.2016, č.j. 2 As 283/2015 – 56 (přezkoumatelnost, vypořádání se s námitkami; rozsah soudního přezkumu): Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ [nález Ústavního soudu ze dne 12.2.2009, sp.zn. III. ÚS 989/08, bod 68, srov. též rozsudky NSS ze dne 12.3.2015, č.j. 9 As 221/2014 – 43, ze dne 29.3.2013, č.j. 8 Afs 41/2012 - 50, ze dne 6.6.2013, č.j. 1 Afs 44/2013 - 30, ze dne 3.7.2013, č.j. 1 As 17/2013 – 50, nebo ze dne 25.2.2015, č.j. 6 As 153/2014 - 108]. Pokud se tedy stěžovatel domnívá, že na jeho podrobnou a obsáhlou žalobu musel reagovat krajský soud stejně podrobným a obsáhlým rozsudkem, není jeho názor správný. Opačný závěr by směřoval k tomu, že u podání mimořádně rozsáhlých, jakým může být shledáno i podání stěžovatele, by bylo velmi obtížné sepsat „přezkoumatelný“ rozsudek.

Rozsudek se též zabývá otázkou plné jurisdikce soudu a rozsahu přezkumu rozhodnutí správního orgánu.

Rozsudek ze dne 3.3.2016, č.j. 7 As 276/2015 – 38 (žádost o doručování na elektronickou adresu): NSS se s odkazy na předchozí judikaturu zabývá účelovými žádostmi o doručování na elektronickou adresu, aniž by adresát doručení zásilky řádně potvrdil (pokud to nefunguje či to neslouží k urychlení řízení/komunikace, doručuje se normálně, stačí nepotvrzení první zásilky po žádosti).

Rozsudek NSS ze dne 3.3.2016, č.j. 7 As 21/2016 – 29 (materiální znak přestupku): NSS s odkazem na rozsudek sp.zn. 7 As 137/2011 uvádí, že pokud určitá osoba jedná v rozporu se zákonem a naplní tím formální znaky skutkové podstaty přestupku, je nutno mít za to, že je naplněn i znak materiální, ledažeby existovaly zvláštní okolnosti případu, jež by nebezpečnost příslušného jednání snižovaly natolik, že by materiální znak naplněn nebyl.

Rozsudek NSS ze dne 11.3.2016, č.j. 4 As 270/2015 – 42 (popis skutku, místo spáchání přestupku): NSS se s podrobnými odkazy na předchozí judikaturu zabývá otázkou určitosti vymezení místa spáchání přestupku.

Rozsudek NSS ze dne 16.3.2016, č.j. 1 As 267/2015 – 38 (chybějící razítko, podpis na rozhodnutí, chyba v označení správního orgánu): Chybějící otisk úředního razítka či podpis úřední osoby nebo chyba v označení správního orgánu zpravidla nepředstavují podstatné vady, nezpůsobují-li pochybnost o pravé podstatě  a  druhu písemnosti (srov. rozsudek ze dne 21.4.2004, č.j. 2 Azs 5/2004 – 48, ze dne  20.1.2011, č.j. 8 As 47/2010 – 81, či ze dne 25.11.2003, č.j. 7 A  82/2002 – 40).

Rozsudek NSS ze dne 22.10.2015, č.j. 8 As 110/2015 – 46 (správní delikt provozovatele vozidla, ústní jednání): Ve věci správního deliktu, zde správního deliktu provozovatele vozidla, NSS mj. odmítl, že by bylo nutno ve věci nařídit ústní jednání, a to i s odkazy na judikaturu ESLP (bod 22), výslovně se pak (bod 23) vypořádává i s odkazem na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 3.4.2012, č.j. 7 As 57/2010 – 82 (viz níže). Shodně odmítá povinnost nařídit ústní jednání v řízení o správním deliktu i rozsudek NSS ze dne 16.3.2016, č.j. 1 As 166/2015 – 29 (podrobněji viz body 12 – 14), nebo rozsudek NSS ze dne 16.3.2016, č.j. 1 As 277/2015 – 33 (podrobněji viz bod 10 a násl.), nebo rozsudek NSS ze dne 29.3.2016, č.j. 1 As 7/2016 – 30, rozsudek NSS ze dne 6.4.2016, č.j. 3 As 260/2015 – 58, či rozsudek NSS ze dne 7.4.2016, č.j. 5 As 122/2015 – 18.

Opačně rozsudek NSS ze dne 7.1.2016, č.j. 9 As 139/2015 – 30, který odkazuje na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 3.4.2012, č.j. 7 As 57/2010 – 82, č. 2633/2012 Sb.NSS, který se ovšem zabývá prováděním důkazů zhlédnutím (ohledáním) audiovizuálního záznamu mimo ústní jednání (má být nařízeno ústní jednání nebo alespoň pořízen protokol o provedení důkazu), a na rozsudek NSS ze dne 8.8.2013, č.j. 4 As 34/2013 – 24 (zákon o vinařství, protokoly o kontrolním zjištění).

Rozsudek NSS ze dne 24.3.2016, čj. 3 As 8/2014 – 78 (žaloba proti příkazu, příkaz): Je-li žalobou proti rozhodnutí dle § 65 s. ř. s. napaden příkaz vydaný dle § 150 správního řádu z roku 2004, respektive § 87 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, soud takovou žalobu v každém případě odmítne. Posouzení, zda byl proti příkazu podán (řádně) odpor, má význam pouze z pohledu ustanovení, dle kterého bude žaloba odmítnuta. Pokud proti příkazu odpor podán nebyl, nevyčerpal žalobce řádné opravné prostředky ve správním řízení a žaloba bude odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., za použití § 68 písm. a) s. ř. s. V opačném případě byl příkaz podáním odporu eo ipso odklizen a žaloba musí být odmítnuta postupem dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť zde není dán předmět soudního řízení.

Rozsudek NSS ze dne 24.3.2016, č.j. 10 As 26/2015 – 30 (omluva, obstrukce): NSS odmítl za akceptovatelnou omluvu účastníka prostřednictvím zmocněnce zvoleného den před jednáním, který se prý jednání nemůže zúčastnit.

Rozsudek NSS ze  dne  21.10.2015, č.j. 1 As 79/2015 – 56 (příkaz, sdělení obvinění, účinky podání odporu): po zrušení příkazu na základě podaného odporu nevzniká správnímu orgánu povinnost sdělit obviněnému (znovu) obvinění. V souladu s § 87 odst. 4 zákona o přestupcích platí, že včasným podáním odporu se příkaz ruší a správní orgán pokračuje v řízení. Obviněnému z přestupku nelze uložit jiný druh sankce, s výjimkou napomenutí, nebo vyšší výměru sankce, než byly uvedeny v příkaze. Zákon tedy zjevně počítá s právními účinky příkazu, byť zrušeného, v dalším řízení o přestupku. Příkaz, kterým byl obviněný původně uznán vinným ze spáchání přestupku, tak lze i přes jeho následné zrušení podáním odporu považovat za dostatečné sdělení obvinění.

Rozsudek  NSS ze dne 30.3.2016, č.j. 10 As 5/2016 – 36 (ne-zasílání písemností na elektronickou adresu): Pokud správní orgán zjistí, že doručování na elektronickou adresu (§ 19 odst. 3 správního řádu z roku 2004) k urychlení řízení nepřispěje, a neshledá ani žádné jiné důvody opodstatňující takovéto doručování, je oprávněn účastníkovi na požadovanou elektronickou adresu písemnosti nezasílat. Písemnosti tedy doručuje, jako by účastník o doručování na elektronickou adresu vůbec nepožádal. Správní orgán je však v takovém případě povinen účastníkovi řízení sdělit, že mu na jím požadovanou elektronickou adresu doručovat nebude včetně důvodů tohoto postupu (§ 4 odst. 3 a 4 správního řádu z roku 2004). Pokud správní orgán nevyužije shora uvedenou možnost a bude účastníkovi na jím uvedenou elektronickou adresu doručovat, ovšem účastník převzetí této písemnosti nepotvrdí, je správní orgán oprávněn všechny následující písemnosti zasílat bez dalšího tak, jako by adresát o doručování na elektronickou adresu vůbec nepožádal (§ 19 odst. 8 správního řádu z roku 2004).

Rozsudek NSS ze dne 30.3.2016, č.j. 4 As 40/2016 – 39 (adresa pro doručování, protokol): Pokud účastník podepsal protokol, v němž je uvedena adresa pro doručování, nemůže následně tvrdit, že si danou adresu nezvolil, nevěděl o ní apod. Volbu adresy pro doručování lze učinit i do protokolu, netřeba samostatného podání. Protokolu svědčí presumpce správnosti veřejných listin.

Rozsudek NSS ze dne 31.3.2016, č.j. 4 As 269/2015 – 37 (doručování na elektronickou adresu, obstrukce): NSS se vyjadřuje k doručování na elektronickou adresu, mj. nelze-li na ni doručit, a otázkou obstrukcí a zneužití práva.

K možnosti nezasílat písemnosti na e-mail, pokud účastník opakovaně nepotvrzuje doručení, jak je správnímu orgánu známo z úřední činnosti (odkazuje i na konkrétní č.j.), viz též rozsudek NSS ze dne 6.4.2016, č.j. 3 As 260/2015 – 58.

Rozsudek NSS ze dne 6.4.2016, č.j. 3 As 104/2015 – 26 (lhůta pro doplnění elektronického podání): Na lhůtu pro doplnění elektronického podání dle § 37 odst. 4 správního řádu je procesní. Dopadá na ni § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu (tj. dochází k posunutí konce lhůty, připadne-li na den pracovního lidu, na nejbližší pracovní den).

Rozsudek NSS ze dne 7.4.2016, č.j. 9 As 240/2015 – 58 (námitka podjatosti, zneužití práva): NSS se vymezuje vůči opakovaně účelově podávaným námitkám podjatosti, jejichž cílem je prodloužit řízení. Rozsudek též odmítá námitky vůči alternativnímu předvolání na vícero termínů ústního jednání. K účelově opakovaně podávaným námitkám podjatosti, odůvodňovaným vykonstruovanými důvody, NSS odkazuje též na svůj rozsudek ze dne 11.6.2014, č.j. 3 As 107/2013 – 30, kde se uvádí: „Obecně k problematice posuzování objektivního způsobu vedení řízení před správními orgány považuje Nejvyšší správní soud za potřebné zdůraznit, že nelze jen tak účelově obvinit úředníka z podjatosti hromaděním difamujících spekulací a kombinací a očekávat, že bez přesvědčivých důkazů, případně s účelově vytvářenými „důkazy“ nebo dokonce bez důkazů, bude takové obvinění „z opatrnosti“ akceptováno. Takové snahy, směřující k paralyzování výkonu státní správy, nemají nic společného s ochranou jakýchkoli oprávněných zájmů a v principu škodí také ochraně veřejných subjektivních práv účastníků řízení před správními soudy.“ V posledně uvedeném rozsudku též NSS aproboval neakceptování volby zmocněnce z Nového Zélandu, kterému se nedaří doručovat, nespolupracuje a omezuje se na podávání stížností, pro rozpor s účelem institutu zastoupení a coby zneužití práva.

Rozsudek NSS ze dne 8.4.2016, č.j. 5 As 3/2016 – 20 (opravné rozhodnutí): NSS se zabývá charakterem a podmínkami vydání opravného rozhodnutí, jakož i rozsahem jeho soudního přezkumu. Opravou rozhodnutí nelze měnit skutková zjištění nebo měnit práva a povinnosti stanovená opravovaným rozhodnutím. Žalobou proti opravnému rozhodnutí nelze dosáhnout revize skutkových a právních závěrů obsažených v opravovaném správním rozhodnutí. Opravné rozhodnutí není opravným prostředkem ani novým rozhodnutím, toliko se jím opravují zřejmé nesprávnosti dříve vydaného rozhodnutí.

Rozsudek NSS ze dne 20.4.2016, č.j. 2 As 285/2015 – 49 (oprávněná úřední osoba; příkaz, odpor, obvinění): V přestupkovém řízení může být více oprávněných úředních osob provádějících úkony v řízení. Příkaz je (i přes jeho zrušení podáním odporu) dostatečným sdělením obvinění.

Rozsudek NSS ze dne 21.4.2016, č.j. 4 As 28/2016 – 38 (nepředání odvolání, nečinnost, nezákonný zásah): Proti nepředání odvolání (se spisem) nadřízenému správnímu orgánu se nelze bránit žalobou na nezákonný zásah či žalobou na nečinnost prvostupňového správního orgánu, ale je třeba obrátit se s žádostí o opatření proti nečinnosti (§ 80 s.ř.) na odvolací orgán, příp. poté žalovat pro nečinnost odvolací správní orgán.

Rozsudek NSS ze dne 28.4.2016, č.j. 9 As 275/2015 – 30 (seznámení s podklady pro rozhodnutí): NSS se opakovaně s odkazy na předchozí judikaturu, mj. rozsudky  ze  dne  11.3.2010, č.j. 5 As  24/2009 – 65, č. 2063/2010 Sb. NSS, nebo ze dne 16. 5. 2012, č. j. 3 As 12/2012 – 21, vyjadřuje k právu na seznámení se s podklady rozhodnutí dle § 36 odst. 3 s.ř. – pokud již z předvolání bylo zřejmé, kdy bude ukončeno dokazování a kdy se může účastník s podklady seznámit, aniž by byly podklady dále doplňovány, nebylo dané právo dotčeno.

Rozsudek NSS ze dne 5.5.2016, č.j. 9 As 297/2015 – 28 (krádež, neuposlechnutí výzvy, drobné ublížení na zdraví; neúplné odvolání): Nemá-li odvolání některou z náležitostí vyplývajících z § 37 odst. 2 a z § 82 odst. 2 správního řádu, je správní orgán povinen postupovat podle § 37 odst. 3 tohoto zákona tak, že pomůže odvolateli nedostatky odstranit nebo jej k jejich odstranění vyzve a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu. (V konkrétní věci odvolatel pouze obecně uvedl, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro „zmatečnost“ a že trpí vadami, pro které má být zrušeno.)

Rozsudek NSS ze dne 11.5.2016, č.j. 2 As 308/2015 – 38 (doručování na elektronickou adresu, potvrzení doručení, doručování zmocněnci či zmocniteli):

I. Ustanovení § 19 odst. 8 věty druhé správního řádu z roku 2004 je třeba vykládat tak, že toliko v případě doručování písemností uvedených v § 19 odst. 4 téhož zákona, tj. v případě doručování písemností, jež mají být doručovány do vlastních rukou adresáta, platí, že písemnost je doručena v okamžiku, kdy její převzetí potvrdí adresát zprávou podepsanou jeho uznávaným elektronickým podpisem.

II. Pro výklad § 19 odst. 8 věty třetí správního řádu z roku 2004 platí, že nepotvrdí-li adresát převzetí písemnosti dle § 19 odst. 4 téhož zákona, doručí správní orgán písemnost, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal.

III. Pro účinné doručení písemnosti neuvedené v § 19 odst. 4 správního řádu z roku 2004 na elektronickou adresu dle § 19 odst. 3 téhož zákona není třeba, aby její adresát potvrdil převzetí této písemnosti zprávou podepsanou uznávaným elektronickým podpisem.

IV. Doručuje-li správní orgán dle § 19 odst. 3 správního řádu z roku 2004 písemnost dle § 19 odst. 4 téhož zákona, je třeba, aby současně adresáta této zprávy poučil o následcích nepotvrzení jejího převzetí dle § 19 odst. 8 věty třetí téhož zákona

Rozsudek NSS ze dne 11.5.2016, č.j. 2 As 13/2016 – 36 (krajní nouze): Rozsudek se zabývá podmínkami okolnosti vylučující protiprávnosti, a to krajní nouze.

Rozsudek NSS ze dne 11.5.2016, č.j. 10 As 65/2016 – 30 (ublížení na cti): NSS opakovaně rozhodl ve věci přestupku ublížení na cti; stručně se vyjadřuje k údajné urážlivosti výroku o určité skutečnosti z doslechu, nejde však o argumentačně propracované posouzení; stručně konstatuje, že otázka viny a sankce je věcí mezi státem a obviněnou.

Rozsudek NSS ze dne 16.6.2016, č.j. 6 As 73/2016 – 40 (správní delikt provozovatele vozidla): Ustanovení § 10 odst. 3, resp. § 125f zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, o odpovědnosti provozovatele vozidla, založené na objektivní odpovědnosti s možností liberace, za správní delikt spočívající v nezajištění, „aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“ (např. za neoprávněné zastavení nebo stání), není v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. s čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, konkrétně s ústavní garancí principu presumpce neviny, práva nevypovídat a nebýt nucen k sebeobviňování.

NSS též zdůrazňuje s odkazy na judikaturu, že u správních deliktů obecně není ústní jednání povinnou součástí správního řízení; neseznámení s prováděním důkazů mimo ústní jednání pak nemusí představovat vadu řízení, mající vliv na zákonnost rozhodnutí.

Rozsudek NSS ze dne 22.6.2016, čj. 1 As 34/2016 – 35 (odstraňování vad plné moci, chybějící podpis): Odstranění vady plné moci spočívající v absenci podpisu zmocnitele není úkonem, který má zastoupený vykonat osobně ve smyslu § 34 odst. 2 správního řádu.

NSS shrnuje s odkazy na předchozí judikaturu své závěry týkající se postupu, kdy je podáván opravný prostředek s plnou mocí, u níž chybí podpis zmocnitele.

Rozsudek NSS ze dne 23.6.2016, č.j. 10 As 232/2015 – 53 (občanské soužití; stavení promlčecí lhůty z důvodu trestního řízení; více úředních osob u jednání): NSS se zabývá během promlčení lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek v situaci, kdy pro tentýž skutek bylo vedeno trestní řízení. NSS nepovažuje za porušení neveřejnosti jednání přítomnost více úředních osob, neboť zákon předpokládá možnost účasti více oprávněných úředních osob na správním řízení (§ 15/2 sř), o přizvání další úřední osoby (z důvodu nevhodného chování účastníka) měl ale být pořízen záznam do protokolu (dané opomenutí však nemá vliv na zákonnost rozhodnutí).

Rozsudek NSS ze dne 23.6.2016, č.j. 10 As 61/2016 – 44 (pořádková pokuta, podání vysvětlení, sebeobviňování): NSS k odepření podání vysvětlení až po uložení pořádkové pokuty za nedostavení se na předvolání.

Rozsudek NSS ze dne 29.6.2016, č.j. 2 As 84/2016 – 43 (nečinnost, zásahová žaloba, odvolání): Proti nepředání spisu odvolacímu orgánu nelze brojit žalobou proti nezákonnému zásahu. NSS též odkazuje na předchozí judikaturu k dané otázce. Obdobně též rozsudek NSS ze dne 30.6.2016, č.j. 8 As 79/2016 – 24, nebo rozsudek NSS ze dne 4.8.2016, č.j. 10 As 126/2016 - 33.

Rozsudek NSS ze dne 29.6.2016, č.j. 6 As 51/2016 – 38 (doručování, adrese pro doručování): NSS neaproboval postup, kdy správní orgán doručil rozhodnutí na novou adresu trvalého pobytu, pokud účastník před i po změně této adresy setrvale uváděl jinou adresu pro doručování písemností. Volba adresy pro doručování nemusí být učiněna formou podání, ale může být učiněna i implicitně, např. uváděním adresy v záhlaví či zápatí písemností účastníka.

Rozsudek NSS ze dne 29.6.2016, č.j. 6 As 112/2016 – 30 (telefonování při jízdě; humor): K tvrzení účastníka, že si podepíral hlavu, v níž držel krabičku s bonbóny, NSS mj. uvádí: „Cum grano salis, i obecná lidská zkušenost napovídá, že není žádný rozumný důvod si krabičku s bonbóny přikládat k uchu, ani podpírat si hlavu rukou, v níž člověk cokoliv drží.“

Rozsudek NSS ze dne 21.7.2016, č.j. 7 As 40/2016 – 40 (obstrukce, omluva, substitut): Účelové jednání, jež nemá „jiné objektivní vysvětlení než obstrukci či nevhodné procesní taktizování“ nepožívá soudní ochrany (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12.5.2008, č.j. 5 As 44/2007 - 93, ze dne 22.12.2010, č.j. 5 Afs 55/2010 - 92, ze dne 7.4.2011, č.j. 1 As 100/2010 - 60, ze dne 31.7.2015, č.j. 8 As 180/2014 - 45, ze dne 25.9.2007, č. j. 2 Afs 52/2007 - 50, či ze dne 18.8.2005, č.j. 2 Afs 202/2004 - 43).

Rozsudek NSS ze dne 9.12.2014, čj. 4 As 26/2013 – 57, č. 3182 Sb.NSS (obec jako opatrovník): Předpokladem pro ustanovení opatrovníka účastníkovi v řízení před správním orgánem podle § 32 odst. 4 správního řádu z roku 2004 není souhlas obce, která má být opatrovníkem účastníka ustanovena.

Rozsudek NSS ze dne 29.1.2015, čj. 6 As 263/2014 – 33, č. 3219 Sb.NSS (odklad vykonatelnosti rozhodnutí): Ustanovení § 83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, podle něhož musí správní orgán vyhovět žádosti o odložení výkonu rozhodnutí, jestliže účastník podal návrh na přezkoumání rozhodnutí o přestupku soudem, dopadá pouze na exekuční proveditelnost rozhodnutí, nikoliv na záznam bodů do registru řidičů. Záznam bodů spadá mezi tzv. jiné právní účinky rozhodnutí ve smyslu § 74 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.

Rozsudek NSS ze dne 3.6.2015, čj. 6 As 106/2014 – 25, č. 3251 Sb.NSS (správní delikt vs. přestupek, společné řízení): I. Je-li podnikající fyzická osoba současně řidičem a provozovatelem vozidla a vozidlo řídí na pozemní komunikaci bez registrační značky, je její protiprávní jednání postižitelné jako správní delikt podle § 83 odst. 1 písm. b) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, což v souladu s vymezením pojmu „přestupek“ (§ 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) vylučuje, aby bylo postiženo jako přestupek podle § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích [řízení vozidla v provozu na pozemních komunikacích, na němž v rozporu s jiným právním předpisem (zákon č. 56/2001 Sb.) není umístěna tabulka státní poznávací značky].

II. Speciální úprava řízení o přestupcích podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, obsahující v § 57 odst. 1 rovněž úpravu společného řízení, brání projednání přestupku a správního deliktu ve společném řízení podle § 140 správního řádu z roku 2004.

Rozsudek NSS ze dne 14. 7.2015, čj. 8 As 141/2012 – 57, č. 3268 Sb.NSS (návětí, náležitosti rozhodnutí): Povinnost uvést ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno (§ 68 odst. 2 správního řádu z roku 2004), je splněna i tehdy, když je příslušné ustanovení právního předpisu uvedeno v tzv. návětí (záhlaví) rozhodnutí, které je třeba pokládat za součást výrokové části rozhodnutí.

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec, ze dne 9.4.2015, čj. 60 A 10/2014 – 33, č. 3282 Sb.NSS (náležitosti rozhodnutí, právní kvalifikace): Protože sběrná skutková podstata obsažená v § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, obsahuje normu odkazující a také § 5 odst. 1 písm. a) téhož zákona obsahuje pouze obecně formulovanou povinnost řidiče užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, musí být součástí právní kvalifikace skutku v souladu s § 68 odst. 2 správního řádu z roku 2004 a § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, také uvedení ustanovení zvláštního právního předpisu, které technické podmínky pro užití motorového vozidla, jež nebyly naplněny, stanoví. Tento požadavek odpovídá i doktríně trestního práva, podle níž je u trestných činů s blanketní dispozicí třeba ve výroku uvést odkaz na přesné ustanovení právní normy, které bylo zaviněným jednáním porušeno.

Rozsudek NSS ze dne 2.7.2015, čj. 9 As 206/2014 – 48, č. 3283 Sb.NSS (znalecký posudek předložený účastníkem): Má-li posudek předložený účastníkem správního řízení náležitosti znaleckého posudku dle § 127a o. s. ř., postupuje se při jeho provádění stejně jako při provádění znaleckého posudku znalce ustanoveného správním orgánem podle § 56 správního řádu z roku 2004.

Rozsudek NSS ze dne 24.7.2015, čj. 8 As 55/2015 – 26, č. 3284 Sb.NSS (doručování na elektronickou adresu): Povinnost správního orgánu doručovat na elektronickou adresu sdělenou účastníkem dle § 19 odst. 3 správního řádu z roku 2004 není absolutní. Jestliže písemnost nelze z objektivních technických důvodů, které zjevně nejsou dočasného či nahodilého charakteru, vůbec odeslat, je možné doručit písemnost, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal (§ 19 odst. 8, 9 správního řádu). Uvedené nezbavuje správní orgán povinnosti vést správní spis způsobem, z něhož budou jasně seznatelné důvody, pro něž nebylo možno písemnost odeslat.

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17.4.2014, čj. 62 Af 18/2013 – 112, č. 3286 Sb.NSS (nahlížení do spisu neúčastníkem): Pro posouzení existence (prokázání) právního zájmu na nahlédnutí do spisu podle § 38 odst. 2 správního řádu z roku 2004 je vedle kupř. aktivity žadatele ve správním řízení (byť v něm nebyl účastníkem) významná právě i „pozice“ žadatele ve vztahu k otázkám, jež byly ve správním řízení řešeny. Jestliže je žadatel o nahlédnutí do spisu účasten coby smluvní strana na smlouvách navazujících na postup zadavatele, který byl ve správním řízení shledán rozporným se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, a jestliže žadatel hodlá za této situace využívat proti některému z účastníků smlouvy uzavřené v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách soukromoprávní ochrany, pak jeho „pozice“ takový právní zájem na nahlédnutí do spisu prokazuje.

Rozsudek NSS ze dne 25.9.2015, čj. 8 As 193/2014 – 35, č. 3300 Sb.NSS (příkaz, obnova řízení): Obnova řízení na žádost účastníka dle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu z roku 2004 je možná i v případě řízení o přestupku, o němž bylo pravomocně rozhodnuto v příkazním řízení (§ 87 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích).

Rozsudek NSS ze dne ze dne 18.12.2015, čj. 4 As 225/2015 – 32, č. 3363 Sb. (právo zvolit si obhájce): Správní orgán je povinen v souladu s § 73 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, umožnit obviněnému ze spáchání přestupku zvolit si obhájce i po zahájení ústního jednání. Pro výkon tohoto práva správní orgán obviněnému stanoví přiměřenou lhůtu.

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26.11.2015, čj. 30 A 106/2013 – 43, č. 3382 (předmět řízení, změna vymezení skutku): Předmět řízení o tzv. jiném správním deliktu, tedy skutek (z jehož spáchání je viněna určitá osoba), je třeba náležitě vymezit; neznamená to ovšem, že v dalším průběhu řízení nemůže dojít ke změně vymezení skutku a jeho bližší specifikaci, aniž by bylo vydáno nové oznámení o zahájení řízení.

Rozsudek NSS ze dne 28.1.2016, čj. 10 As 236/2015 – 36, č. 3392 Sb.NSS (prokázání totožnosti, neuposlechnutí výzvy): Osoba vyzvaná k prokázání totožnosti v souladu s § 63 odst. 2 písm. b) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, se nemůže zprostit povinnosti prokázat svou totožnost pouze s odkazem na subjektivní hodnocení svého vzhledu, jazykové vybavenosti či individuálních projevů chování.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.6.2016, č.j. 11 A 2/2014 – 40 (forma výzvy k doplnění rozkladu): Soud vyhodnotil požadavek na vyhotovení výzvy k odstranění nedostatků (blanketního) rozkladu ve formě usnesení dle § 39 odst. 1 správního řádu jako projev přepjatého formalismu. Výzva k odstranění vad žádosti, s poskytnutím přiměřené lhůty, může mít i podobu neformálního přípisu.

Nález ÚS ze dne 29.6.2016, sp. zn. I. ÚS 520/16 (křivé obvinění policistů a revizorů a presumpce neviny, věrohodnost výpovědi policisty): Ústavní soud mj. uvedl, že v demokratickém právním státě, v němž jsou si všichni lidé rovni, v žádném případě nelze bez dalšího přikládat větší váhu výpovědím policistů jako vykonavatelů veřejné moci, oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž je veřejná moc vykonávána. To platí zejména v případě jejich konfliktu. Automatické favorizování výpovědí policistů před výpověďmi údajných poškozených by také mohlo zásadně znemožnit potírání tolik nežádoucí nezákonné činnosti policistů, tedy těch, kteří naopak na dodržování zákonů mají dohlížet.