Obecní policie – neuposlechnutí výzvy veřejného činitele, prokazování totožnosti, urážky a napadání strážníků ze strany občanů

   

 1. Úvod

Se společenskými změnami, které přinesl listopad 1989, došlo i ke změně pohledu na orgán zajišťující bezpečnost v České republice (Veřejnou bezpečnost a následně Policii ČR). Společnost měla určitou averzi k Veřejné bezpečnosti jako nástroji Komunistické strany Československa. Obecním zřízením bylo zároveň obcím svěřeno do samostatné působnosti zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku a v souvislosti se zajištěním těchto místních záležitostí i možnost zřizování obecních policií. Obce sice mohly prostřednictvím obecní rady nebo starosty ukládat úkoly útvarům Policie ČR v souvislosti se zabezpečováním místních záležitostí veřejného pořádku. Policie ČR však tyto úkoly plnila vedle dalších úkolů uložených jí dle zákona o Policii ČR. Obce viděly v možnosti zřízení obecní policie, která je jim plně podřízena, možnost mít vlastní donucovací aparát, nezbytný k tomu, aby úkoly, za které nesou politickou a společenskou odpovědnost, mohly svými silami také reálně plnit. Přijetím zákonných úprav umožňujících zřizování obecních policií v České republice, stála i snaha o určitou decentralizaci státní moci a její přenesení do působnosti obcí a měst.

Autorita Policie ČR velmi poklesla, zejména v souvislosti se zkresleným vnímáním demokracie, kde si „každý může dělat, co chce“, a souběžně s popularizací zavádějících frází typu „platím si vás ze svých daní“.

Nově vznikající obecní policie se s Policií ČR nejen že ocitly „na stejné lodi“, ale čelí zároveň nedostatečnému respektu ze strany občanů, potýkají se s malým právním vědomím veřejnosti, která se často domnívá, že „černé šerify“ nebo „měšťáky“ není nutno brát vážně (ač jsou veřejnými činiteli dle § 89 odst. 9 trestního zákona). Obecní policie si za dobu své existence, svou činností v oblasti zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku na teritoriu měst a obcí, upevnily a potvrdily pozici jedné z bezpečnostních složek. Na obecní policie se však postupem doby kladou čím dál rozsáhlejší nároky, úkoly a oprávnění. Ve větších městech, vzhledem k většímu nápadu trestné činnosti, obecní policie „přebírají“ od Policie ČR odhalování méně závažných protiprávních jednáních, tedy tzv. bagatelní kriminalitu (jakkoliv stále platí § 2 odst. 1 písm. a), b), j) a § 2 odst. 3 zákona o Policii ČR nebo např. nařízení vlády České republiky č. 397/1992 Sb., kterým se stanoví podrobnější úprava vztahů Policie České republiky k orgánům obcí a obecní policii).

Proto obce nejen že ze svých prostředků, určených na výkon samosprávy, „sponzorují“ stát tím, že na sebe přebírají povinnosti Policie ČR, ale zároveň musí řešit výše naznačené problémy týkající se vztahu veřejnosti k poslání, významu a postavení obecní policie v systému orgánů veřejné moci, zajišťujících veřejný pořádek a chránících život, zdraví a majetek občanů.

K nejčastějším problémům náleží především (1) odmítání uposlechnout výzvy veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci, dále (2) urážky a zesměšňování strážníků obecní policie (resp. policistů), a někdy i (3) fyzické napadání obecních strážníků (nebo policistů) ze strany občanů.

2. Řešení neuposlechnutí, urážek a napadání obecních strážníků prostředky práva přestupkového

2.1. Neuposlechnutí výzvy veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci

Neuposlechnutí výzvy veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci je přestupkem dle ustanovení § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Chráněným objektem je zde řádný výkon veřejné správy, respektive veřejný pořádek. Výzva veřejného činitele musí být učiněna při výkonu jeho pravomoci na základě zákonného zmocnění. Výzva musí být určitá a musí z ní pro konkrétní osobu vyplývat povinnost něco konat, něčeho se zdržet či něco strpět. Neuposlechnutí výzvy proto spočívá v nesplnění povinnosti, která byla výzvou uložena. Veřejným činitelem je dle § 89 odst. 9 trestního zákona mimo jiné odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy a příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Při výkonu služby, resp. při výkonu své pravomoci svěřené zákonem (§ 1 odst. 2, § 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů), jsou tedy strážníci obecní policie veřejnými činiteli, které je třeba v této souvislosti uposlechnout. Zmíněné skutečnosti nejen že vyplývají z trestního zákona a z logiky věci, ale i z judikatury soudů, např. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém rozhodnutí zn. Rt 3 To 102/94 (č. 8/95 Sb. rozh. tr.): „Strážník obecní (městské) policie je při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku v rámci působnosti obce podle § 1 a § 2 zák. č. 553/1991 Sb. , o obecní policii, veřejným činitelem ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák., neboť plní úkoly společnosti, při kterých má právo rozhodovat o právech a povinnostech občanů a právnických osob. Za veřejné činitele je třeba považovat také členy obecního zastupitelstva, obecní rady a starostu, pokud vykonávají úkoly, při nichž používají pravomoci svěřené jim v rámci odpovědnosti za splnění těchto úkolů.“, dále viz rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (7 To 137/94) a Nejvyššího soudu ČR (2 Tzn 103/1997). Jak bylo postupem doby novelizováno zmíněné ustanovení trestního zákona, tak byl novelizován i zákon o obecní policii. Na základě novelizace zákona o obecní policii (srovnej zákon č. 311/2002 Sb.) , s účinností od 1.1. 2003 je v ustanovení § 1 stanoveno, že obecní policie je orgánem obce, který zřizuje a zrušuje zastupitelstvo obce obecně závaznou vyhláškou. Tato změna byla pouze potvrzením stávajícího názoru, že strážník obecní policie je odpovědným pracovníkem orgánu samosprávy.

Ostatně i Ústavní soud definoval postavení policie (potažmo obecní policie) a povinnosti občana ve svém usnesení zn. I.ÚS 263/97 následovně: „Občané jsou povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou-li přesvědčeni, že tímto jednáním bylo porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným, a to zákonným způsobem. Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, ani žádná jiná právní norma nepřipouštějí, aby občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů, a teprve na základě toho jejich pokynů uposlechli nebo neuposlechli.“

Přesto se někteří občané domnívají, že je na jejich zvážení, zda strážníka uposlechnou či nikoliv, např. v závislosti na tom, zda je strážník řádně ustrojen, zda občan není momentálně „rozrušen“, zda je strážníkův požadavek „oprávněný“, jaké jiné problémy strážníci údajně neřeší, kolik občan platí na daních, koho zná občan ve vedení obecní policie, obce či na ministerstvu vnitra atd.

Povinnost uposlechnout však vyplývá ze zákona i z judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu bez ohledu na subjektivní mínění občana. Oprávnění strážníků obecní policie např. požadovat prokázání totožnosti nelze podmiňovat tím, že strážníci nejdříve vyhoví rozličným přáním občana, a pak teprve legitimovaná osoba zváží, zda uposlechne. Postačí zde i pouhý „selský rozum“, neboť kdyby měla povinnost uposlechnout záviset na momentálním názoru či náladě adresáta výzvy, policie (státní i obecní) by ani nemohla fungovat a vykonávat své zákonem uložené povinnosti.

S ohledem na výše naznačené praktické problémy se tak přestupek neuposlechnutí výzvy veřejného činitele stává jedním z nejčastěji páchaných přestupků, dochází-li ke kontaktu mezi občanem a strážníkem obecní policie (nebo příslušníkem Policie ČR). Občané se ke spáchání přestupku často „hrdě“ přiznávají, polemizují s oprávněností požadavku (např. prokázat svoji totožnost), zdůrazňují své zásluhy v boji proti totalitě nebo na rozvoji občanské společnosti, poukazují na rodinné problémy apod.

Neuposlechnutí výzvy je však akceptovatelné pouze v extrémních případech, resp. je-li pokyn (příkaz) strážníka nebo policisty zcela zjevně nezákonný nebo by občana vystavil např. ohrožení na životě. Nezákonnost však musí být zcela zjevná na základě objektivních kritérií, nikoliv na základě subjektivního mínění občana nebo jeho účelové argumentace nebo zavádějícího výkladu útržkovitých znalostí právního řádu.

Pokud se občan domnívá, že po něm bylo cokoliv (nejčastěji prokázání totožnosti) požadováno bez zákonné opory, má samozřejmě možnost si stěžovat (nadřízenému strážníka, řediteli obecní policie apod.), uposlechnout však musí.

Co se týká samotného prokazování totožností, lze jen doporučit korektní postup, kdy je dotazovanému občanovi vysvětleno, proč je po něm ověření identity požadováno, kdy se jedná především o imperativ vyplývající z nároků na profesionalitu, slušnost a vstřícný výkon veřejné správy. Občan vždy raději vyhoví odůvodněné a zdvořilé žádosti, než projevu „arogance“ a „policejní zvůle“.

Zákon č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o občanských průkazech“) stanoví, že občanský průkaz je povinen mít každý občan, který dosáhl věku 15 let a má trvalý pobyt na území České republiky. Význam ustanovení je ten, že každému občanu ČR musí být po dosažení 15 let vydán občanský průkaz. Tuto povinnost má i občan, jehož způsobilost k právním úkonům byla rozhodnutím soudu omezena. Občanský průkaz je veřejná listina, kterou občan prokazuje své jméno, popřípadě jména, příjmení, rodné číslo, podobu a státní občanství České republiky, jakož i další údaje v ní zapsané podle tohoto zákona. Občanský průkaz je zakázáno ponechávat a přijímat jako zástavu a odebírat jej při vstupu do objektů nebo na pozemky. V ustanovení § 14 zákon o občanských průkazech taxativně stanovuje povinnosti občanovi, jemuž byl občanský průkaz vydán. Snaží se předcházet případům zničení, poškození, ztrátám, odcizení a zneužití občanského průkazu. Stanovuje mimo jiné občanovi povinnost požádat o vydání nového občanského průkazu v případě, že dojde ke změně údaje zapsaného v občanském průkazu, nebo z důvodů skončení jeho platnosti (tím je sledována aktualizace občanského průkazu). Povinnost mít občanský průkaz u sebe není tímto ustanovením uložena. Ani v jiném právním předpise není stanoveno, že občan musí mít mimo své bydliště průkaz vždy u sebe. To tedy znamená, že občan se může pohybovat mimo své bydliště bez občanského průkazu aniž by byl za to postižen. Zákon o občanských průkazech v § 16a stanoví co je přestupkem na úseku občanských průkazů. To, že osoba nemá občanský průkaz u sebe, však zákon nepostihuje.

Jiná situace však nastane, jestliže bude vůči osobě dán některý z důvodů, kdy je strážník oprávněn podle § 12 zákona o obecní policii vyzvat osobu, aby prokázala svoji totožnost. Přitom prokázáním totožnosti se pro účely zákona o obecní policii rozumí zjištění jména, příjmení, data narození a bydliště osoby. Totožnost se zpravidla prokazuje občanským průkazem, pasem nebo jiným dokladem, ve kterém jsou výše zmíněná data prokazující, že se jedná skutečně o osobu s níž je jednáno. V případě, že osoba není schopna prokázat totožnost z důvodu, že nemá u sebe žádný doklad, ze kterého by bylo možné určit o koho jde, může strážník poskytnout osobě součinnost v prokázání totožnosti, které spočívá v tom, že např. půjde s osobou do místa bydliště, pokud je bydliště v blízkosti místa řešení a nechá si předložit doklad, který potvrzuje totožnost osoby. V případě, že nelze vyjít takto osobě vstříc, je strážník oprávněn předvést osobu ke zjištění totožnosti na Polici ČR (§ 13 zákona o obecní policii).

Legitimovaná osoba je ale v každém případě povinna poskytnout nezbytnou součinnost při prokazování totožnosti (§ 12 zákona o obecní policii, § 13 zákona o Policii ČR) – povinnost jednak vyplývá ze zákona a jednak oprávnění jednoho subjektu (policie) nutně odpovídá povinnost na straně druhé (povinnost občana uposlechnout, prokázat součinnost, podrobit se úkonům potřebným ke zjištění totožnosti).

Proto je-li občan požádán o předložení občanského průkazu, a nevyhoví, neboť jej při sobě nemá, přestupku se nedopouští. Pokud u sebe občanský průkaz má, deliktu se dopustil. Pokud u sebe občanský průkaz nebo jiný doklad totožnosti nemá, a zároveň neposkytne nezbytnou součinnost při zjišťování své totožnosti, přestupku se jednoznačně dopouští (zpravidla je vždy schopen sdělit jméno, příjmení, datum narození, jméno matky za svobodna apod., i když je překvapený, vystresovaný nebo s prokazováním totožnosti nesouhlasí).

Při perlustraci za součinnosti občana bez jakýchkoliv dokladů je však třeba být opatrný, neboť požadované údaje mohou znát i sourozenci, příp. i širší rodina nebo přátelé či známí perlustrované osoby. Ideální je proto ověření shody podoby v evidenci občanských průkazů na Policii ČR. Dochází totiž i k případům, kdy obecní úřad na základě oznámení obecní policie nebo Policie ČR obviní z přestupku pachatelova bratra, spolužačku mladistvé, jejíž osobní údaje i rodinu zná pachatelka z širší rodiny, ze třídy nebo ze staršího trestního spisu (kde obě dříve figurovaly jako podezřelé či obviněné).

2.2. Urážky a zesměšňování strážníků obecní policie ze strany občanů

Urážky či zesměšňování strážníků obecní policie patří ke každodenní realitě související se zajišťováním místních záležitostí veřejného pořádku, resp. k výkonu pravomocí obecní policie. Strážníci se setkávají nejen s tzv. kverulanty, notorickými stěžovateli, ale i s občany zcela pochopitelně vyvedenými z míry spáchaným trestným činem nebo přestupkem, rozrušeni neštěstím, které je náhle postihlo, nebo jinou mezní situací.

Je proto třeba postupovat uvážlivě a všímat si především věcného jádra, resp. podstaty, námitek, stížností a žádostí sdělovaných občanem, nikoliv se soustřeďovat na jejich formu. Strážník nebo policista zde vystupuje v roli komunikačně zdatného profesionála a veřejné autority.

Na druhé straně není důvod tolerovat samoúčelné a cílené útoky na dobré jméno, čest, osobní důstojnost a mravní integritu strážníků či policistů, kdy ten který agresivní občan pouze ventiluje svoji averzi k veřejné moci, osobní problémy a frustrace či rozladění z předchozích negativních zkušeností s policií. Osobnostní práva upravuje především Listina základních práv a svobod (čl. 10 Listiny) a dále občanský zákoník (§ 11 a násl. občanského zákoníku), existuje však i ochrana poskytovaná normami práva veřejného (např. § 206 trestního zákona a § 49 zákona o přestupcích). Tu je nutno vztahovat i na veřejné činitele, resp. na strážníky a policisty, neboť z titulu výkonu veřejné funkce, resp. zákonem svěřené pravomoci, veřejní činitelé svá práva deklarovaná Listinou jistě nepozbývají, jakkoliv jsou na ně jako na veřejné autority a profesionály kladeny vyšší nároky.

Stane-li se proto strážník nebo policista terčem urážek, zesměšňování a jiného verbálního napadání, které není byť i přehnanou, neoprávněnou a neodůvodněnou kritikou výkonu veřejné moci či veřejné správy obecně, ale útok má už spíše charakter osobně cíleného ataku na osobu strážníka (policisty), např. formou obscénních provokativních urážek, zesměšňování na veřejnosti, polemikami nad sexuální orientací, rodinou a soukromím strážníka, budou už překročeny akceptovatelné meze byť i vypjaté komunikace. Jsme přesvědčeni, že i v asymetrických vztazích, do nichž občané dnes a denně vstupují, platí určité normy slušnosti, zdvořilosti a pravidla obecně přijatelné komunikace, které je nutno zachovávat. V opačném případě by se bez zákonné ochrany ocitly desítky a stovky tisíc zaměstnanců orgánů veřejné moci, resp. státní správy a samosprávy, což zákonodárce jistě nezamýšlel.

K ochraně strážníků a policistů lze použít zejména následující ustanovení zákona o přestupcích. Přestupku dle § 47 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích se dopustí ten, kdo vzbudí veřejné pohoršení. Může se jednat o případy, kdy k urážkám dochází na veřejnosti před větším počtem přítomných osob (před více než dvěma současně přítomnými osobami) a lze-li mít zato, že tyto urážky vyvolají u přítomných osob veřejné pohoršení (to však kvalifikace skutečně jen ryze hypotetická, i s ohledem na nároky prokázání vzbuzení veřejného pohoršení, mj. dostatečný počet pohoršených). Častějším případem však bude spáchání přestupku dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Tohoto přestupku se dopustí ten, strážníkovi či policistovi ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch. Chráněným objektem je tu ochrana osobnosti člověka, zejména její čest.

Vzhledem k § 68 zákona o přestupcích se však jedná o tzv. „návrhový“ přestupek, který lze stíhat pouze na návrh postižené osoby, podaný věcně, místně a funkčně příslušnému správnímu orgánu (obecnímu úřadu dle místa spáchání přestupku, viz § 55 odst. 1 zákona o přestupcích) se všemi náležitostmi uvedenými v § 68 odst. 3 zákona o přestupcích (a podpůrně v § 37 odst. 2 správního řádu) a pokud možno s uvedením důkazů (seznam svědků, záznam z kamery, nahrávka apod.).

Návrh může znít např. následovně: Žádám o projednání přestupku proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, kterého se dopustil pan Josef Novák, nar. 1.1.1980, bytem Hlavní 2/1, Nová Ves, tím, že mě, tj. p. Václava Starého, nar. 1.1.1965, bytem Vedlejší 123/5, Nová Ves, dne 11.11.2007 kolem 14,00 hod. před cukrárnou v Přípotoční ulici 20, Nová Ves, na veřejnosti urážel slovy jako „ty mě můžeš …, tvoje matka se … a ty seš stejnej … jako ten …, s kterym beztak …, ty … jeden …“.

Návrh je nutno podat do tří měsíců od spáchání skutku (srovnej § 68 odst. 2 zákona o přestupcích), kdy podáno je až dnem, kdy návrh obecnímu úřadu došel – nestačí tedy datum předání k poštovní přepravě (srovnej § 37 odst. 6 a § 44 odst. 1 správního řádu). Návrh lze rovněž sepsat přímo u správního orgánu, který je k vyřizování věci příslušný, tzn. na obecním úřadě, kde úředník či úřednice zpravidla poradí, jak návrh správně sepsat, zda ho má smysl podávat, kolik času pro podání návrhu ještě zbývá, příp. jak jinak by věc ještě šla řešit. Je třeba mít na paměti, že dle § 49 odst. 2 zákona o přestupcích lze za zmiňovaný přestupek uložit pokutu max. do výše 1.000,- Kč, a v případě, že spáchání přestupku nebude prokázáno, uloží se navíc navrhovateli povinnost nahradit náklady řízení stanovené paušální částkou ve výši 1.000,- Kč (viz. § 79 odst. 1 zákona o přestupcích a § 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb., ve znění vyhlášky 340/2003 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích).

Vždy je proto třeba zvažovat, zda se podání návrhu vyplatí, zda strážník nebude mít s tímto řízením pouze další starosti a zda další případný kontakt s agresivní osobou „stojí za to“, nemluvě o protahování řízení, bude-li obviněným z přestupku bezdomovec, osoba závislá na návykových látkách, osoba bez stálého pobytu apod. V řízení o přestupku urážky na cti je totiž správní orgán povinen pokusit se uraženého na cti a obviněného z přestupku smířit, k čemuž je zpravidla nutné oba účastníky předvolat k ústnímu jednání, příp. je byť i každého zvlášť ke správnímu orgány fyzicky dostat a zmíněnou otázku s nimi projednat. Pokud obecní úřad „pokus o smír“ zanedbá nebo opomene, je to důvod ke zrušení rozhodnutí, kdy řízení je nutno opakovat, resp. v něm dále pokračovat.

Výsledkem řízení bude v ideálním případě symbolická pokuta do 1.000,- Kč, může však nastat i výše nastíněná varianta, kdy spáchání přestupku prokázáno nebude – buď pro nedostatek důkazů nebo z důvodu, že obviněný z přestupku úspěšně zpochybní argumenty a důkazy předložené nebo navržené strážníkem (příp. odvolací orgán bude prvostupňová rozhodnutí tak dlouho rušit, až dojde k zániku odpovědnosti za přestupek, tj. k prekluzi – viz § 20 odst. 1 zákona o přestupcích). Pokud by bylo řízení zastaveno, a strážníkovi by dokonce byla uložena povinnost nahradit náklady řízení, měl by takový výsledek silně demoralizující vliv a podobné rozhodnutí by bylo jednoznačným „vítězstvím“ pachatele. Doporučujeme proto naléhavé případy nejdříve předjednat s úředníkem či úřednicí obecního úřadu (kteří mají vůči všem občanům poučovací povinnost i závazek dle možností vycházet vstříc, viz § 4 odst. 1 a 2 správního řádu), zda zahajování řízení vůbec bude mít smysl, zda jsou důkazy dostatečné, jak dlouho bude řízení trvat atd.

Iniciování řízení se vyplatí zpravidla pouze tam, kde je přestupkové jednání pachatele obzvláště intenzivní, opakované či nebývale „drzé“ a skutečně je na místě dotyčnému (spoléhajícímu se na benevolenci obecní policie a úřadů) stanovit určité meze. I v případě, že by řízení mělo skončit zastavením, je povinnost účastnit se řízení (pod hrozbou ukládání pořádkových pokut, pokud se předvolaný nedostaví nebo pokud jinak závažně ztěžuje řízení) určitým ponaučením. Strážník (navrhovatel), kterému by měla být v případě zastavení řízení, zahájeného na jeho návrh uložena povinnost nahradit náklady řízení, může požádat o upuštění od uložení této povinnosti z důvodu zvláštního zřetele hodných (§ 79 odst. 3 zákona o přestupcích), nejlépe už v průběhu řízení. Úřad samozřejmě může přistoupit k upuštění od uložení povinnosti hradit náklady i z vlastní iniciativy (srovnej formulaci § 79 odst. 3 zákona o přestupcích – není nutná žádost dotčené osoby). Důvodem zvláštního zřetele hodným může být např. frekvence útoků, jimž je strážník na rozdíl od běžného občana vystaven (často napadaný strážník, který se hodlá bránit, by se pak „nedoplatil“), a dále zájem na zachování respektu k orgánům veřejné moci (deklarovaný např. § 154 – 156 trestního zákona, § 62 odst. 2 správního řádu aj.), kdy i strážník nebo policista má právo na ochranu a na příznivé pracovní podmínky; o demoralizujícím efektu „postihování“ strážníka-navrhovatele náklady řízení, na rozdíl od postižení přestupce pokutou (a náklady řízení), už byla výše řeč.

V každém případě nemá smysl a bylo by i neprozíravé některým občanům za každou cenu ustupovat, neboť důsledkem takového postupu bývá odchod „vyhořelých“ a frustrovaných strážníků (a policistů) ze služby, necítí-li ani pozitivní odezvu ze strany veřejnosti ani podporu a zastání u svých nadřízených a jiných orgánů veřejné moci.

2.3. Fyzické napadání strážníků obecní policie občany

Strážníci obecní policie se bohužel setkávají i s případy fyzického napadání (strkání, údery pěstí, kopání, vyhrožování zbraní, pokus o rvačku), kdy obecní policie ne vždy nachází pochopení u Policie ČR, která si nechce „přidělávat práci“ s vyšetřování trestného činu útoku na veřejného činitele (nejde-li o jejich kolegu), a věc kvalifikuje často jako pouhý přestupek a postupuje věc obecnímu úřadu.

Zde však vzniká problém s kvalifikací přestupku, resp. s podřazením konkrétního (nepochybně společensky škodlivého jednání) pod konkrétní skutkovou podstatu přestupku. Samozřejmě se nabízí přestupek proti občanskému soužití (§ 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích), na druhé straně je otázka, zda občanské soužití bylo to hlavní, co bylo ohroženo nebo narušeno.

Narušen byl totiž především řádný výkon veřejné správy, příp. veřejný pořádek, (občan na policistu nebo strážníka zpravidla útočí právě z důvodu výkonu veřejné moci), ale je bohužel třeba zabývat se otázkou spíše „druhořadou“, a to souběžným narušením občanského soužití (policista nebo strážník, jakkoliv v mocenské pozici, jistě neztrácí svá práva chráněná § 49 zákona o přestupcích, a i v asymetrických vztazích, do nichž občané dnes a denně vstupují, platí určité normy slušnosti, zdvořilosti a pravidla obecně přijatelné komunikace, které je nutno zachovávat.

Rozhodující orgán se proto bude muset vypořádat s odůvodněním porušení objektu přestupku proti občanskému soužití (nerušené občanské soužití), kdy bude muset vysvětlit, proč ani mezi občany a strážníky (policisty) by nemělo docházet k napadání, výhrůžkám, vulgárním útokům, zraněním atd.

Ministerstvo vnitra ČR po dlouhých diskuzích a konzultacích s Ministerstvem spravedlnosti ČR nakonec dospělo k závěru, že i strážník a policista může být uražen (tedy být chráněn přestupkem dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích), jak je jistě známo všem, kdo navštěvovali konzultační dny pořádané odborem všeobecné správy MV ČR. Proto není důvod se domnívat, že by strážník (nebo policista) nemohl být stejně tak obětí přestupku dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, kde je objekt deliktu (občanské soužití, resp. zájem na harmonickém a nerušeném občanském soužití) totožný.

Stejný názor je vysloven i v důvodové zprávě k zákonu č. 253/1997 Sb., kterým byl z trestního zákona vyjmut odst. 3 § 156 trestního zákona „Kdo hrubě urazí nebo pomluví veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem.“ Ochrana veřejného činitele před verbálními a dalšími útoky, které protiprávně snižují jeho vážnost, je veřejnému činiteli poskytována jako kterémukoliv občanovi.

Případy napadání strážníků obecní policie tak lze stíhat jako přestupek proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, za který už lze uložit na rozdíl od urážek sankci o něco citelnější, konkrétně pokutu až 3.000,- Kč (§ 49 odst. 2 zákona o přestupcích). Přestupku se dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním. Chráněným objektem je zde zdraví a čest člověka, občanské soužití a dobré mravy. Přestupek je projednáván z úřední povinnosti, tzn. strážníkovi nehrozí uložení povinnost nahradit náklady řízení, pokud by přestupek nebyl prokázán, a oznámení lze podat kdykoliv. Postup dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích je tak pro obec i strážníky podstatně méně komplikovaný a méně „rizikový“, kdy lze iniciovat zahájení řízení s mnohem menšími obavami. Samozřejmě opět platí, že je na místě shromáždit nebo navrhnout všechny dostupné důkazy, aby pachatel z procesních důvodů neunikl potrestání.

3. Závěr

Strážníci obecní policie mohou být při výkonu své pravomoci chráněni nejen skromně užívanými prostředky práva trestního (pomineme-li možnosti práva občanského v oblasti ochrany osobnosti), ale pomocí jim může být i právo přestupkové, které je jim ostatně nejblíže. Jedná se především o přestupek neuposlechnutí výzvy veřejného činitele, kde sankce není vysoká, prokazatelnost však bývá relativně snadná. Urážkám se strážník může bránit podáním návrhu na projednání přestupku ublížení na cti, kde však náročnost řízení a jeho úskalí nemusí vyvážit efekt pokuty uložené případně pachateli přestupku. Případy fyzického napadání či jiného hrubého jednání směřovaného vůči strážníkům, nejedná-li se o trestný čin útoku na veřejného činitele, pak lze stíhat jako úmyslné narušení občanského soužití spáchané formou vyhrožování újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku nebo jiným hrubým jednáním. Zde lze jednak uložit relativně vyšší pokutu, a zároveň se jedná o přestupek projednávaný z úřední povinnosti, kdy procesních rizik pro poškozeného je zde podstatně méně než v případě zmíněných urážek na cti.

Závěrem doufejme, že strážníci obecní policie, sloužící koneckonců občanům svých obcí, budou muset útokům těch, v jejichž prospěch službu vykonávají, čelit pokud možno co nejméně.

(Spoluautorem JUDr. Pavel Vetešník, právní odd. Městské policie hl. m. Prahy.

Publikováno v obdobném znění pod názvem "Obecní policie – neuposlechnutí výzvy veřejného činitele, prokazování totožnosti, urážky a napadání strážníků ze strany občanů." In: Poradce veřejné správy 2/2008)