Za některé obce projednává – na základě veřejnoprávní smlouvy – přestupky komise k projednávání přestupků v jiné obci. Je možné poplatek placený »pověřené« obci vymáhat po pachateli přestupku a má »pověřující« obec právo se dozvědět, jak »pověřená« obec přestupek vyřídila?
Ekonomický přínos přestupkového řízení
Náklady obce na projednávání přestupků by měl pokrýt příspěvek na výkon přenesené působnosti. Pokuty a náklady řízení totiž téměř nikdy nenahradí skutečné náklady obce na projednávání přestupků (náklady na úředníky nebo na účast členů přestupkové komise, korespondenci, čas strávený s účastníky a svědky). Proto přestupkové řízení v zásadě nemůže být »výdělečné«. Přestupkové řízení v praxi představuje pouze výkon státní správy, spočívající v trestání jednání porušujících nebo ohrožujících zájem společnosti, nikoliv potenciální zdroj příjmů pro obec. (Normy upravující správní delikty umožňují ukládat podstatně vyšší pokuty, na druhé straně je zde vyšší riziko odvolávání se a soudního zpochybňování rozhodnutí, kdy po zrušení rozhodnutí soudem je nutno pokutu vracet.)
Většina projednávaných přestupků s ohledem na procesní nároky dokazování a respektování všech práv účastníka řízení skončí zastavením řízení (případně odložením). Bohužel je tomu tak i v případě řízení velmi náročných a dlouho probíhajících řízení (rušení rozhodnutí odvolacími orgány a vracení k novému projednání, nedostupnost svědků nebo účastníků řízení a jejich opakované předvolávání, stížnosti nebo námitky podjatosti od notorických stěžovatelů atd.).
Přestupek může být vyřízen bez větších nákladů v blokovém řízení (blokovou pokutu lze uložit i přímo na obecním úřadě nebo u přestupkové komise, například v rámci podání vysvětlení, za použití bloků vydávaných Ministerstvem financí ČR) nebo v příkazním řízení (nepodá-li ovšem obviněný z přestupku odpor). V ostatních případech však výtěžek z případně uložené pokuty a nákladů řízení pokryje reálné náklady obce jen zřídkakdy.
Veřejnoprávní smlouvy, pověření jiné obce výkonem přenesené působnosti
Obec proto dostává příspěvek na výkon přenesené působnosti, z něhož hradí zákonem uloženou povinnost projednávat přestupky. Veřejnoprávní smlouvou (o výkonu přenesené působnosti na úseku projednávání přestupků) s náležitostmi stanovenými v § 63 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), a podpůrně v § 160 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, pak obec může dohodnout, že za ni přestupky, k jejichž projednávání je věcně a místně příslušná, bude projednávat jiná obec, která vykonává přenesenou působnost ve stejném správním obvodu obce s rozšířenou působností (§ 63 odst. 1 obecního zřízení).
Ve smlouvě bude dohodnuto vyrovnání, kdy »pověřující« obec hradí »pověřené« obci náklady zpravidla paušální částkou za projednaný přestupek, a to ze svého příspěvku na výkon přenesené působnosti. Výše platby za projednaný přestupek se pohybuje mezi 500 až 3000 Kč, obvyklá je částka mezi 500 až 1000 Kč. Obec si tak může i »vybírat«, kdo pro ni bude přestupky projednávat »nejlevněji«.
Nároky pověřující obce vůči pachateli přestupku
»Pověřující« obec nemá žádný regresní nárok vůči pachateli přestupku, podobně jako nemůže při výkonu jiné zákonem přidělené působnosti po účastnících řízení, byť i zahájených na základě jejich žádosti, vyžadovat náhradu za jiné náklady vynaložené na úřední agendu, na kterou už dostává (jakkoliv v nedostatečné výši) příspěvek na výkon přenesené působnosti. Za pozornost stojí i § 79 odst. 3 správního řádu, který zakotvuje zásadu, že nestanoví-li zákon jinak, nese správní orgán i účastník řízení každý své náklady sám, tzn. náklady úřadu na zajištěný výkonu veřejné moci nejsou problémem účastníka řízení, ale příslušné obce – účastník hradí pouze to, co stanoví zákon.
Platbu za úkony v souvislosti s výkonem veřejné moci lze požadovat pouze na základě zákona, například č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích. Náhradu nákladů řízení (respektive plnění jiných finanční povinností, například pokut coby sankcí za delikt a pořádkových pokut) lze požadovat opět jen v případech stanovených zákonem, například č. 500/2004 Sb., správní řád, zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nebo zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Nad rámec zákona žádná plnění vymáhat nelze (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
»Pověřující« obec nemá žádné nároky vůči pachateli přestupku také proto, že na »smluvní« obec přenesla veškerou působnost týkající se přestupkové agendy, a tím nad pachatelem přestupku ztratila jakoukoliv »moc«.
»Pověřující« obec nemá právo vymáhat na pachateli přestupku žádná finanční plnění, související s přestupkovým řízením. Nemá dokonce ani nárok znát výsledek řízení, tj. jak řízení dopadlo, zda byla uložena pokuta apod. »Pověřující« obec totiž není účastníkem řízení podle § 72 zákona o přestupcích ani správním orgánem příslušným k projednání přestupku (pokud byla výkonem této působnosti pověřena jiná obec), a nemá tedy právo nahlížet do spisu, čímž sdělení výsledku řízení fakticky je (pouze pokud by prokázala právní zájem nebo jiný vážný důvod, § 38 odst. 2 správního řádu), a nemá ani právo na doručení rozhodnutí, neboť rozhodnutí se oznamuje pouze taxativně určenému okruhu subjektů, tj. účastníkům řízení (§ 72 správního řádu), nebo jejich zástupcům (§ 31 a násl. správního řádu) a případně zákonnému zástupci a orgánu sociálně-právní ochrany dětí v řízení s mladistvým (§ 72 a 74 odst. 2 zákona o přestupcích a § 72 správního řádu).
Nahlížení do spisu, sdělování informací o průběhu řízení, kontakt s novináři
Co se týče možnosti nahlédnout do spisu (například formou informace o konečném rozhodnutí nebo zpřístupněním rozhodnutí), musí žadatel na základě § 38 odst. 2 správního řádu (zde obec) prokázat právní zájem nebo jiný vážný důvod. Tím je standardně například snaha vymáhat regresní nároky vůči pachateli přestupku (rutinní případ u zdravotních pojišťoven) nebo vymáhání majetkové či nemajetkové škody po pachateli přestupku. Právním zájmem nebo důležitým důvodem rozhodně není pouhá zvědavost nebo touha dozvědět se, co kdo o kom řekl, jak vypovídal jiný svědek apod. Umožněním nahlížení do spisu zároveň nesmí být porušeno právo některého z účastníků, dalších dotčených osob nebo veřejný zájem (viz § 38 odst. 2 správního řádu). Vždy je třeba pečlivě zvažovat, jak nahlížející osoba s informací hodlá nebo může naložit (třeba kvůli skandalizaci, získání neveřejných informací), zda se některý z účastníků řízení neocitne v nerovném postavení atd.
Žádá-li však starosta „pověřující“ obce o nahlédnutí do spisů vyřizovaných obcí „pověřenou“, může argumentovat svojí povinností řádně hospodařit s prostředky obce (musí vědět, za co platí). Zároveň jsou na něj kladeny vyšší nároky než na běžného občana (je vázán mlčenlivostí), a riziko zneužití informací je u něj podstatně nižší.
Výsledek řízení nesmí být sdělován ani tisku (!), a to ani v případě veřejně známých osobností, jak se často stává. Přestupkové řízení je neveřejné (srovnej i § 49 odst. 2 správního řádu), a např. i politik je občanem jako každý jiný, kdy obec není oprávněna sdělovat veřejnosti, zda dostal pokutu, v jaké výši apod. Mluvčí obce může maximálně sdělit, že věc byla postoupena nebo je prověřována či projednávána, a v podrobnostech ať se tisk obrátí na samotného účastníka řízení, nikoliv na obecní úřad, jehož úředníci jsou vázáni mlčenlivostí. Lze použít příměr, že ani samotný novinář by si jistě nepřál, aby byly zveřejňovány jeho přestupkové spisy nebo spisy týkající se například jeho dětí. Totéž platí i u jiných mediálně známých kauz, kdy novináři dotírají na úředníky, tajemníka nebo starostu, chtějí po nich znát odůvodnění jejich kroků, chtějí nahlížet do spisu apod. Novinář nechť je odkázán na účastníka řízení, který má právo dokonce i na výpisy a kopie podkladů ze spisu (viz § 38 odst. 4 správního řádu). Pokud takový účastník dále šíří osobní nebo citlivé údaje, které zná ze spisu nebo z jeho kopií, je to už jeho odpovědnost.
V souladu s etickými pravidly novinářské profese by se měl novinář dotazovat nejen účastníků řízení, ale i dalších svědků, a zejména poškozených. To však lze jen těžko ovlivnit, proto se nelze vyhnout zveřejňování tendenčních nebo i zcela zkreslených informací o údajně neprofesionálním či nezákonném postupu obce. Přesto všechno by se úřad sám na »vynášení« informací z jím vedených řízení rozhodně neměl podílet – vzpomeňme medializované případy týraných nebo odebíraných dětí, kde není respektována ani neveřejnost správního řízení, ani práva dítěte (srovnej čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).
Zvolený postup se ve správním řízení odůvodňuje pouze účastníkovi řízení, a to v odůvodnění usnesení (§ 76 odst. 1, § 67 a násl. správního řádu) nebo rozhodnutí (§ 67 a násl. správního řádu) nebo v odpovědi na stížnost (§ 175 správního řádu), kde je třeba se vypořádat se všemi námitkami vznesenými účastníkem řízení nebo stěžovatelem. Zvolený postup a opodstatněnost argumentace odvolatele nebo stěžovatele se vysvětluje též odvolacímu orgánu ve stanovisku k podanému odvolání (§ 88 odst. 1 správního řádu), případně ještě ve vyjádření k žádosti stěžovatele o přešetření způsobu vyřízení stížnosti (§ 175 odst. 7 správního řádu, ve spojení s § 86 odst. 1 a § 88 odst. 1 správního řádu, per analogiam). Správní řád neobsahuje žádné ustanovení jako je § 8a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), kde je zakotvena povinnost orgánů činných v trestním řízení informovat o své činnosti veřejnost poskytováním informací sdělovacím prostředkům.
O umožnění nahlížet do spisu je třeba sepsat alespoň krátký úřední záznam – už proto, aby se obecní úřad vyhnul pozdějším obviněním, že někomu nahlížení odepřel, že byl někdo zkrácen na procesních právech apod.
Když se však obecní úřad rozhodne nahlížení odepřít (zejména zájemcům, kteří jsou pouze zvědaví anebo si nenechají vysvětlit, že nejsou účastníky řízení, jakkoliv se cítí být poškozeni nebo dotčeni na svých právech), je třeba o tom vydat usnesení, třeba ihned na místě (viz § 38 odst. 5 správního řádu) s poučením o možnosti podat odvolání, které nemá odkladný účinek (viz § 76 odst. 5 správního řádu). Zda obec postupovala správně či nikoliv, musí posoudit odvolací orgán, jehož právním názorem bude v případě vrácení věci k novému projednání prvostupňový orgán vázán /srovnej § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu/, a obec se tak vyhne případnému obvinění z nesprávného úředního postupu, pokud by poskytla více informací, než směla.
Jak získat přehled o výkonu přestupkové agendy »pověřenou« obcí
S ohledem na výše naznačená striktní pravidla se může zdát, že »pověřující« obec nemá šanci se dozvědět, jak »pověřená« obec přestupky projednává, zda postupuje pečlivě a důsledně a zda si »neusnadňuje« práci odkládáním věcí /§ 66 odst. 3 písm. a) zákona o přestupcích/ nebo čekáním na prekluzi /§ 66 odst. 3 písm. e) a § 20 odst. 1 zákona o přestupcích/.
Způsob informování »pověřující« obce obcí »pověřenou« je především možno upravit ve veřejnoprávní smlouvě (o výkonu přenesené působnosti na úseku projednávání přestupků), kterou mezi sebou obce uzavírají. Tím se lze vyhnout následným sporům o kontrolu nad výkonem přenesené působnosti, kterým byla pověřena jiná obec.
V případě, že tato otázka ve veřejnoprávní smlouvě upravena nebyla a »pověřující« obec na obec »pověřenou« vznese obecný dotaz, například kolik přestupků předchozí rok projednala, kolik uložila sankcí a jakého druhu, kolik uložila pokut, jaké byly náklady řízení, a jaké procento z těchto uložených finančních povinností obec vymohla, není důvod, aby »pověřená« obec sdělení odpovědí odpírala – už s ohledem na povinnost řídit se zásadou spolupráce orgánů veřejné správy, deklarovanou v § 8 odst. 2 správního řádu.
Pokud by »pověřená« obec i přes povinnost spolupráce požadovaná statistická data nadále odmítala sdělit, může »pověřující« obec v každém případě požádat o podání informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen zákon) – s odkazem na § 2 a 4, které zakotvují povinnost (mj.) územních samosprávných celků a jejich orgánů poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti. Poskytnutí takto obecně formulovaných informací nelze odepřít s odkazem na žádnou ze zákonných výjimek uvedených v § 9–12 zákona.
Žádost o poskytnutí informace se podává ústně nebo písemně, a to i prostřednictvím elektronické pošty (§ 13 zákona). Ze žádosti musí být zřejmé, kterému povinnému subjektu je určena, a že se žadatel domáhá poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Obec jako žadatel dále uvede svůj název, identifikační číslo a adresu svého sídla, případně ještě adresu pro doručování, liší-li se od adresy sídla, kdy adresou pro doručování se rozumí i elektronická adresa (§ 14 odst. 2). Pokud by žádosti nebylo vyhověno, může obec, která byla tazatelem, proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti podat odvolání (§ 15 odst. 1, § 16 odst. 1 zákona). V krajním případě se neposkytnutí informací (potvrzenému i odvolacím orgánem) lze bránit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu, podanou podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a to u místně příslušného krajského soudu /srovnej § 4 odst. 1 písm. a), § 7 odst. 1 a 2 a § 65 a násl. soudního řádu správního/.
(zveřejněno v obdobném znění pod názvem "Poplatky za přestupkové řízení a právo znát výsledek řízení." In: Moderní obec 1/2008)
Žádné komentáře:
Okomentovat